Feťácké doupě

"Stejně by ses tam nevešla."
Ušklíbl jsem se a dlaň své velké ruky jí posadil mezi ušiska a rozčepýřil ještě mokré vlasy, než jsem zamířil do sprchy. Její svůdné pohyby jsem sice zahlédl, ale snažil jsem se je odignorovat. Rozptylovat se při práci, není většinou vůbec zdravé.
"Jasně."
Mávl jsem na ní aniž bych se ohlédl a zmizel jsem ve sprše, kde jsem shodil zbytek oděvu a jak jsem se pořádné očisty. Bylo to fajn nechat si konečně stékat horkou vodu po vlasech a těle. Očistné, příjemné. Špína a zbytky zaschlé krve ze mě stékaly stejně, jako pot. Sprchu jsem si náležitě užil
"Výborně, hned je to lepší."
Vylezl jsem ze sprchy jen s osuškou kolem pasu a hodil jsem své oblečení do špíny k automatickému vyprání a ze skřínky jsem si vytáhl čisté. O chvíli později jsem zmizel v pokoji, kde jsem bytoval já a brzo se zase objevil již v čistém černém tričku a volnýchých kalhotách. Vypadal jsem více.....hmmm domácky řekl bych. Což bylo něco, co jsem si dovolil jen v bezpečí svého "úkrytu". Pak jsem se podíval na svůj zápěstní datapad a nechal zobrazit přijatá data.
"Helemese Kardvik De´Moster....hmmmm docela bohatý hlavounek z podsvětí a měl by zájem o Macovu hlavu zajímavé. Podíváme se kolik nabízí."
Mumlal jsem si pro sebe. Mírně nespokojeně jsem si mlaskl. Nabízená částka, nebyla nijak extra vysoká. Chtělo by to minimálně dvojnásobek té částky, aby se mi ta práce vyplatila. Proto jsem odeslal zašifrovanou odpověď na vypsanou nabídku v podsvětních bounty kruzích, že pokud mi dá dvojnásobek a polovinu pošle předem na jeden z mých anonymních účtu, postarám se o něj. Samozřejmě zatím jsem neuváděl žádné informace o své vlastní osobě. Bylo by to nemoudré, dokud není kontrakt uzavřen. Koutkem oka jsem zalétl k tomu mému ušatému feťáčkovi.
"No alespoň je na chvíli spokojená a v klidu."
Ušklíbl jsem se pro sebe.

Spokojený pasažér

Přitáhnu si tričko majetnicky k sobě a zabořím do něj nos. Hluboký nádech stačí k tomu, abych se trochu uklidnila, a do výrazu se mi vrátí příčetnost. Přesto zareaguji až ve chvíli, kdy zmíní sprchu.
Proklatá voda, co s tím pořád má? Zakleju v duchu při vzpomínce na vlastní koupání, které proběhlo naštěstí rychle a bez újmy, a hodím po něm zvědavým očkem. Vlastně, oběma. Pořádně si ho zpoza trička prohlédnu a nějak neřeším, že pořád stojím strašlivě blízko, a vůbec se to nehodí. Pohled je to totiž natolik uspokojivý, že se mi koutky zhoupnou do velkého šibalského úsměvu, který bez skrupulí dává najevo, že bych si nejspíš dala říct.

Od toho tady ale nejsem! Zatím.. Moje válení se a mazlení je účelné, chrání společnou budoucnost, není to předehra k něčemu šťavnatějšímu. To dá rozum!

“Nechám si to ujít,“ zamumlám do špinavého svršku a namísto do ubikace, kam bych měla odpelášit, zavřít se a vylézt, až to po mě bude chtít, zamířím nazpátek ke gauči.
“Ale počkám na tebe. Kdyby sis to dr-r-bání rrozmyslel,“ laškovně mrsknu ocasem, což pravděpodobně stejně nepozná, a celá natěšená z čichacího úlovku v rukách se rozvalím na gauč ve společence. Nohy přes okraj, hlava v oblacích – triko přehozené ve zmuchlaném stavu přes obličej, dokonalost. Jestli takhle usnu, tak ať.

