Jííííídlo!

Zvuk vzdálené sprchy byl dobrým znamením. Naděje, že se vykoupe byla tedy větší, než jsem očekával. S mírným úšklebkem jsem zavrtěl hlavou a pomalu vydechl.
"Co jsem si to uvázal na krk?"
Představa, že se s touhle chundelatou holkou tahám po pracích byla....divná. Nebyl jsem týmový typ. Nikdy.....je pravda, že její kód byl zvláštní, ale na druhou stranu zatím jsem neměl potřebu si ho vzít. Ne takovou, jako u Mad, takže zbývalo vymyslet, co s ní sakra budu dělat.
Promnul jsem si oči a postavil dvě kouřící porce jídla na tácku na stůl a usadil jsem se na gauč, abych se pustil do té své. Vzhlédl jsem až ve chvíli, kdy se ozvala Raz. Nějak jsem neměl potřebu špicovat uši jestli mě přepadne, i kdyby dopadne to vždy se všemi stejně. Skončí hůř, jak já.
Vzhlédl jsem od jídla. A tak nějak potlačil touhu se zašklebit nad tím, jak to na ní vše plandalo. Nebyla to její chyba, ale to nic neměnilo na tom, že v tom vypadala úsměně.
"Hned je to trochu lepší, když z tebe neleze kdo ví, co za havěť a neděláš otisky kam šáhneš......sedni si teď se najíme."
Oznámil jsem klidně a pokračoval v jídle. Koutkem oka jsem pozoroval, jak se pustí do jídla ona a jak se u toho bude chovat. Sám pak prázdný tácek odnesu zpátky do přihrádky, která si ho scucne a pak umyje.
Následně jsem se znovu rozvalil na gauči a zkoumavě Raz pozoroval. Stále jsem nevymyslel co s ní budu dělat, jak jí zabavím, či cokoli jiného. Byla prostě.....narušením všeho, nač jsem byl tady zvyklý, což bylo.....zneklidňující ale jiným způsobem, než by někdo mohl tvrdit.

Sprcha a opětovné shledání

Zvesela se zazubím, jak to novému páníčkovi myslí a na otázku ohledně ležení si sám odpoví. Všechno dobré ale rázem zmizí, protože trvá na tom, abych se umyla. Úsměv pohasne a zatvářím se skoro ublíženě, protože jsme nestvrdili náš obchod. Kdyby byl jako doktor nebo Mac, dokázala bych si představit, že nic takového podnikat nemusíme a zvyknu si jednoduše časem, jenže Matův pach je jiný. Nezvyklý. Trochu protivný, trochu lákavý. Nepotkala jsem nikoho, jako on.

Šouravě se odloudám do sprchy. Vzhledem k tomu, že mluvil o novém oblečení, to staré ze sebe bez váhání strhnu a začnu se prohlížet, abych oddálila vstup pod proud vody. Bylo by lehčí, kdyby tady byl se mnou a donutil mě, některé bitvy si ale všichni musíme vybojovat sami.
Šumění vody nepřináší kýžený klid.
Její teplota je tak akorát, nevadí mi natáhnout ruce a nechat je hýčkat mokrým teplem, to samé platí o chvíli později pro nohy, jenže úkol je jasný – umýt se celá.
“Mmmhf, nechciiii,“ zaupím tiše a překonám se. Voda lísavě obejme nahé tělo, takže znovu nespokojeně zakňourám. Mokré vlasy se lepí na kůži a chlupy? Ty těžknou.
“Není to nic jiného, než utrpení,“ zamumlám si pro sebe a posadím se na zem, abych se mohla od hlavy až k patám pořádně vydrbat. Jestli si myslel, že někdy během mytí přijde chvíle, kdy si zvyknu a stanu se spokojenější, tak v žádném případě. Trpím do poslední chvíle, kdy si prsty stále dokola pročesávám vlasy i mokrou srst tam, kde ji mám. Vypadané keratinové útvary, delší i kratší, všechny v podobné barvě, rychle zaplní a ucpou odtok. Jednoduchým pohybem a odhozením mokrého chuchvalce stranou ho uvolním, jenže když to dělám potřetí, jsem nahlodaná riskovat vytopení ubikace.
Stejně jako na začátku, i po koupání zůstanu stát a hledět zvrchu sama na sebe. Rozhodně je to lepší. Dokonce se i cítím příjemněji, jen kdybych nebyla mokrá. Několikrát se zvířecky otřepu a v tu chvíli je mokré i to, co nebylo. Ze skříňky vydoluju většinu ručníků a vysuším se do nejvyšší možné míry, než si opatrně, tiše jako myška, dojdu pro nové oblečení.
Přetáhnout si přes hlavu tričko je to nejmenší, i když je mi veliké a působí směšně. Potom se mi do rukou dostanou trenýrky. Podezřívavě přimhouřím jedno oko, zatímco natahuji horní gumu různými směry a s jazykem skousnutým mezi zuby přemýšlím, co mi tím chce naznačit. Není to trochu moc osobní? A.. prostě.. neodolám, abych k látce zvědavě nepřistrčila nos. Je úplně fuk, že jsou čisté, když je jeden šikovnej, vždycky se dá něco vyčenichat.
Štěkavě se zasměju a odhodím trenýrky stranou.
Nikde tady totiž nenechal nůž nebo cokoliv jiného ostrého a zápasit s pružnou látkou spodního prádla nehodlám. Šev na kalhotách to je jiná, tam si pomůžu zuby a za chvilku si spokojeně lebedím v nepadnoucím kompletu.

