Pravda součastnosti

Bedlivě jsem sledoval Raz, když se ze mě najednou svezla a přesedla si na mě jinak. Tohle začínalo být až moc.....intimní. Na druhou stranu mohl jsem nyní relativně dobře vidět, do jejích očí a odhadovat, co se jí honí hlavou.
Také začínala mít nějak moc otázek. Trpělivě jsem počkal, až je položila všechny a nespustil jsem oči z jejího obličeje.
"Chtěl jsem se ujistit, že je to von. Dalšího vobdobnýho šmejda se mi jet zabíjet nechce, takže jsem rád, že to byl von. Zabil jsem ho, protože si to zasloužil a tebe neprodám, protože jsem se tak rozhodl."
Pokrčil jsem klidně a relativně lhostejně rameny. Pohledem jsem sklouzl na její ruce na své hrudi a pak zpátky do její tváře, ve které každou chvíli očekávám zklámání ze selhání. Do toho ještě tak zbývaj sklopený uši.
Bez varování, ale nijak extra násilně položím Raz ruce na boky a nahnu se k ní obličejem ještě trochu blíž, než je ona tak, že se jí dotýkám skoro rty ucha.
"Na mě se zvyká jen těžko, jsem jinej. Tak proto."
Zašeptal jsem jí do ucha s drobným snad až skoro škodolibým pobavením. Pak jsem prsty boky sevřel pevněji a jediným rychlým plynulým pohybem posadil Raz ze sebe zpátky vedle sebe. Pustil jsem jí a začal jsem se zvedat z gauče.
"Dost bylo zábavy, je na čase něco dělat."
Oznámil jsem a zamířil do pilotní kabiny, abych překontroloval náš postup v letu, pak jsem zamířil do nákladového prostoru, abych vytlačil tu její smrdutou nejspíše zablešenou bednu do přechodové komory a mohl jí za letu vyhodit do vesmíru.
"Doporučuju ti se prospat. Po přistání nás čeká dost práce."
Houkl jsem na ní, když jsem zase procházel společenskou místností.

Přízrak minulosti

Zadíval jsem se znovu před sebe a před očima mi vytanuly, některé z dávno pohřbených vzpomínek z laboratoře, když jsem nebyl nikdo, jen subjekt M-2867. Ze zamyšlení mne vytrhne opět až Razin hlas a jméno, které vyřkla. Poválel jsem to slovo na jazyku. Nebylo pochyb, i když ho zkomolila, byl to on.
"Ga-kui Frrrhhhrggeer."
Vyřkl jsem to jméno bez špetičky přívětivosti, nebo soucitu, jakoby bylo otrávené.
"Jo ten je mrtvej už pěkně dlouho. Byl první osobou, kterou jsem za svou kariéru zabil. Nic jiného si ale nezasloužil."
Odtušil jsem bez obalu, naprosto upřímně ale mírnějším hlasem. Začínalo to do sebe snad i trochu zapadat. Slétl jsem očima zpátky na Raz a její zvídavý pohled. Její neustálé zvědavé dotazy by mohly jít až na nervy, ale......Něco se ve mě zlomilo a já mírně vyprskl smíchy a pak jsem se docela hlasitě srdečně až šíleně rozesmál se zakloněnou hlavou a pohledem zavráceným ke stropu. Strop jsem pozoroval ještě chvíli po tom, co jsem se dosmál.
"Život přináší zvláštní události."
Pomalu jsem se nadechl.
"Já jsem z nich ten nejhorší. Já je totiž lovím."
Podotkl jsem s naprostým klidem, který jsem najednou opět získal na adresu ostatních pošuků a koutkem oka slétl k Raz.
"Nebudu popírat, že jsem o tom neuvažoval, ale řekněme, že to zatím v plánu nemám."
Vyjasnil jsem i otázku ohledně jejího možného prodeje a znovu se zadíval ke stropu.
"Ze všech možných stvoření ve vesmíru mi život přihrál zrovna to, který pochází ze stejný laborky, jako já.....Možná má v sobě zakódováno něco, co omezuje můj hlad po její unikátní DNA. Zajímavé. Budu se tomu muset časem podívat na zub blíž."
Přemítal jsem. Nacházel jsem se v absolutně nové situaci. A to ve mě probouzelo ostražitost a zvědavost zároveň.
"Co s ní ale budu dělat tady na lodi? Na domácí mazlíčky jsem nikdy moc nebyl."
S rukama za hlavou opřený o roh gauče jsem koukal do stropu a přemýšlel, zatímco se mi to malé Ouško válelo po nohách.
"Ech....asi stárnu, poslední dobou, nějak měknu. Bude to chtít zase nějakou drsnější práci, pro připomínku."
Mírně jsem se pro sebe ušklíbl.

