Svět za branou

Dee

Adam ještě chvíli nechal svou ruku na doktorky rameni, i když vykročila tím správným směrem. Tlačil ji před sebou a ona tak měla pohled z první řady na všechna ta dépéčka, co utekla ze svých cel a klecí. Některé jedince Dee dokonce poznávala, samozřejmě neznala jejich jména, ale k některým by si zvládla přiřadit čísla, pod kterými byli evidovaní. Byl to zvláštní pohled, dépéčka stála jako přikovaná, hypnoticky se dívala jejich směrem, ale žádné z nich k nim nevykročilo, nepokusilo se zaútočit, ani je jakkoliv kousnout. Nějak věděli, že to nemají udělat. A Dee si byla naprosto jistá, že to není jí samotnou. Však kolikrát sama se dostala do situace, kdy se ji pokusil ten či onen subjekt pokousat nebo poškrábat? Byly to přesně ty chvíle, kdy si chválila svoje dodržování pravidel, stání za páskou, přesně jak měla, aby na ní nemohli? Dépéčka se vždy snažila jen získat další maso. Nebáli se zbraní ani když viděli, co ty zbraně umí. Nejstarší dépéčka se už ani neuměla učit z chyb ostatních. Jenže teď? Teď se neodvážili zaútočit.

Pořád vrčeli a chrčeli, mručeli a přešlapovali a klátili svými končetinami na místě, ale nezaútočili. Doktorka měla skvělou příležitost si prohlížet jejich rozpadající se, očekávající těla, aniž by jí bránily ve výhledu mříže. Adam pustil doktorčino rameno, ale díky občasnému hrdelnímu zavrčení doktorka pořád věděla, že jde za ní. Navíc na sobě s každým krokem cítila jeho stín, co na ni dopadá. V takovém rozestavění prošli mořem dépéček až k staré bráně. Měla pouze mechanické zavření, poměrně snadný mechanismus, ale bylo vytáhnout skrytý klíč v krabičce na stěně.

Pro doktorku nebyl absolutně žádný problém klíč najít a bránu odemknout a otevřít. Jediné, v čem potřebovala větší sílu, bylo samotné posouvání brány. Ve chvíli, kdy Adam viděl, že zápolí s vahou odemčených vrat, přistoupil k ní a bez příliš velkého zápolení dveře vrat otevřel do strany. A nechal je otevřené. Před nimi se otevřely neudržované univerzitní zahrady. Keře, co kdysi tvořily úhledný parčík s lavičkami a zákoutími pro mladé nadšené mozky příští generace, se bez jakéhokoliv řádu rozrůstala do všech stran. Krásné vonné růže a cizokrajné květiny byly nahrazeny bodláčím a invazivními rostlinami, listí pokrývalo kdysi pečlivě očišťovanou cestičku z kamenných dlaždic. Jinak tu bylo prázdno. Vrčení z vnitřního bloku sláblo s každým jejich krokem do zahrad.

Adam se pomalu rozhlédl po okolí jako lev, co si obhlíží svoje království. Mračil se a zdálo se, že ... o něčem přemýšlel?

"Město," zachrčel a rozešel se směrem na jih.

Dovnitř

Jo, té bouře jsem se obával. Ze zvyku jsem nešel s každou svou otázkou hned za velením, ale často mi nedochází, že už nejsme ve válce. Tedy alespoň ne ve válce ve smyslu, který známe a který jsme si zažili. Nicméně než jsem se rozhodl, že se sám zeptám, Reinhard to udělal za mne. Budu klidnější, když dostaneme aktuálnější info.

Bránu jsme otevřeli a autem ujeli kus. Odpověděl jsem Naomi: "Tohle není spalovák, prostě to vypni, ať šetříme energii, nahodí se to pak okamžitě. Radši se nějak centrálně zamkněte, kdyby k vám někdo šel z mrtvýho úhlu a neviděli jste ho."

