Andor.cz - Dračí doupě online

Centrála
Všichni

Byl jsem rád, že jsem si teda vyříkali kdo je kdo a co je co. Byl jsem taky rád, že všichni máme zkušenosti z armády, což se hodí. Ono teď už má nějakou zkušenost s přežitím každý a nějakým bojem, ale přeci jenom vojáci reagují trošku jinak a dá se na ně spolehnout více než na jiné. Pokud to teda nebyl odpad jednotky, který má každá jednotka, ale furt by v sobě měli mít nějaký dril. Point s těmi nájezdníky je to, že o nich taky vím prd. Ono my jsme s nimi bojovali a já po nich látal lidi, ale to je tak všechno co o nich vím. Samozřejmě na plánování Rady mě nikdo nezval.

"To je dobrý point Berte. Víme, že oni neví, že my víme? Jak tu bylo zmíněno, tak zuby a nehty dobrý, ale 5,56 už je trošku horší ráže."

Co se týče satelitu, tak tam nevidím problém. Pokud může vidět nás, taka bude vidět i ostatní. Jasně mohla nás mít jen jako tečku na monitoru a tím to končí, ale to by nemusela u těch satelitů vůbec sedět. Takže to jde trošku mimo.

Nemám rád věty typu: "Se vším je počítáno, Měli by jste mít dost času, Ano víme o tom."

To vždycky smrdí strašným průserem, takže se zaměřím na Berta a snažím se vyčíst mu z obličeje cokoliv zajímavého. Tohle prostě smrdí nějakým průserem. Teda tím smrdí každá cesta z Babylonu ven, ale...

Centrála
Všichni

V klidu jsem si Alberta vyslechla a občas pokývala. Na tohle jsem ani zapsané poznámky nepotřebovala. Seznam léků nejspíš dostane Reinhard, hrabat v autě se bude Chris a navigovat bude ženská. Vlastně jsem tomu přikyvovala a minimálně jednou se škodolibě ušklíbla. "No, to dává smysl." Další otázkou nepokračuju.

Bethanina část byla mnohem ožehavější. Bouřka, nájezdníci, příval raněných a to se tu včera po ulicích procházeli lidi jako by se za světem nezatahovala opona. Nervozně jsem si pohrála s tužkou v ruce. "Víte něco víc o těch nájezdnících? Takový skladiště je může zajímat. A uvidí ty tvoje krásný oči na obloze i jejich pohyb?" Podívám se po ostatních a pak znovu na Alberta s Bethany. "Je totiž rozdíl když se tě pár dépéček snaží pokousat a když po tobě někdo začne střílet a jen to auto ve kterým pojedeme by nám mohl leckdo závidět."

Centrála
Naomi, Reinhard, Chris

Albert se podrbal na tváři při Naomině otázce. Pak kmitl pohledem k Reinardovi, než se krátce usmál a přikývl.

"Reinhard je váš velitel nejen kvůli tomu, že má medicínské vzdělání, ale má taky zkušenosti z armády. Vy všichni máte své zkušenosti z armády. Už proto jste zařazeni do tohoto expedičního týmu," upřesnil svou odpověď Albert. "Navíc Reinhard má nejdelší působení v rámci Babylonu, mimo jiné."

Dal Naomi chvíli, jestli se nehodlá zeptat ještě na něco dalšího, než pohledem opět skončil u Reinharda, který odmítl mít jakékoliv otázky. To kvitoval Albert pouze přikývnutím. Následně přešel pohledem přes mlčícího Terence až ke Chrisovi.

"Správný otázky, ale na špatnou osobu," usoudil Albert a opět se krátce pousmál. "Z toho mála, co o tom vím mohu akorát říct, že to auto by mělo dojet dvakrát delší vzdálenost na plné nabití než to, co pojedete vy. Teda, v podmínkám, kdy by nedocházelo k žádnému dobíjení. To znamená za noci, bouře a podobně. Ale bude dobré se na tohle zeptat mechaniků, až u nich budete. A co se týče zbraně, ano, zbraň bude navrácena v původním stavu. Stačí se nahlásit ve zbrojnici. Tak jestli to je všechno..."

