Caraghan z Unryke

Bodyguardovi, který mne asi spíše, náhodně, než účelně potkal vedlejšího vchodu jsem věnoval úšklebek. Nevypadal nebezpečně, zdání mohlo klamat, ale stejně i tak věřím, že by byl mrtvý dřív, než by na mě stihl zamířit, kdyby to bylo potřeba. K jeho štěstí nebylo. Posunul jsem si klobouk do čela a zamířil dovnitř za ním. Koutkem oka jsem začal hodnotit okolníprostor.
"Hmm další posraní droidi, dva viditelní, takže minimálně 4 až 6 celkově. Tak blbej, aby měl jen dva nebude."
Schodiště by na jiné možná udělalo dojem, pro mě je to jen předražený kus šrotu, kterým se někdo chce pochlubit. Zastavil jsem se a zvedl si krempu klobouku, abych viděl, na příchozího majitele.
"Jo bezpochyby to bude ten čurák za kterým se celou tu cestu táhnu. Ale jistota je jistota."
Mé pronikavé oči zabloudily k jeho tváři. Měl jsem chuť zkřivit nos, to charisma, které z něj nepřirozeně vyzařovalo se mi nelíbilo.
"Ale mohla by pak jeho DNA stát za to."
Utekly mi myšlenky mimoděk, ale rychle jsem je zaplašil. Nyní bych z toho vytěžil málo. Předpokládal jsem však, že se bude jednat o nějaké feromony, nebo jiný šmejd, který mu dovoloval takto působit.
Na tváři se mi usadil lehce pohrdavý a arogantní úšklebek.
"Vidím, že jste si to tu hezky zařídil."
Lehce jsem se rozhlédl a zaujal jsem docela pohodový postoj jasně říkající, že ho mám docela na háku. Jen letmo jsem okem zalétl k jeho natažené ruce.
"Omlouvám se ale z osobních důvodů vám nepotřesu pokud čekáte na tohle."
Odtušil jsem aniž bych se pohnul.
"Ach jak já bych si teď nejraději zapálil doutník."
Napadlo mě, ale bylo třeba tuhle šarádu dohrát do konce.
"A co se týče toho šutru. Jo mám ho, ale pokud čekáte, že Vám ho dám jen tak, pletete se. Nejsem dnešní."
Mírně nespokojeně jsem mlasknul.
"Zaprvý nemám nic čím bych si ověřil, že mluvím se správnou vosobou a ne jen nějakým nastrčeným pinglem, který se tváří, jako kus vznešeného hovna....bez urážky.....Zadruhý šutr vám klidně ukážu, ale vo předání se můžem bavit až ve chvíli, kdy dostanu to, co bylo dohodnutý. Nedělám jednostranný kontrakty."
Upozornil jsem Caraghana před sebou a koutkem oka slétl k bodyguardovi a droidům, jestli na mě nějak míří zbraněmi.
"A věřím, že kontrakt dořešíme, jako civilizovaní lidé. Ani jeden z nás jistě nestojíme o to, aby tu byl zapotřebí pak velký úklid, nebo opravy ne?"
Usmál jsem se najednou docela přátelsky a poodhalil svůj plášť tak aby byl vidět tubus ve kterém jsem šutr měl. Samozřejmě pozornému oku neujde ani jedna z mých bouchaček u pasu.
"Takže?"
Povytáhl jsem tázavě obočí v očekávání jestli to půjde hladce, nebo se vyskytnou nepříjemnosti, se kterými jsem musel vždy počítat, když někdo nechtěl platit.

Unryke
Předání krystalu

Jak se po pár krocích přesvědčíš, boční vchod zde skutečně je. Jestli i zahrádka se už nedozvíš. Z úzkých dveří, které plní hlavně funkci velmi úsporného francouzského okna, vyjde chlápek s rukou na zbrani. U sebe nemá jedinou a podle toho, jak se tváří, nevystavuje je na obdiv – jsou součástí jeho práce. Podle proporcí jeho těla, jehož pohyby ale neztratily na eleganci, si ke svalům dopomohl úpravami. Obličej má dobrácký, i když nyní bez úsměvu.
Kývnutím hlavy tě pobídne, abys šel dovnitř.

