Andor.cz - Dračí doupě online

Inspekční stanice
Naomi Schmiss
odkaz

Kdybych to věděla, nedala bych si takovou práci s tím vše pečlivě zakopat dost daleko od hradeb. Mladík tál jako máslo už když vysvětloval co to po mě vlastně chce a ve chvíli kdy jsem si rozepnula sponu opasku, pronesla bych i raketomet, kdybych ho držela ve výšce pasu. Spolupracovala jsem. Slíbila jsem si to už když jsem vyrazila, nevěděla ještě kam a teď jsem spolupracovala. Kalhoty tedy musely dolů.

Vyměňovala jsem jeho stydlivý pohled za ten svůj upřený. Chtěla jsem ať se dá zatraceně do práce a tohle proběhne co nejrychleji. Pokaždé když tedy vydával ty své hm a ehm, stála jsem mu čelem a koukala na něho aby se už vymáčkl. Čtení dotazníku mu rozhodně prospělo. Při oslovení paní mě píchlo u srdce, ale civilizace a tohle oslovení si asi každou jednou najdou. Nezmohla jsem se na víc než: "Ano? Tak se ptejte."

Ramena jsem měla svěšená, trochu jsem se hrbila a po všem tom svlékání měla dost času na to uvědomit si kdy jsem naposledy měla příležitost si něco vyprat, třeba sebe. "Hned po škole jsem narukovala, měla jsem jen štěstí že jsem byla mezi turnusy když to celé vypuklo. Voják z povolání." To se hodí, vždycky, hlavně teď, ale zase to nepřehánět. Polkla jsem v tom horku jen s obtížemi a dodala. "Ale nebylo to žádné ostré nasazení, většinou jen podpora a záloha."

Přešlápla jsem na místě a své oblečení držela v uzlíku na břiše připravená na další otázku. "Ráda bych se tu usadila. Potkala jsem pár menších osad a o Babylonu slyšela, tak jsem se vydala tímhle směrem, dávalo to smysl." Nemůžou si přece říkat Babylon a tvářit se jako že tu nejsou žádní zvědavci. "A mám ještě nějaké jídlo z cesty, spacák, pár dní vydržím a mezitím si najdu nějaké ubytování. V tomhle horku není problém spát venku."

Poslední otázka byla jak kopanec do břicha. "Uuuhmmmm...." Ušklíbla jsem se pod tíhou úvah nad tím jak na tohle odpovědět. Dokonce jsem se chytila levou rukou za čelo a promnula si ho. "Krucifix, ... pardon..." Párkrát rychle zamrkám a otřu si pot z očí. "Hodně jsem poslední měsíce cestovala, nedá se říct úplně říct, že bych odněkud přišla." Už už jsem pokukovala po východu.

Inspekční stanice
Naomi Schmiss
odkaz

Bylo tu hrozné vedro. Oblečení se jí lepilo na tělo. Jediná výhoda téhle inspekční stanice bylo to, že slunce nepálilo přímo na ni a že tu měli vodu k pití. To v dnešní době znamenalo dost. Babylonské opevněné bylo opravdu vysoké a jejich kontrola příchozích opravdu důkladná. Naomi se před chvílí musela svléct téměř do spodního prádla, aby dokázala, že nepatří mezi ty pokousané. Naštěstí měla jako kontrolovala jednoho velmi mladého muže, který se velmi snažil tvářit profesionálně, a tak její tělo vůbec neokukoval. Jen občas udělal takové to "aha, aha" a cosi zapsal do desek, v nichž již měl poznamenané její jméno.

Představil se jako Erik Sommers. Měl na sobě zelenou košili, chrániče na předloktní a vojenské černé kalhoty. Seděl za malým plechovým stolem naproti Naomi.

"Takže, paní Schmissová, nyní bude následovat několik otázek. Zaprvé, máte nějaké schopnosti nebo povolání, jež je benefiční pro obyvatele Babylonu? Zadruhé, za jakým účelem jste došla do Babylonu a jak dlouho se zde hodláte zdržet? Zatřetí, vyžadujete azyl, či jste sama schopna si zajistit ubytování? Za čtvrté, odkud jste přišla?"

