Loot goblini!

Reinhard, Chris

Byl jsem rád, že fungujeme poměrně sehraně. Jen jsme zakroutil hlavou, když se Terence popichuje s Naomi. Na té jeho hlášce o nůžkách a teoretické lesbické orientaci Naomi možná opravdu něco bude, ale to teď není na místě šetření. Teď se sbírají léky. Bylo mi Naomi celkem líto, protože já jsem věděl co hledáme a všechno ze seznamu co jsme měli tak jsem věděl na co je. Chápu, že pro laika je tohle asi jako když bych se snažil přečíst čínštinu.

"Nebuď z toho takhle přejetá. Nejsi zdravotník, tak prostě nemůžeš všechno znát."

Snažím se jí povzbudit a jsem nadšený, když poskládáme aspoň polovinu věcí, které máme. Chápu další skepsi, kterou má Naomi, ale já vím, že tu ty věci jsou.

"Dobrá práce, i kdyby jsme odjeli jenom s tímhle, tak jsme úkol splnili, ale ty věci tady jsou nebo aspoň jejich část. Viděl jsem nějaké nápisy, které by měly odpovídat firmám, které tyhle léky dělají. Úplně se mi taky nechce lézt na ty regály. Navrhuju to udělat tak, že si prostě půjčíme jednu z těch ještěrek co tady jsou. Buď v nich budou klíče nebo budou tady v těch mrtvejch. Řídit to nebude složitý, zvládne to kde jaký kretén."

To bylo možná přehnané prohlášení, ale rozhodně pravdivé. Sám jdu příkladem a prohledaném první z ještěrek na klíče atd.

Ježek nebo vědkyně v kleci

Dee

Dee se příliš dlouho nenechala kolébat představou o princi na bledém koni, co by ji přišel vysvobodit. Přešla ke dveřím a vyšla tak vstříc ladně se usmívající štěstěně. Ale s tichým zavrzáním jí ona vrtkavá paní zmizela za rohem. Dveře se nepohnuly ani o píď. Byla zamčená v kleci. Snad jako omluvu, nebo jako motivaci ji paní štěstěna na rozloučenou dopřála letmý polibek na tvář v podobě toho, že si jí nevšimlo ani jedno z přítomných dépéček.

Jakmile začala Dee využívat jemného nástroje, na které nebyla zvyklá na rozdíl od mikropipet a injekčních stříkaček, její periferní vidění zachytilo u plastového talíře s převrhnutým jídlem na zemi klíče - její klíče. Drobný čtyřlístek se na ni usmíval, snad v dalším koketním mrknutí samotné paní štěstí. Vyzývavě na ni pomrkávaly klíče, ze záplavy vařených fazolí s UHO omáčkou. A co víc, klíče se zdály v dosahu, protože žluto-černá páska, která označovala zaměstnancům, kam až mohou dojít než budou v nebezpečné zóně, byla až půl metru za. Stačilo protáhnout ruku, nebo nohy mezi mřížemi a pokusit se klíče stáhnout k sobě. A nebo také mohla pokračovat v pokusu odemknout si dveře pírkem do vlasů. Varování se opakovalo, ale Dee věděla, že toto varování už dlouho nepoběží, zvuková kulisa bude brzy končit. A tak se její okno na nepozorovaný únik dost rychle zkracovalo.

Pohled na vozík s jídlem i pro ostatní dépéčka, rozházené prášky po zemi a sada injekčních stříkaček jednotlivě stále zabalených na vozíku přesto krátce přitáhla její pozornost. Hlava jí třeštila pořád, netušila, jak se dostala do klece. Dnes měla docela určitě na starost jídlo pro subjekty. Jinak by tu nikdy nebyla s vozíkem. Určitě šla jako první k Adamovi, určitě ho pozdravila, nebo ne? Dokázala si jasně vybavit jeho siluetu jen v těch černých teplákách, co mu dali, když začal více vnímat. Jak tam stál, narovnaný krok od dveří a vypadal jako vždy podivně velký. Snad to bylo tím, jak ta cela byla malá. A díval se na ni, když přišla. Jako vždycky. Takže... stalo se i tohle dnes, než se ocitla v jeho cele? A proč má pocit, že si pamatuje, jak se jeho suché a popraskané rty zkroutili do prchlivého úsměvu? Odpověděl jí jako vždy tím trochu hrdelním hlasem? Rána na hlavě znovu zapulzovala a dalším kolem varování.

