V baru

Na okamžik jsem zatajil dech, když se na mě Raz nalepila, naštěstí, její blízkost netrvala dlouho, takže jsem mohl zase přejít do normálu a obešlo se to bez jakýchkoli obtíží. Pozoroval jsem, jak do sebe klopí drink.
"Hádám, že ještě chvíli tímhle tempem a na loď jí potáhnu, jako kus hadru."
Usoudil jsem s naprostým klidem a koukl přes rameno na barmana.
"Jen, když nebudeš dělat hlouposti......a ne nebudu."
Odpověděl jsem na její otázky, kývl na barmana a hodil mu na stůl další kredity. Toho jestli si nás někdo nějak více všímá či nikoli jsem si moc dvakrát nevšímal. Nepředpokládám, že by se tu skrýval někdo, kdo by mi mohl zavařit. Tohle je, jako kojenecký ústav, zapomenutý, ale přece. Nakonec jsem se rozhodl si přece jen zlepšit náladu sáhl jsem do kabátu a vytáhl doutník. Ukousl jsem špičku a vyplivl, a pak obratným pohybem ruky zapalovačem připálil. Potáhl jsem z doutníku a hned mi bylo lépe, když jsem vyfoukl obláček kouře. Cítil jsem se normálněji.

Bar

Zeširoka roztáhnu jeden koutek a napůl se tak zazubím.
“Kdybych nějaký kód znala..,“ sjedu ten jeho „pořád ve střehu“ postoj, načež se k němu nakloním. V jedné ruce dál držím z půlky vypitý drink, prsty druhé se důvěrně opřu o jeho hrudník. Netlačím a dávám si majzla, no, tak nějak na všechno a přitom nic konkrétního.
“Tak tady nejsem,“ vpiju se pohledem do těch pod kloboukem. To je už na hraně i pro mě, takže se pohotově stáhnu a nasaju oranžový pitíčko tak mocně, až se mi zakulatí líčka a sklenička je skoro prázdná. I tehdy na něj zírám, ale jinak, s větším odstupem, a pomalu přitom polykám.
Dění v baru mi nepřipadá nijak zajímavé, navíc na stanice je, jak se zdá, docela klid. Rozkmitám ocas zhruba v rytmu nové skladby a přemýšlím, jak přehlušit trapnou chvilku ticha, kterou jsem způsobila.

“Koupíš mi ještě?“ zamrkám na páníka.
“Prrotože přředpokládám, že tancovat nebudeš..?“ uvolněně se zavlním a pohodím přitom i packama, hezky jedna nahoru, druhá dolů. Na sto procent k sobě natáhnu pozornost všech, co nejsou úplní ignoranti, protože v tomhle podniku se netančí.

Rozvázaný jazyk?

Pozoroval jsem s klidným výrazem Raz, klobouk posunutý tak, abych dobře viděl na své okolí. Kabát na boku mírně podhalený, abych mohl tasit blaster během okamžiku, kdyby se něco zvrtlo. Prostě instinkty někoho, kdo není v baru rozhodně poprvé.
"Toho jsem se bál."
Věnují Raz mírný úšklebek a znovu se napiju. Přejede mnou husina.
"Sakra tohle je fakt úděs."
Odložil jsem sklenku pro tuto chvíli za sebe, na více tohohle jejich moku asi nemám ani odvahu ani žaludek.
"Jsem jaký jsem, jinej už nebudu."
Pokrčil jsem rameny a s trošku kritickým výrazem pozoroval, jak si nohou podupávala do rytmu, občas zavlnila ocasem, nebo střihla uchem.
"Nehodíme se k sobě."
Usoudil jsem spíše automaticky, než že bych se nad tím více zamýšlel. Vím, kým jsem byl, jaký jsem byl. Ona byla prostě jiná.
"Opatrně s tím pitím, nebo za chvíli vykecáš i kód ke svý bedně, kterou jsem cestou vyhodil do vesmíru."
Jen lehký náznak úsměvu stačil. Ve skutečnosti mě to zase tolik netrápilo, jen ať si Ouško užívá, třeba se utahá a pak bude pár hodin klid, až budeme odlétat.

Musíš mě mít rád!

Neznám Mata první hodinu, abych mu na ty jeho řeči skočila. Mazlit se taky nechtěl a jak pak držel.. tohle je to samé. Za každou cenu se snaží udržet si zdání nedostupnosti, což mu nehodlám kazit. Je docela fajn změnit životní styl i to, jak se ke mně nynější páník chová.

