Andor.cz - Dračí doupě online

Byt nad hospodou Staré časy
Reinhard Klein

Samozřejmě, že se to zprvu Pavlovi nelíbilo. Snad sám došel k té stejné úvaze jako Reinhard o prapodivném týpkovi s dredy a mladé holce, kterou měl přijít vyšetřit. Ovšem pod tíhou argumentů a toho, že toužil dceři pomoci, pak přeci jen ustoupil. Odcházel z místnosti se slovy, že bude v kuchyňce a kdyby cokoliv, je hned vedle.

Barbora se zarputilým výrazem poslouchala Reinharda, ale postupně si začala kousat suchý ret a místo založených rukou na hrudi si šmoulala kus látky mezi prsty. Její pohled přestal působit tak vzdorově a místo toho působila přistiženě a no... nemocně. V takové chvíli nebylo těžké věřit tomu, že se té dívce říká Barborka a ne Bára, či Barbora. Zakašlala.

"Fajn... Ale neříkej to tátovi. Zabil by mě, nebo hůř, dal by mi takovýho zaracha, že bych se do dochůdu nemohla ani podívat ven z okna," kapitulovala Barborka a ruce se jí svezly podél těla vedle ní.

"Párkrát jsme v noci byli s pár kamarády ve sklepení pod jedním ze starých činžáků. Hned pod poli. Našli jsme si průchod dolů, o kterém nikdo neví. Chodíme tam pít a no... TO... užívat si... Může ... tohle být z toho?" zeptala se nakonec nejistě dívka tichým hlasem. Opět si musela odkašlat.

Ačkoliv se nemohlo jednat o pohlavní chorobu, docela určitě to mohla být celá škála jiných nemocí. S tím, že nejobvyklejší nemoc způsobená tím, že se dívka válela v mokrém a studeném prostředí by mohl být zápal plic.

Centrála
Naomi Schmiss

"Není to celokožený oblek, ale forma chrániče," opravil rozjetou Naomi Leo klidně. Nicméně nad její poznámkou o Hunger games se pobaveně uchechtl.

"No dobrá, dobrá. Jak si přeješ, ale nemysli si, že dostaneš do ruky nějakej velkej kvér. Tu důvěru, aby ti dali takový poklad, si musíš odpracovat," vysvětlil situaci a předvedl i on, že má vcelku slušnou řadu zubů.

Hlavou naznačil, že půjdou po schodech nahoru a šel pořád vedle ní. Asi aby mohl zdárně udržovat konverzaci, jež se téměř v tu chvíli zvrtla na vyslýchání ze strany Naomi.

"Přesný číslo nevím. To by věděla Bethany asi. Každopádně tisíce. A vzniklo to tady hned při prvních nakažených na kontinentu. Brenner začal lidem nabízet rozšířenou ochranu. Rozšiřoval pole působnosti a s přibývajícími případy venku za městem, rostly i barikády a stoupala Brennerova společnost. Takže máš pravdu. Někteří, co žijí tady uvnitř si skutečně život tam venku za hradbami jen představují. Jo, zničené obchody a vydrancovaná místa po válce tu máme, ale dépéčka jsme tu neměli téměř žádná. Pár ojedinělých případů. A s každým z nich vznikala přísnější pravidla na vstup a výstup z Babylonu. Fungujeme jako společenství, máme svoje povinnosti a role. A tak se tihle lidé ve městě mohou tvářit jakože žijí v nějakém divném post-apo konu, aniž by museli bojovat o život, jen bez porna na internetu a vychlazené dvanáctky." S touto obsáhlou odpovědí došli do prvního patra, kde Leo naznačil opět směr.