"Jestli můžu, tak bych jen něco dodala," ozvala se Bethany. Albert přikývl. "Jen jsem chtěla trochu vysvětlit, proč na akci není více času. Léky samozřejmě jsou potřeba vždy, ale díky incidentům nájezdů u východní osady kus od Babylonu, se měli větší přisun zraněných. Navíc, a to skutečně nejvíce urychluje naše rozhodování a vaše vyslání ven je blížící se bouře z Atlantského oceánu. Nejpozději do dvou dnů by se měla objevit u nás na pevnině, což bude znamenat menší komunikační možnosti a samozřejmě obtížnější postup i ve vozidle. Abychom předešli jakýmkoliv komplikacím s tím spojeným, chceme vás vyslat teď, před bouří, abychom mohli vás podpořit, jak to jen bude možné. A ne, nebojte, i s celým nákladem, cestou tam i cestou zpět jsme počítali a měli byste mít víc než dost času na řešení dalších různých komplikací než bouře dorazí."

Centrála

Tušil jsem, že to tak dopadne, ale za zkoušku jsem nic nedal. Proto jsem se rozloučil, popřál klidný zbytek pracovní doby a vyšel ven. Nejdřív jídlo. Jak je to dlouho co jsem jedl teplé jídlo u stolu? Jídlo v talíři, v rukách příbor. Vlastně bylo jedno jak to chutná, cítil jsem se díky jednomu jídlu podstatně více civilizovaně. A dodalo mi to naději, že civilizace nevymře. Když jsem dojedl, ještě jsem chvíli seděl a poslouchal hudbu. Skladby, které jsem nikdy neslyšel. Očividně směska, jelikož jsem zaregistroval pár jazyků a několik skladeb, u kterých jsem jazyk poznat nedokázal.

Ale nechtěl jsem tam jen tak sedět a zabírat místo. Zaplatil jsem chlápkovi, který mě dost pozoroval, nejspíš protože jsem tu byl nový. Tomu jsem se nedivil. Stavil jsem se za Warrickem, chtěl jsem vědět, jak na tom je, případně mu říct, že jdu zítra ven sehnat pro něj léky. Jelikož spal, tak jsem řekl sestře, jestli mu může vyřídit, že jsem tu byl a že budu teď venku na několik dní.

Pak už byl čas si najít onen pokoj. Cítil jsem, jak se únava hlásí. Když jsem objevil, že tam je i sprcha, všechno oblečení bylo během chvilky dole a já se šel osprchovat. Bylo mi jasné, že se vodou musí šetřit ale v tu chvíli jsem si to užíval. Umýt se vcelku teplou vodou a v bezpečí a v klidu, to je další civilizační prvek, který zmizel z mého života. Umývat se ve studeném potoce a stále si kontrolovat okolí, jestli někde není nebezpečí, je úplně něco jiného. Usušil jsem se a flákl sebou nahý do postele. Vyřídil jsem mozku, aby mě laskavě vzbudil včas. Víc už jsem nestihl. Měkkost postele a bezpečí mě uspali rychle.

***

Když jsem se ráno probudil, co nejrychleji jsem se oblékl a vyšel ven, abych zjistil jaký je čas. Moc času mi nezbývalo, tak jsem se v rychlosti nazul do bot, popadl košili do ruky a šel jsem co nejrychleji do centrály. Tam jsem se potkal s novými tvářemi, předpokládal jsem, že to jsou všichni účastníci expedice. Nejsem typ, který by se lehko se všemi hned socializoval, takže první vteřiny jsem jen projížděl pohledem všechny. Asi jsem vypadal, že se dívám po místnosti, jestli tu jsem správně.

Ovšem uvítání na dobré rána mě z toho probudili. Pozdravil jsem se se všemi a představil se. Pak nezbývalo nic jiného než vzít jedno z míst. Zvedl jsem obočí, když jsem viděl, že Bethany je na vozíku. Vůbec mě to nenapadlo. Ale byl jsem rád, že i přes takovou indispozici je tady očividně vážená a hlavně má radost ze života.

Chlápek, který se nejvřeleji představil ze všech sedících, nám bude na misi velet. To je dobrý začátek. Poslouchal jsem plány. Bylo to vcelku jednoznačné. Auto na solární pohon? Pane jo. Studoval jsem mapu. V armádě dávali neskutečný důraz na přípravu. Lidé dostávali mapy několik dní předem a byli zkoušeni z toho, jak dobře si nazpaměť pamatují, kde co je. Teď jsme měli mnohem méně času. Pak přišel čas otázek. Moc jsem nepochopil Naomi a její otázku na to, kdo bude velet, když se bude ustupovat. Velitel je přeci jen jeden, obzvlášť v takhle malém družstvu. Ale co já vím, jak to chodí v nevojenských jednotkách. Celou tu dobu jsem přežíval jen s bývalými kolegy s armády... Ale krom udiveného pohledu jsem nic neříkal a jen čekal na odpověď.

