Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Princova Partie
Družina
| |||
 | Pod naší ochranou | ||
| |||
 | Skrz stáj Krátce si prohlédnu svého hřebce, ale pokračuji stájí dál. Zvíře je zcela klidné, dobře naučené a já se o takový poklad nenechám připravit. | ||
| |||
 | Skrz stáj Cordelia S rychlým plánem a trochou vzrušení v duši vyrazí Cordelia a Holintz do práce. Zatímco on vyrazí kolem domku svižným krokem, ona se přiblíží k malému přístavku nalepenému ke stěně ze strany Má poměrně štěstí, protože tu dokonce nejsou koně žádní, jen s výjimkou jejího hřebečka. Ten je tichý jako myška a dobře naučený. Nedá znát, že je rád, že jí vidí jinak, než že zvedne hlavu a trochu zastříhá ušima do stran a zpátky. Tedy žádné podezřelé zvuky od zvířat… ale také nic, co by mohlo odlákat pozornost od ní. Potichu se proplíží skrz prázdné stáje. Někdo je poměrně pravidelně používá. Je v nich trocha píce a jsou tu i další stopy toho, že tu občas nějaký kůň přebývá. Nejspíš tu přebývají jen krátkou dobu – než si je vyzvednou noví majitelé. A to musí být dřív, než původní vlastníci dojdou pěšky do města a ztropí moc velký rozruch… Projde až ke dveřím, které podle všeho vedou do hlavní světnice domku. Tam se podle tlumených hlasů odehrává rozhovor. Ve stáji je šero, takže světlo z oken větší místnosti sem trochu prosvítá skrz mnohé škvíry na šikmých dveřích. U dveří není těžké poslouchat. Cordelia se ani nemusí příliš snažit, aby slyšela obě strany. „Takže ujednáno,“ říká jeden. „Ale hned – a ve zlatu. Je to dobrej kůň. A řekněte Šelmovi, že ho musej dostat dál, protože ten frajírek vypadal, že sem míří.“ Je slyšet pár kroků uvnitř. „Ano? A co víc o něm víš? Šelma má rád novinky. Slyšel jsem, že nějaké má i pro tebe.“ Pomlka. „Hele. Já jsem z toho venku. Já to říkal. Tohle je ten kůň. To je hotový zlato – a dluh je splacenej, tak jsme se domluvili.“ „Ale tak, jako za starých dobrých časů, člověče… dobře jsi nám sloužil. Šelma umí být vděčný.“ Pomlka a odkašlání. „Pojďme… pojďme dořešit tenhle obchod, jo? Pak si můžem popovídat. Chci ty peníze hotově. Pojďte se na něj podívat. Uznáte, že za to stojí.“ Druhý asi jen kývl, už nepromluvil, ale i kdyby ano, Cordelia se spíš musí rozhodnout jak nyní zareaguje. Možná, že sem právě jdou. Stáj je podlouhlá místnost. Je to v podstatě jen chodba lemovaná pár stáními pro koně na každé straně. Přední dveře, kterými se Cordelia vplížila dovnitř, jsou velké, dvoukřídlé. Prošel by jimi kůň. Byly zabezpečené zcela směšnou západkou, kterou Cordelia neměla problém zvenčí otevřít nožem. Po pravé straně od těchto hlavních dveří čtveřice stání u stěny. Po levé ruce je volné místo, kde místo jednoho stání vede krátká chodba k dveřím do světnice, u kterých právě ona poslouchá. Není tu téměř žádný nábytek, jen stolička, odložené sedlo, bič a několik postrojů pro koně. Dál po levé ruce od vstupních dveří jsou další tři stání. Její hřebeček je ve stání, které je nejbližší ke dveřím. Od vstupu je tedy hřebec po pravé ruce a stojí přímo proti dveřím do světnice. Strop stáje je dřevěný, bez podkroví – jen trámy, které drží poměrně chabou střechu. Ze stáje vedou pouze dvoje dveře. Ze stání na pravé ruce vede několik oken. Nemají v sobě sklo, ale jsou zavřená a vypadají málo používaná. Další okna v místnosti