"Uprchlíků... Myslíš jako novousedlíků? Ale jo, těch tu míváme dost. Pár lidí týdně se nám objeví u bran. Většinou lidi, co jejich město padlo, nebo někdo, kdo už nechce žít na vlastní triko," pokračuje Leo hovorně a podrbe se na předloktí. "Jo, jo, obojí tu máme. Kolem jedné z jídelen jsi určitě šla. Máme dvě. Jsou to ty na červeno natřené nízké budovy, co mají všechna okna zasíťovaná proti hmyzu. Trhy no... jo, lidi handlujou, kde se dá, ale oficiálně na severní straně města, pod kostelem. Jsou tam Vietnamci, prodávají od řezbářské práce - převážně kraviny a hračky pro děti - až po suroviny, či už navařené věci."

Pak se zastavil před dveřmi. Na cedulce vedle dveří stálo "správce Mojmír Budšínský".

"Ještě ti dnešek zbejvá. Radím ti se courat ulicemi po tom, co se ubytuješ a najíš. Tak toho pochytíš nejvíc z našeho města. Tak jdeme ti sehnat brloh, a nebo se chceš dneska prospat u mě?" zazubil se na ni vesele Leo.

Centrála

Byl mi představen velitel expedičních jednotek a centrály. To bylo rychlé. Zajímalo by mně, kolik personálu má pod sebou, když si říká major. Ale k čemu jsou vlastně vojenské hodnosti v tomhle světě? V armádě byli důstojníci často jen lépe a jinak vyškolení vojáci, ale jejich přímé zkušenosti s bojem byly tím menší, čím vyšší jejich hodnost. Ale tenhle vypadal, že je dost od rány.

Na to, že je dobrá dohazovačka jsem souhlasně pokýval hlavou. Doufám, že časem budu moct taky takhle pozitivně žít. Záviděl jsem jí to. Prý plusové body se hodí. Sice nevím k čemu, ale to asi poznám. Budu se muset prezentovat co nejvíc profesionálně a nenechávat na sobě znát nějaké emoce či zaváhání, až budem tam venku.

"É, ne, nemám, pardon," odpovím a věnuju se psaní. Pokud nikdo nepřijde, tak to dopíšu přímo před ní.

Když ji podám vyplněný papír, tak se zeptám: "Teď bych asi jen potřeboval vědět, kam se mám jít hlásit o jídlo, o místo na spaní a kde mám zítra být, až vyjdeme. A nějaký tip co tady po zbytek dne dělat, by se taky hodil... A když už se tak směle ptám, do kolika pracuješ? Já jen že asi zajdu za Warrickem do nemocnice, ale krom něj, doktora a tebe tu vlastně nikoho neznám."

Víc otázek na ni mít asi nebudu. Mám v plánu pak odejít, abych ji víc nezdržoval. Přinejhorším se prostě budu chvíli potulovat po městě, zkusím tu hospodu a co tam nalívaj a pak zbytek dne asi proležím.

Byt nad hospodou Staré časy
Reinhard Klein

Barborka je evidentně nadšená, že otec někoho přivedl. Jste v pubertě, je Vám blbě, jste nasraný na celej post apo svět a otec prudí s nějakým dredatým chlápkem, kterej Vás údajně přišel prohlédnout.

"Ty vole to je jak ze začátku nějakýho porna."

To mi prostě nikdo nevymluví, ale bohužel je to tak. V tuhle dobu, kdy nikdo nechce chodit do nemocnice jsou podobní jako já nejlepší možná varianta vyšetření. Už jenom přiložení ruky na čelo mi prozradilo, že má horečku a vysokou. Chrčelo to v ní jak ve sto let starém mlýnském kole. Rozhodně si tady dáma nepořídila nic, co by se dalo "jednoduše" léčit obklady a podobně. To jak odpovídala otci se mi nelíbilo. Bylo to takovéto jo, radši běžte než se nějak prokecnu. Více méně jsem vyloučil nakažený od našich mrtvých kamarádů, ale co jí trápí opravdu to je jiná věc.

"Pavle mohl by jsi nás prosím na malý okamžik nechat samotné?"

Samozřejmě, že se bude cukat atd, ale vysvětlím mu, že jsou věci které si lékař s pacientem musí probrat sám. Věřím, že nás nechá samotné a my si s Bárou budeme moci popovídat. Pavel bude na 137% namáčknutý uchem na dveřích, takže je to fuk.