"Já mám dvě otázky," ozval jsem se vzápětí. "Střelná zbraň dle výběru - můžu si vzít svou L86, se kterou jsem přišel a kterou jsem vám odevzdal? A pak by mě zajímaly specifikace ohledně toho auta, jako kapacita baterie, rychlost nabíjení z toho panelu, na jaký voltáži běží okruh, ale to asi můžem vyřešit individuálně až budu dostávat onen seminář."

Příprava krátká, malé družstvo složené z lidí, které neznám. Bude to hodně divný pocit jít takhle ven. Ale musíme to zvládnout. Už jen kvůli Warrickovi.

Centrála
Všichni

Za slova díků jsem byl rád i za tu odměnu, kterou mi Pavel dal. Ono každá věc, za kterou nemusíte platit nebo peníz co se dostane jsou fajn. Oddalují to, kdy musím zase za zeď nebo prostě něco dělat. Ne, že bych byl línej, ale prostě taky mám rád svoje a svůj klid. Volno jsem strávil tréninkem a rozjímáním sám o sobě. Potřeboval jsem trochu rozproudit tělo před zítřkem a připravit se.

***

Ráno na recepci nebyla milá a krásná recepční, ale ramenatý chlap. To ráno hned prostě dostane jiný a trošku takový smutnější ráz. Co už s tím nadělám. Nebyl jsem v místnosti první, protože už tam seděl Bert a Naomi, kterou jsem teda ještě neznal.

"Dobré ráno všem!"

Pozdravím za halasného příchodu. Bertovi podám ruku a to samé nabídnu Naomi.

"Těší mě. Reinhard Klein jméno mé."

Nejsem tak natvrdlý, abych si nedomyslel, že pojede se mnou. Takže je na místě si rovnou říct, kdo je kdo. Aspoň teda jménem. Sedl jsem si nalil vodu a čekal, až budeme všichni. Pozdrav a představení jsem zopakoval i s Chrisem, toho prostě taky neznám, takže ať je jasno. Díky bohu se to moc neprotahovalo a do místnosti vjela Bethany. Konečně se ten den trošku rozzářil. I když ta holka byla na invalidním vozíčku, tak měla drajv a prostě se nesložila tím, že je na vozíku. Takové lidi jsem měl opravdu rád.

"No dobré ráno!"

Pak, ale ztichnu a poslouchám náš briefing. Já sice už nějaký základní obraz znám, ale co když se změnilo nebo tak, takže je lepší to slyšet znova. Zaměřil jsem se hlavně na mapu, která kolovala a snažil se už teď si do hlavy vpálit důležitá místa. Škoda, že mi jí Bert nedal včera. Ulehčilo by mi to dnešní snažení a všechno kolem toho. Když představuje mé dva nové společníky jen mručím a kývu hlavou. Pokud se Naomi toulala tam někde, kam jedeme tak je pro mě neocenitelný zdroj informací a průvodce. Chris zase k tomu, aby jsme se dostali dovnitř a zajistili vše co bude potřeba. Takže teď už zbývá jenom ta otázka, co se posere a z čeho nás Terence bude muset vystřílet. Tohle totiž znělo až moc dobře, včetně té slíbené podpory satelitů a tak dále. Já vím, jak moc na tom městu záleží, ale stejně je to až moc hezké. Chápu Naomi. On mě Bert představil jako zdravotníka, ale že jsem i voják, to už jaksi zapomněl říct. Takže já nechám, ať se z toho vyhrabe sám. Počkám, až se Bert vyhrabe ze svých problémů.

"Já nemám otázek. Na představení se potom jsi nám dal dost času, ale na Tebe už asi nic nemám."

Nebudu tu teď tahat rozumy z Neaomi ani Chrise, protože na to bude čas potom.

