Jedeme! Je-de-me!

"Terenci nemáš se cítit uraženě. Jde o to, že všem vysvětlíme, že jsme tu tři. Každý kdo by nás odposlouchával bude vědět, že jsme tři a až na nás skočí, tak jsi tu ty, co nám zachráníš prdel. Když to stáhneme na Charlieho Andílky, tak Ty jsi vlastně Bosley! Pokud budeme předpokládat, že Beth je Charlie, ale pokud se teda cítíš jako Alex a nevím jestli teda vypadáš jako Lucy Liu, tak já si zabírám Bosleyho. Bill Murray je prostě klasik!"

Okomentuju celou blbou situaci. Rád bych se přiznal, že jsem Terence zazdil. Sedím tam vzadu, drží čuňu a tak je skoro neviditelný. Navíc já jsem se soustředil na něco úplně jiného než na něj. To, že tady někdo přežívá mě dost znepokojuje. Navíc v podmínkách, jaké popisuje Chris.

"Je to divný. Každopádně to podléhá dalšímu zkoumání. Základna to má zaznamenaný a my jedeme dál. Naomi. Prosím plyn na podlahu. Už jsem tu ztratili dost času."

Mávnu rukou směrem dopředu, abych tak podpořil svůj rozkaz.

"Ty Beth. Nějak to smrdí. Mají tam čistou cestu k domu a prostě nic na tom nedává smysl. Fakt to bude stát za prozkoumání."

Lidi v domě, ale jedeme dál

Chtěl jsem dodat něco jako, že andílci zní strašně dětinsky a mně se to teda vůbec nelíbí. Ale když ostatním ano a ještě jim to přišlo jako dobrej vtípek, tak jsem po nádechu jen vzduch vyfoukl a nic jsem na to neříkal. Důležitý je, že jsme se na něčem shodli. Andílci mi připomněli různý utopický filmy a příběhy. Většinou nic pro mně. Zároveň se slovo anděl v armádě velice často spojovalo s něčím smrtelným, respektive vojáci tak pojmenovávali svoje stroje. V letce bombardérů přiřazených k naší armádní skupině bylo letadlo, které si pojmenovali jako černý anděl. Ptal jsem se jiných vojáků, jestli neví proč zrovna anděl. Řekli mi, protože jsou spása z nebes pro nás pěšáky. A prý že takhle andělsky pojmenovaných letadel je víc. Obdobně si prý osádky tanků nebo raketometů pojmenovávali svoje stroje. No musel jsem uznat, že u letadla to pojmenování vcelku i smysl dávalo.

Naší spásou z nebes ale nebyl bombardér, nýbrž Bethany, která monitorovala okolí. Ovšem i to má své limity, jak jsme se později utrvdili. Pohled zeshora může vidět něco, co my ne ale nemůže vidět vše. Naomi mi přímo zastavila a tak jsem měl pár sekund k dobru, kdy jsem s opřenou puškou mohl prozkoumat barák a okolí. Po těch pár sekundách Reinhard řekl, ať jedem a Bethany, že si to zapisuje. Normálně bych s nimi souhlasil, že tady jsme na zdravotnický misi, koneckonců jde mimo jiný i o mýho kámoše v nemocnici, ale to co jsem viděl bylo divný.

Kurva divný, možná až pozdezřelý. To že se během pár týdnů Evropa proměnila v oblast, kde přežijí jen ti nejsilnější a během dalších pár měsíců se to jen zhoršovalo, na to už jsem zvykl. Ale občas člověk vidí něco, co mu nejde do hlavy. Když jsme se rozjeli a nemělo už přes optiku smysl koukat, řekl jsem jim, co jsem viděl.

