Andor.cz - Dračí doupě online

Centrála
Naomi Schmiss

Celé to trvalo zbytečně dlouho, plácal se kolem jako měl místo kostí a mozku žužu. Velkej kohout na malym hřišti. Počítala jsem do deseti a musela se spokojit s tím, že se odvlekl aspoň o kousek. To, že by tu pracoval bylo horko těžko představitelné, ale svitlo mi. "A co dělá? Drží dveře a olizuje poštovní obálky?" Soustředila jsem se na pihatou recepční a řešila s ní administrativu. "Ten formulář není jenom moje zásluha, jeden klučina co mu neteče mlíko po bradě..." Přecijen jsem se uráčila ještě jednou ohlédnout za tím floutkem co mě tu poslouchal. "...mě vyzpovídal u vstupní brány."

Vysvětlit jsem si od recepční nechala v klidu a všechno. "Civilové a pěkný děvčata mi můžou klidně tykat." Podrbala jsem se pak vzadu na hlavě a ušklíbla se z celý tý mašinérie na téma 'Potřebujeme nováčky co nadšeně vyrazí ven'. "Hádám teda že můžu vyrazit v doprovodu tady Lvíčka plnit svý nový občanský povinnosti a kdybych se náhodou ztratila a nevěděla, tak si tě tu najdu." Pokusila jsem se o skutečně milý úsměv a pak zabít Lea pohledem jen co jsem se otočila. "Tak šup, mladej, ať na nás správce nemusí dlouho čekat."

Centrála
Chris Johnson

Potutelně se usmála jeho poznámce o tom, že ona se mračit ani neumí. Ale soustředila se pak na jeho odpovědi a ve zkratce se je snažila do kolonek napsat, aby to bylo srozumitelné. Jakmile dopověděl všechny svoje odpovědi a ona dopsala poslední řádku, uznale pokývala hlavou. Netvářila se nijak zvlášť zarmouceně, když slyšela o jeho příběhu. V tu chvíli měla jen vážný, trochu soucitný výraz. Takových jako on tu muselo být spousty. Vlastně, všichni v Babylonu určitě měly nemilé vzpomínky na minulost.

"Dává smysl, že vás Graumann poslal za námi a ještě na tuhle akci," pronesla s mírným úsměvem na tváři. Krátce ještě přejela dokument pohledem a občas přikývla na to, jak vše kontrolovala a vše sedělo. Pak papír na podložce otočila směrem k němu a ukázala mu prstem na místo dole na konci dokumentu.

"Tady to podepište, že to, co jsem napsala je to, co jste mi řekl. A samozřejmě tím stvrzujete, že jste mi nelhal," vysvětlila recepční.

"Ubytování vám zařídíme, stejně jako jídlo. Nebojte. A určitě budeme rádi za kohokoliv schopného a přičinlivého. Obzvlášť s vašimi technickými schopnostmi, bude po vás sháňka, to se vsaďte," pronesla povzbudivě recepční. Do místnosti vstoupil černovlasý muž v šedém tričku a černých vojenských kalhotách. Zamířil si to rovnou k recepci a vypadal zamračeně. Až mu jeden chtěl hned ustoupit z cesty. I Recepční to zachytila, a tak Chrisovi přistrčila ještě jeden identický formulář. "Vyplňte jej prosím i pro svého přítele, ať má o starost méně, až se uzdraví," pobídla jej recepční a pokynula mu, aby si s tím sednul na židle, nebo aby se lehce poposunul. Zřejmě jej chtěla dostat ze zóny dopadu.

"Kde jsou zprávy ze včerejší mise?" zabručel bez pozdravu.

"Albert si je brzy ráno vyzvednul a má je ještě v kanceláři. Říkal, že máte schůzku po poledni," odvětila klidně recepční. Odpovědí jí bylo nespokojené hm.

