Stůj! … a nebo ne

Páník je odolnej. Nejen, že mě odstrčí, ale ještě si jde dál. Ušklíbnu se, protočím oči, jinak bych se musela kousnout do jazyka a to obvykle bolí, a pak pospíchám za ním. V tu chvíli si rychle dávám dohromady, co, že mu to vlastně chci říct a jak, jenže když na něj nemůžu být nalepená, je to takový nijaký.
“Počkej!“ trochu se nazlobím, jelikož teď musím dohánět ty tři kroky jeho náskoku, a záludně se mu přitom zezadu vtlačím mezi ruku a tělo. Do podpaží by se mi vklouzávalo teda mnohem líp, kdybych měla aspoň o půl metru míň, ale ani teď to není marný.
“Jsem rráda blízko,“ určitě mě zase odstrčí nebo se odtáhne, takže jeho ruku nechytám.
“Necháš si mě? Můžu k tobě? Na spaní? Budu ti pomáhat. Můžu? Nechci být zavřená,“ vychrlím nesoustředěně, takže je z toho takový klasický mišmaš, ale s minimem vrčivých vsuvek.

Neznámých individuí, které procházejí kolem nás, si nevšímám. Stejně většina živých jde Matovi z cesty, protože on má tak nějak vždycky výraz chladnýho sériovýho vraha a málokdo je tak hloupej, aby do něj chtěl třeba drcnout. Z toho se dá docela lehce usoudit, jak těžký život má, navíc, když se ve své životní roli s chutí rochňá. Nejsem si ani za zrnko písku jistá, jestli je dobrý pasovat se na místo změkčovačky páníkova tvrďáctví, ale asi je taky nepopiratelnej fakt, že ta jeho odměřenost je… ...uuu! Stejně mě už mazlil.

“Umím být užitečná. Budu dělat, co řekneš. Pokusím se. Občas se neovládnu,“ pokrčím poraženecky rameny, "Fungovala bych líp, kdyby si zvykla," vysvětlím pohotově, že jakékoliv neposlechnutí je sice pořád moje vina, ale vlastně není.
"Ostatní jsem poslouchala. Na slovo. Musela jsem. Bylo to... jsi lepší, než oni."

Jméno jak jméno

"Hmmm, klidně můžeš."
Odtušil jsem s naprostým klidem, jakoby mě nijak netrápilo, jestli se jí přidělená přezdívka nějak dotkne, či nikoli. Lépe, když si na ní zvykne teď než později. Určitě jí tak budou říkat, tím jsem si byl téměř jist. Lidé si vždy vymýšlejí hloupé přezdívky, pro ty, co jsou něčím jiní. Alespoň bude připravená.
"Naučil jsem se věřit jen sobě. Věřit někomu dalšímu se zpravidla nevyplácí."
Odvětil jsem a rozhlédl jsem se kolem a raději vzdálil vzdálenost mezi námi a jídelnou ze které se linul puch, jako by tam vařili něco, co chcíplo už hodně dávno. Razinu rozjařilost jsem ani v nejmenším nesdílel, na to jsem prostě neměl povahu. Rozvážné klidné kroky.
"Jo to už si říkala, ale jinak smrdět už nebudu."
Odtušil jsem. Nevím jestli to brát pozitivně, či naopak, ale jsem jaký jsem a chlupáček si na to bude muset zvyknout pokud chce cestovat se mnou a ne zkusit nový život třeba v tomhle vesmírným pajzlu. Pohledem na chvíli zavadím o rozpadající se bilboard a to už mám zase na sobě přilepenou tu malou chlupatku. Povytáhnu jedno obočí nejprve v němém dotazu a mírně se zamračím.
"Co si chceš vyjasňovat?....A jsi moc blízko."
Zhodnotil jsem a pak jsem jí svou mohutnější dlaní jemně chytl za hlavu a trochu od tebe docela šetrně odtáhl. Prstem jsem jí cvrnkl do konečku ucha a znovu se rozešel.
"Povídej, poslouchám."
Znovu jsem se rozešel chodbou. Na nějaké ochmatlávání se na týhle hnusné ulici fakt myšlenky nemám.

