Andor.cz - Dračí doupě online

Potěžkám váček s penězi, a poté ho nechám zmizet. Pro začátek to bude stačit. Část dostanou moji lidé jako žold, zbytek padne na průzkum samotný. Halbert zřejmě dobře ví, o čem mluvím. Začínám mít pocit, že v tom muži je víc, než by se mohlo zdát. Možná by stálo za to, proklepnout si i jeho. Ne, že bych snad nedůvěřovala princovu úsudku, ale mám ráda přehled o tom, s kým pracuji.

Chvíli zvažuji všechny nabízené možnosti, a nakonec přikývnu.
"Prozatím svolám své muže k opuštěné tvrzi."
Pokud bychom snad zjistili, že už jí někdo obývá, jistě bychom si dokázali poradit. Přinejhorším se toho chopí Samson.
"Tam nás bude možné zastihnout. Do budoucna by se ale tábor někde v lesích jevil jako lepší varianta."
Tvrz dokáže bez problémů ukrýt mých pár zvědů, ale určitě ne tábor válečného tažení.

"Jakmile se pustíme do práce, moji lidé se rozprchnou za svými úkoly. Nestane se, abyste nás všechny spatřil v jednu chvíli, na stejném místě. Komunikovat mezi sebou dokážeme, ale princi, popřípadě Vám, bude k dispozici Wilbur, moje pravá ruka. To u něj se bude stékat proud informací, a skrze něj bude zase možné komunikovat se mnou."

Nechám Seneu, aby mi skočila na ruku a podám jí Emmě.
"Pošli zprávu Wilburovi, ať shromáždí muže. Dnes budeme nocovat v tvrzi."
Nechám děvče, aby odběhlo splnit úkol, a opět se obrátím ke kapitánu Halbertovi.
"Jestli je to vše..." na několik okamžiků se odmlčím, a dám tak muži čas, aby mě mohl přerušit. "...tak se s Vámi, pro tuto chvíli, rozloučím. Pokud byste cokoliv potřeboval, víte, kde nás najít."

"To samé platí pro Vás. Pane Delmare. Pane Tarelle."
Opět se lehce ukloním, a ladným krokem se vydám ke dveřím. Nechám na nich, zda se k nám v tvrzi připojí. Princ mluvil o tom, že bychom měli spolupracovat, ale rozhodně k tomu nehodlám nikoho nutit. To ale neznamená, že bych muže nechala, aby se mi ztratili z dohledu.

Taje a tajnosti

Zkoumavě si muže před sebou prohlížím, když mlčí po naší nabídce a snad zdá se trochu zklamán. Posadím se a čekám, co ještě nám chce sdělit. Když zazní Alfrédovo jméno, jen se zhluboka nadechnu. Nespouštím muže před sebou z očí a zvažuji nakolik si mu můžeme dovolit věřit, kolik a co mu mohu prozradit. Zdá se, že ví víc o celé té události, která se tehdy stala. Takových lidí už moc není.

Uvnitř mne se hádají dva hlásky. Jeden křičí, že je to příležitost, možnost konečně se dobrat alespoň nějaké spravedlnosti a ten druhý varuje, že můžeme být jen loutkami v mocenské hře a po dosažení jistých cílů se můžeme stát stejně nepohodlnými jako jsme teď. Jenže jinou příležitost už mít nemusíš a kdo nic neriskuje, nic nezíská....

Srdce mi buší až někde v krku, když domluví a řekla bych, že teď už se mi mou nervozitu nedaří skrývat ani náhodou. Hluboký nádech a letmý pohled po Ondřejovi jako bych u něj hledala svolení, jenže to nakonec stejně bude na mě.

"Doufám, že nedělám chybu," promluvím nakonec, "ale něco mi říká, že vám snad opravdu můžeme věřit. Nárok hraběte Dagoberta není vůbec skálopevný, protože Alfréd měl dceru, nemanželské dítě, které je ale jeho krve a má nárok na titul, který si uzurpoval Dagobert. Moc lidí, kteří tohle ví už nežije, v tom byl Dagobert docela důsledný," mluvím dál a ač si stále ještě nejsem zcela jistá, že dělám dobře, nervozita ze mne tak nějak pomalu opadla.

"Lerien je dcerou Alfrédovou, právoplatnou dědičkou, přežila a dosud se skrývala čekajíc na příležitost, která se snad právě teď objevila,"zahledím se muži do očí.
"Krom tohohle," poukáži na minci, kterou má schovanou pod dlaní, "zní ta protinabídka jak?"