Centrála
Naomi Schmiss

Třicet stříbrných v kapse, místnost jen pro sebe a poslední večeře přede mnou. Místnost připomínala tedy spíše celu, ale od začátku apokalypsy si nikdo na mříže v oknech nestěžoval. Vodou ve sprše jsem byla upřímně překvapená. Lidé tu sice nebyli cítit a vypadali čistě, ale až takhle? Stála jsem ve sprše jak truhlík ještě s batohem na zádech a v botech a tahala za kohout a sledovala jak krátké spršky vody dopadají na dno a stékají do odtoku. Jen tak! Naplnila jsem obě dvě cestovní lahve na vodu a schovala je pod matraci. Oblečení jsem vybalila do skříně a pak ho znovu zabalila a svázala do uzlíku na potom. Příděl vody na sprchu jsem vypotřebovala do poslední kapky a pak ještě tloukla do trubek tupou stranou nože aby vyteklo pár posledních kapek a nedala si pokoj dokud potrubí nezaskřípalo poražené skvírukl.

Poté, až po tom všem a před jídlem, jsem si zašla vyprat. V koutku duše jsem doufala že tu bude prádelna, že použiju jednu z těch magickejch mincí a plechová krabice bude tak dlouho drnčet a poskakovat až dojde konce cyklus máchání a ždímání, jenže jsem skončila s lavorem a valchou. Darovanému koni na zuby nekoukej. Ušetřila jsem a dohnala svý dlouho potlačovaný touhy večeří a dezertem a večer už jen zírala jak v tom horku mí prádlo rozvěšený po pokoji schne a ani nevím jak jsem usnula.

Centrála
Všichni

S recepčním jsme si vyměnili maličko zmatený a zklamaný pohledy už ode dveří. Stihla jsem ale ranní kafe a tak jsem všechno snadno hodila za hlavu a nechala se odnavigovat. Čas jsem měla pořád slušný a zorientovat se tu s přátelskou radou recepčního nebylo zcela nemožný. Celá tahle budova byla jak vytržená z reality, tý současný reality a zasedačka v tomhle dodržovala štábní kulturu. "Dobré ráno, Naomi Schmiss, jsem tu správně na brífink k expedici?" Pro jistotu jsem se zeptala ještě ve dveřích a pak přijala místo, pár papírů a tužku a hlavně sklenici vody po kafi. Z těch dvou soustředění přímo dýchalo a ještě chtěli mít všechno přesný jako hodinky. Skvělá společnost pro to tiše šoupat nohama a čekat, než všechno začne. V tom mě vyrušil pouze příjezd Bethany při kterém se ozval nedůstojně zjihlý povzdech.

Během samotnýho brífinku jsem akorát přikyvovala a možná krapet zaváhala když mě s takovou samozřejmostí označili za vojenský doprovod a průvodce, ale odkývla jsem i to.

"Jestli to chápu dobře,..." Načala jsem hned první dotaz a pokynula směrem ke Kleinovi. ...tak tady Reinhard vede celou misi jako zdravotník, protože se jedná o vyzvednutí zdravotnickejch potřeb a má na to know-how, ale je někdo pro případ, kdy se všechno takzvaně posere a ten někdo pak zavelí a povede ústup?" Pohledem jsem velice plynule přešla od Reinharda k Terencovi.

//Terence

Centrála
Reinhard Klein, Chris Johnson, Naomi Schmiss

Reinhard obdržel od Pavla salvu díků a nabídnutou malou finanční odměnu, a přislíbený korbel či dva z další várky piva, co uvaří. Reinhard na hospodském viděl, že svůj vděk myslí naprosto vážně a že se hodlá odvděčit jak mu místní nízké poměry jenom dovolí. Zbytek dne si Reinhard zařídil podle sebe. Výhoda toho, když na vás nikdo nečeká a nikdo další nic jiného nechce.

Chris dostal košem skrz omluvný úsměv od Bethany. Vysvětlila mu, že dnes se z Centrály jen tak nedostane, ale poradila mu, jak si má dojít ke správci, vyzvednout peníze (Chris obdržel několik mincí, na ní bylo několik čísel z toho jedno velké (=hodnota mince) a věž s B znamenající Babylon) a zařídit ubytování a kam si jít sednout na nějaké to poživatelné teplé jídlo. Hospoda Staré časy také přišla na přetřes, když se Bethany zmínila, že tam mají funkční gramofon a majitel tam dost často pouští hudbu. Jak se ukázalo, pochůzky po městě, nalezení malého pokoje s postelí, stolkem a nepříliš vybavenou koupelnou - avšak s funkční sprchou, i když s omezeným množstvím vody! - a prázdnou šatní skříní, zabralo docela dost času. Avšak stihl se ještě stavit za spícím Warrickem a sehnat si něco teplého k jídlu či někde posedět před tím, než byl čas na to zmizet na starou postel a usnout v relativním bezpečí Babylonu.

