Nemocnice

Byli jsme spolu v armádě. Byli jsme spolu, když válka skončila a země byla v chaosu. V naší skupině lidé postupně ubývali. Až jsme zbyli jen my dva. Já a Warrick. Parťáci až za hrob. Náš cíl byl přežít, neměli jsme jiný cíl. Ten nám po několika měsících přinesl Babylon. Když jsme se o něm dozvěděli, mysleli jsme, že by mohl být konec pouličního přespávání. Neústálého strachu z nebezpečí. Mysleli jsme, že zároveň pomůžeme těm lidem, kteří se znovu pokouší vybudovat místo pro žití.

Den předtím, než jsme dorazili do Babylonu byl Warrick postřelen. Nestačí, že v týhle zemi chodí lidské i zvířecí mrtvoly, je velký problém sehnat jídlo, které je zaručené neinfikované, ale ještě k tomu tady jsou lidi, kteří střílejí po každém, koho uvidí. A těch lidí není málo a mají spoustu různých záminek. Warrick už jednou za války zraněn byl - šrapnelem od dělostřeleckého granátu. Týden si poležel v polní nemocnici a pak se k nám vrátil. Tuhle střelu dostal do levého tricepsu. A zůstala mu tam, nevyšla. Snažili jsme se to ošetřit jak to šlo. Nechtěl jsem riskovat vyndavání té střely, neměl jsem s tím žádné zkušenosti a Babylon byl den před námi. Stačilo přečkat noc a druhý den se dostane do nemocnice. Alesopoň v to jsem doufal.

Tížilo mě to. Nechávat olovo v ráně je na hovno. Ještě navíc těžko říct, jestli to byla původní armádní střela nebo nějaká podomácku vyrobená. A kde všude se válela před výstřelem. Warrick vypadal tu noc ale v pohodě, takže jsme se nijak nestresovali. Druhý den při cestě to ale Warricka začalo víc a víc pálit. Začalo mě to stresovat. Musel jsem se připravit na to, že bude nakažený a já nebo někdo z Babylonu ho odstřelí. Naštěstí jsme tu cestu zvládli a ocitli se před branami Babylonu. Doslova. Byli jsme vyslyšeni kdo jsme, co chceme, co nabízíme. Dočasně nás odzbrojili a nějaký chlápek v ochranném obleku vyšel před bránu, aby zkontroloval Warrickovu ránu, zda je nakažen nebo to je opravdu jen bojové zranění. K mé úlevě prohlásil, že je vše v pořádku a že nás můžou pustit dovnitř.

Naše zbraně byly samozřejmě dočasně zabaveny, než se uvidí, co s námi bude. Warricka vzali do nemocnice a já nevěděl kam jít. Zeptal jsem se těch lidí, co nás pustili dovnitř a řekli mi, jak si můžu obstarat jednu dávku teplého jídla. Tak jsem také udělal. Pak jsem šel do nemocnice. Řekl jsem, kdo jsem a kvůli komu tu jsem. Pak jsem se posadil do čekárny. Unavený, nemytý, strachuplný ale najedený. Usnul jsem, když mě někdo v noci vzbudil, že bych si měl jít lehnout jinam. Řekl jsem, že nemám kam jinam jít, jsem tu nový a radši přespím v sedě tady, než jít někam do noclehárny. Nechali mě tam. Možná z lítosti, možná už to zažili.

Na spaní v sedě jsem si už zvyknul. A navíc jsem usínal s vědomím, že jsem v bezpečí. Poprvé jsem byl za velkými zdmi, které nás chránili od vnějšího světa. Druhý den jsem se probudil dobře vyspaný. Sice jsem se po probuzení leknul kde mám pušku, kterou jsem měl vždy na nohou a kde to jsem, ale pak mi to hned došlo. A já mohl jen doufat, že se dneska dozvím, jak to s Warrickem vypadá.

Přišla za mnou sestřička. Asi bych se na ni jindy usmál. Vděčný za pozornost a možnost slyšet příjemný ženský hlas. A za to, že přežívají i křehcí obyčejní lidé a ne jen ti, kteří mají za sebou vojenský výcvik. Potvrdil jsem ji, kdo jsem a následoval ji. Byl jsem rád, že Warrick žije a že se o něj starají. A že se ptal na mně. Těšil jsem se, až ho zas uslyším. Vždycky se koukal na věci s nadhledem. Ale když jsem se dozvěděl, že blouzní a má horečky, strhlo mi to náladu. Aby něco položilo takovou horu, jako je Warrick, to musí být něco. Když jsme se zastavili u dveří, podíval jsem se ji též do očí. Po dlouho době jsem se mohl zblízka a přímo podívat do ženských očí. Poděkoval jsem ji a vešli jsme dovnitř.

