Kultivace

Poklidnýma očima pozoruju Raz, která si mě obhlíží a zkoumá. Je, jako malé zvědavé zvířátko. Ale nejspíše to chápu, chce vědět s kým má tu čest, co ode mě může očekávat. Mlčel jsem s poklidu kouřil doutník až do chvíle, kdy zůstala přede mnou dřepět a konečně se trošku rozpovídala.
Mírně jsem naklonil hlavu na stranu a dal jí ještě pár okamžiků ticha.
"Jo řekl....nemám rád, když mi někdo říká, co mám dělat."
Odtušil jsem poklidně a s povzdechem típl doutník o bednu.
"Jo to už jsem slyšel....každopádně. Můžeš mi říkat Mat a teď pojď uděláme něco s.....se vším."
Zadrhl jsem se, když jsme jí přelétl pohledem a hodnotil kolik práce dá jí trochu zkultivovat.
"Jestli máš v tý bedně něco, co by sis chtěla vzít vezmi si to, protože jí plánuju vyhodit do vesmíru při první příležitosti. Neužitečný věci neskladuju......Každopádně, ty se pořádně vydrhneš, ukážu ti, kde mám sprchu a pak ti dám něco na sebe. Asi ti to bude velký, ale budeš to muset zatím přežít. Není potřeba abys tu běhala polonahá v těchhle špinavých hadrech."
Vysvětlil jsem jí a jedním zhoupnutím jsem se zvedl z bedny a zamířil k přepážce do lodě.
"Nesahej na žádný čudlíky, když ti to nepovolím, nech na pokoji mý věci, nepokoušej se o vzpouru a budeš docela v cajku, než vymyslím, co s tebou sakra budu dělat."
Mluvil jsem k ní za chůze, podrbal jsem se za uchem a ohlédl jsem se, jestli mě následuje.
"Nějaký otázky?"
Optal jsem se jí. Nebyl jsem zvyklý sebou někoho tahat. Vždy jsem pracoval sám. Bylo to tak nejlepší. Co si teď počtu s ní? Její genetický kód by mohl být zajímavý o tom žádná, ale z nějakého důvodu mne zatím nelákal tak, jako tomu bylo u Mad. Možná jen momentální vychýlení a nebo je prostě jiná. Tak či tak bude jí třeba nejprve vykoupat to je základ.

Volnost

Obratnou otočkou se převalím na břicho a zvednu se na čtyři, kolena jen kousek nad úrovní chodidel. Ocas se rozpohybuje v pravidelném rytmu sem a tam.
“Byla jsem v kleci,“ poukážu na zjevný fakt, který mu těžko mohl uniknout, a u toho taky zůstanu. Klec vysvětluje všechno: oděrky, zápach, to jak jsem ušmudlaná, otrhaná, polonahá, nevrlá, prostě všechno. Může být rád, že mám funkční svěrače.

Ještě chvilku si ho prohlížím z podhledu, než se pomalinku narovnám. Fíha, i tak mu vrškem hlavy sahám těsně pod bradu, když zrovna nesedí. Využiju jeho zdánlivé laxnosti a dovolím si udělat krok do strany. Při tom pohybu se mírně přikrčím. Ony rány rády létají zleva zprava a líp se to snáší, když si jeden nevykračuje hrdě jako páv. Potom další krok, ještě jeden.. dokud neobejdu kolečko aniž bych ho přestala upřeně sledovat.
“Jsem..,“ zaváhám, stojící už zase tváří v tvář.
“Jsem Rraz,“ klesnu do širokého dřepu, ale pobuřující výhled skryju za spuštěné paže, “Umím být užitečná. Záleží, co mi dovolíš. Někteří chtěli chrránit, jiní si hrrát. Ty nevypadáš, že by sis chtěl hrrát,“ začenichám, což je s lidským nosem obdivuhodný výkon. Škála získaných informací se nerozšíří. Nechce si hrát, mám pravdu.
“Prroč jsi mě pustil? Řekl ti, co dělat. Patřím ti, ale nepoznávám.. divně páchneš.“

