Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Princova Partie
Družina
| |||
 | Neslana | ||
| |||
 | Nalezení Delmara Cordelia Holintz přikývnutím souhlasí s Cordelií. Postupují dobře a bude dobré víc soustředit síly, ale také nemohou konat bez alespoň základního přehledu. I to, že nechala své lidi se trochu „potulovat“ po městě povede k výsledkům… jinak se totiž ve zcela nové lokalitě začít nedá. I kdyby bylo k ruce sto špehů, nejde jen přijít a ovládnout město. Ne, pokud si ho na konci dne chtějí udržet a mít ho připravené pro prince Lennarta… Prozatím následují Seneu, která plachtí vysoko nad nimi. Konečně vidí, jak se snáší nad Horním trhem nedaleko pevnosti. Netrvá to dlouho a najdou tam zamyšleného Delmara, který stojí uprostřed stánků. Viděli ho mluvit s jakýmsi prostým děvčetem. Nyní už odběhla. Nasadila mu nějakého brouka do hlavy, protože se tváří poměrně zamyšleně Emmu není nikde vidět. Určitě je někde poblíž a jakmile si všimne Seney, začne je hledat. Najít jedno chudě vypadající dítě je o dost těžší, než šlechtice, jako je Delmar. Nikde nespatří ani mladého druha Delmara, rytíře Tarela z Horowitz. Z důvodů bezpečí a utajení by nebylo dobré nechat se Delmarem znát na tak veřejném prostranství. Mohlo by ho to poškodit v dalším získávání spojenců. Po chvíli s pomocí Seney a Sidrica najdou Emmu a pár letmými pohledy si naznačí, kde se setkají a domluví. Vyberou jednu z vedlejších uliček na kraji trhu, dál od pevnosti. Tam také počkají, než ona nenápadně předá narychlo naškrábaný vzkaz o doručené depeši Delmarovi. Brzy se vrátí s tím, že by s nimi chtěl Delmar osobně mluvit a tak je podobným způsobem domluven krátký sraz. Je to sice krkolomný proces, ale konečně se všichni sejdou v rohu špinavé a zaprášené uličky mezi zadními dvorky měšťanských domů. Delmar kývnutím pozdraví Cordelii a její lidi. Ve tváři není příliš družný, spíš profesionální – je to ten samý chlad, kterého si Cordelia všimla už dříve. „Děkuji za doručení zprávy,“ řekne. Listinu od Ranfise schová u sebe, zatím bez přečtení. „Budu mít nějaké další dopisy. Do trochu vzdálenějších končin. A možná odpověď na tohle psaní. Dám vám vědět.“ Na moment se zamyslí. Pohlédne přímo na Cordelii. „Potřeboval bych, abyste něco zjistili o jednom z místních šéfů. Má v kapse nejméně několik trhovců a cechmistrů… a také jednoho kapitána stráží. Rád bych věděl, jestli má nějaké slabiny… a tohle je spíš vaše expertíza.“ Prohrábne si vousy. „Já jen vím, že nejlepší obrana je útok. A že kdo nezná svého nepřítele, je odsouzený k prohře.“ Zatím nechá svá slova bez dalšího vysvětlení. Neslana Lerien Lidé se pomalu začnou rozcházet. Jen žena zůstane stát naproti Eskulapovi a Lerien. I Ondřej se k nim přidá. Když se představí Lerien, Eskulap lehce skloní hlavu a naznačí poklonu: „Jmenuji se Eskulap, k vašim službám.“ Vždycky si potrpěl na zdvořilost. Ondřej se usměje a také dodá své jméno. „Ondřej.“ Žena se na ně podívá, přikývne a odpoví: „Jsem Neslana. To je jméno, které mám od rodičů.“ S uznáním vrací Lerien její přímý pohled. „Bránit se nespravedlnosti je docela vzácná vlastnost. Pojďte. Dlužím vám nejméně šálek čaje, když máte čas.“ Ještě než však vyrazí, přiběhne k nim plačící žena ve středním věku, která si s nesrozumitelnými nářky převezme rychle dítě od Neslany. Ustrašeně pohlédne na trojici neznámých a dá se na útěk s dítětem v náručí. Neslana se za ní dívá. Dodá prosté vysvětlení: „To dítě není moje, ale nemá otce. Starám se o něj. Tu a tam. Když přijdou stráže do vsi. Do teď to fungovalo – nikdy jsem ho nechtěla nijak ohrozit.