nejsou. Spory na tržišti Delmar Jakmile Delmar přijde ke skupince kolem dívky a osloví je, veškerá pozornost se ihned obrátí na něj. Strážný se okamžitě postaví do pozoru a jeho kolega udělá totéž. Trhovec raději jen sklopí hlavu a oči, podobně jako dívka, kterou strážný stále pevně drží, i když on teď stojí v pozoru. To je také ten, který Delmarovi odpoví. Před tím se na znamení úcty pokloní. Oba dva prostí lidé si uvědomí, že se to od nich sluší také. Sir Delmar sice nevypadá tak šlechticky jako jiní, ale pořád to tu nikdo nechce riskovat. „Můj pane, jen obyčejné rušení pořádku. Nic co by vyžadovalo šlechtický posudek, pane.“ Trhovec se pokusí také přidat své: „Vskutku, velectěný páne – nic než nedorozumění.“ Oba – strážný i kupec – vypadají až překvapivě nervózní. Kupec rychle vytáhne sáček peněz a nabízí ho bez ohledu na etiketu strážnému. „To by mělo pokrýt veškeré škody, které Jala způsobila. Omlouvám se za nepříjemnosti,“ řekne. Nervózně se usměje – pak poočku pohlédne na Delmara, ale hned oči zase uctivě sklopí. Strážný zůstane stát s váčkem v ruce a na chvíli vypadá, že neví, jak to celé šlechticovi vysvětlit. Dobrá schopnost vnímat své okolí, ať už je to tržiště nebo bojiště, dovolí Delmarovi slušný přehled o situaci. Všichni, se kterými mluví, vypadají provinile – jako by je Delmar u něčeho chytil. Kromě toho se nezdá, že vyřešení, které trhovec nabídl za děvče jménem „Jala“, by uspokojilo ty mladíky. Ti totiž stále stojí stranou a vše pečlivě sledují. Nedovolí si něco začít, když je tu on, ale vypadají pěkně nakvašeně. Z toho, co se tak běžně děje, se dá hádat, o co může jít… Jala se mohla dostat do problémů ať už jako zlodějka tak jakkoliv jinak. Mohla něco poškodit, někoho urazit… nebo někoho odmítnout. To vše se může snažit trhovec vyžehlit penězi. Mladíci by mohli být její přátelé, nápadníci nebo příbuzní… a ten trhovec je za ní nějak zodpovědný. Je to celá složitá síť lidí a vztahů, které nejsou o tolik odlišné, než dění na dvoře. Jen jsou tohle všechno prostí, neurození lidé. Faktem zůstává, že na celé situaci něco smrdí… Pod naší ochranou Lerien Mladíci pořádně nemají příležitost odpovědět Lerien. Zatím není jisté, jestli se k ní přidají. Navzdory tomu ona vyrazí směrem k vojákům. Ondřej kývne na svoje chlapy a společně s nimi začne obcházet náves za chalupami, aby se dostal vojákům do zad. Ještě ho zastaví Lerien, aby se ujistila, že to vidí oba stejně ohledně malého dítěte. Ondřej vypadá tak rozhodnutý jako ona: „Nestane se mu nic,“ řekne pevně. Eskulap a Lerien odhodlaně vyrazí k situaci přímo, čelem. Lerien je provokativně osloví. Velitel stráží se na ní podívá. Mezitím se jim podařilo spoutat všechny muže a teď už jen zápasí se ženou. Mají s ní největší problémy, protože vojáci jsou pořád lidé a nechtějí jí přímo ublížit… snad až na nějaké psychopatické vyjímky… Důstojník strážných, nějaký seržant, se na Lerien nepřívětivě zamračí. „To není tvoje starost. Máme svoje rozkazy – přímo z Arargosu.“ Vojáci zpozorněli. Nasadí své nejvíc výhrůžné pohledy a sebevědomé postoje. Právě teď by se hodila trocha posily od místních. Lerien se neohlédne, ale nemá pocit že by za ní někdo stál. Jen Eskulap po jejím boku. „A teď tě naučíme, že se nemáš co plést do šlechtických věcí…“ říká seržant a obrací se k Lerien. Nyní drží ženu jen jednou rukou. Eskulap promluví: „Nebuďte blázen, člověče. Je to jedna žena. Za tu vám nikdo povýšení nedá. Maximálně vás místní jen zlynčují.