Hry zlých hochů III
V hledáčku Kardvik De‘Moster a další

Odpověď přijde bleskově. Je mámivá, lákavá, a tak nějak i moc upřímná - chtějí tě dostat, nebo se jen i malé rybky opravdu chtějí zbavit Caraghana?
“Nesmlouvám, jednoduše víc nemám. Kdyby se ale stáhl o peníze Kard a přihodím k tomu svoje peníze, dostane se finální suma lehce nad prvotní požadavek. Je na mol. Možná by se přidal i někdo další?“

Jedno překvápko na druhým

Vysvětlení o tom, koho a čeho se bát nebo ne, dává perfektní smysl. Sedí do toho, co si o Matovi myslím, a tak se nad tím jen pousměju a prakticky neznatelně přikývnu. Neznamená to, že se mi to líbí nebo to přijímám. Znamená to pouze to, že rozumím. Úsměv ale rychle zmizí, když na přetřes přijde svoboda.
Známe se sotva pár hodin, donutil mě se umýt a ještě mluví o tomhle? Ucuknu dozadu a dokonce i pustím opěrky křesla, protože položený dotaz mě dokonale odzbrojí. Než stačím odpovědět, protože v tu chvíli mi to myslí míň, než obvykle, dojde k proměně.
Stáhnu uši dozadu a v krku mi zabručí, jak se přemáhám nevrčet nahlas.
Dokonale to nedává smysl.
Takhle jiný? Proto.. panejo!
Vůbec nepobírám, co jsem vlastně viděla a jak se to stalo. A proč si vybral někoho tak hnusnýho!?

“No-rrr,“ odkašlu si, uši už zase nastražené, “Co ještě umíš?“ zamrkám, kecnu sebou na zem, nohy v tureckém sedu, a upřeně páníka propaluju pohledem.
“Třeba by pomohla krrev?“ když ne pach, je to jediné, co mě napadá. O jiné tělní tekutiny nějak zájem nemám, rozhodně ne po tom, čeho jsem právě byla svědkem. Nenápadně tím zamlouvám i nezodpovězený dotaz.

Ouško a obchody

Povytáhl jsem tázavě obočí a mírně zavrtěl hlavou.
"Řeknu ti to takhle o mě se bát nemusíš. Jediné, čeho se musíš obávat jsem já."
Divná výsvětlivka, ale říkala vše potřebné. Zmínka o prodeji byla zajímavá. Ale na jednu stranu jsem chápal, pokud se jí u mě nelíbilo. Přece jen spousta věcí byla nejspíše jiná, než očekávala.
"Dokud nezničíš loď, nebo nebo nebudeš kazit obchod, je mi to docela jedno......hmmmm prodat.....a co kdybych se jednoho dne rozhodl dát svobodu? Co bys s tím udělala?"
Vystřelil jsem proti ní úplně jinou kulku a pak jsem se naklonil mírně k ní a ušklíbl jsem se.
"Ukážu ti malé tajemství."
Má kůže se zavlnila a najednou získala absolutně jinou strukturu, pevnější. Šupinatější hrubší. Jako bych to nebyl ani já.

(Pro představu cca)

Po chvíli se můj vzhled zase navrátil a já se zadíval na datapad. Pousmál jsem se nad zprávami a zaměřil se na tu poslední, která byla znatelně od někoho jiného.
"Stejně, jako tvůj kámoš smlouváš na špatnou stranu. Pro tebe je cena dvojnásobek. Pro toho Kardvika pokud by si to chtěl rozmyslet již trojnásobek. Dobře rozmýšlej svou odpověď. Vo kšefty nouzi nemám. Dělám za odpovídající prachy, odpovídající práci."
Odepsal jsem s klidným úšklebkem na tváři. Za chvíli připlave více žraloků, kteří se budou ještě rvát o to, abych jim ten kus masa hodil.

Hry zlých hochů II
V hledáčku Kardvik De‘Moster a další

Konečně se dočkáš i zprávy z druhé strany. Nějak se nechce věřit tomu, že by Kardvik nad svou odpovědí tak dlouho přemýšlel, to se spíš věnuje něčemu jinému. Možná chlastu a ženským, možná jen hazardu.
“Vikláře jako ty znám. Moc keců, výsledek nikde. Takovejch se mi ozvalo už šest. Bez záruk ti nedám ani kredit.“

Krátce na to ale následuje druhá zpráva.
“Vejtaho.“
Tady je to už na pováženou v jakém stavu se mafiánek nachází, protože začíná znít – i takhle přes text – jako uražená bejvalka a ne jako někdo, kdo shání schopného nájemného vraha.

Jenže, po nějaké té odmlce, když už je liščo-holka zase moc blízko, přijde i třetí zpráva. Od někoho jiného.
“Vaše cena je dvojnásobek? Co takhle jeden a půl?“

A zamítá se i venčení..?!

