Andor.cz - Dračí doupě online

Ihned vidím, že se nabídka mé pomoci nesetkala s nadšením. Delmar se mračí jako deset čertů a jeho společník se rozhodne svůj hněv ventilovat ukřivděným výkřikem. Nejsem to však já, kdo ho usadí.
Emma si rozhodně neláme hlavu s nějakými tituly. Ona uznává činy, nikoliv hodnosti. Dost možná by stejným způsobem hovořila i s princem, pokud by se jí nelíbilo, co říká.

Počkám, dokud princ Lennart nesjedná pořádek. Přeci jen se ale rozhodnu k tématu ještě jednou vrátit. Svůj zrak, i slova, směřuji Delmarovi.
"Neměla jsem v úmyslu zpochybňovat Vaše schopnosti. Avšak vzhledem k tomu, že chystáme vpád do cizí země, je mou povinností, coby velitele špehů, dohlédnout na to, že uspějete přesně tam, kde uspět máte. Vaše ego...nebo čest, pokud to tak chcete nazývat, se nesmí stát překážkou."
Pokusím se o smířlivý úsměv. Je mi ale jasné, že mé pragmatické myšlení nevyhovuje každému.

Dál už věc nerozebírám a nechám prince, aby mluvil. Spokojeně přikývnu, když skončí.
"Váš právoplatný následník by celému tažení mohl dodat dojem legitimity. Nebudou to totiž jen ozbrojené síly Neustílie, kterým budeme muset čelit. Je podstatné i to, jak nás budou vnímat obyčejní lidé. Zda jako zachránce, nebo nepřátele. Správná propaganda dokáže udělat divy."
V hlavě už mi běží myšlenky, jak naklonit obyčejný lid na naší stranu. Hodně však bude záležet na tom, kdo je oním následníkem.

Čím déle princ mluví, tím víc se prohlubuje úsměv na mé tváři. Není to nijak příjemný úsměv, podobá se spíš žraločímu úšklebku...ale přece.
Vyměním si krátký pohled s Emmou. Dívka až doposud mlčela. A nemyslím si, že by to bylo tím, že je přítomen princ. Pokud by něco chtěla říct, řekne to a je jí jedno, kdo jí zrovna naslouchá.
V jejích očích nyní vidím stejnou dychtivost, jakou pociťuji i já sama.

Stala jsem se špehem, nejen proto, že jsem dobrá v tom, co dělám. Ale především proto, že tohle mě baví. Takhle se cítím, jako ryba ve vodě.
Princ se chystá ukousnout si opravdu velké sousto. Má před sebou mnoho práce, aby takový podnik dotáhnul do konce. Zrychlí se mi tep, když si uvědomím, že bych pravděpodobně musela sama vyrazit do terénu. Už jen z té představy se tetelím radostí.

"Riskantní podniky já ráda."
Zapředu, jako spokojená kočka.
"Myslím, že mohu směle říct, že se mnou můžete počítat. Až moji lidé skončí se svou prací, bude před Vámi Neustílie ležet, jako otevřená kniha."
Už nyní cítím onen opojný pocit moci z toho, že opět budu stát tam, kde se přepisují dějiny.

"Navíc myslím, že bych mohla být, panu Delmarovi, stejně užitečná, jako on mně. Třeba v případě, že by narazil na obzvláště silného soupeře. Jistě bych dokázala zařídit, aby se mu stala nějaká...nehoda."
Předstírat, že nehraji špinavou hru, by bylo pokrytecké. Lži a přetvářka jsou mým denním chlebem. A nebyla bych tu, pokud bych v tom nebyla opravdu dobrá.

Drby a klepy

Jsem ráda, že se žena chytla a přeci jen se nechá trochu rozpovídat. Lehce se usměju a poslouchám, s čím se bude chtít pochlubit. Jsou to sice jen domněnky a lidi rádi často přehánějí, ale něco je pravdy nakonec na každém drbu.

"Hmm, to tedy jo," přikyvuji ženě a se zájmem ji poslouchám, když ji přeruší sám hostinský.
S opětovaným úsměvem hostinského pozdravím. Od něj pak dostaneme poněkud konkrétnější informace, i když žádné podrobnosti to samozřejmě nejsou.

Takže se zdá, že jsem na správné adrese...
"Jo, to víme," pronesu tiše spíše jen tak pro sebe.
Chvíli mlčím, když hostinský domluví. Letmo kouknu po Ondřejovi, jako bych stále ještě váhala, ale pak promluvím.
"Až dojednají, můžeš mu říci, že někdo takový za ním přišel? A že bychom si rádi promluvili?"
Čert ví co a s kým tam řeší a nerada bych jim vpadla přímo do jejich jednání. A pak něco sníst a zjistit případně nějaké další novinky od hostinského taky nebude zrovna od věci.

První plán

Zdá se, že Delmara má lež zasáhla víc, než bych si kdy byla myslela. Jistě, strávili jsme spolu mnoho hezkých chvil. Avšak předpokládala jsem, že voják jako on, bude mít podobnou oblíbenou šenkýřku v každé hospodě, kterou navštíví. Že jsem jen jedna z mnoha. Že si dost možná, mého zmizení, ani nevšimne.
Nyní si uvědomuji, že to bylo bláhové. Já jsem zvyklá, že lidé kolem mě se neustále mění. Vztahy, které navazuji, jsou jen málokdy skutečné. Kromě těch pár lidí, které si držím blízko u těla. Ne každý to tak ale má. Většina lidí si všimne, když někdo zmizí z jejich života.

Když vidím jeho zlostnou tvář, zasáhne mě pocit, který nemívám moc často. Výčitky. Ráda bych se nějak omluvila, vysvětlila mu to. Ale na to není vhodný čas, ani místo. Musím ho nechat tuhle informaci zpracovat. A také nechci, takhle osobní záležitost, řešit před tolika dychtivými zraky.
Vrhnu velice nevlídný pohled na Halberta.

Naštěstí jsem ušetřena téhle nepříjemné scény, když se objeví princ. Příliš se za ty roky nezměnil. Možná mu jen trochu prošedivěly skráně, ale na důstojnosti mu to nijak neubralo. Spíš bych řekla, že vypadá ještě lépe, než před lety.
Ukloním se před ním, ale pohled od něj neodtrhnu. Konečně se dostáváme k tomu, proč tady všichni jsme

"Neustílie."
Zopakuji tiše, s pohledem upřeným na psaní na stole. Nyní už není třeba se ptát, co tady dělám. Ucítím drobné bodnutí hrdosti, že si princ povolal právě mě. Vyvstává ale řada zcela jiných otázek.
"To je ale trochu riskantní podnik. Nemáte obavy z toho, jakou reakci by takový vpád mohl vyvolat v Nortimberu, nebo Atmorii?"
Ač se Neustílie může jevit jako snadná kořist, opak je pravdou. Vzít si jí silou by mohlo mít katastrofální následky, a vyvolat rozsáhlé konflikty s okolními zeměmi.