Než odejdu, aniž bych po sobě uklidila, upravím si vlasy.

Opatrně, mírně přikrčená v zádech, vyrazím na výzvědy. Probíhá to zhruba tak, že se plížím podél stěn a díky zvukům a pachům se ho snažím najít, což se nakonec ukáže jako docela jednoduchý úkol.
“Hotovo,“ zahlásím, ruce bázlivě spojené za zády. Rozhodně jsem prokoukla a oranžové oči mi jen září. Přešlápnu bosýma nohama na studené podlaze a přelétnu Mata pohledem.
“Co teď?“ chce se mi žadonit o chvíli společného klidu, během kterého bych se ho mohla načichat daleko nad míru, která je nutná, ale od začátku k tomu byl skeptický a zkušenost velí, abych na něj netlačila.

Hrůzostrašné obchody?

Mírně jsem si povzdechl, když jsme uslyšel odpověď na svou otázku. Sám pro sebe jsem se zamračil.
"Proč si na mě musí zvykat? Vždyť je to.....humanoid, ne nějaký psogor z Ulfia 6."
Nepřišla mi, jako domácí mazlíček, teda možná se tak trošku chovala a byla na to zvyklá, ale.....pořád mezi ní a něčím, co vypadalo, pes zkřížený z gorilou, který velice rád aportoval kusy droidů byl docela rozdíl.
Poškrábal jsem se na zátylku. Začínal jsem si říkat, co vážně budu s touhle holkou dělat. Má pozornost se však stočila k její zlepšené potměšilé náladě i jisté sdílnosti ohledně dalšího Slizáčka.
"Hmmm chápu. Ale ono na každého jednou dojde. Jednou mi přistane na stole kontrakt i na jeho hlavu vsaď se."
Pokrčil jsem poklidně rameny. Vždy to tak bylo. Velké ryby chtěly odstraňovat malé, nebo svou konkurenci, a když byly moc velké našlo se hejno těch malých, které se postaraly o tu velkou. Jen dravci zůstávali. Já zůstával, protože jsem byl vždy pro někoho užitečnou investicí.
Ze zamyšlení mě vytrhla až Razin překvapivý návrh jakéhosi podivného obchodu. Překvapeně mi vylétla obočí nahoru.
"Když tě nechám na sobě co?....A vůbec proč bys něco takového měla chtít.....achhh nech mě hádat aby sis na mě mohla zvyknout..."
Promnul jsem si oči. Měl jsem tady tu holku sotva půl hodiny a už teď jsem nevěděl, co si s ní počnu. Nejsem zvyklý na společnost.....živou společnost....a ještě takovou, která se mě nesnaží zabít protože jí potřebuji předat klientovi.
"Zapadni do té sprchy."
Vydechl jsem nakonec, abych její nabídku na chvíli odsunul stranou a vydal jsem se ke skřínce se svým náhradním oblečením.
"Bude vypadat, jako solární balón."
Kritičky jsem zhodnotil svou velikost oblečení na mou statnou postavu v poměru k jejímu drobnému tělu. Pak jsem vybral kalhoty a triko, které vypadaly, jako nejvíce odpovídající její velikosti a přidal k tomu i pásek, aby si je mohla stáhnout. Boty nemělo smysl řešit, tak nějak jsem tušil, že je stejně nenosí a i kdyby tak z těch mých by měla gumáky hopsálky. S nespokojeným zamručením jsem shleddal, že žádné dámské prádlo tady vážně nemám. Co by tu taky dělalo že. A tak jsem jí k věcem přihodil ještě jedny ze svých upnutějších trenýrek. Ale kdo ví jestli tahle holka vůbec něco takového nosí. Záměrně jsme vybral také oděv, který jsem už moc nenosil, protože velice realně hrozilo, že mi do něj udělá díru pro svou oháňku.
"Až se vykoupeš máš to před dveřma."
Složil jsem jí hromádku před dveře do sprchy a zamířil zkontrolovat kurz, převést část peněz z jednoho šifrovaného účtu na druhý, pro sichr a pak kouknout čím tu mojí příšerku nakrmím.
"Možná by bylo nejlepší jí na první planetě dát svobodu a vypustit..."
Uvažoval jsem pro sebe, když jsem nechával hydratovat železnou zásobu jídla, abych se mohl najít něčeho pořádného, a ostatně ona taky. Hádám, že steak by jí mohl přijít vhod.