"Ale když řekneš kouzelné slovo, dám ti majore jejich kopii. A dokonce přihodím i mapy okolí pro zítřejší expedice, které budeš určitě chtít," pronesla recepční, pozvedla jeho obočí a vyzbrojila se do útoku ještě poloúsměvem. Protiútok byl veden ještě usilovnějším zamračením.

"Docela si dovoluješ, Bethany," upozornil ji autoritativní hlas.

"Já vím, ráda se procházím po hraně, je to něco jako můj koníček," pokračovala recepční s ještě širším úsměvem. V ruce už měla složku, kterou se jej snažila navnadit. Po pár vteřinách hlasitého ticha si povzdychl.

"Dáš mi ty dokumenty, prosím?" kapituloval muž tiším hlasem, neboť jej netěšilo, že tuhle soutěž prohrál.

"Ale s radostí!" odvětila Bethany a podala mu složku s dokumenty. "A když jsi tady, mohl bys mi podškrábnout jednorázovou výplatu pro nového člena expedičního týmu?" A hlavou kývla směrem ke Chrisovi.

"Hm, expedičního týmu?" zeptal se major a podíval se na něj.

"Ano, doktor Graumann jej sám poslal, že chce, aby se účastnil zítřejší mise. Má zkušenosti e elektrotechnikou a pyrotechnikou, stejně jako má znalosti z armády, když sloužil," dělala mu poctivě reklamu Bethany.

"Hm," tohle hm neznělo již nabručeně, ale zamyšleně. "Kdybych měl víc času, tak si s vámi promluvím. Ale nemám. Tak zítra ráno," promluvil ke Chrisovi a převzal si pero od Bethany a podškrábl jí malý papírek a dopsal něco k němu.

"Jestli se ta mise povede, budete tu dobře zapsán. Tak se snažte," doporučil mu ještě, než na něj kývnul. Krátce zalétl pohledem k Bethany, a pak zmizel opět do útrob budovy.

Centrála

Po všech těch měsících venku bylo hezké slyšet pobavený hlas a vtipkovat o nás, jako o potížistech. I když to byla svým způsobem pravda. Také její ujištění, že doktor Graumann je ten nejlepší tady, přidávalo na mém uklidnění a lepším pocitu. I když samozřejmě to, že je někdo nejlepší tady, nemusí znamenat že je i v obecném měřítku dobrý. Ale ten chlap vypadal, že ví co dělá a že ví, o čem mluví.

Pak se někam odsunula. Pozoroval jsem ji. Úředničina. Nechtěl bych takhle pracovat. Na druhou stranu v aktuální situaci je v bezpečí a má tady jistou pozici. Poslouchal jsem ji a ke konci jsem se musel také usmát. Díky ní jsem se cítil uvolněněji. "To nevím, jestli by mi někdo uvěřil, že byste se zrovna vy, tak úsměvavá slečna, mračila, ale dobře!" odpověděl jsem jí s úsměvem.

Pak začala klást otázky, tak jsem na ně postupně odpovídal: "Býval jsem v armádě ženista - takže výbušniny, konstrukce. A samozřejmě střelba a zacházení se zbraněmi. Z civilního života umím programovat, mám znalosti elektrotechniky. A jako hobby jsem hrával na hudební nástroje a věnoval se zvuku, ale to tady asi nevyužiju." Konec jsem pronesl trochu smutně, jelikož hudba mi opravdu už několik let chyběla.

"No, upřímně dlouho jsme chodili po zemi a nevěděli, co s náma bude. Postupně se naše skupina zmenšovala a pak jsme se dočetli o Babylonu. Tak jsme se sem vydali, abychom nabídli naše ruce a naše armádní zkušenosti a s čímkoliv pomohli. Tam venku nemá smysl život žít, tak jsme doufali, že pomůžeme společnosti, která žije a snaží se navrátit do původního života," trochu mi spadnul hlas během začátku. Vzpomněl jsem si totiž na všechny, jak vypadali. Jak jsme v naší pětici, ještě s Martinem, Lucy a Brianem, chodili skrze měsa a lesy.