Ztělesnění připitého chaosu

Krytá páníkovým tělem se dám na vítězný ústup. Netvářím se přitom ani trochu provinile a na to, co se děje mezi těma dvěma, i když jen slovně, házím bobek. Konečně mám něco pořádného na sebe a jsem spokojená jako už pár hodin ne. V podstatě, přepočteno dvakrát dokola, od chvíle, co Mat otevřel bedno-klec jsem spokojená pořád a oproti všem předpokladům si na to rychle zvykám.

“Jmenuju se Rrraz!“ zaprotestuju nasupeně a přimáčknu si oblečení blíž k tělu, jako by můj vzdor mohl vyústit v to, že mi páník hadříky zabaví.
“Mohla bych si to začít brrát osobně…,“ zavrčkám zamilovanou výhrůžkou, ke které přihodím přesně takový pohled z něhož není jasné, jestli jsem roztomilá sadistka nebo se bráním úniku nastřádané náklonnosti.
“Řříkala jsem, že umím být užitečná. Jenže se tomu pořřád brráníš. Nevěřřříš mi… ale já tobě už docela jo,“ zastavím se a otočím na patě. Tentokrát mi v očích pableskuje hlavně rozjařilá oddanost.
“Víš…,“ odhrnu rty v zubatém úsměvu.
“Divně páchneš. Zkouším se ale rrozhodnout, když mi nejde si zvyknout,“ je to sázka na nejistotu. Nemám šajn, jestli bude něco takového stačit.
“Musíme si to ale mezi sebou vyjasnit,“ pošoupnu se nohama dopředu o několik pidi krůčků, díky kterým se na něj (pokud mi v tom nezabrání) zase pro jednou natisknu. Z hlasu se mi vytratila většina vrčení, ocas je v klidu a uši našponované v očekávání, co řekne. Nikdo v celým vesmíru teď nekouká v obavách zbožněji, než já.

Nákupy bah...

"I kdybys byla tři čtyři, tak seš prostě Ouško."
Pokrčil jsem nevzrušeně rameny za chůze, její protest byl spíše úsměvný, než cokoli jiného. Raději jsem se nesnažil odhadnout, jak moc může být opilá. Snad ne zase tak moc.

Patně jsem se však ani nemusel moc namáhat něco odhalit. Možná to dělala schválně, ale na druhou stranu, její klikatá buldozer chůze něco hold vypovídala.
"Bezva opilý chlupáč."
Povzdechl jsem si a rukou na rameni jsem jí nasměroval tak, aby šla alespoň chvíli řádněji a rovně. Ne, že by mě její drobné tělíčko nějak vyvedlo z rovnováhy, ale bylo to otravné.

