Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Princova Partie
Družina
| |||
 | Představování | ||
| |||
 | Tvrz Nijak koně neženu, a tak Kolba nemá problém, udržet s námi krok. Společně se vydáme po lesní pěšině. Jeho slova o lidech, kteří nechtěli být vidět, přijmu pokývnutím hlavy. | ||
| |||
 | Představování… Delmar, Lerien Princ pozve Lerien do hostinské místnosti, kde už čeká Delmar. Sám vyjde první a pozdraví Delmara pokývnutím hlavy. Lerien může vstoupit za ním, následována Ondřejem, který jí kryje záda. Z pohledu Delmara, on vidí dvojici, která nemá příliš daleko od lapků, je z nich cítit les a nelehký život. Nemůže jim uznat určité charisma, ale podobných už potkal za svůj život víc než dost. Muž je starší než Lerien, už je ve středních letech. Z pohledu Lerien, ona vidí ozbrojence, který má daleko k romantickému rytíři, ale o to blíž má schopnému válečníkovi. To se pozná podle jizev i postoje. Kdyby ho potkala v doprovodu nějaké Dagobertovy karavany, měla by důvod mít starosti. Co víc o sobě prozradí a dají vidět, to je na nich. Princ se vyvaruje okázalých gest, i když své výchově se neubrání. Představení řekne automaticky, dle svého více méně dvorského způsobu. „Pane Delmare, dovolte, abych vám představil slečnu Lerien z Konvidatu, právoplatnou dědičku Neustílie. A jejího pobočníka jménem…?“ Muž za Lerien doplní: „Ondřej,“ řekne pouze. Princ se na něj usměje. „Ano, každá šlechtična potřebuje komořího, pokud vám ta role nebude vadit, Ondřeji.“ Ondřej vypadá pochybovačně. Taková dvorská pozice se mu nijak nelíbí. Odpoví: „Lepší neříkat hop…“ Princ přikývne. „To máte pravdu. Pouze narážím na fakt, že by bylo vhodné se do nové – tedy, staronové role vžít. Nezáleží na tom, jak silný máte nárok, pokud vás stavy nepřijmou.“ Kapitán Halbert, který je v místnosti také, přikývne. Zatímco princ umlkne, kapitán osloví všechny přítomné. „Pokud by vám to nevadilo, rád bych spolu s vámi zformoval další postup, pane Delmare a madam Lerien.“ Vypadá to, že princ se dalších jednání bude účastnit nepřímo, přes kapitána Halberta, a pokud ho někdo z jeho nových spolupracovníků nezastaví, odebere se do svého pokoje v podkroví. U tvrze Cordelia Kolba přijme nové rozkazy od Cordelie pokývnutím hlavy. Když zmíní chlebodárce, špeh se usměje. „Nejvyšší žehnej tomu dobrodinci,“ řekne s náznakem humoru. „Jsem hned za vámi, madam.“ Pokračují v chůzi po lesní pěšině, která je vede směrem ke tvrzi. Za chůze Kolba přidá ještě pár slov jako své hlášení. „Je tu klid, madam. Ale po téhle pěšině k vesnici šla dvojce, která se snažila nebýt vidět. Vypadali jako lapkové, i když ve vesnici s nimi nikdo problém neměl. Je možné, že nějaké jejich spolupracovníky potkáme i v lesích.“ Informace jsou důležité. Vždy je dobré vědět, jaké nebezpečí by mohlo číhat za dalším dubem. Tiše pokračují skrz les, až se kolem nich začnou objevovat zarostlé a zmizelé trosky, které nejspíš dřív byly osadou kolem tvrze. Je to jen pár kamenů, mezi kterými se táhne pěšina. Už to musí být hodně let, kdy tady někdo naposledy žil. Nad stromy se před nimi tyčí polorozpadlá kamenná tvrz. Má čtvercový půdorys, čtyři silné stěny, v čelní stěně s otvorem asi v polovině výšky, ke kterému vedou polorozpadlé kamenné schody podél stěny tvrze. Budova je jen torzo, na kterém bývala dřevěná střecha a odkud mohl schopný pán kontrolovat