Ušmudlaný tvoreček

Pozoroval jsem chování toho tvora. To, jak rozrazil dveře bedny i jak se horko těžko souká opatrně nakonec ven. Očekával jsem, jestli se pokusí zaútočit. Zastřelit to by mi nedělalo nejspíše velké problémy, stejně, jako třeba zasáhnout jen nohu, ale ono se to spíše nemotorně vykulí. Skoro div, že si to neublížilo.
Se zvědavě pozvednutým obočím pozoruju, jak se tvoreček posbíral, alespoň trošku ze země. Je vidět, že moc velkou péči jí nevěnovali. Až na některé nepřirozené odlišnosti by mohla vypadat, jako normální mladá dívka, ale jsou tu ty uši, ocas a tak.
"Zajímavá rasa."
Neuvědomuji si, že bych se s touto rasou setkal, možná s něčím podobným, ale né s tímto. Kdo ví jestli se nejedná jen o genetickou úpravu podobně, jako tomu bylo v mém případě. Ještě chvíli dívku pozoruji, než se mírně ušklíbnu nad její poznámkou a potáhnu znovu z doutníku a pak si ho vezmu do ruky a vyfouknu kouř.
"Takže umíš mluvit. To pomůže....hmmmm no ty taky zrovna nevoníš vábně děvče. A celkově vypadáš, jako by tě vytáhli ze smeťáku."
Podotkl jsem s naprostým klidem a znovu jsem se usadil na bednu.
"Co jsi zač? Máš jméno?"
Koukl jsem na ní a posunul jsem si klobouk více do týla, abych na ní lépe viděl.

S upřímností nejdál dojdeš, i když ležíš

Přiblíží se ke kleci, což znamená jediné – stáhnu se. Tak moc, tak dozadu, až to bolí a je jasné, že dlouho v podobné pozici nevydržím. Namísto šokové tyče nebo jiné vychytávky určené k vynucení poslušnosti (a že jich je), ale jen cvakne elektronická západka klece.
Čekám.
Začíná to bolet, ale stejně čekám.
Pak do dvířek kopnu rychle s takovou razancí, že s třísknutím narazí do boční stěny a klecí to zarezonuje. Strašně mě z toho rozbolí uši, až ke kořenům zubů, ale bylo to nezbytné. Potřebuju vidět, že je průvod volný – že mě na druhé straně nečeká žádné překvapení, žádné nepříjemnosti, jen ten podivně páchnoucí divnotvor. Jeho nohy vypadají docela obyčejně. Oblečeně.
Začenichám, ale necítím žádnou změnu. Trocha přirozeného napětí visící ve vzduchu, nic víc.

Natáhnu levačku, chytím jí boční hranu a sevřu. Šprajcla jsem se. Pravačkou se ve stejném duchu natáhnu k horní hraně bedny, sevřu ji, až přerostlé nehty vzdáleně připomínající zvířecí drápy klepnou o kov.
Potom se velmi obezřetně vytáhnu: nejdřív špičky chlupatých uší, vršek hlavy s rudou kšticí dlouhých, zacuchaných vlasů, které jsem před odletem měla svázané v copu. Zvědavé oči, jejichž barva se nemění, aniž když z bedny nejistě vykukuju a pohledem zespod zkoumám vysokého cizince.
“Hmpf.“
Zaberu rukama až se mi napnou svaly a jakmile to jde, zaberu chodidly o zadní stěnu miniaturního vězení, takže vyklouznu pádem ven a rozplácnu se na podlaze, div si nevyrazím dech. Oblečená jsem tak, aby se neřeklo, a špinavé cáry kdysi bílé látky kryjí jen to nejnutnější. Do zbytku bledé kůže mě studí zdejší zem.
Chlápek tam pořád stojí.
Pořád na něj zírám zespod.
Pak nespokojeně mávnu ocasem.
“Divně páchneš,“ zavrčím neurčitým tónem a odhalím přitom dvě řady zubů se čtyřmi delšími špičáky. Rozhodně je to něco, jako úsměv.

Zvířátko?

Mé myšlenky se stáhly na okamžik i k mému kontraktu.
"Hmm Caraghan.....pěkný lump a špinavec. Jako všichni politici a jiné větší zvířata. Však i na něj jednou přijde zakázka."
Pousmál jsem se pro sebe. Prachy ale měly být za úkol docela hezké, takže jsem neviděl důvod zakázku nepřijmout. A když se něco hodně pokazí? Nevadí vytřískám z toho o to více peněz, protože za práci navíc se co? Platí.
Pohledem jsem zaplul zpátky k bedně a vyfoukl další obláček kouře. Mírně jsem povytáhl jedno obočí, když skrz jeden z průzorů zasvítily očka, které sice vypadaly více zvířecky, ale vše okolo nich spíše napovídalo humanoidovi. Znovu jsem potáhl a vyfoukl další obláček.
"A přej, že seš zvíře. Šmejd jeden voplzlej."
Zavrtěl jsem nad tím vším hlavou a menším povzdechem jsem se pomalu zvedl ze své bedny. Doutník jsem si vrazil mezi zuby a zamířil klidnými kroky k přepravce. Z kapsy jsem vylovil klíč.
"Ej ekat odinu.....yost."
Mumlal jsem si přes doutník a zastavil jsem se před bednou. Klíčem podržel kus od průzorů.
"Eď tě ustím. ak adné ovainy."
Upozornil jsem tvora v bedně a pak jsem elektronickým klíčem odemknul bednu a poodstoupil. Ruku jsem měl raději přisunutou z obezřetnosti u blasteru a druhou jsem vytáhl doutník z pusy.
"Tak co jsi zač? Můžeš ven, ale žádný blbosti, jinak by to nemuselo být hezký."
Pozoroval jsem bedlivě, co to nakonec z bedny vyleze. Inu co říci, nikdyj sem neměl rád zbytečné čekání.