"Viděl jsem tam polonahou holku. Čuměla na nás tak zvláštně... Nevěřícně. Nevím jestli kvůli našemu autu nebo jen kvůli tomu, že vidí nějaké jiné lidi. Každopádně pak ji někdo vtrhnul dovnitř a zabouchnul. A dost divný bylo to, že cesta do domu byla totál odklizená, volná. Kdo si v dnešní době nechá volnou cestu? Nějaký kolemjdoucí DP tam něco zaslechne, půjde po tom a hned se na něj nabalí další tucet. Podle mně tam nežijí osamoceně, ale jsou ve spojení, nejspíš pravidelným, s někým jiným. Otázka je s kým, když ne s námi. Druhá možnost je, že našli způsob, jak mezi DP přežívat a nepřitahovat jejich pozornost." Řekl jsem jim svou úvahu a od té doby se ani tak nekochala interiérem auta, ale pozorněji koukal ven.

Zaznamenáno

Okénka se pohybovala, jak už to normální okénka dělají, plynule, tiše a na pouhý stisk tlačítka. Sváry, co kontroloval Chris vypadaly stabilně a dostatečně kvalitně, aby se nestrachoval o to, že se auto před nimi rozpadne. Dokonce by možná mohl říct, že ty svařené úseky patřily k těm i esteticky nejlepším, co kdy viděl. To byla jasná značka kvality. Interiér byl vytvořený hlavně tak, aby byl funkční. Sedačky byly přiměřeně měkké, ale rozhodně nebyly dělané na to, aby se na nich dobře spalo. Ovšem jejich polohovatelnost, to bylo něco jiného. Ti, co vozidlo navrhovali, rozhodně počítali s tím, že bude třeba vnitřek auta velmi maximalizovat, a tak po složení sedaček se vytvořila jednolitá plocha propojující kufr s předními sedačkami. Opěrky se dali kompletně odtrhnout a schovat pod přední sedačky. Těsnění auta také vypadalo na kvalitní práci, nicméně se nezdálo, že by bylo vytvořeno na extrémní podmínky. Vozidlo by nejspíš zvládlo projet rozvodněnou řekou, ovšem na ponorku si hrát nemohlo na víc jak pár minut (a to byl ještě velmi optimistický odhad). Tedy, aspoň z hlediska těsnění. Co se týkalo motoru, to Chris netušil.

Po Reinhardově komentáři se ozval v rádiu zvonivý krátký smích.

"Jo, to se mi bude vyslovovat mnohem lépe, díky Reinharde," pronesla jejich spojka pobaveně.

"Hm, tak nevím, zda se nemám cítit uražen, že moje jméno v týmu nezní," ozval se hlubší hlas ze zadních sedaček vozidla. Patřil Terencovi, poslednímu členu skupiny, který do této doby mlčky seděl ve vozidle a svou absencí jakýchkoliv pohybů a strnulého sezení se nejspíš jevil téměř neviditelným pro ostatní členy posádky, co vymýšleli jejich název. To, že se skutečně necítil uražen se dalo pouze jen odhadovat, žádná emoce v jeho hlase to neprozrazovala, snad jen krátké cuknutí koutku úst jej krátce prozradila.

Po Naomině návrhu se ozvalo v rádiu zakašlání připomínající někoho, kdo se dusí nápojem, který vtekl do špatné trubičky. Než se jejich hlasatelka vzpamatovala, ozval se opět Terence, snad v obavě, aby se na něj znovu nezapomnělo.

"Jo, andílky beru, vždycky jsem chtěl bejt Alex Munday," tentokrát jej prozradil jak pobavený úšklebek, i když věnovaný oknu, tak tón hlasu.

"Příště mě varuj, až hodíš takovou bombu, Naomi," ozvala se Bethany ještě na téma pojmenování skupiny sípavým hlasem. Při zmínce domu si spojka odkašlala. "Mám jen ptačí pohled, pohyb jsem tam neviděla, ale označuji to pro následné sledování. O lidech v téhle oblasti nemáme zatím žádnou zmínku. Díky za informaci." Vrátila se do profesionálního módu velmi rychle.