Neodbytný mazlík

Bylo až s podivem do jakého rauše se při vidině toho, že se mi dostane ke krku, propadla. Při tomto chování jsem začínal i trochu pochybovat o tom, že by mi ho chtěla jen olíznout, ale spíš bych očekával, že se mi do něj hladově zakousne. Naštěstí se zdálo, že se jí navrátilo trochu vnímání a rozumu.
Úlevně jsem vydechl a trochu jsem se uvolnil. Tohle bylo fakt divný.
"Přísahám, že podivnějšího pasažéra jsem tu ještě neměl."
Zabručel jsem si sám pro sebe a slétl očima na její ještě stále trochu zastřený výraz a ruku, která mi drtila tričko. Opřel jsme si hlavu o chladnou skřínku za sebou a dál na ní úkolem koukal dolů.
"Hmmf to zní, jako jiná forma otroctví."
Odvětil jsem nad jejím vysvětlením. Zdálo se, že tahle forma otroctví je pro ní však nějakým způsobem nutkavá. Na okamžik jsem se zadíval před sebe.
"Podobně, jako má touha po nových DNA kódech."
Znovu jsem se nadechl a vydechl, abych získal trochu klidu na těle. Při její žádosti jsem zaměřil pohled na ruku držící tričko.
"Hmmmch....fajn, ale jen proto, že už chci mít tuhle záležitost z krku. Doslova."
Upozornil jsem jí a přetáhl jsem si trikot přes hlavu a nechal jí ho, když se ho tak křečovitě držela. Na jeho bocích čněly dvě díry, protože jsem se od té doby, co jsem potřeboval na Mad další dvě ruce navíc, tak nějak nestihl převlíct.
"Stejně jsem si chtěl dát sprchu."
Poznamenám neutrálně a trošku kriticky pozoruju, co má za lubem tentokrát.

Balancování na hraně

Jakmile začne protestovat, začnu si víc vymáhat, co mi náleží – naštěstí je to pořád v uvědomělejší rovině, a tak se jen snažím vytáhnout výš, ale on je příliš vysoký a musela bych začít levitovat, abych uspěla. Tlak na jeho krk si z přirozeného respektu zesílit neodvážím.
“D-rrr-ej… mi… rrr...“
Je to tak, jak to má být, a přesto jinak.
Jako by se část vědomí přesunula jinam, do míst, kde se čas táhne jako med a na pozadí toho všeho se skládají zámek a klíč. Skládají, nezapadají do sebe. Jednotlivé kousky se na sebe vrší, lnou k sobě, začínají tvořit dva samostatné celky, ale jestli se nepřestane cukat, k žádnému velkému finále nikdy nedojde.
“Krrrk.“
Chycená v okamžiku propadám panice. Část mě si uvědomuje o čem páník mluví, ale část chce víc – všechno – hned. Hned!!!

Křečovitě odtáhnu prsty od jeho šíje a silou vůle dopadnu na paty a dál před sebe – někam do oblasti jeho hrudi – třeštím oči. Nechci umřít. Nechci ani, aby měl pocit, že ho do něčeho nutím a smést tak pomyslné zrnko důvěry, které mezi námi vzniklo. Jenže já se na něj potřebuju navázat i jinak.
“Je to.. pojist-rr-ka. Musím. Cítit. Pak.. poslouchám,“ snažím se udržet v procesu, jenže do toho se snažím vysvětlit něco, co jsem měla udělat už předtím. Jenže on měl počkat! Všechno se to pokazilo a je třeba sjednat nápravu. Zároveň ale tuším, že to nebude jednoduché, protože je opravdu jiný.
Divoce ucuknu očima do strany a potom zpět na hruď.
Prsty zmuchlám látku svršku.
"Svlíkni si to."