"No do prdele to je ale pajzl."
Ucedím, když konečně stojíme před tím.....to se ani obchod nazvat nedá. Spíše chatrč, kde shromáždili něco, co někde našli. A hnusná jídelna hned vedle, to taky není žádná výhra. Už abychom měli opravenou loď a z týhle posraný díry vypadli. Na nic nečekám a vejdu dovnitř, abych zjistil, jestli je to vevnitř trošku lepší. Na první pohled rozhodně není....
Chtěl jsem něco říct, ale Raz se kolem mě prosmýkla. Povytáhl jsem tázavě a dosti káravě obočí a zabodl jí pohled do zad.
"Táta? Jako vážně? Tohle ti nikdo neuvěří, nejsme si ani trochu podobný."
Raději jsem přenesl pohled na prodavačku, která je ztělesnění obchodnického umění sama. Jelikož se zdála Raz ve svém živlu nechal jsem jí, ať si oblečení řeší. Ramenem jsem se opřel o stěnu po letmé kontrole pohledem, že se skrz ní nepropadnu a s rukama založenýma na prsou jsem to malé chlupaté stvoření mlčky pozoroval.
"To jako půjde nosit? Vypadá to dost...odhalujícně a nechráněně."
Odtušil jsem v duchu nad elastickou handrou, kterou prodavačka Oušku dala. Vypadá to, že je s tím ale Raz docela spokojená. Zdá se, že jí ke štěstí stačí fakt málo. Druhý kousek oblečení se zdá už trošku střídmější a alespoň o něco málo funkčnější. Stále to však považuju spíše, za oblečení na výlet, než někam do terénu. Nu což to ještě probereme s Raz někde jinde. Tady bychom asi nic kloudného stejně nesehnali. Nečekal jsem, že bude prodavačka tak nespolupracující obsluha ani to, že se do toho Raz tak opře. S tichým zájmem aniž bych hnul brvou pozoruji, jak se s tou bečkou vypořádává.
"Je taková normálně, nebo to dělá ten alkohol?"
Zauvažoval jsem, když jsem sledoval vývoj situace. Nakonec se to obešlo bez nějakých větších nepříjemností. Ušklíbl jsem se na Raz, odlepil se od zdi a hodil po ní ještě ten elastický overal, pak jsem koukl ledovým pohledem na prodavačku, sáhl do kabátu a vytáhl hrst kreditů. Mým odhadem tak dvakrát tolik, co by si vůbec mohla za ty hadry říct, na druhou stranu rozhodně ne žádný mailant protože za ty léta mám odhad, kdy se mě někdo snaží ojebat a kdy je cena fér.
"Tu máš ženská. Buď ráda, že byla ve veselé náladě, příště bys mohla přijít o ucho. Pamatuj si. Tvůj zákazník tvůj pán. Zapomeň na to a brzo někdo nebude taky přívětivý a ustřelí ti tu hnusnou držku."
Pravil jsem k ní s naprostou lhostejností, aniž bych čekal na odpověď otočil jsem se k ní zády a zamířil za Raz ke dveřím.
"A nezkoušej mi něčím mířit do zad, chcípneš jinak ty, ne já."
Upozornil jsem jí chladně, kdyby náhodou měla tendenci si myslet, že jsem jí zaplatil málo, popohnal jsem posunkem ruky Raz ven schovanou za mým velkým tělem proti prodavačce a vyšel s ní ven.
"Hmm zdá se, že v tobě přece jen něco je a nejsi úplně marná Ouško."
Ušklíbl jsem se ale znělo to spíše, jako pochvala, než nějaká výtka.

Nákupy, ju-hů!

Přímo andělsky, i když trochu víc zubatě, se na páníka usměju.
“Ne-e. Opravdu nejsem,“ a zamrkám, aby bylo jasno, kam tím mířím. Pochybuju ale, že si toho všiml, jelikož už se ohlíží po někom, kdo by poradil, kde dobře nakoupit. A zatímco úplně cizí chlápek s připláclým nosem dostane kredity za radu, já jsem odkázaná na nákupy v doprovodu. Alkoholem opojenému mozečku to chvíli trvá přijmout, ale tak, proč ne?
Akorát to oslovení, hmm.
“Jsem Rraz. Jako Rraz, dva,.. vždycky prrvní volba,“ opravím ho pohotově s úsměvem v koutcích, kterého by si klidně mohl všimnout, jelikož s ním držím krok a jako obvykle vejrám na něj, ne kolem sebe. K odhadování dění v okolí nejspíš používám periferní vidění a uši, jelikož těma kroutím docela dost.

Čím dál od baru jsme, tím opilejší jsem. Už moc nemluvím, jen se spokojeně culím a četnost nenápadných vražení do metamorfa vzrůstá, jak si nedokážu držet dostatečnou vzdálenost. Myslím, že jsem v bourání hranic mezi náma našla svou novou závislost.