Když Naomi zpomalila, Chris vytáhnul svou pušku s hledím a začal prohledávat okna v té staré budově a její nejbližší okolí. Nemusel hledat dlouho. V jednom ze spodních oken zahlédl blond vlasy mladé a do pasu nahé dívky, která zvědavě vykukovala zpoza rohu okna a dívala se směrem k silnici na ten podivuhodný stroj. Rty měla pootevřené v němém úžasu. Oči rozšířené překvapením. Byla to jen vteřina, co tento obraz Chris spatřil, protože v dalším zlomku okamžiku sebou dívka trhla a skoro to vypadalo, že i jí někdo trhl, aby ji dostat z dohledu. Následně se v oknech již nic dalšího - a nikdo další - neobjevilo. Jediná zajímavost, které si mohl Chris všimnout je to, že k domu vedla cesta bez zábran. Některé vraky a sutiny byly odsunuty tak, aby byla cesta z brány vedle domu volná. Zídka patřící k domu a nejspíše ohraničující někdejší zahradu či dvorek mizela mezi stromy. Několik stromů, jež Chris usoudil, že by mohly být v rámci tohoto pozemku se zdály jabloně a hrušky.

Rychlo rozkaz

Musím říct, že nápad od Naomi byl celkem fajn. Tak nějak jsem si vzpomněl na Charlieho Andílky a že jsme už dlouho neviděl film. To mi trošku na téhle situaci chybí. Televize, pivo, brambůrky.

"Beru Andílky! Sice ve filmu to byly hezké holky, ale holt bereme co máme."

Podpořím Naomin návrh názvu týmu. Potom je první chvíle, kdy musím zasáhnout jako velitel. Nemám rád tyhle akce, kdy je potřeba něco řešit takhle na sílu.

"Říkal zpomal ne zastav. Dveře se zavřely, bude vidět prd. Naše primární mise jsou léky, tohle není náš problém. Takže pokračujeme dál. Velení to má zaznačený a třeba nás tam pošle potom. Teď jedeme dál. Dej tam zpátky plnej Naomi."

Čůrací pauzu si tímhle krátit fakt nenechám.

Carlův zdvižený prst, elektrojízda a lidi co žijí mimo Babylon?

Carl byl zapálený mechanik a bavit se s ním byla paráda. Já jsem nikdy plně elektrický auto nevlastnil, ale hodněkrát jsem v nich jel. I když cena pohonných hmot byla úplně jinde než za mého mladí, spalovací motor byla láska navždy. Samozřejmě jsem se částečný elektrifikaci nevyhl a měl jsem mild-hybridní systém, který ovšem využíval úplně jiný typ elektromotoru. Ale stejně jsem ten elektromotor nikdy nerozebíral, takže to bylo vlastně jedno. Ale bylo dobrý si to všechno poslechnout. V armádě jsem si s tím neměl moc s kým pokecat. To bych musel být jiná specializace.

Pokývával jsem s úsměvem směrem na Carla a bedlivě ho poslouchal. Když zmiňoval baterku, tak jsem opáčil, že ať se fakt nebojí. Já jsem z ženistické profese opatrný až až. Rozloučil jsem se s ním, nastoupili jsme a vyjeli. Občas jsem koukal ven, ale zezadu jsem měl výhled dopředu omezený. A k tomu jsem občas přidržoval vybavení co měli ostatní vedle mně na sedačce, protože cesta byla někdy dost naprd. No a taky jsem si nemoh pomoct a sledoval jsem auto zevnitř - jak jsou udělaný sváry, těsnění a taky interiér. Všechny ovládací prvky, ukazatele a tak dále.

Reinhardův koment byl vtipný, to se nedalo odepřít. Zajímalo by mě, jak se na to Bethany tvářila. "Když už všichni tak rádi používáme zkratky, tak si můžem říkat jednoduše RCN tým, ne?" nadnesu návrh, který už měl být serióznější. Když už jsem se koukal ven, tak vlastně nic až na to, že nějaký DP prošlo dveřma, který se za ním zabouchly, jsem neviděl. Nikdy jsem neviděl, že by DP prošlo dveřma jinak, než že by je rozmlátilo, natož aby za sebou zavřelo, takže asi vítr.

Ale Reinhard asi viděl víc, jelikož se ozval. "Myslels támhle v tom domě u lesa? Viděl jsem zavírající se dveře," odpovím mu a začnu stahovat okno u sebe. "Chci se podívat přes optiku, můžeš trochu zpomalit Naomi?" Pak vezmu pušku, vystrčím ji částečně ven a přes hledí s 4x přiblížením zamířím na dům, jestli uvidím nějaké podrobnosti. Sleduji nejen ten vchod ale celý dům, případně pozemek.

