Průchod městem a Centrála
Naomi Schmiss

Prohlížela jsem si cestou prázdné, vytlučené, zaprášené a rozbité výlohy. Jak mi chybí nakupování. Ukousla bych někomu ruku a prodala ji za možnost vhodit čtvrťák do automatu a otevřít si chlazenou plechovku koly za takhle horkýho dne. Dát si na rohu kafe s nákupní taškou v jedný ruce a s mobilem u ucha v druhý si dělat starosti jak mám všechno naráz unést. Nemocnice se impozantností skoro vyrovnala nově otevřenýmu obchodnímu domu, kdyby tu nějakej byl. Můj malej křivej hlas vzadu v hlavě si musel udělat poznámku o nemocnici, elektřině, lécích, zásobách a hlídanejch vstupech. Zatracený město plný zhýčkanejch lidí co by do mě snad i vrazili. Kdybych na ně zachrčela a protočila oči v sloup, nadělali by si do kalhot.

Centrála se prostě nedala minout i kdybyste byli slepý, protože by Vás tam někdo z těhle dobroserů odvedl a ani by Vám nesnědl slepeckýho psa. ...Zatracená práce! Nemohla bych si radši jít zaskákat panáka?... Dívala jsem se na děti v parku jen tak dlouho jak jsem si myslela že to nedělají divný úchylové ze křoví. Než jsem do Centrály došla, zvonilo mi z toho všeho v uších a nervozitou jsem si okusovala nehty.

Poslední kousek civilizace, co přežil konec světa, je úřad a z mého pohledu úřad práce. Velikost mé dušičky se z toho pocitu nijak nezlepšila. Aspoň ubyly fronty. Ode dveří jsem na vteřinu zastavila, než jsem zjistila, že ten hejsek nic nevyřizuje, ale jen se vykecává. Za pultem seděl důvod proč se vykecává. Došla jsem tedy k nim a s tím chlápkem si vyměnila pohledy, jen já jsem si ho prohlédla zezadu při příchodu méně okatě než on teď mě. "Máte tu na pilno, co?" Jestli i po tomhle dotazu stál a čekal co si tu chci vyřídit, najdu pohledem a snad i kývnu k na úřadech všudypřítomným cedulím K PŘEPÁŽKÁM PŘISTUPUJTE JEDNOTLIVĚ.

Recepční nakonec podám papír, který jsem vyplnila při vstupu. "Prý tu pro mě máte nějakou práci a bez té tu místo na spaní neseženu."

Nemocnice a cesta na centrálu
Chris Johnson

Doktor jeho energii ocenil jen vlažným úsměvem a přikývnutím.

"Dobrá, to rád slyším. Nahlaste se na centrále. Jako nově příchozí musíte odevzdat svoje papíry, co jste dostali při vstupu. I když je možné, že u vás udělali výjimku, a tak to vyplníte s někým tam. Řekněte, že vás posílám já, že trvám na tom, abyste šel a že jste ochotný jít na tu expediční misi. Někdo vám tam řekne, co a jak a myslím, že se vyráží již zítra dopoledne. Tady, bohužel panu Brownovi nejste vůbec platný," pronesl doktor věcně a naznačil mu, že pokud nemá další otázky, považuje tuto schůzku za uzavřenou.

Babylon byl stejně jako ostatní města založen tím, že se ohraničila část města, postavili se hradby a lidi se pak učili žít bez vymožeností toho někdejšího přetechnizovaného a velmi pohodlného života. Dodnes tak byly na výlohách nápisy tipu "Blíží se valentýn! Myslete na svého miláčka a kupte mu poukaz do barbershopu!" a "Nový Play Station Ultra! Výkonnější než počítač! Výhodná akce s bezdrátovým ovladačem OMEGA!". Zatímco možná pracovníci barbershopu se ještě uživili v dnešní době, obchodníci s elektronikou to měli spočítané. Hlavně kvůli tomu, že většina města neměla stálý přívod elektřiny. Nemocnice byla zatím jedinou budovou, u které Chris viděl, že má solární panely a dlouhé kabely natažená mezi sloupy až směrem kamsi do středu Babylonu, kde by ostatně měla ležet i centrála. Chris se mohl cestou přesvědčit o tom, že doktor měl pravdu a stačilo sledovat kabely. Avšak ani tak cesta nebyla příliš náročná a komplikovaná. Centrála byla opět jedna z budov, co měla střechu pokrytou solárními panely a kabely k ní vedly z minimálně šesti stran. A co víc, na budově byla ještě anténa a satelitní talíř. Budova tak působila skutečně jako jakýsi maják technologické civilizace uprostřed moře zaostalého světa v prachu.