Poklesne mi brada. Pracovat sám? Představa o společné první akci se rozpadne, i když úplně nezmizí – však se říká, že naděje umírá poslední. O kousek horší je, že na to nemám co namítnout. Sama jsem zmínila, že by se to mohlo podělat a vytáhnout teď to, že kdyby se to nepodělalo, mohlo bych být užitečná, protože Maca vycítím na míle daleko, je mimo.
Nespokojeně nakrčím horní ret.
Potom i ten spodní, takže je z toho dokonalý úšklebek plný chaosu a nespokojenosti, který dokreslují dvě nepatrné vrásky na čele nad nosem. Krátce na to ale rozhodně, odmítavě, potřesu hlavou.
“Ne, ne. Už vždycky budu mít strrach,“ pokřiveně se usměju, jak ještě vstřebávám nepříjemnou informaci o tom, že budu gaučák, a až potom zvednu na špičce prstu tričko a zahoupu s ním ve vzduchu, “Dokud mě neprrodáš.“
Nastane chvíle trapného ticha. Jako, je hezké, že se mám dobře, ale shrňme si fakta: nemůžu předat šutr; budu mít strach; a ve velkém finále máme to, že vůbec nevím, jak budu fungovat bez fixace na páníka.

Hlava mi začne padat na stranu, postupně, skokovitě, jako bych napodobovala sekundovou ručičku hodin, akorát, že zvládnu tiknout jen čtyřikrát.
“Takže.. co jako budu dělat?“ zvednu se ze sedačky a poněkud nevhodně se přiblížím ke křeslu, rukama se opřu každou o jednu opěrku a zatarasím tak únikovou cestu svým tělem. Není v tom úmysl, jako obvykle prostě dělám co mě zrovna napadne a neřeším, jestli se to tomu druhýmu líbí, nebo ne.

Zbytečné starosti

Nechal jsem datapad být a věnoval pozornost znovu Raz, která se zdála být mými plány zaujatější, než bych čekal .Mírně jsem povytáhl obočí a poslouchal, co má na srdci.
Už při jejích prvních slovech mi cuknul koutek.
"Žádný z těchhle maníků není nikdy sám. A přesto umíraj, jako mouchy, když na to přijde."
Vzpomněl jsem si hned na několik případů příliš sebejistých šéfů podsvětí, kteří na to doplatili a za jejichž kůži jsem pak shrábl odměnu. Razina upřímnost a obavy by mne asi jindy možná mohly dojmout, jen, kdyby nebyly zbytečné. Mírně jsem se musel uchechtnout a na tváři mi úsměv zůstal. Zamířil jsem k Raz a posadil se naproti ní do křesla. Pak jsem jí věnoval delší pohled plný klidu a jistoty.
"S tím, že nebude sám počítám, kdyby byl, bylo by to moc jednoduchý. Takový idioti nežijou dlouho. Navíc není ještě nic rozhodnuto, zadarmo se za nikým nehoním. Ale i já mám pár es v rukávu."
Ubezpečil jsem jí a mírně pokrčil rameny.
"Díky za zmínění, ale nikdy jsem neřekl, že tě k tomu obchodu vezmu sebou. Jsem zvyklý pracovat sám. O sebe se postarat umím. Další účastnici na akci znamenají rozptýlení. Takže se nemusíš bát, že by se k tobě dostal."
Vysvětlím jí a pak pomalu vydechnu a zkoumavě se na ní podívám.
"Jsem ten poslední o koho bys měla mít strach. A co se týká toho tvýho zvykání. Řekl bych, že to nikdy nepůjde úplně tak, jak bys chtěla, nebo byla zvyklá. Přemýšlel jsem nad tím ve sprše a nejspíše nemám stabilní pach. Je proměnlivý stejně, jako já."
Načnul jsem téma, o kterém jsem se většinou moc nebavil.

Jakože opravdu vůbec žádný společný spaní?

Nespokojeně zamručím a to rovnou dvakrát. Poprvé nad zamítavou odpovědí a vyhnáním do vlastní ubikace, podruhé nad tím, jak vysoko Mat nosí svůj nos. Nepodceňuju ho, to ne, ale zkrátka a dobře bych se Macovi chtěla vyhnout. Zřejmě jsem už ale od života dostala dost, takže nemůžu mít všechno. A kdybych si měla vybrat.. zvolím si to společné spaní a Maca shodím ze skály.
Musím na to chytře.
Jakmile mi dojde, že začínám taktizovat, pod tričkem se zamračím. Takhle by to rozhodně nemělo fungovat, jenže s páníkem jsem celá pokažená a on se zuby nehty brání bližšímu kontaktu.