Pořád můžeš odmítnout, otočit se na patě a jít. Nic totiž nenapovídá tomu, že by tě bodyguard měl nahánět.

Pokud vstoupíš, ocitneš se v prostorné uměle prosvětlené hale zabírající takřka celou plochu spodního patra. Hodně světla, zeleně, vybavení ve světlém dřevě. Příjemné, ale strohé, neosobní. Chlápek si udržuje odstup.
U hlavních dveří stojí dva aktivní droidi, jedni z těch lepších, které lze na osobní ochranu koupit. Určitě nebyli levní. Pokud jsou dole, zřejmě bude další párek i výš. Ze zkušenosti totiž víš, že nejsou tak rychlí, aby zdolali schody během zlomku sekundy. To neznamená, že nejsou dost rychlí na zásah v krátké vzdálenosti.
Místnost v jejím středu, u zadní stěny, rozděluje úzké schodiště. S tvým dalším krokem do prostoru to právě tam zahučí a schodiště se tlumeně rozzáří, jednotlivé schody se roztáhnou do šířky. Další z moderních technologických vychytávek pro ty, kteří mají dost peněz.

Jules Macahian Caraghan po nově širokém, futuristickém schodišti schází s výrazem povzneseného. Působí jako prostředník samotné vyšší síly. Jeho charisma je na živo obrovské, nakažlivé, skoro, jako by nebylo přirozené.
Bosé nohy našlapují zlehka, bílý lehký hábit skrývá jeho tělo a odhaluje pouze paže od poloviny dolů. Nezdá se ozbrojen, nemá na sobě ani žádný šperk.

“Vítejte. Vidím, že doktor Taln má skvělé a spolehlivé kontakty. Jsem rád,“ sjede tě pronikavým, nehraně přátelským pohledem, “Že je krystal konečně tam, kde má být. Nerad bych se touto záležitostí zdržoval déle, než je nutné,“ zvolna dojde na dva a půl metru k tobě a natáhne ruku, aby si převzal zásilku.

Hnusný dům na Unryke

Mohla to být docela pohodová procházka, kdyby mě něco celou dobu nesledovalo. Potlačil jsem znechucené zavrčení. Neměl jsem rád, když se někdo nebo něco za mnou tahalo ve stínech, ale rozhodl jsem se to přejít a nevěnovat tomu více pozornosti, než bylo nutné. Dokud se původce nepřiblíží více, než je zdrávo zdánlivě jej ignoruji.
Jakmile jsem stanul na prahu toho až přespřílit obyčejně vypadajícího domu a objevil se droid zkřivil jsem tvář do úšklebku.
"Nemám rád droid zmizni."
Zavrčel jsem, než ta plechovka vypadla. Přečetl jsem si zprávu z heslem.
"Hmmm vypadá to tu až moc klidně."
Přelétl jsem očima okolí. Nelíbilo se mi, že taková svině by měla tak obyčejné místečko.
"Jít hlavními dveřmi, to víš. Debile..."
Odtušil jsem a zamířil jsem okolo domu směrem, kterým zmizel droid, je dost velká šance, že zde bude i zadní vchod, nebo, že je majitel vyplácnutý jen na své ekozahrádce a čeká až se budu zmateně proplétat jeho barákem.
"Navíc dost pravděpodobně to heslo bude fungovat na přední i zadní dveře."
Rukou jsem sklouzl blíže ke kabátu, abych to neměl daleko k blasteru v očekávání komu budu moci za domem ustřelit hlavu, pokud se mi jí pokusí ustřelit první.

Unryke
Předání krystalu

Nikdo se za tebou neplížil. Celou cestu tě ale neopouštěl pocit, že na tobě přece jen nějaké špatně skryté (41%) oči visí – nakonec se zdálo nejpravděpodobnější, že namísto sledování někým zvolili způsob sledování něčím a techniky, ačkoliv je Unryke eko-planeta, je tady víc, než dost. Otázkou je, kdo tě vlastně sleduje – je to Caraghan a jeho lidé, nebo jen místní bezpečnostní složky, kterým se nezdáš? Možná obojí?