"To asi vyžaduju. Neznám tady vůbec nikoho, nevím jak to tady chodí, čím se platí, kde bych se mohl ubytovat. Zítra teda se jde pryč a předpokládám, že ta výprava bude vícedenní, takže prozatím alespoň nocleh na jednu noc a jídlo na dnešek," řekl jsem asi trochu zmateně, protože jsem nevěděl co říct, když to tady vůbec neznám.

"Byli jsme na frontě, když válka skončila. Pak jsme šli zpátky na západ. Prošli jsme spousty měst a vesnicemi. Do tohohle města, už ani nevím jak se jmenuje, kde je Babylon, jsme přišli z jihu. Šli jsme lesem podél dálnice."

Jména nějak začala ztrácet na významu. Po vypuknutí války se západní státy semkly a společně vyslali svá vojska. Takže po válce byly všude rozeseté jednotky různých zemí. Člověk slyšel různé jazyky a lidská jména, která předtím neznal. A jména na mapě se už někdy přestala používat tím, že nějaké město nebo vesnici obsadila skupina s jiným jazykem a místo si přejmenovali. Pak se v tom má člověk vyznat.

Hospoda Staré časy
Reinhard Klein

"A ještě nezapomeň, že to už dávno může bejt vyrabovaný od nějakých chytráků, co věděli, co se tam skladuje. Takže je to možná dost nevýdělečná mise," dodal neoptimisticky Albert, ale vzhledem k tomu, jak se ušklíbl, tak bylo jasné, že si spíše dělá srandu z Reinhardova sýčkování.

"Pravda je, že je to naše nejlepší šance. Babylon už si získává jméno v okolí. A bez léků..." nespokojeně mlaskl a gestem ruky naznačil pokračování věcí, o kterém Reinhard jako záchranář moc dobře věděl. "Navíc, Graumann třeba přestane tvrdit, jak jsou expediční mise zbytečné a rizikové. A to je hlavní plus pro mě," doplnil Bert a usmál se na okamžik. Graumann v Radě Babylonu jasně dával najevo, jak nepodporuje expediční mise. Podle něj rizika daleko převyšovala možné přínosy společnosti.

"Tak zítra ráno. Nezaspi, opičáku," ušklíbl se na rozloučení Albert a zvedl se s tím, že půjde po své vlastní ose. Na stole nechal několik kováků, jež v rámci Babylonu, fungovaly jako měna. Bylo to od prvního pohledu dost na to, aby to pokrylo cenu za oba dva. Pak jen krátce mávl na Pavla a Reinhardovi kývl na pozdrav, než opustil hospodu, nejspíše míříc zpět na centrálu, nebo snad za svou novou nastávající...?

Pavel po chvilce přišel opět k jeho stolu, aby sebral prázdné korbely a mince. Ty drobné kovové plíšky rychle skončili v záhybu jeho zástěry. Uvedl další konverzaci slovy 'Pokud bys měl teď chvilku, potřeboval bych pomoct s něčím nahoře'. Na jednoho ze svých starších synů houkl, aby na chvíli hlídal hospodu, zatímco Reinharda vedl do zadních dveří a pak úzkým schodištěm do patra.

"Víš... Moje Barborka, nejstarší dcera, je nějaká nemocná. Má horečky a nevíme, co s ní. Obklady nepomáhají a je to už druhý den. Bojím se, co s ní ty teploty udělají..." vysvětlil Pavel situaci ještě než vyšli schody nahoru. Pak hned zatočil kolem nově postaveného zábradlí a vytáhl k kapsy klíče k pokojům. Reinhard viděl, že kuchyně je otevřená místnost na konci chodby, a tak místní dveře sloužily spíše jako dveře do pokojů. Pavel se zastavil před jedněmi ze dveří. Žmoulal chvíli klíč v rukou.

"Jana na ní koukala, žádný kousanec nemá... Ale oba dva se bojíme ji vzít do nemocnice, aby v ní hned neviděli něco, co není..." vysvětlil nakonec Pavel posmutněle.