Moc jsem nevěnoval pozornost místnosti samotné. Bylo mi jasné, že to bude stísněné. Důležité bylo, že vůbec nějaká místnost je. Ihned jsem šel za Warrickem. Při pohledu na něj jsem se musel usmát. Warrick byl fakt obr. Byl to přátelský, humorný, občas trochu neohrabaný obr. Aktuálně jediný člověk, kterému jsem důvěřoval a za koho bych byl ochotný dát svůj život. Ale když jsem přišel blíž k němu a realite mě dostihla, přestal jsem se usmívat a začalo mi bušit srdce nervozitou. Viděl jsem, jak se potí, jak je mimo. A moc jsem chtěl, aby se vyléčil. Pak na mně promluvil doktor, kterému jsem do té doby vůbec nevěnoval pozornost.

Narovnal jsem se, přistoupil k doktoru a podal mu též ruku. Nepředstavoval jsem se, když mé jméno už znal. "Těší mě. Děkuju za vaši péči. Jak na tom Warrick je?" Pak jsem poslouchal doktora. A cítil jsem, že se o slovo hlásí slzy, což jsem úplně nechtěl dopustit, aby mě takhle doktor viděl, tak jsem se otočil na Warricka a otřel si oči.

Chtěl jsem se zeptat, jak můžu pomoct, ale doktor mě předstihl. Nadzvedl jsem obočí. "Ale jistě. Samozřejmě, že půjdu. Udělám cokoliv, abych Warrickovi pomohl. Navíc, šli jsme sem do Babylonu s tím, že určitě užijete každé možné armádní ruce a zkušenosti, takže bych vám s tím rád pomohl tak jako tak. Nasměrujte mě, u koho se mám hlásit. Ať vyrazíme co nejdřív."

Začal jsem mluvit energicky. Nervozitu začal vystřídávat adrenalin. Chtěl jsem popadnout svou výzbroj a jít co nejdřív. A co nejrychleji být zpět.

Hospoda Staré časy

Úplně jsem zazdil, jaký je Albert piják, takže když do sebe obracel půlku půlitru, tak jsem chvíli koukal. Já si pití vychutnàvám, když je. Na tohle lohnění je voda.

"Hmm toho jsem si všiml. Všechno je ještě více kontrolované a řeší se fakt nutné případy. Je to hnus."

Kontruju Albertovi, protože tohoto nedostatku jsem si oproti zbytku Babylonu až bolestně vědom. Už to chvíli trvá a tohle byla jen otázka času.

"Použiješ v jedné větě, slova jako neprozkoumané a lehké. Pak se nediv, že Tě občas mají lidi za blázna. Věcí co by se tam mohlo posrat je strašně moc, takže se nedivím, že pohodlní doktoři nechcou z nemocnice. Kdybych nevěděl jak je to v prdeli, tak Tě tam s tím pošlu taky."

Odmlčím se a napiju. Když člověk dlouho mluví, tak vyschne, což potrvzuje i Albert a dopitý korbel.

"Auto bude fajn, i kdyby to bylo samé černé uhlí tak se bude hodit. Jak to tam vypadá stejně nevíme, takže to může být dávno prázdné. Bylo by fajn mít jednoho dobrého střelce, aby kdyby byl průser nás z toho vysekal. Asi nemám nic dalšího. Vím, že je to potřeba, tak do toho jdu. Předpokládám, že seznam prioritních zásob je sestavený."

I já dopiju sklenici a mávnu si pro další. Tohle bude potřeba spláchnout. Bůh ví na jak dlouho jsou to poslední piva.

Inspekční místnosti a Babylon
Naomi Schmiss

Při zmínce o dalších a dalších vojácích se ušklíbnu. Kolik vojáků by si tak představoval? Pohledem sklouznu na chrániče, co nosil. K čemu to má? Chystá se po tomhle vyrazit si zajezdit na bruslích? Trocha úředničiny a pak do skejtparku? Ani jsem si nevšimla jak rychle se mi do výrazu vloudil úšklebek a opovržení. "Jasně, vojáků není nikdy dost." Ještě za tím bylo jedno slovíčko. To jsem včas spolkla.

