Informace a návrhy

“Na tebe,“ odpovím bezprostředně upřímně na otázku, na co že si to chci zvykat. Co čekal? Dlouho se tím ale nezabývám. Zvykání si na pach toho s kým jsem je běžná záležitost a to, že ji on nezná, není můj problém. Instrukce dostal dostatečné.

Stejně tohle všechno přebije zmínka o ubikaci. Vlastní prostor s postelí pro sebe? Už je to tak strašně dlouho, co jsem se někde měla dobře, že mě ta informace naprosto odrovná. A hned na to mi roztáhne pusu do širokého přiblblého úsměvu. Hned je jasné, že ochota poslouchat a jít se umýt – i když je to pořád fuj, mít mokré chlupy a vůbec muset se něčím takovým zdržovat – notně vzrostla. Navíc to zahrnuje i jídlo a mě se pomalu rozpomíná na starý život, na to všechno před bídou a utrpením.

A potom je tady samozřejmě Mac Caraghan. Nechci o něm mluvit, ale musím.
“Má rrrůzné koníčky. Sbírrrá hrrračky,“ výmluvně se ušklíbnu, že by i tady páníkovi mohlo dojít, jaký druh si oblíbil nejvíc, “Prrrovokuje. Válčí. Zabíjí. Někdo říká, že si jen užívá života. Dělal něco důležitého,“ pokrčím rameny, protože to jsou takové ty věci, co šly mimo mě. Ne úplně, ale nezajímalo mě, co dělal předtím a co hodlá dělat za rok. Vnímala jsem, jak se k nám choval.
“Řeknu ti, co vím, když mě na sobě necháš ležet,“ navrhnu s neskrývanou jiskrou v oku.

Rozprava s Ouškem

Zastavil jsem se až u užších dveří, které vedly do malá ale dostačující sprchy. Znovu jsem slétl zkoumavým pohledem na svého nového obyvatele mé lodi.
"Jop, musíš, takhle bys ještě chytla nějakou hnusnou nemoc a roznesla mi jí po lodi. Takže šup do sprchy."
Vybídl jsem jí a stiskem spínače jsem otevřel do zmíněného místa dveře.
"Zvyknout si? Na co?"
Povytáhl jsem tázavě obočí. V mezičase jsem si udělal poznámku, že tu špinavou bednu mám vyhodit na první vesmírné skládce kolem které poletím, nebo prostě jakmile bude příležitost.
Trošku zmateně jsem se podrbal ve vlasech, při další záplavě otázek.
"Sakryš to bude ještě dlouhý den."
"Spát budeš v jedné z volných ubikací. Spi si tam kde chceš, ale budeš tam mít lůžko."
Pokrčil jsem lhostejně rameny a v duchu jsem si pomyslel něco o tom, co jí tam u všeho všudy učili.
"Najíst dostaneš po koupeli. Půjdu se ti podívat na něco na sebe....a jak jsem řekl, co s tebou na to budu muset nejprve přijít."
Už jsem se měl k odchodu, když to stvoření zmínilo něco zajímavého. Ohlédl jsem se přes rameno.
"Co vo tom Macovi víš?"
Optal jsem se jí.

Sprcha a jiné problémy

“Mat,“ převalím jméno na jazyku. Zní cize, je cizí. Nemá rád rozkazy. Ale rozdává je rád? Nejsem si jistá a váhání je horší, než zklamání.
Nakloním hlavu mírně na stranu, když vysvětluje, co se bude dít dál. Nespadla jsem z višně, vím jak vypadám a že nejsem to nejvoňavější stvoření, představa mokré srsti se mi ale příčí. Dokonce tak moc až nespokojeně nakrčím nos. Poslušně se však zvednu do stoje a během chůze se držím tři kroky za ním, tichounce, jako stín, který se zvědavě rozhlíží kolem ale přestane okamžitě, kdy se nový pán ohlédne.
Klec je klec, nebylo v ní nic víc, než já. Osobní věci nemám a co bude s veznící

“Hhhuumm… oprravdu musím?“ ošiju se rameny, “Umýt se?“ nespokojeně rozvířím prach tančící ve vzduchu ocasem. Nepřu se, jen se ptám, a stačí krátký pohled, abych měla jasno. Neochota podstoupit sprchu mi z výrazu nemizí.
“Kdy mě necháš zvyknout si?“ nad představou nerušeného zvykání si na jeho pach viditelně pookřeju. Přesto nečekám na odpověď a plynule pokračuji v otázkách.
“Kam mě zavřeš? Můžu spát na zemi?“ podlaha je rozhodně lepší varianta než malá bedna. Definitivně. Nemuset držet jazyk za zuby je prima.
“Najíst. Chci jíst. Co budu dělat? Umím toho hodně. Nechci ale dorrručovat kámen. Mac je zvířřře,“ z radostného tónu přejdu do bojovně-ustrašeného zavrčení.