"Poplach. Toto je poplach třetího stupně. Okamžitě se přemístěte do bezpečných prostor. Opakuji. Poplach. Toto je poplach třetího stupně. Okamžitě se přemístěte do bezpečných prostor."

Vyčištění skladů - tentokrát od léků

Reinhard, Chris

Všichni se vrátili zpět k Reinhardovi. Počkali na jeho pokyny, než se Chris přihlásil k hledání léků.

"Budu hlídat," zazněl Terencův hlas překrývaný Naominým: "Zůstanu u auta."

Oba dva se na sebe ušklíbli a Terence nastavit směrem k ní sevřenou pěst.

"Na tři vítězný?" optal se pobaveně.

"V žádným případě, all in najednou," opáčila se sebejistým úšklebkem Naomi. Bez hlesu se pak rozhodli o to, kdo bude hlídat pomocí starého dobrého rozřazování na vítěze a poražené přes bezhlesné kámen, nůžky, papír. Na tři ukázali oba dva svůj vyvolený symbol. Terence se spokojeně zašklebil s papírem, zatímco Naomi protočila oči s nůžkami.

"No jo, nůžky, říkal jsem si, že jsi ten typ," zašklebil se spokojeně a napochodoval k východu a hlídal jejich auto a následně i krabice s léky, co k němu nosili. Dával si záležet, aby nebyl na ráně těm lidem z druhého domu. Naomi raději ještě jednou nahlédla přes rameno k Reinhardovi na papír a snažila se názvy přečíst. To, že nákup i se seznamem, se občas může protáhnout a není vůbec jednoduché některé věci v obchodě najít, věděli dozajisté muži v týmu už před válkou. Ale nyní, když měl Reinhard seznam léků, které většina lidí nezvládla ani vyslovit natož si správně zapamatovat, si to potvrdila i Naomi. Necelou polovinu věcí se však společnými silami Reinharda, Chrise a Naomi podařilo po dvaceti minutách navršit u auta. U Naomi navíc byla vidět frustrace z toho, že některé názvy byly opravdu komplikované, a tak snadno popletitelné. Kvůli tomu se vrátila přečíst si názvy ještě dvakrát.

"Fajn, nevím jak vy, ale já víc nenašla. Jsme si jistý, že tyhle věci tu vůbec jsou? Já prošla celou tuhle řadu a tu další a žádný tyhlety klikyháky tam nebyly. Jediný, kam jsem se nedostala je nahoru. Nechtěla jsem se spoléhat na tu konstrukci, nápady? Nebo nám to stačí a jedeme?" zeptala se Reinharda, když měla v ruce menší krabici s jedním z požadovaných artiklů. Bylo jasné, že ona by nejraději už vypadla.

Ideální stav

Když se probouzela má mysl a mozek se pomalu měnil ze spícího na činný a vzpamatovával se, říkala jsem si, že jsem se vlastně i docela dobře vyspala. Této myšlenky jsem zalitovala, když mi vlastně došlo, že to bylo celkem naivní a ozvala se prudká bolest. Když se pak probouzely i moje oči a já ucítila ostré světlo, naděje v dobré a příjemné ráno byla tatam. Pak se ozvala i starostlivá a vlezlá nevolnost kocovinového rána, které muselo být způsobeno pozdním jídlem před mým náhlým usnutím a já si říkala, že toto probuzení nemůže být horší. Uši pak uslyšely sirénu.

"Dobře, stále by to ale mohlo být horší..." řekla jsem si tiše a pomalu rozevřela oči, jen aby se moje zorničky přizpůsobily světlu a následně se rozšířilo i zorné pole tím, jak jsem doširoka otevřela oči. Zděsila jsem se. Rozhlížela jsem se po našem drahém Adamovi, kterému jsem tu invazivně seděla v domově, ale... K mému štěstí, nebyl tu.
"No dobře, tohle o moc horší být nemůže..." uznala jsem nakonec osudu ve své samomluvě a prohrábla si vlasy, jen aby se moje pole vnímání rozšířilo a já si nakonec všimla i 245ky a 311tky. V tu chvíli mě polil další děs. Ten, kdo mě tu zavřel, měl aspoň natolik decentnosti, aby mě tu zavřel samotnou a spíš, než na prion mě tu nechal umřít na žízeň nebo nějakou podobnou a nepříjemnou kratochvíli. Nejspíš. Zjev dépéček nebyl dobrým znamením.