Nebezpečné přesvědčování

Trošku kriticky jsem si Raz prohlížel, když mi začala vysvětlovat, že je tohle jedna z těch věcí, které jí vštípili do hlavy, ale sama neví proč.
"Pošahanej doktor, ještě že chcípl."
Pomyslel jsem si nespokojeně, protože tohle bylo fakt.....divný. Jinak se to nazvat nedalo. Začínal jsem si poslední hodiny připadat, jako bych to vlastně ani nebyl já. Vypustil jsem vzduch z plic.
"Skvělý."
Povzdechl jsem si. Skoro jsem si začínal říkat, že tahle holka je mnohem nebezpečnější, než kdokoli koho jsem na palubě přepravoval a pokusil se mě několikrát zabít, nebo z něho byla kostka ledu. Tím, jak se chovala mile, vtíravě a prapodivně bylo o to snazší polevit na ostražitosti.
Viděl jsem její výraz, když mi měla olíznout ruku.
"Jo chápu, že bys ráda jinou část těla, ale smůlka.....hold budeš muset vydržet trochu oleje."
Zabručel jsem si v duchu, protože přece jen jsem před chvíli ještě kontroloval a ošetřoval zbraně, které jsou často ošetřovány právě olejem. Pozoroval jsem, jak mi olízla ruku i to, jak se začalo měnit její chování, jakoby snad propadla do nějakého tranzu. O to více jsem zpozorněl.
"Hej hej. Hele tohle jsme si nedohodli."
Otřel jsem si mokrou ruku o kalhoty a chtěl si od ní získat bezpečnější vzdálenost, ale ucítil jsem za zády skřínku, která znamenala žádné couvání. Jasně mohl bych jí čapnout za krk a přelomit vejpůl, ale to by nebylo ideální ani přínosné řešení.
Naštěstí jsem byl dost vysoký, takže na můj krk hned tak nedosáhla. Nejspíše jsem neměl ani tak strach z toho, že by mě opravdu zakousla.....nebylo by to první ani poslední kousnutí, které bych obdržel a přežil ho, jako spíše z té intimní blízkosti a toho, co by se mohlo stát.
Dlouze se nadechnu, abych získal nad sebou klid a rovnováhu a odolávám tlaku, kterým si mě chce táhnout k sobě, ale nijak prudce.
"Jo tohle jsem slyšel už mockrát a pak jsem dotyčnýho musel zabít."
Konstatoval jsem holý fakt a slétl očima k ní.
"Určitě existuje i jiný....normálnější způsob."
Snažil jsem se jí přesvědčit k něčemu....hmmm...rozumnějšímu?

Ještě trochu!

S přesvědčováním nevěřících nemám dobré zkušenosti, takže se mi tvář zkřiví úšklebkem, nicméně žádný konkrétní příklad na svou obranu neuvedu. Navíc, pořád řešíme problém ze všech nejzásadnější, a to je zvykání si.
V klidu, přenášející tíhu těla z jedné nohy na druhou, čekám, až si dodělá, co potřebuje. Nezakázal mi se tady potloukat a očumovat, co kde má, takže se ani nemusím cítit provinile.

“Nevím. Nikdo to ještě neriskoval,“ odpovím popravdě, “Některé záležitosti mají svá pravidla a tohle je ten případ, kdy jsi první, koho to vůbec zajímá. Nedostupná data. Úplně nulové zkušenosti. Třeba si to ani pamatovat nechci?“ nadhodím, aniž bych znala odpověď nebo snad měla aspoň nějaké indicie.
Když po mě opakuje, pohotově zakývám hlavou. Přesně tak. Jen si tě olíznu a bude. Zazubím se.
Úsměv mě ale rázem přejde, když ke mně natáhne ruku. Dlaní! Nahoru! Copak jsem nějaký pes? Zakmitám pohledem mezi jeho tváří a nataženou rukou, ale asi to taky myslí vážně, ale protože se nemá k tomu odhalit jiný kus kůže, nejspíš mi to bude muset stačit. Nespokojeně nad tím ale nakrčím nos. Kdo ví, kam sahal.
Přidržím nataženou ruku svou, nasliním si jazyk a provedu jeden ukázkový extra dlouhý líz od posledního článku prostředníčku až k zápěstí. Měkký hebký jazyk za sebou zanechá mokrou stopu a mě se podaří druhou rukou nahmátnout kus uchopitelné látky na jeho hrudi. Tu pevně stisknu mezi prsty.
Na olíznuté zápěstí ještě okamžik dýchám, jako v tranzu. Rty mírně od sebe, jazyk schovaný a oči zeširoka otevřené.
“Krrrk,“ aniž by to tušil, stojím si za svým původním cílem k olíznutí, protože je to nejlepší místo, “Nezrrraním tě,“ dodám zmámeně, kratince se na něj podívám, než se přitáhnu blíž a zvednu na špičky.
“Mě můžeš věřřřit,“ dál svírám kus jeho oblečení, zatímco druhou rukou pustím tu jeho a pod náporem netrpělivosti mu jí vklouznu na šíji, prsty částečně do vlasů. Tlak, kterým ho táhnu k sobě je ale mírný, opatrný, abych ho neodradila od spolupráce.