Kultivace

Poklidnýma očima pozoruju Raz, která si mě obhlíží a zkoumá. Je, jako malé zvědavé zvířátko. Ale nejspíše to chápu, chce vědět s kým má tu čest, co ode mě může očekávat. Mlčel jsem s poklidu kouřil doutník až do chvíle, kdy zůstala přede mnou dřepět a konečně se trošku rozpovídala.
Mírně jsem naklonil hlavu na stranu a dal jí ještě pár okamžiků ticha.
"Jo řekl....nemám rád, když mi někdo říká, co mám dělat."
Odtušil jsem poklidně a s povzdechem típl doutník o bednu.
"Jo to už jsem slyšel....každopádně. Můžeš mi říkat Mat a teď pojď uděláme něco s.....se vším."
Zadrhl jsem se, když jsme jí přelétl pohledem a hodnotil kolik práce dá jí trochu zkultivovat.
"Jestli máš v tý bedně něco, co by sis chtěla vzít vezmi si to, protože jí plánuju vyhodit do vesmíru při první příležitosti. Neužitečný věci neskladuju......Každopádně, ty se pořádně vydrhneš, ukážu ti, kde mám sprchu a pak ti dám něco na sebe. Asi ti to bude velký, ale budeš to muset zatím přežít. Není potřeba abys tu běhala polonahá v těchhle špinavých hadrech."
Vysvětlil jsem jí a jedním zhoupnutím jsem se zvedl z bedny a zamířil k přepážce do lodě.
"Nesahej na žádný čudlíky, když ti to nepovolím, nech na pokoji mý věci, nepokoušej se o vzpouru a budeš docela v cajku, než vymyslím, co s tebou sakra budu dělat."
Mluvil jsem k ní za chůze, podrbal jsem se za uchem a ohlédl jsem se, jestli mě následuje.
"Nějaký otázky?"
Optal jsem se jí. Nebyl jsem zvyklý sebou někoho tahat. Vždy jsem pracoval sám. Bylo to tak nejlepší. Co si teď počtu s ní? Její genetický kód by mohl být zajímavý o tom žádná, ale z nějakého důvodu mne zatím nelákal tak, jako tomu bylo u Mad. Možná jen momentální vychýlení a nebo je prostě jiná. Tak či tak bude jí třeba nejprve vykoupat to je základ.

Volnost

Obratnou otočkou se převalím na břicho a zvednu se na čtyři, kolena jen kousek nad úrovní chodidel. Ocas se rozpohybuje v pravidelném rytmu sem a tam.
“Byla jsem v kleci,“ poukážu na zjevný fakt, který mu těžko mohl uniknout, a u toho taky zůstanu. Klec vysvětluje všechno: oděrky, zápach, to jak jsem ušmudlaná, otrhaná, polonahá, nevrlá, prostě všechno. Může být rád, že mám funkční svěrače.

Ještě chvilku si ho prohlížím z podhledu, než se pomalinku narovnám. Fíha, i tak mu vrškem hlavy sahám těsně pod bradu, když zrovna nesedí. Využiju jeho zdánlivé laxnosti a dovolím si udělat krok do strany. Při tom pohybu se mírně přikrčím. Ony rány rády létají zleva zprava a líp se to snáší, když si jeden nevykračuje hrdě jako páv. Potom další krok, ještě jeden.. dokud neobejdu kolečko aniž bych ho přestala upřeně sledovat.
“Jsem..,“ zaváhám, stojící už zase tváří v tvář.
“Jsem Rraz,“ klesnu do širokého dřepu, ale pobuřující výhled skryju za spuštěné paže, “Umím být užitečná. Záleží, co mi dovolíš. Někteří chtěli chrránit, jiní si hrrát. Ty nevypadáš, že by sis chtěl hrrát,“ začenichám, což je s lidským nosem obdivuhodný výkon. Škála získaných informací se nerozšíří. Nechce si hrát, mám pravdu.
“Prroč jsi mě pustil? Řekl ti, co dělat. Patřím ti, ale nepoznávám.. divně páchneš.“