Jedééééém!

Rád bych řekl v úvodu, že jízda tím autem se mi líbila. Nemusel jsem chodit, mohl jsem v klidu sedět a sledovat okolí. Pro mě to byla rozhodně příjemná cesta. Jenom jsem si vyzkoušel, jak se rychle sundávají okýnka, abych mohl v případě potřeby rychle začít střílet, ale myslím že teď to potřeba nebude. Tady jsme ještě v relativním bezpeční blízko města.

"Děkujeme za zprávy Beth. Já osobně navrhuju něco lehčího. Reinhardo-Naomi-Chrisův tajný tým! Pořadí jmen lze změnit. Může být?"

Směju se do vysílačky a předpokládám, že škleb, který si vysloužím na druhé straně vysílačky bude znamenitý. Scenérie venku byla dost depresivní, pokud jste se na to dívali z nějakého pohledu, který úplně nesouznil se současností. Pokud jste viděly obrazy silnice, která byla sice plná děr, ale jezdily po ní normální auta, řidiči neodpadalo maso od kostí a podobně, tak to ve Vás muselo zanechat dost nepříjemný pocit, vidět to všechno takhle. Partička DPéček v autě byla něco co známe všichni, ale kdo to byl dřív? Matka s dcerou? Kluk s holkou na cestě za prvním pícháním? Tolik otázek a tak málo odpovědí. Teď to byly kusy nemyslícího masa, které by mě s radostí roztrhalo, kdyby mohlo. Odvrátím hlavu, abych viděl něco mnohem zajímavějšího.

"Ty vole to byly prsa!"

Pardon, už to chvíli je. Relevantní je, že jsem viděl mladou holku v domku mimo město a evidentně tu přežívají.

"Hej lidi viděli jste taky ty lidi v tom domku?"

Je to skoro neuvěřitelné, že tady někdo může přežít, ale zjevně to jde. Rychle sáhnu po vysílačce.

"Beth viděla jsi to na satelitu? Na naší současné pozici je u lesa domek a viděl jsem v něm lidi. Někdo tu přežívá mimo město."

Dodatek...

Naomi se plně věnovala řízení v ne zrovna ideálním terénu, a tak si nevšímala ničeho, co se nenacházelo vyloženě na cestě, nebo těsně u cesty(1). A domek u lesa na pravé straně několik desítek metrů od cesty rozhodně tyto specifika nesplňoval.

Chris se také při jízdě zaměstnával jinak, a tak okolí nevěnoval tolik pozornosti. Zahlédl zavírající se dveře v v tom domě dál u lesa. Ovšem to mohl být stejně tak vítr jako obyčejné Dépéčko, co prošlo nedovřenými dveřmi, dovnitř a teď se za ním dveře zabouchly, prostě nic příliš neobvyklého (4). Na domě nebylo nic dalšího zajímavého, snad že vypadal relativně celistvě.

Reinhard naproti tomu viděl mnohem víc. V těch dveřích, co se zavřely předtím totiž stála dívka, které mohlo být maximálně 18 nebo 20 let. Na sobě měla pouze krátkou kožešinovou sukni a pruh látky, co vedl diagonálně od jejího ramene k boku a vypadal, že by v něm mohla něco nosit. Pleť měla opálenou a chodidla bosá. A co víc, nevypadala vůbec jako dépéčko. Spíše to dokonce vypadalo, že se snažila schovat před tím nečekaným čímsi, čím bylo jejich auto. A zdálo se mu to, nebo i zahlédl ruku, jak tu dívku vtáhla víc dovnitř, než se ty dveře kompletně zavřely? Mohl tu v divočině člověk, či skupina lidí přežívat, aniž by měli víc jak les v zadní zahradě a dépéčka takto blízko? (6)

Chrisovi otázky, doplnění odpovědí:

“Rekuperuje, to víš, že rekuperuje!” ujistil jej Carl. “Má jen jeden, ale zato synchronní s permanentním magnetem! Takovej ten, co používali předválečný elektromobily. Místo budicího vinutí pro vytvoření magnetického toku maj tyhle motory permanentní magnety, většinou z drahých zemin jako je neodym. Jsou to motory podstatně jednodušší než jiný, neobsahujou totiž budicí vinutí a vodpadá tak zdroj budicího proudu. Motor pracuje s výrazně lepší účinností než srovnatelnej asynchronní, protože neodebírá ze sítě magnetizační proud. Navíc v rotoru nevznikají ztráty ani v budicím vinutí jako u klasickýho synchronního motoru, ani v rotorový kleci jako u indukčního. Ale protože je tak těžký sehnat neodym dokud nevykucháme další elektroauta, tak má jen jeden. Ale určitě vám bude stačit!”

Poplácal auto Carl něžně při tom povídání. Oči mu při těch slovech pyšně svítily.

“Nápravu to má na přední pár a zadní. Zatím. Ale nastavený to je zatím jen na jeden pár. Ale můžeš to kdykoliv přepnout v autě. Něco jako kdysi 4x4. Ale pokud nemusíte, tak to asi radči nechte jen na jedné. Hlavní baterie je vzadu vpravo v kufru. Běda jak na to něco vyleje! Sice je to v ochraným balení, ale stejně!” pohrozil Carl se zdviženým prstem, div že Chrisovi nevypíchl tím prstem oko.

Za branami
všichni

Byl to zvláštní pocit, brána do Babylonu se za nimi zavřela a celý zbytek světa se před nimi otevřel. Bezpečí, jež zajišťovalo opevněné město, bylo opět mimo jejich dosah a teď se mohli spolehnout jen sami na sebe, jejich výzbroj a taky to zvláštní nové vozidlo, co měla ve svých rukou Naomi.

Auto bylo robustní a mnohem méně flexibilní než někdejší auta, ve kterých se jezdilo na projížďky po pláži se staženou střechou. Tohle vozidlo bylo několikrát větší a delší než takové auto a střecha byla vyztužena jakousi slitinou kovů, která měla vydržet téměř všechno. Jediné, co se dalo ve vozidle otevřít byla okna a stropní či spodní poklop ve středu auta, aby se v případě jakékoliv kolize dostali z auta ven jedním či druhým směrem. Oproti předválečným vozidlům jelo auto pomalu. Nerovný terén zpomaloval předtím tak vychvalovanou rychlost, jež dozajista byla testována za optimálních podmínek. Ovšem oproti chůzi, či běhu to bylo jasné zlepšení.

“Hlásím krásné počasí, klidné okolí, nájezdníci jedou severně, vůbec ne k vám a zřetelně vás vidím, jak uháníte kupředu na svém monitoru,” ozval se přes komunikátor zabudovaný do přístrojové desky vozu Bethanin rozverný hlas. “Ale došlo mi, že jsme na jednu drobnost zapomněli.” Odmlčela se docela úmyslně na vteřinu, možná vteřinu a půl. “Nemáme pro vás žádné oficiální jméno. A pokud budu muset třikrát za sebou říkat Reinhardovo-tajný-týme, tak si asi zlámu jazyk. Tak, máte aspoň nad čím přemýšlet, než tam dojedete. Kdyby cokoliv, jsem na drátě, stačí zapnout spojení.”

Ještě než doznělo Bethanino hlášení, tak členové týmu mohli spatřit první Dépéčka. Kus od cesty trčela dvě těla zaklíněná v sešrotovaném autě. Možná to byli kdysi rodiče, kteří se snažili z auta vysoukat za svým dítětem jehož autosedačka se válela prázdná o kus dál, ale teď to byly jen hučící nespokojené nemyslící věci, co se jen tak kymácely. Když se vozidlo dostalo blíž k nim - ale stále neměli ani trochu šanci na ně dosáhnout - tak se začaly ohryzanýma rukama natahovat směrem k vozidlu. Jak dlouho tady byli? Od začátku války? A jak dlouho tady ještě asi budou? Možná do konce světa, i když kdo ví, většina by řekla, že konec světa již nastal...