Spokojeně srkám pitíčko a během dvou ucucnutí neodolám a růžové paraplíčko si zastrčím do vlasů k chlupatému uchu. Koukám po ostatních, poslouchám tiše hrající hudbu a kardinálně se přitom nudím. Skoro si musím připomínat, že v bedně to bylo horší.
“H-rrr?“ vypadne ze mě překvapeně. Nemusím přece zůstávat jen proto, že se mi tam líbí, to je holý nesmysl.
“Nemusíš mít obavy, jsem jen tvoje,“ ubezpečím ho zvesela, bez špetky podezření, že by se mě chtěl fakt zbavit, “Vím, že jsem přředtím trrochu vyletěla, ale občas se chováš jako blbeček. Ty manévrry byly přřesně ten přřípad. Rrozčiluješ mě. Kdyby to mezi náma fungovalo, jak jsem zvyklá, nestalo by se to. Neumím si tě ale načichat a zakódovat, takže.. dělám, co můžu,“ přiznání roku, které doprovází omluvný pohled se špetkou nezaměnitelné oddanosti. Ani si neuvědomím, že si při tom povídání sem tam klepnu nohou do rytmu nebo zavlním boky.

Opilé ouško

"Nikam jsem tě nevzal, šla jsi sama."
Odvětil jsem klidně a nad tázavým pohledem barmana jsem jen mírně kývl, abych mu potvrdil, že má drobkovi nalít, co chce. No co maximálně jim to tu zblije, nic zvláštního. Barmana a svou sklenku jsem přelétl jen nevybíravým pohledem. Pití tu maj dražší, než bych očekával, ale co bych taky chtěl, můžeme být rádi, že tu vůbec něco teče. Hodil jsem mu na pult pár dalších kreditů, vzal sklenku a otočil se směrem do lokálu, zády opírajic se o bar. Mírně jsem upil.
"Uhh...to je jak vývar z ponožek naložených v lihu."
Chvilku mi trvalo si na tohle bezejmenné pití zvyknout, ale přece jen už jsem pil i horší. Mnohem horší.
"Já zůstávám tady, viděl jsem, jak vypadaj stoly a židle."
Odtušil jsem a poznámku o tom, že kdybych na ně vylil plechovku oleje, nebo jiné sračky rozhodně by to stav místní čistoty nijak nezměnilo, jsem si nechal pro sebe.
"Tohle je fakt díra."
Zamumlal jsem a znovu jsem mírně upil ze sklenky. Koutkem oka jsem slétl ke spokojené Raz.
"Zdá se, že se ti tu líbí. Plánuješ tu pak zůstat?"
Optal jsem se ta, jako bych se jí ptal na počasí. V pohodě s klidem a bez jakékoli přetvářky. Možná by se jí tu skutečně mohlo líbit a nejspíše by tu nenarazila ani na tolik problémů. Tohle je všemi zapomenuté místo....nedivím se.

Páník platí drinky

“Je to už dlouho, co mě někdo někam vzal,“ vyhrknu s úlevou a když už je to venku, zazubím se. Taky se nenechám dvakrát pobízet, nakloním se přes bar, až se moje nohy ocitnou několik čísel nad podlahou. Ocasem vesele, ale umírněně mávám sem a tam.
“Mícháte? Tam támhle to.. a tamto, s třřešničkou,“ instruuji zlehka barmana, který na mě vejrá jako na zjevení, i když mu došlo, o co mi jde a název vybraného koktejlu si nakonec nechá pro sebe, stejně jako mi nepřipomíná, že do něj patří ještě dvě ingredience, o kterých nemám ani potuchy. Jen žbleptne něco o tom, že želé a veškeré ozdobné potravinové prvky došly.
“Je to milé. Děkuju,“ oslnivě se na páníka usměju, převezmu si si svůj drink – s paraplíčkem! to je skoro lepší, než třešnička – a zatetelím se spokojeností. Alkohol vůbec nevoní dobře, leckdy ani nechutná, ale kdo jsem, abych si nechala ujít příležitost.
Teprve potom přistane na barovém pultu sklenka zlatohnědé tekutiny pro Mata a to rovnou s požadavkem o menší doplatek.

“Zůstaneme tady nebo si půjdeme sednout někam dál?“ natěšeně mezi rty stisknu šedivé brčko kontrastující se sytě oranžovým obsahem mojí skleničky a napiju se.

