Neodbytné....lišce?

Táhle jsem vydechl, asi bych byl raději, kdyby se mi to jen zdálo a já se mýlil ale Razin hlas a až nebezpečně blízká přítomnost to vyvracely. Rozloupl jsem oči a promnul si je, pak jsem se nadzvedl na loktu, abych na tu nezvanou chlupatou návštěvu lépe viděl.
"Ale já bych tobě mohl a to mi dělá větší starosti Ouško......Nemám rád výzkumy a jediný profit, který z toho vidím, je pro tvé ukojení tužeb."
Zhodnotil jsem svůj pohled na věc a s výrazem právě probuzeného ne příliš nadšeného medvěda jsem pohlédl do toho jejího prosebného kukuče.
"Vážně?"
Povytáhl jsem tázavě jedno obočí. Nevypadal jsem ani kapku přesvědčen jejími slovy a měl jsem opravdu velké nutkání jí posadit za dveře a zamknout.

Přátelská návštěva

“Pozdě,“ zahlásím, protože na něco nemyslet je fakt pozdě. Úplně. Navíc, když si všimnu odložených věcí – to v mých kalkulacích nebylo – je to totálka. Potlačeně se zakřením, ale strach mám pořád.
“Nic ti neudělám. Bude to.. jako.. výzkum! Každý si ukrojíme kousek soukromí a pohodlí, abychom dosáhli podmínek nutných pro adaptaci,“ až teda na to, že moje soukromí spíš není a co se týče pohodlí, jedině tím získám.
“Přece mě teď nevyhodíš..,“ zakňourám posmutněle, prosík se mi odráží v očích a vím, že to ví, i když se nedívá.

Vetřelec

"Nerad si pouštím někoho k tělu. Kohokoli."
Odpověděl jsem Raz, když jsem byl na odchodu a ještě jsem na ní mávl. Začínal jsem mít pocit, že v ní čtu, jako v otevřené knize....sice pěkně chlupaté a ušaté, ale i tak.
Automatickým pohybem jsem otevřel dveře do své ubikace a zmizel v ní a nechal je zase zavřít.
"Podivná bytůstka."
Zívl jsem a shodil tričko i kalhoty na bednu, pak jsem sundal boty a nechal je vedle postele. Jen ve spodkách jsem si zalezl a hodil přes sebe deku a uvelebil jsem se. S rukou za hlavou jsem ještě chvíli koukal do stropu, než jsem vydechl a zavřel oči.
"Jeden by neřekl jak náročné bude mít někoho dalšího na palubě."
Snažil jsem se spát. Spánek na sebe nedal dlouho čekat a přinesl mlhavé sny. Útržky z minulosti, kdy jsem přišel oddělat toho či onoho gaunera. Sny byly to jediné místo, kde se mi chodili všichni mstít. Nebyly to výčitky to ne, spíše jen jakási forma hloupých nočních můr, které bych fakt rád oželel.
"Sakra."
Zvedl jsem se na loktu a vydechl. Pak jsem si promnul oči a znovu ulehnul. Neměl jsem rád spánek. Sotva jsem znovu přimhouřil oka tiše se otevřely dveře a dovnitř vklouzl tichý stín. Pravidelně a pomalu jsem oddechoval. Cítil jsem její přítomnost. I když nebyla slyšet blížila se, ten pocit, kdy tě někdo sleduje jsem moc dobře znal.
"Ani na to nemysli."
Promluvil jsem polohlasně aniž bych hnul brvou, když se už už Raz chystala, že mi začne okupovat postel.

Odpočinek?

Spokojeně zaplácám ocasem, když páník zmíní, že pro mě najde využití. Když ne, najdu ho sama. Co se věku týče, není co rozebírat, takže jen zavrtím hlavou a příčina životního sešupu mi zůstane neznámá.

Pak to začne být zajímavější.
Teda až na to zamítnutí ještě předtím, než vůbec začnu žadonit.
“Ale no tak! Co by ti to udělalo?“ zaskuhrám zkroušeně.
“Vždyť jsem hodná! Nic jsem ti neudělala. Vážně nerozumím tomu, proč s tím máš takový problém,“ brblám po nespokojeném plácnutí rukama do stehen. Pohledem přitom doprovázím Mata na jeho odchodu. Ani mě nenapadne za ním dolízat, pche!

