Adam

Moje naděje byla v tom, že jsem si vážně myslela, že Adam bude někde vevnitř. Adam, Caliban... Kvůli tomu, co pro mě Adam znamenal, tak jsem mu raději říkala Adam. Zdálo se mi to trefnější, biblický motiv mi byl bližší, než umělecký. Ačkoliv jsem nutně musela uznat, že ano, Caliban znělo lépe a zábavněji, ale nepodtrhovalo to Adamova podstatu.

Odvádím myšlenky! Na Artura jsem sice zagestikulovala, ale více jsem se o něj nezajímala a běžela ven. Pokud se stal problém vevnitř, nebylo tu bezpečno. Pokud se Adam dostal ven, musel být vevnitř. Musel. A bylo tu nebezpečno. Ačkoliv byl Adam trochu mimo tento svět, stále to byla hora svalů a kdykoliv mohl chtít někomu ublížit a to nejhorší bylo, že on toho byl schopen, sílu na to měl. Artur mě nezajímal. Sám musel vědět, že pokud chce přežít, má mlčet, ne tu hulákat jak na trní a přesně to udělal. Popudilo mě to. Myslela bych si, že bude domýšlet svoje činy!

A pak jsem vyběhla ven. Teplý vzduch, slunce, pár mraků... Skoro idylka. Skoro...

"Panejo...," zalapala jsem po dechu a couvla. "Adame... Calibane...," zvedla jsem ruce, že se vzdávám, že nic neudělám. "Pomůžu ti," řekla jsem tiše. Věděl o mě. Nebyla tady naděje, že o mě neví a určitě by mě dohnal. Nebylo úniku.

Ven za svobodou

Dee

Doktorka měla jasno. Chtěla přežít. A věděla, že jedny nezamčené dveře neudrží dépéčka na příliš dlouho. Možná jsou hloupá, ale svůj nedostatek inteligence si tato stvoření vynahrazovala brutální silou a zuřivostí. Neexistovalo nic, co by je odradilo od snahy získat kořist, snad jen další a jiná kořist.

"Doktorko! Bezpečná místnost je jinde! Kam běžíte?!" hulákal zaskočený Artur. Co se Dee rychle otočila za běhu, stál pořád na stejném místě. Zagestikulovala, aby běžel za ní a dál prchala pryč. Utéct byl nejsnazší způsob, jak se zachránit! To věděl každý! Však kolik zaslechla příběhů o tom, jak se někdo pokoušel schovat před dépéčky a ony jej pak nějak našli? Zůstat schovaná někde uvnitř a čekat na smrt byl ten nejděsivější scénář! Musela ven, věděla to. Venku na volném prostranství bude mít šanci! A tak na nic dalšího nečekala, ani na Artura, a doběhla ke schodišti a ani nezpomalila, když dorazila ke dveřím. Hnaná adrenalinem za dveře škubla - snad se taky bála toho že nepůjdou otevřít - a vyběhla ven do světlem prozářeného venkovního areálu. V první chvíli se cítila jako oslepená, jak rychle vyměnila příšeří spoře osvětlené chodby za denní světlo, byť bylo lehce pod mraky.

Kdosi se obrátil k doktorce. Vysoký statný muž, který měl na sobě kalhoty... a nic víc? Ano, bosé nohy, ošoupané tepláky a kůže pokrytá sem tam krvavými skvrnami na jinak statném těle. Pohled jeho divokých očí se zabořil přímo na doktorku Sorensonovou. Dee aniž by si to uvědomila vběhla přímo na dosah Adama.

Ticho a výškové práce

Reinhard, Chris, Naomi, Terence

Naomi, která stála kousek od Chrise se na něj zamračeně podívala.

"Co tím jako chceš říct? Že je to moc dobrý na to, aby to byla pravda? Že je to nějaká past?" zeptala se ho polohlasně. Byť žádná živá Dépéčka by neměla být v okolí, stejně jako on, ani jí se nechtělo mluvit příliš hlasitě. Jakmile však zapípala ještěrka, na které Reinhard statečně jel. Ztuhla a rozhlédla se kolem se zbraní v ruce. A nebyla jediná. Terence se rozhlédl a rychle se zbraní připravenou k akci, vyhlédl i ven. Pár vteřin monitoroval situaci, než se opět naklonil dovnitř a zvedl palec na znamení, že je všechno venku zatím v pořádku.