"Báro, já Ti chci pomoct a je mi fuk co jsi kde s kým dělala, ale musím mi to říct, protože pokud nepřijdu teď já na to co Ti je a to, že podezření mám, tak budeš muset do nemocnice za někým, kdo pochopení jako já mít nebude. Pokud jsi to nechtěla říct před tátou chápu, to jsem slyšel, ale teď tu není. Tak mluv."

Posunu se k Báře a polohlasem, aby to nebylo za dveře slyšet a čekám, co z ní vypadne.

Centrála
Naomi Schmiss

"Jasný, Bethany, přivezu ti z příští výpravy pohled." Nezbývalo než se rozloučit, zastavit se pohledem na Lvíčkovi a jeho 'mylady' odsoudit zhnuseným úšklebkem. Následovala jsem ho, rozhlížela se kolem a předstírala že je realiťák a prohlížíme si pěknej barák, všechno kolem je v pohodě a někdo přetočil kalendář o nějakou tu chvíli nazpět.

"Radši bych chrániče, nevím jestli mě v tomhle horku a v tlustý kůži zabije dřív dépéčko, nebo úžeh." Při zmínce vyříkávání si to s nima lukem a nožem se zamračím. "Já nejsem splašenej puberťák z Hunger Games, ocenila bych něco co plive olovo, děkuju. Pár hodin na střelnici jsem si u armády odkroutila."

Otázky, otázky, seznam jsem si teda nepřipravila. "Kolik v Babylonu vůbec žije lidí? A jak je starej? Ti tam venku se tvářili jako by za hradbama nebyl konec světa." Ten jejich klid byl až znepokojivý. "Chodí Vám sem hodně uprchlíků? Je tu trh? A kde je jídelna?"

Byt nad hospodou Staré časy
Reinhard Klein

Barborka byla na takové oslovení už vlastně stará. Bylo jí určitě přes 14 let. Tmavé vlasy měla volně rozpuštěné, slepené do urousaných pramínků, seděla na posteli v tílku a kraťasech a nespokojeně si oba dva měřila, sotva vkročili do jejího pokoje.
 
"Říkala jsem ti, ať mě necháte s mámou na pokoji!" vyštěkla Barborka na svého otce.

Nechápavě se podívá pak na Reinharda a zamračí se na něj, když se k ní přiblíží. Ještě víc se začne škaredit, když ji osloví tou zdrobnělinou a pak ji začne vyšetřovat. Nejdřív se ožene po jeho ruce.

"Báro," napomene ji ihned otec. "Reinhard je přítel, podívá se na tebe, co ti je, abys nemusela do nemocnice." Zdálo se, že tato slova na dívku přeci jen zapůsobila. Nikdo opravdu nechtěl chodit do nemocnice, když měl horečku. Určitě po městě kolovala spousta historek o tom, co se stane lidem, kteří vkročí nemocnice jen s horečkou. Jako u většiny městských legend, se ti lidé pak již nikdy nikde neobjevili. Dost možná se u některých případů traduje, že ten den byl slyšet jediný výstřel ze zbraně z centra.

Reinhard ihned poznal, že dívka má opravdu vysokou horečku. Při poslouchání jejího dýchání zaznamenal jisté obtíže jako kdyby v plicích bylo cosi, co to stěžovalo. Dech byl namáhavý a zkrácený, jako kdyby se plně nemohla nadechnout. Barborka semkla rty a zavrtěla rychle hlavou.

"Nic zvláštního, chodí jen se vyučit a pak je doma, pomáhá se sourozenci, viď Barborko," promluvil Pavel stojící kousek za Reinhardem a starostlivě se dívající na oba dva. Dívka opět příliš rychle zareagovala. Hlavně ať otec je spokojený s její odpovědí.

"Jo, nic mě nekouslo," pronesla a pak si musela odkašlat. Soudě dle toho, jak přivírala při tom oči, ten kašel dívku bolel.

