Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Princova Partie
Družina
| |||
 | Čekání Cordelia Wilbur se vytratí, aby splnil všechny rozkazy Cordelie, a oba koně vezme sebou. Netrvá to dlouho a mizí v hostinci. Nejspíš zkusí vyjít zadním vchodem a bude hlídat ústupovou cestu pro prince i pro ní… kolem hostince by se dalo proklouznout i pro ní, kdyby to bylo potřeba. Mezitím Cordelia zůstane sedět na návsi a čeká, jak se věci vyvinou… A čeká dlouho. Minuty plynou. Hádka před hospodou skončí. A pořád nic. Slunce se pohne a Cordelia si může jen představovat, jak se Wilbur nervozitou vrtí na svém pozorovacím místě a nervózně přežvykuje sušené maso. Ona pořád nevidí žádné ozbrojence, ani neslyší žádná kopyta. Konečně zpozoruje, že do vesnice přichází cizinec. Velikán, svalnatý a s obuškem u pasu. Toho je těžké přehlídnout, snad proto se ani příliš neskrývá. Není to však nepřátelský ozbrojenec, nýbrž Samson. Jakmile se mu Cordelia dá vhodným způsobem poznat a ujistí ho, že už mluvila s Wilburem, začne hlásit: „Madam, jdu od Holintze. Ozbrojenci, které jsme sledovali, sešli z cesty a táboří v lese. Holintz tvrdí, že tam plánují přespat. Mám se co nejdřív vrátit, abych mu mohl krýt záda, kdyby k něčemu došlo, a střídat ho na hlídce přes noc. Pokud bych vás nenašel. Nebo kdybyste neměla jiné rozkazy,“ zopakuje nejspíš přesně to, co mu Holintz řekl, téměř slovo od slova. Není hloupý… jen ví, že nechápat rozkazy od intrikánů jako je Cordelia nebo někteří její podřízení, je v pořádku. Musí je umět hlavně pořádně vykonat. Každopádně je to další změna v plánu… nebyla to skupina útočníků, která by mířila přímo za princem. To ale neznamená, že to není nad míru podezřelé a že nebudou páchat žádnou škodu… Dohady nad kamínky Delmar, Lerien Ondřej se pořád nezdá přesvědčený nápadem, že by je měl kdokoliv rozprášit a útočit na žoldnéře se mu také příliš nezdá. Na druhou stranu, je připravený přijmout jakoukoliv příležitost. Proto hned pokračuje v hovoru s Delmarem a Lerien „Žoldáci by pro nás mohli být velké sousto… ale záleží kolik jich je… a kde jsou… a jak se chovají k místním.“ Pokrčí rameny. „Tlupa Dagobertových žoldáků opilá pod obraz v nějaké menší vesničce by pro spoustu lidí byla moc hezký cíl… většinou nejsou moc dobře vychovaní.“ Eskulap sedí a zamyšleně hledí na hru s kamínky. „No… má to svá rizika, plusy i mínus. Pokud by tady Lerien potom později někdo poznal… byl by z toho docela průšvih. No… možná bych na to šel jinak…“ Zatím nic nedodá, jen zamyšleně hledí na kamínky. Emma se mezitím otočí na Delmara, který poznamenal, že Cordelia stále chybí. Děvče přikývne. „Taky už se mi to nelíbí. Je pryč dlouho. A neposlala zprávu.“ Podívá se na něj tak trochu vyzývavě. „Budete s tím něco dělat?“ Zatímco je otočená, Eskulap bleskurychle prohodí zpět dvojici kamínků, kterou přesunula Emma prvně. Pak se jeho očí setkají s pohledem Lerien. Starý felčar na ní vesele mrkne. Jakmile se však děvče otočí, felčar už zase jen zaujatě hledí na kamínky. | ||
| |||
 | Pár nápadů | ||
| |||
