Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Princova Partie
Družina
| |||
 | Pomlouvání Se zaujetím poslouchám Hygiu, hřeju si ruce o šálek čaje a sem tam z něj upiju. "Ne, to opravdu nejsme, spíše naopak," prohodím tiše na poznámku o Dagobertovi. "Obávám se, že se zde ještě chvíli zdržíme," na okamžik se odmlčím. "Třeba se pořádky zase změní k lepšímu, alespoň já v to doufám, že se změní," usměju se trochu a zase upiju čaje a zvažuji, jak moc nakonec mohu být otevřená. Jak se ovšem zdá, Dagoberta v lásce příliš nemá a nebojí se to dát najevo. Eskulap se s ni dobře zná, a to by snad mohlo být dostatečnou zárukou. Přehodnotím nakonec své rozhodnutí neprozrazovat náš cíl. "Možná se objeví někdo, kdo zpochybní Dagobertův nárok na trůn. Možná je zde někdo, komu ve skutečnosti ten titul náleží," pokračuji pak a zkoumavě hledím na ženu před námi. Žije zde dlouho, má přehled o situaci zde a když bude vědět více, třeba nám to bude jen hrát do karet. "Omlouvám se, že jsem se nepředstavila hned celým jménem," rychle kouknu po Ondřejovi i felčarovi jakobych se jen chtěla ujistit, zda nejsou proti a pak pokračuji, "Lerien z Konvidatu, dcera Alfrédova," nechám zaznít celé své jméno a trochu se usměji. | ||
| |||
 | Šelma ukazuje tesáky Když muž odhalí svou tvář, okamžitě začnu zkoumat jeho rysy. Říká se, že člověk nemá soudit knihu podle obalu, ale některá znamení jednoduše nelze přehlížet. Jako třeba fakt, že tomuhle chlapovi vražda přímo kouká z očí. Rychle také pochopím, proč. | ||
| |||
 | Šelma ukazuje tesáky Cordelia U rohového stolku v malém výklenku začne Cordelia první kroky tance se Šelmou. Lidé z podsvětí mají svůj svět založený na paranoie a zároveň pokroucené důvěře. Naštěstí je to svět, který Cordelia dobře zná. Jeden z mužů u stolku vzhlédne, když Cordelia promluví. Druhý sedí stále stejně a hledí skrz okno do tmy, očividně zamyšlen. Ten první si sundá kápi a Cordelia má příležitost si ho prohlédnout. Ve středních letech… ve tváři je vidět střídmý život. Rysy ostře řezané, ale bez jizev a zlomenin. Tvář delší, téměř půvabná, až na dvě nebezpečné oči. Výraz je nečitelný, vystupování profesionální. Černé vlasy, velmi krátké, a krátké, povyrostlé strniště. Téměř obyčejný obličej, ale když se muž na Cordelii usměje, je to spíš, jako by cenil tesáky. Nezdržuje se zdvořilostmi. „Máte nabídku pro Šelmu. Vzbudila jste zájem mého poručíka.“ Je to tedy on. Na svou pověst vypadá obyčejně. Nyní se na chvíli odmlčel. „Máte zájem investovat do nových pořádků. Toto město může být vaše za jedenáct tisíc pět set dukátů.“ Druhý muž se ozve. Obrátí se ke Cordelii a dodá drobné upřesnění: „Preferujeme celestionské a atmorijské denominace.“ Šelma se pousměje. Na jeho úsměv je nepříjemný pohled. Zdá se, že má zuby skutečně pilované do podoby tesáků… „Ano. Zahrnuje to služby uplacení velitelů, eliminaci naší konkurence a svržení současného vládce. Nového pána města vybereme z našich kontaktů, po konzultaci s vámi. Otevře vám brány kdykoliv si budete přát. Spolupráci mimo toto město nemohu nabídnout.“ Částka je to strhující. Je to dost na to, aby si mohl prostý člověk koupit padělaný šlechtický původ a menší panství k tomu. Dle zkušeností Cordelie nejméně dvakrát nebo i třikrát víc, než by bylo na získání města skutečně potřeba kdyby stála v pozici Šelmy ona. Lze si představit, že dala-li by tři tisíce dukátů veliteli pevnosti a tři tisíce dukátů městské radě, otevřou jí brány stejně snadno a pána Bernarda přinesou na zlatém podnosu… výměnou za ochranu před pomstou Dagoberta. Od prince dostala kolem dvou stovek různých mincí… tohle je řádově víc, než kolik nyní mají k dispozici. A nikdo neřekl, jak dlouho to Šelmovým lidem bude trvat… ani jak bude vypadat jejich spolupráce po činu. Cordelia se cítí bedlivě sledována druhou stranou rozhovoru. „Nabízíme i menší služby. Dle vašeho přání. Ne každý si je může dovolit. Máme však výsledky.