i divoké lesy a hlídat aktivitu lupičů. Nyní to vypadá, že se tu spíš lupiči potkávají. Cordelia si všimne jednoho zapomenutého ohniště, jen ledabyle přehozeného drnem. Tady se nikdo nesnaží skrývat. Ke kamenné tvrzi přiléhají dvě budovy po stranách a tvoří malý dvůr. Obě budovy už jsou jen holé kamenné stěny. I tak, nemají moc přehled o situaci u tvrze samotné, protože přichází trochu ze strany. Jedna z budov jim brání v pohledu. Nemělo by být těžké rozbít tady tábor, pokud už to tak někdo neudělal. Mohou přijít přímo, dál po pěšině, a věřit svému štěstí. Mohou se také rozdělit a obhlédnout okolí. Případně může například Cordelia vyrazit s Emmou vpřed a nechat Kolbu krýt jim záda z povzdáli. Zvěd má u sebe kuši, ale také okovaný obušek, pro případ že by došlo na boj zblízka. Je dobré být obezřetný... možná že už jsou zčásti na nepřátelském území. | ||
| |||
 | Šlechta Chudák Tarell. Čest a spravedlnost jsou hezké a je příjemné v to věřit, jenže skutečný svět je o něco složitější a jenom málokdy jde říci co je bez výhrad dobré a co zlé. Občas si jeden musí prostě vybrat menší zlo. Obávám se, že na téhle cestě ho čeká ještě hodně překvapení a ne všechna budou příjemná. Kluk se však potřebuje učit. Bez toho to nejde. Pozvednu obočí když kapitán zmíní právoplatnou dědičku trůnu. Něco jsem také zaslechl, ale vždy jsem to považoval buď za pověry nebo jenom zbožná přání prostých lidí. Jenže nic není nemožné a mít někde ukryté děcko není zase tak těžké. Nebo je to celé habaďůra i takové případy se již staly. "Myslím, že s dostatečnou silou se její nárok dokáže prověřit," krátce se pousměji, ale není v tom veselí. Vím jak takové převraty probíhají. Pořád, ale platí, že je výhodné když budu na té vítězné straně. Vstanu od stolu, prsty si prohrábnu vousy, zatáhnu za kabátec aby se trochu narovnal a to je všechno jak mohu svůj vzhled vylepšit. Lepší to zkrátka nebude nebude dokud ze sebe nesmyji prach z cesty. Aspoň uvidíme jaká budoucí hraběnka je. Sám jsem zvědavý z jakého těsta je uhnětená. Jsem připravený se s ní setkat. | ||
| |||
| Dohoda | ||
| |||
| Kolba V tichosti rozjímám nad Emminými postřehy. Ano, nepochybuji o tom, že princ je nebezpečný těm, kdo se proti němu postaví. U šlechty nic neobvyklého. K jejím slovům bych dodala ještě inteligentní...takové já ráda. Nic mi nedokáže zkazit den tolik, jako srážka s hlupákem. | ||
| |||
| Cestou z vesnice… Cordelia Emma sedí před Cordelií a hovor sama nijak nezačíná. Když jí však její velitelka osloví, odpoví. Příliš nad odpovědí nepřemýšlela, řekla hned to, co se jí objevilo na mysli. „Nebezpečný. Silnější než my.“ Je to prosté konstatování, ale pro malou dívku z ulice je to nejzákladnější rozdělení, které zná. Když se pak na chvíli zamyslí, dodá: „Ale možná dobrý spojenec. Na nic si nehraje. Dala bych mu šanci.“ Jsou to jednoduché poznámky, které odpovídají drobným zkušenostem mladičké dívky. I tak mohou být užitečné. Ještě dodá jednu poznámku: „Neviděla jsem na něm jedinou slabinu.“ Dvojice vyjede z vesnice. Do lesa vede menší stezka. Nejspíš se k nim brzy přidá někdo z jejich lidí. Dva jejich zvědové si určitě rozdělili cesty z vesnice tak, aby jim nic neuniklo. Na jednoho by tu brzy mohli narazit. Druhého si nejspíš k sobě přivolá Wilbur a doženou je až u tvrze, pokud na ně Cordelia nebude čekat. Emma se tiše zeptá: „Co si o něm myslíte vy? Má šanci vyhrát?