Na místě předání stojí bílý dům. Okna bez okenic, kterými dovnitř proudí čerstvý vzduch s každým závanem působí zvláštně étericky, jako by měl vlastní duši. Je to něco úplně jiného, než na co jsi zvyklý. Přesto si jsi moc dobře vědom toho, že nezasklená okna jsou zevnitř jistě chráněná důmyslným systémem, protože ani na Unryke není nulová zločinnost, a taky proto, že dovnitř není prakticky vidět. Onen mlhavý svět uvnitř může být skutečný, stejně tak to ale může být jen projekce.
Odněkud zpoza domu za krátko po tom, co dorazíš, vyjede malý droid. Jeho kulovitý tvar z dálky napovídá tomu, že si moc nepopovídáte, za to provede rychlý a jednoduchý sken, načež ti zapípá komunikátor s novou zprávou. V té je uvedeno číselné heslo potřebné pro vstup do domu. Droid chvíli vyčká, jako by čekal na spropitné, ale potom si jde po svých a zmizí druhou stranou zase někde za domem.

Zbývá se rozhodnout – budeš hrát podle daných pravidel, nebo ne?

Ulice, ve které dům stojí, je klidná. Zdánlivé uličky po bocích domu jsou hříčkou stavitelské fantazie, neboť nikam nevedou a po pár metrech na ně navazují stěny dalších domů. Jejich fasády jsou zašedlé, a pokud už působí bíle, pak rozhodně ne tak nově, jako dům, kde má dojít k předávce. O éteričnosti ani nemluvě, jsou to prostě domy. Z jejich popisků a okolí nic moc nevyčteš. Jde o obytnou čtvrť, kde se sem tam nastěhoval nějaký obchodník nebo někdo, kdo poskytuje rozličné služby. Působí to tady klidným, vyrovnaným dojmem, rozhodně to není místo, kde bys měl (na první pohled) čekat problémy.
Procházejí tudy také lidé. Některé nezajímáš vůbec, jiní si tě všimnou, ale povídat si z vlastní vůle nechtějí. Někteří spěchají, jiní jdou krok za krokem jako na procházce. Většina z nich je místních a většina z nich vypadá hodně zapáleně do zdejšího "žijte ekologicky, neničme vesmír".

Vítejne na Unryke místě, kde i bliješ semínka

Bylo mi jasné, že Raz ze svého zanechání na lodi není dvakrát nadšená. A tak nějak jsem se obával toho, že bude dělat problémy, i když to nebude patrné na první pohled.
"Jestli mi někdo poleze do lodi, byť by to byl technika ustřelím mu při návratu hlavu. Povoleny jsou jen vnější opravy, a nezvrtejte to."
Oznámil jsem v doku technikovi a dal mu hrst kreditů. Dost na to, aby se řídil instrukcemi a zbytečně se nevyptával, to totiž nemám rád. Bylo tady zeleno až oči přecházely. Za jiných okolností bych asi vítal to, že existuje nějaká planeta, která se chová dobře k přírodě a upřednosťnuje ji, na druhou stranu tady to bylo až takovou přemírou, že to bylo spíše otravné, než hezké. S tichým povzdechem jsem zamířil kupředu, ale hned po pár metrech mě zarazil hologram. Povytáhl jsem tázavě jedno obočí.
"No to mě poser. Von k nim vážně patří?"
Prohodil jsem spíše pro sebe a vytáhl si na to raději doutník. Už už jsem si chtěl ukousnout špičku a zapálit, když jsem viděl pohledy těch místních hábistů. Protočil jsem oči v sloup a zase ho zastrčil do kapsy.
"Fajn fajn, chápu je tedy čisto, až by z toho jeden voslepl."
Raději jsem přidal do kroku, abych to měl brzo za sebou. Z tohohle místa mě mrazilo v zádech. Bylo až moc.....klidné. A takové místa většinou něco skrývají, co člověk nechce zjistit.
"Určitě za tím bude nějaká levota, Caraghan a Děti zítřka? Ne pokud z toho nemá tučný profit."
Odtušil jsem v duchu a dle souřadnic mířil na místo setkání. Pochopitelně jsem to nakonec vzal oklikou, pro případ, že by měl své lidi už připravené někde po cestě, aby mě sledovali. Rád jsem byl ve výhodě, nebo alespoň za rovných podmínek. Dával jsem si pozor také, na příliš za mnou motající se zdejší příslušníky té podivné ekovíry.
"Jestlipak tady recyklují i.....ne fuj, raději to nechci vědět."
Rychle jsem zkoncentroval myšlenky opět na cíl a připomněl si, že čím dřív budu zpátky na lodi tím menší je šance, že Raz vyvede něco hloupého.

