Andor.cz - Dračí doupě online

Tohle bylo opravdu o fous.
Narazila jsem si žebra, ale kdybych neuskočila stranou, pravděpodobně bych už byla mrtvá. Rychle rozsvítím lucernu, a zkontroluji situaci.
Skutečně jsem vešla přímo do pasti. Primitivní, ale účinné. Obhlédnu samostříl, ze kterého sice už žádná další šipka nevyjde, i tak ale, pro jistotu, přeříznu lanko. Poté se zaposlouchám do ticha noci.

Mám pocit, že jsem nad sebou něco zaslechla. Bylo by s podivem, kdyby hluk, který jsem způsobila, nikoho nepřilákal. To mi ale zase moc starostí nedělá. Pokud přitáhnu pozornost k sobě, bude mít alespoň Emma více prostoru.
Já sama jsem se ocitla v části, která je určená k tomu, aby se do ní zloděj dostal. Nanicovaté dveře, lehký zámek a past. Také o tom svědčí fakt, že přede mnou se nacházejí dveře, které můžou představovat oříšek, na cestě dál do hlubin domu.

Já ale nemám v plánu pokračovat dovnitř. Ještě několik okamžiků čekám, jestli se dveře neotevřou a nevyřítí se na mě rozzuřený majitel, nebo jeho ochranka. V takovém případě mám totiž v plánu dát se urychleně na ústup.
Pokud ale nic nenasvědčuje tomu, že by se někdo blížil, vydám se k menším dvířkům. Pravděpodobně tady žádný poklad nenajdu, ale v tomhle ohledu já stejně spoléhám na svou malou pobočnici.
Pro jednou nechávám práci na někom jiném a sama působím, spíš jen jako rozptýlení nepřítele. Zdali to funguje, to mám teprve zjistit.

Pán od Červeného kohouta

Už to pomalu vypadá na dlouhé dohadování nebo snad na to, že nás svalovec bude odsud chtít vyprovodit ručně, když zakročí starý pán. I když jak se zdá, Eskulap jej snad alespoň na chvíli svou výřečností vyvedl poněkud z míry. Jeho odpověď už se nedozvíme.

"Snaží se," utrousím pro sebe tichou poznámku, když pán domu podotkne, že ochranka dělá svou práci dobře.

Prohlížím si dům, kterým procházíme a snažím si dle toho o jeho obyvateli udělat alespoň trochu nějaký obrázek. Mám také čas zaměřit se více na jeho tvář a trochu zapátrat ve vzpomínkách, zda-li mi jen někoho připomíná nebo je to vskutku někdo, koho bych snad mohla znát alespoň od vidění z dob dávno minulých.

Starý pán působí unaveně a snad i odevzdaně. Snad jako by byl zvyklý na podivné výstupy, jako byl ten, jehož jsme byli před chvílí svědky na ulici. Snad bych popustila uzdu své fantazii, ale asi nám do toho nic moc není. Vyřídit psaní a jít...však práce máme ještě docela dost...

"Nebudeme vás zdržovat dlouho," přesto se však posadím do nabízeného křesla.
"Máme jen doručit dopis," vytáhnu pečlivě schovanou listinu a předám ji muži před námi.
"Kapitán Halbert nás pověřil, abychom vám doručili toto," osvětlím ještě od koho je psaní, které jsme přinesli.
"Splněno," usměji se trochu, "asi bychom měli jít." pronesu ještě. Hlavou mi ovšem stále vrtá, proč mi byl pán domu poněkud povědomí. Zírat na někoho ovšem moc slušné není, takže svůj zkoumavý pohled odtrhnu a jen počkám, než nás zas vyprovodí.

Tiše, obezřetně, vstoupím do sklepa. Našlapuji zlehka, neslyšnými kroky seběhnu po schodech, a ocitnu se na okraji temnoty.
A co teď?
V temnotě nepochybně něco číhá. I když to nutně nemusí být živé. Samozřejmě nevylučuji i přítomnost lidského, či zvířecího strážce, ale mám takový pocit, že bych jej už, touhle dobou, vycítila.

Rychle zvážím všechny své možnosti, a nakonec se rozhodnu zažehnout lucernu. Světlo by mě sice mohlo prozradit, ale pokud se tu budu motat poslepu, je mnohem větší šance, že se chytím do některé z mechanických pastí.
Než však stihnu světlo zažehnout, zavadím nohou o cosi ve tmě. Že jsem se právě ocitla až po uši v maléru, pochopím velice rychle. Cvaknutí je možná tiché, ale pro moje trénované tělo je to jako výstřel z děla.

Nemám tušení, jakou past jsem právě spustila, ale na rozmýšlení stejně není čas. Bez zaváhání se tedy vrhnu do strany, doufaje, že jsem se právě nevrhla přímo do náruče smrti.