Informace a návrhy

“Na tebe,“ odpovím bezprostředně upřímně na otázku, na co že si to chci zvykat. Co čekal? Dlouho se tím ale nezabývám. Zvykání si na pach toho s kým jsem je běžná záležitost a to, že ji on nezná, není můj problém. Instrukce dostal dostatečné.

Stejně tohle všechno přebije zmínka o ubikaci. Vlastní prostor s postelí pro sebe? Už je to tak strašně dlouho, co jsem se někde měla dobře, že mě ta informace naprosto odrovná. A hned na to mi roztáhne pusu do širokého přiblblého úsměvu. Hned je jasné, že ochota poslouchat a jít se umýt – i když je to pořád fuj, mít mokré chlupy a vůbec muset se něčím takovým zdržovat – notně vzrostla. Navíc to zahrnuje i jídlo a mě se pomalu rozpomíná na starý život, na to všechno před bídou a utrpením.

A potom je tady samozřejmě Mac Caraghan. Nechci o něm mluvit, ale musím.
“Má rrrůzné koníčky. Sbírrrá hrrračky,“ výmluvně se ušklíbnu, že by i tady páníkovi mohlo dojít, jaký druh si oblíbil nejvíc, “Prrrovokuje. Válčí. Zabíjí. Někdo říká, že si jen užívá života. Dělal něco důležitého,“ pokrčím rameny, protože to jsou takové ty věci, co šly mimo mě. Ne úplně, ale nezajímalo mě, co dělal předtím a co hodlá dělat za rok. Vnímala jsem, jak se k nám choval.
“Řeknu ti, co vím, když mě na sobě necháš ležet,“ navrhnu s neskrývanou jiskrou v oku.

Rozprava s Ouškem

Zastavil jsem se až u užších dveří, které vedly do malá ale dostačující sprchy. Znovu jsem slétl zkoumavým pohledem na svého nového obyvatele mé lodi.
"Jop, musíš, takhle bys ještě chytla nějakou hnusnou nemoc a roznesla mi jí po lodi. Takže šup do sprchy."
Vybídl jsem jí a stiskem spínače jsem otevřel do zmíněného místa dveře.
"Zvyknout si? Na co?"
Povytáhl jsem tázavě obočí. V mezičase jsem si udělal poznámku, že tu špinavou bednu mám vyhodit na první vesmírné skládce kolem které poletím, nebo prostě jakmile bude příležitost.
Trošku zmateně jsem se podrbal ve vlasech, při další záplavě otázek.
"Sakryš to bude ještě dlouhý den."
"Spát budeš v jedné z volných ubikací. Spi si tam kde chceš, ale budeš tam mít lůžko."
Pokrčil jsem lhostejně rameny a v duchu jsem si pomyslel něco o tom, co jí tam u všeho všudy učili.
"Najíst dostaneš po koupeli. Půjdu se ti podívat na něco na sebe....a jak jsem řekl, co s tebou na to budu muset nejprve přijít."
Už jsem se měl k odchodu, když to stvoření zmínilo něco zajímavého. Ohlédl jsem se přes rameno.
"Co vo tom Macovi víš?"
Optal jsem se jí.