Schůzka se šlechticem

Pomalu se zvednu, když pro nás přijde hostinský, že onen někdo se s námi sejde. Ještě věnuji snad ujišťující pohled Ondřejovi jako bych čekala potvrzení, že děláme opravdu dobře a pak už přejdu do místnosti, která má býti nyní vyhrazena pro naše jednání.
Zhluboka se nadechnu. Nevím nakolik se mi daří skrýt má lehká nervozita a udržet nicneříkající výraz. Ač se člověk musel přizpůsobit a naučit mnohému, politikaření a intriky přeci jen nejsou mou nejsilnější stránkou.

Stejně zkoumavým pohledem, který byl věnován nám si změřím muže před námi. Pozdrav tak nějak automaticky doplním drobnou úklonou, ani nevím, co mě to popadlo, prostě mi to najednou přišlo zcela přirozené.

"Ne, přátelé to vskutku nejsme," promluvím konečně.
"Příliš toho nabídnout asi nemůžeme, ale i tak by se vám snad mohla hodit banda lapků a dezertérů. Všichni stojíme mimo zákon, není to žádná vycvičená jednotka, ale "lásku" k Dagobertovi máme společnou. Můžeme nabídnout znalost kraje, místních poměrů," pečlivě vážejíc to, co mohu říci se nakonec zahledím do očí muže před námi. Přeci jen si nemohu dovolit vysypat na první dobrou zcela všechno. Nejdřív potřebuji vědět více o tom, co se chystá. Dost dobře by to taky mohlo být jen z bláta do louže...

Nepřekvapuje mě, že princ sám se nebude prvotních příprav účastnit. To se od šlechticů stejně neočekává. Jeho přítomnost by navíc skutečně mohla vzbudit nepříjemnou pozornost. Čím méně lidí bude do celé situace zasvěceno, tím lépe.
Mě ale špinavá práce nevadí. Naopak mám nyní radost, neboť se mi opět naskýtá šance, vyrazit do terénu. Lidí mám málo a práce budeme mít nad hlavu. Doufám, že jsem příliš nezrezivěla.

Zmínka o penězích mě potěší. Nejde ani tak o to, abych dokázala zaplatit svým lidem. To bych případně dokázala pokrýt i z vlastní kapsy. Ale informace stojí peníze. A my jich budeme potřebovat skutečně hodně. Zadarmo ani kuře nehrabe. Všichni moji malí ptáčkové budou natahovat ručičky, než se konečně rozezpívají.

Rozloučím se s princem a svou pozornost přesunu na kapitána Halberta.
"Princ říkal, že se zde nemáme příliš zdržovat, kde tedy rozbijeme tábor? Než vyrazíme do Neustílie, potřebuji shromáždit své lidi a seznámit je se situací."
Jsem zvědavá, jak se moji muži budou tvářit. Poslední dobou se naše aktivity omezovaly pouze na Celestion. Nyní, po dlouhé době máme konečně možnost zasáhnout do dějin cizí země.
"A také budu potřebovat část přislíbených peněz."
Válka není levná záležitost.

Povídání nad jídlem

Pozvání na teplé jídlo, které si člověk může sníst v klidu a dokonce zas jednou u stolu a ne za pochodu či na útěku se vskutku neodmítá. Polévka krásně voní a zahřeje, takže mě nikdo nemusí dvakrát pobízet do jídla. Ondřej za nás samozřejmě zaplatí a já mu jen poděkuji letmým úsměvem.

Během jídla poslouchám, co hostinský vykládá o onom vzácném pánovi a jeho nynějších hostech. Zní to více než zajímavě a skutečně to vypadá, že se něco chystá a kují se zde pikle. Na jednu stranu se mne zmocňuje vzrušení a netrpělivé očekávání věcí příštích, které by po letech na útěku, po letech skrývání a pouhého přežívání mohly přinést snad konečně změnu a třeba i život, který jsem znávala dřív. Na druhou stranu mi rozum neustále velí k opatrnosti, obezřetnosti a nedůvěře.

"Tak na lepší časy," pozvednu pohárek vína, které nám nalil a připiji.
O svých hostech nám řekl snad už vše co věděl, zbytek se snad dozvíme za chvíli od samotného neznámého, a tak stočím řeč praktičtějším směrem. Přeci jen, když už jsme zde, bylo by vhodné nabrat nějaké zásoby, se kterými bychom se vrátili do tábora. A pak už jen čekáme, až skončí jednání a konverzujeme o zcela obyčejných věcech, jak jsou obchody a život.