Podle rady dojdeme strašně daleko do obchůdku hned vedle výdejny jídla. Páchne to tam přepáleným úplně vším a tak trochu taky spáleným plastem. Neměla jsem sice čekat zázraky, ale tohle je fakt bída. Venku na figuríně je vystavený extrémně starý model s dírami kam, kde má figurína oblé hrany, a mě se vůbec nelíbí představa, že se mám oblíknout do něčeho v čem můžou být breberky.
Ani nevím proč, ale zapluju za Matovo rozložité tělo a nechám ho jít prvního. Nepotřebuju chůvu. Ksakru. Proč to dělám?
Pobídnutá vnitřním hlasem v úzkém prostoru obchodu, kde je navíc začouzeno nějakým levným kouřením, vykouknu zpoza páníkových zad.
“Čau. Máte na mě něco?“ rozhodnost a samostatnost sama, “Táta to platí.“ Vypadne ze mě bez rozmyslu a abych ušla káravému pohledu, jakože mu stejně neujdu, protáhnu se kolem něj a zamávám ocasem.
“Potřebuju něco speciálního,“ dokonce přestanu vrčkat, s čímž jsem měla poslední hodiny dost problém.
“Brej. Nevim co chcete. Ani velikost. Do všeho se dá udělat díra,“ spraží mě tlustá prodavačka s bradavicí vprostřed čela a hnusnou hlubokou jizvou na tváři pohledem. Ta asi nebude milá švadlenka, která by mi povolila zadní šev a našila mi tam knoflík.
“Aha! Dobře. My se kouknem,“ natáhnu se po prvních kalhotách, které vypadají elasticky.
“Ty ne. Moc drahý.“
Překvapeně zamrkám. “O peníz-“
“Prostě si vyber jiný.“
Usměju se. “Nabídnete mi nějaké..?“
A mařka po mě mrskne nějakou pytlovinou.
“Potřebuju, aby to bylo pružné. Jsem gymnastka.“
Profík v oboru hrabe pod regálem, až vytáhne nepraktickej overal s přezkama. odkaz
Ale jak pravila majitelka tohohle místa, díra se dá udělat do všeho. Světe div se, tohle je natahovací matroš a vypadá, že se nebude párat, takže když to trochu zastřihnu, mohla bych být na chvíli spokojená.
“A pak, chci tamtu vestovitou věc!“ téměř vykřiknu, jelikož modrá blůzka je prímová. Šik, sexy a navíc zakryje ty části, kde budu overal stříhat a tak. odkaz
“Ta ne. Moc drahá.“
„Ale já ji chci.“
„Tak si ji sežeň jinde.“
Vyfouknu všechen vzduch a uši stáhnu mírně dozadu, doteď zvolna se pohupující ocas jako by zamrzl.
“Odnesu si-rrr-ji od-rrr-sud,“ zlostně máchnu ocasem, načež dvěma kroky naberu potřebnou rychlost na krátký skok a ženskou svalím na zem. Zeširoka rozkročená nad jejím tučným tělem si dřepnu a nakloním hlavu na stranu.
“Rrr-chceš si hrrrát?“
Zhruba tehdy se vykucká z vyraženýho dechu a vzpamatuje, takže začne kopat a mlátit kolem sebe rukama ve snaze mě chytit. Zvednu se, jednu útočící ruku přišlápnu k podlaze, druhou chytím ve vzduchu a natáhnu. Nadává přitom ječivým hlasem prasete v úzkých, doufající, že jí někdo přijde pomoct.
“Viděla j-rrr-sem jak to chodí. Rr. Na vlastní pěst. Žá-rrr-dná ochrrr-rrranka,“ zvesela se štěkavě rozesměju. Zní to, že jsem hodně mimo.
Před dalším pokusem o únik a mou pacifikaci elegantně a pohotově uniknu na pult, ze kterého se natáhnu pro chtěný svršek. Seskočím, schovám ho za záda a když se ženská vykope na nohy, stojím proti ní, hlavu zase v mírně nakloněnou na stranu. Ocas metá smetí na zemi sem a tam.
“Vyhrrr-rrrála jsem!“ zaraduju se a vesmíre div se, zavyju. Nepovedeně vlčsky, ale je to ucházející lidsko-liščí vytí, nebo co to jsem vůbec zač.
“Je moje! Rrr! Moje!“
Za zády stáhnu blůzku z ramínka, které efektivně zlomím přes koleno a v pravačce ho proměním v potencionální vražednou zbraň. Ostražitě sleduju ženskou, jelikož ale z pod pultu loví nějaký dýchátko, krev asi nepoteče.
“Zaplať.“

Ušaté nákupy?