Unryke

Unryke je místem, kde se snoubí nové technologie a hluboká úcta k přírodě. Na první pohled to tak nemusí vypadat, ale zdejší obyvatelé se přizpůsobili planetě namísto toho, aby přizpůsobovali ji svým potřebám. Využívají jen obnovitelné zdroje energie a většina z toho, co se na Unryke prodává, je recyklovatelné, ekologické, zkrátka čisté.
Ráj idealistů.
Ráj Dětí zítřka. To je svým zastoupením největší zdejší odnož ekologických aktivistů a překvapivě jsou nejméně agresivní. Jejich duše už zřejmě dosáhly absolutního zenového stavu a jsou to právě oni, kdo na Unryke vytváří všudypřítomnou dobrou atmosféru.

Na plošinách pro návštěvní plavidla je rušno. Obyvatelé Unryke jsou v tom striktní – návštěvy ano, dovolené ano, podnikání ano, ale bude to vždy podle přírody. Přistávací plošiny jsou jediným malým škobrtnutím, daní za čilý obchodní ruch, a ačkoliv nevypadají kdo ví jak čistě, stabilně a vlastně obecně budí dojem, že mají svá nejlepší léta za sebou, jen díky nim se příchozí mohou dostat dál – do opravdového ráje.

Vzduch tady voní jinak. Hutně, čistě, jako by v něm bylo více kyslíku, ale jednomu se jen zlepší nálada a pohled na svět, nic jiného. Většina těch, které uvidíš po výstupu z lodi, se neusmívá. Jsou to obchodníci, víkendoví návštěvníci, ale veskrze jsou si (a tobě) všichni podobní. Obyvatele Unryke ale poznáš na první pohled – bezstarostně se usmívají, mají radost z existence a většina z nich také nosí světlé recyklovatelné šaty tradičního střihu, který zakrývá většinu jejich těl. Přestože tyto „hábity“ působí hrubě, jsou ve skutečnosti lehké, vzdušné a velmi pohodlné.

Jen kousek za plošinami, na holografických projekcích zabývající se nejrůznějšími projekty a reklamami zahlédneš něco, co není tak úplně žádoucí.

DĚTI ZÍTŘKA
volte Julese M. Caraghana jako zástupce migrační čtvrti!

Tak zní jednoduchý nápis, pod kterým se usmívá tvář muže středních let.

Sladkohořké probuzení

Trhnu sebou, když se ozve zaklepání. Jelikož jsme ale na lodi a je to právě zaklepání, které mě budí, zůstanu v klidu a rozvalím nohy, mezi kterými se zavlní ocas.
“Áha.. fajn. Měj se,“ no bezva, takže mě tady vážně nechá. Jako hadr. Na podlahu. Která se ale nemeje. Tiše zavrčím, ale vážně jen tak sama pro sebe. Hlavně neudělat nic, co by slyšela, na co by reagoval a za co by se na mě mohl zlobit.
I proto už nic dalšího neřeknu.