Tedy, nedalo se říct, že by v Babyloně byl zmar, hlad a beznaděj na každém kroku. Lidi tu chodili po ulicích vzpřímeně, zamyšleně a uvolněně tak, jak to bývalo ještě před vypuknutím nákazy. Nikdo se neohlížel vystrašeně přes rameno. Žádný z lidí nebyl ozbrojený něčím větším než byl jakýkoliv malý nožík u pasu, a i to byla výjimka. Chris spatřil lidi s taškami s jídlem, děti hrající si na hřišti s fotbalovým míčem, i dva staré muže hrající šachy ve stínu před hospodou s názvem "Staré časy". Oba muži přitom měli na oknech ve stínu postavené půllitry s něčím, co barvou připomínalo pivo.

Když vkročil do centrály, neovanul ho sice chladný vzduch, možná ale pocítila nával nostalgie. Recepce centrály vypadala jako jakákoliv instituciární recepce z jednadvacátého století. Půlkruhový stůl s mladou ženou za ním. Za recepcí byla obrovská tabule se směrovkami, kde jsou zasedací místnosti, kde jsou schody, kam jít pro zástupce starosty, a podobně. Sedačky pro nově příchozí byly plastové spojené kovovými pláty, přidělanými do země šrouby na konci každé řady. Byl tu i stolek s prošlými časopisy a umělá květina, co se statečně tvářila jako živá kytka. Recepční byla zrzavá žena sedící na kancelářské židli. Soustředěně se probírala nějakými papíry, dokud si neuvědomila, že někdo vkročil. To zvedla hlavu, přeměřila si jej pohledem, než se mírně pousmála a pozdravila.

"Dobrý den, copak si přejete?"

Hospoda staré časy
Reinhard Klein

Albert předvedl další ze své škály širokých úsměvů, když jej Reinhard označil za blázna. Evidentně si nedělal příliš starosti s tím, jak jej Babyloňané vnímají.

"A já myslel, že to děláš kvůli mejm krásnejm vočím," zahalasil relativně vesele Albert. Jakmile cítil, že je ruka v rukávě, měl o poznání lepší náladu.

"Auto bude a ne na uhlí. Ještě zkusím vydyndat z prince Philipa nějakého jeho technika, kdyby se cokoliv s technikou posralo, ale je to princátko. Nechce většinou pustit nikoho ze svejch chlapů nikam za hranice," pokračoval plynule Albert dál zatímco používal nepříliš lichotivou přezdívku pro člena rady Babylonu Philipa J. Winsbrucka. "Jo, střelec. To je jasný, dám ti s sebou Lea. Má sice někdy blbý kecy, ale kdybych chtěl, aby měl někdo na starosti střílení zatímco bych osobně byl mezi dépéčkama, vybral bych si jeho."

A než stihne Albert pokračovat v odpovídání, objeví se u jejich stolu Pavel se dvěma čerstvě natočenými sklenicemi zlatavého moku tak podobnému pivu.

"Je dobré, že?" zeptal se s úsměvem od ucha k uchu.

"Jsi naprosto geniální Pavle, ještě chvíli a bude to ještě lepší než v mých vzpomínkách," zahalasil pochvalně Albert a pozvedl sklenici s pivem.

"Ha! Dej mi ještě pár týdnů až měsíců a bude to tak!" zasmál se vesele Pavel. "Reinharde, pak se za mnou stav na baru, jo?" obrátil se krátce ještě na Reinharda Pavel, pak jim ještě pokývnul, odnesl prázdné korbely a nechal je jejich konverzaci.