To je pořád něco..

“Huh?“ zamumlám do látky a tak trochu i do kůže pod ní, jak jsem na něj namačkaná, abych ho ukonejšila. Místo spokojenosti ovšem následuje jen další vlna ředěné nespokojenosti a nejspíš i vykolejenosti, už to ani moc nesleduji. Voní tak divně, že se mi těžko skládá nějaký přesnější obrázek o jeho rozpoložení a jak to tak vypadá, ani pořádná aklimatizace tomu nepomůže. Ani tak to ale nevzdávám, jen se teda pokusím zapojit trochu víc lidské empatie. Což.. by mohlo.. vyjít na stejno.

“Prroč tě zajímá?“ nechápu nahlas. Nechci řešit nějakého doktora.
“Vždyť může být dávno po něm. Hmmppff.. Mohl to být Gaguj nebo něco stejně hloupého,“ nespokojeně páníka pustím a zůstanu na něm rozvalená na zádech, pohodička lahodička. Tady se mi fakt líbí. Zavřu oči a ruce si pro jistotu složím na břiše, prsty propletu.
“Znám moc lidí. Nejen lidí. Jsem taková horrká brramborra, kterrou si tihle pošuci mezi sebou přehazujou. Jsi taky taky takový? Prrodáš mě? Můžu si trrochu vybrrat a vymýšlet komu a s jakýma podmínkama? Hezky se ke mně už dlouho nikdo nechoval,“ s tím posledním možná trochu kecám, záleží, ale spíš záleží, jak nízko kdo ty hranice „hezkého chování“ má. A taky, třeba jsem jen naiva a za chvíli mnou opravdu hodí o zeď nebo mě bude za vlasy vláčet po zemi. Je totiž fakt, že zkušenosti jsou různé - někdo je hrubián od začátku a to mi přijde fér, jiný si tě namotá na prst a potom s tebou vymete, že nestačíš zírat.

Nasávání na gauči

Čekám, že to bude veselé jako doteď, s trochou nefalšovaných rozpaků hraničících se zoufalstvím, které nikomu nemám za zlé – někdy si prostě pořídíš zvířátko, co není úplně takové, jaké sis představoval, a o to horší nejspíš je, když takové rovnou dostaneš. Jen tak, dárek z dobroty srdce. Pak už stačí jen nedodržovat návod a otevřít klec, aby byl malér na světě. Ale já se snažím. Jenže i to moje očekávání dostane na frak.
Cítím změnu v jeho hlase, takže bleskově rekapituluju, co jsem řekla, ale nejsem ani ve čtvrtině, když mě přimrazí páníkův pohled. Ztuhnu, připravená na výprask.
“Nevím. Prrodal mě. Je to už dávno,“ odpovím s hrdlem staženým očekáváním nepříjemného.
“Koupíš, prrodáš. Koloběh života,“ dodám na vysvětlenou.
“Můžeme ho najít, až se zbavíš toho šutrru,“ vyseknu ukázkově široký úsměv. To by bylo, aby výprava za lékařskými tajemstvími nebyla zábavnější, než riskovat životy kvůli někomu jako je Mac Caraghan.
“Třeba ti to Mac řekne. Nepřekvapilo by mě, kdyby to věděl. Jsi smutný? Ukaž, lidi mají rrádi objetí,“ rozhodnu se rovnou jednat, natáhnu štíhlé, nicméně i tak silné ruce, a obejmu ho pevně kolem pasu. Mohla bych kolem krku, ale to byhc se připravila o pohodlí jeho nohou.