Ahoj...?

Dbám na to, abych nevydala ani hlásku, i když to znamená, že si sem tam přikousnu jazyk. Naštěstí – uf, uf – ani jedna krvavá nehoda. Z přenosu jsem ale nesvá, nervózní a svírá se mi žaludek. Proč mě dává pryč? Kam? Komu?
Divně páchne.
Na soustředění není ale dost prostoru, ani čas. Temnota, ve které jsem schovaná, je mi jedinou útěchou a jak se vzdalujeme od vědátorova doupěte, bojím průzorem klece, jež připomíná spíš neprodyšnou bednu, i podívat.

Netrvá dlouho a primární zvuky kolem mě utichnou. Našpicuji uši, nic. Sekundární zvuky naznačují, že si mě ten – ten?! - odváží. Motory hučí, některé plechy vrzají a jinde klepe uvolněná kovová plocha. Naslouchám, skrčená až u zadní stěny, se kterou bych nejraději splynula.

Pach spáleniny vyburcuje mé smysly natolik, že se v bedně prudce pohnu a ona zarachotí. Namísto ups se ale bojím jen toho, že uhořím. Trvá další poplašené mrknutí oka, než mi dojde, že se tady pálí tabák. Neznámý hlas je pak opravdovým balzámem pro duši, protože nezní hrubiánsky.
Přisunu se k průzoru a vyhlédnu.
V oranžovo-hnědých očích tančí zvědavé jiskřičky, za nimiž visí potlačované obavy. Rámují je husté řasy a rozhodně nepůsobí jako oči zvířete, nýbrž nějakého humanoida s prach obyčejnou lidskou kůží a dokonce i kruhy pod očima.

Informace před odletem

Samozvaný vědec jen zakroutí hlavou.
“Jestli nějaké háčky jsou, pak se to dozvíte až na místě. Vím jen tolik, že nenadálá, ale bezpečná, záležitost znemožnila mému kontaktu přílet. Jestli je to bouře, otrava jedem nebo rodící ženská, nevím. Než abych najímal někoho cizího, musel čekat a můj obchod se protáhl..,“ pokrčí rameny, aby sis domyslel, že jsi nejlepší volba. Ostatně, tou bys byl tak jako tak, vzhledem k tomu, že tě předem varoval, že získat krystal nebude nic lehkého a doručení Mad zrovna tak.
“Hledáte Maca. Mac Caraghan,“ vysloví neznámé, tuctové jméno. Pak se rozloučíte a jdete si po svých.

Až zpětně ti dojde, že Mac Caraghan nebude tak neznámý, jak sis myslel, a že jeho celé jméno zní Jules Macahian Caraghan. Bývalý politik, který se notnou část svého života pohyboval mezi vlivnými.
Stejně jako všechny takové, i na něj bys našel dost špíny.

Podezřele úspěšný obchod?