Naomi měla taktéž obdobné zařizování. Její doprovod ji dovedl ke správci, vysvětlil její situaci a správce pracoval o to rychleji a ochotněji. Naomi dostala do ruky několik mincí, ovšem žádná z nich neměla vyraženého vládce Babylonu, jen na ní bylo několik čísel z toho jedno velké (=hodnota mince) a věž s B znamenající Babylon. I ona si pak sama musela dojít vyhledat byt, jež jí byl přidělen a i ona našla stejnou prázdnou místnost s postelí a šatníkem jako našel Chris. A i ona mohla být překvapena tekoucí vodou ve sprše, jež byla samozřejmě množstevně limitována, aby se jí příliš neplýtvalo. Naomi měla dost času na to si také dojít na jídlo, či si oddechnout dle vlastního uvážení. I po večeři a dalším mírném občerstvení jí zbylo dost mincí na minimálně jeden či dva další dny.

Další den ráno všichni dorazili ve stanovený čas do centrály. Místo usměvaví recepční tam seděl vysoký a ramenatý muž, který se na pozici recepční moc nehodil. Přesto, když se jej zeptali na cestu, rychle jim popsal cestu do zasedací místnosti v druhé patře a tak nějak přátelsky se zašklebil. A pak se vrátil k pročítání jakýchsi papírů a tvářil se přitom nepříliš šťastně.

V místnosti jako první byl Albert Hückl, jak se všem také představil, kdo ho neznal. Vysvětlil jim postupně, že jsou součástí mise a že breefing začne přesně v celou. Zasedací místnost nebyla nic extra, vypadala přesně, jak by malá zasedací místnost ze starých časů měla vypadat. Oválný stůl, starší kancelářské židle kolem něj, karafa s vodou uprostřed stolu a hromádka papírů s tužkami, měl-li by někdo zájem si zapisovat poznámky. Dveře požadoval Albert nechat otevřené dokud nezačne breefing. Kromě něj pak chvíli před začátkem ještě seděl holohlavý muž v maskáčových kalhotách a košili. Čepici stejného motivu měl před sebou položenou na stole.

"Dobré ráno, ve spolek," ozval se živý hlas Bethany - recepční - sotva se ukázala ve dveřích minutu před začátkem porady. Ovšem nedalo se říct, že by Bethany přišla, pro korektnost musíme dodat, že přijela. Seděla totiž na invalidním vozíčku se štosem papírů na klíně. Zářivě se usmála na všechny ostatní a zajela zručně s vozíkem na místo vedle Alberta, které bylo příhodně bez židle. Položila si papíry na stůl, zatímco Albert usoudil, že je čas začít.

"Takže. Vezmu to krátce. Vy čtyři jste byli vybráni na misi mimo Babylon. Dva z vás jsou mezi námi nový - Chris a Naomi, ale oba dva jste dostali doporučení, a tak jste tady. Velitelem vašeho týmu bude tenhle opičák jménem Reinhard. Efektivně bude mít hlavní rozhodovací slovo jako velitel a také zdravotník. Reinhard má již soupis věcí, pro které jdete. Taky Bethany bude vaše spojka s centrálou. Všichni na ni budete mít radiové spojení a ona nad vámi bude bdít jako váš strážný anděl a bude vás sledovat satelity, bude-li to jen trochu možné. Naomi, ty jsi byla přidaná do týmu díky svým vojenským zkušenostem a také díky tomu, jak máš procestované okolí. Náš cíl cesty leží přesně tím směrem, kde ses toulala. Chrisi, ty jsi součástí týmu jako technický expert. Budeš mít převážně na starosti technické vybavení. Krátký úvodní seminář ti připraví ještě před odchodem. A tady poslední - Terence - je náš druhý nejlepší střelec v celém Babylonu."

Albert dále pokračoval tím, že jim vysvětlil, že se jedná o operaci pro vyzvednutí léků z jednoho překladiště společnosti Interkorp a.s. Dostanou k dispozici opancéřované auto na solární pohon - tišší a hlavně má na co jezdit - a zbraně pro každého jednu střelnou a nějakou chladnou, dle omezeného výběru. Při jeho proslovu nechala Bethany kolovat mapy s vytištěnou mapou jejich cíle a vyznačenými poznatky a orientačními body.