 | Pár nápadů "To je opravdu zajímavá myšlenka," zamyslím se nad tím co navrhuje Eskulap. Je to docela nebezpečné, v tom plánu je hodně věcí, které se mohou zvrtnout, ale přínos by nemusel být malý. "Největší potíž bych viděl v tom aby se vám podařilo uprchnout. Ostatní by určitě chtěli vás pochytat a pověsit a nemusím snad vysvětlovat jakou škodu by to nadělalo kdyby se to povedlo," připomenu největší riziko toho podniku. Všechno by se tím mohlo prozradit a nezdar by tak přišel dřív než se o něco vůbec pokusíme. "Ještě je tu možnost zaměřit se raději na žoldnéře od Dagoberta. Ti určitě nebudou mít takovou podporu a věřím, že leckomu mohou být trnem v patě. Vypátrat kde se vyskytují by nemělo být nijak obtížné, ale kořist bude menší pokud vám jde o to," rozhodím ruce, abych zdůraznil, že mě na tom nesejde. Podporu máme zajištěnou, ale nevím jak se hraběnka domluvila s princem a kolik jí slíbil. Buď jak buď začínám mít trochu starosti, že se stále neobjevuje náš poslední člen. "Myslíte, že se něco přihodilo?" zabručím když se znovu ohlédnu k východu z tvrze abych se přesvědčil zda se Cordelie nevrací. | ||
| |||
 | Zpět do Alacózu Ve vesnici se toho, od mého odjezdu, mnoho nezměnilo. Je zde poměrně rušno, takže nebudíme nijak velkou pozornost a později nebude problém, abychom splynuli s davem. | ||
| |||
| Zpět do Alacózu Cordelia Wilbur přikývne, když Cordelia zmíní prince Lennarta. To je jméno dostatečně mocné na to, aby si k sobě mohlo přivolat špeha, jako je ona. Není příliš překvapen, a proto rychle přejdou k dalším faktům ohledně jejich problémů. Wilbur začne popisovat ozbrojence a jejich pozici. „Jedou na koních. Nespěchají. Jel jsem tryskem, jakmile jsem se dostal na cestu… ale trvalo mi dlouho, než jsem se vrátil ke koni a dovedl ho mimo jejich dohled… mohou být jen něco přes hodinu za mnou, ani to ne. Samson a Hollintz je sledují pěšky.“ S tím se už oba obrátí směrem k vesnici a vyrazí k Alacózu. Netrvá to dlouho a jsou mezi domy. Vesnice samotná vypadá pořád stejně… vesničané se pomalu vrací z polností a obstarávají svá hospodářství, které mají za chalupami. Nedaleko hostince se chlap, který vypadá jako místní rychtář, hádá s hospodským Maděrou a ještě s jedním nebo dvěma kolemjdoucími. Jinak tu je klid. „Nemáme moc času,“ poznamená Wilbur. Ohlédne se zpět k cestě. „Je Kolba k dispozici? Rád bych vyrovnal šance, kdyby k něčemu došlo… Senua sice létá rychle, ale…“ Nejspíš neříká nic, co by si Cordelia neuvědomovala, i tak je vhodné naplánovat, jak budou pokračovat. Neměl by být problém ukrýt koně v malém chlévě u hostince nebo nechat Wilbura je odvést do lesa nad vsí. Wilbur nebývá příliš dobrý v přímé polní práci a mohl by na sebe přitáhnout pozornost. Na druhou stranu, z přímých spojenců Cordelie jsou ve vesnici jen princ Lennar, kapitán Halbert a pár jejich ochránců… a ti by se neměli do ničeho zaplétat, aby se neprozradili. Každopádně je teď ve vesnici rušno. Cordelia se mezi vesničany může díky tomu ztratit… také to ale znamená, že pokud se něco seběhne, snadno se to rozkřikne. Zvlášť tady bude cokoliv hned senzace… Vesnice má ve svém středu přibližně kruhovou náves se studnou a malou kaplí. Kolem kaple roste dvojice starých stromů. Kolem návsi je i několik málo ovocných stromů, i když víc jich je na za chalupami vesničanů – malé jablůňky, které se tady udrží. Už na nich raší malé bílé kvítky… Na náves ústí cesta z Kalevenu, ale dál pokračují jen menší cestičky mezi domy do lesa a na pole. Domy jsou přibližně kruhově roztroušené kolem návsi. Hospoda je po levé ruce po příjezdu z Kalevenu, po pravé ruce je mimo jiné i cestička, která vede do lesů, kde je stará tvrz. Pár nápadů Delmar, Lerien Emma dále hraje svou hru s Eskulapem, ale oba dávají pozor, když Lerien a Delmar dál plánují. Ondřej váhavě přikývne, když ho hovor vytrhne ze zamyšlení… zas tak moc se v těch věcech nevyzná: „Ano… myslím, že Zimar by si klidně na pár výběrčích troufl. Už delší dobu se chtějí pustit do něčeho trochu většího…“ Zimar, ač to Delmar neví, je jeden z výše postavených lapků. Otrlý chlap, lupič z povolání, ale poměrně schopný… jen se kolem něj nesmí nechávat žádné drobné. A nic křehkého mu do rukou taky nepatří… Emma se podívá na Eskulapa a zeptá se ho při hře: „Vy jste taky pro ten plán?