Před odletem

Strašně zajímavý, že stačí chtít zhodnotit outfit a dozvědět se, jestli mi někde něco nečouhá, a páník najednou musí z kokpitu pryč. Z toho, jak mě odsunul si pranic nedělám, moji hlavinku pálí totiž něco úplně jiného.
“Jakou výstrroj?“ prohlídnu se - sekne mi to, dá se v tom dobře hýbat a poutá to přesně tu pozornost, kterou má, pokud nám nestojí droidi nebo někdo slepej, “Navlíkneš mě do chráničů, abych se ti nepotloukla?“ vyzývavě, s jasně čitelným pobavením ve tváři, zvednu bradu.

Popojdu si, abych na páníka viděla, ale daří se mi držet v přijatelné vzdálenosti. Rozhodně se mi víc líbí na lodi, než na stanici, neměnila bych ani za nic. V reakci na své myšlenky se protáhnu do výšky.
“Když už mluvíš o obchodu..,“ natáhnu k němu nožku, kterou jej zlehka šťouchnu do strany bližšího kolene, “Potřřebovala bych ještě boty,“ umírněně se usměju. Pohledem mu přitom jezdím po těle a hodnotím, nakolik dobře vypadá s kabátem a nakolik bez něj. Teď vypadá víc mazlovsky, pokud se teda můj pohled nestřetne s tím jeho věčně nedostupným. Stačí se ale dívat od krku dolů a rozhodně to všechno dostupný je.
Uhm.
Dobře, tohle nedávám.
“Odprracuju si to,“ už se mi začíná vyjasňovat ten pravý rozdíl mezi tím, když něco musím a chci, a že se můžu rozhodovat za sebe, a jelikož si hodlám zkoušet každý kousek čerstvě nabyté svobody, nezbývá mi, než zamířit kolem skříně dál do lodi. Kam? Nevím. Podstatné je, že se přitom velmi těsně prosmýknu kolem něj, jako by za mnou vůbec nebyl ještě dobrý půl metr místa – tak těsně, že se dlaněmi dotknu beder, pozadu nezůstává ani hrudník a stranou hlavy se zlehka otřu nad lopatkou.
Na tvářích se mi usadí rozdováděné ďolíčky.
“Co chceš dělat, než nás pustí?“ poslední prst opustí jeho záda a já se během kroku otočím, abych na něj viděla, a pomalu pokračuju chodbou pozpátku, "I když to bude spíš minuta čekání, než deset," odhadnu zklamaně.

Přípravy k odletu

"Mohu přejít na přívětivost protonového torpéda, pokud ti to bude milejší."
Ušklíbl jsem se na mechanika a zašel do lodě bez jakéhokoli dalšího dozloučení. Byl jsem rád, že když rampa doklapkla a já se mohl začít chystat k odletu. Cestou ke kokpitu jsem zahlédl Razinu hlavu, která vykoukla z jejího pokoje, jen aby mne zase peskovala.
"Raz, nebo Ouško, obojí se hodí."
Pokrčil jsem s klidem rameny, abych dal jasně najevo, že její nové přezdívky se jen tak nevzdám. O chvíli později jsem už prováděl předletovou kontrolu v kokpitu a připravoval systémy na start.
"Ano kontrolo už odlétáme. Máme na pilno, prosím o povolení k odletu."
Oznámil jsem spíše mechanicky a čekal.
"No jasně, že to s nimi bude na dýl, jak jinak."
Povzdechl jsem si a otočil jsem se na židli, abych zamířil odložit nepotřebné věci do skříně, ale to už se přihnala Raz.
"Hm?"
Povytáhl jsem jedno obočí, když ze sebe začala něco žmoulat, jak ze zmuchlané deky. Přelétl jsem jí pohledem a i když bych jí to nahlas rozhodně neřekl musel jsem uznat, že to stvoření přede mnou vypadalo docela pěkně, přitažlivě. Možná více, než to.
"Nenech si blbnout hlavu malou ušatou holkou."
Okřikl jsem sám sebe v duchu a už jsem se chtěl zvednout, když mi skoro před obličej vyšpulila zadek k hodnocení. Znovu jsem se opřel do křesla div mi její ocas nesmetl klobouk z hlavy.
"Hele opatrně jo, dávej pozor, kam jí máváš."
Odklonil jsem tu její chundelatou nádheru stranou, aby mě konec nešimral na nose.
"Hm, jo zdá se, že je to dostatečně pružný a pohyblivý, nnemělo by tě to snad omezovat, ale někam ven doporučuju pořádnější výstroj."
Zhodnotil jsem odtažitě a pak letmo raz chytl za boky vyšpuleného pozadí a odsunul jí trochu stranou.
"Pěkný zadek má to jo, ale...."
Zakroutím hlavou a prosmýknu se kolem raz ke skříním s vybavením.
"Brzo asi začnu litovat, že jsem tě do toho obchodu vzal."
Odtušil jsem a zalétl k ní koutkem oka. Pak jsem do skříně odložil kabát i klobouk a zůstal jen oděn trochu více nalehko. Přiléhavé tmavé triko a kalhoty s opaskem, na kterém byly upevněny blastery.
"Chvíli potrvá, než nás letovka pustí. Nejspíše hledaj, kde mají papíry k vyplnění odlétající lodi. Je to tu fakt šroťák."
Zabručel jsem, ale naštěstí tohle zdržení jsme si dovolit mohli.

