Dělení se o jídlo a opět v autě

Reinhard, Chris, Terence, Naomi

Byl jsme naštvaný to nebudu skrývat. Samozřejmě jsem je chápal, protože neměli tušení kdo jsme a co jim můžeme udělat, ale aspoň žble by mohli říct. Chvilku jsem i myslel, že ty dveře vykopnu, ale nakonec mi do myšlenek vlezl Chris, který ten tok zastavil a donutil mě přemýšlet o celé věci trošku jinak.

"Jo. To můžeme."

Sáhl jsem do vesty a vytáhl co jsem tam měl. Ono toho nebylo moc, protože větší jídlo jsem měl v autě, takže nějaká ta tyčinka a balení krekrů z MREčka, ale třeba jim to přijde vhod. Počkám, až to samé udělá Chris pokud má něco u sebe a jen kývnu zpět k autu. Nic jsem nehodlal podcenit, takže jsme se pod vzájemným krytím vrátili k autu a nasedli v klidu do něj. Ještě jsem domu věnoval poslední pohled...

"Ano. Směr domů. Nezastavujeme."

Nechal jsem Naomi volnou ruku v tom kudy a jak, ale nehodlám už nikde zastavovat. Máme tu moc drahý náklad.

"Základno tady Nákupní košík. Vracíme se. Připravte nám dobré pohoštění hodné Nákupního košíku!"

Zvyklosti a novoty

Dee, Adam

Adam pozoroval Dee s tím přemýšlivým, ale ne příliš jasným pohledem. Buď jí místy nerozuměl, nebo nechápal, proč ty věci říká. Jeho obočí se stahovala nad nosem k sobě jako opona po skončení divadla. Mohutné dépéčko se zastavilo, jakmile začala doktorka vydávat divné zvuky a chytat se za hlavu. Obrátil se k ní čelem a trochu ustoupil. Ani když mu opět ukázala na cestu, netvářil se příliš přesvědčeně. Opět o něčem intenzivně přemýšlel.

Chvíli to vypadalo, že se ještě chystá něco říct... ale pak se rozmyslel a rozešel se předtím určeným směrem. Měl vcelku rychlé tempo někoho, kdo ví, kam směřuje. Nezdálo by se, že by jej trápilo, že nemá na sobě boty. Chvilku pokračovali jako dva lidé na vycházce, které se kdysi oddávali lidé pravidelně, nyní tato kratochvíle už zanikla. Rozhodně na takto volném prostranství u lidí se zdravým pudem sebezáchovy.

Jenže pak se ozvala doktorka a přednesla svůj návrh. Dosud plynulý pohyb Adamových rukou dopomáhajíc mu k udržování nasazeného tempa, sebou škubly, jak se i samotný muž obrátil k ženě a vykročil k ní. Narušil její osobní prostor a velmi animálně na ni vycenil zuby a zavrčel. Několik slin z jeho úst odletěly až na samotnou tvář doktorsky Sohreinové a teplo a pach jeho dechu omyl celý obličej. Několik vran v dálce zakrákalo, než se vzneslo a odletělo na nějaké bezpečnější místo. Čelisti k sobě Adam mocně secvakl a na tvářích mu vyskočily svaly, jak pevně zatínal čelisti k sobě. Několikrát se nadechl skrz nos a pohrdlivě a naštvaně se na ni díval. Nic víc ale neudělal. Nesáhl na ni, neublížil ji, neroztrhal ji na cucky. Pak si odfrkl jako divoký býk, než od ní odvrátil tvář. A s několikerým zavrtěním hlavy od ní udělal krok pryč. Odfrkl si znovu.

Dělení se o jídlo a opět v autě

Reinhard, Chris, Terence, Naomi

Lehce rozhořčený hlas velitele této čtyřčlenné skupiny prořízl ticho. V odpověď však nedostal nic než jen další kupu ticha. Šouravé kroky ustaly, zazněl jakýsi tlumený dutý zvuk, snad někdo posouval nábytek, nebo se za nějaký schovával? A nebo se tam dělo něco naprosto odlišného? Těžko odhadnout, co se tam děje bez vizuálního kontaktu.

Terence se stále mračil ze svého zadního sedadla v plně naloženém autě se zbraní připravenou u líce. I Naomi se z místa řidiče rozhlížela, byť ta kontrolovala spíše zpětná zrcátka a příjezdovou cestu. Prsty poklepávala po volantu.