“ Otočí se prudce, jako by očekávala nějakou námitku, která však od Ondřeje ani od Eskulapa nepřijde. „Stejně bych se za něj bila do poslední krve, i když není vlastní.“ Pak jim pokyne k nedalekém domku. (76 % pro Lerien, 66 % pro Neslanu, Neslana je ochotná mluvit…) Jsou usazeni v prostorné chalupě na návsi. Je prázdná, ale je vidět, že je opečovávaná. Je to dobré hospodářství. Ba dokonce se vše zdá být skoro tak uklizené, že se nechce věřit, že by tu skutečně někdo žil každý den. Žena rozdělá oheň a začne vařit vodu, aby se mohli společně napít. Při tom mluví a odpovídá na otázku Lerien. „Ještě jednou to řeknu. Dlužím vám svůj život – odvlekli by mě, uvěznili a nakonec zabili. Jsem žena Šípka. Tak se říká mému muži. Je to bandita a hrubián, pokud věříte povídačkám. Ale milující a statečný člověk, který nikdy neměl rád nespravedlnost. Dostal se do křížku s vrchností. A od té doby už jim jen vrací stejnou mincí, jakou oni platí, když někdo nechce spolknout jejich hořké právo.“ Žena je docela výřečná. Eskulap během rozhovoru jemně naznačí k jedné z poliček v domku. Je tu několik velmi ohmataných knih a jakýsi nesmírně starý slabikář. Neslana si toho nevšimne a pokračuje v hovoru: „Na něj nemůžou. Tak se snaží dostat se k němu přese mě. Ale k němu se nikdy nedostanou.“ Není to celý příběh. Na druhou stranu, pokud je zvyklá na nebezpečí, bude opatrná. Kdyby jí nezachránili, nedozvěděli by se dozajista jediné slovo – ani náznak… | ||
| |||
| Malé vítězství | ||
| |||
 | Krátká porada Zatím, co se pohybujeme městem, stihneme si s Holintzem předat nejdůležitější informace. Náš postup zatím hodnotím velice kladně. Dobře vím, že je jen otázkou času, než narazíme na potíže, krádež mého koně ani nepočítám. Zatím jsme ale na dobré cestě, a jak se zdá, Delmar je skutečně hodnotný člen družiny. Jeden dopis, a vypadá to, e máme prvního spojence, a to hned dobře postaveného šlechtice. | ||
| |||
| Krátká porada Cordelia Senea vyrazí směrem k nebesům v honu za Sidricem. Její let je pomalý, jak hledá a krouží – a pro cvičené oko není těžké ho sledovat. Už to spolu mnohokrát procvičovali a ona ví, že nesmí svým cvičitelům uletět. Mezitím jedou Cordelia s Holintzem za ní. Špeh se hned pustí do stručného popisu toho, co se mu v noci přihodilo. Většina z toho byla jen klidná cesta, avšak ohledně návštěvy na hradě Ranfise Calirránského, místního šlechtice, se rozpovídá. „Byl jsem přijat přívětivě – tedy poté, co jsem ukázal pečeť pána Delmara. Neporušil jsem jí,“ dodá, na vysvětlenou. Neštítil by se to udělat, ale nejspíš bere Delmara za spojence a nechtěl bez přímého rozkazu dělat něco podobně riskantního, jako je obcházení a oprava pečetě. „Pán Ranfis mě přijal osobně. Poznal, že nejsem z žádného urozeného rodu – a proto se mnou moc nemluvil. Ale vypadal potěšený zprávou, kterou jsem mu donesl. Dal mi odpověď pro pána Delmara, a taky mi sdělil, ať pánu Delmarovi vyřídím jeho osobní pozdravy.“ Na chvilku se odmlčí. Pak šeptem pokračuje dál. „Řekl bych, že je to dobré znamení. Jeho panství je v dobrém stavu. Mohl by být užitečný. Odhadoval bych jeho sílu tak na… tři stovky branců, strážných a vojáků… s menší družinou možná půltuctu nižších rytířů a příbuzných.