Společná tříska

Trošku se mi ulevilo, že se nesnažila ne touze po drbání trvat a spokojila se s tím, co jsem se uvolil nabídnout. I tak to bylo prostě divné. Nezvyklé. Jakože zažil jsem si už ledacos ale tohle bylo....jiné.
Raději jsem proto poslouchal, co mi Raz říká a zamyšleně jsem se díval kamsi za křeslo naproti nám. Vracely se mi při jejích slovech vzpomínky. Chvíli jsem mlčel, než jsem slétl očima té malé vyvalené chlupaté a ušaté holce a mírně jsem se ušklíbl.
"Jsem prostě divnej a nikoho, jako já si cítit nikdy nemohla. Nikdo další takový není."
Odvětil jsem smířlivě, možná v té větě byla i kapka smutku a další kapka něčeho skrytého. Byla má minulost temnější, než má současnost? Kdo ví, nemá smysl se nad tím nyní zaobírat.
"Co se stalo s tím doktorem, který z tebe udělal....tebe?"
Otázal jsem se a odpoutal oči od křesla a zaměřil se na ty její. To, že se o mě začala otírat jsem v danou chvíli nějak úplně neřešil, mé myšlenky se začaly stáčet úplně jiným směrem. Asi jsem za svůj život nenarazil na nikoho dalšího, kdo by měl tak podobný životní příběh, jako byl ten můj. A při tom jsme byli oba tak rozdílní.

Neptej se a drbej!

Na všechny ty zbytečné otázky neodpovídám. Řekla jsem jasně, že si potřebuju zvyknout a tohle je dokonalá příležitost. Navíc to nevypadá, že mu to zase až tak vadilo, když mě ze sebe neshodí, jen se dělá důležitý.
Ještě chvíli čekám, až mě těma svýma velkýma rukama začne drbat, a nic. Zklamaně se zašklebím a povzdechnu, což musí cítit, když má můj hrudník na nohách, a protože se k žádnému drbání nemá ani nadále, hbitě se otočím do méně příjemné polohy na záda a zůstanu na něm ležet. Jednu ruku si stáhnu k tělu, druhou nechám nataženou za hlavu.

Pohled vzhůru je impozantní. Z tohohle úhlu na mě dělají Matovy rysy úplně jiný dojem, než dřív, jen zprvu nedokážu určit jaký. Pak mi to ale dojde – není to tím, že na něj koukám zespod a on na mě svrchu, je to dané pocitem, že v téhle pozici jsem víc zranitelná. Měkkou oblast břicha plnou nepostradatelných orgánů má na dosah, stejně jako pohodlný přístup ke krku. Otřesu se nad představou, že by mu přeskočilo a najednou mi chtěl ublížit a zamyslím se nad jeho osobní otázkou.
“Myslím, že jsem původně člověk,“ provedu drobný pohyb, který by kdokoliv jindy působil jako pokrčení ramen, “Ale nějaký takový, jako byl doktorr, si se mnou pohrrál. Kdy nebo jak nevím, spoustu věcí si nepamatuju. Vím jen, že jsem vždycky byla s někým,“ a tím někým teď myslím Mata. Někoho, kdo nade mnou držel ochranou ruku, komu jsem patřila.
“Někteří mi dávali volnost. Jiní vůbec. Ale nevím. Takových, jako já, jsem viděla dřív víc. Později nikoho. Doktorr měl doma spoustu pokusů, některré zrrovna tak ušaté a chlupaté, jiné vůbec,“ odpovídám ochotně a je znát, že když si připadám jakž takž v klidu, lépe se mi mluví a není to snůška nesrozumitelného vrčení.
“Mohla bych se zeptat na to samé. Divně páchneš. Nikoho takového jsem ještě necítila,“ nadhodím, ale neptám se. Automaticky k tomu přistrčím nos k mužově trupu a zabořím ho tak hluboko do látky, až na špičce ucítím pevné tělo pod. To mě donutí se o něj mazlivě otřít.

