Zdrcené Ouško

"Nejsem zvyklý na to mít společnost."
Vydechl jsem a mírně zavrtěl hlavou, než jsem se pohodlně opřel.
"Fajn to je hezký, ale vždy pracoval sám a najednou tady mám tebe a všechno je jiné....složitější...netypické."
Vyjasnil jsem jí, ale to už se dekovala do kajuty. Mírně jsem nad tím zavrtěl hlavou a zvedl jsem se ze svého místa.
"Ono jí to přejde."
Zabručel jsem spíše pro sebe a šel jsem raději překontrolovat svou výstroj a nachystat vše potřebné, než budeme přistávat.
"Asi sama neví, co si počít s touhle změnou ve svým životě."
Odtušil jsem v duchu a zamířil po kontrole výstroje zkontrolovat ještě všechny kontrolky palubního počítače jestli je vše v pořádku.

Zlomené srdíčko

Nespokojeně nakrčím lidský čumák, až se mi udělají vrásky mezi obočím. Tak nějak si ale držím přijatelnou vzdálenost, tím spíš, když zmíní, že za ním pořád lezu. A tak.. vždyť mi žádnou práci nezadal. S čím měl problém nechám být, kdyby chtěl, poví mi to.
“Tobě to vadí?“ zapřemýšlím nahlas. Obvykle, když jsem byla nežádoucí, vyřešila to nějaká klec nebo řetěz. Na tenhle volný styl si vzpomínám z dřívějška, i to v mém životě existovalo, jen jsou to hodně rozpité vzpomínky. Nějak trávit čas.
“Jsem s tebou rráda,“ nespokojeně máchnu ocasem, uši ve standardní poloze, “Ale.. tak.. dobře, no,“ dodám o poznání zklamaněji, ještě jednou zametu zem a po krátkém zaváhání vyrazím směr kajuta.

Ouško nebo kafe? Ah...Ouško

S dalším spokojeným výdechem jsem upil kávy a uvelebil jsem se. Užíval jsem si chvíli ticha a možnosti si vychutnat ten zázračný nápoj. Na okamžim se zdálo, že vše je tak, jako dřív, že vše má svůj obvyklý řád ale....
Tiše jsem vydechl, zavřel na okamžik oči, jen abych je vzápětí zvedl směrem k chodbě, ze které se objevila Raz.
"Jasně planá naděje."
Odtušil jsem nad přáním, aby spala trochu dýl a znovu jsem upil kafe.
"Nekoukej tak na mě. Zaprvý moc toho nenaspím a zadruhý....ach to je vlastně fuk."
Mávl jsem nad tím rukou a dopíjel postupně své kafe a v hlavě si uspořádával harmonogram, co vše musím za zbytek cesty stihnout.
"Měla by ses naučit nějak trávit čas, krom toho, že se budeš snažit plížit pořád za mnou."
Odložil jsem prázdný hrnek.

To je pořád něco..!

Dopad deky na nebohé spící já je jako výbuch bomby. Vnitřní výbuch. Leknu se tak zatraceně moc, že zároveň celá zatuhnu, takže nevydám ani hlásku, natož, abych se pohnula. Jen co vyměknu, odhodlaně vyskočím na nohy a chci, vážně chci, vyrazit ke dveřím. Akorát, že za mnou je voňavá vyhřátá postel..
Uhhhmm, tomu neodolám.
A najednou se válím na místě, kde rozhodně nemám co dělat, div mi netečou sliny od huby. Jakmile se vyřádí mé zvířecí já, srovnám si zmačkané příliš velké oblečení a kajutu rychlým krokem opustím.

Vlasy jako vrabčí hnízdo neřeším, stejně jako otlaky na tvářích a čele, kterým bude ještě chviličku trvat, než zmizí. I přes to, že vypadám zmačkaně, tak jedinou větu vyhrknu notně popouzeným tónem. Žádné ospalé miloučké vyzvídání.
“Kam si šel?!“
Stačí pohled, nasát nosíkem zdejší vzduch a trochu se zamyslet, abych zjistila, že si místo pořádného spánku srká kafe!
Vyčítavý výraz se prohloubí.

Zvířátko zvané motorová pila

"Nech si zdát Ouško."
Odvětil jsem jí, aniž bych se k ní zpátky otočil a snažil jsem se spát. Pravda na chvíli se mi to podařilo, avšak tentokrát mne nevzbudily nevybíravé sny, ale ten úděsný strojek, co si ustlal v rohu. Napůl jsem se otočil tím směrem a pootevřel jsem oko.
"Fakt hlučný zvířátko."
Přetočil jsem se na záda. Chvíli poslouchal ten rachot, než jsem se posadil a promnul jsem si oči.
"Asi jsem toho dneska naspal dost."
Sebral jsem své kalhoty a triko společně s botama do jedné ruky. Druhou jsem vzal deku a když jsem míjel rožek kde spalo to zvíře, tak jsem to na něj hodil, ať trochu ztiším ten hluk. Pak jsem se svými věcmi zamířil z pokoje ven. Zavřel jsem ho za sebou. Věci hodil na křeslo, boty vedle něj a sám jsem si jen tak, jak jsem byl ve spodkách zašel pro kafe se kterým jsem se vyvalil na gauč.
"No ještě chvíli si odpočinu. Snad bude to zvíře alespoň chvíli spát."
Ušklíbl jsem se a upil kávy.

Nejde jen o to, jestli je to tvrdý..!

