Našlapovala jsem jako myška a mračila se jak za nás, tak na záda svých kolegů. Plíny, tak to je Babylon zas na dlouhé týdny v bezpečí proti invazí Taco Bell. Plechovkám s fazolema rostou akcie. Celou tuhle poličku samozřejmě oceníte až když narazíte na to, co skutečně potřebujete a pánové to přešli velice chladně. I za cenu malého zdržení krabici ze strany rozříznu a celá tahle cesta přinese Naomi aspoň balení vložek. Konec světa nemusí být až tak příšernej.

V kanceláři se pustím do hledání. Vždyť právě proto jsme sem přišli ne? Vyrazím rovnou ke stolu s miniledničkou. Šuplíky mohou být zamčené, ale páčení lopatkou je něco co se jim v případě odporu může stát. Jakmile se rozblikají vysílačky, na okamžik se zarazím, podívám se po ostatních a pak se pustím do prohledávání stolu s ještě větší vervou. Jestli je tak nutné se s námi spojit vysílačkou, znamená to, že nám hoří koudel u zadku a my do toho máme opravdu šlápnout.

"Naomi uzavírá." Zopakuju a nezní to ani naštvaně, ani jedovatě. Terence možná ještě trochu propaluji pohledem. Dostali jsme ovšem ze sebe co jsme potřebovali a Dáša mu určitě nechybí, že ji vytahuje zrovna tady. A nepřirovnal mě ke svojí matce. Vždycky může být hůř. Rozhlédnu se kolem a po DéPéčkách v apocalypse casual a chca nechca počkám až ostatní vyrazí, abych se k nim jako poslední připojila.

Pokud se něco semele vepředu, asi se na nás vrhnou i zezadu a pak z toho bude malá přestřelka v uzavřený uličce. Alespoň mě DéPéčka zezadu nepřekvapí. Jdu spíš bokem a často i pozpátku ohlížejíc se každou chvíli za sebe. Ovšem musím mrknout i po krabicích. Určitě se zde najdou dávno ztracené maličkosti všedního pohodlného života, které Babylon ocení a Naomi rozhodně potřebuje.

Kdyby Terence nestál prakticky přede mnou a já to celé neviděla jako v nějaké němé zpomalené grotesce, asi bych se polekala mnohem víc a má krabice by letěla hned za tou Terencovou a já si rozmyslela co se vlastně stalo až venku za zabouchnutými dveřmi. "Terenci, mohl bys být..." Když mi srdce elegantně vklouzlo z krku zpět na své místo, sykla jsem po svém novém kámošovi a větu nedokončila. Samozřejmě že první pohled patřil DéPéčkům co bezcílně bloumali na nejdelší obědové pauze jejich života. Teď jsem se dávala dohromady a potichu přišla k Terencovi abych větu dokončila. "...mohl bys být doprdele opatrnej? Kvůli lidem co dělají takovýhle pitomosti musím před výpravou připomínat aby nejedli fazole, do háje. Nech si laskavě přirozenej výběr na svý sólový mise." Až mi z toho bělaly rty jak jsem je musela tisknout k sobě a dusit v sobě pěkných pár podpálených sazí aby mi nebouchly. "Tak si sakra vytáhni hlavu z prdele a hni sebou."

Další krabici jsem už nebrala. Dala jsem příležitost svým kolegům stát se gentlemany a raději jsem do rukou vzala polní lopatku a nervozně si s ní pohrávala. Nevím, jestli mě znervozňovala víc DéPéčka, nebo to že jsem ještě před chvílí zvažovala prozkoumávat uličku ve skladě s Terencem. "No, jak jsem říkala, projdeme ty regály, než začnem prohledávat kancl? Beztak je slušná šance, že to tam měli uložený v nějakým počítači."