Hospoda Staré časy
Reinhard Klein

"Ale no tak! Další z těch, které pro Tebe zahořely pravou a neotřesitelnou láskou? Tak to jí už teď předem lituju!"

Směju se a kroutím hlavou. To jsou ty jeho lásky do konce života, ale každý jsme svéprávný a zodpovědný sám za sebe, každopádně by byla sranda, kdyby se konečně našla taková, která mu zatne tipec, že to ani on nebude čekat. To bych se pak musel smát já.

"Bleble ble, u ž by jsi neměl pít plete se Ti jazyk."

Ušklíbnu se na Alberta, který si byznysu mezi mnou a Pavlem nevšímal. Tak se to prostě dělalo. Ne každý má jen jednu práci a do byznysu toho druhého, když Tě nezasvětí je Ti hovno. Což jsem oceňoval, protože kolikrát to nejsou úplně no čisté věci, ale doba je zlá. Každý má rád kamarády a nějaké ty služby a proti služby. Od Alberta jsem vzal papír a začal ho rychle pročítat.

"Fajn to je vlastně úplně triviální mise, kterou by zvládly děcka s vodníma pistolkama je mi to jasný. Samozřejmě za sebou zamkneme to není problém. Ty vole, tam je tolik proměnných co se může posrat až mě to děsí, ale uvidíme. Pokud to půjde, tak vše zavřeme, ale víš jak to dost často bejvá."

Na začátku se tvářím kysele, ale potom zvážním. Přeci jenom jde o vážnou věc. Počkám, jestli Bert nemá ještě nějakou poznámku a celkem bych si šel poslechnout Pavlíka, tady se stejně už moc nového nedozvím a pití jsem už dneska měl dost.

Centrála
Chris Johnson

"Ah, jo, o tom poplachu jsem se doslechla. Už jsem si říkala, kdy se tady ti potížisti ukáží," usmála se pobaveně recepční a překřížila si ruce na stole. Vyslechla si i zbytek jeho pomotaného vyprávění a pokývala hlavou.

"Doktor Graumann je nejlepší doktor, co tu máme. Váš přítel je v těch nejpovolanějších rukách," dodala ještě jako ujištění, krátce se povzbudivě pousmála, než se chytla za kraj stolu a i s kancelářskou židlí se odstrčila k boční straně jejího panství, kde z jednoho ze šuplíků našla jakýsi formulář, pak se stejným způsobem pouze za pomoci rukou odrazila zase zpět na své původní místo. Nejspíš hodlala dostát popisu její práce jako "sedavé". Zavřela pak zbytek svých složek, ve kterých Chris mohl spatřit nějaké mapy okolí a k tomu nějaké popisy na vedlejším papíře, a místo toho si udělala místo na ten nový formulář. Dvakrát cvakla propiskou, aby se ujistila že píše.

"Tak, normálně se tenhle dokument píše s někým z hlídky, kdo má prověřit, že ten, co vstoupil není nebezpečný pro ostatní v Babylonu. Sice na nic takového nemám prověrku, ale hádám, že když vás doporučil sám doktor Graumann, tak to je stejně už jen formalita. A vy vždycky můžete říct, že jsem se na vás hodně děsivě mračila," pronesla zvesela recepční.

"Takže, Chrisi Johnsone," zopakovala jeho jméno, zatímco jej rychle vepsala do první kolonky ve formuláři. "Teď vám položím sérii otázek a vy se na ně pokuste co nejupřímněji a nejpřesněji odpovědět: Zaprvé, máte nějaké schopnosti nebo povolání, jež je benefiční pro obyvatele Babylonu? Zadruhé, za jakým účelem jste došel, nebo tedy s vaším kolegou došli do Babylonu? A jak dlouho se zde hodláte zdržet? Zatřetí, vyžadujete ubytování a stravu, či jste sám schopen si zajistit ubytování? Za čtvrté, odkud jste přišel, nebo tedy přišli?"

