Podezřele úspěšný obchod?

Zbytek necelé jednodenní cesty s Mad sice proběhl až nečekaně klidně. Změna v jejím chování a jistá míra rezignace v jejím výrazu byla možná až politování hodná. Nemohu říci, že by mne náš společný let nechal úplně chladným. Ano někde v koutku duše se ozval hlásek, že bych jí mohl z téhle sračky pomoci ven, ale byl jsem si moc dobře vědom toho, co všechno by mě to stálo. A za to ani vidina jejího genetického kódu nestála.
"Sory, nic osobního Růžku, ale jít tě jen tak nenechám."
Odtušil jsem odměřeně, když jí začalo docházet, že je opravdu v pytli. Dokonce se ještě měla tendenci vykroucet a snad i zamýšlela zkusit utéct, ale tentokrát jsem si s ní hrát nehodlal. Pevně jsme jí vzal za paži a vedl ke svému klientovi. Byl to slizák to přiznávám. Sběratel to také a byl jsem si jistý, že si dělal zálusk i na mou kůži, ale na tu je krátký. Je si moc dobře vědom, jak by to dopadlo.
"Pokud chceš někdy získat zpět svou svobodu, pak žij. Uč se od svého nepřítele, vzpouzej se ale ne příliš a nakonec se podřiď. Čas ti přinese příležitost z neopatrnosti."
Byla to rada? Byl to pokus o to jí pomoci? Kdo ví, ale bylo to to jediné, co jsem jí mohl dát. Jak a jestli si to vezme k srdci už je jen a jen na ní. Sám jsem věděl, že tato rada je nad všechny kredity, získala totiž svobodu i mě, před dlouhou dlouhou dobou.
Předstoupil jsem před klienta a jeho doprovod. Sám jsem Mad ani nepoutal, protože jsem z ní neměl strach. Když se mi vyškubla a pokusila se mi prokousnout krk místo čehož jsem jí nastavil předloktí, zašklebil jsem se.
"Pořád stejná."
Dvě šipky, které zasvištěly vzduchem upoutaly mou pozornost. Zuby polevily a Mad začala být malátná. Rychlé a působivé řešení. Spustil jsem ruku z ochranného gesta dolů. Pár kapiček krve dopadlo na zem do prachu. Naposledy jsem se odměřeně podíval na malátnou Mad, která hleděla někam do úrovně mého pasu a pro níž si šli už droidi.
"Sbohem potížistko."
Nic přátelského v tom nebylo, ale něčeho si přece jen ve svých mrákotách mohla všimnout. Náramek, který byl dosud vytetovaný na mém zápěstí a jemně světélkoval aktivitou se rozplynul a s tím zhaslo i kontrolní světýlko na jejím náramku. (Nejsem si jist, jak jsi to s tím volným náramkem myslela, ale tohle mi přišlo, jako takové zábavné gesto :D)
"Teď máš svůj život ve svých rukách Růžku."
Má pozornost se přesunula na klienta, který se konečně začal věnovat mé maličskosti.
"Jsem rád, že jste se zásilkou spokojen. Říkal jsem, že zakázku splním."
Odvětil jsem s klidem a nad zmínkou o penězích jsem souhlasně přikývl. Pak se mi po tváři rozlil menší úsměv, křížící se s úšklebkem.
"Lichotkami se mě nekoupíte. Ale budu to brát, jako kompliment......Hmm tohle? Jo, nebyly s ním žádné větší potíže."
Pokrčil jsem rameny nad tubusem, který mi visel na rameni. Zadíval jsem se na klienta a jeho návrh na další práci. Nabízel hojnou odměnu, možná až příliš hojnou.
"Hmm chápu. A teď mi povězte v čem je ten hlavní háček? Předpokládám, že to nebude jen tak, když si na to najímáte mě. A kdože má být ta kontaktní osoba?"
Povytáhl jsem mírně jedno obočí. Základní informace o práci jsou vždy důležité. Nemám rád nemilá překvapení. Když zmínil dáreček a objevila se krabice. Trošku zamračeně jsem se ní zadíval. Vzal jsem klíček ke krabbici a strčil do jedné z kapes kabátu.
"Díky, budu to brát, jako bonus."
Odvětil jsem k němu, ale žádné nadšení v mém hlase nezaznívalo.
"Hmm něco chlupatého? Paráda, čeho se to ten upocený slizký dědek chtěl zbavit? A proč? Pochybuju, že jen z dobroty srdce."
Nedůvěra ve mě byla pevně zakořeněná stejně, jako opatrnost.
"Budu očekávat souřadnice."
Oznámil jsem mu nakonec, abych uzavřel náš hovor. Přešel ke krabici a zapnul magnetické polštáře pod ní, aby se vznesla mírně nad zem a já jí mohl dopravit snadno na svou loď. Krabici jsem přesunul do nákladového prostoru. Na řízení jsem nastavil autopilota, který nás dopraví na oběžnou dráhu a šel jsem si sednout na bednu naproti té krabici. Vytáhl jsem si doutník, odkousl špičku vyplivl jí a zapálil si ho. Po prvním vyfouknutém obláčku kouře jsem se zadíval na to cosi ukryté v šeru.
"Tak, copak jsi zač a proč mi tě vrazil hmm?"
Pronesl jsem zamyšleně spíše pro sebe, než k tvorovi v krabici. Tubus s krystalem jsem měl už opět uschován v jedné ze svých pašeráckých skrýší na lodi. Jeden nikdy neví, kdy ho někdo bude chtít zkontrolovat, nebo okrást.