“ Nejspíš je to nějaká forma zkoušky. Figura tance… Pomlouvání Lerien Zatímco Eskulap si hledí svého hrnku, Hygia se pustí do lehké konverzace s Lerien, poté co se navzájem představí. Apatykářka se vesele zasměje poznámce o tom, že se hodí mít za známého felčara. Pak přejdou k tématu turnaje. To už se Hygia tolik neusmívá. „Hm, nejste jediní, kdo se zajel podívat. Je toho spousta. I lidi z dalekých krajů.“ Podívá se na Eskulapa. V pohledu je jakási otázka. Felčar jen kývne, jako by na ní odpovídal. Hygia se usměje a zdá se, že se trochu uvolní. Pokračuje velmi otevřeně. „No, chamraď ze západu. Řekla bych, že za každého, kdo se přijel podívat na turnaj, dorazil nejmíň jeden žoldák. Občas sem chodí. Chtějí léčiva a tak. Většinou se nechaj poslat do háje bez cavyků. Nemám vojáky ráda a žoldáky ještě míň.“ Poznámka o změnách ve městě vyvolá pokývnutí hlavou. „Je to tak. Je tu novej pán. Teda… Už tu pár let straší. Občas dá někoho zabít. Zabavuje majetek a z něj opravuje hradby. Ale rozhazuje chudině zlato a jídlo a tak se nikdo nebouří.“ Podívá se na Lerien. „Jste přátelé tady Eskuly,“ při tom označení felčar skloní pohled, ale poznámku si nedovolí. Hygia se tváří, že si ničeho nevšimla. „Já ho znám celý život. A vím, že by se nekamarádil s žádnejma lízačema Dagobertskýho zadku.“ Povzdychne si. Zavrtí hlavou a mávne rukou. „Na rovinu… pokud můžete, a to platí i pro tebe, Eskulape, zase odsuď zmizte. V tomhle městě na lidi, jako jsme my, nic dobrýho nečeká.“ Říká vše dost napřímo. Zdá se, že je nesmírně ráda, že nemusí svoje slova hlídat. „A ten turnaj je jen další hra pro chudáky a pro šlechtu. V týhle zemi už nikdo nemá žádnou páteř.“ Ondřej zaváhá, nadechne se, ale mlčí. Nad šálky čaje je ticho… | ||
| |||
| Apatyka | ||
| |||
| Tady je Šelmovo… Na první pohled je naprosto jasné, že podnik U Bílé lišky, není jen obyčejná hospoda. A stejně tak zdejší "hosté" nejsou normální štamgasti. Tady se "kují pikle". Na to, abych to poznala, bych ani nemusela mít svoje dlouholeté zkušenosti. Stačí jediný pohled po místnosti, kde se u stolů krčí zahalené tváře. Tihle lidé nechtějí být poznáni. Alespoň to máme společné. | ||
| |||
| Tady je Šelmovo… Cordelia Wilbur a Samson přijmou rozkazy od Cordelie. Jejich šéfka se otočí a zaklepe na dveře. Téměř hned se otevřou. Stojí v nich vyšší muž pevné postavy. Není to vyloženě velký svalovec, ale na tváři má několik jizev. U pasu má meč a podle držení těla s ním umí velmi dobře zacházet. Rozhodně to není typický vyhazovač, spíš nějaký šermíř… Podívá se na Cordelii zpříma. Nastaví před sebe ruku. Není těžké pochopit, že žádá minci. Cordelia jí předá. Muž si jí pečlivě prohlédne. Podívá se znovu na ní. Kývne si – napůl pro sebe, napůl pro ní. Ustoupí z cesty s drobnou úklonou. „Užijte si u nás večer, madam. Máte útratu na účet podniku.“ Vstoupí dovnitř s Wilburem, a dveře se za nimi opět zavřou. Stojí na několika schůdcích nad hostinskou místností. Všem dobře na očích. Sami se mohou rozhlédnout. Místnost je poměrně velká a prostorná. Je tu teplo a vydýcháno, ale není to tak hrozné jako v jiných pajzlech. Většinu nábytku tvoří kulaté stolky, stoličky a lavice, u kterých sedí a tiše hovoří lidé. Na hostinec je tu poměrně málo hluku. Lidé si tu většinou povídají polohlasem, sklonění nad stoly. Tomu napomáhá i to, že je místnost poloprázdná. Ti, co tu jsou, jsou zpravidla skrytá sorta. Lidé, kteří tu výjimečně odkryli tváře ale celý jejich oděv dává najevo, že většinou jsou zakrytí nejméně šátkem přes obličej nebo kápí. Osazenstvo se ohlédlo ke dveřím, když se otevřely, ale všichni dle všeho věří svým vyhazovačům, protože nikdo nevypadal příliš poplašený. Kromě muže, který Cordelii otevíral, tu navíc na pár místech stojí i jiní ranaři, kteří víc připomínají Samsona. To bude také část místní ochranky. Zabezpečení je tu přísné. Hned za Cordelií se ozve hlas dveřníka. „Máte volné místo u třetího stolu v rohu, ve výklenku.