Zbytek necelé jednodenní cesty s Mad sice proběhl až nečekaně klidně. Změna v jejím chování a jistá míra rezignace v jejím výrazu byla možná až politování hodná. Nemohu říci, že by mne náš společný let nechal úplně chladným. Ano někde v koutku duše se ozval hlásek, že bych jí mohl z téhle sračky pomoci ven, ale byl jsem si moc dobře vědom toho, co všechno by mě to stálo. A za to ani vidina jejího genetického kódu nestála.
"Sory, nic osobního Růžku, ale jít tě jen tak nenechám."
Odtušil jsem odměřeně, když jí začalo docházet, že je opravdu v pytli. Dokonce se ještě měla tendenci vykroucet a snad i zamýšlela zkusit utéct, ale tentokrát jsem si s ní hrát nehodlal. Pevně jsme jí vzal za paži a vedl ke svému klientovi. Byl to slizák to přiznávám. Sběratel to také a byl jsem si jistý, že si dělal zálusk i na mou kůži, ale na tu je krátký. Je si moc dobře vědom, jak by to dopadlo.
"Pokud chceš někdy získat zpět svou svobodu, pak žij. Uč se od svého nepřítele, vzpouzej se ale ne příliš a nakonec se podřiď. Čas ti přinese příležitost z neopatrnosti."
Byla to rada? Byl to pokus o to jí pomoci? Kdo ví, ale bylo to to jediné, co jsem jí mohl dát. Jak a jestli si to vezme k srdci už je jen a jen na ní. Sám jsem věděl, že tato rada je nad všechny kredity, získala totiž svobodu i mě, před dlouhou dlouhou dobou.
Předstoupil jsem před klienta a jeho doprovod. Sám jsem Mad ani nepoutal, protože jsem z ní neměl strach. Když se mi vyškubla a pokusila se mi prokousnout krk místo čehož jsem jí nastavil předloktí, zašklebil jsem se.
"Pořád stejná."
Dvě šipky, které zasvištěly vzduchem upoutaly mou pozornost. Zuby polevily a Mad začala být malátná. Rychlé a působivé řešení. Spustil jsem ruku z ochranného gesta dolů. Pár kapiček krve dopadlo na zem do prachu. Naposledy jsem se odměřeně podíval na malátnou Mad, která hleděla někam do úrovně mého pasu a pro níž si šli už droidi.
"Sbohem potížistko."
Nic přátelského v tom nebylo, ale něčeho si přece jen ve svých mrákotách mohla všimnout. Náramek, který byl dosud vytetovaný na mém zápěstí a jemně světélkoval aktivitou se rozplynul a s tím zhaslo i kontrolní světýlko na jejím náramku. (Nejsem si jist, jak jsi to s tím volným náramkem myslela, ale tohle mi přišlo, jako takové zábavné gesto :D)
"Teď máš svůj život ve svých rukách Růžku."
Má pozornost se přesunula na klienta, který se konečně začal věnovat mé maličskosti.
"Jsem rád, že jste se zásilkou spokojen. Říkal jsem, že zakázku splním."
Odvětil jsem s klidem a nad zmínkou o penězích jsem souhlasně přikývl. Pak se mi po tváři rozlil menší úsměv, křížící se s úšklebkem.
"Lichotkami se mě nekoupíte. Ale budu to brát, jako kompliment......Hmm tohle? Jo, nebyly s ním žádné větší potíže."
Pokrčil jsem rameny nad tubusem, který mi visel na rameni. Zadíval jsem se na klienta a jeho návrh na další práci. Nabízel hojnou odměnu, možná až příliš hojnou.
"Hmm chápu. A teď mi povězte v čem je ten hlavní háček? Předpokládám, že to nebude jen tak, když si na to najímáte mě. A kdože má být ta kontaktní osoba?"
Povytáhl jsem mírně jedno obočí. Základní informace o práci jsou vždy důležité. Nemám rád nemilá překvapení. Když zmínil dáreček a objevila se krabice. Trošku zamračeně jsem se ní zadíval. Vzal jsem klíček ke krabbici a strčil do jedné z kapes kabátu.
"Díky, budu to brát, jako bonus."
Odvětil jsem k němu, ale žádné nadšení v mém hlase nezaznívalo.
"Hmm něco chlupatého? Paráda, čeho se to ten upocený slizký dědek chtěl zbavit? A proč? Pochybuju, že jen z dobroty srdce."
Nedůvěra ve mě byla pevně zakořeněná stejně, jako opatrnost.
"Budu očekávat souřadnice."
Oznámil jsem mu nakonec, abych uzavřel náš hovor. Přešel ke krabici a zapnul magnetické polštáře pod ní, aby se vznesla mírně nad zem a já jí mohl dopravit snadno na svou loď. Krabici jsem přesunul do nákladového prostoru. Na řízení jsem nastavil autopilota, který nás dopraví na oběžnou dráhu a šel jsem si sednout na bednu naproti té krabici. Vytáhl jsem si doutník, odkousl špičku vyplivl jí a zapálil si ho. Po prvním vyfouknutém obláčku kouře jsem se zadíval na to cosi ukryté v šeru.
"Tak, copak jsi zač a proč mi tě vrazil hmm?"
Pronesl jsem zamyšleně spíše pro sebe, než k tvorovi v krabici. Tubus s krystalem jsem měl už opět uschován v jedné ze svých pašeráckých skrýší na lodi. Jeden nikdy neví, kdy ho někdo bude chtít zkontrolovat, nebo okrást.