S věhlasem Babylonu to zjevně bylo klepnutí na správný hřebíček. Pomalu přikývnu, abych zdůraznila že je mi to jasné a nemá se opakovat. "Dobře, zapíšu se u nějaké práce a zažádám si o přidělení volného pokoje. Na Centrále, tam nebude problém trefit." Báječná příležitost hned po příchodu vyrazit a nechat si ukousnout obličej, anebo po čem ženy touží.

Podepsala jsem to tak pečlivě jako všechny softwarové licenční podmínky ve svém životě a co nejrychleji sbalila svou kopii papíru. Při oblékání jsem se otočila zády abych se na jeho rozpaky nemusela koukat dvakrát. "Nashle a ma ucta." S tím vyrazím ze dveří, sbalím svůj batoh. V tomhle horku jsem se na ulici moc nerozhlížela a vyrazila do středu. Centrále se tak neříkalo proto že byla nějaké detašované pracoviště na okraji hradeb. Šinula jsem si to tak rovnou do středu jako by mi měl uletět poslední let a ozbrojená přijímacím papírem jsem se rozhodla podstoupit zdejší zkoušku administrativou.

Hospoda staré časy
Reinhard Klein

Albert se ušklíbl a zavrtěl hlavou.

"Jo, udělá dost, ale ne všechno... a proto mám už dvě exmanželky," zachechtal se a opět upil ze své sklenice. Jsou lidi, co nesnesli, když si z nich někdo dělá srandu a pak jsou lidi jako Albert, kteří si především dělají srandu ze sebe. Až po dalším mohutném loknutí, kdy již byl na polovině sklenice, se Albert opět rozmluvil.

"V nemocnici dochází léky. Musíme se vydat do jednoho farmaceutickýho depa," začal tlumeným hlasem a zatvářil se vážně. "Teoreticky to není těžká práce, problém je jen to, že je to v nám neprozkoumané části a aby se toho převezlo, co nejvíc, tak je potřeba někdo, kdo se v tom vyzná. A ty jsi asi tak jedinej zdravotník, co má zkušenosti i z terénu. A žádný z doktorů tam samozřejmě nepůjde dobrovolně. Každopádně, chceme aby se prioritně brali ty nejdůležitější léky, ne abychom měli tři tuny černýho uhlí a prášků proti migréně." Výmluvně se u toho ušklíbl.

"No, co bych ti k tomu dál řekl... Hm, budeme chtít, aby se toho napakovalo, co nejvíc, tak vám nejspíš uvolníme i vozidlo. A proto potřebuju někoho, komu fakt můžu věřit, že to vozidlo nesbalí a nezdrhne do západu slunce. Bude to malej tým, asi tři lidi. Ještě se prohrabuju spisama a vybírám další, ale asi budu muset zapojit nějaké nováčky. A ideálně někoho, kdo to tam zná. Je to asi pětadvacet kilometrů severně směrem na jezera... Ten sklad se jmenuje Interkorp a.s.," pokračoval Albert a pak se opět odmlčel a pozvedl obočí, jestli se chce Reinhard na něco dalšího zeptat. Mohutně si potom opět loknul z piva a pak mávnul na Pavla, aby mu donesl další.

Inspekční místnosti
Naomi Schmiss

Erik si poctivě zapisoval její výpovědi. Soustředěně se mírně mračil a přikyvoval, aby dával najevo, že ji poslouchá. Muselo se to tomu zelenáčovi nechat, že se opravdu snažil tyhle věci dělat poctivě.

"Další vojáci se vždycky hodí. I jako podpora," pronesl napůl povzbudivě, když se dostali k tématu její práce. Erik statečně držel žíznivý půst s Naomi a ani se nesnažil poodejít a napít se z vody. Akorát si jednou otřel hřbetem ruky zpocené čelo.

"Jsme rádi, že Babylon získává věhlas v okolí," řekl pak hrdě. Přeci jen, mohl si tak říkat, že je součástí něčeho důležitého, ne-li rovnou hrdinského. "Skvělé, to nám usnadňuje práci. Ovšem, až se necháte zapsat pro práci, bude vám přidělen jeden z volných pokojů. Na základě vašich odpovědí, bych vám doporučil zajít si rovnou na Centrálu. Určitě budou ochotni vás ihned zaměstnat. Obzvlášť když jste tak zcestovalá. Zrovna se myslím hledají nějací průvodci pro jednu expediční skupinu. Díky riziku je plat vyšší."

Pak už si zapsal jen poslední poznámky a spokojeně si dokument prohlédl. Přikývl si. Dokument podepsal i on na jedné straně.