Podivné seznamování

"Musím se připravit na přistání a vyřídit pár věcí."
Odvětil jsem na její otázku. Byla až děsivě příjemně otravná, což se mi v určitém smyslu ani trošku nelíbilo. Ohlédl jsem se od skříně se zbraněmi a jinou výbavou znovu na ní.
"Jako třeba?"
Povytáhnu tázavě obočí. Nemám o ní nijak přehnané mínění, na druhou stranu jí však ani příliš nepodceňuji. Skoro každá bytost dokáže být nebezpečná, když chce, takže se tu klidně mohu bavit s masovým vrahem, ale i kdyby, není důvod k obavám.
S táhlým výdechem jsem zavřel skřínku a zády se o ní opřel. Ruce jsem složil na prsa a věnoval Raz zkoumavý pohled.
"Co s tím pořád má?"
"Fajn co se stane, když si na mě nezvykneš? Nebo jak tomu říkáš. V čem je problém? Co bude jinak?"
Zeptal jsem se nakonec na to, co mi dosud vlastně nevysvětlila. Nedokázal jsem tuto otázku už brát jen jako holý fakt a odsouvat ji. Potřeboval jsem porozumět, co je ten tvor sakra zač.
"Olíznout."
Zopakoval jsem a chvíli jí pozoroval jestli to myslí opravdu vážně. Po chvilce mi bylo jasné, že jo. Úplně jsem nerozuměl, jak to může být pro někoho obyčejná procedůra, ale když jí to udělá radost.
"Fajn lízni si ale pak mě nech pracovat."
Natáhl jsem k ní ruku dlaní nahoru, aby si jí mohla olíznout dle libosti. Pokud je to něco, díky čemu pak budu mít chvíli klid na to zkontrolovat výstroj a nevyhodit u toho do vzduchu loď granátem, protože mi Ouško skočí za krk. Budiž.

Žádost

Jen co dojde na poučky, obrátím oči v sloup, ovšem ani na chvíli nepřestanu poslouchat – co kdybych pak minula podstatnou informaci. Tentokrát se ale zklamaně zatvářím.
“Už žádný společný čas? Ale..! Mě se to líbilo!“ protestuju, vyskočím z gauče a jako správná roztěkaná otrava vyrazím za ním. Udržuji přitom mezi námi zdravý odstup, kdyby náhodou mělo dojít na něco nepředvídatelného. Opatrnost při provokacích především.
“Co by ti to udělalo? AhhHH!“ zatnu ruce v pěst, jak se zlobím, ale ani mě nenapadne to fyzicky přenášet na páníka.
“Říkala jsem, že umím být užitečná. Dělala jsem spoustu věcí, včetně nebezpečných,“ hrdě vypnu hruď. Jestli si myslí, že jsem jen polehávala před krbem nebo zahřívala postel, mýlí se.
“Jenže k tomu tě potřebuju nasát. Funguju tak, není to můj rozmar.. Pro dobro nás obou bys měl ještě zatnout zuby a zkusit to se mnou,“ přihodím vlastní doporučení, protkané nitkami frustrace a zoufalosti. Rozhodně to není tak, že bych mu rozkazovala.
Hlasitě vydechnu, dodám si ještě odvahy a zatímco se ocas za mnou neklidně kývá ze strany na stranu, znovu otevřu pusu.
“Zkusím tě olíznout a když to nezabere, nechám to pro dnešek být,“ navrhnu, jako bych si říkala o sklenku vody. Lízání? Zkrátka nic divného. Problém je jedině v tom, že netuším, co se stane, když svoje dnešní snahy přeložím na zítra – bude už pozdě?