Chris se rychle ujal svojí práce technické podpory a jal se prozkoumávat ještěrku. Trvalo mu to pár minut, ale nedošlo k žádným komplikacím. Kabel byl přestřižen a po nastartování stroj už nevydával žádné nečekané zvuky, které by přilákávaly pozornost kohokoliv. Nyní byl přesně tak tichý, jak se BOZP obávalo. Kromě popojíždění i samotná manipulace s vidlicemi nebyla vůbec hlasitá a nebo extrémně těžká. Piktogramy, jak se zdálo, byly opravdu univerzální a srozumitelné natolik, že nebylo třeba pražádného speciálního školení k jejich užití. Reinhard zvládl s ještěrkou dojet na místo a spustil plán pro získání balíků. Všichni si byli až bolestně vědomi toho, jak málo prostoru mají pro chyby, a tak se samotná extrakce balíků protáhla. Reinhardovi trvalo najít tu správnou výšku, aby vidlicemi najel do správné výšky a přesně se trefil do děr v paletách. A pak stejně opatrně, ne-li víc musel jednat, když paletu zase vytahoval a sundával ji dolů. Trvalo to, ale... přesto se to povedlo. Paleta i s krabicemi byla na zemi. A dle rychlého prozkoumání v tom byly přesně ty zbývající léky, co potřebovaly. Takže stačilo popadnout krabice, naložit auto a vyjet.

Uběhlo přibližně padesát minut od nalezení provozu schopné ještěrky k tomu, kdy poslední bedna s léčivy napadla do prostoru kufru jejich vozidla. Terence opatrně dovřel dveře a pevně domáčkl, aby udělal co nejméně hluku, než se obrátil na ostatní.

"Tomu říkám naloženej jako Ježíšek," usmál se spokojeně. Vyskočil opět do vchodu do skladiště k ostatním.

"Tak co, jdeme se seznamovat? Nebo se všichni shodneme, že situace byla příliš nebezpečná, abychom je kontaktovali?" ušklíbla se Naomi. Hlavou přitom kývla k vedlejšímu domu, kde předtím viděli ten pohyb.

Hlasitý Artur

Bylo to nebezpečné. Bylo to nepříjemné, celá situace byla děsivá a já se bála. Tak neskutečně jsem se bála, ale doufala jsem, že když stále křičí siréna, že jsem v bezpečí. Nicméně jsem nikdy nebyla tím člověkem, který by věděl, kam běžet či co dělat. Vždycky jsem raději koukala na zkumavky a zkoumala, jak se látka chová a co je s ní možné udělat. Nikdy jsem nepatřila k těm, co by rádi běhali či se nějak aktivně věnovali sportu a adrenalinu tak, že by to bylo přínosné i pro život. A možná to teď byla ta chyba, že srdce jsem měla až v krku a bála jsem se, co bude dál ačkoliv se zdálo, že osud mi je nakloněn. A to jsem mohla děkovat nebesům!

Klíče jsem popadla. Vyšlo mi to. Potichu jsem zajásala a podívala se po mrtvých. Lapla po dechu, jak jsem se bála.

Z cely jsem vyběhla jak pomatená a běžela na druhou stranu a zakazovala jsem si popadat dech. Musela jsem běžet. Nezastavovat. Byla jsem odhodlaná přežít. Byla jsem odhodlaná dokázat si, že mě nějaká taková nepříjemná situace nedostanu. Můj dech jsem držela pod kontrolou, ale moje srdce bylo poplašené.

V chodbě jsem pak konečně nechala svůj dech, aby byl divoce rychlý a ticho se zdálo tíživě hlasité. Polkla jsem. A byla ráda, že je všechno v pořádku. Že jsem unikla. A rozhodla jsem se, že se nebudu zaobírat něčím, co by mohlo být. Budu se zaobírat tím, co je!

"Arture," sykla jsem na muže. Pak jsem uslyšela mrtvé. Polkla jsem. Ohlédla se na dveře. A pak se rozhodla vytrhnout a najít způsob, jak se schovat nebo se dostat ven. Protože Arturovi nedošlo, že ho zjevně hlasitá kulisa už nechrání. A nebyl čas zkoumat, co se stalo, byl čas jednat, protože kdo byl mrtvý, mrtvým zůstane. Já... Já chtěla zůstat naživu.