Průchod městem a centrála
Naomi Schmiss

Babylon byl stejně jako ostatní města založen tím, že se ohraničila část města, postavili se hradby a lidi se pak učili žít bez vymožeností toho někdejšího přetechnizovaného a velmi pohodlného života. Dodnes tak byly na výlohách nápisy tipu "Blíží se valentýn! Myslete na svého miláčka a kupte mu poukaz do barbershopu!" a "Nový Play Station Ultra! Výkonnější než počítač! Výhodná akce s bezdrátovým ovladačem OMEGA!". Zatímco možná pracovníci barbershopu se ještě uživili v dnešní době, obchodníci s elektronikou to měli spočítané. Hlavně kvůli tomu, že většina města neměla stálý přívod elektřiny. Jak Naomi procházela ale městem, spatřila obrovskou budovu s nápisem Nemocnice, co měla celou střechu pokrytou solárními panely. A dle kabelů natažených k této budově a tomu, že to vlastně dávalo fakt smysl, se zdálo, že Nemocnice má vlastní zdroj energie jistý.

Ať už se Naomi rozhodla sledovat nadále svůj instinkt a mířit co nejvíce do středu Babylonu, nebo si občas pomohla pohledem na kabely, jež se táhly od nemocnice po sloupech až k samotné centrále, tak se jí podařilo cíl najít. Centrála byla opět jedna z budov, co měla střechu pokrytou solárními panely a kabely k ní vedly z minimálně šesti stran. A co víc, na budově byla ještě anténa a satelitní talíř. Budova tak působila skutečně jako jakýsi maják technologické civilizace uprostřed moře zaostalého světa v prachu.

Tedy, nedalo se říct, že by v Babyloně byl zmar, hlad a beznaděj na každém kroku. Lidi tu chodili po ulicích vzpřímeně, zamyšleně a uvolněně tak, jak to bývalo ještě před vypuknutím nákazy. Nikdo se neohlížel vystrašeně přes rameno. Žádný z lidí nebyl ozbrojený něčím větším než byl jakýkoliv malý nožík u pasu, a i to byla výjimka. Naomi spatřila lidi s taškami s jídlem, děti hrající si na hřišti, i partičku starých mužů hrající šachy ve stínu před hospodou s názvem "Staré časy". Oba muži přitom měli na oknech ve stínu postavené půllitry s něčím, co barvou připomínalo pivo.

Když vkročila do centrály, neovanul ji chladný vzduch, možná zacítila ale nával nostalgie. Recepce centrály vypadala jako jakákoliv instituciární recepce z jednadvacátého století. Půlkruhový stůl s mladou ženou za ním, jak se vesele usmívá na muže v maskáčových kalhotách a bílém tílku, který se opírá jednou rukou o pult a druhou gestikuluje při vyprávění jakéhosi příběhu. Za recepcí byla obrovská tabule se směrovkami, kde jsou zasedací místnosti, kde jsou schody, kam jít pro zástupce starosty, a podobně. Sedačky pro nově příchozí byly plastové spojené kovovými pláty, přidělanými do země šrouby na konci každé řady. Byl tu i stolek s prošlými časopisy a umělá květina, co se statečně tvářila jako živá kytka.

Muž zastavil své vyprávění, když uslyšel Naominy kroky. Byl mladý, ale ne tak mladý jako Erik, který ji vyslýchal. Klidně a s úsměvem ji přejel pohledem a pak se k ní obrátil trochu více čelem, když přišla blíže k recepci. Zrzavá žena v kancelářském křesle se k ní také obrátila pozornost a vřele se usmála.

"Dobrý den, s čím vám mohu pomoci?"

Nemocnice

Byli jsme spolu v armádě. Byli jsme spolu, když válka skončila a země byla v chaosu. V naší skupině lidé postupně ubývali. Až jsme zbyli jen my dva. Já a Warrick. Parťáci až za hrob. Náš cíl byl přežít, neměli jsme jiný cíl. Ten nám po několika měsících přinesl Babylon. Když jsme se o něm dozvěděli, mysleli jsme, že by mohl být konec pouličního přespávání. Neústálého strachu z nebezpečí. Mysleli jsme, že zároveň pomůžeme těm lidem, kteří se znovu pokouší vybudovat místo pro žití.

