Zašívárna RoXoMo

Zdejšího mechanika tvůj nástup překvapí. Evidentně nemá problém od Raz odlepit pohled, ale že na něj hned vytáhneš bouchačku nečeká. Zvednu ruce v obranném gestu a krátce se podívá přes rameno, jestli to není nějaký omyl. Lidi kolem si všímají hlavně tebe, ale rozhodně to nevypadá, že by se mezi vás chtěl někdo míchat. Dost čumilů odejde, jiní se jen zvědavě vzdálí a čekají na další potyčku.

“Klíídek, jo, klídek. Nechtěl sem číču vurazit. Šlo mi jen voto, aby mi vukázala svoje plavidýlko… ty vole.., jako.., nemyslel sem jako.. Nechám její voháňku bejt. Neštrejchnu si. Sme dobrý?“ na čele mu určitě vyrazilo pár nových kapek potu.
“Říkaj mi JRT. Nějakej ten pátek montuju místním co je třeba, předtim jsem dělal ve výrobě mezihvězdnejch kluzáků,“ snaží se z tebe nespouštět oči, ale je pro něj těžké ignorovat Raz postávající za tebou.
“Vzhůru do trojk- Co potřebuješ vopravit?“

Když se nakonec dostanete k lodi, hlasitě a dlouze hvízdne. Nedá se určit, jestli se mu loď líbí, nebo žasne nad rozsahem škod, během chvíle ale z výsuvných dvířek u země vyjedou dva droidi, jeden hloupější než druhý. Musel bys hodně vzpomínat, abys přišel na chvíli, kdy jsi tyhle pojízdné hromádky šrotu viděl naposledy. Jeden už slouží jen k tomu, že vozí vercajk a nějaké součástky, druhý je vybaven hodně prehistorickými ukazateli pro základní diagnostiky.
“Hmm.. dva tácy plus materiál,“ řekne si za práci přehnaně nízkou částku.

Zbraně a násilí v každé situaci

Páník mě dorovná, to je v poho.
Chlápek je zhruba tak vysoký jako já a má kecy, nic, co bych už neslyšela a vzhledem k tomu, že se před chvílí rval, je naladěnej trochu víc, než obvykle. Hledím na něj a nevím, co říct, protože ode mě lidi obvykle odpovědi neočekávají a už vůbec si nemyslí, že mi něco patří.
A pak se to páníkovo „dělej si co chceš“ rozpadne, jelikož se mě zastane a normálně na chlápka namíří. To mě překvapí ještě víc, než neomalený mechanik. Tak můžu teda jít a žít si po svém, nebo k sobě patříme? Totální zmatení.
Naprosté.. nekončící.. zmatení.
Elegantně opíšu nohou oblouček, pak druhý, a schovám se za páníka aniž bych cokoliv řekla, nebo se metamorfa dotkla.

Hezké začátky

"Fajn."
Zabručel jsem v odpověď, sklonil blaster a následoval svou potřeštěnou ušatku do spojovací chodby.
"Hmm alespoň v něčem má výhody."
Odtušil jsem. S každým dalším krokem však přibývalo hluku a mě zamračených vrásek na obličeji. S blasterem v ruce jsem kráčel za těmi zvuky. Raz jsem ani neupozorňoval určitě o nich věděla a měla mnohem lepší přehled, než já.
Jakmile jsme vstoupili do chodby, kde probíhala ona rvačka probíhající dle pravidel, kdo první komu vymlátí všechny zuby něčím kovovým zastavil jsem se a zamračil o to více. Klobouk jsem měl posunutý do čela a chvíli čekal, jak to dopadne. Rozuzlení, nebo spíše vyzubení mělo docela rychlý konec a pak se obrátila pozornost směrem k nám....teda spíše k Oušku.
"Jasný, na tyhle typy čuráků jeden narazí snad všude. Už chápu, proč jsem rád, že nejsem ženská."
Obrátil jsem oči v sloup a udělal jeden krok vpřed, abych dorovnal úroveň s Raz. Naprosto plynulým a rozhodným pohybem jsem namířil blaster do obličeje toho frajera s rozlámaným nosem a odjistil ho. Lehké bzíííík jasně napovědělo, že rozhodně není nastavený na omráčení a že výstřel vymaluje chodbu jeho mozkem.
"Kvůli tomu tady nejsme. Takže pokud máš rád svůj ksicht zařaď zpátečku, nebo tu s tebou vymaluju."
Nebyla to výhružka bylo to jen prosté konstatování pravdy, zpod klobouku se do něj zabodly dvě ledové oči, druhou rukou jsem zároveň rychlým pohybem odhalil druhý bláster u boku a položil na něj ruku v jasném náznaku, že vidím i ty ostatní vocasy, kteří by se mohli rozhodnout udělat něco nemoudrého.
"Nechceme problémy, ale když budu muset mazat se s váma nebudu. Chceme jen vopravit loď. Zaplatím dobře za dobrou práci."
Oznámil jsem jim svou nabídku, ale jinak jsem nehnul ani brvou v očekávání jestli budeme mluvit, nebo střílet.