"Výjezd by měl být do dvou hodiny od teď, tudíž 10:30. Nějaké otázky?" ukončil svůj monolog Albert a dal prostor se ostatním vyjádřit.

Byt nad hospodou Staré časy
Reinhard Klein

Byl jsem rád, že Pavel odešel. Bez toho se nedalo pokračovat a já jsem se chtěl posunout, hlavně jsem neměl tolik času, i když jsem chtěl Pavlovi pomoct. Bylo to zhruba tak, jak jsem tušil, že to bylo. Ono ne všechno chcete rodičům v pubertě říkat. Teď byla Bára zahnaná do kouta a bylo jí prekérně blbě.

"Nebudu mu to říkat, co je mezi Vámi je Vaše věc, tohle je mezi pacientem a lékařem. Z toho užívání myslíš? Nooo reálně ano."

Nechám to chvíli ve vzduchu, protože je potřeba vychovávat, i když jsem doktor.

"Máš asi zápal plic. Podle všeho tam bude zima a vlhko co? Příště si vemte aspoň něco na co si pořádně lehneš a bude to suchý. Jo a na co si máš dávat pozor ještě víš!"

Rady, které jsou nevyžádané, ale prostě musím je dát, Mládež se nám spouští zombie nezombie a čtrnáctileté matky nejsou něco co bych chtěl řešit. Počkám ještě chvíli na nějakou tu odpověď a pak zavolám Pavla.

"Podle všeho má Bára asi zápal plic. Což je něco co já jen tak nevyřeším. Do té nemocnice stejně budete muset, protože bez léků to nevyléčíte. Odkažte se na mě, že jsem jí prohlédl a posílám Vás. Mělo by to pomoct v tom, že Vás nebudou prudit a dají léky."

Co řekne Pavlovi Bára o tom, kde mohla chytit zápal plic nevím, ale to ostatně není moje věc. To si musí ona s tátou vyřešit po svém. Já se do toho zapojovat nebudu a ani nechci. Rodinné věci, ať si řeší rodina. Výhoda, když žádnou nemáte.

Centrála
Naomi Schmiss

"Velkej kvér? Tak tomu říkáte? To je teda třída, pak je asi fakt velkej kvér a taky malej kvér a kvér co plive šípy a kvér co..." Zavrtím hlavou a umlčím raději sama sebe. "Dobře, pardon, ty chrániče, jsem pro chrániče, nebo pro to podívat se na to jak vypadaj." Nasadím mnohem smířlivější a trpělivější tón a následuju Lvíčka.

Při popisu Babylonu ve mě neroste zrovna něco jako naděje na světlejší zítřky. Se zájmem poslouchám a šlapu si to schod za schodem. "To si tu žijete moc pěkně." Jméno Brenner rozhodně znělo jako něco co by si člověk v Babylonu měl zapamatovat. Rozhodně to znělo jako starosvětskej byznysmen. "No a na bankovkách tu máte vytisklýho toho svýho Brennera?" Zakřením se pyšně nad svým ostrovtipem.

S těmi "přistěhovalci" je to mrzutější zpráva. Nájem tady bude pravděpodobně pěkně drahej, kdyby nebyl, táhly by se sem zatracený davy, jenže stačilo pouze nasadit svůj vlastní kejhák a třeba se tu pár nocí vyspíte. No nejsem já blbá kráva? "Čím se tu tedy platí? V těch jídelnách. Za práci mám dostat najíst a na lačno za dpčkama nepůjdu."

Pak už jsme došli ke dveřím s nápisem "správce Mojmír Budšínský" a Leo se musel zeptat. Natáhla jsem ruku, se zaťatou pěstí, pomalu a ukázala na ní tři prsty. "Zaprvý, ani za milion let. Zadruhý, najdi si někoho jinýho kdo ti utře mlíko na bradě a zatřetí, když už v tom bude, třeba bude ochotná dělat ti mámu a přebalovat tě, ale já bych ti na něm tak akorát udělala uzel a vyřezala z kaktusu špunt, jestli si rozumíme a tý řezbářský práci bych taky moc nedala." Místo rány jsem ho nakonec poplácala po rameni. "Tak hni zadkem, buď hodnej kluk a zaklepej."