Až Chrisova tichá nabídka narušila chvíli očekávání. Nikdo se neobjevil a čas běžel. Nebyl důvod tu ztrácet denní světlo. Bylo jasné, že není možné pomáhat někomu, kdo nechce, aby mu byla poskytnuta pomoc. A tak po té, co si oba muži odložili něco ze svých denních zásob a složili je kousek od vchodu do domu, se oba dva mohli dát na cestu zpět k autu. Jedinými zvuky nyní byly jejich opatrné kroky a monotónní osamělé bručení několika dépéček za ploty, které připomínalo bzučení masařek o horkém letním dni.

Jakmile Naomi viděla, že si oba dva muži vlezli opět do auta, nastartovala a pootočila hlavu k Reinhardovi. Terence mezitím vytáhl opět okýnku, zajistil zbraň a kývl na Chrise, když se on uvelebil na druhé straně zadních sedaček.

"Takže se vracíme s nákladem? Ať nám přichystají hostinu hodnou hrdinů?" zeptala se ho a pozvedla obočí s rukama již svírajícíma volant.

Adam

Přemýšlela jsem nad možnostmi dost urputně. Jistě, auta byla k ničemu, koloběžky… Nechtěla jsem to řešit, kolo by možná šlo, ale úplně jsem se neviděla jako někdo, kdo by dokázal Adama naučit jezdit na kole, a navíc už vůbec jsem si nedokázala představit, že by seděl na zadní straně a fungovalo to. Pak jsem si vzpomněla, jak jsem dávno mrtvé děti vozila na řídítkách. A to nebyla moje oblíbená kratochvíle, protože jsem vždycky špatně viděla přes táhlou špagetu. Představila jsem si na tom místě Adama a bylo po nápadu.

Haha.

„Hm, to bychom museli mít koně. A musíme ti sehnat boty,“ rozhlédla jsem se kolem. Jestli tu nebyla nějaká mrtvá těla, ze kterých bychom zatím mohli vzít boty, protože jsem věděla, jak na sebe neuměli dépéčka dávat pozor. Proč jsem si jen na moment myslela, že je Adam jiný? Mohly za to jeho svaly? Nebo to, že byl Adam možná jediný svého druhu? Hm...
„Aaaah!“ chytla jsem se za hlavu a frustrovaně vydechla. Pak jsem se nadechla. Vydechla. Kývla na Adama. „Dobře, jdeme pěšky,“ ukázala jsem směrem, kterým se původně vydal. Byl moje cesta ven, všechno ostatní se mohlo vyřešit pak, protože jsem si samozřejmě všímala, že s ním to bylo jednodušší. Že si mě dépéčka nevšímala… Nebo se mi to jen zdálo?

„Hej, poslyš,“ začala jsem nejistě. „Hodilo by se pokračovat na… podávání léků a udržet tě při vědomí. Souhlasíš? Budu potřebovat najít nějakou laboratoř, abych to připravila. Pokud s tím souhlasíš,“ navrhla jsem poněkud nejistě. Z mého přítele by se dost rychle mohlo stát zase nemyslící vraždící nástroj. Čehož byl Artur důkazem.

Jeho krev stále na mém oblečení a těle… chudák. Další zbytečná oběť…

Chtěj pomoc nebo ne?
Reinhard, Chris, Terence, Naomi

Myslel jsem to dobře, ale Naomi si neušetřila poznámku. Lidi měli zažité různé věci, kterým nerozuměli a ano, já jsem často na to poukazoval ale ne proto, že bych chtěl buzerovat, ale poradit. U běžného spalováku se množství benzínu potřebného na dobytí baterie, která byla použita na nastartování auta, se rovná 7-10 sekundám chodu na volnoběh u zahřátého motoru. Takže pokud budete stát víc jak 10 sekund na místě, ušetří se palivo tím, když se vypne motor. A to nemluvím o všech druhách hybridního pohonu... Takže pokud není mechanický nebo jiný situační důvod, proč by měl motor běžet, ušetří se energie tím, že se vypne. V téhle nahovno době, kdy se cucal každej zbytek paliva z nádrží a vyhledávaly se jen malá a úsporná auta, se každý mililitr paliva hodil.