“Jak to chceš provést? Nikdy není sám a my jsme jen dva. I sebechytřejší plán bude podlíhat takovýmu omezení. Navíc.. navíc..,“ vzdychnu a stáhnu si tričko z obličeje, načež se zvednu na lokty, abychom na sebe pořádně viděli. Ostré světlo mě donutí chvilku mhouřit oči.
“Zasloužíš si to vědět. Nejde mi si zvyknout. Asi, že seš jinej. Na Maca Carraghana si ale pamatuju dobře, i na to, jak jsem na něj byla zvyklá. Bojím se, že když mě nemáš úplně pod kontrrrolou..,“ zadrhnu se. Stydím se. Připadám si rozbitá a k ničemu. Nechci být k ničemu! Chci pomoct tam, kde je třeba, tomu, kdo se o mě hezky postaral a navíc mu patřím.

Tvrdé obchody

Vzhlédl jsem s povytaženým obočím směrem k Raz. Její první poznámku jsem spíše ignoroval a nějak přešel. Ta druhá mne překvapila a donutila jí věnovat více pozornosti.
Mírně jsem zavrtěl hlavou.
"Hodlám se vyspat, takže ne, od toho máš svou ubikaci."
Odvětil jsem s klidem v hlase a očima slétl na datapad a příchozí zprávy.
"Není ale to ani já ne. A samozřejmě, že najdeme jiný džob, ale mít dvě mouchy jednou ranou je taky přívětivý. Navíc se na něj sbírají pomalu ale jistě zájemci o jeho hlavu, jak tak koukám."
Opřel jsem se o zeď a zamračil jsem se nad neochotou Kundvika.
"Kdybych s tebou chtěl vyjebávat řek bych si minimálně třikrát tolik. Nedělej ze mě idiota. Vím moc dobře, jak nebezpečnej ten sráč je. Pokud nejsi připravenej zaplatit za práci pořádně a adekvátně tak ti bude i nadále trnem v oku."
Odepsal jsem první zprávu a mírně nad tím mlaskl.
"Záruka je ta, že svý kontrakty vždy dotáhnu do konce."
"Občas zapomínám, jací kreténi někdy vypisují zakázky."
Zabručím spíše pro sebe, aniž bych vzhlédl od zápěstí.
"Hele mám teď docela na pilno, jestli bude tvá touha po troše klidu bude silnější, ozvi se s řádnou nabídkou platby. Za tu nabídnutou almužnu to fakt nestojí. S rozmýšlením si dej klidně na čas. Cena mých služeb jen roste a určitě se najde jiný dobře placený kontrakt a pak už bude pozdě."
Dohodil jsem ještě, protože zase tak moc mě ta nabídka nesrala a byl jsem z těch, co si fakt mohli vybírat. Pak jsem konečně odlepil oči od datapadu a zaměřil pozornost na tu mou ušatou feťačku triček.
"Doufám, že takhle v rauši nebude pořád. To by asi nedělalo dobrou vizitku, za chvíli bych si mohl otevřít s takovou bordel a nabrat pár dalších obdobných."
Zavrtěl jsem nad tou myšlenkou hlavou. Nelíbila se mi ani za mák.

Hry zlých hochů
V hledáčku Kardvik De‘Moster a další

V klidu odešleš zprávu a nějakou dobu, kromě probraného dárečku na pohovce, který má až příliš citlivé a zvědavé uši a nijak se za to nestydí, se nic neděje. Můžeš tak být zase odrovnaný Razinou přímočarostí i tím, jaké na tebe má požadavky, když..
“Nenechám se sebou vyjebávat. Půlka napřed není problém, vodměna vyšší nebude.“

Klid po zprávě ovšem netrvá dlouho. Objeví se další zpráva, odesílatel stejný.
“Jaký jsou záruky?“

Gaučando

“Nebuď blázínek..,“ zamumlám rozespale s notnou pauzou po velmi tiché poznámce o likvidaci Maca, tričko stále přehozené přes obličej. Trvá, než se úplně zmátožím, a i potom jen zvesela zamávám chodidly a zůstanu skrytá pod špinavým, upoceným, a zatraceně dobře voňavým svrškem.

Nemám šajn, kolik času uběhlo od chvíle, co jsme se viděli naposledy, ale nejspíš moc ne. Na gauči jsem rozhodně podřimovala, ale ani s pocitem, že se tady ničeho nemusím bát, jsem nedokázala pořádně usnout. A tak se mi to v hlavičce zase seskupí podle naléhavosti.
“Můžu s tebou spát?“ zaprosím. Trocha klidu, měkká postel a teplé objetí, to během pár hodin napraví roky křivd a utrpení. Kdo tvrdí, že ne, není genetická hříčka pošahanýho vědátora.

Jakmile je skvělý nápad, venku, můžu se vrátit k původním obavám. Pořád u toho ale ležím rozplácnutá na gauči.
“Mac Carrraghan není amatérr,“ do hlasu se mi vloudí trocha ustrašeného a nepřátelského vrčení v jednom, “Dej mu tu věc a nech to být. Myslím to s tebou dobře. Najdeme jiný džob.“