Když jsem si pak frustrovaně přejela čelo, ke své hrůze jsem zjistila, že je na něm krev. Což mi docela zvedlo adrenalin. Bylo to sice jen trochu krve, ale... Já se docela obávala, co to může způsobit, až to ucítí moje věčně hladová společnost. Nasucho jsem polkla. Věděla jsem, že jestli jen tak někdo nepřijde, bude útěk na mě. A že se mi rozhodně nechce čekat do mého naprostého vyčerpání.
"Odvážným štěstí přeje..." zabručela jsem nešťastně jen abych přistoupila ke dveřím a pokusila jsem se je otevřít. Pokud to nešlo, nahmatala jsem sponku, která pomáhala udržet ofinu z mého čela a pokusila jsem se na to jít jinak, ale...

"Jsem vědec, ne paklíč, zatraceně." ta maličká a vystrašená dušička ve mě doufala, že by se teď jako mohl objevit nějaký princ na bílém koni a dostat mě ven. Mé dlouhé, hubené, ale vysušené prsty od neustálého nošení rukavic ale nebyly stavěné k tomu, abych se tady snažila dostat ven z klece, ale k držení a porovnávání zkumavek. Zatraceně! Ani vysílačku jsem si nevzala? Vždycky jsem se všem snažila naznačit, že si máme pořídit dost vysílaček! Vysílačka by moji situaci vyřešila! A pokřikovat tady jak na trhu nemůžu!

Ačkoliv křik se mi do mysli hnal mnohem rychleji, než nápady na mé osvobození... Zatraceně.

Skládka DP a nakládka léků

Nevím, jestli mám takovou smůlu a nebo dneska nějak víc smrdím, že o mně DPčka dneska ví tak dopředu, ale zase jsem čelil útoku. Naštěstí můj plán vyšel. A i když je L86 bullpup, je to furt dostatečně dlouhá puška, nicméně facku jsem dostal. To bylo trochu trapný, ale to mě v tu chvíli nenapadlo, to samozřejmě až po boji. Nůž udělal svou práci, DP chcíplo a já si oddech.

Další dvě DP taky chcípli a my byli očividně bez zranění a Reinhard nehlásil další možný cíle. Zatím to jde dobře, doběhl jsem si pro batoh. Elán Naomi vypadal utěšeně - alespoň na chvíli. Pak jsme začali tahat věci. Okomentoval jsem, že budu pomáhat s lékama, koneckonců jsem se v nich aspoň rámcově vyznal díky vojenskému výcviku a nemusím tak luštit jejich názvy, což nevím jak by bylo u Naomi nebo Terence.

Vyčištění skladu - 2. část

"To bych Baby nemohl udělat..."

Všímám si, jak je Naomi nažhavená něco dělat, takže s radostí jí vypustím na jedno z DPček. Je příjemné být divák, který sleduje krásné vystoupení. Vlastně tak bych to celé popsal a taky bych to tím uzavřel. Jediné co, tak Chris prostě nemá dneska štěstí a myslím, že za tu facku pokud jí viděl Terence ještě dostane trošku bídu, ale to je teď asi jedno. DPčka jsou mrtvý a to je základ.

"Dobrá práce lidi. Teď sebereme věci, které jsou tady a naložíme je do auta. Pak půjdeme řešit ty týpky venku. Bedny nataháme k vratům a pak je společně naházíme do auta. Chci aby u toho aspoň jeden člověk kryl zbytek. Taaaakže potebujeme..."

Vytáhl jsem z kapsy seznam věcí, které potřebujeme a které byly v části, kde byly naše milá DPčka. Takže to ostatní řeknu co hledáme a dáme se do toho. Už jsme se tady zdržovali moc dlouho a já bych rád část z nákupního seznamu přivezl. Léky v batohách jsou jenom a jenom příjemný bonus.