“ Moc z oněch místních se k nim zatím nepřidalo. Vypadá to, že část mladíků si vzala peníze a zmizela a ostatní postávají nervózně kousek stranou. To není příliš přesvědčivé. Zrovna tu chvíli si žena, kterou důstojník svírá a snaží se jí držet nehybnou, vybere k činu. Lerien vidí, jak sebou cukne, skloní se a vší silou se zakousne do paže důstojníka, který jí drží. Ten vykřikne, a ona se mu vytrhne. Přitom setřese i zbývající dva, kteří se na ní lepí. Dítě svírá u své hrudi. Udělá několik kroků a někdo jí chytí. Málem začne zase bojovat, když si všimne, že jí zachytil Ondřej, a postavil se mezi ní a stráže. V ruce má sekeru, zatím volně u těla. Jeho veteráni se vynořili za strážnými. Každý už má zbraň připravenou, i když si jich vojáci zatím ještě nevšimli. K několika nervózním mladíkům se přidalo pár dalších lidí – za Lerien teď stojí i pár mužů z okolních chalup a několik žen, kterých si všimla dřív. Ještě to není tak úplně dav, ale je to o trochu lepší. Ondřej chladně hledí na strážné. Eskulap se v rychlosti nakloní k Lerien a naléhavě zašeptá. „Musíme to zarazit – mohli by tuhle vesnici za trest klidně vypálit.“ Podívá se zpříma na Lerien. „V těhlech krajích se to občas děje.“ Napětí stoupá. Seržant, který předtím mluvil tak sebejistě, čím dál víc váhá, jak má pokračovat dál. Rozhlíží se na lidi kolem – vypadá to, že přijme jakoukoliv cestu ven. Jaká je však šance, že nenahlásí, co se tady stalo? Je jen jeden způsob, jak si být jistý, že se na tuhle vesnici nesnese pomsta šlechty… žádné zprávy se do Arargosu nevrátí… Eskulap se pořád nevzdává – opět přidá pár slov: „Zkus se jich zeptat, jestli je tohle to, proč se stali strážnými – třeba je přesvědčíme…“ | ||
| |||
| Zločiny a tresty | ||
| |||
 | Podívaná na trhu Sleduji dívku i strážné. Podobné obrazy se dají zahlédnout po celém světě a nejspíš to ani jejich první případ. Té holky možná ano. Nevypadá zrovna na zlodějku. Kdyby ano čekal bych, že se spíš pokusí utéct než aby tam stála a nechala si všechno líbit, jenže lidé jsou různí. Udělám krok směrem k nim. Nejsem rovna ten, kdo by se cpal do cizích záležitostí, ale ti kluci vypadají, že jenom čekají na záminku se do nich pustit. To by nemuselo vůbec skončit dobře. Nejspíš pro hochy pokud by stráže byli ochotní zajít až tak daleko a něco mi říká, že by jim to nijak nevadilo. Já jsem sice válečník, ale to neznamená, že stojím o zbytečné krveprolití. Dojdu tedy až k hloučku s trhovcem a strážemi. "Jsem sir Bloodworth, co se tu děje?" oslovím zúčastněné. | ||
| |||
| Trocha akce Holintzův úsměv mě zahřeje u srdce. Není jediný, kdo se s chutí protáhne. V poslední době jsem více času strávila za pracovním stolem, než v terénu. Je tedy třeba se trochu protáhnout, a zjistit, jak moc jsem zrezivěla. A zloděj koní se jeví, jako ideální příležitost otestovat své smysly. | ||
| |||
