První cesta...

Musím se pousmát nad tou chválou, kterou mě mladík zahrnul. I když, možná ještě chvilku a začne se mi to zajídat protože to opakuje pořád dokola. Jenže já v jeho věku nebyl jiný. Stejné nadšení, stejná touha v srdci, stejné oči dychtivé po dobrodružství. To však bylo tenkrát a teď je teď. Někdy mám chvíle kdy bych svůj toulavý život vyměnil raději za něco více poklidného. A mám jistou naději, že ta chvíle se blíží. Pokud všechno půjde dobře, ale ze zkušenosti vím, že nic nejde podle plánu. Nikdy. S tím svého společníka zatím obtěžovat nebudu. Možná se mu svěřím později, ale možná také nikdy. Zatím jsem se nerozhodl.

"Neboj chlapče, princ Lennart bude rád za každou paži, která vládne mečem," pokusím se rozptýlit jeho pochyby. "Tvůj strýc má již svá léta a jsou práce, které nepočkají. Tím, že poslal tebe prokázal jak svou věrnost tak ti dal možnost navázat vztahy, které budeš jednou potřebovat. Však uvidíš."

Dál nemluvím a jenom pobídnu koně aby trochu přidal do kroku. Chci se dostat do Turéonu co nejdřív. Jsem lačný novinek a toho co se chystá. kdybych tu byl sám, zřejmě bych koně nešetřil, jenom Tarellova přítomnost mě krotí a to je dobře. Nejspíš tomu přikládám větší význam než to má, ale stejně si nemohu pomoci a přestat myslet na to co by kdyby. Je to až příliš lákavé.
Raději se pořádně rozhlédnu kolem sebe. Na krajinu, která vypadá tak klidná, která se teprve probouzí k plnému životu a kterou možná záhy spálí plameny války. Třeba jí takhle dnes vidíme naposledy a to mě naplňuje podivným smutkem. Ne, zavrtím hlavou abych zaplašil takové myšlenky. Musím se soustředit na úkol, který mě čeká.

"Brzy tam budeme," zabručím a soustředím se na cestu před sebou.

Zahajovací tahy blížící se partie…

Začátek jara

První cesta...

Delmar

Nad Altstilskými pláněmi se proháněl vítr. Doznívala mírná zima. Na polích se lopotili rolníci. Sázeli a připravovali svou letošní sklizeň. Několik pastevců hnalo dobytek po cestě.
Vyhýbali se dvojici ozbrojenců na koních. Cesta směřovala k Tureónu, malé vesničce na úpatí kopců. Dole za nimi byl vidět Kaleven, městys, ve kterém sídlil místní hrabě. Dál, v modravé dálce, bylo vidět lesklou hladinu Stílského jezera.

