Andor.cz - Dračí doupě online

Zadní vrátka

Nijak neprotestuji, když nás Ondřej vede zadem do hostince. Je to vskutku moudřejší než beze všeho nakráčet přímo doprostřed lokálu, kde je kdo ví kdo. Než zmizíme za rohem, ještě jednou se ohlédnu po koních uvázaných před hostincem a pro sebe si zkouším odhadnout, co jsou jejich majitelé asi zač a nelezeme-li skutečně do pasti.

Špinavým oknem toho taky moc vidět není, těžko říci, kolik lidí tam je a co jsou zač, krom toho, že alespoň část z nich je docela dobře ozbrojena.
Pozdravím a pokusím se opětovat ženin úsměv.
"Velkýmu pánovi?" trochu zpozorním a zatvářím se překvapeně snad v naději, že se žena trochu rozpovídá a dozvíme se ještě něco více, "občas musíme doplnit zásoby," dodám ještě na vysvětlenou naší přítomnosti.

Kouknu po Ondřejovi a vejdu za ženou. "Počkáme na něj, díky,"
Pak se otočím na Ondřeje. "Velký pán...že by to byl ten někdo, kdo se vyptává na nespokojence?" přemýšlím nahlas a doufám, že se třeba ještě něco více dozvíme od samotného hostinského. Dřív rozhodně nemám v plánu jít dál.

V tom okamžiku by se ve mě krve nedořezal. Nepohnu se. Nijak nedám najevo překvapení, ani znepokojení. Ale mé myšlenky uhánějí zběsilým tempem.
Konečně pomalu otočím hlavu a podívám se na vojáka.
Astrid.
To jméno mi skutečně není cizí. Je moje. V začátcích své kariéry jsem byla líná pokaždé vymýšlet něco nového. A tak vznikla Astrid. Těch přeci běhá po světě spousta. Používala jsem jej na misích, když jsem chtěla zůstat v utajení.

To je nyní trochu problém.

Nebyl to tedy jen můj dojem, že muže odněkud znám. Musela jsem se s ním sekat, když jsem plnila nějaký úkol.
Nestává se mi příliš často, že bych nevěděla, co říct. Pravdou ale je, že v takovéto situaci jsem se ocitla poprvé. Kdybych si alespoň vzpomněla, odkud ho znám, vše by bylo jednodušší. Nevím, jestli jsem mu náhodou neublížila. Jestli nebyl tím, na koho jsem donášela.

Vpíjím se do něj očima, až konečně něco cvakne. Zaplaví mě vzpomínky na chladné zimní noci, kořeněné víno a teplou náruč. Po tváři mi přelétne drobný úsměv.
"Cordelia." Zopakuji ještě jednou. "Špeh ve službách Celestionského trůnu."
Naznačím úklonu. Tvářím se zcela klidně, ale ve spáncích mi divoce buší krev.
"Omlouvám se, že jsem Vás zatáhla do svých machinací. Delmare."
Jednotlivé dílky skládačky do sebe konečně zapadly, a já pocítím úlevu. Dokonce i svou omluvu míním zcela vážně. Mrzí mě tedy jen ta pasáž, kdy jsem mu lhala...ten zbytek bych si klidně zopakovala.

Pečlivě si Halberta prohlédnu. A stejně tolik pozornosti věnuji i hospodskému. Ten nevypadá zrovna nadšeně, že má hostit takové, jako jsme my. Ale kdo vlastně jsme? Obrátím svou pozornost opět k Delmarovi. Poměrně hezký, působí nebezpečně. Voják? Možná vysloužilý voják. Je zde na princovo pozvání...stejně, jako já. Takže důležité ho nepodceňovat.

Halbertovi věnuji strojený úsměv. To, že jsem přijela, ještě neznamená, že také zůstanu. Celý tenhle podnik je nanejvýš podezřelý. Tohle místo. Tihle lidé. Celé tohle divadlo kolem prince. Žiju tajnostmi, ale nemám ráda, když je jiní budují kolem mě.

Tok myšlenek přeruší až hostinský. Opět mi zacukají koutky, když vidím, jak reaguje na Emmu. Ještě chvíli se tím pohledem bavím, nechám ho pořádně vycukat, než odpovím.
"Chráněnku?"
Napovím mu slovo, které hledal. Nakonec ale potřesu hlavou.
"Pro mě nic."
Za Emmu nemluvím. Není to třeba, vlastně nikdy ani nebylo. Pokud by chtěla, dokázala by hostinského zašlapat do země. Metaforicky, ale i reálně.

Ladně se zvednu a urovnám si kabátec.
"Pokud je to možné, chtěla bych se s princem setkat co nejdříve."
Nemá cenu zde lelkovat. Pokud bych se nakonec rozhodla, že o tenhle podnik nemám zájem.
Lusknu prsty a nechám Seneu, aby se mi usadila na rameni. Bez svého havrana, a své malé společnice, se z téhle místnosti nehnu.