“ Slunce je vysoko na obloze. Budou mít čas se do večera zabydlet. Je otázka, zdali čekat na ostatní nebo vyrazit vpřed. Cordelia uslyší povědomé hvízdnutí, které signalizuje, že přítel je na blízku. Ze stínu stromů vyjde chlap, kterého by si klidně mohla splést s místním chasníkem – i když na to vypadá trochu moc hbitě a sebevědomě. Kolba, zdatný jezdec a dobrý stopař. Ve městě pro něj nemívá moc užitku, ale jejich intriky málokdy netáhnou až na venkov. „Madam,“ pozdraví uctivě ale nikoliv servilně. „Dostal jsem pokyn sledovat vesnici – zatím nic dalšího. Máte nové rozkazy?“ Členové konspirace Lerien Princ přikývne. Jako by ani jinou odpověď nečekal. Ale usměje se na Lerien. „Máme dohodu, slečno Lerien z Neustílie,“ řekne a podá jí ruku. To je na vysokého šlechtice překvapivě rovnostářské. Lerien jí může, ale nemusí přijmout. „Naše cíle jsou nyní spojené. Nebude snadné jich dosáhnout. Musíme pracovat systematicky a připravit půdu na to, abychom mohli Neustílii dobýt… a také udržet.“ Oplatí jí upřený pohled a dodá: „Bude-li nám však štěstí nakloněno, do konce tohoto roku budete sedět na Neustilském trůně.“ Zvážní. „Nebude-li… pokusím se alespoň zajistit vaše bezpečí. Nenechávám své lidi na holičkách – nemám v úmyslu se vám mstít za to, že jste toto riziko přijala.“ Jeho rysy ztvrdnou. „Tedy, pokud mi budete věrná. Pokud mě zradíte, mohu vám slíbit pouze rychlou smrt na ostří nože.“ Jako by ta vážná a těžká slova ani nepadla, princ se obrátí a pokyne jí směrem ven. „Rád bych vám nyní představil své další spolupracovníky. Máme v úmyslu využít turnajů, které se pořádají na počest svatby Dagobertovy dcery a zjistit, jaké jsou šlechtické nálady v Neustílii. A k tomu potřebujeme rytíře. Rád bych vám jednoho představil, pokud nebudete proti.“ Otevře dveře, ve kterých už stojí muž z dřívějška. Lehce se ukloní svému pánu. Princ se usměje a obrátí se k Lerien a Ondřejovi. „Ještě před tím, zde je můj první pobočník, kapitán Halbert. Důvěryhodný muž, který bude vykonavatelem mých rozkazů. Mluvíte-li s ním, jako byste mluvili se mnou.“ Obrátí se zpět ke kapitánovi, kterého právě představil. „Kapitáne, řekněte prosím panu Delmarovi, že mé jednání bylo úspěšné. A rád bych vás představil Lerien z Konvidatu, o které už jsme spolu mluvili. Vaše instinkty vás nezklamali.“ Kapitán se potěšeně pousměje. Naznačí poklonu. „Velice mě těší, madam.“ Obrátí se ode dveří a odejde zpět směrem do hostinské místnosti. Princ se obrátí ke dvojici. „Doufám, že je tímto mezi námi vše jasné. Říkala jste, že nejste v pozici, abyste si mohla diktovat podmínky… to je pravda. Avšak rád bych získal věrnou poddanou spíš než spojence z nutnosti. Pokud byste tedy ráda dala nějakou podmínku své spolupráci, udělejte tak nyní.“ Není jisté, jak by na nějaké podmínky reagoval… zatím se zdá být poměrně otevřený, ale je to šlechtic, který má své vlastní cíle. Nebývá běžné, že by se na někoho braly ohledy. Šlechta Delmar Zatímco Delmar píše, Tarell skutečně vypadá trochu nervózní. Když ho starší šlechtic osloví, roztržitě přikývne. „Ano, to je dobrý nápad.