Sprcha a jiné problémy

“Mat,“ převalím jméno na jazyku. Zní cize, je cizí. Nemá rád rozkazy. Ale rozdává je rád? Nejsem si jistá a váhání je horší, než zklamání.
Nakloním hlavu mírně na stranu, když vysvětluje, co se bude dít dál. Nespadla jsem z višně, vím jak vypadám a že nejsem to nejvoňavější stvoření, představa mokré srsti se mi ale příčí. Dokonce tak moc až nespokojeně nakrčím nos. Poslušně se však zvednu do stoje a během chůze se držím tři kroky za ním, tichounce, jako stín, který se zvědavě rozhlíží kolem ale přestane okamžitě, kdy se nový pán ohlédne.
Klec je klec, nebylo v ní nic víc, než já. Osobní věci nemám a co bude s veznící

“Hhhuumm… oprravdu musím?“ ošiju se rameny, “Umýt se?“ nespokojeně rozvířím prach tančící ve vzduchu ocasem. Nepřu se, jen se ptám, a stačí krátký pohled, abych měla jasno. Neochota podstoupit sprchu mi z výrazu nemizí.
“Kdy mě necháš zvyknout si?“ nad představou nerušeného zvykání si na jeho pach viditelně pookřeju. Přesto nečekám na odpověď a plynule pokračuji v otázkách.
“Kam mě zavřeš? Můžu spát na zemi?“ podlaha je rozhodně lepší varianta než malá bedna. Definitivně. Nemuset držet jazyk za zuby je prima.
“Najíst. Chci jíst. Co budu dělat? Umím toho hodně. Nechci ale dorrručovat kámen. Mac je zvířřře,“ z radostného tónu přejdu do bojovně-ustrašeného zavrčení.

Kultivace

Poklidnýma očima pozoruju Raz, která si mě obhlíží a zkoumá. Je, jako malé zvědavé zvířátko. Ale nejspíše to chápu, chce vědět s kým má tu čest, co ode mě může očekávat. Mlčel jsem s poklidu kouřil doutník až do chvíle, kdy zůstala přede mnou dřepět a konečně se trošku rozpovídala.
Mírně jsem naklonil hlavu na stranu a dal jí ještě pár okamžiků ticha.
"Jo řekl....nemám rád, když mi někdo říká, co mám dělat."
Odtušil jsem poklidně a s povzdechem típl doutník o bednu.
"Jo to už jsem slyšel....každopádně. Můžeš mi říkat Mat a teď pojď uděláme něco s.....se vším."
Zadrhl jsem se, když jsme jí přelétl pohledem a hodnotil kolik práce dá jí trochu zkultivovat.
"Jestli máš v tý bedně něco, co by sis chtěla vzít vezmi si to, protože jí plánuju vyhodit do vesmíru při první příležitosti. Neužitečný věci neskladuju......Každopádně, ty se pořádně vydrhneš, ukážu ti, kde mám sprchu a pak ti dám něco na sebe. Asi ti to bude velký, ale budeš to muset zatím přežít. Není potřeba abys tu běhala polonahá v těchhle špinavých hadrech."
Vysvětlil jsem jí a jedním zhoupnutím jsem se zvedl z bedny a zamířil k přepážce do lodě.
"Nesahej na žádný čudlíky, když ti to nepovolím, nech na pokoji mý věci, nepokoušej se o vzpouru a budeš docela v cajku, než vymyslím, co s tebou sakra budu dělat."
Mluvil jsem k ní za chůze, podrbal jsem se za uchem a ohlédl jsem se, jestli mě následuje.
"Nějaký otázky?"
Optal jsem se jí. Nebyl jsem zvyklý sebou někoho tahat. Vždy jsem pracoval sám. Bylo to tak nejlepší. Co si teď počtu s ní? Její genetický kód by mohl být zajímavý o tom žádná, ale z nějakého důvodu mne zatím nelákal tak, jako tomu bylo u Mad. Možná jen momentální vychýlení a nebo je prostě jiná. Tak či tak bude jí třeba nejprve vykoupat to je základ.

Volnost

Obratnou otočkou se převalím na břicho a zvednu se na čtyři, kolena jen kousek nad úrovní chodidel. Ocas se rozpohybuje v pravidelném rytmu sem a tam.
“Byla jsem v kleci,“ poukážu na zjevný fakt, který mu těžko mohl uniknout, a u toho taky zůstanu. Klec vysvětluje všechno: oděrky, zápach, to jak jsem ušmudlaná, otrhaná, polonahá, nevrlá, prostě všechno. Může být rád, že mám funkční svěrače.