“ Jakýkoliv spojenec je užitečný. Sílu Neustílie zatím neznají… a válečné odhady nejsou úplně to, čím by se do teď zabývali. Nezdá se však pravděpodobné, že by Neustílie zvládla svolat do obrany víc než dva tisíce vojáků. Holintz se mimo jiné také nechá během krátké jízdy ve stručnosti (a bez citlivých informací, které by mohly být přeslechnuty), seznámit s jejich dosavadním postupem. Potom přidá pár slov k dalšímu postupu: „Madam, máme rozhozených mnoho sítí, pokud se nemýlím. Řekl bych, že se pohybujeme dobrým směrem – avšak pokud chceme připravit alespoň něco menšího k tomu turnaji, o kterém mluví celý kraj… obávám se, že budeme muset soustředit své síly. Do té doby možná dorazí i madam Lerien – určitě už je nedaleko.“ Holintz má dobrý pozorovací talent a na rozdíl od Kolby se vyzná v kdejaké pletiše. Nemá takový plánovací talent jako Wilbur, ale rozhodně s ním udrží krok… Poslední kapka Lerien V rozhovoru s velitelem strážných je Lerien zcela neoblomná. Vidí, že velitel je nalomený a že i jeho muži váhají. Je tam jeden nebo dva potížisté, kteří by mohli dělat problémy. Ten typ lidí, kteří mají rádi moc nad druhými. Možná si to ani neuvědomují – ale určitě si najdou nějaký způsob, jak si svoje činy ospravedlnit. A ti určitě budou protestovat proti propuštění vesničanů. (83 % pro Lerien, 42 % pro velitele a jeho muže, slova Lerien a jejích lidí zlomí zbytky jejich přesvědčení.) Velitel dostane od Lerien další mince, ale to co ho konečně přesvědčí, jsou slova Eskulapa. Ten totiž stojí poblíž velitele, a řekne tiše, tak, že to může slyšet jen velitel a Lerien. „To je dost peněz na klidný život mezi polnostmi – třeba v Altstílii nebo na západě… dost na koně, dost na povoz pro ženu a dítě. Dost na svázání nejrůznějších jazyků.“ Velitel se na něj podívá a vytřeští oči. Lerien ví, že Eskulap jen hádá… ale on umí hádat výborně. V boji není k ničemu, jenže mu to vážně myslí. A tak se podívá velitel na Lerien a přikývne. Mávne na své muže. „To nejsou ti, kteří hledáme.“ Pár jich začne remcat, avšak dokonce i tenhle velitel má mozek. Okamžitě schová druhý měšec od Lerien a první, od Ondřeje, hodí jednomu z mužů. Rychle se peníze mezi mužstvo rozdělí. „Musíme se vrátit. Stihli nám pláchnout,“ dodá. A s tím se obrátí a vyskočí na koně. „Nebo je tu někdo viděl?“ zeptá se mužů. Ti rychle schovávají zlaté mince a horlivě vrtí hlavou. Z koně velitel váhavě kývne Lerien na pozdrav… a vyrazí. Vojáci se ztratí za ním. Zajatí vesničané se začnou trochu dávat dohromady a několik jejich sousedů jim přeřezá provazy, které jim svazovaly ruce. K Lerien přistoupí žena s ohnivýma očima a dítětem v náručí. „Děkuji za záchranu života,“ řekne. „Jsem vaším dlužníkem.“ Kývne na Lerien, Ondřeje i Eskulapa. I ostatní muži vypadají víc než vděční, tak jako všichni vesničané. Žena, kterou zachránili, se zeptá: „Jak se jmenujete? Je nějaký způsob, jak bych mohla takový dluh splatit?“ Vypadá překvapivě neotřesená. A rozhodnutá bít se do poslední kapky krve. | ||
| |||
 | Dívka v nesnázích Koutky úst mi zacukají jak se snažím nahlas nerozesmát a udržet si vážný výraz. Tohle mě opravdu pobavilo. Já rozhodně nejsem někdo kdo by zachraňoval panny v nesnázích. Navíc ona už pannou jistě nebude. Ovšem probudila ve mě zvědavost. Opravdu mě zajímá co se to tady děje. ani ne tak proto abych napravoval jakési křivdy, ale prostě pro to, že jsem se zrovna procházel poblíž a zajímá mě jak to celé skonči. "Ehm, ano," odkašlu si abych získal zpátky svou ztracenou rovnováhu. "V jistých situacích se to dá takto řešit. Ano." Tím jsem získal chvilku na to abych si to promyslel. Rozhodně si jí nechci vzít sebou nebo něco podobného, ale něco málo udělat mohu. "Madam, můžete jít kousek se mnou a povyprávět mi o tom?" nabídnu jí ruku jako kdyby to byla skutečná šlechtična. Je to jenom divadlo, ale třeba jí to zalichotí a bude mi pak více věřit a v soukromí poví o těch událostech, které se tu odehrávají. | ||