Okoukni to

Zalezu si k sobě a roztáhnu tam oblečení. Chvíli se na něj kriticky dívám a zvykám si na umělé světlo lodi, které je tady tak nějak míň rozptýlené a víc ostré, než na stanici. Střízlivějícímu mozečku to dá trochu zabrat.
Už nebudu pít.
Potom se ale pustím do úprav přesně takových, jaké jsem si vysnila. Půjčené oblečení pečlivě poskládám a odložím na poličku – nepřipadá v úvahu, že bych vyhodila cokoliv, na čem jen trochu ulpěl páníkův pach.
Mohla bych mu ukrást peřinu. Nebo prostěradlo. Napadne mě mile spásná myšlenka, ale jelikož za sebou máme ten vážný rozhovor, rozhodnu se chvíli nepokoušet jeho trpělivost.

“Huf?“ vyhlídnu z ubikace, když uslyším tu pitomou přezdívku, kterou mi říká.
“Jsem Rrraz!“ křiknu rozezleně nazpátek a dopnu si knoflíček. A pak ho zase rozepnu. Všechny nad ním jsem už utrhla.
Zamířím ladným krokem ke kokpitu a musím uznat, že mi to fakt sekne. Z elastického overalu jsem ustřihla všechno od pasu výš, takže se pod černou mírně lesklou látkou příjemně rýsují křivky nohou. I blázen musí uznat, že kromě hezkého zadku a stehen tak akorát, mám i zatraceně hezká lýtka. Pro tuhle první příležitost mého nového já jsem si samozřejmě zapomněla obout boty, ale nevadí. Stejně musíme sehnat nové, lepší.
“Poslyš..,“ brouknu váhavě.
Elastické kalhoty vhodně překrývá vršek. Ten je z hrubší, tvar držící látky, a sedí mi skvěle. Přirozeně vykresluje štíhlý pas a kromě toho, že vypadá chic, jsem z něj udělala i škodolibě dráždivý kousek. Knoflíky od půlky nahoru chybí, to aby výstřih byl hluboký a prozrazoval, že pod svrškem nic jiného nemám. Jenže, díky střihu, mi nic neleze ven. Dokonalé! Je to takové slušně neslušné. Provokativně líbivé. Rozhodně originální.
“… musíš mi říct..,“ počkám jen tak krátce, aby mě páník sjel rychlým pohledem, načež se k němu otočím zády a vystrčím zadek. I ten kalhoty lemují jedna báseň a ani není poznat, že díra, kterou mi ven čouhá ocas, není původní.
“Je to tam dobrrrý?“

Asi mi ta snaha nezkoušet Matovu trpělivost zas tak dlouho nevydržela, no.

Zašívárna RoXoMo - hangár tři

“Ééé-h,“ mechanikovi se pokrčí obličej směskou hned několika pocitů, které prožije, “Ste fakt milej jak šmyrgl papír,“ sebere kredity a bez rozloučení tě nechá s tvou plechovou kráskou, uvnitř který máš kočko-holku. Nebo liško-holku. Vrtá to mechanikovi hlavou, nebo měl jasno v tom co vidí?

