Centrála

všichni

S poznámkou o uzurpování si volantu jsem se srovnala hlubokým nádechem, počítáním v duchu a pohledem, jako by Reinhard měl spát už do konce života na gauči, spíš na zápraží, nebo v psí boudě na dvorku. Nikdo už zřejmě další poznámky nemá a tak tam zůstanu stát poslední. Ještě naposledy se rozhlédnu kolem, umytá a čistá s vypraným oblečením. Aspoň za to to zatím stálo. "Správně, zkuste to neposrat." Zabrebentím si a vyrazím k autu. Batoh už mám na sedadle řidiče a tak ho akorát při nastupování podám dozadu. "Chrisi, dej to prosímtě za mě."

Volant působil povědomě, ale ostatní? Prius jsem tedy ještě neřídila. Namísto zapalování se to zkrátka muselo někde nechat zapnout a pojedu si jako panička v auťáku s automatickou převodovkou.

Jo, zkusme to neposrat

"Kytaru bohužel nemám. Od začátku války jsem si zahrál jen jednou a tomu se vlastně ani nedalo říkat hraní. Bylo to na napůl rozbitej klavír v dost zdemolovaným baru. Smutný," odpověděl jsem Reinhardovi. Ale zahrál bych si rád, o tom nebylo pochyb.

Teď si teda nezařídím, ale na cestě zpět a nebo někdy příště snad ano. Nijak jsem tomu rozhodnutí nerozporoval, naopak jsem přikývl hlavou, když Naomi řekla, že bude řídit. Problém jsem s tím neměl, musel jsem si připustit, že to bylo logické rozhodnutí.

Krom věcí, na které jsem se ptal Carla, mě už žádné otázky nenapadaly. Zásoby, zbraně a cíl jsme měli. A teď už jen co nejdřív vyrazit, abysme byli co nejdřív zpět.

"Jo, zkusme to neposrat. Jdem," zareaguju na Reinharda a sedl jsem si na zadní sedadla.

Vyhlašuji Briefing

"A máš sebou aspoň kytaru? Já, aby jsme si brnknuli něco po cestě."

Zašklebím se s úsměvem na Chrisovu zmínku o jeho působení v kapele. Pak poslouchám dál a jenom přikyvuju. Ženista se hodí vždycky a když k tomu ještě umí střílet, tak to se počítá na každej pád. Škoda, že naše okolí tady nezná ani trošku, protože v případě průseru se bude muset spoléhat na mě a nebo Naomi. Každopádně to byl zajímavý výčet a nevypadá jako nezkušené ucho. Pak pokračuje Naomi a opět se při popisu jejích zkušeností a znalostí musím smát, stejně jako při připomínkách.

"Tak z tohohle popisu ta naše skupinka nevypadá vůbec marně. Jo na techniku jsem taky takovej jakože jo vím o co jde, ale hrabat se v tom nebudu, takže jsem rád, že máme Tebe Chrisi. Co se týče řízení, jak vidíš, tak tady Naomi si uzurpovala volant a souhlas, že pro cestu tam to bude praktičtější. Jak bude vypadat cesta zpátky nebo případy nutnosti to necháme spát. Pokud se nám to povede, ani bych se nedivil, kdyby nás pak zase někam poslali. Zkušených lidí je málo a zásob ještě méně, takže si zařídíš neboj se.

Když víme co víme, tak asi můžeme vyrazit. Pokud teda nemáte ještě nějaké otázky, co vím řeknu, co nevím si zjistíme, ale cajky máme všichni tak to nebudeme už moc zdržovat. Ty léky potřebuje velké množství lidí, tak to zkusíme neposrat."

Naznačím svým spolucestujícím směrem k autu a odjezdu do pryč.

Centrála

všichni

Po meetingu jsem společně s ostatními zamířila do zbrojnice. Těhle chlápků zapálených do svých udělátek, zbraní v tomto případě, což bývalo ještě nešťastnější, v jistých profesích potkáte spousty. Poslední dobou jich ovšem ubývalo, hlavně proto že mizeli v nashromážděném dešti kulek ve chvíli kdy jejich opuštěnou chatu v pustině našla a zaplavila dépéčka a něco na co se i v civilizované společnosti připravovali celý život se stalo skutečností. Nešlo to jinak než strhnout to jako náplast. Vzala jsem si lehkého glock ještě s 3mi záložními zásobníky, nůž a polní lopatku s pevnou rukojetí, žádný skládací šmejd. Mám s dobře naostřenou lopatkou dlouhou a osvědčenou historii.