| Zločiny a tresty Lerien Pohled na bránící se ženu rozohní kde koho. Ondřej se podívá na Lerien a kývne jí na souhlas. V té samé chvíli kývne i Eskulap, i když dřív váhal. Tohle se prostě nemůže nechat být. Lerien jde k mladíkům, kteří se netváří při tom pohledu o nic lépe, než Ondřej samotný, který se k Lerien přidal. Když je ona přímo osloví, první z nich jen uhne očima. „Já nic neřikám. Nechci skončit jako oni.“ Chvilku je ticho. Žena mezitím jedno vykřikne. Jedním z mladíků to trochu hne. Když začne mluvit, je pořád docela opatrný. Možná si myslí, že Lerien je s vojáky nějak spřažená, ač by to mohla být jen obyčejná podezřívavost. „Jsou to lapkové, ti chlapy. Prý,“ řekne nakonec nepřesvědčivě. Ondřej se zeptá, tvář otočená k vojákům: „A ta žena?“ Mladík polkne. Nyní se na něj upřela pozornost celé skupiny. Ostatní jen hledí do země nebo stranou. On se udrží a řekne: „Říkají – říkají, že její muž je jejich šéf. Těch lapků. Proto jí chtějí sebrat.“ Ondřej si odfrkne. „Kecy.“ Mladíci na to nic neřeknou. Nezdá se, že by nesouhlasili. Ondřej se podívá na skupinu mladíků. Pak se nakloní k Lerien a tiše řekne: „Hoďme jim pár mincí. Máme je od prince. A můžeme spolu s těmahle vytřít s těma vojákama podlahu. Nikdo nás nenapráská – vidíš, jak tu všichni koukaj. Stačí, když nikoho z nich nenecháme utýct. Už jsme podobný věci dělali.“ Ale to bylo v horách, kde skutečně věděli, komu věřit. Tady se můžou snadno dostat do průšvihu – a na rozdíl od hor nemají, kam se schovat. Celá situace se dál rozvijí. Zdá se, že křik ženy už znejistil i samotné vojáky. Zdá se, že jejich seržant, který je vede, ztrácí tak trochu půdu pod nohama i nervy. Nejspíš si uvědomuje, že nemá dobrou vůli na své straně, a nejraději by to měl všechno rychle za sebou. Na druhou stranu, pokud si není jistý, mohl by zpanikařit. A ozbrojenec s mečem, který panikaří, to jsou většinou špatné zprávy. Mohl by však být velmi ochotný se svého problému zbavit – i v horách stráže berou úplatky, nechají se zastrašit… a tu a tam se dokonce tiše přidají na stranu mužů Lerien a přivírají oči nad jejími lupiči. Kromě psychologie vojáků je tu i taktická výhoda. Všichni muži mají plné ruce práce. Šlo by se jim dostat do zad a pak by neměli šanci. Na druhou stranu není jisté, jestli v takovém případě nepřijdou k újmě zajatí lidé – zejména o malé dítě je třeba mít starost. Eskulapův jazyk a dobrá znalost lidského myšlení by se velmi hodila pro jakékoliv přesvědčování. Naproti tomu Ondřejův přímý pohled, bojové schopnosti i impozantní fyzička prospějí v případě boje nebo zastrašování. Mladíci a místní nebudou příliš účinní pokud dojde na boj, avšak jejich počet by mohl někoho vyděsit. Naproti tomu její muži, veteráni, sice vypadají jen jako hrstka, ale dovedli by zakroutit krkem i větší a nebezpečnější skupině. Trocha akce Cordelia Holintz se na Cordelii usměje, když ona řekne, že se pokusí zjistit, o co jde. Je to zubatý úsměv, kterým jí obdaruje o něco málo starší městský špeh. „Jo, jdem na to,“ řekne spokojeně. Konečně po týdnech pochůzek začíná zase jednou akce. Společně následují zloděje koní k malé stáji. „I z malejch blbostí můžou bejt zajímavý věci,“ zamumlá při postupu Holintz. Holintz kryje záda Cordelie, zatímco ona se zastaví u dveří a nahlédne škvírou dovnitř. Jen jeden letmý pohled, nikdo se nechce nechat chytit. Uvnitř jsou tři muži. Zloděj koní, neznámý měšťan a očividně jeho najaté svaly. Podle rozpoložení by se dalo odhadovat, že měšťan bude buď zájemce o koupi podezřele levného koně nebo případně dokonce nějaký