Ještěrka se světýlkem a repráčkem

Klíčky od vozíku jsem našel a ani mi to netrvalo nijak závratně dlouho. Což bylo příjemné překvapení. Před pokusem o nastartování jsem ale prohlédl prostor s baterií a kabeláž, ke které jsem se dostal. Do útrob ještěrky jsem se poprvé podíval pár měsíců poté, co se ze světa stala kopa sraček. Potřebovali jsme elektřinu, 12V baterie z aut se vyplýtvaly rychle a po první zimě bylo v podstatně nemožné najít venku baterii s nějakým životem. A tak jsme se jednou ocitli ve skladu, podobném jako tenhle, kde byly dvě ještěrky. Na jedné z ještěrek byla všude krev a vnitřnosti, museli jsme oddělat několik DPček. Prostor k baterce byl otevřený a jeden z konektorů byl i odpojen. Ten chudák, co měl stejný záměr jako my to ale nepřežil a ta krev všude kolem byla nejspíš jeho. Díky tomu jsem měl lehký přístup k baterii a to stejné jsme udělali i s druhou ještěrkou. Tyhle podstatně větší 48V baterie nám vydrželi dost dlouho...

To mi prolétlo hlavou, když jsem se ohýbal ke klice, která otevírala poklop. Byl to stejný systém, sice jiný výrobce ale také z Japonska. Tentokrát už jsem věděl, kde přesně to hledat. Pohledem jsem zkontroloval alespoň to, co bylo vidět. A žádné poškození na kabeláži jsem neviděl, takže by to snad mělo fungovat a to bez jakéhokoliv jiskření, následného požáru a totálního posrání celé situace. Poklop jsem zavřel a doufal jsem, že vše bude fungovat. Otočil jsem klíčkem, ozvalo se tiché zabzučení systému a kontrolky prozradily stav baterie. Oddychl jsem si.

A vzhledem k tomu, že Reinhard směle prohlásil, že to dokáže řídit jakýkoliv kretén, tak jsem došel právě za ním, zda se ujme řízení, že by mělo být vše v pohodě a máme čtvrt baterie. Pak jsem ustoupil a čekal, jak se se strojem sžije a jaké výsledky nám to přinese. "Zvláštní. Uzavřenej komplex, jen pár DPček, dobře udržovaný stroje, spousta zásob... No, zvláštní místo," říkal jsem polohlasně stojíc vedle Naomi, když jsme pozorovali Reinharda.

Jenže nepozorovali jsme ho dlouho. Stroj totiž začal pípat a to tak nahlas, aby byl slyšet i přes mumraj všech pracovníků, kteří by zde byli, pokud by svět zůstal normální. Bylo vidět, jak jsme všichni strnuli. Ihned jsem vyrazil zpět za Reinhardem, který to mezitím všechno nádherně shrnul. "Tuším kde to je, vyndej klíčky a pojď na stranu."

Měl jsem vyhlídnutá místa, buď to bude zabudované v jednom ze světel nebo to bude v jejich blízkosti, jelikož by to používalo stejný svazek vodičů a nebo to bude vzadu, u otevřeného místa sloužícího k chlazení elektromotoru a baterií. Tyhle repráky v podstatě nikdy nejsou za nějakou bariérou, jako jsou plechy a podobně.

Jestliže jsem reproduktor našel, akorát jsem jednoduše odřízl přívodní kabely a pustil Reinharda zpět na místo. A pak jsem jen netrpělivě čekal, jestli se mi to podařilo. A také, jestli ten jeden zvuk na nás nepřilákal všechny DPčka z okolí.

Bonusové kolo - Dík viď!

Klíčky jsme našli a stroj vypadal v pořádku. Takže tady nebylo o čem povídat. Měli jsme štěstí a měli jsme ho na maximum využít. Byl jsme nadšený a nevím co by mi to mohlo zničit. Samozřejmě se raduji moc dopředu.

"Neboj, je mi to jasný. Budu se snažit, abych nemusel couvat."

Chápu proč mi to říkala, ale myslím že tady jsme uvnitř haly, kde jsou všechny DPčka mrtví a tak nějaké to pípnutí by nemuselo vadit, kdyby to bylo nezbytně nutné. Sedl jsem si na sedadlo a nastartoval.

"Přede jako kotě!"

Nadšení mi vydrželo zhruba pět vteřin. Jak se ozvalo první pípnutí, tak jsem okamžitě zastavil a vypnul motor. Tak tohle bylo něco co jsem úplně nechtěl slyšet. Nadechl jsem se a vydechl. Tohle se musí zvážit s klidnou hlavou.

"Tak tohle je pěkně na píču, abych tak v klidu řekl. Ví někdo, kde to má ten zasranej reprák? Pokud ne, tak lezeme na ten regál bez té ještěrky. Nebudu tady dělat budíček pro všechny DPčka v okolí."