Když se pasáčci přehnali kolem, mladší z ozbrojenců promluvil.
„Doufám, že je tohle ta správná cesta, a že jsme špatně neodbočili. Vypadá to tady jako úplný zapadákov.“
Pak se ale usmál a pohlédl k obloze. Byla modrá, slunce svítilo a mladý muž vypadal spokojený sám se sebou.
I když nebyl oblečen nijak okázale, kvalita jeho vybavení byla patrná na první pohled. Těžký plášť proti nepřízni počasí, kabátec a pod ním ocelová kroužková košile. Na zádech dlouhý meč, a mladík vypadal dost svalnatý na to, aby si s ním dokázal poradit. Jeho kůň byl statný, s jistým krokem plnokrevníka. Ten měl proč být spokojený. A navíc měl ještě důvod, o kterém nyní promluvil:
„Jsem rád, že jste se přimluvil u strýce a mohli jsme vyrazit společně, Delmare.“
Mladíkovo jméno bylo Tarell z Horowitz. Šlechtic z Celestionu… i když jeho bohaté dědictví zatím třímal jeho strýc, pán Hart, než mladý muž dosáhne plnoletosti.
Tarell pokračoval. „Doufám, že pán z Olbransku nebude příliš zklamán, že jsem dorazil místo svého otce.“ Poposedl si v sedle, mladistvá nejistota, nedostatek sebedůvěry, to všechno měl v očích.
Mohla to být dobrá příležitost pro mladého muže. Depeše zaslaná na Horowitzké panství měla za cíl získat nějakou zkušenou a silnou paži pro náročný úkol. Tarell měl sílu za dva. Jen ty zkušenosti chyběly.
V dálce se objevilo několik proužků kouře. To musí být Tureón…
„Jsem opravdu rád, že jste tady se mnou, Delmare,“ poznamenal mladý muž. „Strýc vždycky říkal, že jste se vyrovnal mému otci v taktice a že v boji byste ho určitě předčil, kdyby ještě žil.“
Zpráva od prince z Olbransku byla neurčitá a skoupá na detaily. Kladla adresátu na srdce diskrétnost a dovolávala se starého a věrného přátelství hraběte z Horowitz a vévody z Olbransku.
Posel poté v tichosti předal druhou, zapečetěnou zprávu Delmarovi. Ta byla zajímavější.
Mluvila o blížící se válce… a o možnosti vydobýt si slávu, napravit staré křivdy a odvděčit se za dávnou službu… byla podepsána princem Lennartem, starým Delmarovým přítelem…
Tarell to ještě neví. Vstupují do Delmarovy domoviny. Tady je pohřbeno hodně starých jizev.

První průzkum...

Cordelia

Byl to malý vrch nad Altstilskou osadou Tureón, kde se opět setkali. Kůň přiklusal po malé pěšině ke kraji lesa, kde čekala osamělá postava.
Hluboko pod nimi bylo vidět nekonečné, úrodné lány hraběcích polností. V dálce šlo vidět tmavší skvrnu Kalevenu, ze kterého Altstilský hrabě vládl.. Stílské jezero byla jen lesknoucí se skvrna na obzoru.
Cordelia seděla na koni. Před ní v sedle seděla Emma, mladé děvče s bystrýma očima…
„Ahoj Wilbure,“ proneslo děvčátko bezstarostně k muži, který je očekával. Vypadala roztomile. Umazané děvče v jednoduchých šatech. Dobrosrdečný, i když trochu rozpustilý výraz. Měla oříškové oči, kaštanové vlasy – a ledové srdce. To ale většina lidí poznala až příliš pozdě.
Wilbur na děvče kývl a poté se obrátil ke Cordelii v sedle.
„Jsem si jistý, že to není past, madam. Holintz a Kolba pročesali okolí. Nic než rolníci...“
Byl určitě dobrý nápad poslat napřed jejího prvního pobočníka Wilbura a dát mu k ruce dva schopné zvědy. Wilbur sám se do lesa vůbec nehodil. Chodil v upravené vestičce, na nohou měl kožené boty a na očích malé brýle. Byl mladší než Cordelie, i když tak nevypadal. Jediná zbraň, kterou měl u sebe, byla krátká dýka.
Možná, že to nebyl žádný průzkumník. Rozkazy však plnil výborně.

Zahleděli se společně k malé, polozapomenuté osadě mezi kopci. Byl tu malý uhelný důl. Jinak tu žili jen sedláci. Zkrátka nic zajímavého. Ani strategicky významné to místo nebylo.
Wilbur zamumlal k postavě na koni:
„Pořád jsem nezjistil, proč si princ Lennart vyžádal přímo vás, madam. Jsem si ale jist, že zpráva byla pravá. A pečeť nikdo neporušil.“
Depeše byla adresována přímo jí. Byla od prince, který často dříve pobýval s Horatiem, učitelem Cordelie. Podle všeho to byli dobří přátelé. A nyní jí žádal o spolupráci, i když oni dva se téměř neznali.
Jednalo se o komplexní úkol, stálo v psaní, který bude vyžadovat všechny její talenty. Nebyla jí slíbena žádná sláva, jen určité bohatství pro pokrytí nákladů… a rozšíření její sféry vlivu. S tím souvisela také nabízená vděčnost prince z Olbransku.
V určitých kruzích byl vliv a navzájem přislíbené služby cennější nad zlato a proslulost.