Dáreček z Batari Niu

V systému zadané koordináty tě dovedly na místo setkání. Cesta s problémovou zásilkou opravdu netrvala déle, než 24 hodin, a protože jsi vzal rozum do hrsti, obešlo se to bez větších výtržností. Dost dobře možné ale je i to, že Mad došla energie a až do posledního okamžiku doufala, že jí pomůžeš se z nepříjemné situace dostat.
Až po přistání na hornaté planetě plné horkých pramenů pochopila, že nejsi žádný dobrák a že i kdyby měla krásné oči, nebude to důvod k tomu, abys svého klienta podrazil. Zásadovost je důležitá vlastnost, i když se vždycky najde někdo, komu se v danou chvíli nelíbí.

K předání došlo k poněkud napjaté atmosféře. Mad se pokusila nejen o útěk, ale vzala to se vším všudy, včetně dalšího pokusu o tvou likvidaci. Nepříjemnou situaci vyřešily dvě přesně mířené šipky s uspávadlem, síla klientových droidů, kteří se s rohatou ženštinou nemazlili, a nově také elektrošokový obojek. To ostatně bylo to poslední, co Mad vyřadilo z marného boje o osvobození. Tobě zůstal volně k dispozici náramek.
Hned potom se klient mohl soustředit na tebe. V jeho výrazu celou dobu visel spokojený úsměv protkaný nadšeným cukáním koutků z adrenalinu, když se zmutovaná Ardorianka pokoušela utéct. Nebylo pochyb o tom, že s ní má muž velké plány a rozhodně pro něj bude vítanou výzvou její krocení.
“Zajímavější, než moje očekávání,“ zhodnotil. Od pasu vytáhl datapad a vyťukal na něm jednoduchý příkaz. Tys mezi tím mohl sledovat, jak rohatá nedobrovolně mizí v hloubi laboratorního komplexu. Muž, kolem padesátky, původem zřejmě člověk. V jeho očích se ale dnes odráží chemická modř a kdo ví, co ukrývá pod umazaným, zapraným bílým pláštěm.
“Poslal jsem zbytek platby, jak jsme byli dohodnutí. Skvělá práce. Líbíte se mi,“ vytušíš mnohoznačnost poklony.
“Vidím, že máte i krystal, hmm. Nebylo pochyb. S ním je taková potíž. Zaplatím vám dvojnásobek druhé splátky, když ho doručíte někomu, pro koho jsem ho měl. Nemůžu opustit svou práci,“ zavrtěl se nedočkavě nad představou, jaká zábava ho čeká.
Nejen z něj, ale z celého místa, ve kterém jednáte, čiší zašlá sterilita. Hranice mezi vědou a bláznovstvím bývá někdy tenká a budova, částečně schovaná v hornatém kopci, byla jako ztělesnění přesně takové hranice.
Prsty vědce přelétly znovu po datapadu a na tvém účtě přistálo dalších deset tisíc, tedy ani ne pětina celkové nabízené částky, ale záloha i tak slušná.
“Souřadnice vám pošlu. Abyste věděl, že si vaší práce vážím, přidám vám dáreček. Bude se líbit!“

Zautomatizovaní droidi vynesli na denní světlo kovovou krychli.
Čtvercová klec z hrubých plochých mříží, jejichž meziprostory jsou vyplněné hustým sítem, je stěží tak velká, aby se v ní postavilo dítě. V přední straně však ční úzký průzor, kterým lze nahlížet dovnitř i ven. Právě v něm jsi zahlédl odraz oranžových očí. Chabý náznak toho, co se v kleci ukrývá.
“Napadlo mě, hmm, že byste pro ni našel využití. Otevřete, až se aklimatizuje a zvykne na váš pach,“ podal ti malé elektronické zařízení, klíč k otevření klece, “Nebo ji prodejte na prvním místě, kde budou mít zájem. Je vaše.“
Tíživé, pozorující ticho v kleci, páchlo strachem a upocenou srstí.
Vyděšené divoké zvíře je to poslední, co po poslední cestě potřebuješ mít na palubě, jenže je vůbec možné, abys od téhle osoby dostal něco obyčejného? Jde o obyčejný kalkul, opravdový dárek, nebo chorobnou touhu rozšířit tvůj genetický kód?
"Nebude potřebovat víc, jak hodinu."