Tak jako tak, než odletíte, musíte počkat na povolení. Lidem ve velínu to nějakou dobu trvá, ale problémy vám nedělají, jen prostě nemůžeš odletět tak frajersky, jak by se hodilo. Nebo můžeš, ale nejspíš bys tím riskoval zapsání na černou listinu a nikdy nevíš, kdy se takováhle zašívárna může hodit.

Technická kontrola

Za chůze si jen koutkem oka hlídám Raz. Není třeba více, její nevídané nadšení, je nepřehlédnutelné. Asi si nejsem jist z čeho tak bodře pramení, ale zdá se, že je spokojená a zrovna není nějak extrémně přilnavá, tak to raději nerozebírám. S mírně povytaženým obočím přesunu pohled na ní před sebe, když si jen tak spokojeně hopká.
"Velice proměnlivé stvoření."
Trošku kysele se usměju nad její poznámkou.
"Zeptal bych se jestli to mám za vodměnu, nebo za trest, ale to by asi nemělo význam."
Popíchnu toho malého ušáčka, než vejdeme do hangáru. Klobouk si posunu více do týla, aby mi tolik neclonil v očích. Poznámku, kterou technik pronesl v domění, že zde nejsem přítomen přejdu nic neříkajícím pohledem. Raz má očividně vše, co potřebuje, protože za chvíli mi zmizí z dohledu. Sám se zastavím u technika, kritickým pohledem zhodnotím droidy, kteří se mi ještě stále nelíbí a pak kouknu na loď a zpátky na technika.
"To doufám.....jestli je všecko dobrý zjistím za chvilku."
Oznámil jsem mu a šel jsem obhlédnout loď z venku a pak i zevnitř, jestli frajer odvedl kvalitní práci. Něco jsem se s tímhle krámem už nalítal, takže pokud bude něco moc ojebané, poznám to.
Po chvíli jsem vyšel opět ven.
"Jo vypadá to v pořádku a pokud náhodou nebude, vím, kde tě najít. Pochybuju, že z týhle díry někdy vypadneš."
Věnoval jsem mu vážný pohled a pak jsem sáhl do kapsy a dal mu slíbené kredity.
"Bejt tebou dobře bych si je schoval, protože tě kvůli nim jinak, nějaký z tvejch místních kamarádu vodbouchne."
Upozornil jsem jej, ale přátelské to rozhodně nebylo. Pak jsem se bez dalšího slova otočil a zamířil do útrob lodi. Za tebou jsem nechal zvednout rampu.
"Zvedáme kotvy Ouško. Jestli se chceš rozloučit s tím matlošem, tak pozdě."
Zamířil jsem do kokpitu, abych naběhl stroj k odletu.

Zašívárna RoXoMo - hangár tři

“Čáu, čičko! Přišla si vomrknout jakej je JRT pašák?“ zahlaholí mechanik sehnutý k jednomu ze svých droidů, “Ah-mmm. Tak ne,“ celý se na zemi nahrbí, když si všimne, že Raz je sice napřed, ale ty si vykračuješ pár metrů za ní.
S povzdechem se zvedne, umazanou pravačku si dá v bok a druhou překvapivě elegantně naznačí k lodi.
“Skoro jak nová,“ těžko říct, jestli je mu čelo orosilo kvůli práci, nebo očekává dělo za ty řeči vůči Raz, “Bude příst jako.. pošlape. Hnípl sem i zbraňovejch systémů a vyměnil některý spoje, co měly na mále.“
Pohledem sleduje, jak Raz mlčky zmizí v útrobách plavidla. Na tebe se mu koukat nechce, jenže není zbytí, tak se měkce usměje.
Droidi zapípají a když nedostanou žádný příkaz, odeberou se do dílny, odkud se vzali.
“Šecko dobrý?“

Řekneš mi to ještě jednou, prosím?