Drbat, jako vážně?

Pozoroval jsem s klidným výrazem, jak Raz jí a tak trochu přemítal o všem možném. Slétl jsem pohledem k jejímu spokojenému usazení na zemi.
"Mám tady i židle, nebo sedačky."
Poznamenal jsem s naprostým klidem. Pokud chtěla sedět na zemi, bylo to na ní, nutit jí nebudu. Stejně, jako s tím, aby nespala na zemi. Potřeboval jsem jen, aby se vykoupala. Asi jsem se zamyslel trošku více, protože jsem si všiml Raz až ve chvíli, kdy si ke mě sedla a začala se na mě uvelebovat. Mírně jsem sebou překvapeně cuknul.
"Ale...no ták....je tohle vážně nutný?"
Pomalu jsem vydechl a rukou, kterou jsem měl přehozenou na opěradle gauče jsem si promnul oči a pomalu jsem vydechl.
"Fajn, fajn, ať už to máme za sebou."
V některých ohledech to bylo opravdu neodbytné stvoření a dokázalo mne, podivně překvapovat. Zároveň ze mě snad ani neměla strach. Teda i jiní ho neměli, ale pochopili, když dostali zaslouženě přes držku. Tohle ale bylo jiný....vlastně ani nevím proč. Tázavě jsem povytáhl jedno obočí a slétl pohledem na Raz.
"Drbat?.....Proč bych tě měl kruci.....
Dnešek se mi opravdu snad jen zdá. Začínám litovat, že jsem si nevytáhl i skleničku něčeho ostřejšího, protože tenhle dáreček mi fakt byl nějaký démon dlužnej.
"Co jsi vlastně zač? Myslím tím rasu. Odkud jsi nebo tak? Moc tobě podobných jsem nepotkal."
Pokusil jsem se uniknout od drbacího tématu k něčemu jinému.

Péče o domácí mazlíčky

Spokojeně se zhoupnu v bocích, když mě Mat pochválí a vůbec neberu vážně poznámku o breberkách. O něco váhavěji přistupuji k jídlu. Myslí to vážně, nebo je to zkouška? Jelikož mi ale doteď nelhal a snaží se mi dopřát vše, co potřebuji, posadím se na zem – čistě ze zvyku – a spořádaně se pustím do jídla, během kterého se rozhlížím po místnosti. Nejednou mi pohled padne i na Mata, zdráhám se ale si okatě prohlížet každý centimetr jeho osoby.
Teplé jídlo mi zahřeje bříško a s každým dalším soustem se cítím víc a víc spokojená. Teplé jídlo jsem neměla už strašně dlouho a i proto si ho poctivě vychutnávám, jako by mělo být poslední. Není divu, že mi to tím pádem trvá a dojím až několik minut po mém hostiteli. Po jeho vzoru potom odevzdám talíř.

Přesně v tu chvíli rozhodnu, že přišla moje chvíle. Nemůže se tomu bránit. Zvolna dojdu ke gauči a posadím se, plná nervozity, abych se za chvíli neválela zbitá na zemi, když mu to nevysvětlím, jenže někdy je lepší míň mluvit a víc konat.
Během okamžiku si tak přesně podle svých představ lehnu přes jeho stehna, zadek na nohy na gauči. Z jedné nohy mi hlava padá mírně dolů, tak se musím o kousek posunout, ale jinak je to dokonalé. Obličej vytočím směrem k mužově trupu a nos zabořím do látky jeho oblečení. Levou ruku nechám taky nataženou přes něj, do prostoru, druhou jistím opačnou stranu.
“Budeš mě drrrbat?“