Dáreček z Batari Niu

V systému zadané koordináty tě dovedly na místo setkání. Cesta s problémovou zásilkou opravdu netrvala déle, než 24 hodin, a protože jsi vzal rozum do hrsti, obešlo se to bez větších výtržností. Dost dobře možné ale je i to, že Mad došla energie a až do posledního okamžiku doufala, že jí pomůžeš se z nepříjemné situace dostat.
Až po přistání na hornaté planetě plné horkých pramenů pochopila, že nejsi žádný dobrák a že i kdyby měla krásné oči, nebude to důvod k tomu, abys svého klienta podrazil. Zásadovost je důležitá vlastnost, i když se vždycky najde někdo, komu se v danou chvíli nelíbí.

K předání došlo k poněkud napjaté atmosféře. Mad se pokusila nejen o útěk, ale vzala to se vším všudy, včetně dalšího pokusu o tvou likvidaci. Nepříjemnou situaci vyřešily dvě přesně mířené šipky s uspávadlem, síla klientových droidů, kteří se s rohatou ženštinou nemazlili, a nově také elektrošokový obojek. To ostatně bylo to poslední, co Mad vyřadilo z marného boje o osvobození. Tobě zůstal volně k dispozici náramek.
Hned potom se klient mohl soustředit na tebe. V jeho výrazu celou dobu visel spokojený úsměv protkaný nadšeným cukáním koutků z adrenalinu, když se zmutovaná Ardorianka pokoušela utéct. Nebylo pochyb o tom, že s ní má muž velké plány a rozhodně pro něj bude vítanou výzvou její krocení.
“Zajímavější, než moje očekávání,“ zhodnotil. Od pasu vytáhl datapad a vyťukal na něm jednoduchý příkaz. Tys mezi tím mohl sledovat, jak rohatá nedobrovolně mizí v hloubi laboratorního komplexu. Muž, kolem padesátky, původem zřejmě člověk. V jeho očích se ale dnes odráží chemická modř a kdo ví, co ukrývá pod umazaným, zapraným bílým pláštěm.
“Poslal jsem zbytek platby, jak jsme byli dohodnutí. Skvělá práce. Líbíte se mi,“ vytušíš mnohoznačnost poklony.
“Vidím, že máte i krystal, hmm. Nebylo pochyb. S ním je taková potíž. Zaplatím vám dvojnásobek druhé splátky, když ho doručíte někomu, pro koho jsem ho měl. Nemůžu opustit svou práci,“ zavrtěl se nedočkavě nad představou, jaká zábava ho čeká.
Nejen z něj, ale z celého místa, ve kterém jednáte, čiší zašlá sterilita. Hranice mezi vědou a bláznovstvím bývá někdy tenká a budova, částečně schovaná v hornatém kopci, byla jako ztělesnění přesně takové hranice.
Prsty vědce přelétly znovu po datapadu a na tvém účtě přistálo dalších deset tisíc, tedy ani ne pětina celkové nabízené částky, ale záloha i tak slušná.
“Souřadnice vám pošlu. Abyste věděl, že si vaší práce vážím, přidám vám dáreček. Bude se líbit!“

Zautomatizovaní droidi vynesli na denní světlo kovovou krychli.
Čtvercová klec z hrubých plochých mříží, jejichž meziprostory jsou vyplněné hustým sítem, je stěží tak velká, aby se v ní postavilo dítě. V přední straně však ční úzký průzor, kterým lze nahlížet dovnitř i ven. Právě v něm jsi zahlédl odraz oranžových očí. Chabý náznak toho, co se v kleci ukrývá.
“Napadlo mě, hmm, že byste pro ni našel využití. Otevřete, až se aklimatizuje a zvykne na váš pach,“ podal ti malé elektronické zařízení, klíč k otevření klece, “Nebo ji prodejte na prvním místě, kde budou mít zájem. Je vaše.“
Tíživé, pozorující ticho v kleci, páchlo strachem a upocenou srstí.
Vyděšené divoké zvíře je to poslední, co po poslední cestě potřebuješ mít na palubě, jenže je vůbec možné, abys od téhle osoby dostal něco obyčejného? Jde o obyčejný kalkul, opravdový dárek, nebo chorobnou touhu rozšířit tvůj genetický kód?
"Nebude potřebovat víc, jak hodinu."