Hospoda Staré časy
Reinhard Klein

Albert se ušklíbnul a zavrtěl při tom hlavou.

"Díky za starost, ale myslím, že jsem v pohodě. Asi jsem si našel svojí další budoucí bejvalku," pronesl Albert s krátkým zachechtáním se.

Dál se pak odmlčel a jen kvitoval Reinhardovi nespokojené řeči na účet Phillipa a jeho mechaniků mlčenlivým pokyvováním hlavou. Zřejmě na to měl naprosto stejný názor jako zdravotník před ním. A když přišla Pavlova prosba, Albert to také nekomentoval. Jen si spokojeně upil piva a mlasknul. Albert byl prostě ten typ, co si uměl užít okamžiku, neboť moc dobře věděl, jak je snadné už nemít tuto možnost a jak málo život nabízí.

"To si pleteš pojmy. Teď se nebavíme o tobě, Reinharde!" nedal se Albert.

Pavel spokojeně odešel s prázdnými korbely a když opět osaměli s jejich dalšími nápoji, Albert se opět blýsknul svými zuby a z vnitřní kapsy svojí bundy, co měl přes židli, vytáhl na několikrát složený papírek.

"Tady máš ten seznam. Prioritní věci. A když samozřejmě budete mít místo, tak cokoliv neprioritního. A nemusím asi říkat, že pokud všechno půjde hladce a vy budete mít čas pomalu odejít," při těch slovech se Albert ušklíbl, jak sám věděl, že nikdy nic nejde naprosto hladce. "Tak to všechno zase zabezpečte, ať tam můžeme případně zase dojít a nemáme to zkomplikovaný schovanýma Dépečkama."

Centrála
Naomi Schmiss

"No jo, úterky," pokrčil rameny chlápek naprosto klidně. A nevypadalo to, že by ho samotného napadlo, aby se třeba uhnul, nebo nedejbože nechal Naomi soukromí na řešení její věci. Jakmile Naomi kývla k značně omšelé ceduli "K přepážkám přistupujte jednotlivě", tak se pobaveně zazubil a s plynulým pohybem líné kočky se odtáhl od přepážky a udělal krok zpět. Technicky vzato se dostal do oblasti, kde končila diskrétní zóna. Na druhou stranu to stále nevypadalo, že by nehodlal pilně naslouchat. Recepční to ocenila jen ušklíbnutím a zavrtěním hlavou. Posléze si převzala Naomin papír a rychle jej přejela pohledem.

"Ale jistě v Babylonu se vyžaduje, aby každý měl práci, věřte tomu nebo ne, ale i Leo tady vlastně pracuje," pronesla recepční a loupla krátce po zubícím se chlapíkovi krátký pohled. Pak se vrátila pohledem k Naomi a jejímu papíru.

"Koukám, že formulář máte důkladně vyplněný. Píše se tady, že máte dost znalostí z terénu v okolí... To se určitě bude hodit,"pronesla částečně pro sebe recepční a vytáhla další papír, na který přepsala Naomi jméno a další poznámky. Pak ještě její papír oskenovala na skeneru tak starém a chrčícím, že ještě před dekádou by jej z kanceláře vyhodili lidi oknem a znovu by se po něm neohlédli. Teď byl vnímaný jako poklad. Mezitím se recepční obrátila v křesle zpět k Naomi.

"Takže, abyste teď věděla, co se bude dít. Jste u nás oficiálně zapsaná. Váš přijímací dokument si projde náš důstojník. A tady náš společník, co nemá toho zas tolik na práci Leo, s vámi ještě projde doplňující věci a pomůže vám - můžu vám tykat? - najít ke správci, ať ti přidělí vlastní ubytování. A pokud je potřeba, tak ti zajistí příděl jídla a vody na dva dny. Do té doby se budeš muset nahlásit do služby," vysvětlovala recepční, vytáhla ten originální papír ze skeneru, dozadu připsala datum, čas a podepsala se, než jí ho vrátila. Kopii společně s jejími poznámkami si pak založila do papírových desek.