Na začátku to vůbec nevypadá dobře, to když začne o tom, že chce pryč ze stanice. Potom je to vlastně ještě horší, jelikož dostanu kázání o přehazování zodpovědnosti, i když o to přece vůbec nejde. Nebo jo? Rozhodla jsem se, akorát, že je hloupost zůstávat někde, kde jeden není vítaný a zcela upřímně, páník vypadá z mé přítomnosti zpruzeně tak často, že šance na dobrej konec byla padesát na padesát. Přeberu si to v hlavě raději ještě jednou, i když mi to po drincích nemyslí tak jasně, jak by mohlo.
Celou dobu přitom udržuju tempo i zastávky. Určitě vypadáme jako dva blbové, hlavně, když nejsem většinu času schopná dívat se někam jinam, než do výšky pod klobouk.
A pak.. pak dojde na to zásadní.
Stačilo říct, že mě chceš, jako už dlouho nikoho.
Malinko se nad svou domýšlivostí zakřením, jenže úsměv s každým dalším Matovým slovem sílí, až jsem na maximu rozpětí svých úst, zubím se na celé kolo a vypadá… nebezpečně? Šťastně nebezpečně? Asi, jako bych vyhrála loterii a ve vší tý radosti chtěla někoho okamžitě zakousnout. Ocas mi přitom nekontrolovaně lítá ze strany nad stranu natolik mocně, že se vlastně spokojeností vrtím celá.
Uvnitř mně se rozpíná hřejivá spokojenost. Taková, jiná než obvykle. Užívám si to a ani mě nenapadne, že se třeba nehodí projevovat všechnu tu radost navenek, že bych se měla držet zpátky a řešit podobně osobní témata, no, osobně. Je mi to putna. Je mi jedno, co si kdo myslí, protože potřebuju slyšet, že se mi úplně nepochopitelnou náhodou, z prdele klikou velkou minimálně jako rameno jeřábu, podařilo najít něco jako domov. Místo, kde se – pokud se páník zrovna nerozhodne riskovat naše životy pro pár kreditů – můžu cítit v bezpečí. Ví vůbec, jaké to je? Velcí zabijáci o tom asi nepřemýšlí, zvlášť, když si žijí v blahobytu získaném svou prací.

Zbožný pohled mírně opadne, ale je pořád tak neuvěřitelně vřelý, že spolu s úsměvem zaseknutým mezi koutky působím vyšinutě.
Tolik hezkýho mi nikdo neřekl už dlouho, docela bych si to i poslechla znovu.
“Tak jo, parťáku. Jsem jen tvoje,“ otočím se a nasadím tempo, abych se už konečně mohla převlíknout. A přebrat si to celé znovu v hlavě, jelikož to bylo tak hezký!
Několik kroků před Matem, a že výjimečně nevrtím ani zadkem, jen si tak spěchám, se ohlédnu, otočím – a jdu pozpátku. Nadechnu se, ale pak si to rozmyslím a malým obloučkem se vrátím čelem k původní trase. Oblečení si přitom tisknu k sobě, vysoko na hrudi.

S Ouškem

"Samota se podepíše na každým, tebe nevyjímaje."
Poukázal jsem na její neúměrnou tendenci neustále na mě v podstatě viset, nebo se někam ke mě nacpat. Nedělám si iluze, že by u minulých majitelů nebyla sama, pravděpodobně byla jen hračka, kterou si čas od času vytáhli z krabice a zase jí tam vrátili. Odpudivá představa.
Při další otázce jsem se přece jen zastavil a lehce zamračeně a tázavě jsem k ní stočil pohled.
"Co chci já?"
"Vypadnout z týhle rozpadající se stanice."
Zabručel jsem, pravdu, nejspíše mi její narážka, nedošla, nebo nechtěla dojít, už už jsem se chtěl rozejít, když jsem se dočkal přímější úderné specifikace toho, co měla na mysli mezi ouškama. Znovu jsem se na ní zadíval a složil ruce na prsou v zamyšleném gestu.
"Snažíš přehodit zodpovědnost rozhodnutí za sebe částečně na mě na základu toho, co ti odpovím? Neutíkej od vlastních neovlivněných rozhodnutí. Jedna z dobrých věcí na samotě je ta, že se můžeš rozhodnout opravdu svobodně jak ty sama chceš, nemusíš se na nikoho a nic ohlížet."
Vysvětlil jsem jí trpělivě, pak jsem spustil ruce dolů napůl se zase od ní otočil a vykročil kupředu. Zastavil jsem se, až po pár krocích a koutkem oka na ní pohlédl zpod krempy klobouku.
"Kdybych chtěl mohl jsem tě nepřijmout, kdybych chtěl mohl jsem tě vyhodit v tý krabici do vesmíru, když mi tě naložili. Kdybych chtěl mohl jsem tě zastřelit už tucetkách na lodi, nebo tě prodat tady prvnímu vošoustovi, kterého bych potkal, třeba tomu technikovi, s dvěma rozpadajícíma se posranýma droidama. Určitě by tě vzal raději, než kredity.......Nic z toho jsem neudělal. Přeber si to, jak chce Ouško."
Podotkl jsem klidně, ne říci něco, co bylo zjevné z mých činů po celou naší společnou cestu, to pro mne nebylo na místě, zvláště, když jsem si sám nebyl jist tím, proč by mě vlastně po takové době měla zajímat, jestli se mnou najednou cestuje, nějaké malé otravné, ušaté stvoření, nebo ne. A tahle náhlá změna mého vlastního rozpoložení, mne samotného rozčilovala a zneklidňovala.