Mladík se tvářil náležitě vážně, když otázky četl. A pokaždé, když nějakou otázku dočetl, tak se na ni přes papíry zadíval a dal si záležet, aby se jejich pohledy setkaly a on mohl tak ukázat, jak moc vážně tohle celé bere. Nejhorší bylo, že nebylo možné jen tak kolem něj projít do města. Inspekční stanice byla hlídaná jak zevnitř, tak z venku Babylonského opevnění.

Nemocnice
Chris Johnson
odkaz

"Pane Johnsone?" oslovila jej v čekárně nemocnice drobná světlovlasá žena v nemocniční haleně, která bývala někdy bílá a kalhotách stejné barvy. Na na levé straně límečku měla ručně vyrobenou cedulku s nápisem "sestřička".

"Vy jste přítel pana Warricka Browna, že?" ujišťovala se. A když jí to bylo potvrzeno, pobídla jej rukou, aby šel s ní ven z čekárny, směrem dál do nemocnice. Zde nepanovalo takové nesnesitelné horko jako venku, hlavně díky tomu, že nemocnice měla i vlastní zdroj elektřiny, jakožto jedna z mála budov v Babylonu. Chodby i pokoje byli osvětleny dokonce i žárovkami.

"Pan Brown se na vás ptal. Zda jste v pořádku," vysvětlila jak to, že zná jeho jméno. Šla pomalu chodbou a moc se na Chrise nedívala. "Víte, návštěvy většinou pacientům v jeho stavu moc nedovolujeme. Má horečky a blouzní, takže nebude nejspíš vůbec vnímat, ale pan doktor dovolil, abyste se na něj aspoň podíval." Pohlédla konečně na něj, když se zastavila u jedněch dveří.

"Pan doktor je u něj, ten by s vámi chtěl mluvit," vyzvala jej, aby pokračoval dovnitř do nemocničního pokoje. Ona sama jej pak následovala. Pokoj byl bezútěšný jako jakýkoliv jiný nemocniční pokoj. Bylo v něm několik lůžek. Warrick ležel na první z nich a postel pod ním vypadala komicky malá. Zuřivě mu těkaly oči pod zavřenými víčky, čelo měl opocené a postřelenou ruku zavázanou.

"Pane Johnsone," pozdravil postarší muž v lékařském plášti a podal mu ruku, ve které nedržel desky. "Jsem doktor Frank Graumann, ošetřující lékař vašeho přítele."

"Děláme, co můžeme, ale obávám se, že rána vašeho přítele se zanítila. Bez patřičných léků se i takové zranění může stát fatálním. Ale jak víte, léky jsou nedostatkové zboží a velmi drahé..." začal doktor věcným vážným tónem. Rozhodně se nesnažil Chrisovi mazat med kolem úst. "Ale, je možnost, jak vašemu příteli pomoci. Plánuje se expediční výprava pro další zásoby léků. A pan Warrick se vyjádřil, že jste bývali společně v armádě. Je tomu tak? Expedičnímu by se pomoc někoho jako jste vy hodila..."

Hospoda Staré časy
Reinhard Klein

Byl jeden z těch nechutně parných letních dní. Slunce pařilo tak usilovně, až z každého kusu betonu a asfaltu udělal vysloveně výheň. Zřejmě se jednalo o jedno z malých gest pomsty, jež si Slunce dopřávalo za to, že lidi si zničili svět dřív, než to stihlo udělat ono samo. Vzduch stál i v domech. A kvůli nedostatkové elektřině se lidé museli vrátit k vějířům a posedávání ve stínech. V hostinci Staré časy se točili tichým skřípáním staré větráky, který byl poháněn jedním ze synů majitele. Samotný majitel jako vždy stál za barovým pultem a leštil sklenice, aby vykompenzoval nedostatek tekoucí čisté vody.