La bar

"Fajn, jsem rád, že si rozumíme."
Odvětil jsem k mechanikovi, jeho další poznámky jsem nechal bez pošimnutí a věnoval poslední pohled robotům, než jsem zamířil na chodbu.
"Roboti..."
Zabručel jsem si v duchu, neuniklo mi, že Raz se za mnou pohotově vydala. Nevadilo mi to, i když bych asi čekal, že se svým původním zápalem půjde zkoumat základnu, místo, aby ocasila za mnou. Patrně nebyla tak moc nakrčená, jak se tvářila.
"Ženské, něco co asi nikdy nepochopím."
Odtušil jsem. Neměl jsem potřebu se někde zastavovat, nebo nějak moc rozhlížet. Místní mi uhýbali z cesty bez otázek a tak to bylo správně.
"Je, ale jsou takoví, jako já, co si tam zajdou posedět a napít se než.....třeba než jim opraví loď."
Odvětil jsem k Raz a doplnil jsem to o významný pohled jasně říkající, že já se neplánuji jít do baru bavit.
"Možná bylo, ale jak jsem viděl jejich mechanika a hangár, asi bych měl z toho masa obavu, nejspíše by to byla nejlepší potrubní krysa v širém okolí."
V hlase nezněla ani špetka vtipu, jen až přespřílišná vážnost. Zamířil jsem rovnou k výčepu a koukl po hostinském a těch jeho floutcích.
"Bezva, hezký holky došly, tak tady protahují prdel těmhle..."
Raději jsem se zaměřil na barmana.
"Zdravím, skleničku něčeho pořádnějšího."
Oznámil jsem mu a položil na stůl hrst kreditů.
"Nervózní proč?"
Slétl jsem pohledem zpátky k Raz s trošku nechápavým výrazem.

Na randíčko

Hrát si na stín mi jde, tak se toho držím, a taky se nechci přimíchat do potyčky mezi dvěma samci, z toho málokdy kouká něco dobrého. Získám tak čas zvyknout si na zdejší ruchy a zvuky, na vše, co na lodi i v mém dosavadním životě chybělo. Na místě jako tohle jsem nikdy nebyla, je jiné, zdejší život nepulsuje, spíš rachotí sem a tam a pak je najednou ticho, aby se ozval jiný, nepodobný zvuk. Ze všeho nejlíp bych to popsala jako dokonalý zmatek.
Vůně mi jsou bližší, těch se na světě zase tolik vytvořit nedá a už vůbec ne na místě visícím kdesi ve vesmíru, které obývají převážně lidé.

Jedním uchem poslouchám, co se děje směrem ven z hangáru, jedním co říká Mat a mechanik. Páníkova pozornost se nakonec stočí k mojí maličkosti a přesně tehdy se mi mezi líčky rozleje spokojený úsměv.
“Tak jo,“ souhlasím nadšeně, až se přitom zhoupnu na špičkách, ale i tak nechám jít Mata prvního a držím se v těsném závěsu za ním. Jestli mi něco mělo dojít, tak rozhodně nedošlo, prostě jsme prima dvojka a jdeme se napít. Napít! I já..?
“Víš, že odpočívat v barru je hloupost? Nikdy jsem nepřřišla na to, prroč se to řříká. Barr je urrčený k zábavě,“ iniciativně se snažím zapříst rozhovor a zjistit, proč tam jdeme. Hledáme kontakt? Má tam s někým schůzku? Dovolí mi pít alkohol?
“Ani nevím, prroč zrrovna barr. Nebylo by přřínosnější třřeba bistrro? Možná tady dělají nudličky s masem, o jakém se nám ani nesnilo,“ málem mi ukápne slina. Jdeme si dát sklenku, abychom stvrdili, že to mezi námi bude už navždycky dobrý? Moje nadšení mírně opadne, protože v tom případě jsme se mohli pomazlit na lodi a byla bych nadmíru spokojená. Nevadí. Všechna zlost, kterou jsem ještě nedávno cítila, vezme za své. Je prostě fakt, že tak hezky jako on se ke mně už dlouho nikdo nechoval.
"Asi jsem z toho trrochu nerrvózní," přiznám polohlasně, o ty dva tři kroky zrychlím a srovnám s páníkem krok, a upřu na něj pohled. S jeho sebejistotou čišící z každého kroku nám stejně většina sama uhýbá z cesty a zbytek překážek stíhám pokrýt periferně.