Den předtím, než jsme dorazili do Babylonu byl Warrick postřelen. Nestačí, že v týhle zemi chodí lidské i zvířecí mrtvoly, je velký problém sehnat jídlo, které je zaručené neinfikované, ale ještě k tomu tady jsou lidi, kteří střílejí po každém, koho uvidí. A těch lidí není málo a mají spoustu různých záminek. Warrick už jednou za války zraněn byl - šrapnelem od dělostřeleckého granátu. Týden si poležel v polní nemocnici a pak se k nám vrátil. Tuhle střelu dostal do levého tricepsu. A zůstala mu tam, nevyšla. Snažili jsme se to ošetřit jak to šlo. Nechtěl jsem riskovat vyndavání té střely, neměl jsem s tím žádné zkušenosti a Babylon byl den před námi. Stačilo přečkat noc a druhý den se dostane do nemocnice. Alesopoň v to jsem doufal.

Tížilo mě to. Nechávat olovo v ráně je na hovno. Ještě navíc těžko říct, jestli to byla původní armádní střela nebo nějaká podomácku vyrobená. A kde všude se válela před výstřelem. Warrick vypadal tu noc ale v pohodě, takže jsme se nijak nestresovali. Druhý den při cestě to ale Warricka začalo víc a víc pálit. Začalo mě to stresovat. Musel jsem se připravit na to, že bude nakažený a já nebo někdo z Babylonu ho odstřelí. Naštěstí jsme tu cestu zvládli a ocitli se před branami Babylonu. Doslova. Byli jsme vyslyšeni kdo jsme, co chceme, co nabízíme. Dočasně nás odzbrojili a nějaký chlápek v ochranném obleku vyšel před bránu, aby zkontroloval Warrickovu ránu, zda je nakažen nebo to je opravdu jen bojové zranění. K mé úlevě prohlásil, že je vše v pořádku a že nás můžou pustit dovnitř.

Naše zbraně byly samozřejmě dočasně zabaveny, než se uvidí, co s námi bude. Warricka vzali do nemocnice a já nevěděl kam jít. Zeptal jsem se těch lidí, co nás pustili dovnitř a řekli mi, jak si můžu obstarat jednu dávku teplého jídla. Tak jsem také udělal. Pak jsem šel do nemocnice. Řekl jsem, kdo jsem a kvůli komu tu jsem. Pak jsem se posadil do čekárny. Unavený, nemytý, strachuplný ale najedený. Usnul jsem, když mě někdo v noci vzbudil, že bych si měl jít lehnout jinam. Řekl jsem, že nemám kam jinam jít, jsem tu nový a radši přespím v sedě tady, než jít někam do noclehárny. Nechali mě tam. Možná z lítosti, možná už to zažili.

Na spaní v sedě jsem si už zvyknul. A navíc jsem usínal s vědomím, že jsem v bezpečí. Poprvé jsem byl za velkými zdmi, které nás chránili od vnějšího světa. Druhý den jsem se probudil dobře vyspaný. Sice jsem se po probuzení leknul kde mám pušku, kterou jsem měl vždy na nohou a kde to jsem, ale pak mi to hned došlo. A já mohl jen doufat, že se dneska dozvím, jak to s Warrickem vypadá.

Přišla za mnou sestřička. Asi bych se na ni jindy usmál. Vděčný za pozornost a možnost slyšet příjemný ženský hlas. A za to, že přežívají i křehcí obyčejní lidé a ne jen ti, kteří mají za sebou vojenský výcvik. Potvrdil jsem ji, kdo jsem a následoval ji. Byl jsem rád, že Warrick žije a že se o něj starají. A že se ptal na mně. Těšil jsem se, až ho zas uslyším. Vždycky se koukal na věci s nadhledem. Ale když jsem se dozvěděl, že blouzní a má horečky, strhlo mi to náladu. Aby něco položilo takovou horu, jako je Warrick, to musí být něco. Když jsme se zastavili u dveří, podíval jsem se ji též do očí. Po dlouho době jsem se mohl zblízka a přímo podívat do ženských očí. Poděkoval jsem ji a vešli jsme dovnitř.