"Co se týče zařazení, do by ses měla dozvědět zítra ráno. Nejpozději v osm se tu stav a dořeší se zbytek. Ačkoliv se teď culí téměř jako sluníčko, Leo ti může zodpovědět většinu otázek o Babylonu a o práci mezi hlídači či v expedičním týmu," dokončila krátký monolog a při poslední zmínce o sobě, Leo ležérně zasalutoval dvěma prsty směrem k oběma ženám.

Centrála

Nevím, jak jsem na doktora zapůsobil. Cítil jsem nutkání vyrazit, na nic nebrat ohled. Cítil jsem ten adrenalin, tep srdce. Ale doktor mluvil stále stejně. Vlažně, vcelku nezaujatě. Kdo ví, jak dlouho tu je. Kolik lidí ošetřoval, kolik lidí mu na lůžku umřelo. Jestli vidí, že tohle někdy skončí. Když řekl, že tady nejsem Warrickovi nic platný, jen jsem smutně pokýval hlavou. A měl pravdu, papíry se mnou nikdo nevyplnil. Asi jsme způsobili dostatečný humbuk a možná i zmatek kvůli Warrickově zranění. Takže mi tehdy jen sebrali výzbroj a poslali nás do nemocnice.

Otázky jsem neměl. Rozloučil jsem se s Warrickem poplácáním po rameni. Poděkoval jsem doktorovi a rozloučil se s ním i se sestrou. Během cesty v chodbě nemocnice jsem doufal, že se Warrick postaví zas jednou na nohy a bude mít znovu tu svou dobrou náladu a házet vtípky doleva doprava. Přesvědčoval jsem se, že víc nezmůžu. Že to, kam mě doktor vyslal, je to nejlepší, co můžu pro Warricka udělat.

Vyšel jsem ven a zbavil se nemocničního smradu. Poprvé jsem se pořádněji rozhlédnul po okolí. Už mně netížilo, že nevím, jak na tom Warrick je a že nevím, co dělat. Teď musím najít centrálu. A asi se tady řádně zaregistrovat. Ač jsem se rozhlížel kolem a všímal si všeho, včetně pohledů lidí, kterým bylo jasné, že jsem tady nováček, nijak jsem se nezdržoval. Lidi vypadali spokojeně a bez viditelných starostí či strachu. Děti si hráli. Starší si také hráli - šachy a určitě další nesmrtelné hry. A popíjeli. Neměl jsem chuť a ani jsem neměl s kým popíjet. Snad tam ale s Warrickem pak zavítám.

Tak jako název té hospody, všechny ty nápisy ve mně ale vyvolávaly nostalgii. Trochu smutku na svět, ve kterém jsme ještě nedávno žili. Jak mě otec podporoval v pořizování nejnovějších počítačových komponent, ale zároveň jsme sdíleli nadšení ze starých, kouzelně jednoduchých, herních konzolí. Byl to smutek ale i naděje, že jednou zas takhle budeme žít. A že snad i já budu moct svým potomkům ukázat, na jakých zařízeních jsem jako malý hrál hry.

Centrála ležela ve středu Babylonu. Vrchní velení, komunikace vzduchem ale i přes kabel, solární energie... Naposledy když jsem vstupoval do vysoké kancelářské budovy za vidinou pořádné kořisti, Warrick omylem kvůli své velikosti narazil do pořadníku, ve kterém byly kovové předměty. Ten se převrhl a v tom tichu a dozvuku velké místnosti to byl neskutečný rachot. Netrvalo dlouho a slyšeli jsme, jak se za námi vydávají úředničtí zombíci. Vzali jsme nohy na ramena. To s námi byl ještě Martin, Lucy i Brian...

Vyhnal jsem vzpomínky na své bývalé přátele a trochu nejistě vkročil do budovy. Viděl jsem všechny ty cedule a směrovky. Patra, schody, odbočky. Mnohokrát jsem se ztratil nebo minimálně zpozdil kvůli své neschopnosti orientace v takovýchto kancelářských budovách. A bylo jedno, jestli to byly civilní nebo armádní.