Zašívárna RoXoMo

Nestane se nic. Raz nelhala, v hangáru oproti očekávání nikdo není a jakmile projdete do jedné ze spojovacích chodeb, i ty uslyšíš nějaké rány a hlasité pokřikování. To se brzy zformuje do skandování.
O pár desítek metrů dál vás boční chodby vyplivnou na hlavní tepnu stanice, přímo k početnému hloučku místních, kteří sledující probíhající zápas. Bitka je surová a po tom, co přijdete a nikoho nezajímáte, má i rychlý konec.
Týpek v pracovním úboru mechaniků dlouhým klíčem vyrazí druhému, který má v ruce kus tyče, zuby. Ty se jak korálky rozkutálí mezi krvavými cákanci po zemi, chlápek s trubkou to vzdá a upadne na zem.
Mechanik si popotáhne a zamračí na široké obecenstvo, které se roztleská, a hned na to si všimne Raz.
“Héle, kočko, dobrý vuši!“ pár rukou ho pochvalně poplácá po rameni nebo zádech, to už chlápek s krátkým sestřihem a několikrát zlomeným nosem, tak o hlavu až dvě menší, než ty, míří ke tvé společnici, o kterou nestojíš.
“A vocas! Bychom mohli poměřit… Tys sem teď přilítla? Moje vomluvičky, mamrd se chtěl rvát a někteří tady se rvou nehledě na kšeft. Vukaž, co pro mě máš!“
Tobě tak nějak nevěnuje pozornost.

Páníkova paranoia

S výrazem naprostého nepochopení se ohlédnu po páníkovi a s pustou pootevřenou ho chvíli sleduju.
“Co děláš?“ jako díra to je, o tom žádná, ale my hrajem nějakou hru?
“Řříkám, že tady nikdo není,“ cvrknu se do nosu a pak si stejnou rukou sjedu přes uši, abychom měli jasno v tom, jak to vím, “Tak nezdrrržuj a poď.“
Pomatenec. Ale hezkej.
Obrátím oči v sloup a rozhodnu se prozkoumat randál, který místní dělají někde o dvě chodby dál.

Technika nebo život

Nemělo smysl se s Raz dál dohadovat o to méně, když vystřelila pryč raději jsem ani nepátral po tom, kam. Pokud tam chtěla zůstat budiž. Já už se mezitím rozhlížel na výstupní rampě, kde je někdo, kdo by se mi podíval na loď....než jsem si ale stihl někoho najít už tu byla i Raz a čmuchala kolem.
"Hmmm nepoučitelná."
Odtušil jsem a zamračeně jsem se rozhlédl. Stiskem tlačítka jsem zavřel rampu a zamířil dál do hangáru taky.
"Jo a buď mají nedostatek zaměstnanců, nebo se nám někdo pokusí ustřelit hlavu."
Zamračil jsem se a odjistil pouzdro s blasterem a vytáhl ho.
"Haló? Kde je ten mechanik, co se mi má podívat na loď?!"
Zavolal jsem a obezřetným krokem zamířil k pootevřeným dveřím technické údřby.
"Varuju kohokoli, kdo by chtěl udělat nějakou píčovinu, většinou nejprve střílím a pak se ptám."
Zahlásil jsem. Bokem jsem se opřel o stěnu vedle dveří a pak je jednou rukou otevřel zůstal schovaný v očekávání výstřelu a pak s namířeným blasterem nakoukl dovnitř.
"Páni to je ale díra."
Zabručel jsem a rozhlížel se, kde je ten podělaný personál. Proč mě vlastně cpali do tohohle hangáru, když tu nikoho nemaj. Kvalita se pozná.

Nespokojený lišče

Asi mi začíná vzteky tikat oko. Takže páník se vrhne do boje, zbytečně, a nakonec je to celé moje vina, protože jsem se rozhodla? Slyšela jsem správně, nebo mě mé liščí uši, co slyší i za roh, zradily?
“Aspoň uz-rr-nej žes udělal chybu!“ ani nevím, co mu na snůšku žvástů o výhodnosti jeho chování a způsobů říct. Neuvěřitelný. Pche! Teď na mě neplatí ani významné pohledy, na to jsem moc rozčilená.
“A př-rr-estaň mi př-rr-edhazovat, že jsi otevř-rr-el bednu. Bylo to tvoje rrrozhodnutí. A-- a vůbec..!“ nafouknu se, jelikož nemám jediný dobrý argument, otočím se na patě odpochoduju do ubikace. Pochopitelně, že ne do svojí, a dělám to čistě na truc. Do poslední chvíle totiž doufám, že za mnou Mat přijde a udobříme se, ale ten chlap je nezlomnej.

Ležím a dumám. Sem tam si přikryju dekou hlavu a vdechuji jeho pach, ale nemá to žádný účinek. Až na to, že je to žůžo. Když ale vím, že je malá pravděpodobnost setkání s někým, kdo mě dřív vlastnil, vše ve mně se uklidní a rozhodnu se spolehnout na svoje vědomá rozhodnutí, o kterých páník žvanil, namísto spolehlivé čichové fixace.