A najednou jsem sama.
V prostoru.
Nakloním hlavu na stranu a zahledím se ke stropu, na úplně nedůležité místo, a naslouchám zvukům, které se nesou lodí. Většina z nich monotónně pravidelných, tichých, a leckdy běžným uším skrytá – upřímně, nikdo o nic nepřichází. Jiné, třeba když Mat dojde k ubikaci, narušují jednolitost předení a cvakání, ale i to působí přirozeně.
Osamělost, to je panečku věc docela jiná. Vetře se pod kůži, pozvolna rozprostře kam až může a udeří sice očekávaně, ale tak podlým způsobem, že na tom očekávání vůbec nezáleží. Jindy zažívám hlavně pocit zmaru, ale dnes se z podvědomí vyloupne snad každá jasnější vzpomínka, nebo její útržek, na ty, kteří v mém životě něco znamenali – nebo jsem si myslela, že znamenají. Jejich bolestivé odchody a konce, zmizení a zrady, to všechno dohromady vytvoří tíživou mozaiku trhající na kusy poslední zbytky naděje na lepší zítřky.
Je evidentní, že dnešní osamělost je extra zákeřná, proto se zvednu a vyrazím na průzkum lodi.
Dlouho mi to nevydrží.
Co jsem potřebovala, to jsem viděla, a na to, abych tady slídila jsem moc chytrá. Slídění k ničemu není, ráda ostatní konfrontuji. Když to jde. Překvapené ksichtíky za to obvykle stojí.

Tak se stane, že teda najednou taky stojím, a to úplně někde jinde, než bych měla.
Jejda.
Ruku zvolna dopadající na panel dveří se mi nedaří zastavit a aby toho nebylo málo, ukážu se jako pěkná nešika a dveře se neotevřou (21%). Zůstanu na ně překvapeně zírat, načež se zamračím a skrz zaťaté zuby procedím neslyšné: “Zapomeň.“
Druhý pokus je jako od profíka (99%) a podaří se mi otevírání tlakem ruky zbrzdit do téměř neslyšného módu. Ne, že bych si myslela, že je páník úplný idiot a dávno už neví svoje. Dokud na mě ale nemíří blasterem, pokračuju v infiltraci do jeho bezprostřední blízkosti. Je to zhruba takhle: dva kroky za hranici dveří, zavřít, tichošlápkovsky překlenout vzdálenost k posteli a blaženě vklouznout vedle něj.

Ouško

Pousmál jsem se a podepřel jsem si bradu rukou, když jsem pozoroval a poslouchal Raz.
"Chápu, no věřím, že pro tebe najdu využití."
Přikývl jsem, i když jsem si zatím ani za mák nebyl jistý tím, co by to mělo v jejím případě být. Věřil jsem jí, že dokáže být užitečná, ale já prostě fakt nebyl zvyklej na to mít sebou někoho dalšího. Většinou to znamenalo problémy, nebo pokus o zradu při první příležitosti, tak bohužel někteří námezdní lovci také fungovali. A taky dofungovali.
Mírně jsem nakrabatil čelo a pak povytáhl jedno zkoumavé obočí, když položila onu zvláštní otázku.
"Hmmm nemyslím si. Věk se na tobě rozhodně nepodepisuje. Přijdeš si tak?"
Odvětil jsem a ještě chvíli vydržel sedět.
"No nic je třeba se prospat, než doletíme na místo."
Usoudil jsem nahlas a vstanu tak, abych nešlápl na Raz. Ještě jsem koukl jejím směrem.
"Máš svou postel."
Upozornil jsem jí, než jí začaly hlavou šrotovat myšlenky na to, že se nasáčkuje ke mě.
"S ní budou ještě starosti."
Vydechl jsem s drobným úsměvem a zamířil k sobě do pokoje. Na datapadu jsem nastavil časovač, měl jsem ještě pár hodin, než budeme dělat první meziskok v hyperprostoru.

Všeumělka ušatá

CHA! Tváře mi zrůžoví blahem, ale jinak to nepřeháním a necpu se mu pod ruku jako neodbytná kočka. Hezky si to mezi sebou nakouskujeme a bude to dobrý. Ne – bude to báječný! Svého poctivě vydobytého místa na jeho kolenou se ale jen tak nevzdám, ať si nade mnou brebentí o čem chce a jak dlouho chce. Jeho starosti budou moje, ale až bude sám chtít.

“Jak tě tak poslouchám, neumím nic, co by stálo za řeč,“ uchechtnu se pod pomyslnými vousky. Neochotně se potom odtáhnu z kolenou a rozcuchané vlasy mi ve všelijakém chaosu spadají do čele a tváře, kroutí se tam a překážejí v čistém výhledu. Vyřeším to jedním účinným prohrábnutím rukou směrem dozadu, výsledek ovšem není nijak estetický.
“Ostatním jsem byla užitečná a najdu něco, čím se vyšvihnu i tady, ale.. Nejsem profík. V ničem. Ani v čenichání ne, ale v tom jsem rozhodně zatraceně dobrá. Najdu, co je třeba a kde je třeba. Myslím, že to trochu souvisí s tím zvykáním, víš. Ona je to taky výhoda, protože když občas zdivočím, nikdy nejsi na ráně,“ spadnu na zadek a prsty naznačím výstřel ze zbraně.
“Občas jsem špehovala. Jindy jen hledala. Opravovala i stavěla, když bylo třeba, ale to je dávno. Střílela, ale něco zvládnu i holýma rukama. Potom jsem degradovala na.. hm.. společnici,“ otráveně se ušklíbnu.
“Myslíš, že jsem stará?“ natáhnu před sebe ruce, abych si je prohlédla. Staré věci se odkládají, každý se jich zbavit, ne?