Pohledná zrzavá žena seděla v recepci a zpočátku si mě nevšimla. Pravda je, že jsem přišel pomalu a tiše. Ze zvyku z posledních měsíců. Nevěděl jsem, jak se ohlásit, nechtěl jsem ji rušit, ale vyřešila to za mně tím, že si mě všimla. A příjemným hlasem mě s úsměvem pozdravila.

Pokusil jsem se úsměv opětovat. "Dobrý den i vám. Já..." zamyslel jsem se, protože jsem zapomněl co první vlastně chci říct. Myšlenky se mi zamotaly, jako když chodím na točitém schodišti a nevím, v jakém patře vystoupit. "... jsem Chris Johnson. Jsem tu od včera nový. Mám v nemocnici zraněného kamaráda, ošetřuje ho doktor Frank Graumann. Zítra se koná expediční výprava pro doplnění zásob léků a mám vyřídit, že doktor trvá na tom, abych se té mise zúčastnil. Jo a taky bych měl prý vyplnit vstupní papíry, na které se včera při mém vstupu jaksi pozapomnělo."

Dořekl jsem a ihned jsem přemítal, zda jsem řekl vše, co jsem měl a co jsem chtěl. Vynechávat nebo zapomínat nějaké detaily, na to jsem expert. Na škole a v práci jsem kvůli tomu měl pár přešlapů. V armádě se mi to naštěstí nestalo. Nejspíš jsem neměl dost příležitostí k tomu, abych takhle něco zapomněl a zvoral. Ale na to jsem v tu chvíli nemyslel. Jen jsem doufal, že jsem na nic nezapomněl a budu se prezentovat jako schopný a spolehlivý člověk. Těžko říct kolik a jakých lidí stálo na tomhle místě. Přistoupil jsem o krok a netrpělivě očekával její odpověď.

Hospoda staré časy
Reinhard Klein

"Kvůli Tvejm krásnejm očím říkáš? Hele na to mě nesbalíš. Poslední dobou mi přijde, že se Ti zmenšily prsa a víš, že já jsem zaměřenej nahoru. Každopádně znám pár týpků, kteří by Ti klidně udělali pomyšlení."

Mnu si rukou bradu a "velice" vážně přemýšlím, koho bych mu doporučil. Když on takhle, tak já můžu taky. Tyhle hry jsou fajn, hlavně když potkáte někoho, kdo má stejný smysl pro humor jako vy. Černý. Bradu jsem si mnul dál, ale začal jsem opravdu přemýšlet.

"Princ by si měl uvědomit, že bez těch léků začnou chcípat i jeho lidi. Hlavně oni se často zraní a pak potřebují pomoct, to by si měl frajer uvědomit, až bude rozhodovat, jestli se mnou někoho pošle. I kdyby to byl ten poslední debil, pokud se vyzná v technice, tak ho berem. A že Leo bude mít držky? To mě nesere. Pokud ví kam se střílí, je mi to fuk. Stejně lepšího asi neseženeš. "

Pokrčím rameny, protože stejně udělám prd. Potřebujem léky a potřebuju lidi, který tam se mnou půjdou. Na to se napiju. Do hovoru skočí Pavel, takže rychle dopiju svůj korbel.

"To není tak těžký, má tak vychlastanou hlavu, že je rád, že si pamatuje co ráno snídal. "

Vzpomínky na pivo mám taky, ale říkal si o to. Ty vzpomínky jsou někde hluboce zastrčené a nebudu je vytahovat. Ještě bych mohl chytit nějaký splín, takže na to seru.

"Jasný já se zastavím. Takže kde jsme skončili? U toho seznamu viď?"

Doufám, že to nebude Bert moc protahovat. Tímhle tempem setu stihnu sežrat a to bych nerad. Pavel určitě něco bude chtít a bude lepší, když na to budu připravený a ne nacucaný jak houba.