Poslední bašta vědění

Dee

odkaz

"Poplach. Toto je poplach třetího stupně. Okamžitě se přemístěte do bezpečných prostor. Opakuji. Poplach. Toto je poplach třetího stupně. Okamžitě se přemístěte do bezpečných prostor."

Kromě otravného a vytrvávajícího vyřvávání alarmu Dee neslyšela vůbec nic. Hlavu měla jako střep a rozléhající se varování jí vůbec nepomáhalo. Otravně jasné světlo ze zářivek v laboratoři se dralo pod její víčka, která byla neskutečně těžká. Kdyby nevěděla lépe, řekla by, že má nechutnou kocovinu. Jenže nechutnou kocovinu neměla už několik let a rozhodně nikdy u toho nebyli projevy krve na čele.

Jak se začala Dee více probírat, cítila, že většina jejího těla je naprosto v pořádku. Ruce i nohy byly plně funkční a jediná věc, co jí bolela - ale zase o to intenzivněji - byla její hlava. Chladná podlaha í pomohla upozornit, že rozhodně není v bezpečném krytu svého pokoje, ale někde, kde nemá. Měla na sobě pořád svůj laboratorní plášť, na jedné ruce rukavici a kousek od ní se povalovaly gumové pantofle, co měli při vcházení mezi klece. Jakmile se začala rozhlížet, polila jí hrůza. Seděla na zažloutlých starých dlaždicích na zemi, které se postupně svažovaly do zadního koutu pokoje. Tam byla mělká stružka, jež odváděla odpad na pěst velkou dírou v zemi. V jednom rohu byla matrace na kovovém rámu, co byl přidělán na zdi. Nemusela se ani ohlížet na druhou stranu, aby poznala, že dvě stěny tvoří mříže. Byla v kleci. A ne v jen tak ledajaké kleci. Nepříjemné mrazení v zátylku jí prozrazovalo, že ví naprosto přesně u koho doma sedí. Caliban. Jejich první. Jejich Adam. Změna k záchraně lidstva. Jediný z nich, kterého zvládli přeměnit ze starší nemyslící verze dépečka dostat k uvažujícímu tvorovi, který dokázal s nimi komunikovat. Dee netušila, kdo jej pojmenoval Caliban, ale ujalo se to jméno mnohem víc než Adam, který taktéž někdo navrhoval. Každopádně on tu teď nebyl. Byla v kleci sama.

Kraválem poplachu pronikly po chvíli i další zvuky. Chrčení a řinčení. Když se tím směrem Dee zadívala, zjistila že to jsou dvě šourající se bytosti, co shodili vozík stojící uprostřed chodby. Ty bytosti nebyly lidi, jak doktorka Sohreinová věděla. Byly to dépéčka. Způsob jejich chůze společně s úrovní jejich rozkladu na některých částech pokožky je jednoznačně řadila k starším dépé, neboť už pozbyly většiny kognitivních funkcí a stali se z nich jen bezduší všepožírající a někdy agresivní tvorové. Vídala je často. Znala je pod čísly 245 a 311, nicméně v normálních případech je neviděla volně se pohybující po chodbě. Správně měli být oni uvnitř klece a ona venku. Jediná dobrá věc byla, že mříž je stále oddělovala a hlasitý zvuk z repráků u stropu je mátl. Nevěděli, kam se posunout dál, kam zaútočit.

Díky tomu měla Dee čas se dát dohromady a rozhodnout se, co dál.

Vyčištění skladu - 2. část

"Už jsem se bála, že Baby má sedět v koutě," zadrmolila Naomi rychle a na tváři jí vykvetl krátký pobavený úsměv. To už si schovala zbraň a i ona sáhla po chladné zbrani. Rychle se začala přesouvat blíž k třetímu se blížícímu Dépéčku. Nicméně to nebrala stejnou uličkou jako Terence s Chrisem, aby se jim nepletla pod nohy.