Vše včetně vysílačky si dám na vestu a batoh na zádech nechám prakticky prázdný, na vodu a pro strýčka příhodu. Vše zabalím, slušně se rozloučím na prvním stanovišti a pokračuji dále. Obecně jsem spíš šla za ostatními a poslouchala a prohlížela si všechno nové kolem. V garáži čekalo něco co bych si nevymyslela ani po nějaké fakt zkažené konzervě. Napůl užasle a napůl v rozpacích jsem se dívala na auto a poslouchala o tom co a jak s ním. Čekala jsem nějaký předrátovaný džíp se solárním panelem na střeše. Něco co by mělo blíž ke křečkovi v kolečku než k vesmírné lodi. Všichni se tvářili jako že je to naše auto a tak jsem to tak nějak přijala jako fakt. Je to naše auto, pro tuhle misi.

Ve všem tom nadšení a povykování jsem si hodila batoh na sedadlo řidiče a nervozně postávala u dveří dokud nás nesvolal Reinhard.

"No já jsem byla taky chvíli v armádě a pak jsem se dlouho toulala pustinou jako tady kolega, takže mám takový intenzivní kurz přežití. Znám jen první pomoc, s technikou to není příliš slavný, ale nejsem no..." Podívám se na ty dva a ušklíbnu se. Je samozřejmě způsob jak to říct jednoduše. "...úplně blbá." Tak, bylo to venku. "Tam v okolí to není nijak příšerný, z dépéček jsou nejspíš jen zalezlé zbytky. Občas někde uvíznou, nebo se v nějakém temném koutě válí dokud neuslyší dostatečnej rámus, ale na otevřeným prostranství jsem žádnej problém neměla. Lidi tam umíraj spíš, no, na ostatní lidi."

Ohlédnu se pak k autu. "Jsem tu hlavně proto, že znám cestu a prošla jsem si to tam, mám pro Vás teda špatnou zprávu. Vlastně dvě."

Zvednu jeden prst jak na nich počítám. "Maličko si zajedem, protože tohle auto tu cestu neprojede a není to na žádnejch posledních pár set metrech." Zdvihnu pak i druhý prst. "A nebudu na nikoho hulákat tady odboč vpravo, aby zahnul vlevo a do jednosměrky, takže cestou tam si zvykněte na ženu za volantem."

Centrála a odjezd

Nepotěšilo mě, když bylo řečeno, že ti divoši nejradši jdou do boje zblízka a ještě navíc v noci. Uusínání na nechráněných místech jsem opravdu neměl rád. Párkrát se stalo, že ten kdo byl na hlídce, nás musel vzbudit a my jsme spěchali jinam. Stresové situace ihned po probuzení si člověk pamatuje ještě dlouho.

Ve zbrojnici jsem dostal zpátky svou pušku. Vypadala čistá jak z dob míru. Zarazila mne jeho slova, že náboje nerostou na stromě. Naprostá pravda. Dlouho jsem doufal, že bysme mohli někde najít nějakou dílnu, kde by šly znovu naplňovat nábojnice a dělat domácí kulky. Potenciálně sice nebezpečné, ale pod dobrým dohledem by to mohlo jít, i když by ty kulky asi byly dost nepřesný. Proto jsem sbíral co nejvíc prázdných nábojnic, až mě to přestalo bavit, ale v báglu jsem jich měl určitě sto. Možná že je tady ve zbrojnici vyhodili nebo uschovali, kdo ví.

Tak jako tak přišel jsem sem s téměř 50 náboji - zhruba zásobník a půl, ale nijak mi nevadilo, že se munice stala obecným majetkem. Vysílačky byly zajímavě řešené. Takovýhle tichý mód jsem ještě neviděl. Byl jsem zvyklý na vysílačku s headsetem a to je vše. Morseovku jsme se sice učili, ale asi bych si ji měl s někým zopakovat, za celou válku jsem ji nepotřeboval. Aspoň že jsem pak věděl, jak vysílačky rozebrat, vyčistit a resetovat.

Pak mi Carl představil jejich káru. Vypadalo to zajímavě, poslepované různé kousky a pláty, ale bylo úžasné, že to dokázali dát dohromady, naprogramovat řídící jednotku a zajistit nabíjení. Pokýval jsem hlavou, když říkal, v jaké rychlosti je nejlepší jezdit. "Je mi to jasný. Elektromotory jsou oproti spalovacím motorům hodně efektivní v nízkých rychlostech, v těch vyšších se zbytečně namáhá baterka... Což mi připomíná, rekuperuje to při brzdění motorem že jo? A má to jeden elektromotor nebo dva? A je poháněná jenom jedna náprava? A kde pak máme uloženou hlavní baterii?"