Moc jsem nevěnoval pozornost místnosti samotné. Bylo mi jasné, že to bude stísněné. Důležité bylo, že vůbec nějaká místnost je. Ihned jsem šel za Warrickem. Při pohledu na něj jsem se musel usmát. Warrick byl fakt obr. Byl to přátelský, humorný, občas trochu neohrabaný obr. Aktuálně jediný člověk, kterému jsem důvěřoval a za koho bych byl ochotný dát svůj život. Ale když jsem přišel blíž k němu a realite mě dostihla, přestal jsem se usmívat a začalo mi bušit srdce nervozitou. Viděl jsem, jak se potí, jak je mimo. A moc jsem chtěl, aby se vyléčil. Pak na mně promluvil doktor, kterému jsem do té doby vůbec nevěnoval pozornost.

Narovnal jsem se, přistoupil k doktoru a podal mu též ruku. Nepředstavoval jsem se, když mé jméno už znal. "Těší mě. Děkuju za vaši péči. Jak na tom Warrick je?" Pak jsem poslouchal doktora. A cítil jsem, že se o slovo hlásí slzy, což jsem úplně nechtěl dopustit, aby mě takhle doktor viděl, tak jsem se otočil na Warricka a otřel si oči.

Chtěl jsem se zeptat, jak můžu pomoct, ale doktor mě předstihl. Nadzvedl jsem obočí. "Ale jistě. Samozřejmě, že půjdu. Udělám cokoliv, abych Warrickovi pomohl. Navíc, šli jsme sem do Babylonu s tím, že určitě užijete každé možné armádní ruce a zkušenosti, takže bych vám s tím rád pomohl tak jako tak. Nasměrujte mě, u koho se mám hlásit. Ať vyrazíme co nejdřív."

Začal jsem mluvit energicky. Nervozitu začal vystřídávat adrenalin. Chtěl jsem popadnout svou výzbroj a jít co nejdřív. A co nejrychleji být zpět.

Hospoda Staré časy

Úplně jsem zazdil, jaký je Albert piják, takže když do sebe obracel půlku půlitru, tak jsem chvíli koukal. Já si pití vychutnàvám, když je. Na tohle lohnění je voda.

"Hmm toho jsem si všiml. Všechno je ještě více kontrolované a řeší se fakt nutné případy. Je to hnus."

Kontruju Albertovi, protože tohoto nedostatku jsem si oproti zbytku Babylonu až bolestně vědom. Už to chvíli trvá a tohle byla jen otázka času.

"Použiješ v jedné větě, slova jako neprozkoumané a lehké. Pak se nediv, že Tě občas mají lidi za blázna. Věcí co by se tam mohlo posrat je strašně moc, takže se nedivím, že pohodlní doktoři nechcou z nemocnice. Kdybych nevěděl jak je to v prdeli, tak Tě tam s tím pošlu taky."

Odmlčím se a napiju. Když člověk dlouho mluví, tak vyschne, což potrvzuje i Albert a dopitý korbel.

"Auto bude fajn, i kdyby to bylo samé černé uhlí tak se bude hodit. Jak to tam vypadá stejně nevíme, takže to může být dávno prázdné. Bylo by fajn mít jednoho dobrého střelce, aby kdyby byl průser nás z toho vysekal. Asi nemám nic dalšího. Vím, že je to potřeba, tak do toho jdu. Předpokládám, že seznam prioritních zásob je sestavený."

I já dopiju sklenici a mávnu si pro další. Tohle bude potřeba spláchnout. Bůh ví na jak dlouho jsou to poslední piva.