U Červeného kohouta

Jo, to je," přisvědčím Eskulapovi, protože ani já dost dobře nerozumím tomu, čeho jsme byli vlastně svědky. Působil škody cíleně?...mělo to být vyřizování nějakých účtů nebo snad jen krácení dlouhé chvíle znuděného výrostka?... napadá mne ještě několik dalších variant, ale čert ví, co za tím vlastně stojí.

No a pak si začne svalovec všímat nás. Snad aby zabránil podobnému incidentu, který se stal před chvílí. Zrovna dvakrát přátelsky zrovna nepůsobí. Eskulap začne mluvit a já mám čas prohlédnout si muže, který zametá ulici. Něco mi říká, že ho možná znám nebo jsem znávala. Ale je to už dlouho, známé tváře se za ta léta pomalu zahalily mlhou a navíc na nich jistě i zapracoval čas. Z myšlenek mne vytrhne až dotaz na to, kdo jsme a kdo nás poslal.

Odtrnu oči od staršího muže a zadívám se na svalovce před námi a slova se teď ujmu já: "Jak již říkal můj společník. Máme zde dopis adresovaný pánu od Červeného kohouta, jen jemu a jemu se také budeme představovat. Máme jej předat osobně. Ulice není zrovna vhodné místo pro předávání zpráv. Neuvedete nás? Pak bude teprve čas si vše povědět," mluvím klidně nicméně přesto poměrně důrazně. Rozhodně se nenechám jen tak vypoklonkovat a také mu nehodlám uprostřed ulice vykládat kdo a proč nás posílá.

"My jsme nepřišli dělat potíže. Chceme jen předat dopis a pak si zas půjdeme po svých," dodám pak ještě.

Dvířka k zadnímu dvorku nemají šanci, proti tak ostříleným špehům, jako jsme já a Emma. Tiše za námi přivřu a postavím se ke zdi, abych splynula v jejím stínu. Jen pro případ, že by někdo z domu pohlédl ven, do tmy.

Dům mám nyní jako na dlani a je tu hned několik možností, jak postupovat. Z nějakého důvodu se mi, právě ta nejsnazší cesta, tedy dvířka do sklepa, nezamlouvá. Je to až příliš svůdné, příliš snadné. Pokud je ten překupník skutečně takový, jak se o něm říká, neudělal by takovou začátečnickou chybu, jako špatně zabezpečit právě sklep domu. To znamená, že jde pravděpodobně o past, nastraženou právě na zloděje.

Jako nejslibnější, tedy druhá možnost, se mi jeví okna, do kterých se opírají větve stromu. Dalo by se k nim dostat a navíc už nemají okenice, takže dostat se dovnitř by neměl být až takový problém. To by ale spíš byla práce pro Emmu, děvče je výrazně lehčí, než já a je větší šance, že pod ním větve neprasknou.
Naznačím jí tedy ke stromu, a potom prostředním oknům. Stát tady, a okounět, nemá smysl. Chci si dnes večer trochu zariskovat. Ještě předtím, než jí propustím, si opět na hlavu nasadím kápi. Znamení, aby i Emma skryla svou totožnost.

Když tedy děvče zaúkoluji, sama vykročím ke sklepu. V ruce se mi objeví paklíč a já se obratně vrhnu do zdolávání chatrného zámku.

Holintz na sobě nedá nic znát, ale radost ze zadaného úkolu je na něm stejně patrná. A zrovna tak dokážu odhalit zklamání na ostatních mužích, že jsem si na úkol v nevěstinci nevybrala právě je. Snad jen Samson nic neskrývá. Předstírání nepatří k jeho silným vlastnostem.
Rozdělím úkoly i zbytku kumpanie, a vyrazím za další prací.

Tentokrát se pohybuji jen ve společnosti Emmy. Mám ráda její společnost, líbí se mi její bystrá mysl i oči, kterým nic neunikne. Nepochybuji, že by se neztratila, i kdybych jí nevzala pod svá křídla. Se mnou by se ale mohla dočkat opravdu zářné budoucnosti. I když dlouhý život asi nečeká nikoho z nás.

Zastavíme se v přítmí, a já chvíli sleduji překupníkův dům, a rovnám si v hlavě vše, co jsem se zatím dozvěděla. Mnoho toho není, ale už jsem se rozhodla, že dnes zariskuji, a nehodlám z toho ustoupit.
"Zkusíme to obejít, a dostat se k domu z druhé strany."
Předpokládám nějaký zadní vchod, možná okno v přízemí. Z ulice bude jistě vše dobře zapečetěné, ale okno do dvorku by nemuselo být uzavřené tak pečlivě, a zámek na dveřích by nemusel být tak robustní, aby se nedal vyháčkovat.

Ještě jednou se rozhlédnu po ulici. Prve jsem si všimla postavy, která si přála zůstat bez povšimnutí, a mě zajímá, kdo to byl, a co má za lubem.