Během posledních dvou otázek jsem si lehnul a sunul se pod auto, abych se podíval, jak je vyřešený podvozek a jestli je chráněné pohonné ústrojí. Po jeho odpovědi jsem se ho chtěl ještě zeptat, zda baterie má nějaký termomanagement, aby se nepřehřála, případně aby byla provozuschopná za nízkých teplot.

Když jsem vylezl, odvětil jsem Carlovi, že na něj dáme pozor. Důležitost mise jsem nekomentoval, Reinhard to hezky shrnul. A začali jsme házet věci do auta. Bágl, pušku a vzal jsem si i ze skladu nějakou mačetu. Svůj nůž jsem si nechal u sebe, stejně tak jako vestu se zásobníky. A byly jsme připravený vyrazit.

Pak si nás ještě Reinhard zavolal k sobě. Myslel jsem, že na seznamování bude dost času během jízdy, ale nijak jsem nenamítal. Tak jsem se to o sobě pokusil nějak shrnout.

"Hele já jsem jako mladej, krom toho že jsem hrál v hodně kapelách," uchechtnul jsem se při té vzpomínce, "závodně střílel a hrál airsoft. Pak jsem šel dělat počítačový hry. Takže předválečná profesionální vojenská zkušenost nulová. Přihlásil jsem se do armády jejího veličenstva v podstatě hned jak začala válka. Chtěl jsem být ženistou, tak jako můj děda, abych se dostal víc do akce, než kdybych se přihlásil na spojaře nebo kybernetiku. Po dost zhuštěným výcviku jsem byl pár týdnů s jednotkou v záloze a až během posledního měsíce války jsem byl na frontový linii. Tam jsem i byl, když válka skončila v době kdy se svět zbortil do hajzlu. Nevím už kde ta linie byla, mapy jsme museli jednou spálit kvůli ohni a dlouho jsem cestoval s lidma z naší skupiny. Nakonec jediní přeživší jsem byl já a Warrick, kterej teď leží tady v nemocnici. To je asi všechno... Jo a tu káru bych chtěl řídit, aspoň chvíli" dodal jsem, i když jsem si byl vědom toho, že okolí moc dobře neznám.

Centrála a odjezd
Všichni

Byl jsem rád, že jsme si všechno vyjasnili a nic nebránilo v tom, aby jsme vyrazili. Ono takhle. Reálně každá minutu navíc je problém, protože to pro co jedeme do skladu potřebujeme okamžitě. Více méně včera bylo pozdě.

"Měj se Beth! a oči na stopkách!"

Zamávám na naše Oči a doufám, že je opravdu bude mít otevřené. No dobře, vím, že bude, protože už jsem byl na akci, kde nám dokonale zachránila prdel, právě protože se dívala. Tenhle bonus je rozhodně fajn, když jdete někam, kde to úplně neznáte a nebo potřebujete rychle zdrhat. Ve zbrojnici to vypadalo přesně tak jak jsem čekal, že bude. Zbrojmistr, jako vždycky opečovával každou zbraň a pomalu si psal "sériová" čísla nábojů, aby jsme mu náhodou nepřinesli o pár nábojů méně.

"Myslím, že se není potřeba bát. Podle rozvědky by to mělo být lehké. Prostě půjdeme, uděláme co máme a ani jednou nevystřelíme."

Zadeklaruji k našemu zbrojíři otočím se k týmu a jen protočím oči. Já už tu zkušenost mám, ale pro ně to bude určitě dost zarážející. Vybral jsem si M4A1, překontroloval a spokojeně zjistil, že Peter je prostě magor, ale ty zbraně jsou super připravené. Z chladných jsem si vzal ještě takovou blbůstku a tou ke khukri. Machrovinka to je, to je fakt, ale zase má to dosah a když se potřebujete prosekat něčím, tak to taky pomáhá.

"No tak tomu říkám dobrá věc!"

Okomentuju naše vysílačky, kdy ten tichej mód, může v některých situacích setsekra pomoct. Občas prostě nechceš, aby Ti někdo mlel do vysílačky, když kolem jdou Ti kousací mamrdi. Takže já jsem velmi nadšená opička. Samozřejmě to co potom dostaneme je ještě větší žraso než jsem čekal. Tady je vidět, že naší misi dávají velkou prioritu. Což svědčí taky o zoufalosti situace, ve které je Babylon. Což mi zase říká, proč nás neposílají víc.

"Reinharde...děláš jakoby to bylo poprvé."