“ Felčar se na moment probere ze zamyšlení nad kamínky v prachové mřížce a zamumlá: „No…“ Zvedne kamínek a skočí s ním přes tři jiné. Všechny tři sbalí do dlaně. Emma bolestně sykne. Eskulap se po svém tahu usměje a obrátí se na Lerien. „Víš… moc o vašich plánech ještě nevím, jen to málo, co jsi mi stihla říct… ale říkám si… bude dobrý nápad zkoušet dělat rozboje v kraji, kam se sjedou rytíři bůhví odkud?“ Jak si Lerien i Delmar všimnou, Emma využije nepozornosti Eskulapa, aby obratně prohodila svůj kulatý kamínek za hranatý, se kterými hraje Eskulap. Přitom prohodí: „A proč nevyužít obojí? Víte co… taková tak trochu hra na babu. Nebo na strážné a zloděje. Nikdo nemusí vědět, že jsou strážní a zloději domluvení. Rozprášit ty výběrčí a pak se nechat rozprášit tady panem Delmarem – mohlo by to udělat dojem na místní papaláše.“ Eskulap se na ní překvapeně otočí. Pak sjede očima ke kamínkům. Na moment vypadá zmatený, nic dalšího ale neřekne. Ondřej mezitím vrtí hlavou: „Já bych to nekomplikoval… bude času dost na podobné kličky… nejdřív bych zjistil co a jak, trochu se v tom všem zorientoval…“ Emma pokrčí rameny. Už je opět plně zabraná do hry. Nejspíš se snaží vymyslet, jak zajistit, aby si felčar jejího drobného podvůdku nevšiml, než se rozkouká… | ||
| |||
| Plány | ||
| |||
| Někdo chybí… Zrovna jsem pil, takže se trochu zakuckám, když na mě Emma ukáže. "Asi bych nepoužil stejná slova," namítnu hned jak ovládnu záchvat kašle. "Viděli jsme se chvilku v hostinci, to se dá těžko považovat za nějaké velké seznámení," zavrtím hlavou protože mi to přijde krapet přitažené za vlasy. Pokud ovšem nenaráží na to, že jsme se setkali někdy dřív, ale na to si pranic nevzpomínám, takže jako by se to nestalo. Bude lepší to nechat být a dělat, že o nic nejde. "Ohledně toho doprovodu," věnuji se raději něčemu důležitějšímu, "tak my družinu přímo nepotřebujeme. Možná by dokonce bylo lepší se držet více odděleně?" Je to jenom nápad. Velká skupina přitahuje větší pozornost, ale zase v počtu je bezpečí. Rozhodně mi nevadí s nimi cestovat, jde jenom o to zda je to dobrý nápad. Co si představuji je, že Cordelie a její lidé se budou nejspíš chtít zamíchat mezi obyčejné lidi. To já dokážu těžko. Promnu si bradu až to zapraská ve vousech. Přemýšlím nad tím ze všech stran, ale nic chytrého mě k tomu nenapadá, ale třeba ostatní mějí lepší nápady než já. Rád si je vyslechnu. | ||
| |||
| Potíže na cestě Projedu vesnicí a protože Wilbura nikde nespatřím, pokračuji po cestě do Kalevenu. Svým způsobem mě situace těší. Pokud by šlo všechno jako na drátkách, nebyli bychom třeba. Když už jsem sebe, i své lidi, přitáhla takovou dálku, tak chci, aby to stálo za to. | ||
| |||