"Tady to prosím podepište, paní Schmissová, že se zavazujete, že vše, co jste řekla, že je pravda. Pak se už můžete obléknout a pokud nemáte na mě nějaké otázky, tak brány Babylonu jsou pro vás otevřené," pousmál se na ni Erik, když jí podával desky a tužku.

A skutečně, pokud podepsala a oblékla se, tak dostala jednu kopii tohoto dokumentu a stráže u dveří z místnosti jí otevřely dveře do Babylonu. Za dveřmi na ni také čekal její batoh se zbytkem věcí.

Staré časy v nové době

Vedro. Posrané, zkurvené vedro. Rád bych byl slušnější nebo mírnější, ale prostě to nejde. Přijdu si jako bych plaval v medu, protože takový zhruba efekt dělá tady tohle debilní počasí. Byl jsem rád, že Pavel měl v hospodě větráky a taky, že byl takový kutil, takže se tady dalo sedět. Po práci nebo v takovýhlech chvílích tohle bylo ideální místo na trávení času. Hlavně tu hrála hudba. Koho by sralo, že to jsou furt stejné odrhovačky dokola. Teď nějaká od českého Kryla. Byla absolutně nezpívatelná, aspoň pro mě, ale je to výdobytek kultury a staré doby, takže neřeším co to hraje. Připomínalo mi to jeden bar v Berlíně. Ne teda tím prostředím, ale hostinským, hudbou a prostě atmosférou. Možná i proto jsem sem tak rád chodil. Co teda bylo tenkrát lepší, bylo to pivo. Tenhle nápoj, který teď ležel před námi se mu možná vzdáleně podobal.

"Na zdraví!"

Ťuknu si s Albertem a napiju se. Má pravdu. Tahle dávka byla rozhodně lepší než to co tu bylo do teď. Skoro to vypadá, že se Pavel dostal nějak k nějakým lepším surovinám a to se odrazilo na kvalitě zdejšího rezavého moku.

"Ty kráso máš recht. Skoro jak za starých časů!"

Jo je to nadsázka, ale po čase se našlo něco co mi opravdu zlepšilo náladu. Minimálně v tomhle horku. Teď je otázka co po mě chce Albert. Známe se už nějakou dobu, takže vím, že půjde o nějaký ten kšeftík nebo akci. Netvrdím, že by se nějaký peníz navíc nehodil. Tyhle sedánky tady u Pavla něco stály a mít něco navíc kromě výplaty z nemocnice se hodilo vždycky. Opřel jsem se a ještě jsem to trošku zapil.

"Hrdina je každej, kterej se jde ráno vysrat a přežije to v týhle době. Každopádně oko u Brennera by se hodilo. Takže co mi o tom můžeš říct? Rád bych věděl aspoň co to je zač, než se vrhnu po hlavě do nějaké velké akce. Takže se nezub jako retard a vyklop to."

Jeho úsměv možná funguje na nějaké roštěnky, ale já nejsem ženská, takže jsem vůči tomuhle hodně imunní. Vím, že tím oslňuje každé kalhotky co potká.

Inspekční stanice
Naomi Schmiss
odkaz

Kdybych to věděla, nedala bych si takovou práci s tím vše pečlivě zakopat dost daleko od hradeb. Mladík tál jako máslo už když vysvětloval co to po mě vlastně chce a ve chvíli kdy jsem si rozepnula sponu opasku, pronesla bych i raketomet, kdybych ho držela ve výšce pasu. Spolupracovala jsem. Slíbila jsem si to už když jsem vyrazila, nevěděla ještě kam a teď jsem spolupracovala. Kalhoty tedy musely dolů.

Vyměňovala jsem jeho stydlivý pohled za ten svůj upřený. Chtěla jsem ať se dá zatraceně do práce a tohle proběhne co nejrychleji. Pokaždé když tedy vydával ty své hm a ehm, stála jsem mu čelem a koukala na něho aby se už vymáčkl. Čtení dotazníku mu rozhodně prospělo. Při oslovení paní mě píchlo u srdce, ale civilizace a tohle oslovení si asi každou jednou najdou. Nezmohla jsem se na víc než: "Ano? Tak se ptejte."