Jednou si zvykne.....možná

Jak bylo vidět, začala si přivykat novému prostředí velice rychle. Minimálně mému gauči. Nu což, alespoň jí nemám někde pořád pod nohama, jak by tomu bylo u opravdového zvířecího mazlíčka, takže tohle budu brát, jako jakési plus.
"S doručováním zakázky."
Odvětil jsem a v mezičase jsem si vyťukal do zápěstního datapadu žádost o vyhledávání. Letmo jsem slétl očima směrem k ní a na chvíli jsme se zastavil.
"Ne....a věř mi, také se docela snažím....Každopádně tvou žádost jsem splnil. Nechal jsem tě na sobě ležet. To, že ti to nepomohlo, je věc druhá."
Zhodnotím prostá fakta, když poplácá dlaní na místo vedle sebe na gauči, trošku kriticky pozvednu jedno obočí v náznaku tázavého výrazu.
"Ty se prospi, já mám ještě nějakou práci."
Znovu jsem shlédl k datapadu, který mi potvrdil vyhledávání.
"Tak přece máme pár lidí, kteří by tě chtěli mrtvýho, teď je jen otázka za kolik."
Stáhnu si údaje k nejslibnějšímu kontaktu s tím, že mu cestou zavolám. Má pozornost se opět přesunula k Raz.
"Věř mi, že poslouchat se naučíš velice rychle, až na tom bude záviset tvůj život. A v mé branži to tak bude spíše dříve, než později. Takže ti doporučuji se poslouchat naučit tak, jako tak."
Bylo to klidné, upozornění. Žádná výhružka, nebo příslib toho, že si to jinak schytá. Jen jasné upozornění toho, že když se odchýlí od mého plánu může jí to stát krk, ne mou, ale její vlastní vinou. Přece jen já vím, co dělám. Vím, jak v tomto světě fungovat.
"Jdu zkontrolovat vybavení, máš pár hodin na to se vyspat Ouško."
Prohlásil jsem a zamířil k uzamčené skřínce, ve které jsem měl část svého vybavení.

Neustálé narušování aklimatizace

Spokojeně si hovím na páníkově klíně, připravená tam setrvat ještě pár minut, než mě to přestane bavit a zkusím něco nového. Nestačím ale ještě být ani dostatečně troufalá a olíznout mu krk, když se sám nakloní dopředu. Zpozorním, připravená na cokoliv – a tím myslím opravdu připravená aktivně reagovat na cokoliv, a i tentokrát je výsledek čekání hořkosladký. Pobaveně se zazubím, protože mi připadá veselé, že ty jeho řeči nejsou přehnaně sebevědomé, ale s lehkostí jemu vlastní odráží realitu. Kdo jiný by to měl potvrdit, když ne já?
A když mě k tomu nesmete rukou, ale posadí vedle, nemůžu být spokojenější. Pořád bych ho ráda ochutnala, ale určitě se najde nějaká příležitost i později.
Rozvalím se na gauči. Nohy mi vyjdou natáhnout tak akorát k opěrce, zato ruce se přehoupnou do prostoru mimo sedačku. Několikrát za sebou natáhnu a zase skrčím prsty k dlani, jako kočka, a sleduju do čeho se jde Mat pustit.
Jelikož jsem nedostala žádný přímý rozkaz, vezmu to tak, že mě nepotřebuje a můžu se válet. Tomu se věnuji s opravdovou chutí a během toho, co zařídí jistojistě spoustu věcí, já si lebedím na gauči.

“Jaké práce?“ hodím po něm zvědavě očkem. Vrčení během toho, co mluvím, zase ustoupí.
“Rozhodila jsem tě? Ustavičně narušuješ mou aklimatizaci a přitom se tolik snažím!“ pronesu až přehnaně teatrálně, “Slíbila jsem ti, že když mě na sobě necháš ležet, řeknu ti víc o Macovi,“ vyšvihnu se do sedu, způsobně srovnám nohy a vedle nich ocas, a poplácám rukou na gauč hned vedle sebe. Vůbec se přitom za sebe a své způsoby nestydím. Pak mě ale trkne jiný návrh, stejně odvážný, jako většina věcí, které jsem na něj dnes už zkusila.
“Určitě si musíš taky odpočinout. Navrhuji spojit užitečné s užitečným, ani nebudu chtít, abys mě u toho společného ležení drbal,“ udělám na něj psí oči. Sice si páníka trochu dobírám a provokuji, jenže to zároveň myslím vážně – než usne, povyprávím mu, co vím a půjdu si po svých.
"Nevím, jak tě mám poslouchat, když si na tebe nezvyknu," dodám, abych ho přesvědčila to se mnou zkusit.