Blížící se zvíře

Spokojeně jsem vydechl. Měl jsem vše přichystané, mohl jsem si užívat ticha a cesty, která byla ničím nerušená. Byl jsem připravený na to, že by se to mohlo zvrtnout tím či oním způsobem. To, že můj datapad mlčel pro mě nebylo nic strašlivého. Dříve či později se někdo najde, kdo bude chtít dát za jeho hlavu dost na to, aby mi to stálo za to. Navíc nemusím ho oddělat dneska že?
"Snad Ouško nebude dělat velké problémy. Hmmm je až podivně potichu, ale to nevadí, alespoň proběhne zbytek cesty v poklidu."
Zbytek poklidné cesty jsem strávil tím, že jsem studoval rozložení místa, kam jsem se hodlal vydat. Místo setkání, prostředí, výhody, nevýhody. Byl jsem pořád někdo, kdo byl zvyklý neustále bojovat o život, takže jsem nehodlal nechat nic náhodě a hodlal jsem být připravený na vše.
Až těsně před přistáním jsem si promnul oči, otočil jsem se na židli a zmáčkl čudlík, abych poslal letové kontrole přístupové kódy, které chtějí.
"Nemám rád eko pošuky."
Odtušil jsem v duchu, zapnul autopilota na přistání, na sebe jsem hodil svůj vybavený kabát a zapnul jej. Překontroloval naposledy, že jsou všechny mé hračky na svých místech a posadil na hlavu klobouk. Pod kabát jsem si upevnil onen tubus s krystalem v místě, kde byl zesílený proti výstřelům neprůstřelným vláknem, aby nedošel úhoně a nebyl hned na očích.
Pak jsem zamířil ke kajutě Raz a zaklepal na dveře.
"Do pěti minut přistaneme. Jdu vyřídit obchody. Za dvě nebo tři hodinky jsem zpátky. Nedělej žádný velký bordel, zůstaň na lodi a neupozorňuj na sebe. Zavřu za sebou. Pokud se na loď vrátí kdokoli jiný, než já, zmiz."
Instruoval jsem jí, aniž bych jí dal možnost, že by měla jít se mnou. Už předtím padlo jasně, že je to dost blbý nápad ještě s tím, jak se věci mají. Zamířil jsem k rampě z lodi, abych mohl vystoupit a zase jí uzavřít.

Dvě hodiny do příletu na Unryke

Ani v dalších hodinách vám nikdo nezkříží cestu. Jistě, mihnete se kolem nějakých lodí a ony kolem vás, ale žádná nežádoucí společnost se nekoná. To dává naději, že doktůrek nekecal a tohle je neplánovaná akce, během které jste jediní, kdo ví, kde krystal je.

Špatné je, že po prvotním zájmu o Caraghanovu likvidaci kanály mlčí.

Odmlčela se i Raz, která zůstává ve své kajutě a skoro máš místy pocit, že jsi tady zase sám. Bez ženských je to stejně snazší. Žádné rvačky, provokace, pokusy o tvou likvidaci, ani přehnaná oddanost a touha být na milimetry blízko, nejlíp ani to ne.

Unryke je eko planeta. Jestli si tamní na něčem zakládají, je to čistá voda, půda i vzduch. Někdo by řekl, že jsou to sektářští pošuci, jiní zdejší obyvatele obdivují za přístup k místnímu ekosystému a klidným životům. Co zrovna tady pohledává Jules Macahian Caraghan je otázkou.. možná je ale právě místo jako Unryke to pravé, kam se můžou grázlíci jako on zašít a být v klidu.

Zmatky pod ušima

Nezastavuju, prostě jdu. Nějaká hrdost ve mně přece jen zbyla – nebo se nově rodí? Kdo ví. Nezáleží na tom, protože nad tím neuvažuju. Víc mě trápí, jestlipak to myslel vážně? Najít si vlastní zábavu? Pohrdlivě si odfrknu. Jak to, že neumí ocenit, že on je moje zábava?
Zapadnu do kajuty.
Vůbec se mi tady nelíbí. Je to strohé prostředí bez špetky osobitosti a příjemných vůní – už jsem se moc rozmazlila krátkým spánkem u něj a pobytem ve společných prostorách. Kecnu sebou na postel a otráveně se rozhlédnu. Dřív..

Byla spousta dřív. Jedno rozličnější, než druhé, rozdílné, ale vždycky tam někdo byl. Můj středobod. Někdo, o koho jsem se mohla opřít, nebo aspoň plnit k jeho potěšení to, o co žádal. Jenže Mat.. ten chce klid a ještě se mi nedaří nasát a zafixovat si jeho pach, abych dál mohla fungovat tak, jak jsem zvyklá.
To je novinka, se kterou se nějak neumím poprat. Co se stane, když potkáme někoho, na koho si zvyknout půjde? A co hůř, co se stane, když potkáme Maca?!
Zamrazí mě.

Ještě nějakou dobu přemýšlím, než znovu usnu. Tvrdě, lapená tichou místností.