Pavel Grecko, hostinský, se nenechával nedostatky strhávat. Byl to kutil od narození. Sám dokázal v hostinci vše spravit a vymýšlel nové věci na zpříjemnění posezení pro svoje hosty a pro sebe. Důkazem jeho vynalézavosti a zručnosti byly právě vrzající větráky a vedle baru stojící a hrající gramofon, který v současné chvíli vyhrával Bratříčku zavírej vrátka zpívaná Karlem Krylem. Pavel, nadšený fanoušek hudebního podkresu si tiše pobrukoval s textem, který docela určitě uměl nazpaměť. Kdykoliv někdo nový přišel do dveří, s úsměvem na něj mávnul, nebo mu pokynul na pozdrav. Ostatně, nestávalo se moc často, že by se tu objevil někdo, koho by neznal jménem...

Kvůli té domácké atmosféře a téměř chladivému pivu sem ostatně pozval i ramenatý Albert Hückel svého známého Reinharda Kleina. U piva, co Pavel postavit na stůl před Reinharda a Alberta, se nedalo mluvit o pěně ani výraznému alkoholu, ale bylo to to nejlepší, co se tu dalo sehnat za rozumné ceny. A co víc, bylo to skoro vychlazené na správnou teplotu.

"Na zdraví," pozvedl Albert svou sklenici, aby si přiťuknul s Reinhardem, nebo se plnými doušky napil piva. Mírně se ušklíbl, protáhl vzduch přes zuby a s krátkým zavrtěním hlavy postavil sklenici zpět na stůl. "Skoro bych to už nazval i pivem."

Pobavený úšklebek rychle skryl za ruku, kterou si přejel po svém krátkém knírku. Pak své vypracované ruce položil na stůl před sebe.

"Hele, nechci chodit kolem horké kaše. Našel jsem si tě, protože bych pro tebe měl práci. Brzo bude vyslaná mise za hranice Babylonu. Je potřeba, aby tam šel i někdo se zdravotnickými znalostmi. A jedinej důvěryhodnej člověk, co by to mohl zvládnout, jsi podle mě ty. Dneska večer po setmění jdu za Brennerem. Chce mít jména, co nejdřív. Je to akce, co ti udělá dobrej vroubek i u něj. Takže co říkáš, chceš si vydělat a být zatracenej hrdina?" zeptal se a ukázal řadu silných relativně bílých zubů.

Hic sunt nekros

odkaz

Civilizace je slovo bez významu. Internet, demokracie a psané právo jsou jen slova z minulosti, co neváží nic. Dnes přežívá nejsilnější a rozhodují ti, co mají moc. Neexistují již žádné státy. Jsou jen opevněné části měst, co se prohlašují za samostatné jednotky a sem tam nějaká zapomenutá ves, kde lidé žijí daleko od všeho a všech. Zájem lidí se přesunul z globálního měřítka na místní. Nikdo neví, jak je na tom zbytek planety, jsou tu jen řeči a povídačky, u kterých se nedá poznat, co je výmysl a co se skutečně stalo.

Postavy začínají v Babylonu, který se zrodil uprostřed jednoho válkou a zombíky zdecimovaného města. Babylon je opevněnou městskou částí, která je soběstačná a relativně vyspělá. Je zde nemocnice s doktory, městské sady a pole, kde se pěstuje potrava, dokonce zde probíhá i škola pro děti a je zde funkční bezpečnostní složka.

Centrála Bezpečnosti, hovorově centrála, je hlavní budova bezpečnostních složek. Sídlí zde jak městká bezpečnosti - neboli policie - tak i expediční část - vojáci - jež se vydávají pravidelně za opevnění města, aby získali nějaké suroviny, či natáhli kabely k vysílacím věžím. Což je ostatně to, co odděluje Babylon od zbytku okolních opevněných oblastí. Babylon se snaží opět navázat spojení se okolím. Pomáhat i osadám po okolí a obnovit civilizaci na nehostinné planetě.

Mezi jednotlivými opevněnými jsou nebezpečné oblasti země nikoho. Každý, kdo se vydá mimo opevněný se může spolehnout jen na dvě věci: sebe a na to, že zombie (zde známý jako Dépéčka nebo Déčka) nedávají druhou šanci. Když někoho uvidí, hned se za ním vydají, aby jej rozsápali a pozřeli. A když jej pokoušou, brzy se stane jedním z nich…