Každopádně mě auta zase tak nerajcovaly, takže to jsem nechal na Chrisovi, ať se seznámí, spustí nějaký Pavlovův reflex nebo něco podobného. Myslím, že Carlovi se spouštěl pokaždé, když to auto viděl. Mě se na něm líbily maximálně ty balónová kola.

"Není. Řekli nám, že potřebují testovací piloty pro tuhle krasotinku, aby jí vzali do terénu. Nic víc, nic míň."

Jakoby nic prohlásím směrem ke Carlovi dřív, než se někdo z ostatních chytí. Netřeba, aby se šířilo Babylonem kam mizíme a pro co. Kdyby se to nepovedlo, tak to tady udělá velký špatný a to nechce nikdo. Překontroloval jsem si obsah medického batohu a nějaké věci přeskládal podle svých představ a preferencí. Kde jsou doby, kdy měl každý u sebe IFAk a člověk mohl čerpat z toho. Holt doba se mění a nutnost mít centralizované zásoby je trošku omezující.

"Naomi. Chrisi. Na malý moment."

Využiju té chvilky co máme, abych hodil řeč se svými teď už jistými parťáky.

"Většinou, když s někým někam jdu tak ho znám. To co vím z briefu o Vás je dost málo, ale co už. Každopádně s čím u Vás můžu počítat? Pro představu, že jsem Reinhard víte. Dříve jsem byl u Bundeswehru a vymetl jsem Afghán, Mali, Arabský poloostrov. Prostě leccos, plus jsem pak dělal u Fénixů. U armády jsem byl prvoliniový medik, takže se nemusíte bát. Když se Vám něco stane, tak Vás sešiju dohromady.

Můžete mi o sobě říct taky něco málo aspoň? Plus Naomi, říkali, že Ty ses toulala tak kam jedeme. Můžeš nám říct něco navíc? Jak to tam vypadá v okolí, byl tam nějaký velký pohyb nebo tak něco? Prostě cokoliv?"

Centrála
všichni

Po Terenceho ohodnocení nájezdníků se v místnosti na okamžik rozhostilo ticho. Žádné další otázky se našich hrdinům nevyklubaly z hlav, a tak Albert rozpustil celé sezení a pokynul členům týmu, aby se vydali společně do zbojnice centrály a nechali se vyzbrojit a zaškolit. Bethany se ještě rozloučila se slovy "na slyšenou" a počkala než všichni odejdou, než začala sbírat papíry a řešit si vlastní věci. Cesta do zbojnice nebyla dlouhá, budova centrály měla průchod rovnou do dalšího z domů, ve kterém se nacházel zřejmě sklad zbraní a mnohé další. Z cesty, kterou je vedl Albert, ovšem nebylo z budovy příliš vidět.

"A nezapomeňte, náboje nerostou na stromech, až se vrátíte, budou zbylé náboje přepočítány! Takže s rozvahou, jo? A opatrně na zbraně," upozorňoval je už asi potřetí Peter Rickman, hubený pobledlý chlapík, který jim vydával zbraně a náboje. Skoro to vypadalo, že s každou krabičkou nábojů a s každou odevzdanou zbraní Peter cítí fyzickou bolest. Jak jinak si vysvětlit ty jeho těkavé pohledy na zbraně a několikrát opakované promnutí si strany obličeje zatímco se čtveřice vyzbrojovala. Reinhard si mohl dnes výjimečně vybrat, obě dvě zbraně zde byly, Naomi také dostala na výběr z několika pistolí, všechny vypadaly ve velmi dobrém stavu. Chris dostal nazpět svou zbraň, ale jak si mohl všimnout, od té doby, co ji neviděl, tak ji někdo pečlivě očistil, promazal a opečovával.

K této výbavě dostali všichni ještě vysílačky. Všichni byli upozorněni na to, že tyto vysílačky mají nově i tichý mód, kdy se místo zvuku dá mezi členy týmu posílat vzkaz pomocí morseovky projevující se blikáním malé diody na vrchu vysílačky. Ovšem, tyto zprávy nejdou nijak směřovat, tudíž je dostanou všichni členové týmu, co mají tichý mód zapnutý. A pokud by jeden z nich porušil tichý kód a začal volat do vysílačky v normálním nastavení, ostatních se rozsvítí dioda na dobu pěti sekund. Komunikace s jejich spojkou pak probíhala pouze za normálního režimu. Chris navíc dostal krátkou instruktáž o jejich údržbě a případných řešeních obvyklých problémů.