Koutkem oka jsem zaregistroval, že Raz si to ťapká za mnou. Sice má méně jistou chůzi, ale dokud se neplazí po stěně nemám v úmyslu jí jakkoli pomáhat. Ať si zvyká holka, že si musí na tyhle věci dávat pozor.
"Ne?....Hmm.....to asi ne..."
Zabručel jsem nad zmínkou o sestře, pak znovu vložil doutník do úst a vyfoukl obláček. Rozhlédl jsem se cestou pochodbách.
"Hej. Y am..."
Vytáhl jsem doutník a zamířil k oslovenému.
"Jo ty. Kde tu seženu něco na sebe?.....ale ne pro mě, pro ni."
Ukázal jsem palcem na Raz a počkal, co z frajera vypadne a pak mu vložil do dlaně pár kreditů.
"Díky......tak pojď Ouško ať to máme za sebou."
Zabručel jsem, protože představa nákupů se mi vůbec nelíbila, ale je pravda, že to oblečení jí bylo až příliš velké a to mohlo být krajně nepraktické a v neočekávaných situacích i dost na houby.
"Nečekej tady ale žádné zázraky. Viděla jsi, co tu žije."
Upozornil jsem jí za chůze vážně, aby nebyla zase příliš rozjařená.

To není zábava todleto!

Zlostně máchnu ocasem. Copak tohle se dělá? Pohotově se k nespokojenému máchnutí ocasem přidá důsledné zamračení. Pořád nějaká práce! Připadá mi, že je jí Mat posedlý. Pokud se mu na účet nesunout kredity, není a nikdy nebude spokojený. Žije tak nějak v běhu a neumí od toho upustit ani ve chvíli, kdy si máme užít trochu volna a zábavy.
Neobměkčí mě ani cvrknutí do nosu, ani to, jak mu to s kloboukem a doutníkem mezi zuby sluší. Rychle jsem si na něj a jeho dobrotivost zvykla a nějak jsem si navíc zvládla namluvit, že tohle je šance poznat se na neutrálním území. Na lodi je to jiné. Je to jeho teritorium, které narušuju, ale tady?
S úšklebkem seskočím z barového pultu dolů. Netěší mě to, chtěla jsem tam zatancovat a třeba by mi pod nohama přistála nějaká ta kačka.

“To je ale otrrrava..,“ zabručím už zase po boku páníka. Nožky se mi trochu pletou, jak nejsem zvyklá pít a vyklopila jsem do sebe dva drinky v podstatě naráz, ale jít sama rozhodně zvládnu.
“Půjč mi. Nemůžu chodit v hadrrech po tobě, nejsem tvoje mladší sestrra,“ zatahám si za kalhoty.
“Vrrátím ti to,“ slibuju už o dost rozverněji.
Popravdě, asi mě ten život po boku někoho, kdo mě neotročí, nadchl víc, než si chci přiznat.

Voalá zábava

Jen s trochu netečným pohledem sleduji Raz, jak se natřásá a proplouvá kolem. Hádám, že kdybych nebyl poblíž a neviděli mě přijít s ní, nejspíše by měla kolem sebe pár slizkejch štamgastů.
Znovu jsem potáhl z doutníku a až příliš pozdě si uvědomil, že je v ohrožení můj klobouk. Výstražně jsem se zamračil a slétl pohledem vedle sebe na pult, kde se komíhala Raz s mým kloboukem.
"Já še bavím....po švém.."
Zavrčel jsem přes doutník a vyfoukl obláček kouře, který vím, že zrovna dvakrát jí vonět nebude. Prvotní cuknutí ruky, kdy jsem jí chtěl vzít klobouk zaniklo v zapípání datapadu, který jsem na zápěstí se zájmem aktivoval.
"Hmmm ale no podívejme se. My o zábavě..."
Zabručel jsem si pro sebe pročetl si lákavou nabídku práce.
"Takže dvě platby za jednu práci? To zní hezky a ten kufr vždy jde střelit někomu jinému."
Pousmál jsem se a prošel jsem si, kdo je zadavatel a kam bych měl případné živé či mrtvé tělo dopravit.
"Doufám, že ten frajer dá loď do kupy v limitu. Máme práci."
Koukl jsem mimoděk na Raz. Dal jsem si uložit data a pak si znovu vložil doutník mezi zuby, potáhl a vyfoukl. V dalším obratném pohybu jsem zabavil zpět svůj klobouk a usadil na své místo.
"Sežeň ši vastní enhle je abranej."
Oznámil jsem jí ukazováčkem jsem jí lehce cvrnknul do čumáku.
"Jdu to tu trochu omrknout."
Oznámil jsem a zamířil klidnými roky a směrem ven z baru nechávajíc za sebou jen obláčky kouře.