Každopádně Terence šel svému dépéčku naproti, i když trochu stranou, aby si jej za cíl nevybrali obě sdružená dépéčka. Cestou si sebral trubku, co se povalovala na jednom z regálů. Rozpřáhl se v kroku a s rázností profesionálního basebalového hráče švihl oběma rukama spojenýma na tyči, aby zasáhl dépéčko do trupu. Byť nebylo sice stále jasné, jak tyhle věci fungovaly, jestli potřebovaly dýchat a jak, tahle rána byla dostatečně prudká, aby se onen neživý zlomil v pase. Čehož využil okamžitě Terence, kdy rychle stáhl tyč ze zasaženého místa, než se dépéčko předklonilo, elegantně protočil tyč tak, aby obkroužila dépéčko a nakonec klesla tyč dolů a srazila mu hlavu jako v nějaké verzi na středověké popravování useknutím hlavy. Dekapitace se nekonala, ale dépéčko se rozpláclo na zemi a nepříjemně to přitom zakřupalo. Být to obyčejný člověk, rozhodně by se jen tak nezvedl. Terence nedal dépéčku možnost ukázat, zda by se zvládlo zvednout, a tak svou botou několikrát dupl na jeho krk.

Simultánně s Terencovým soubojem se odehrával ten Chrisův. Zuřivé, po krvi lačnící dépéčko mu skutečně běželo v ústrety. Ruce měl natažené kupředu, jak doufal, že svou kořist chytí a roztrhá. Nemyslící tvor měl setrvačnost a Chrisovi se pomocí precizního načasování podařilo využít zbraně jako modernější, i když méně ostré, verzi kopí. Dépéčko se zaseklo a i přes to, že mu nyní z hrudního koše trčela Chrisova zbraň, se pořád snažil sápat na technika týmu. Naštěstí jeho útok byl velmi nekoordinovaný, a tak nejvážnější, které Chris od něj utržil, než jej od sebe odstrčil a přezbrojil, byla facka hřbetem pravé ruky do tváře. Několika prsty mu sklouzl po vestě, ale nikdy nic skutečně nestrhl, ani mu nezpůsobil jiná zranění. Chris musel napnout svaly, ale jinak se mu povedlo si dépéčko zpracovat podle vlastního plánu.

Mezitím Naomi už zezadu přiskočila k třetímu dépéčku, kopla jej do podkolenní jamky, chytla jej za zbytek vlasů na hlavě a přitiskla se k jeho zádům a následně probodla dépéčku lebku zpod spodní čelisti směrem nahoru.

Všichni tři členové týmu, co byli poslání na dépéčka ukázali tak jiný způsob boje. Nicméně u všech se naprosto jednoznačně ukázalo, že vědí, co dělají, a tak bylo během pár vteřin po boji. Reinhard, který poctivě hlídal okolí, bezpečně zahlédl poslední dépéčko, jak se šourá před jedněmi ze zavřených rolovacích dveří pro nakládku. Vlastně viděl jen jeho část spodní čelisti a krku, neboť tato vrata byla otevřená jen na asi deset centimetrů. Zdálo se, že poslední z dépéček už bylo venku, nestálo u jejich východu, ale o dobrá dvě vrata dál. Sklad se zdál zbavený dépéček.

Uklízecí četa

S Terencem jsme vyrazili, já si bral toho vlevo. Měli jsme stejný plán, oba jsme si odhodili batohy. Oba jsme šli potichu a blížili se k našim cílům. Možná že Terence vyrazil o něco dřív a probral moje DPčko. Možná to bylo lehké cinknutí nože o hlaveň pušky. Možná že jen můj cíl nás prostě zavětřil. Měl jsem smůlu, ale i když jsou tyhle potyčky vždy nepříjemné, za ty měsíce jsem jich prodělal už spoustu.

Využil jsem délky pušky, abych DPčko prašil pažbou do hlavy. Pušku jsem pak odhodil, protože rachot už stejně DP udělalo a mezitím jsem ho ještě nakopl. To mi dalo dostatečné okno na to, abych se přiblížil s nožem a vrazil ho do jeho krku. Bylo to hlasité a nechutné, ale účel to splnilo.

Jenže párty ještě nebyla u konce, vyrazili na nás zbylá tři DP. Tentokrát se k nám přidala Naomi a Reinhard nám kryl prdele. Vzal jsem pušku ze země a vyrazil za svým cílem. Znovu bylo v plánu použít nůž, nejspíš si přibíhající DPčko zpomalit tím, že ho nechám naběhnout na hlaveň pušky, budu mít tak rezervu a najdu si bezpečnou chvilku, kdy zaútočím nožem.