Chtění

Nedočkavě naslouchám a nakonec jen otráveně zabručím. Nedozvěděla jsem se nic nového. Páník se točí v kruhu toho, jak je strašlivý a zlý – jakože, je, ale ke mně se chová hezky a to stavím výš, než cokoliv z toho, co nemám ani chuť popírat, a jak je nezávislý. Jo a málo bohatý, takže určitě potřebuje další kredity. Na co, to neví beztak ani on sám. Prostě, jen tak. Protože může. Trochu mě zlobí, že chce pořád spát sám, protože jsem už ukázala, že jsem super spolunocležnice, ale jemu to asi pořád nedochází.

“Seš trochu dutej, víš to? To asi ta dlouhá samota, podepisuje se to na tobě,“ vyslovím opatrně, ale nahlas, svou troufalou domněnku, už zase ťapající tak nějak po jeho boku. Tentokrát se nelísám, nesnažím se za každou cenu o vzájemný dotek, ani nic dalšího z toho, čím si běžně krátím cestu a zkouším jeho trpělivost a toleranci.
“Ptám se tě přece, co chceš ty,“ nebo moc dobře ví, kam jsem tím mířila, ale je tak extra dobrý herec, že mě obalamutil.
“Chceš mě nebo ne?“ vyvinu parádní nátlak... hlavně sama na sebe. Když řekne, že ne, budu v háji. Co si počnu? Něco vymyslím!

S Ouškem

Dlouze jsem vydechl a napůl jsem se ohlédl za Raz, která na mě volala. Ani mě už asi nepřekvapilo, když se mi nacpala pod ruku, jako nějaký vtíravý mazlík. Úkosem jsem na ní koukl a trochu se odtáhl.
"Moc blízko."
"Já zase rád osobní prostor."
Odtušil jsem něco čeho sis už musela všimnout, ale co stále úspěšně úmyslně ignoruje. Dál jsem šel rozvážnými klidnými kroky, ale tentokrát tak,a by mi Raz stačila. Mlčky jsem poslouchal spád jejich namixovaných myšlenek a notnou chvíli jsem nic neříkal. Až po dalších dvaceti krocích jsem se na okamžik zastavil a pohlédl na to moje doprovodné ušaté cosi.
"Jak jsem řekl, je na tobě, jakou cestu si vybereš. Máš možnost začít nový život. Nebudu ti bránit."
Začal jsem a dal jsem si jednu ruku v bok.
"Spím sám. Zavírat tě nemám potřebu, kdo by furt uklízel nějakou smrdutou bednu.....Svou ubikaci na lodi máš."
Chtěl jsem se znovu rozejít, ale táhle jsem si povzdechl a znovu koukl na Raz.
"Ne Ouško, to se ti jen zdá. Já jsem ten nejhorší ze všech.....oni si strach a poslušnost vynucovali silou, penězi a dalšími malichernostmi."
Naklonil jsem se blíže k ní a pak kývl bradou směrem k lidem, kteří nás pozorovali a tomu, jak uhýbali pohledy, když se měli střetnout s tím mým.
"Mě se většina raději obloukem vyhne jen mě vidí. Věř mi nejsem zrovna dobrá společnost. Znám se."
Ušklíbl jsem se a znovu jsem se pomalu rozešel. Ještě koutkem oka ale zalétl zpátky k ní.
"Ale jak jsem řekl, o svém životě nyní rozhoduješ sama. Chceš ho dávat všanc v mé blízkosti? Chceš se sbalit a vypadnout? Chceš se usadit a vychovávat tady houf malých Oušek? Je to na tobě. A se svým rozhodnutím budeš muset žít."
Neznělo to výhružně, vlastně ani laskavě, spíše vážně.