| Někdo chybí… Delmar, Lerien Světnice se pomalu začíná vyhřívat. Od rozbitých oken sice táhne, ale oheň hřeje a všichni tu jsou připravení i na větší nepohodu. Krb je v rohu místnosti, na stejné straně jako spojovací dveře do druhé místnosti. Před ním jsou dvě hrubé lavice, které tu stloukli lapkové od Lerien. Dalším vybavení je jen hliněná podlaha a haraburdí nahrnuté na hromadu do druhého rohu. V místnosti je dost volného místa na to, aby tam mohlo pohodlně spát tucet lupičů a ani by si příliš nevadili. Je to sice spaní na tvrdé zemi, ale všichni tu znají horší… snad až na mladého Tarella. Ten to snad bere sportovně, i když prozatím zůstal venku. Nevypadá ale jako nějaký šlechtický měkota. Delmar a Lerien spolu krátce hovoří o možnostech zítřka. Eskulap se zdá plně zabraný do hry, kterou hraje s Emmou… Ondřej jen zamyšleně hledí do plamenů. Hovor Delmara a Lerien naruší Emma. „Moje paní si dělá starosti… snad se tu brzy zase objeví,“ pronese neurčitě, jako by se tím chtěla zapojit do rozhovoru. Obrátí se od hry a usměje se na Lerien. „Máte tu v lesích ještě nějaké další přátele? Jako je tady pan Eskulap?“ dodá s úsměvem na starého felčara, který se zdá být potěšený. Dívka se zatváří zamyšleně a pokračuje dál, skoro pro sebe. „Asi už v lesích musíte žít dlouho, když tu máte tolik přátel,“ dodá a zní to skoro, jako by Lerien litovala. Delmar zná i ostřejší stránku Emmy, kterou ukázala, když se poprvé setkali. Nedá se říct, že by nyní trochu větší přívětivost a „dětskost“ hrála… možná, že má jen různé nálady a různé přístupy k lidem… Ondřej se chytí její první zmínky o Cordelii. Poznámky ohledně přátel v lesích nechá Lerien. „Kam se poděla tvá paní, děvče?“ zeptá se. Emma pokrčí rameny. „Dělala si starosti. O naše přátele. Brzy bude určitě zpátky. A jsem Emma. On už mě zná,“ dodá a ukáže bez špetky bázně na Delmara. Shánění Wilbura Cordelia Sidric se usadí na rameni Cordelie a ona může pobídnout koně do trysku. Havran se schoulí a schová křídla, aby ho kolem proudící vítr nestrhl… ale po chvíli rovné jízdy křídla opět opatrně roztáhne a dle všeho si užívá pocit letu, když mu kolem proudící vítr čechrá křídla. Velitelka špehů vyrazí k vesnici. Projede skrz ni, aniž by spatřila jedinou známou tvář. Wilbur má koně, druhého v jejich skupině, a toho nikde nevidí. Cordelii nezbývá, než projet skrz vesnici a pokračovat po cestě do Kalevenu. Vyjede nad vesnici. Má rozhled do širé pláně… Alacóz je už na vrchovině, takže skoro všechno je spíš pod ním než nad ním, i když se vesnička samotná skrývá v malém úrodném údolíčku mezi lesy a pastvinami. Nyní hledí na Alacózské polnosti kolem cesty ke Kalevenu. Cesta se klikatí mezi lesy a je těžké jí sledovat daleko. Zatím nikoho nevidí. Brzy ale uslyší vzdálená kopyta. Když ještě chvíli počká, spatří blížícího se Wilbura, který také žene koně tryskem. Musel poslat Sidrica napřed se zprávou… nejspíš jí nemohl havran i navzdory své inteligenci a výcviku delší dobu najít… i to je trochu nezvyk – ve městech a v otevřené pláni s dvojicí havranů nikdy nebyl problém… Pamatují si, od koho vyletěli, a umí najít Wilbura, Emmu a Cordelii… jsou z chovu jednoho pološíleného sokolníka, který dokázal ptáky naučit i tancovat a křídly si mávat do rytmu… Wilbur dorazí až k ní a přitáhne koni otěže. „Má paní – měli bychom se přeskupit. Dostala jste mou zprávu? Od severu se blíží skupina ozbrojenců a není jasné, jaké plány mají v Alacózu…“ Všimne si Sidrica a oddechne si, když mu dojde, že zpráva dorazila. Sám už má u sebe Senuu a zprávu nejspíš před chvíli dostal. „Měl jsem dojem, že je třeba jednat rychle a informovat vás… podle vaší zprávy jsem pochopil, že v Alacózu máme spojence, kteří by se mohli ocitnout v nebezpečí.“ Zůstane stát a čeká, jaké pokyny mu Cordelia dá. | ||
| |||
| Posezení u krbu | ||