“ Vrhne na něj ještě jeden pohled plný důvěry. „Doufám, že se nenamočíme do něčeho nečestného…“ Skoro jako by ani nechtěl slyšet odpověď, zvedne se a vyrazí ven, aby se trochu zaměstnal. Delmar mezitím může přemýšlet o pánu Ranfisovi, který jen o vlas ušel Dagobertovu hněvu a jeho čistkám. Snad je stále ještě věrný svým původním pánům. Není to ani pár minut a už se opět objeví kapitán Halbert. „Pane Delmare,“ osloví ho. Jeho neutrální výraz je trochu narušený drobným potěšeným úsměvem. „Princ mě poslal, abych vám sdělil, že jeho jednání bylo úspěšné. Získali jsme dalšího člena pro náš podnik… jedná se o právoplatnou dědičku Neustílie. Nebo alespoň někoho, kdo bude moct tu roli hrát. Pochybuji, že v této době by bylo možné něco nade vší pochybnost tvrdit… ale prozatím to musí stačit.“ Působí zamyšleně, když dodává: „I přesto, sám bych řekl, že je to skutečně Neustilská šlechtična. Modrá krev se jednoduše nezapře…“ Zpod těch poznámek vykukují jeho vlastní myšlenky. Ta poslední věta působí spíš jako nějaké oťuknutí na zjištění, jak zapálený aristokrat je Delmar. Halbert se zdá být v dobrém rozmaru – možná, že je to skutečně jen nevinná poznámka. „Myslím, že se k nám brzy připojí. Pokud vím, princ má v plánu využít turnajů mimo jiné i k šíření zpráv o existenci právoplatného dědice… i proto by bylo dobře, abyste slečnu Lerien potkal.“ Víc k těm plánům neřekne, možná protože víc sám zatím neví. | ||
| |||
| Nabídka, která se neodmítá | ||
| |||
| Psaní "Děkuji," převezmu od Halberta listiny a pustím se do psaní dopisu. Slyším jak si s Tarellem povídají, ale nevěnuji tomu pozornost. Potřebuji se soustředit na úkol, který leží přede mnou. Namočím špičku pera do inkoustu a strnu. Zírám na čistý list a přemýšlím jak začít tohle mi nikdy příliš nešlo, takže to chvilku potrvá. Drahý Ranfisi, píši ti za dobrého zdraví a doufám, že i mé psaní tě zastihne v dobrém rozpoložení. Je to drahně let co jsem se viděli naposledy, mé kroky vedly do jiných částí světa, ale nyní zase mířím do rodné Neustílie. Doslechl jsem se o turnaji pořádaném na počest svatby Dagobertovy dcery. Rád bych se ho zúčastnil a vyzkoušel tak síly svých paží a své umění s jinými pány. Při té příležitosti bych se rád zastavil ve tvém sídle abych tě mohl řádně pozdravit. Podepsán Delmar Dopis řádně přeložím a zapečetím. Ještě si ho uchovám u sebe, ale večer ho dám Cordelii a jejím lidem aby ho mohli doručit. Budou tak konečně k užitku. Renfis je dávný přítel a jak vím, nemá Dagoverta zrovna v lásce. Bude vhodné začít u něj. Poptat se ho na nálady mezi ostatními šlechtic. Jistě bude vědět na koho se obrátit v naší věci a komu se naopak vyhnout. Proto mu také píši a jistě pochopí, že má návštěva není jen tak i když jsem pro jistotu raději nic nenaznačil. Nehody se stávají a psaní by si mohly přečíst i oči pro které není určeno a neštěstí by bylo na světě. Kapitán mezitím odešel a my tu tak s Tarellem zůstali sami. Pohodlněji se usadím na lavici a natáhnu nohy při čekání na prince. "Jestli ti je dlouhá chvíle můžeš se jít podívat na koně. Dát jim obroku a čerstvou vodu do žlabu," poradím mladíkovi, který je trochu nesvůj. Práce by ho mohla přivést na jiné myšlenky a trochu uklidnit. K ničemu ho ovšem nenutím a klidně tu může se mnou zabíjet čas. | ||
| |||
| Směr tvrz Halbertova slova potvrdím pouze krátkým přikývnutím hlavy, a vyjdu ven. Stejně jsem neměla v plánu své muže rovnou vyslat do Neustílie. Taková akce chce trochu příprav a dokud si nebudeme naprosto jistí našimi úkoly, je lepší nic nepodnikat. Rozhodně ale můžeme zahájit přípravy. | ||