“ Místnost má výklenky po stranách, kde jsou stolky a židle pro nejsoukromnější jednání. Navzdory jeho slovům u toho stolu již sedí dva muži v tichém hovoru. Oba mají kápě a vypadají nerozeznatelní jeden od druhého. Možná, že její hostitelé už na ní čekají… Dáma s léčivy a jedy Lerien Ondřej si odevzdaně povzdychne a usměje se na Lerien. Popadne jeden z pytlů a společně během chvilky nanosí náklad do obchodu. Apatyka samotná je velmi podivné místo. Vstupní místnost nevypadá jako obchod – není tu žádný pult a žádný prostor, který by byl výrazně oddělený. Přibližně čtvercová místnost je obestavěna regály. Jediné volné místo v jejím středu zabírá velký čtvercový stůl plný vah, odměrek, nádobek, flakónků a nejrůznějších jiných alchymistických nástrojů. Z jedné strany, té vzdálenější, je jen jedna židle, z druhé jsou židle čtyři. U zadní stěny je v regálech volné místo, kde je průchod do zadní místnosti. Z té je slyšet praskání ohně a vařící se voda. Obsah regálů samotných stojí za zmínku. Je tu hned několik lahví, které jsou naplněny nažloutlou tekutinou, a v ní se převaluje vše možné, od hub přes vejce až po celé naložené ještěrky. Od stropu pak visí svazky bylin, které naplňují místnost omamnou vůní. Je zde také mnoho krabiček s nápisy jako „Sušená Matricaria“, „Calendula, květy, listy“ nebo „Kořen Symphtumu.“ Vzdálenější police, buď u stropu nebo za stolem, obsahují dózy s nápisy Sulphurus, Saltzpeter nebo „Extrakt, Amanitinum.“ Mnohé z nich na sobě mají neumělé kresby lebek nebo plamenů... Než se stihnou vynadívat, z druhé místnosti se objeví Hygia. Ruce má plné tácu, na kterém je překrásně vonící čaj. Žena přikročí ke stolu, ledabyle hřbety plných rukou rozhrne poskládáné nástroje a vytvoří místo pro lehce otlučený čajový servis. A poté, uprostřed všeho toho nepořádku a alchymie, se usadí k čaji. Mávne rukou na zaneprázdněné nosiče. „Hoďte to sem, jen jsem nechtěla, aby to bylo venku. Tady se štípne všechno, co není přibité. A posaďte se, umírám touhou slyšet novinky.“ Popohání je gesty rukou ke stolu. Vesele se usměje na Lerien a na Ondřeje. „A kdo je tenhle fešák a ta kráska, Eskulo?“ Starý lékař umí dobře držet jazyk za zuby a nikde neroztruboval, že pomáhá skupině lapků dělat neplechu… nyní se usměje a pokrčí rameny. „No, moji známí, nechám je, aby se sami představili.“ Hygia pohlédne v očekávání na Lerien a na Ondřeje. | ||
| |||
| Neobvyklé setkání | ||
| |||
| K Bílé lišce Se založenýma rukama na hrudi sleduji vývěsní štít. Lehce se pohupuje, a sem tam tiše vrzne. Hospoda nepůsobí, alespoň takhle zvenčí, nijak honosně. Avšak preciznost, s jakou někdo udržuje zvíře na štítě sněhově bílé dává znát, že majitel se o podnik dobře stará. Pravděpodobně poskytuje útočiště šelmovým lidem, a dostává se mu za to patřičného ohodnocení. | ||
| |||
| K Bílé lišce Cordelia Děvče se zdá být poměrně uklidněné tím, že jí Cordelia žádný takový rozkaz nedala. Ale rozhodne se držet dál „tvrďácký“ zevnějšek. Přidá k tomu jednu prostou poznámku pro sebe: „Hm. To se týká spojenců.