| |||
| Vyjednávání | ||
| |||
| Pronásledovatelé Uhnu se jen tak tak. Tihle zloději jsou zřejmě pěkná cháska. Nejdřív střílí, a pak se teprve ptají. | ||
| |||
| Pronásledovatelé Cordelia Jeden rychlý skok ke koni a Cordelia může mizet ven. Když provádí koně dveřmi, slyší kliku. Kupec a zloděj se podle všeho chtěli jít podívat poměrně dost rychle. Slyší ještě jeden nebo dva výkřiky za sebou, od dveří do hlavní světnice. (61 % pro Cordelii, 81 % pro pronásledovatele, Cordelia o vlas uteče díky svým schopnostem) Když vyhání koně vraty ven, zašimrají jí chloupky na zátylku. Plynule přejde do kotoulu hned za rozbíhajícím se koněm a těsně nad sebou uslyší zasvištění. Jeden z nich měl nabitý samostříl! Měla to naštěstí dobře načasované a trojice se ve dveřích mačká, takže jí dohnat nemohou. Stačí jen v běhu naskočit na koně a co nejdřív se ztratit. Dál se za ní nic neozývá. Slyší dusot nohou, ale žádný křik, žádné volání „pomoc, zloději!“. Asi ti druzí ví, že přitahovat na sebe pozornost by nemuselo skončit dobře. Cordelia se jim rychle ztratí za cestou a ve stanech před turnajištěm. Po chvilce skrývání se objeví i Holintz, který za ní poklusem dobíhá. „Tak jste se k němu dostala, to je dobře,“ řekne a dívá se při tom na koně. Běh ho ani nezadýchal. Hned přejde k věci. „Já se nic nedozvěděl. Byl jsem u dveří, ale tam byl nějaký hlídací svalovec, a než jsem ho stihl nějak obejít, už jsem slyšel, že se něco děje.“ Musel jí vidět, že mizí na koni pryč. Nejspíš jí nesledoval přímo, jen tušil, kam asi vyrazí, a že před ním se nijak schovávat nebude. Holintz se rozhlédne mezi stany. „Koně máme zpátky – a teď nevíte, kde bychom mohli najít pána Delmara? Rád bych mu to psaní doručil co nejdříve.“ Někde kolem Delmara by měla být Emma se Sidricem… takže budou k nalezení. Přesvědčení a přesvědčování Lerien Velitel hledí na Lerien s její nabídkou a zdá se, že doopravdy váhá. Eskulap přidá pár slov, které hrají na stejnou notu. „Tohle asi nebylo to, proč jste se přidali k armádě, ne, chlapci?“ řekne smířlivě a nasadí tón „starý, smířlivý doktůrek,“ který už ho dostal z leckteré lapálie. „Co já vím, tak většina chce hlavně tu obživu, trochu respektu a poctivou práci – ošetřoval jsem jednoho, který dělal strážného. Skončil s dvaceti stehy, jak ho pořezali nože a vidle, a ještě jsem mu musel vyndávat třísky ze zad, jak o něj nějaký hromotluk zlomil hůl. Mladík to byl, a plakal bolestí, když jsem ho dával do hromady. Nic slavného.“ Drobná narážka na to, co je může čekat, míří přesně na tu linku, kterou nasadila Lerien. Ondřej, který drží ženu s dítětem, vytáhne od pasu váček s penězi. Je to část toho, co dostali od prince. „Tak co? Našli jste tu ty vaše lapky?“ Kapitán, který už byl trochu pobledlý po Eskulapově popisu, se na něj podívá. Snaží se i dál tvářit tvrdě. Moc mu to nejde. Ondřej mu hodí váček. (95 % pro Lerien, 56 % pro velitele stráží, Lerien a její lidé otřesou přesvědčením velitele) Kapitán ho chytí do jedné ruky. Nyní se podívá na Lerien. Potěžká peníze v hrsti. A najednou se v jeho tváři objeví bolestná nerozhodnost. Udělá krok k Lerien a k Eskulapovi. Promluví k nim trochu tišeji a smířlivěji: „Podívejte, mě se to taky nelíbí – ale když nikoho nepřivedu, na špalek přijde moje hlava. Tihle hošci budou pár měsíců makat jako trestanci a pak je propustěj. Já bych přišel o krk. Dobře, nechte si tu ženskou – tu sice chtěli obzvlášť, ale co, budou mi věřit, že pláchla. Já za pár blbejch rolníků život nedám.