První šance...

Lerien

Dvojice mladé ženy a muže ve středním věku se prodírala houštinami a mlázím. Po chvilce oba vyšli mlčky na úzkou pěšinku. Ta je dovedla na kraj lesa. Mohli se rozhlédnout a spatřit na úrodný kraj pod nimi. Nedaleko byla vidět malá vesnička.
Byli v kopcích nad Altstílií. Trochu mimo běžnou působnost skupiny lapků a běženců, kterou nazývali přáteli. Ale Tureón znali, byl v něm dobrý, i když malý hostinec. Altstílie dobře vycházela s lapky z Neustílie… dokud vykonávali svoje řemeslo na té správné straně řeky.
Kvůli tomu tu tentokrát nebyli. Ondřej, starší z dvojice, promluvil.
„Pořád nevím, jestli to má cenu riskovat. Nedá se věřit všem povídačkám… mohla by to být Dagobertova léčka.“
Před několika dny se k jejím lapkům donesla zpráva přes jejich spřáteleného felčara Eskulapa. Jistý muž se v Tureónu, v Altstílii, poptává po Neustilských nespokojencích. Shání bývalé vojáky z původní hraběcí armády a snaží se doptat i na starou šlechtu. Hledá přátele hraběte Alfréda. Tedy nepřátele nového hraběte, Dagoberta.
Byly to jen útržkovité zprávy. Bez slibované odměny a ničeho podobného. Nic okázalého – jen povídačky a drby. Pokud by to měla být past, vypadalo by to jinak… a taky by se to neodehrávalo v Altstílii. Tam by se Dagobertovým mužům špatně vedlo.

Na kraji lesa zůstala dvojice stát. Ondřej byl statný muž ve středních letech. U boku měl meč, i když zbroj zpravidla nenosil. Přilákávala zbytečně moc pozornosti. Vypadal unavený a těžce zkoušený – ale v posledních letech se trochu víc smířil s těžkostmi, které potkaly všechny bývalé přátele starého hraběte. Z panského sluhy na lupiče…
Takový už je život. To, co berete za samozřejmé, vám prostě jednoho dne někdo vezme.
„Slyšel jsem, že je to nějaký šlechtic z Celestionu. To se na člověku hned pozná, že není místní.“
Měli s tím letité zkušenosti. Špehové Dagoberta na ně pořád měli spadeno a to často byli jeho najatí přátelé ze západu. Lidé odsud většinou nebyli na straně hraběte, ale neměli ani zas tak v lásce skupiny, jako byla ta, kterou Lerien víceméně vedla. Najatých špiclů a žoldáků ze západu se však báli všichni.
Byl to marný boj – jen o málo lepší, než smrt na popravišti.
Teď se tu objevila příležitost na pomstu. Na skutečnou pomstu – na smrt pro toho švába, který zabil Dobrogosta, kterého celý život Lerien zvala otcem, i hraběte Alfréda, který jejím otcem skutečně byl.
Ondřejův obličej se zatvrdil. Hlavou mu běžely přesně takové myšlenky. Pomsta.
„Je to šance. První po tolika letech. U Nejvyššího, doufám, že ty povídačky jsou pravda.“