“ Víc to nerozebírá a přijme ráda doporučení Cordelie, i když i nadále svou nervozitu ze setkání skrývá. Po krátké poradě s Cordelií a vydání rozkazů její lidé jednohlasně přikývnou. „Jak poroučíte, šéfe,“ řekne Wilson. Je rozhodnuto. Čeká je menší noční výlet. Najít hospodu v tomhle čase je sice poměrně těžké, ale její pobočníci už si město trochu prolustrovali. Emma brzy vyprodukuje informaci od jednoho z místních sirotků o tom, kde se „Bílá liška“ nachází. „Prý je to jen pro zvané. Ale žádná smetánka – možná tak smetánka z podsvětí,“ ještě poznamená, než se oddělí na vlastní průzkum. Trojice Kolby, Holintze a Emmy se zdrží venku, zatímco Cordelia s Wilburem a Samsonem se vydají směrem, který naznačila Emma. Brzy najdou malý podnik s vyřezávanou liškou na štítě, která je překvapivě pečlivě vybarvená bílou barvou. Tak trochu to září do noci. Štít je nad malým schodištěm do sklepa, kde jsou těžké dveře a pár malých okének, ze kterých jde oranžové světlo. Chvíli na místo hledí, když se Wilson ozve. Odkašle si. „Je nemalá pravděpodobnost, že to je nějaká past. Pozvání nemělo časovou platnost – můžeme si ještě trochu obhlédnout tuhle čtvrť a získat nějaké informace.“ Samson se zamračí. „Proč by to měla být past? Vždyť nás ani neznají.“ Wilson pokrčí rameny. „No… ví, že pracujeme pro někoho, kdo má prostředky. Někdo by nás mohl chtít prodat jako rukojmí. Nebo nás zajmout kvůli informacím.“ Jeho tvář trochu potemní. „I když je pravda, že podle toho, co jsme o Šelmovi slyšeli, takové intriky jsou trochu mimo jeho pole působnosti. On je spíš ten typ „chladná ocel na hrdlu“ než nějaká politika.“ Rozložitý ranař si prokřupe prsty na rukou a trochu se protáhne. Zasměje se. „Hned se mi začíná zamlouvat.“ Wilson si jen povzdechne a pohlédne na Cordelii, aby si počkal na její rozhodnutí a způsob, jakým k tomu přistoupí. Pokud zaklepe, nejspíš bude muset prezentovat minci, kterou dostala. Na druhou stranu… dveře nevypadají tak pevně, aby je Samson nedokázal jednoduše rozrazit… a ukázat tím trochu hrubé síly a možná někoho vyvést z omylu, že jsou nějaké měkkoty… Stále je tu ještě Wilburův návrh udělat trochu průzkumu navíc. Hygia Lerien Felčar se usměje, když Lerien rozhodne o jejich dalším postupu. „Budu velmi rád, pokud mě doprovodíte, Lerien – a rád svého přítele představím.“ V dobrém duchu jim něco poví o člověku, za kterým jdou. Dle všeho je to bylinkář a apatykář, který se jmenuje Hygia. Podle všeho je to osoba znalá nejrůznějších léčitelských metod. Říká se, že dovede i mrtvého vzkřísit, pokud je v něm alespoň poslední jiskřička života. Hygia má obchod v domě znaku Osmikvětu, což se hodí k jeho zaměření. Ten dům však nemá příliš dobrou pověst. Jak Eskulap přiznává, kolem Osmikvětu je někdy trochu okultní atmosféra, ale postupy, které Hygia používá jsou založené na rozumu a mnoha letech zkušeností. Když se přiblíží, ihned uvidí poměrně rozsáhlý dům, na kterém je překrásné domovní znamení s květem s osmi okvětními lístky. Každý z nich je vybarven jinou barvou. Jinak to vypadá jako dost obyčejný měšťanský dům. Už když se k domku blíží, začnou čichat náznaky exotických vůní. Před apatykou mnoho lidí není ale ti, kdo by jí potřebovali, by se nejspíš zvládli zorientovat po čichu. Před vstupními dveřmi stojí vůz s nákladem, kde právě vozka vyjednává s jakousi ženou ve středním věku. Tato žena má bodré rysy a nevypadá nijak křehce. „Hygio,“ zavolá Eskulap. Žena se otočí. Ondřej zamumlá: „A já si myslel, že je to jen nějaká učednice. A že Hygia je chlap.“ Žena rychle odežene vozku, poté co mu zaplatí, a mávne na ně. „Zdravím, Eskulape. Nějací tvoji přátelé? Přiložte ruku k dílu a pomozte mi s těmi pytli.“ Trochu nevychované, ale žena jen činorodě popadne dva pytlíky s jakýmsi kořením, které vozka vyložil, a vydá se do obchodu. Jen za sebou zavolá: „Pokud si pospíšíte, udělám vám čaj.“ Eskulap se omluvně usměje na Lerien. „To je Hygia. Je to poměrně specifická osoba.“ S vypětím sil starší lékař zvedne jeden z menších pytlíků a vydá se pomalu k obchůdku. „Snad mi to prominete, ale znát Hygiu opravdu stojí za to,“ dodá ještě. Ondřej pohlédne na Lerien. Tváří se docela nevěřícně… | ||
| |||
| Malá laskavost | ||