překupník. Zjišťování dalších informací vyžadovalo další infiltraci. Stáj je poměrně nízká. Vevnitř bylo denní světlo, určitě má nějaký vikýř nebo okno. U toho by se dalo poslouchat, pokud by ho někdo šikovně otevřel zvenčí. Jedno okno podle světla bylo i na zadní straně budovy, kde by si šplhajícího špeha nikdo nevšiml. Holintz sleduje její proud myšlenek a zrovna dodává: „Bacha, dřevo těhlech starejch barabizen je prožraný. Špatnej krok a křach,“ dodá výmluvně. Kromě toho má stáj i postranní stání, kudy se půjde dostat dovnitř. Je tu pár vyzáblých koní, jejichž zvuky by mohli zamaskovat zvuky vetřelce. Ten ctihodný měšťan se nějak musel dostat dovnitř. Bude tu zadní vchod. K dispozici má Holintze, který se umí dobře pohybovat i po střechách a nehlušně plížit, ale není to žádný velký zápasník i když by nějakou jednoduchou vraždu taky svedl. Ona samotná je lepší než on v boji jeden na jednoho a také v různých technikách úkladného ublížení na zdraví… ale v tichém pohybu je on minimálně tak dobrý, jako ona. Nemá smysl vydržovat si břídily. Stačí si tedy vybrat – přímá konfrontace, přepadení, odposlech, jen prosté sledování… nebo jakýkoliv jiný plán, který jí dovede k cíli. | ||
| |||
| První nepříjemnosti | ||
| |||
| Holintz a jeho kůň Vybavím Wilbura nějakým zlatem, neboť kontakty je třeba si předcházet, a vydám se k bráně. Tady nastává trochu problém neboť se nemohu, na jednom místě, zdržovat příliš dlouho. Někdo by si mě mohl všimnout, mohla bych vzbudit něčí podezření a to je to poslední, co bych chtěla. Musím tedy, každou chvíli, změnit pozici, stále se ale snažím mít bránu, a skrumáž lidí, kteří se valí do města, i ven, pod kontrolou. | ||
| |||
| Holintz a jeho kůň Cordelia Špehové si rádi vyslechnou celé dění včerejší noci tak, jak ho popíše Cordelia. Zní to jako dobré zprávy a Kolba by se hned nabídl jako dobrovolník, kdyby rozhodnutí nebylo spíš na jeho velitelce. Ona si zpravidla vybírá – podle talentů svých lidí. Holintz je ve městě zkrátka lepší – a bude potřeba, aby si ho opravdu nikdo nevšiml. Navíc Kolba se vyzná v chudších vrstvách a umí se hned snadno zkamarádit… umí to s lidmi lépe a díky tomu by mohl doplnit mezery ve schopnostech Wilbura a Samsona. „Pokračujeme jako doposud,“ přikývne Wilbur. „Myslím, že my zůstaneme pohromadě a zkusíme začít budovat nějaké ty kontakty. Žebráci, sirotci, mrzáci… je spousta lidí, kteří mají oči otevřené a od kterých se dá ledasco zjistit.“ Usměje se na Cordelii a kývne na ní. Možná, že nemá úplně dobré špehounské schopnosti… ale zorganizovat si to umí pěkně. Když mají práci rozdělenou, Cordelia zamíří směrem k bráně. Bude snazší zachytit Holintze u hradeb než se s ním nahánět po městě. Bohužel hledat jednoho člověka v téhle skrumáži je jako hledat jehlu v kupce sena. Přejíždí dav proudící do města tak pečlivě jak může, ale jezdce ani muže vedoucího koně nikde nezahlédne. Alespoň ten kůň jí to usnadňuje. A právě proto je docela zmatená, když uvidí koně, kterého propůjčila Holintzovi, jak si ho vede nějaký neznámý koňák do malé stáje u městských hradeb. Nebo je alespoň přesvědčená, že je to to správné zvíře. Už to téměř vypadá, že se Cordelia spletla. Pak si na straně davu všimne známé postavy. Holintz. Stojí u hradeb a neznámého muže s jeho koněm bedlivě sleduje. Cordelia se k němu bez váhání připojí. Pozdraví jí kývnutím hlavy. „Zdravím, šéfe. Nechal jsem si dneska ráno ukrást koně.