Ušmudlaný tvoreček

Pozoroval jsem chování toho tvora. To, jak rozrazil dveře bedny i jak se horko těžko souká opatrně nakonec ven. Očekával jsem, jestli se pokusí zaútočit. Zastřelit to by mi nedělalo nejspíše velké problémy, stejně, jako třeba zasáhnout jen nohu, ale ono se to spíše nemotorně vykulí. Skoro div, že si to neublížilo.
Se zvědavě pozvednutým obočím pozoruju, jak se tvoreček posbíral, alespoň trošku ze země. Je vidět, že moc velkou péči jí nevěnovali. Až na některé nepřirozené odlišnosti by mohla vypadat, jako normální mladá dívka, ale jsou tu ty uši, ocas a tak.
"Zajímavá rasa."
Neuvědomuji si, že bych se s touto rasou setkal, možná s něčím podobným, ale né s tímto. Kdo ví jestli se nejedná jen o genetickou úpravu podobně, jako tomu bylo v mém případě. Ještě chvíli dívku pozoruji, než se mírně ušklíbnu nad její poznámkou a potáhnu znovu z doutníku a pak si ho vezmu do ruky a vyfouknu kouř.
"Takže umíš mluvit. To pomůže....hmmmm no ty taky zrovna nevoníš vábně děvče. A celkově vypadáš, jako by tě vytáhli ze smeťáku."
Podotkl jsem s naprostým klidem a znovu jsem se usadil na bednu.
"Co jsi zač? Máš jméno?"
Koukl jsem na ní a posunul jsem si klobouk více do týla, abych na ní lépe viděl.

S upřímností nejdál dojdeš, i když ležíš

Přiblíží se ke kleci, což znamená jediné – stáhnu se. Tak moc, tak dozadu, až to bolí a je jasné, že dlouho v podobné pozici nevydržím. Namísto šokové tyče nebo jiné vychytávky určené k vynucení poslušnosti (a že jich je), ale jen cvakne elektronická západka klece.
Čekám.
Začíná to bolet, ale stejně čekám.
Pak do dvířek kopnu rychle s takovou razancí, že s třísknutím narazí do boční stěny a klecí to zarezonuje. Strašně mě z toho rozbolí uši, až ke kořenům zubů, ale bylo to nezbytné. Potřebuju vidět, že je průvod volný – že mě na druhé straně nečeká žádné překvapení, žádné nepříjemnosti, jen ten podivně páchnoucí divnotvor. Jeho nohy vypadají docela obyčejně. Oblečeně.
Začenichám, ale necítím žádnou změnu. Trocha přirozeného napětí visící ve vzduchu, nic víc.

Natáhnu levačku, chytím jí boční hranu a sevřu. Šprajcla jsem se. Pravačkou se ve stejném duchu natáhnu k horní hraně bedny, sevřu ji, až přerostlé nehty vzdáleně připomínající zvířecí drápy klepnou o kov.
Potom se velmi obezřetně vytáhnu: nejdřív špičky chlupatých uší, vršek hlavy s rudou kšticí dlouhých, zacuchaných vlasů, které jsem před odletem měla svázané v copu. Zvědavé oči, jejichž barva se nemění, aniž když z bedny nejistě vykukuju a pohledem zespod zkoumám vysokého cizince.
“Hmpf.“
Zaberu rukama až se mi napnou svaly a jakmile to jde, zaberu chodidly o zadní stěnu miniaturního vězení, takže vyklouznu pádem ven a rozplácnu se na podlaze, div si nevyrazím dech. Oblečená jsem tak, aby se neřeklo, a špinavé cáry kdysi bílé látky kryjí jen to nejnutnější. Do zbytku bledé kůže mě studí zdejší zem.
Chlápek tam pořád stojí.
Pořád na něj zírám zespod.
Pak nespokojeně mávnu ocasem.
“Divně páchneš,“ zavrčím neurčitým tónem a odhalím přitom dvě řady zubů se čtyřmi delšími špičáky. Rozhodně je to něco, jako úsměv.

Zvířátko?