Nejlepší nabídka
RoXoMo

Ať to, co Raz předvádí je cokoliv, po všem špatném a divném přijde i dobrá zpráva.

Dulejah l‘Zha



Překupník, zbrojní technik, vesmírný pirát, vrah. V pátrání ozbrojených oficiálních složek v mnoha systémech, nicméně malá ryba na to, aby na něj někdo udělal pořádný zátah. Teď, jak se zdá, pošimral kuří oko nesprávným lidem a ti se ho hodlají zbavit.
Živý či mrtvý – nabídka uvádí dvě sumy: nižší, když ho někdo přiveze mrtvého, a mnohem vyšší za živého a komunikace schopného. V obou případech jde o částku, která je víc, než zajímavá.
Bonusová nabídka se týká jistého přepravovaného boxu, který by měl mít u sebe. Podle přiložených fotografií se jedná o jednoduchý stříbrný objekt obdélníkového tvaru. Tenhle typ často obsahuje výstelku z tlumícího materiálu a používá se jak pro přepravu zbraní, tak drahých předmětů, ale po menších opravách v něm lze převážet i citlivější zásilky s nutností chlazení. To znamená, že v něm může být cokoliv.


Nabídka udává několik míst, kde by se Dulejah mohl momentálně nacházet.
- menší lesnatá planetka Jumuha, k té je to odhadem den cesty
- paluba jeho lodi, se kterou ještě před měsícem provedl přepad půl dne cesty od vás – teď už ovšem může být kdekoliv a v dispozici je jen její kódování pro komunikaci
- základna Nuorské obchodní federace dva dny odsud
- stanice Tržiště, která není stanicí v pravém slova smyslu, ale pokusem o sestavení funkčního celku z desítek velkých přepravních lodí u pásu asteroidů poblíž Nebby, což máte v podstatě za rohem; jde o výrazně nebezpečnou oblast po všech stránkách

Tanečky a tak dál

“Škoda...,“ s uhasínající nadějí ještě čekám, jestli se přece jen nenechá přemluvit pohupujícími se boky. Jen co na bar přistane druhý drink, je mi jasné, že tady je všechna snaha marná a že Matovo staré oblečení není něco, v čem bych vypadala.. Potřebuju něco víc na tělo.
Zkoumavě se rozhlédnu kolem sebe, ale i okem pouhé znalkyně vnitřků přepravních beden usoudím, že tady se všichni oblíkají jako vandráci.
“No,“ vyzývavě po metamorfovi hodím očkem.
“Jak myslíš,“ kriticky sklopím víčka k pitíčku, sklenička se dotkne rtů a ústa zaplaví sladce alkoholová vlna. Nechat se unášet rytmem hudby je to nejsnadnější, co můžu – a mohla bych zřejmě udělat cokoliv bych jen chtěla a bylo by to jen mé. Moje rozhodnutí. Můj život. Ladné kroky do strany doprovozené víc a víc výrazným pohybem boků mě vzdalují od baru, kolem nejbližších stolků u kterých sice utichl hovor, ale ozve se jedno dvě hvízdnutí. Ušima dávám pozor, co se děje. Ocas kopíruje pohyb těla a dlaň volné ruky mám už dávno nad úrovní ramen. V té druhé svírám skleničku, jejíž obsah mi tu a tam skrápí kromě úst také bradu.
Poslední stolek a jsem zpátky.
Zvířecky se olíznu, seberu páníkovi jeho klobouk a než po mě hmátne, na to si dávám dobrý pozor, vyhoupnu se zadkem na bar a zvednu do velmi nízkého dřepu. Chce se mi tančit, protáhnout kosti tím správným způsobem, ze kterého by při troše spandexu na mých křivkách mohlo něco kápnout, ale..
“Nebaví mě, když se nebavíš.“
Při tý příležitosti málem smetu barmana oháňkou, ale je jeho vina, že se motá tak blízko!