Ramena jsem měla svěšená, trochu jsem se hrbila a po všem tom svlékání měla dost času na to uvědomit si kdy jsem naposledy měla příležitost si něco vyprat, třeba sebe. "Hned po škole jsem narukovala, měla jsem jen štěstí že jsem byla mezi turnusy když to celé vypuklo. Voják z povolání." To se hodí, vždycky, hlavně teď, ale zase to nepřehánět. Polkla jsem v tom horku jen s obtížemi a dodala. "Ale nebylo to žádné ostré nasazení, většinou jen podpora a záloha."

Přešlápla jsem na místě a své oblečení držela v uzlíku na břiše připravená na další otázku. "Ráda bych se tu usadila. Potkala jsem pár menších osad a o Babylonu slyšela, tak jsem se vydala tímhle směrem, dávalo to smysl." Nemůžou si přece říkat Babylon a tvářit se jako že tu nejsou žádní zvědavci. "A mám ještě nějaké jídlo z cesty, spacák, pár dní vydržím a mezitím si najdu nějaké ubytování. V tomhle horku není problém spát venku."

Poslední otázka byla jak kopanec do břicha. "Uuuhmmmm...." Ušklíbla jsem se pod tíhou úvah nad tím jak na tohle odpovědět. Dokonce jsem se chytila levou rukou za čelo a promnula si ho. "Krucifix, ... pardon..." Párkrát rychle zamrkám a otřu si pot z očí. "Hodně jsem poslední měsíce cestovala, nedá se říct úplně říct, že bych odněkud přišla." Už už jsem pokukovala po východu.

Inspekční stanice
Naomi Schmiss
odkaz

Bylo tu hrozné vedro. Oblečení se jí lepilo na tělo. Jediná výhoda téhle inspekční stanice bylo to, že slunce nepálilo přímo na ni a že tu měli vodu k pití. To v dnešní době znamenalo dost. Babylonské opevněné bylo opravdu vysoké a jejich kontrola příchozích opravdu důkladná. Naomi se před chvílí musela svléct téměř do spodního prádla, aby dokázala, že nepatří mezi ty pokousané. Naštěstí měla jako kontrolovala jednoho velmi mladého muže, který se velmi snažil tvářit profesionálně, a tak její tělo vůbec neokukoval. Jen občas udělal takové to "aha, aha" a cosi zapsal do desek, v nichž již měl poznamenané její jméno.

Představil se jako Erik Sommers. Měl na sobě zelenou košili, chrániče na předloktní a vojenské černé kalhoty. Seděl za malým plechovým stolem naproti Naomi.

"Takže, paní Schmissová, nyní bude následovat několik otázek. Zaprvé, máte nějaké schopnosti nebo povolání, jež je benefiční pro obyvatele Babylonu? Zadruhé, za jakým účelem jste došla do Babylonu a jak dlouho se zde hodláte zdržet? Zatřetí, vyžadujete azyl, či jste sama schopna si zajistit ubytování? Za čtvrté, odkud jste přišla?"

Mladík se tvářil náležitě vážně, když otázky četl. A pokaždé, když nějakou otázku dočetl, tak se na ni přes papíry zadíval a dal si záležet, aby se jejich pohledy setkaly a on mohl tak ukázat, jak moc vážně tohle celé bere. Nejhorší bylo, že nebylo možné jen tak kolem něj projít do města. Inspekční stanice byla hlídaná jak zevnitř, tak z venku Babylonského opevnění.

Nemocnice
Chris Johnson
odkaz

"Pane Johnsone?" oslovila jej v čekárně nemocnice drobná světlovlasá žena v nemocniční haleně, která bývala někdy bílá a kalhotách stejné barvy. Na na levé straně límečku měla ručně vyrobenou cedulku s nápisem "sestřička".

"Vy jste přítel pana Warricka Browna, že?" ujišťovala se. A když jí to bylo potvrzeno, pobídla jej rukou, aby šel s ní ven z čekárny, směrem dál do nemocnice. Zde nepanovalo takové nesnesitelné horko jako venku, hlavně díky tomu, že nemocnice měla i vlastní zdroj elektřiny, jakožto jedna z mála budov v Babylonu. Chodby i pokoje byli osvětleny dokonce i žárovkami.

"Pan Brown se na vás ptal. Zda jste v pořádku," vysvětlila jak to, že zná jeho jméno. Šla pomalu chodbou a moc se na Chrise nedívala. "Víte, návštěvy většinou pacientům v jeho stavu moc nedovolujeme. Má horečky a blouzní, takže nebude nejspíš vůbec vnímat, ale pan doktor dovolil, abyste se na něj aspoň podíval." Pohlédla konečně na něj, když se zastavila u jedněch dveří.