Centrála
Chris Johnson

V dokumentu bylo vše obsaženo. Po podepsání je opět začala zařazovat, avšak ostatní věci se začaly dít. Společně s odcházejícím mužem se atmosféra trochu pročistila. Někteří lidé umějí vypouštět strach do svého okolí a i když opustí místnost, dost často zůstává napjatá atmosféra. To však se nezdálo být případem pro tuto chvíli. Bethany se na Chrise obrátila, když se objevil opět u jejího pultíku.

"Major Daniel Pech. Tvůj a můj šéf. Občas je dost morous, ale to je tou jeho prací. Má na starosti centrálu a musí vybírat mezi lidmi, co bude posílat ven za hranice města a tak dále... A když je nějaký průser, padá to jemu na hlavu. Nicméně, je to dobrej, ale ostrej chlap," vysvětlila s mírně potutelným úsměvem.

"A nemáš zač! Jsem hold od přírody skvělá dohazovačka," pronesla pobaveně a založila jeho papír do složky. "Tak doufám, že obstojíš pří zítřejší akci, abych mohla příště dodat 'to je ten novej nadějnej, šéfe'. Ať si získám další body k dobru, u majora se plusové body fakt hodí. Však to sám poznáš." Pak sklouzla pohledem k jeho papírům, avšak neviděla do nich. "Už to máš vyplněný...?"

Centrála
Naomi Schmiss

Recepční Naomin vtip krátce rozesmál. U dotyčného flákače si tím Naomi pouze získala jen kratičký úšklebek, ale nevypadalo by to, že by se jí podařilo dotknout jeho citlivé duše. Při zmínce o pomoci s vyplňováním se recepční podívala na podpis na straně dokumentu a přikývla.

"Ah, Sumy," zamumlala polohlasně. "Ten je pečlivý, to je pravda."

Otázkou, kterou si možná někdo položil či ne, zůstávalo, jestli se všichni v Babylonu skutečně takto znají, a nebo jestli je jen recepční kvůli své práci takto obeznámena s místními obyvateli.

"Skvělý, jsem Bethany," pousmála se recepční a předvedla jí vzorový úsměv někoho, kdo má ještě všechny zuby. Na Leovi byla řada s tím, aby se opět ušklíbnul. Možná to byl jeho tik a možná jen neměl, jak jinak na Naomi reagovat.

"K službám, mylady," s lehkostí se odrazil od pultíku a prošel kolem Naomi. Vedl ji do útrob budovy. "Základní vybavení není nic neobvyklého. Jestli chceš, můžeš vyfasovat oblečení, na předloktí potažené vrstvou kůže, aby tě dépéčka hůř mohli prokousnout. Snažíme se propagovat tiché zbraně jako nože, luky a tak, ale samozřejmě máme k dispozici i klasiky. S čím ty umíš líp? Jinak, až budeš mít nějakou otázku, tak sem s ní. Než se totiž naděješ, budeme už u správce a tvoje jedinečná možnost mít mě jako zdroj informací nenávratně vyprší," zazubil se na Naomi Leo.

Hospoda Staré časy
Reinhard Klein

"Já se snažím nezapomínat, ale ta vidina, že tam něco bude je až moc lákavá. Já bych velice rád, aby to opravdu byl jackpot."

Já jsem sice věděl, že si ze mě dělá legraci, ale i tak jsem to co jsem říkal myslel vážně. Léky potřebujeme a dá se s nimi celkem čile obchodovat. Pořád jsme sice asi nejsilnější město v okolí a mrtváci se serou všude, ale lidi jsou prostě lidi.

"Graumann je posere, říkám to furt a ať táhne třeba do prdele. Jsou věci, které opravdu sami neuděláme a léky patří mezi ně. To by si takový debil jako on mohl taky uvědomit."

Je to věčný boj. Už od začátku založení Babylonu. Já jsem patřil do výprav od začátku a tohle jsem poslouchal snad dnes a denně. Debil jeden, půlka by nás pochcípala hlady nebo na různé nemoci nebýt nás, takže tohle je prostě jenom alibismus.