Mé myšlenky se stáhly na okamžik i k mému kontraktu.
"Hmm Caraghan.....pěkný lump a špinavec. Jako všichni politici a jiné větší zvířata. Však i na něj jednou přijde zakázka."
Pousmál jsem se pro sebe. Prachy ale měly být za úkol docela hezké, takže jsem neviděl důvod zakázku nepřijmout. A když se něco hodně pokazí? Nevadí vytřískám z toho o to více peněz, protože za práci navíc se co? Platí.
Pohledem jsem zaplul zpátky k bedně a vyfoukl další obláček kouře. Mírně jsem povytáhl jedno obočí, když skrz jeden z průzorů zasvítily očka, které sice vypadaly více zvířecky, ale vše okolo nich spíše napovídalo humanoidovi. Znovu jsem potáhl a vyfoukl další obláček.
"A přej, že seš zvíře. Šmejd jeden voplzlej."
Zavrtěl jsem nad tím vším hlavou a menším povzdechem jsem se pomalu zvedl ze své bedny. Doutník jsem si vrazil mezi zuby a zamířil klidnými kroky k přepravce. Z kapsy jsem vylovil klíč.
"Ej ekat odinu.....yost."
Mumlal jsem si přes doutník a zastavil jsem se před bednou. Klíčem podržel kus od průzorů.
"Eď tě ustím. ak adné ovainy."
Upozornil jsem tvora v bedně a pak jsem elektronickým klíčem odemknul bednu a poodstoupil. Ruku jsem měl raději přisunutou z obezřetnosti u blasteru a druhou jsem vytáhl doutník z pusy.
"Tak co jsi zač? Můžeš ven, ale žádný blbosti, jinak by to nemuselo být hezký."
Pozoroval jsem bedlivě, co to nakonec z bedny vyleze. Inu co říci, nikdyj sem neměl rád zbytečné čekání.

Ahoj...?

Dbám na to, abych nevydala ani hlásku, i když to znamená, že si sem tam přikousnu jazyk. Naštěstí – uf, uf – ani jedna krvavá nehoda. Z přenosu jsem ale nesvá, nervózní a svírá se mi žaludek. Proč mě dává pryč? Kam? Komu?
Divně páchne.
Na soustředění není ale dost prostoru, ani čas. Temnota, ve které jsem schovaná, je mi jedinou útěchou a jak se vzdalujeme od vědátorova doupěte, bojím průzorem klece, jež připomíná spíš neprodyšnou bednu, i podívat.

Netrvá dlouho a primární zvuky kolem mě utichnou. Našpicuji uši, nic. Sekundární zvuky naznačují, že si mě ten – ten?! - odváží. Motory hučí, některé plechy vrzají a jinde klepe uvolněná kovová plocha. Naslouchám, skrčená až u zadní stěny, se kterou bych nejraději splynula.

Pach spáleniny vyburcuje mé smysly natolik, že se v bedně prudce pohnu a ona zarachotí. Namísto ups se ale bojím jen toho, že uhořím. Trvá další poplašené mrknutí oka, než mi dojde, že se tady pálí tabák. Neznámý hlas je pak opravdovým balzámem pro duši, protože nezní hrubiánsky.
Přisunu se k průzoru a vyhlédnu.
V oranžovo-hnědých očích tančí zvědavé jiskřičky, za nimiž visí potlačované obavy. Rámují je husté řasy a rozhodně nepůsobí jako oči zvířete, nýbrž nějakého humanoida s prach obyčejnou lidskou kůží a dokonce i kruhy pod očima.

Informace před odletem

Samozvaný vědec jen zakroutí hlavou.
“Jestli nějaké háčky jsou, pak se to dozvíte až na místě. Vím jen tolik, že nenadálá, ale bezpečná, záležitost znemožnila mému kontaktu přílet. Jestli je to bouře, otrava jedem nebo rodící ženská, nevím. Než abych najímal někoho cizího, musel čekat a můj obchod se protáhl..,“ pokrčí rameny, aby sis domyslel, že jsi nejlepší volba. Ostatně, tou bys byl tak jako tak, vzhledem k tomu, že tě předem varoval, že získat krystal nebude nic lehkého a doručení Mad zrovna tak.
“Hledáte Maca. Mac Caraghan,“ vysloví neznámé, tuctové jméno. Pak se rozloučíte a jdete si po svých.

Až zpětně ti dojde, že Mac Caraghan nebude tak neznámý, jak sis myslel, a že jeho celé jméno zní Jules Macahian Caraghan. Bývalý politik, který se notnou část svého života pohyboval mezi vlivnými.
Stejně jako všechny takové, i na něj bys našel dost špíny.