Inspekční místnosti a Babylon
Naomi Schmiss

Při zmínce o dalších a dalších vojácích se ušklíbnu. Kolik vojáků by si tak představoval? Pohledem sklouznu na chrániče, co nosil. K čemu to má? Chystá se po tomhle vyrazit si zajezdit na bruslích? Trocha úředničiny a pak do skejtparku? Ani jsem si nevšimla jak rychle se mi do výrazu vloudil úšklebek a opovržení. "Jasně, vojáků není nikdy dost." Ještě za tím bylo jedno slovíčko. To jsem včas spolkla.

S věhlasem Babylonu to zjevně bylo klepnutí na správný hřebíček. Pomalu přikývnu, abych zdůraznila že je mi to jasné a nemá se opakovat. "Dobře, zapíšu se u nějaké práce a zažádám si o přidělení volného pokoje. Na Centrále, tam nebude problém trefit." Báječná příležitost hned po příchodu vyrazit a nechat si ukousnout obličej, anebo po čem ženy touží.

Podepsala jsem to tak pečlivě jako všechny softwarové licenční podmínky ve svém životě a co nejrychleji sbalila svou kopii papíru. Při oblékání jsem se otočila zády abych se na jeho rozpaky nemusela koukat dvakrát. "Nashle a ma ucta." S tím vyrazím ze dveří, sbalím svůj batoh. V tomhle horku jsem se na ulici moc nerozhlížela a vyrazila do středu. Centrále se tak neříkalo proto že byla nějaké detašované pracoviště na okraji hradeb. Šinula jsem si to tak rovnou do středu jako by mi měl uletět poslední let a ozbrojená přijímacím papírem jsem se rozhodla podstoupit zdejší zkoušku administrativou.

Hospoda staré časy
Reinhard Klein

Albert se ušklíbl a zavrtěl hlavou.

"Jo, udělá dost, ale ne všechno... a proto mám už dvě exmanželky," zachechtal se a opět upil ze své sklenice. Jsou lidi, co nesnesli, když si z nich někdo dělá srandu a pak jsou lidi jako Albert, kteří si především dělají srandu ze sebe. Až po dalším mohutném loknutí, kdy již byl na polovině sklenice, se Albert opět rozmluvil.

"V nemocnici dochází léky. Musíme se vydat do jednoho farmaceutickýho depa," začal tlumeným hlasem a zatvářil se vážně. "Teoreticky to není těžká práce, problém je jen to, že je to v nám neprozkoumané části a aby se toho převezlo, co nejvíc, tak je potřeba někdo, kdo se v tom vyzná. A ty jsi asi tak jedinej zdravotník, co má zkušenosti i z terénu. A žádný z doktorů tam samozřejmě nepůjde dobrovolně. Každopádně, chceme aby se prioritně brali ty nejdůležitější léky, ne abychom měli tři tuny černýho uhlí a prášků proti migréně." Výmluvně se u toho ušklíbl.

"No, co bych ti k tomu dál řekl... Hm, budeme chtít, aby se toho napakovalo, co nejvíc, tak vám nejspíš uvolníme i vozidlo. A proto potřebuju někoho, komu fakt můžu věřit, že to vozidlo nesbalí a nezdrhne do západu slunce. Bude to malej tým, asi tři lidi. Ještě se prohrabuju spisama a vybírám další, ale asi budu muset zapojit nějaké nováčky. A ideálně někoho, kdo to tam zná. Je to asi pětadvacet kilometrů severně směrem na jezera... Ten sklad se jmenuje Interkorp a.s.," pokračoval Albert a pak se opět odmlčel a pozvedl obočí, jestli se chce Reinhard na něco dalšího zeptat. Mohutně si potom opět loknul z piva a pak mávnul na Pavla, aby mu donesl další.

Inspekční místnosti
Naomi Schmiss

Erik si poctivě zapisoval její výpovědi. Soustředěně se mírně mračil a přikyvoval, aby dával najevo, že ji poslouchá. Muselo se to tomu zelenáčovi nechat, že se opravdu snažil tyhle věci dělat poctivě.