První šance...

"Anebo taky ne..." odpovím tiše, odhrnu rukou větev z cesty a pomalu vykročím dál. Nedůvěra a opatrnost a taky dobře skrytá tajemství jsou věci, které nás dosud udržely naživu. Moc dobře to vím, ale na druhou stranu, pokud se objeví byť jen malá příležitost, jak dostat zpět svůj život, přestat se skrývat ...Toho přeci musíme využít...nechci už napořád žít takhle...

"Hmm, že by někdo, kdo by se zajímal o tenhle kousek země?" přemýšlím nahlas. Proč se jinak vyptávat na nespokojence a staré přátele starých pořádků?...hledat spojence?... Srdce se rozbuší o něco rychleji při pomyšlení, že by se naše situace snad mohla konečně změnit, ale zatím je ještě dost brzy snad i doufat.

"Já vím a věř mi, že nic bych si nepřála víc," pohlédnu na Ondřeje. Je to jediný člověk, který mi opravdu rozumí.
"Budeme se o tom muset přesvědčit sami, ale opatrně," je mi jasné, že zrovna k opatrnosti nemusím Ondřeje zrovna nikterak dvakrát nabádat, ale přeci jen mi to nedá. Kolikrát už nám nedůvěra a opatrnost zachránila život?

Pomalu pokračuji dál. Oba vím, kde je třeba se poptat o těch povídačkách, co se dostali až k nám. Kde se vždycky dají sehnat informace nebo zaslechnout nějaké drby?
Pevně doufám, že děláme dobře a že se jen nenecháme hloupě nachytat. Nemůžeme si ale dovolit propásnout takovou příležitost po tolika letech. Jsem z toho poněkud nervózní, ale snažím se na sobě nedat nic znát, i když před Ondřejem se o to asi ani nemusím snažit, zná mne až příliš dobře.

"Prozatím jen nespokojenci s novými pořádky, žádná spojitost se starou šlechtou či snad s Alfrédem," upozorňuji asi vcelku zbytečně po cestě k hostinci. Vím, že by Ondřeje ani ve snu nenapadlo někomu hned na potkání vytrubovat, kdo skutečně jsme.

Vrhnu poslední pohled za Wilburem. Postará se o sebe, a kdyby náhodou ne, postará se o něj Samson. Ani jeden z nich nemá všechny potřebné maličkosti, aby z něj byl dobrý špeh. Avšak když se ti dva spojí dohromady...i já sama bych měla strach.
Pohladím Seneu po lesklých černých křídlech, a pobídnu koně. Tureón čeká.

Vesnice sama se nijak neliší od mnoha jiných. Místní si nás příliš nevšímají, což mě jen těší. Žena v kápi, v doprovodu malého děvčete, a havrana, by asi mohla vzbudit rozruch, ale možná místní vědí, že čím méně toho vidí, tím spíš zůstanou naživu.
Najít hostinec není nijak zvlášť obtížné. Co mě překvapí, když vstoupíme dovnitř, že zde vůbec nikdo není. Přimhouřenýma očima přehlédnu lokál, a poté se usadím v rohu místnosti. Tak, abych měla prostor před sebou na očích. Wilbur sice tvrdil, že nejde o léčku. Pokud by ale přeci jen k něčemu došlo, chci být připravená.
Natáhnu si nohy, a ruce založím na hrudi. Emma stojí kousek ode mne a Senea si čechrá přeží na okně. Nyní nezbývá, než čekat.

A čekat opravdu nemusíme dlouho.
Napnu se, když se otevřou dveře. Zpod kápě si prohlížím oba příchozí muže. Tohle na prince Lennarta nevypadá. Přesto se mi v hlavě rozezní poplašný zvon. Nebo možná jen zvoneček. Jednoho z nich totiž poznávám. Sice netuším odkud, ale tvář je mi povědomá, a já tváře nezapomínám.

Možná, že bych se i rozvzpomněla. Avšak to už se za výčepem objeví hostinský. Ne, to není přesné. Tenhle muž nevypadá na hostinského. Avšak princ to také není. Celá tahle situace je nesmírně podezřelá, a ani trochu se mi nelíbí.
Zůstávám v klidu, bez jediného pohybu. Pokud by na mě někdo zaútočil, stejně to bude první Emma, kdo se pohne. Od ní to nikdy nikdo nečeká.

"Cordelia."
Odpovím, když se ticho začne protahovat. Jediné slovo. Dokud si nebudu jistá tím, s kým mám tu čest. A o co tu vlastně, sakra, jde! Budu dost skoupá na slovo. Čím méně toho lidé o mně ví, tím lépe...pro všechny.