Ještě chvilku si ho prohlížím z podhledu, než se pomalinku narovnám. Fíha, i tak mu vrškem hlavy sahám těsně pod bradu, když zrovna nesedí. Využiju jeho zdánlivé laxnosti a dovolím si udělat krok do strany. Při tom pohybu se mírně přikrčím. Ony rány rády létají zleva zprava a líp se to snáší, když si jeden nevykračuje hrdě jako páv. Potom další krok, ještě jeden.. dokud neobejdu kolečko aniž bych ho přestala upřeně sledovat.
“Jsem..,“ zaváhám, stojící už zase tváří v tvář.
“Jsem Rraz,“ klesnu do širokého dřepu, ale pobuřující výhled skryju za spuštěné paže, “Umím být užitečná. Záleží, co mi dovolíš. Někteří chtěli chrránit, jiní si hrrát. Ty nevypadáš, že by sis chtěl hrrát,“ začenichám, což je s lidským nosem obdivuhodný výkon. Škála získaných informací se nerozšíří. Nechce si hrát, mám pravdu.
“Prroč jsi mě pustil? Řekl ti, co dělat. Patřím ti, ale nepoznávám.. divně páchneš.“

Ušmudlaný tvoreček

Pozoroval jsem chování toho tvora. To, jak rozrazil dveře bedny i jak se horko těžko souká opatrně nakonec ven. Očekával jsem, jestli se pokusí zaútočit. Zastřelit to by mi nedělalo nejspíše velké problémy, stejně, jako třeba zasáhnout jen nohu, ale ono se to spíše nemotorně vykulí. Skoro div, že si to neublížilo.
Se zvědavě pozvednutým obočím pozoruju, jak se tvoreček posbíral, alespoň trošku ze země. Je vidět, že moc velkou péči jí nevěnovali. Až na některé nepřirozené odlišnosti by mohla vypadat, jako normální mladá dívka, ale jsou tu ty uši, ocas a tak.
"Zajímavá rasa."
Neuvědomuji si, že bych se s touto rasou setkal, možná s něčím podobným, ale né s tímto. Kdo ví jestli se nejedná jen o genetickou úpravu podobně, jako tomu bylo v mém případě. Ještě chvíli dívku pozoruji, než se mírně ušklíbnu nad její poznámkou a potáhnu znovu z doutníku a pak si ho vezmu do ruky a vyfouknu kouř.
"Takže umíš mluvit. To pomůže....hmmmm no ty taky zrovna nevoníš vábně děvče. A celkově vypadáš, jako by tě vytáhli ze smeťáku."
Podotkl jsem s naprostým klidem a znovu jsem se usadil na bednu.
"Co jsi zač? Máš jméno?"
Koukl jsem na ní a posunul jsem si klobouk více do týla, abych na ní lépe viděl.

S upřímností nejdál dojdeš, i když ležíš

Přiblíží se ke kleci, což znamená jediné – stáhnu se. Tak moc, tak dozadu, až to bolí a je jasné, že dlouho v podobné pozici nevydržím. Namísto šokové tyče nebo jiné vychytávky určené k vynucení poslušnosti (a že jich je), ale jen cvakne elektronická západka klece.
Čekám.
Začíná to bolet, ale stejně čekám.
Pak do dvířek kopnu rychle s takovou razancí, že s třísknutím narazí do boční stěny a klecí to zarezonuje. Strašně mě z toho rozbolí uši, až ke kořenům zubů, ale bylo to nezbytné. Potřebuju vidět, že je průvod volný – že mě na druhé straně nečeká žádné překvapení, žádné nepříjemnosti, jen ten podivně páchnoucí divnotvor. Jeho nohy vypadají docela obyčejně. Oblečeně.
Začenichám, ale necítím žádnou změnu. Trocha přirozeného napětí visící ve vzduchu, nic víc.

Natáhnu levačku, chytím jí boční hranu a sevřu. Šprajcla jsem se. Pravačkou se ve stejném duchu natáhnu k horní hraně bedny, sevřu ji, až přerostlé nehty vzdáleně připomínající zvířecí drápy klepnou o kov.
Potom se velmi obezřetně vytáhnu: nejdřív špičky chlupatých uší, vršek hlavy s rudou kšticí dlouhých, zacuchaných vlasů, které jsem před odletem měla svázané v copu. Zvědavé oči, jejichž barva se nemění, aniž když z bedny nejistě vykukuju a pohledem zespod zkoumám vysokého cizince.
“Hmpf.“
Zaberu rukama až se mi napnou svaly a jakmile to jde, zaberu chodidly o zadní stěnu miniaturního vězení, takže vyklouznu pádem ven a rozplácnu se na podlaze, div si nevyrazím dech. Oblečená jsem tak, aby se neřeklo, a špinavé cáry kdysi bílé látky kryjí jen to nejnutnější. Do zbytku bledé kůže mě studí zdejší zem.
Chlápek tam pořád stojí.
Pořád na něj zírám zespod.
Pak nespokojeně mávnu ocasem.
“Divně páchneš,“ zavrčím neurčitým tónem a odhalím přitom dvě řady zubů se čtyřmi delšími špičáky. Rozhodně je to něco, jako úsměv.