Pak jsme s Reinhardem vyrazili. Nalehko, s puškou a pár zásobníky navíc. Nechal jsem mluvit jen Reinharda, nepotřebují mít zvukově potvrzené, kolik nás tu je. Čekal jsem, jak se věci vyvrbí, než se pohnem dopředu. Nerad postupuju mezi místnostma, odkud na vás může kdokoliv vybafnout, ale nemám na vybranou. Mezitím zkoumám okolí a další případné vstupy dovnitř.

Průzkumná mise

Reinhard, Chris, Terence, Naomi

Slovním přestřelku svých spolubojovníků moc nesleduji, ale když zachytím to o pálení a informaci pro Bet, tak mě jedna věc napadla. Pro sychr to nahlásím.

"Beth tady Andílci. Jdeme se podívat na ty v tom domě. Kdyby cokoliv, Nákupní košík dojede domů tak jako tak. Je plný. Jeden z Andílků se bojí té bouřky, o které jsi mluvila. Víme o ní jak je daleko? Víme něco nového obecně?"

Není potřeba, aby jsme se neptali po informacích, když nemusíme udržovat rádiový klid. Sice je to samozřejmě více nebezpečné, ale zase nevycházím z předpokladu, že někdo tady sedí s odposlouchávacím zařízením a čeká, až budeme vysílat. Chlapi otevření a zavření brány zvládli bez nejmenšího problému, což je jenom dobře. Udělali jsme tady dost bordelu, takže jsem rád, že okolí si toho zase tak moc nevšímalo.

"Jsem rád, že tady jízdný platí zaměstnavatel..."

Odpovím s úsměvem Naomi a jenom pokývnu na Terence. Jsem rád, že mojí prdel bude krýt zrovna on. Vím jak to umí se zbraní. Nádech, výdech a vpřed. Ukážu Chrisovi na druhou stranu cesty k domu, aby jsme měli oba dost prostoru a nebyli jsme úplně lehký cíl pro střelce. Takže pokud tam nemají kulomet, tak by jsme mohli přežít. Aspoň jeden...Postupoval jsem s puškou v pohotovosti v rukou, ale nízkém ponosu prostě abych byl připravený jí zvednout a střílet, ale není nutné hned mířit na potencionální přátele.

"Hej!? Je tam někdo? Viděli jsme se tu někoho hýbat. Potřebujete pomoc?"

Nějak jsme začít museli...

Adam

Snahu mi upřít nešlo, ale cítila jsem se jak ryba na suchu. Byla jsem ráda, že to aspoň vypadalo, že jméno Adam mu vyhovuje. Že možná můžeme být na stejné vlně…

Přesvědčil mě o opaku až Artur, kterého krev zbarvila zem krví. Byla jsem z toho vyděšená. Nikdy jsem neviděla nic podobného a byla jsem tak vyděšená, že jsem nedokázala ani křičet. Jen koukat na tu paseku a bát se toho, co se děje. Jeho ryk drásal uši a nakonec… úplně zmizel a já polkla poplašeně a vyděšeně, ruce se mi klepaly, ale adrenalin zadržoval naprostou paniku a tak se mi po tvářích jen skutálely slzy.
Bylo to pryč. Všechno to bylo pryč a já věděla, že je problém. Ovšem, Adam reagoval na moje slova a to bylo pro mě mále, ale významné vítězství. Aspoň mi to tak připadalo, a protože jsem viděla, že on byl moje jediná vstupenka ven a možná jediná ochrana, neměla jsem moc na výběr, než potlačit strach a nechat se jím vést.

To, jak odhodil ruku mi připomnělo jeden univerzální fakt. A to, že pokud se chci vyhnout pozornosti dépéček, s Adamem po boku to bude jednodušší. A možná jsem do Adama vkládala až přílišnou důvěru, ale jaké jiné jsem měla možnosti? Ujímala se mě úzkost.