"Pan doktor je u něj, ten by s vámi chtěl mluvit," vyzvala jej, aby pokračoval dovnitř do nemocničního pokoje. Ona sama jej pak následovala. Pokoj byl bezútěšný jako jakýkoliv jiný nemocniční pokoj. Bylo v něm několik lůžek. Warrick ležel na první z nich a postel pod ním vypadala komicky malá. Zuřivě mu těkaly oči pod zavřenými víčky, čelo měl opocené a postřelenou ruku zavázanou.

"Pane Johnsone," pozdravil postarší muž v lékařském plášti a podal mu ruku, ve které nedržel desky. "Jsem doktor Frank Graumann, ošetřující lékař vašeho přítele."

"Děláme, co můžeme, ale obávám se, že rána vašeho přítele se zanítila. Bez patřičných léků se i takové zranění může stát fatálním. Ale jak víte, léky jsou nedostatkové zboží a velmi drahé..." začal doktor věcným vážným tónem. Rozhodně se nesnažil Chrisovi mazat med kolem úst. "Ale, je možnost, jak vašemu příteli pomoci. Plánuje se expediční výprava pro další zásoby léků. A pan Warrick se vyjádřil, že jste bývali společně v armádě. Je tomu tak? Expedičnímu by se pomoc někoho jako jste vy hodila..."

Hospoda Staré časy
Reinhard Klein

Byl jeden z těch nechutně parných letních dní. Slunce pařilo tak usilovně, až z každého kusu betonu a asfaltu udělal vysloveně výheň. Zřejmě se jednalo o jedno z malých gest pomsty, jež si Slunce dopřávalo za to, že lidi si zničili svět dřív, než to stihlo udělat ono samo. Vzduch stál i v domech. A kvůli nedostatkové elektřině se lidé museli vrátit k vějířům a posedávání ve stínech. V hostinci Staré časy se točili tichým skřípáním staré větráky, který byl poháněn jedním ze synů majitele. Samotný majitel jako vždy stál za barovým pultem a leštil sklenice, aby vykompenzoval nedostatek tekoucí čisté vody.

Pavel Grecko, hostinský, se nenechával nedostatky strhávat. Byl to kutil od narození. Sám dokázal v hostinci vše spravit a vymýšlel nové věci na zpříjemnění posezení pro svoje hosty a pro sebe. Důkazem jeho vynalézavosti a zručnosti byly právě vrzající větráky a vedle baru stojící a hrající gramofon, který v současné chvíli vyhrával Bratříčku zavírej vrátka zpívaná Karlem Krylem. Pavel, nadšený fanoušek hudebního podkresu si tiše pobrukoval s textem, který docela určitě uměl nazpaměť. Kdykoliv někdo nový přišel do dveří, s úsměvem na něj mávnul, nebo mu pokynul na pozdrav. Ostatně, nestávalo se moc často, že by se tu objevil někdo, koho by neznal jménem...

Kvůli té domácké atmosféře a téměř chladivému pivu sem ostatně pozval i ramenatý Albert Hückel svého známého Reinharda Kleina. U piva, co Pavel postavit na stůl před Reinharda a Alberta, se nedalo mluvit o pěně ani výraznému alkoholu, ale bylo to to nejlepší, co se tu dalo sehnat za rozumné ceny. A co víc, bylo to skoro vychlazené na správnou teplotu.

"Na zdraví," pozvedl Albert svou sklenici, aby si přiťuknul s Reinhardem, nebo se plnými doušky napil piva. Mírně se ušklíbl, protáhl vzduch přes zuby a s krátkým zavrtěním hlavy postavil sklenici zpět na stůl. "Skoro bych to už nazval i pivem."

Pobavený úšklebek rychle skryl za ruku, kterou si přejel po svém krátkém knírku. Pak své vypracované ruce položil na stůl před sebe.

"Hele, nechci chodit kolem horké kaše. Našel jsem si tě, protože bych pro tebe měl práci. Brzo bude vyslaná mise za hranice Babylonu. Je potřeba, aby tam šel i někdo se zdravotnickými znalostmi. A jedinej důvěryhodnej člověk, co by to mohl zvládnout, jsi podle mě ty. Dneska večer po setmění jdu za Brennerem. Chce mít jména, co nejdřív. Je to akce, co ti udělá dobrej vroubek i u něj. Takže co říkáš, chceš si vydělat a být zatracenej hrdina?" zeptal se a ukázal řadu silných relativně bílých zubů.