"Polib mi prdel. Budu se těšit."

Pošlu mu vzdušnou pusu a zamávám na rozloučenou. Prostě teplém vtipy, starých vojáků asi nikdy nezevšední. Spokojeně jsem se podíval na hromádku kovu na stole. Moje peněženka dneska neutrpí a to je další ze skvělých zpráv dneška. Byl bych velice rád, kdyby se tohle táhlo ještě celý zbytek dne. Na Pavlovu pobídku jsem jenom přikývnul a dopil svůj džbánek. Muselo to být závažné, když Pavel nechal hospodu synovi a vedl mě nahoru.

"Rozumím, podívám se na ní."

Vážně přikývnu a nechám se zavést za Barborkou. To, že malou nechcou brát do nemocnice beru. Potkat tam na nějakého debila, tak jí separujou a bůh ví co. Každopádně kdyby to bylo něco na co doma nestačí, tak by to taky mohl být pěkný průser.

"Ahoj Barborko, jak se Ti daří? Když teda nebyla kousnutá jakože mrtvákem, tak hadí kousnutí? Byla na nějakém zvláštním místě?"

Ptal jsem se Barborky i rodičů. Neměl jsem u sebe žádné věci, takže vyšetření bylo na prd, ale prostě když nic nemáte, tak se vracíte ke starým postupům. Osahal jsem čelo, abych se sám přesvědčil o teplotě, nechal Barborku posadit a poslouchal na zádech dýchání, kontorloval jak reaguje očima na pohyb prstů a jak moc je orientovaná. Myslím, že do té nemocnice bude stejně muset a je to další důvod, proč by moje výprava měla být úspěšná.

Centrála

Slečna naslouchala a zapisovala. A na konci si to očividně vše ještě překontrolovala. Ale jinak nic nekomentovala. Bylo mi jasné, že u ní bylo už spousta lidí. Ale těch pár úsměvů i to uznání, že dává smysl, proč se budu výpravy účastnit, mě potěšilo. Když mě vyzvala k podpisu, v rychlosti jsem očima přejel celý dokument. Zajímalo mě, jak to tady vedou, ale rozhodně jsem neměl v plánu si číst veškerá slova, neměl jsem důvod ji nedůvěřovat. Dokument jsem podepsal a otočil ho zpět k ní.

Bylo milé slyšet, že se nemusím o nic moc starat a že po mně bude sháňka. "Moc vám děkuju. Nudit se tedy asi nebudu, to je jenom dobře," odpověděl jsem ji. Při posledních slovech jsem zaregistroval nového příchozího. Nijak jsem se neozýval, neboť jsem neměl tušení, kdo to může být. Ale vypadal dost nakvašeně.

Dostal jsem papíry pro Warricka a její instrukce mi byly jasné. Jen jsem pokývnul a posadil jsem se s papírem opodál. Chtěl jsem začít psát, ale když jsem se soustředil na jejich konverzaci, nešlo se mi k tomu ještě soustředit na psaní. Ta žena měla odvahu. Stála pevně, nebála se konfrontace a ještě si k tomu udržovala dobrou náladu. Pozoruhodné. A zároveň už vím její jméno.

Když padlo slovo o mně, rychle jsem něco napsal aspoň do první kolonky na papíru, abych ho neměl úplně prázdný a pak jsem se otočil na pozdrav. Bethany za mně vlastně vše řekla, neměl jsem co dodat. Pak se ten chlap svým způsobem rozloučil, odpověděl jsem: "Tak tedy zítra ráno. Budu se snažit." Pak zmizel. Postavil jsem se a šel jsem zpátky za ní. Chtěl jsem využít toho, že sem zatím nikdo jiný nepřišel. Papír můžu dopsat později.

"Kdo to byl?" zeptal jsem se jí polohlasně. "Vypadal dost nabroušeně. A mimochodem díky za reklamu, Bethany, bylo to profesionální!"