“ Eskulap vrhne rychlý pohled na Lerien. Ve chvíli, kdy voják nebo strážný začne vyjednávat, je to znamení, že povoluje. Je otázka, zdali zatlačit výhrůžkou, dalším zlatem… nebo sladkými slovy o nespravedlnosti a mizerných pánech… každopádně zaznamenali pokrok Dívka v nesnázích Delmar Oba muži se pokusí nějak zakročit a do rozhovoru se vložit, když Delmar osloví přímo dívku. Je však pravda, že ani jeden z nich nemůže mít velké zkušenosti s manipulováním rozhovoru pro svůj prospěch. Delmar, šlechtic s impozantním vystupováním, je o ligu výš než oni. (61 % pro Delmara, 41 % pro oba dva, Delmara nelze tak jednoduše přerušit) Stačí pár jemných pohledů a malé nakročení vpřed a nikdo si nedovolí říct ani slovo. To je kouzlo charisma. Jen dívka vzhlédne na Delmara. Není příliš hezká – tvář je špinavá, vlasy také mohou být trochu víc učesané – a navíc má poněkud hrubé rysy a výrazné lícní kosti, a oči by mohly být trochu blíž u sebe… Ale v těch očích – v těch je kuráž. V prvních slovech se zatím neprojeví. „Můj pane, nesluší se, abych mluvila před takovým pánem bez vyzvání. Nemůžu k tomu říct moc.“ Pohlédne s odporem na strážného a s trochou lítosti na trhovce. Pak se vrátí s očima na Delmara, přičemž v ní zaplane jiskřička vzdoru. Chvilku váhá. Trochu tišeji řekne: „Není pravda, že rytíř může vzít pannu v nesnázích pod svou ochranu, velectěný pane? V každé pohádce jsem to slyšela.“ Trhovec trochu zahanbeně sklopí oči, jako by ho tímhle vším ta žena uváděla do rozpaků. Strážný zvedne oči k nebi a trochu se ušklíbne – nejspíš si nemyslí, že by o sobě to děvče mohlo tvrdit, že je panna v nesnázích. Každopádně je to poměrně nenápadný způsob jak si říct o pomoc někomu, kdo by k tomu jinak žádný důvod neměl a je o několik společenských stupínků výše… Muž, který má očividně za ženu nějakou zodpovědnost si povzdechne: „Kdybys kolem všeho nedělala takový cavyky, všechno by to bylo jednodušší, Jalo, nedělej tady ostudu před velebným pánem… je to jen pro tvoje dobro…“ Strážný na něj v tom momentu vrhne tvrdý pohled. Delmar takový signál zná – náznak, že druhý účastník hovoru by si měl dávat pozor na pusu a víc neříkat. Sám strážný nepromluví. Asi už pochopil, že kdyby mladé ženě dál bránil v hovoru s Delmarem, jen by na sebe přivolal zlobu šlechtice a to nikdy není dobrý nápad. Trhovec umlkne jako na rozkaz a dál své myšlenky nerozvíjí… Děvče se stále upírá na Delmara dodá jen pár slov: „Dokud nemám ochranu před oněmi nesnázemi, musím se o svůj jazyk bát, můj pane. Přísahám však, že spor není o nikom, kdo by vás jako šlechtice převyšoval. Je to jen odporná fraška,“ dodá znechuceně. To by bylo něco pro Tarela… pravý romantický úkol… záchrana dívky v nouzi… | ||
| |||
| Spory na tržišti Sleduji tváře všech zúčastněných. Celé je to takové podivné. Možná byla chyba se do toho plést, ale už se stalo. Jsem tady a zatím je zbytečné couvat zpátky. Třeba když budu dál naléhat něco dalšího se dozvím co mi celou situaci ujasní. "Dobře, ale zatím jsem neslyšel nic od další osoby, které se to týká," otočím se přímo na dívku. "Máš k tomu co říct nebo jsi snad spolkla jazyk, že za tebe musí mluvit ostatní?" Možná se bude stydět, ale možná, že jí dodá kuráž aby také podala nějaké vyjasnění. Však to vypadá, že je to hlavně ona kdo je tu v potížích, ale je možné, že nechce hovořit před strážemi. Proto dávám pozor na to jak se tváří a chová. To dokáže také hodně napovědět. Třeba strach ten dokážou zamaskovat jenom ti nejzkušenější a řeč těla je také něco na co se musí dát pozor stejně jako slova. | ||