Nicméně Naomi nebyla daleko od pravdy s tou šikanou. Ale teď už jsem nic neřekl, když si vzpomenu, tak jí na to později odpovím. Šli jsme s Reinhardem na věc.

Udělal jsem pár kroků kolem baráku, abych měl lepší přehled a pak jsem šel Reinharda krýt, připraven, kdyby se cokoliv s dveřmi stalo. Ze zvyku z povzdálí, aby kdyby dveře byly vykopnuty, tak mě to netrefilo a abych měl přehled co se děje vlevo vpravo od nás. Jestliže se nám nedostane odpovědi, řeknu Reinhardovi polohlasně: "Nenecháme jim u dveří aspoň trochu jídla, jen jako gesto že nejsme žádný banditi?"

Jinak jsem souhlasil s tím, že se nemá cenu tady déle zdržovat a riskovat. Nakonec chápu, že jsou ti lidé nedůvěřiví. Sám jsem dlouho byl, i když v počátcích tohohle chaosu byli lidé vůči sobě víc nevraživý, než teď. Ale to ještě bylo lidí docela dost a člověk narazil na někoho několikrát za den. Teď to jsou v podstatě jen chvíle jako tyhle.

Průzkumná mise

Reinhard, Chris, Terence, Naomi

Culil jsem se, když jsem slyšel co všechno jsme. Byl jsem hrdý na své lidi, že jsme to takhle zvládli a vlastně si myslím tak v pohodě, že se sem můžeme vrátit pro další dávku třeba hned zítra. Dokud to jde, tak bych to tady vybíral a vůbec bych nešetřil.

"Super zprávy. Teda to o univerzitě ne to přiznávám, ale to je problém, který teď nějak neovlivním. Ozvu se až to tu vyřešíme."

Ukončím spojení s Beth a rychle proletím informace, které mi dala. Nebylo moc o čem přemýšlet. Tady to vyřešíme do malé chvíle a pokud ne, tak smůla. Já se tu zdržovat nehodlám. Na to máme moc cenný náklad. Co se týče univerzity, tam si to musí vyřešit sami a po svém. Naomi a Terence ignoruju. Ať si to spolu vyšpásují jak chcou.

Celkem mě vytočilo, že nikdo nedal o sobě vědět, když jsme přišli. Mohl jsem přijít a rovnou jim začít střílet do oken. Chris se nepřidal s mluvením a plně jsem mu rozuměl. Netřeba vytahovat všechny karty hned. Někde tam byli a já jsem neměl moc chuť se zdržovat.

"Tak jo. Takhle to povím. Můžeme Vám pomoct, ale pokud se neozvete nebo neodpovíte, tak se sbalím, odejdu a Vy si tu dělejte co chcete!"


Ukážu Chrisovi ať mě kryje a přejdu blíž ke dveřím, abych si poslechl co je za nima. Třeba se něco ozve. Pokud ne, tak to balím a odcházíme.

Cesta do neznáma

Dee

Brána do institutu zůstala tedy otevřená. Haldy dépéček doteď uvězněné uvnitř se postupně začali přesouvat ven. Nebyl v tom žádný spěch, spíš jen pomalý přesun bez plánu. Až to připomínalo brownův pohyb molekul. Listí šustilo a křupalo s každým Adamovým krokem, jak stále trochu šoupal bosýma nohama. Chlad jej zatím rozhodně netrápil. Samotná doktorka také vytvářela tišší kulisu rozpadajícího se listoví různých stromů a keříků, než se k tomu všemu přidalo chroupání kamínků pod jejími pantoflemi. Vcelku pravidelný rytmus jejich kroků se nenarušil ani když doktorka předložila návrh myslícímu dépéčku. Svou mohutnou a trochu krví potřísněnou hlavou se na ni obrátil. Zamračeným pohledem shlížel dolu na doktorku jdoucí po jeho boku.

"Vozzzítttko?" zachrčel Adam jednoslovnou otázku.