Vytáhnu nos zabořený v polštáři a zaposlouchám se. Nešlo přehlídnout, že jsme už na místě, ale – on vážně jde beze mě? V ten moment jsem na nohách a prchám z Matovy kajuty tak rychle, že za sebou ani nezavřu, natož abych stlala.
Než se k němu dostanu, posbírám svou hrdost a v hangáru ho dokonce předběhnu, rychlou sebejistou chůzí.
“Tady nikdo není,“ oznámím mu mimochodem a ani se přitom neohlídnu. Chvíli mě hřeje dobrý pocit, než mi dojde, že jemu to bude úplně jedno. Nespokojeně mrsknu ocasem.
“Ani támhle,“ ukážu na pootevřená vrata s nápisem „technická provozovna“ a s nepřehlídnutelným vrtěním zadku jdu dál. Škoda, že mi jsou Matovy kalhoty volné, mohl to být dobrý pohled.

Uvítání na RoXoMo

"Díky."
Odvětil jsem do vysílačky a ukončil komunikaci protože nebyla třeba. Loď jsem navedl na trojku a moc neřešil to, že měli na dispečinku očividně i nějakého mladého nováčka, který patrně neměl moc možností se úspěšně trénovat, ale to nebyl můj problém.
"Snad maj dobrýho mechanika."
Způsoby, které zde měly mi více, než vyhovovaly. Čím méně se ptají tím levnější to nakonec je, takže výhra pro mě. Po přistání jsem zajistil řízení vypnul, motory a systémy a vstal z křesla.
"Nevím, jak ty, já se jdu podívat jestli je tu mechanik nebo řezník."
Odtušil jsem a zamířil ven. Cestou se mé nadbytečné ruce ještě stáhly zpátky do těla a zůstaly jen díry v košili, kterou zakrýval za chvíli opět kabát s nejnutnější výbavou. Vždy být připraven a ozbrojen mne naučil život.
Čudlíkem jsem otevřel nástupní rampu a sestoupil dolů.
"Haló? Je tady mechanik?"
Rozhlédl jsem se a nakráčel si to do hangáru.

Zašívárna RoXoMo

Se zpožděním se na Matovo volání ozve nakřáplý hlas mladého muže:
“K-chhhh-lll-ž to jde. Aha. Tendle? … Hej, vy, lodi, vemte si to na trojku, maj tam dílnu. … Hej-hele!
…
Přijali jsme vaši identifikaci. Hangár tři je připraven. Vítejte na Roxomo, posílám základní informace a orientační plán stanice.“
Dodá o poznání vyzrálejší ženský hlas, načež komunikace utichne.

Vzápětí máte k dispozici základní informace o stanici, plánky jak se kam dostat a kde se co nachází, a pomocné souřadnice pro rychlejší nasměrování lodi do hangáru.

V příletu vám nikdo nebrání, ani už nikdo nic nezjišťuje a neověřuje. Je to takový konec vesmíru.. až na to, že podobné způsoby se nosí na víc místech, než se zdá. Lehkovážnost dlouholetých obytel je někdy zarážející.

Nevrlé ouško

"Nenarazíme, jsem dostatečně dobrý pilot."
Odvětil jsem bez většího důrazu, nebo zaváhání svým schopnostem jsem věřil, stejně jako jsem znal příliš dobře svou loď abych věděl, že jsem s ní doletěl už i ve více šrotovním stavu, než byl tento. I když začala Ouško vyšilovat nehnul jsem ani brvou a věnoval jsem se dál s naprostým klidem pilotování.
"Ne vždy riskuji pro něco. Pro zisk. Kredity nejsou to jediné, co z toho mohlo kápnout. Jo mám jich docela dost, na druhou stranu kreditů není nikdy dost, ale hlavně těmihle risky získáváš také kontakty a potencionální zákazníky to znamená další zisky a další kontakty."
Odvětil jsem trpělivěji, než jsem se domníval, že jsem schopen, pak jsem koutkem oka slétl k Raz, která mi dloubala do paže.
"Ano mohl jsem nás zabít, což se může stát úplně kdykoli. Mé povolání je nebezpečné a krk dávám v sázku na denním pořádku. Nabídl jsem ti možnost svobody, chtěla jsi zůstat teď musíš přijmout, co to obsahuje."
Můj klidný skoro až pragmatický hlas, který působil spíše, jako bych něco vysvětloval malé školačce, mohl nasírat ještě více, ale nijak mě to zvláště netrápilo.
"Zanedlouho budeme na té vesmírné stanici, pokud chceš vzít život do hrsti a rozdělit tam naše cesty, je to na tobě, nebudu ti bránit. Jestli půjdeš, nebo zůstaneš je tvá svobodná vůle."
Upozornil jsem jí a věnoval jí ještě jeden významný pohled, než jsem dle instrukcí navedl loď směrem k hangáru.