Když jsem pak ucítila jeho obří ruku na svém těle, polkla jsem. Ale ani jsem se nehnula z místa. Snad, kdyby okolnosti byly zcela jiné, byl by Adam i přitažlivý, ale takhle? Jen jsem nejistě sevřela rty do úzké linky a kývla, když ze sebe vydal to slovo a následně… Se vydala otevřít bránu, protože ta už stejně nikoho neochrání.

Průzkumná mise

Reinhard, Chris, Terence, Naomi

"Máš to mít," přikývl Terence na Reinhardův příkaz, že je bude krýt z auta. Řidička vozidla si spokojeně pro sebe přikývla, že bude mimo záchrannou misi, ve kterou nevěřila.

"Tak jo, tak odsud vypadneme," komentovala pak i pro ostatní. "Vyjedu, a vy mi zase nezapomeňte otevřít bránu, hošani." Ušklíbla se na Chrise s Terencem zatímco spokojeně naskočila na místo řidiče. Ne, ani teď nehodlala někoho jen tak pustit za volant. Terence jí úšklebek opětoval, tentokrát jí odpověď nevrátil, pouze cosi zamumlal o číslu čtyři. Pak se obrátil na Chrise.

"Zkus se zeptat Beth, jestli tě to tak pálí," navrhl mu, jak se technik začal obávat bouře. "Ale myslím, že v nejhorším prostě někde s autem zakempíme a počkáme ne?" Pokrčil hromotluk rameny, s tím i on nasedl do auta, aby se nechal popovést až k bráně. Kde, podobně jako předtím s Chrisovou pomocí zvládl odtlačit bránu. I tentokrát jen slabě zaskřípala. Snad na rozloučenou svým prvním návštěvníkům po tak dlouhé době. Kouzlo WD-40 zřejmě stále ještě fungovalo. Naomi ihned plynule projela s vozidlem ven na cestu, kde opět zastavila. Rukama svírala volant a rozhlížela se kolem po dalším nebezpečí. Ale až na několik dépéček polapených v jiných sektorech, co o ně vlastně ani nejevili zájem, tu bylo mrtvo...

Terence svižně naskočil do auta na zadní sedačku, když byla brána opět pečlivě zavřená. Naomi počkala až si nasedne i technik do auta, než se rozjela k oné vedlejší budově, kde Chris předtím zahlédl ty lidi. Obezřetně se rozhlížela po cestě a vyhýbala se podezřelým věcem na silnici. Z toho, co objeli kolem, neviděli žádný další pohyb. Naomi zastavila auto, ale nechala tichý motor stále běžet.

"Nechám metr běžet," poklepala na palubovku, kde ve starých taxících bych tachometr se zvyšující se cenou za jízdné.

"Kryju vás," oznámil Terence, který si stáhl okýnko a zatím prohledával budovu zpoza svého zaměřovače.

Budova samotná působila na první pohled prázdně. Nejspíše to kdysi byla nějaká kancelářská budova. Žádné záclony, ani závěsy v oknech, jen sem tam napůl stažené žaluzie, ze kterých tu a tam chybělo několik jednotlivých lišt. Tato budova nebyla obehnaná žádným plotem a vchod dovnitř byl skrz staré prosklené dveře. Když popošli blíž, zjistili, že sklo ve dveřích bylo roztříštěné, a tak i pokud by dveře byly zavřené, šlo se snadno dostat dovnitř.

Cesta ven

Dee, Adam

Jakkoliv byl Adamův obličej brunátný, při ujištění jeho samotného, že bude doktorka používat jen jména Adam, Dee v něm zpozorovala nepatrné známky souhlasu. Anebo se jí to jenom zdálo? Hledala tak zoufale jakékoliv známky inteligentce v tom tvorovi schopnému pouze brutálního vraždění a pojídání těch, co kdysi byly stejným druhem jako on?