Zazubím se snad všemi zuby, co mám, když svolí, že můžu zůstat. Nepochybuju o tom, že umím utrápit, ale tohle bylo čisté kouzlo osobnosti. Je prima ho moct používat bez obav, nebo jen s malýma obavama, ať je to upřímné.

“Ano. Vím. Rozuměla jsem tomu. Kdybys mě nechal lehnout si vedle tebe, už dávno chrupkám a tvoje jediná starost je, jak to zastavit,“ pobaveně zamrkám, sklouznu z posedu na posteli na všechny čtyři a v podřepu se rozhlédnu.
“Navíc, jsem o docela měkkoučká a hezky hřeju..,“ ohlédnu se na něj přes rameno, “Takže bych to chrápání nechtěl řešit tím, že mě vyhodíš,“ rozverně se zatetelím dalším úsměvem, ale potom si už dám odchod. Po dvou, rovnou do rohu, kde se opřu o zdi a s nohama nataženýma před sebe hledím k posteli tak dlouho, dokud se mi hlava nezačne klimbat, až se svezu na podlahu a prostě chrním.
A tím chrupáním jsem trochu kecala.
Chrápu docela nahlas.

Tvrdá vyjednavačka

Převrátím oči v sloup při zahájení jejího slovního vykrucování. Zdá se, že je to větší šťoura, než jsem čekal. Už už mám na jazyku ostřejší odpověď s tím, že to ale taky neznamená, že by se mi měla válet v posteli, když přijde s tím návrhem ala kompromis. Táhle vydechnu a úkosem se zadívám na místo, které v mém pokoji ukázala a pak zpátky na ni. Chvíli nevýrazně mlčím a pozoruju ji.
"Fajn, ale ne že budeš dělat rachot. Jinak po tobě hodím botu a věř mi, že jsou fakt těžký."
Upozornil jsem jí a znovu jsem ulehl.
"Máme snad ještě pár hodin do prvního meziskoku, využij je k odpočinku."
Instruoval jsem jí svým doporučením a jal jsem se příkladně jít spát také. Pochopitelně jsem se obrátil zády k ní, abych měl více klidu.

Nejsi kámen, vyměkneš

“M-hm,“ brouknu zklamaně. Každá holka chce slyšet něco hezkého a já o to víc, když je takový slušňák. A trochu bručoun. Možná spíš mrzout? Odtažitý podivín. Kdo ví, jaké jsou jeho opravdické choutky. Viděla jsem už leccos, ale to neznamená, že mě nemůže překvapit.

Ošiju se, ale nevypadá to, že bych si svůj pobyt v cizí posteli rozmyslela.
“Rozuměla jsem tomu moc dobře,“ nevinně se usměju, “Když tam ale můžu spát, neznamená to, že musím,“ začnu slovíčkařit, protože se nemám čeho jiného chytit. Až na..
“Nemůžeš vědět, že mi něco uděláš, když to nezkusíš. Tak, kompromis? Lehnu si támhle?“ ukážu do rohu, na zem.

Tvrdá realita

Mírně zamračeně jsem pozoroval Raz, která se mi už nasáčkovala na postel. Opravdu to bylo příšerně neodbytné stvoření. Nechápu, jak to s ní někdo vydržel. Teda asi chápu, ale nejspíše chápete, co mám na mysli. Teda já to chápu rozhodně.
Ne moc nadšeně jsem si promnul obličej a znovu k ní zvedl nijak veselý pohled. Ještě trošku zkroušenější výraz a mohla by být dost dobře chudý sirotek žadonící o kousek chleba.
"Předtím, než umře hlady, protože si ho stejně nikdo nevšimne."
Odtušil jsem v duchu.
"Ne to, jakože by se mi nechtělo úplně uklízet tvé rozstříknuté chlupaté já ze stěn mého pokoje."
Lehce jsem se ušklíbl, ale to, abych přiznal, že na ní třeba jen něco je, takovou radost jí opravdu neudělám. Sám jsem si ještě nebyl jistý, jak se k tomuhle svému chlupatému problému mám postavit, natož ho začít mít rád! Vyloučeno!
"Čemu jsi nerozuměla na tom, že máš svůj pokoj kde můžeš spát?"
Zamračil jsem se opět. Jeden by řekl, že bude ráda, že nemusí dřepět v kleci a bude si užívat volnosti a ne se mi sáčkovat do postele.

Jenom si tu pobudu a pak.. už neodejdu

Zjihnu nad přezdívkou, kterou mě osloví. V očích se mi roztančí spokojené odlesky a tváře se zakulatí poťouchlým úsměvem, dokud mi teda do mozečku nedoputuje i zbytek slov. Nad „ukojení tužeb“ ohrnu rty. Prostě vůbec neposlouchá. Vůbec.
Akorát, že pak je to kdo s koho.
“Se o sebe postarrám,“ zaprosím něžným zavrčením.
“Schoulím se ti v nohách a ani o tom nebudeš vědět,“ a co je lepšího, než o něčem mluvit? Přesně tak. Můj zadek ve vypůjčených kalhotách vytuněných dírou na ocas posadím na okraj postele a nevinným výrazem složím ruce v klíně.
“Je to dost daleko, abys na mě-,“ aha. Aha! Nemůžu říct nedosáhl, protože to vzhledem k páníkově podstatě nemusí hrát roli. Ovšem, jen pokud se mění i svévolně, podvědomě, během snění. Krátce si ležícího ne-člověka s divným pachem prohlídnu a dojde mi úplně jiná věc.
“Jako.. že.. ti na mě záleží?“ zvědavě nakloním hlavu na stranu.