“ Ušklíbne se. „Ale bylo to naschvál. Někdo mě začal sledovat… chtěl jsem zjistit, kdo to je. A s koněm se mi jen tak někdo neztratí. Bylo to dost blízko na to, abych je mohl sledovat až sem.“ Podívá se na ní. „Mám odpověď pro pána Delmara… ale právě teď bych rád přišel na kloub těmhle zlodějím koní… máte pro mě rozkazy? Můžem ho prostě jen ukrást zpátky a nechat to plavat. Nebylo by to na dlouho,“ dodá, pro případ, že by jeho iniciativa byla na škodu. Stáj, do které kůň právě mizí, je po levé straně cesty, která vede dovnitř města. Je mimo hradby, v shluku domků, které se z města „vylily“ na okolí. Po pravé straně cesty se táhne turnajové pole, se stany šlechticů a ostatními náležitostmi pro blížící se rytířskou soutěž. Muž, který vede koně, je sám. Nevypadá moc počestně. Je nějakých padesát kroků od dvojice, a mezi nimi je trochu rozptýlený okraj proudu lidí, kteří čekají, až se dostanou do města. Zatím si jich muž s koněm nevšiml. Čertoviny na cestě Lerien Když Lerien zmíní, že by bylo dobré, nestrhávat na sebe příliš mnoho pozornosti, Zimar se ušklíbne. “Udělám, co budu moct. Slibuju, velitelko.” Jinak proti jejímu plánu nikdo námitky nemá. Pro jednou Ondřej nijak neodporuje Zimarovi. Nejspíš není důvod, proč by se k městu měli trmácet všichni a tak Ondřej jen kývne hlavou a řekne: “Vezmem si pár veteránů sebou, pro případ, že by se něco dělo. Ale ostatní můžou jít se Zimarem. Trochu se poptat v okolí... však to všichni známe.” Podobným způsobem rekrutovali i v horách. Tam to zpravidla bylo trochu bezpečnější a jistější - většina lidí tam byla na jejich straně. I tak to nebude nic zas tak nového. Brzo jsou domluvení a mohou se rozdělit. Většina nákladu i všeho ostatního putuje se Zimarem. Dohodnou se na srazu na jedné z významnějších křižovatek a podle časového odhadu Ondřeje, kdy by se tak mohli vrátit z města. Zimar mezitím zkusí vytvořit nějaké zázemí pro jejich práci. Ondřej, Eskulap, Lerien a tři z veteránů z bývalé šlechtické armády jdou společně k městu. Ostatní jdou se Zimarem. Lerien si všimla, že si Ondřej vzal pár ze svých chlapů k sobě a řekl jim pár slov. Nejspíš aby Zimara trochu hlídali... uvidí se, jestli to bude potřeba. Jdou po hlavní cestě a brzy se přiblíží k jedné z malých vesniček uprostřed polností, které zásobují Arargos obilím a živí jeho armády. Jdou právě po návsi, když z jedné z postranních uliček vyrazí skupina vojáků ve šlechtických barvách. Lerien neví, ke komu patří... je tu hodně nových šlechtických rodů... Vojáci vlečou několik mladých mužů a také jednu ženu, která křečovitě svírá dítě v náručí. Táhnou je směrem ke koním uvázaným na návsi. Je s tím spojeno mnoho povyku. Lidé ze vsi si toho všimli a opatrně to vše sledují. Nevypadá to, že by měl někdo v úmyslu zasáhnout. Ondřej obhlédne náves. “Tady se děje nějaká čertovina,” poznamená. V této chvíli je těžké říct, o co jde. Vzhledem k tomu, že muži se brání tomu být odvlečení, má Lerien ještě pár momentů na to, aby se zorientovala. Všimla si skupiny postarších mužů na lavici u jednoho z větších stavení. Pak pár mladíků u vesnické kapličky. Několik žen u potoka na kraji návsi pere prádlo, i když nyní toho nechaly a