Ale pak to celé pokazil Artur tím svým vpadnutím a neartikulovaným strachem, jež roznášel jeho hlas široko a daleko. I kdyby nebyla žádné Dépéčka vyloženě v komplexu, stejně by se takový jekot považoval za nebezpečný. To, jak špatný je to nápad a jak snadno se za to dá zaplatit životem poznal Artur vzápětí. Během pár vteřin se vzduch naplnil železitým pachem krve. Zem v okolí dobrého metru a půl se zbarvila cákanci červené barvy, co se tak rychle měnila na černou. Prašná půda uchovávala kapičky krve v jednotlivých kalužích připomínající se lesklé korálky.
A stejně hlasitě jako působil Arturův jekot, teď stejně hlasitě působilo to ticho, když jeho hlas odumřel. Adam ale i nadále trhal Artura na části, jako kdyby byla ještě naděje, že se znovu rozkřičí, pokud bude jeho tělo nebude na milion kousků. Vrčení ale přestalo. Místo toho si Dee uvědomila další zvuky. Mručení a chrčení několika desítek dépéček, co se loudali po okolí. A několik se jich nyní dívalo jejich směrem.

Když Dee pronesla svou prosbu, Adam zpomalil svou činnost a odhodil Arturovu ruku o několik metrů opodál. Jedno hladové dépé skočilo po té ruce a urputně začalo drásat kusy masa zuby od kosti. Adam tomu jevu nevěnoval přílišnou pozornost. Pomalu obrátil hlavou a zvedl se od mrtvého těla na zemi. Vytyčil se do své celé výšky a pohlédl zpříma na doktorku. Vypadal jako kdyby na něco čekal, nebo snad… nad něčím přemýšlel?

Při dalším návrhu od doktorky naklonil lehce hlavu ke straně. Pak se vrátil k Dee skoro přesně jako byl předtím. Celá hruď a ruce měl nyní pokryté krví doktorky před chvilkou zesnulého kolegy. Zvednul ruku a položil ji mezi Deeino rameno a krk. Nebylo těžké si přestavit, že chybělo jen kousek a mohl celý její krk sevřít ve svých rukou a snadno ji zardousit.

„Brrrána,“ zazněl hrdelně Adamův hlas. Stiskl doktorky rameno a silou ji otočil směrem k velké bráně komplexu. Kdysi, ještě před tím, než se objevila první Dépéčka, bývala ta obrána vždy jen ozdobným prvkem, co oddělovala vnitřní nádvoří historického komplexu univerzity od zahrad a zbytku kampusu. Od dob Dépéček, to byla jejich hlavní ochranná linie, díky které se zvládli v budovách ubránit. A přesně tím směrem ji začal tlačit. Přímo skrz všechna ta Dépéčka.
 

Adam

Problém se objevil hned, jak jsem ho oslovila druhým jménem. Sevřela jsem rty do úzké linky a kývla na Adama. Nejistě, vyděšeně. Musel ze mě cítit strach, ale... Zároveň jsem věřila, že pokud by mi někdo mohl TEĎ pomoct, mohl to být jedině Adam nebo já sama.
„Dobře, Adame, zůstaneme u tohoto jména,“ ani nevím, proč jsem trochu předpokládala to, že by byl chytřejší. Asi to bylo způsobeno tím, jak nebyl v kleci a jak mi srdce závodilo. Závodilo? Myslela jsem si, že mi vyskočí z hrudi a bylo to hrozné! Takhle jsem se cítila jen po šesté kávě a byla jsem si jistá, že se dneska dočkám bezesné noci.

Jestli se dočkám noci.

Ale já chci žít.

Chtěla jsem ještě něco říct, ale v tom okamžiku se objevil Artur. Člověk by očekával, že bude chytřejší a nebude tak křičet. Že když viděl dépéčka tak často, a tak mi zbyly jen oči naplněné děsem, když Adam rval Arturovo tělo. Ani jsem nestihla polykat, sledovala jsem krev, nedokázala jsem se pohnout. Ruce stále nastavené přede mnou se klepaly a já polkla. Poplašeně. Vyděšeně. A já věděla, že musím jednat a to rychle.