„Princova Partie“

V malé, nenápadné pohraniční osadě pod kopcem jménem Tureón, rozvinul princ Lennart, vévoda z Olbransku, mapu Neustílie. Jeho poručíci viděli jen drobné, bezvýznamné hrabství kdesi na západních hranicích Celestionské říše.
Svou představu o něm si udělali cestou sem. Jeli sem podél Steily, větší říčky která tu sbírala potůčky, aby je o nějakých padesát mil později odevzdala moři. Razila si tu cestu mezi vrchovinami a tvořila plodné údolíčko známé svými vinicemi a svým sýrem. Přibližně v polovině údolí ležel Alacóz, město, které zvolna bohatlo svým vínem a které ospale vzpomínalo na zašlé věky své slávy. Révou a břečťanem obrostlé pevnůstky a hradby vzpomínaly na dávné časy válek a doby před dekadencí a pádem Celestionské říše.
Vévoda Olbranský to vše viděl docela jinak.
Před ním, na tom sukovitém stole, neležela jen mapa. Viděl prázdná pole. Ve svých rukách figury. Kdesi na druhé straně, ve stínech… někdo třímal ty své. Vévoda Olbranský potěžkal pomyslného krále. Zabodl prst na kraj mapy, tam kde byl nápis „Tureón“ a hned nad ním delší, šikmý nápis „Hrabství Altstilské“.
Drobná čárkovaná hranice rozdělovala nejnovějšího Celestionského vazala, Altstílii, od hrdě nezávislé Neustílie. V obecné řeči Nové a Staré Stílsko.
Vévoda Olbranský postavil na hrací pole svého krále. Pak se zahleděl na druhou stranu mapy.
„Náš protivník,“ zamumlal. Zvedl svůj prst a poklepal přímo do velkého, nepravidelného kruhu, který byl uprostřed mapy. Alacóz.
Tam stál druhý král.
Partie mohla začít.

Válka začíná dlouho předtím, než se střetne první meč s prvním štítem. Trvá dlouho, než vyletí šípy zpoza hradeb a než se obléhací věže dají do pohybu.
Zatím byl v povodí Steily jen on, jeho poručíci a jejich nejužší družiny. Daleko za nimi, v Olbransku, se pak tiše připravovalo svolání hotovosti, rozesílali se poslové k poddaným hrabatům a chystala se válečná pokladna.
Jako první kamínky na vrcholu hory…
Mocní muži v Celestionu obraceli svou pozornost k Západním zemím. Říše se zase jednou zvedala v prachu a rozhlížela se – hledala cíle. Slabá místa, do kterých šlo vrazit moc povstávajícího Celestionu jako páčidlo mezi futra a zámek.
Hledali a našli Neustílii. A až se Západ otevře, jeho bohatství, jeho víno, stříbro a zlato… to vše poteče do kapes Říšského krále.
Neustílie. Země stará a rozkmotřená. Její šlechta rozdělená mnohaletou půtkou ohledně dědictví její koruny, její armády ukonejšené roky spánku a její lid nepříliš spokojený se starou vládou…

Vévoda z Olbransku byl vyzván, aby se chopil příležitosti a ukázal Koruně svou užitečnost. Útok měl být jeho vlastní ambicí. Říšská armáda byla příliš nápadnou výzvou pro Atmorií či Irciannu, mocné a nebezpečné městské státy. Ty bude možné vyzvat teprve poté, co se otevře brána na západní pláně, Alacóz.
Dobytí starého pevnostního města bude vyžadovat podlost a prohnanost, vynalézavost a diplomacii…
Nebo možná dostatečně šokující a omračující ránu hrubou silou. Cest, jak otevřít zámek, je více.

Princ Lennart vzhlédl od stolu.
„Je třeba zjistit, jak se má situace. Připravit půdu a v pravou chvíli zaútočit. Bude-li třeba, nenecháme kámen na kameni. Alacóz bude náš. Připravte své muže.“
Zhluboka se nadechl. Sloužící kolem něj přinášeli listiny, mapy a dokumenty… tichá, napůl opuštěná tvrz na Tureónu se stávala vojenským velitelství. Vévoda kývl na své poručíky a sebevědomě se na ně usmál.
„Hra začíná.“
Kdesi v dálce zakokrhal kohout… první kamínky se vydaly na svou cestu.