Lozromiloušká

Když mi přistála Razina hlava na kolenou slétl jsem k ní očima. Na tohle jsem fakt nebyl zvyklý. Ale její slova mě přinutila se usmát a podrbat jí mezi ušima, až jí hříva lítala na všechny strany.
"Ale ale ty jsi mi roztomilá, myslíš si, že bys mi mohla ublížit."
Smál jsem se nad tím. To byla opravdu jedna z posledních věcí, kterých jsem se bál. Potkal jsem mnohem nebezpečnější bytosti a stále jsem tady.
"Jak jsem už řekl o mě se bát opravdu není třeba."
Znovu jsem se podíval na datapad, který už zůstal mlčet. Zavrtěl jsem nad tím mírně hlavou.
"Srabi. Kdyby zaplatili třeba bych jim řekl, že i na jejich hlavy už se objevilo pár odměn. Ale ty nestály fakt za to."
Mlaskl jsem a nechal datapad datapadem.
Byl až moc velký klid na můj vkus. Nelíbilo se mi to, protože tak se zákonitě vždy něco pokazí.
"Hele ležérko, co teda umíš?"
Povytáhl jsem obočí a položil ruku na opěrku křesla. Díval jsem se na ní. Normálně bych už asi zase kontroloval vybavení nebo si šel dál šlofíka, ale s tadytouhle mou návštěvou je to, docela složitější.

Hry zlých hochů III
Vyřazené nabídky

Na tvou obšírnou a poněkud "nenažranou" odpověď už žádná další nepřijde. Existuje samozřejmě několik možností a žádná z nich nevylučuje, že se ještě nějaká lukrativní nabídka objeví, nicméně nejspíš ne od těch, kteří tě už kontaktovali.

Let probíhá standardně. Letoun je v pořádku, technická udělátka nehlásí žádné závady ani narušení kontinuity. Nikdo vás zběsile nepronásleduje.. no, zkrátka idylka.

Upíří (a všechny ostatní) choutky

Nenaléhám, aby mi řekl, co všechno dokáže – ona je totiž to, že nemusím vědět všechno, nepopiratelná pravda. Tím tak nějak ukončím tuhle linku zvědavosti a zůstane otevřená jen ta, ve které hraje roli cokoliv, co by mi pomohlo se přizpůsobit.
Mírně našpulím stažené rty v přemýšlivém výrazu, zatímco mu bezostyšně hledím do tváře, i když si mě nevšímá a vypisuje se na dálku s kdo ví kým. Máchnu sice nespokojeně ocasem, ale to jen proto, že se obávám, že má zase pravdu a krev by mi opravdu k ničemu nebyla. Žárlení na vzdálené známosti je mi cizí.

Naneštěstí ale nic nevymyslím. Napadne mě několik dalších možností, akorát, že je to i tady padesát na padesát, tak se natáhnu víc dopředu a položím páníkovi hlavu na kolena. Docela hezky beze slov to vybízí k tomu, aby mě podrbal, a mě se už jen nad tou představou spokojeně přivřu oči.
“Hmmm. Žádný další řešení mě už nenapadá.. hlavně mě nenech, abych ti ublížila,“ vydechnu odevzdaně.

Ouško a obchody

Hrdelně jsem se zachechtal, když jsem viděl jak můj zjev zapůsobil na Raz. Pozoroval jsem jí klidnýma očima a mírně pokrčil rameny.
"Dost věcí. Ale taky nemusíš vědět všechno."
Mrkl jsem na ní s úšklebkem. Vím, že je to zvědavý tvor, třeba alespoň na chvíli zabavím její hlavičku. Při zmínce o krvi jsem chvíli zauvažoval a pak mírně zavrtěl hlavou.
"Nemyslím si, že to bude fungovat. Mé změny nejsou jen povrchové, takže v podstatě ani krev u mě nemusí být stálý prvek."
Prozradil jsem jí ještě a slétl očima na datapad.

Povytáhl jsem obočí nad novou nabídkou. Naklonil hlavu na stranu a zavrtěl nad tím s úšklebkem hlavou.
"Zoufalci."
Zamumlal jsem a začal psát odpověď.
"Hezká myšlenka, ale já pro více klientů na jednom kšeftu nedělám. Velice snadno se pak snaží z toho jednotlivý účastníci vycouvat, nebo měnit podmínky. Kontrakt uzavírám jen s jednou osobou, nebo organizací. Takže jestli někdo z vás dá prachy dohromady, je mi jedno, jak můžeme se vo něčem bavit ale budu zakázku řešit jen s tím, kdo bude mít prachy......jo abych nezapomněl okrádáte mě o čas, teď už budu chtít trojnásobek od kohokoli z vás, kdo se ozve o tuhle zakázku."
Nehodlal jsem se s nimi srát. Takové tlučhuby jsem znal moc dobře. Zase tak snadno se sebou vyjebat nenechám.