Zašívárna RoXoMo

“Jakože kritika není vouplně na místě. Vy ste ti, kdo chce pomoct,“ ušklíbne se mechanik jízlivě, když zjistil, že spíš štěkáš, než abys hned kousal, “Moje robotstvo zvládne stopro víc, než vy dva. Bez vurážky,“ a přitom mrkne na Raz.
“Pět.. jasný! Šecko bude. Klidně i detailní hlášení, psaný. Jasný. Stojí mi tu tikající bomba. Ouukej. No-problemo-amigo,“ zakření se.

V odchodu ti mechanik nebrání, nechce zálohu a vlastně hned, co se otočíš, začne spolu se svými mechanickými kolegy zkoumat loď a její poškození.

RoXoMo jako taková odpovídá svému stáří. Nikdo se už nesnaží, aby prostor lahodil oku, hlavně, když všechny sváry a nýty drží, jak mají, nikde nic neprotýká (sem tam ale jo) a jednoduše řečeno se tady dá žít. Neznamená to, že to tak je všude, ale minimálně chodby a haly, kterými projdete, takhle vypadají.
Najít bar není žádná potíž. Kdybys nevěděl, že jsi na vesmírný zašívárně, rozhodně bys věděl, že tenhle bar je zašívárna. Takhle všechno to přítmní a temné rohy ztrácejí na účelnosti. Místností se nese pach nemytých těl, čerstvého potu, zkaženého dechu a vydechovaného, ale taky vylitého alkoholu. Holku bys sem na rande nevzal.
Dobrý je, že si vás ale nikdo nevšímá a krom smradu to zrovna u baru vypadá čistě. Vysoké, útlé kulaté stolky rozeseté všude kolem už místy vypadají upatlaně, stejně jako stoličky ve tvaru půl vajíček na nožce. Objednat si můžeš co chceš, platí se ihned a obsluhují tady tři zženštilí mladíci, kteří vypadají, že sotva dosáhli plnoletosti.

Rozumná domluva

Zaznamenal jsem, že se Raz stáhla za mne, těžko říci, jak si mé chování vyložila, na druhou stranu v danou chvíli mi to bylo úplně jedno. Pokud si tu bude chtít s někým později užít je to její věc, ale v tuto chvíli já potřeboval mechanika, který odvede svou práci a nezmizí mi si někam zašoustat.
"Plavidýlko je moje."
Konstatoval jsem ledově, mohlo to znít všelijak já pochopitelně myslel loď. Po pár dalších úderech srdce, kdy jsem nechal týpka se potit jsem plynulým pohybem zajistil blaster a obratně jej zastrčil zpátky do pouzdra.
"Fajn, tak jdeme."
Nijak jsem na něj nečekal a vydal jsem se zpátky k mé lodi s očekáváním, že mne bude následovat.
"Opravit potřebuje více věcí, základní seznam máš tady."
Ukázal jsem mu pracovní datapad se seznamem toho, co je třeba zpravit. Nad jeho hvízdnutím jsem se ani nepozastavil. Co jsem pozoroval kritičtěji byly ty dvě rozpadající se plechovky.
"Doufám, že jsou schopnější, než vypadaj.....doufám, že jsi schopný ty."
Odtušil jsem klidně a změřil si chlapíka pohledem.
"Pokud odvedeš dobrou práci a stihneš do ještě dneska dostaneš 5 táců plus materiál. Pokud mě na tom vošidíš. Dostaneš výstřel z blasteru mezi oči."
Usadil jsem neodmitutelnou nabídku a otočil se k odchodu.
"Taky nepokoušej štěstí s tím, že se pokusíš něco z lodi ukrást. Spousta věcí je opatřena mikronáložema, které ti urvou nejen ruce. Potíž je, že jsou to je jako Furlunská ruleta, nikdy nevíš, na čem přesně jsou. Teda já jo....takže šahej jen na to, co máš."
Varoval jsem ho přátelsky a pak koukl po Raz.
"Zdá se, že máme trochu času. Nevím, jak ty, já jdu najít místní bar a chvíli si tam odpočinout."
Oznámil jsem k Raz a vyrazil zpátky na chodbu, čímž jsem jí nechal jasně prostor pro její svobodu rozhodnutí toho, co bude dělat dál.