Pokud to nikdo neví, tak provedu rychlou kontrolu, kde ten reprák je a pokud to nenajdu, tak hodlám vylézt na ten regál a sundat aspoň pár krabic. Prostě nic nemůže jít jako u lidí.

Bonusové kolo

Reinhard, Chris, Naomi a Terence

Bethiny andílci si rychle rozdělili role. Terence hlídal vozítko a skládal krabice do něj se zručností profesionálního hráče tetrisu. Pokud své zkušenosti v maximálním napasováním věcí do co nejmenšího prostoru nezískal hraním této historické hry, docela určitě se musel v životě stěhovat víc jak tucetkrát. Neboť, ačkoliv krabic bylo víc než dost, všechny do omezeného nákladového prostoru vešly. Noami spíše hlídala Dépéčka ve skladišti, ale i ona se jala opatrně hledat klíče. Na žádném sloupku pověšené však nebyly.

S hledáním klíčů měl největší úspěch Chris. Nejspíš si vybíral zpětně všechno štěstí za ty nepříjemnosti s dépéčky, které si zažil. Po té, co upozornil Reinharda na klíčky, jal se kontrolovat elektrické obvody a baterii v přístroji. Vše vypadalo jak mělo a kromě vrstvy prachu na kapotě, by Chris přísahal, že stroj je dobře udržovaný a tudíž nejspíš plně funkční. Když otočil klíčky do první polohy naběhly kontrolky a ukazatel energie znázorňoval zbývající čtvrtinu baterie. Což by pro jejich potřeby mělo být víc než dost.

Reinhard si pak vyměnil místo s Chrisem, aby se jal řízení tohoto stroje. Reinhard se pohodlně usadil. Uvnitř to vypadalo jako v nějakém golfovém vozítku, snad jen s pár páčkami navíc. A taky obří železnou konstrukcí s vidlicemi vepředu.

"Hlavně necouvej, ať to nepípá!" varovala Naomi.

Reinhard vyjel, aby se dostal blíže k požadovaným krabicích. Motor byl tichý, téměř neslyšný. Vidlice zůstávaly zatím nehybně. Oranžové světélko vzadu a vepředu blikalo v pravidelných intervalech. Reinhard ujel sotva několik metrů, když se prostorem rozlehlo dlouhé a hlasité pípání. Tón to byl ostrý a známý. Ticho skladiště proťal jako dobře naostřený nůž. Naomi i Terence u vchodu zbystřili. Reinhard ujel dalších několik metrů a ten tón se ozval znovu. Vozítko hlásilo, že jede, aby si na něj všichni dávali pozor. Interval mezi pípnutími byl přibližně pět sekund.

Útěk z cely

Dee

odkaz

Dépéčka dál brouzdala místností bez toho, aniž by si doktorky Sohreinové všimli. Je zajímal ten rachot. Takže stačilo si dodat odvahu, dřepnout si a přilepit tvář k mřížím zatímco ruka se natáhla pro klíče. Šikovné prsty dost často vykonávající titěrnou práci se rychle snažili zachytit kroužku na klíčích. Ale s každou vteřinou, která se zdála jako malá věčnost, doktorce její mozek připomínal, že strká ruku do výběhu predátorů, nebezpečných zvířat. A každá vteřina je mohla zavolat k ní...

A pak se chladný kov nechal obemknout Dee rukou a ona mohla svou končetinu rychle stáhnout zpět do bezpečí své cely. První krok jejího plánu byl hotov. Teď už stačilo jen rychle odemknout a dostat se z Adamovi klece. Dveře, kterými se dalo utéct z místnosti, byly naštěstí na druhou stranu než byli Dépéčka. Chtělo to jen pár rychlých kroků, popadnout za kliku a doufat, že nebude zamčeno.

ANO! Dveře byly jen zavřené, nezamčené.

A zrovna když Dee za sebou zavřela dveře a ocitla se na chodbě, poplach přestal vyřvávat. Docvaknutí dveří se najednou zdálo děsně hlasité. Mručení dépéček za dveřmi bylo zřetelné. Deein dech byl zrychlený. Její pohled upoutalo blikající světlo, značící průšvih. Vlastně to zastávalo stejnou funkci jako rozhlas, ale tohle měli zprovozněné mnohem dříve než amplióny. A zahrnovalo to reakci i na atomový útok, či povodně. Dee mohla jen doufat, že ani jedno z toho to není.

Z druhé strany Sohreinová uslyšela kroky. Rychlý, zběsilý běh někoho, kdo se přibližoval a utíkal nejspíš o svůj život. Hlasité dýchání se podobalo chraplavému sípání dépéček, ale než si mohla Dee najít nějaký úkryt, zpoza rohu se vyřítil Artur Berkley. V obličeji byl bledý a samotné Dee se lekl tak, až vykřikl.