"Další vojáci se vždycky hodí. I jako podpora," pronesl napůl povzbudivě, když se dostali k tématu její práce. Erik statečně držel žíznivý půst s Naomi a ani se nesnažil poodejít a napít se z vody. Akorát si jednou otřel hřbetem ruky zpocené čelo.

"Jsme rádi, že Babylon získává věhlas v okolí," řekl pak hrdě. Přeci jen, mohl si tak říkat, že je součástí něčeho důležitého, ne-li rovnou hrdinského. "Skvělé, to nám usnadňuje práci. Ovšem, až se necháte zapsat pro práci, bude vám přidělen jeden z volných pokojů. Na základě vašich odpovědí, bych vám doporučil zajít si rovnou na Centrálu. Určitě budou ochotni vás ihned zaměstnat. Obzvlášť když jste tak zcestovalá. Zrovna se myslím hledají nějací průvodci pro jednu expediční skupinu. Díky riziku je plat vyšší."

Pak už si zapsal jen poslední poznámky a spokojeně si dokument prohlédl. Přikývl si. Dokument podepsal i on na jedné straně.

"Tady to prosím podepište, paní Schmissová, že se zavazujete, že vše, co jste řekla, že je pravda. Pak se už můžete obléknout a pokud nemáte na mě nějaké otázky, tak brány Babylonu jsou pro vás otevřené," pousmál se na ni Erik, když jí podával desky a tužku.

A skutečně, pokud podepsala a oblékla se, tak dostala jednu kopii tohoto dokumentu a stráže u dveří z místnosti jí otevřely dveře do Babylonu. Za dveřmi na ni také čekal její batoh se zbytkem věcí.

Staré časy v nové době

Vedro. Posrané, zkurvené vedro. Rád bych byl slušnější nebo mírnější, ale prostě to nejde. Přijdu si jako bych plaval v medu, protože takový zhruba efekt dělá tady tohle debilní počasí. Byl jsem rád, že Pavel měl v hospodě větráky a taky, že byl takový kutil, takže se tady dalo sedět. Po práci nebo v takovýhlech chvílích tohle bylo ideální místo na trávení času. Hlavně tu hrála hudba. Koho by sralo, že to jsou furt stejné odrhovačky dokola. Teď nějaká od českého Kryla. Byla absolutně nezpívatelná, aspoň pro mě, ale je to výdobytek kultury a staré doby, takže neřeším co to hraje. Připomínalo mi to jeden bar v Berlíně. Ne teda tím prostředím, ale hostinským, hudbou a prostě atmosférou. Možná i proto jsem sem tak rád chodil. Co teda bylo tenkrát lepší, bylo to pivo. Tenhle nápoj, který teď ležel před námi se mu možná vzdáleně podobal.

"Na zdraví!"

Ťuknu si s Albertem a napiju se. Má pravdu. Tahle dávka byla rozhodně lepší než to co tu bylo do teď. Skoro to vypadá, že se Pavel dostal nějak k nějakým lepším surovinám a to se odrazilo na kvalitě zdejšího rezavého moku.

"Ty kráso máš recht. Skoro jak za starých časů!"

Jo je to nadsázka, ale po čase se našlo něco co mi opravdu zlepšilo náladu. Minimálně v tomhle horku. Teď je otázka co po mě chce Albert. Známe se už nějakou dobu, takže vím, že půjde o nějaký ten kšeftík nebo akci. Netvrdím, že by se nějaký peníz navíc nehodil. Tyhle sedánky tady u Pavla něco stály a mít něco navíc kromě výplaty z nemocnice se hodilo vždycky. Opřel jsem se a ještě jsem to trošku zapil.

"Hrdina je každej, kterej se jde ráno vysrat a přežije to v týhle době. Každopádně oko u Brennera by se hodilo. Takže co mi o tom můžeš říct? Rád bych věděl aspoň co to je zač, než se vrhnu po hlavě do nějaké velké akce. Takže se nezub jako retard a vyklop to."

Jeho úsměv možná funguje na nějaké roštěnky, ale já nejsem ženská, takže jsem vůči tomuhle hodně imunní. Vím, že tím oslňuje každé kalhotky co potká.