"Nejlépe jede při 30-40, no možná i 50 kilometrů za hodinu. Já vím, že to nezní jako závratná rychlost, ale hold na optimalizaci jsme zatím neměli čas. Jsme rádi, že jsme ji vůbec dali dokupy. Soustředili jsme se spíš na výdrž a nabíjení," vysvětloval Chrisovi Carl Heine, během svého relativně dlouhého povídání o vlastnostech vozidla, zatímco familiárně poklepal auto po boku, což bylo někde ve výšce jeho ramen. Carl byl sympatický chlap kolem pětatřiceti, který měl pravou tvář obličeje popálenou, a tak se dost často vyhýbal přímému pohledu do očí.

"Dávejte na něj pozor. Je to prototyp," přidal dobře míněné varování a pak tlumeným hlasme dodal. "Vůbec se divím, že vám ho Phillip dal na cestu. Dodnes jsme s ním mohli jezdit jen na bezpečných úsecích kolem Babylonu. Vaše mise musí být pro Babylon fakt důležitá..." nadhodil očko a čekal, jestli se Chris nebo kdokoliv poblíž stojící, chytne, aby se mu pochlubil, co jejich mise vlastně je.

Posádka dostala s sebou kromě zbraní (každý dostal i možnost nějaké chladné zbraně) i zásoby jídla na několik dní a Reinhard dostal připravený batoh s léky a dalšími potřebnými věci. Jejich mise sice byla o tom takové věci získat, nicméně štěstěna bývala vrtkavá a osud byl nanejvýš zlomyslný, a tak bylo třeba počítat se zraněními i teď.

Technici prováděli poslední kontroly, poslední přípravy na misi probíhali. A tým měl ještě tak poslední chvíli na to si společně v soukromí promluvit, přál-li by si to někdo z nich. Albert se věnoval rozhovoru s Phillipem Winsbruckem - šéfem techniků jak všichni pochopili - stranou, a tak ani vedení jim do ničeho dalšího nehodlalo kecat...

Centrála
Naomi, Reinhard, Chris

"Jo, to je jedna z výhod toho, že mě budete mít na doslech. Většinu času budu schopná je důkladně monitorovat a kdyby jakkoliv zamířili vašim směrem, tak vám dám vědět," odkývala Naominu otázku Bethany. Albert pozvedl obočí, když začal mluvit Reinhard.

"Zkus to příště formulovat srozumitelnější vop- Reinharde," pronesl a podrbal se ve vousech. "O tom, že existujeme jako Babylon ví. Párkrát nějaké naše týmy na ně narazili. Mají staré zbraně, luky, oštěpy... nechtějí komunikovat, chtějí pouze bojovat a brát. Jezdí na koních a začali přepadávat menší osady směrem k nám. Co se týče téhle operace, tak o té netuší. Nemají jak. Jste malý tým, je to tajná operace a skladiště by je nemělo jen tak zničeho nic napadnout."

"Jsou to spíš takoví divoši," poznamenal poslední člen skupiny, který doteď mlčel. "Byl jsem v jednom z těch týmů, co je potkali. Nosí jedině tak kalhoty a zbytek těla mají pomalovaný bílou barvou. Bůhví, co to je. Ječí jako posraní indiáni, když bojují. Mají sice nějaké starší lovecké pušky, ale spíš jedou boj tělo na tělo. Rádi se plížej a přepadávaj za tmy. Dokonce někdy skalpujou. Jsou to magoři." Uzavřel nakonec Terence a pokrčil rameny.

Centrála

Překvapilo mě, jakou rezervu ten elektromobil bude mít. Výborná věc, co tady za těch několik měsíců stihli udělat. Snad to bude i spolehlivý, nezkratuje nebo neshoří a snad nám nějaké slunce bude svítit, aby se to nějak dobíjelo. Pro lepší pocit. A byl jsem rád, že dostanu svou zbraň, na kterou už jsem si tak moc zvykl od té doby, co ji kolega z družstva už nepotřeboval. Což bylo první týden, kdy se to ve světě rozjelo naplno a světová válka oficiálně skončila.

Když nás Bethany zpravila ohledně bouře, připomnělo mi to, že každá akce tam venku je risk. I kdyby nebyli problémem nemrtví nebo nějací lupiči, vždycky se najde nějaká komplikace. Nic jsem na to neříkal, jen pokyvoval. S poznámkou Naomi jsem souhlasil. Už jen kvůli tomu autu by nás mohl chtít odkrouhnout někdo, kdo by jinak nechtěl lidi zabíjet. Natož když to budou nájezdníci, kteří zabijí kohokoliv, aby jim mohli prošacovat kapsy a výstroj. Lidi jsou nepředvídatelní kokoti. A v tom jsou horší než dépéčka. Nic už jsem nedodával, čekal jsem na zbytek rozhovoru a kdo mi dá onen krátký technicky seminář před odjezdem.