sledují dění, tak jako všichni ostatní. Vojáků je jen asi půl tuctu a nemají podle všeho žádné další posily. Zatím Lerien a jejím lidem nevěnují žádnou pozornost. Eskulap na to hledí - nejspíš by rád radil opatrnost, ale rty má semknuté. Ondřej poznamená: “Svrbí mě z toho ruce. Zvlášť ta chudák ženská,” dodá. “Co mohla udělat?” Eskulap polkne a konečně se donutí mluvit. Jeho hlas je trochu přiškrcený a zdá se, že s Ondřejem souhlasí, i když bude mít jinou radu. “Nejlépe jim pomůžeme, pokud se nenecháme zabít a do ničeho se nebudeme plést - zatím. Na napravování křivd bude času dost.” Ondřej pokrčí rameny: “Kdy začít než teď?” Ale určitě nepůjde proti vůli Lerien. Podívaná na trhu Delmar S dostatkem času i trpělivosti věnuje Delmar pár okamžiků pozorování vojáků a strážných v pevnosti. Není toho vidět o moc víc, než že tu všichni dost pečlivě plní i hodně obyčejné činnosti. Vojáci pochodují, stráže se střídají a hlídky neúnavně přechází sem a tam po hradbách. Všichni vypadají vycepovaní do velké disciplíny. Není zcela jisté, čím vládne místní pán - zdali strachem, respektem či velkým bohatstvím, ale určitě vládne pevně. Podle tvrdé disciplíny, kterou Delmar vidí, a přísnosti velitelů na jakékoliv sebemenší přešlapy, by se dalo říct, že je to směsice pouštění hrůzy a vybudované úcty. Podle zkušeného vojenského odhadu se tu nejspíš hodně hrozí tresty – a většina z těch výhrůžek není planá. Na druhou stranu tu musí být i pořádné a pravidelné platy, jinak by už dávno vojáci utekli. Je to stav v přímém rozporu s tím, co doposud viděl v Neustílii a i s tím, co běžně slyšel. Ve většině měst je armáda i stráž laxní a hodně z místních velitelů usnulo na vavřínech. Pán Bernard, bohužel, nejspíš není ten případ. Další čas pak Delmar stráví na trhu. Nezahlédne ani Cordelii ani Emmu, ale to ještě neznamená, že tu nejsou. Už to téměř vypadá jako nudný a ničím nezajímavý den, když se mu naskytne zvláštní podívaná. Již před chvílí si všiml poměrně hezkého ale nuzného děvčete, které se procházelo po tržišti. Nebylo na ní nic moc zajímavého - nyní jí zahlédne u neznámého trhovce. Vysoký muž s přímou tváří a jednoduchým ale nikoliv hloupým výrazem. Dívka stojí na místě a je ve tváři rudá. Za ruku jí drží strážný v barvách města. Jeho kolega stojí vedle něj. Trhovec se jim cosi snaží vysvětlit. Stráže mu pozorně naslouchají. Čestného muže ta situace může zaujmout teprve ve chvíli, kdy se dívka ozve. Očividně se snaží nějak obhájit nebo omluvit. Než řekne slovo, strážný jí vrazí tak silný políček, že děvče téměř padne na kolena. Druhý strážný jí zvedne zas na nohy. Na tváři dívky se objeví slzy. Trhovce to znejistělo. Mluví rychleji, snad se snaží situaci uklidnit. Delmar si všimne několika mladíků opodál, kteří slyšeli děvče vykřiknout. Je vidět, že se jejich ruce sevřely na klaccích a holích... Strážní vypadají ostře a nekompromisně. Možná, že tu brzy poteče krev. Dobrá příležitost vidět, z čeho jsou místní muži. Šance pomoct některé ze stran... nebo zabránit zbytečnému konfliktu. Podle Delmarova odhadu nemá čtveřice mladíků proti dvojici ozbrojených strážných moc šancí, zvlášť pokud si strážní přivolají posily z nedaleké pevnosti. Je to jen další z mnoha scén města, ve které Delmar může, bude-li chtít, sehrát větší či menší roli... | ||