„Adame, jestli mi nechceš ublížit, zvedni hlavu a podívej se na mě, prosím!“ zkusila jsem marně. V posledním záchvěvu odvahy, který jsem snad cítila. Krve by se ale ve mně nedořezalo. Pochybovala jsem o tom, že bych Adamovi dokázala utéct a pokud vyjednávání nebylo tak ploché…
„Postarám se o to, abys přežil a neublížili ti, slibuji,“ dodala jsem i to, co by pro něj z toho káplo. Stále byl cenným experimentem a pokud tu byla jen malá, nepatrná šance… Musela jsem to zkusit, protože měl v sobě odpovědi na tolik otázek. „Už žádná klec…,“ byl to on, kdo mě zavřel do klece? Bylo rozumné tohle paktování s mrtvým démonem?

Ještěrkomanévry a začátek operace zachraň neznámé

Naomi jsem chtěl říct, že ano, je to moc dobrý na to, aby to byla pravda. Ale možná jsem byl jen moc velký pesimista, ale to holt ze mně udělala taková dlouhá doba přežívání na ulici. Ale než jsem se rozmyslel, co bych ji na to tak řekl, tak už začala kapitola s reproduktorem. Ten jsem úspěšně vyřadil z provozu. Pak jsme se dívali, jak Reinhard více či méně obratně zachází s ještěrkou. Modlil jsem se k DP bohům, aby náklad nespadl nebo ještěrka aby se nepřevrátila. Ale dobrý, zvládl to. Sice s mokrou prdelí, ale zvládl. A neměli jsme žádnou návštěvu zvenčí.

Naplnili jsme auto. Náklad máme, teď už ho jen dopravit na základnu. Včas, a to nejen kvůli mému kámošovi ve zbrani co leží v nemocnici, ale i kvůli ostatním. Připevňoval jsem si na svou pušku zpět puškohled a vyndal si něco malého k jídlu před odjezdem.

"Jak jsme na tom časově? Nerad bych, abysme byli v hajzlu kvůli počasí. Když jsme vyjeli, bylo nám řečeno že se dvou dnů tady objeví bouře. Pak, že to bude o půl den dřív a bude to větší. Já vždycky počítám s tím, že něco takovýho přijde dřív, než má... Ale jo, jsem pro zachránit koho půjde, jen si fakt ohlídejme náklad s károu a buďme připraveni v případě nutnosti nemilosrdně odjet, jestliže to bude pro nás nejlepší východisko, i když by tam někdo na záchranu byl."

Souhlasil jsem s Reinhardem, ale řekl jsem k tomu své. Mávl jsem rukou, že jsem připraven jít, ať to máme co nejdřív za sebou. Koneckonců také byli nějací lidi v laboratořích a jestliže se vydáme k nim, mohli bychom se vydat i pro tyhle lidi, pokud bychom je dnes nezachránili.

Křest krví

Dee, Adam

Ne že by tomu Dee věnovala příliš pozornosti, ale nezdálo se, že by jí byl Artur v patách. Nebo získala opravdu velký náskok. Přeci jen byla v mnohem lepší fyzické kondici než tomu bylo u starého vedoucího oddělení o chování zvířat pro experimenty. Ostatně, v tomhle světě to bylo hlavně každý za sebe. Chyby se v této době neodpouštěly.