"Doktorko! Je poplach! Adam utekl z cely!" sípal naléhavě a nahlas. Možná si neuvědomoval, že poplach už přestal znít. "Pustil ostatní z bloku B! A roztrhal Augustýna i doktora Oharu!" hulákal na ní jako smysly pominutý. Popadl ji přitom za paže a třásl s ní jako kdyby byla v šoku ona. Starý bývalý šéf chovu zvířat pro klinické studie byl sotva metr padesát vysoký, pohublý a trochu zanedbaný muž už před Dépéčky. Jeho stáří se na něm začalo podepisovat mnohem víc v posledních měsících. Kruhy pod očima byly již permanentní a jeho tělo připomínalo někdy jen kostru potaženou kůží. Ale teď, jak s Dee třásl, cítila, že sílu pořád ještě má.

"Grhuá!" ozvalo se hlasitě zpoza dveří odkud se vynořila před chvílí Dee. Následovalo intenzivní bušení na dveře. Dépéčka Berklyho slyšela a co víc, identifikovala směr, kterým se nacházel.

Léky a ještěrky

Hledání léků nám jde vcelku úspěšně. Byly tam léčiva, která jsem už párkrát v životě slyšel nebo i měl v ruce. Ale zároveň tam byly takové, u kterých jsem si přečetl jejich název a ani ne po minutě jsem ho zapomněl a musel si ho číst znovu, abych věděl co hledám. Ale nakupila se nám tam dobrá zásoba. Skoro se mi nechtělo věřit, že jsme toho našli tolik na jednom místě, že to tady někdo před námi už nevyčistil, když tahle post-apo situace trvá už nějakou dobu. Ale nijak jsem to nekomentoval. Tohle by mělo pomoct Warrickovi a na tom mi hodně záleželo.

"Ještěrky jo, to bude prdel," okomentoval jsem Reinhardův návrh. Já ji rozhodně řídit nebudu, nikdy jsem neměl cit na řízení s těma páčkama a už jsem zažil spoustu převrácenejch ještěrek, protože někdo neodhadnul těžiště. Šel jsem se podívat rovnou k ještěrkám. Ty, co se používaly uvnitř, byly v podstatě vždy elektrické a často nebyl důvod z nich vyndavat klíč či kartu, aby s nimi mohl ihned pracovat ten, kdo zrovna potřeboval. Tak jsem zkoumal, zda nějaká půjde nastartovat bez ohledávání mrtvol nebo kanceláře. Druhá věc byla, jestli bude baterie nabitá, to bych se kdyžtak systému podíval na zub, na jaké pracuje voltáži, a snad bych nějak vymyslel jak to nabít z našeho auta.

Dochází čas

Nemusel by to být princ na bílém koni. Docela by stačil brýlatý Ajax z laboratoře, který moc nemluvil... Ani neměl moc výsledky... Ani... Kdokoliv by mohl přijít! Zatraceně!

Zase jsem se snažila dostat ven, ale do periferního vidění se mi vkradlo cosi jiného. Polkla jsem. Zajásala ve své mysli a i tahle tichá radost donutila mou hlavu zabolet, jak se mi najednou zvýšil tlak v nadšení, že jsem konečně na správné cestě. Klíče! Pírko jsem zasunula do kapsy, protože mi přišlo, že bude lepší nic nezahazovat a obecně se klíče zdály jako lepší volba. Mohla jsem se znovu zamknout v případě nouze a... Nemohla jsem nad tím dlouho přemýšlet, nohou jsem se natáhla skrz mříže a chtěla si klíče přitáhnout, jak jsem plašila s pulzující bolestí v mé hlavě.

I pohled na mrtvé mě děsil. Bylo to jako být v hororu, což... Byla realita všedního života, ale něco děsivějšího bylo na tom, že teď jsem to prožívala. Sama jsem to prožívala na vlastní kůži, chránila mě pouze klec, bála se a prostě... Chtěla jsem se dostat ven. Doteď jsem měla pocit, že nebezpečí je dostatečně vzdálené, ale jak jsem mohla žít s takovou myšlenkou, když... V téhle kleci žila časová bomba?

Dělej, Sohrein, to zvládneš, musíme se odtud dostat, nepřemýšlej a konej, jinak si do mikroskopů už nezakoukáš... Rychle, rychle... Jak jsem se do téhle situace zatraceně dostala...?