V současné době bylo opravdu těžké mít funkční vozidlo. Jistě, stále nejspíš někde existovala funkční auta, ale dost často už neměla pohonné hmoty. Hned po zrušení dodávek těchto vitálních tekutin pro chod motorových vozidel, se totiž rozmohlo kradení z nádrží. Univerzita, díky své pokrokovosti a liberálnosti v době před objevením dépéček, se samozřejmě chlubila množstvím kol a jejich elektrickými ekvivalenty. Nicméně akumulátory na nabíjení elektrokoloběžek a kol byly považovány za zbytečně neefektivní a většina přepravování se po kampusu bylo pomocí chůze a jeho neelektrických verzí výše zmiňovaných prostředků. Jedinou výjimku snad tvořil někdejší vůz na čištění chodníků. Kartáče z tohoto vozidla byly odstraněny, avšak nádrž na vodu ponechána. Pokud někdo neuklidil klíčky někam uvnitř komplexu, mohla se pokusit doktorka využít tento dopravní prostředek. Ale jeho dojezdová vzdálenost určitě nebyla nijak závratná, stejně jako jeho rychlost. Nicméně někdo by mohl říct, že lepší něco než nic. Každopádně vozítko bylo schované v malém dřevěném přístřešku asi dvě minuty cesty jihozápadně od univerzity, kde byli uskladněny další zahradnické věci a spousta použitelných kol a koloběžek.

Průzkumná mise

Reinhard, Chris, Terence, Naomi

"Váš modrooký hlas v hlavě je na přijmu, povídej," ozval se téměř okamžitě Bethin hlas do vysílačky. "Skvělá práce! Svatý Mikuláš, Ježíšek i Santa Klaus se můžou jít tenhle rok klouzat!" pochválila je všechny energicky jejich spojovatelka. Pak bylo pár vteřin ticho.

"Hm, bouře nic extra nového, trochu se to šouplo ještě víc na ráno, ale dneska by měl být klid. Jediné, co Scoot přidal je, že se bude do pár hodin stmívat, takže pokud nechcete se ploužit zpět za kompletní tmy, měli byste sebou hodit," doplnila Bethany. "Ale v noci má být jasno, tak ani to by kdyžtak nemusela být až taková trága, jen budu mít později večeři. Ale co bych pro vás neudělala! Hlavně opatrně. A... co se týče univerzity. Houf se přesunul už na nádvoří a zmizel v domech. Nic dalšího tam nepozoruji ani v okolí."

Co se týkalo Naomi, ta se jen pobaveně zašklebila na Reinharda při vtipu o placení a přes zpětné zrcátko se podívala následně na Chrise.

"Než sis pořídil svaly, šikanovali tě ve škole hodně?" zeptala se vesele, ale motor poslušně vypnula.

Terence, okamžitě jak zastavili, se začal rozhlížet po okolí s připravenou zbraní. Všude se zdálo být ticho a prázdno. Prozatím. Po Reinhardově zvolání nastala další chvíle ticha. Díky tomu, že oba dva poslouchali u paty domů, zaslechli zašramocení v prvním patře, jak někdo při šouravém kroku nakopl prázdnou plechovku. Nic dalšího se neozvalo, jen pár dalších šouravých kroků. V okně se nikdo neobjevil, ani nikdo nevystřelil.

Adam

Nebylo to bezpečí, co jsem cítila. I když možná kapku ano, protože bylo úchvatné sledovat, jak dépéčka si mě nevšímají. Jak si hledí svého a byla jsem si docela jistá tím, že za to může ten, co mě drží a co stojí za mnou. Adrenalin mi pumpoval tělem. Snad jen proto jsem dokázala vyhnat obraz roztrhaného přítele ze své mysli. Toužila jsem po tom přežít. A k tomu se hodil můj nový kámošík.

Manipulace s branou mi byla známá. Ani bych se neobtěžovala s tím bránu zavírat, bylo by to zbytečné. Laboratoř byla zničena. Institut padl. Zbyla jsem já… A pokud jsem chtěla prezentovat výsledky, musela jsem dovést Adama někam mezi lidmi.

No, což byla docela ambiciózní myšlenka, když to zatím vypadalo, že Adam vede mě. Dlouze jsem vydechla a spěšně se vydala za ním.

„Můžeme sehnat nějaké vozítko, budeme tam rychleji…,“ navrhla jsem, aby to slyšel a držela se těsně u něj. Ano, necítila jsem se v bezpečí, ale cítila jsem se rozhodně bezpečněji, než kdybych tu byla bez něj. Ačkoliv jsem měla trochu obavu, že čím blíže městu budeme, tím horší to bude.