Z Adamova hrdla se ozvalo nespokojené zabručení po druhém jméně. Pohled stále upíral jen a jen na Dee. V odpovědi na jeho zabručení doktorka uslyšela odpověď. Dál za Adamem se šouralo několik nejstarších Dépéček. Sotva se vlekli. Zachrčeli a dál se ploužili po okolí, aniž by Adamovi nebo Dee věnovali příliš pozornosti. Adam se rozešel stabilním klidným krokem k Dee a nakláněl hlavu nejdřív k jedné a pak k druhé straně. Připomínal dravce, co si prohlíží svou kořist. Adamův stín kompletně zakryl celou doktorku, když se zastavil na krok od ní. Převyšoval ji a vedle něj vypadala jako sotva dítě. Adam pootevřel ústa, aby snad něco řekl, když se rozrazily dveře a na palouček vběhl uřícený Artur. Téměř vrazil do Dee, jak běžel jako o život. Zakopl a dopadl na zem. Rozvířil prach ze země, když se na ni rozplácl. Sípavý dech starého muže byl sám o sobě hlučný. Natož jeho pád.

"Doktorko," hlesnul, když mu pohled padnul na Dee. A pak se jeho oči zvedli k druhé postavě. Zesinal ještě zřetelněji, hrůza se propsala okamžitě do jeho tváře. A pak vydal vyděšený, dlouhý a příšerně hlasitý výkřik, který by vzbudil pozornost i v mrtvolách, co už neobživnou. Adam zatnul ruce, zavrčel a skočil na muže na zemi. Jeho mohutné ruce rychle zbarvily Arturův obličej do krvavé kaše. Krev v několika kapkách dostříkla Dee na kalhoty. Za zvířecího vrčení se Caliban do trhání jeho oblečení. Artur jen skučel. Jeho vyzáblé stařecké tělo nemělo proti Adamovi pražádnou šanci. Tenhle boj nebude trvat dlouho.

Ticho a výškové práce

Reinhard, Chris, Naomi, Terence

"Výborně! To je to co jsem chtěl slyšet."

Vytáhl jsem klíče podle pokynů Chrise a uhnul jsem stranou, když začal ohledávat ještěrku a hledat ten zasraný klakson. Já jsem se zatím rozhlížel po okolí a hlídal, aby se tu nevynořilo nějaké DPčko. Nebylo by vůbec fajn, aby nás tady něco překvapilo a my jsme měli nějaké ztráty. U toho jsme přemýšlel jak moc nesnáším bezpečnostní techniky. Vstupní školení BOZP je něco co sere absolutně každého na každém místě. BOZP školitel je často strašnej kretén a obecně tohle studují jen magoři. Teď už teda ne a z toho co tady nebo jinde děláme by správného bezpečáka ranilo.

"Krásná práce! Tohle nám kurva pomůže."

Poplácal jsem Chrise po ramenou, když odpojil ten sráč. Zapojil jsem klíčky a dojel k regálu. Rád bych dal do záznamu, že jezdit s ještěrkou umí přece každej debil! Rád bych taky řekl, že jsem asi debil. Bylo to rozhodně náročnější a nebylo to takové frk frk jak to vypadá. Celkem jsem se zapotil a párkrát to už vypadalo, že spíše shodím regál než abych nabral krabice. Což by nám moc nepomohlo a udělalo by to ještě větší bordel než jsem udělal předtím. Nakonec se to, ale povedlo. Skoro hodinu. Zkušený ještěrkář by to měl za možná polovinu času, ale já jsem zkušený nebyl.

"Jsme zpocenej až na prdeli."

Zabručím, když slézám z ještěrky a protahuju si záda. Byl jsem rád, že máme narvané auto a splnili jsme úkol. Takže to co říkala Naomi dávalo smysl, ale já jsem se nějak s tím nedokázal srovnat. Vůbec se mi nechtělo tady někoho nechávat bez pomoci, když je možný že by mohl přežít i s malou pomocí, kterou my můžeme dát.

"Jo taky mě to k tomu láká, ale dostali jsme nějaký rozkaz nebo doporučení a budeme se tím řídit. Chrisi půjdeš se mnou? Naomi bude řídit auto, Terence nás bude krýt okýnka. My se jen vylodíme, zjistíme situaci a půjdeme."