Pohoda na gauči

První zachvění přejdu. Strach je tehdy ještě pořád na vzestupu, takže si na moment nejsem ani jistá, jestli jsem se neotřásla já. U druhého by mi už nikdo nevymluvil, že patří Matovi. Přemáhá se?
“Budem spolu dobrrý, uvidíš,“ brouknu chlácholivě, obrátím hlavu na druhou stranu a pořádně mu oňufám krk a lem oblečení, párkrát se mazlivě otřu a teprve potom, co se nabažím, sevření povolí. Jako první klesnou ramena, i paže popojedou o pár centimetrů níž, hlavou na něm ale dál ležím. Teď, když ho nesvírám, má ten svůj přeceňovaný prostor.

Vlezlé Ouško

Trošku podezřívavě jsem se nad jejími slovy zamračil, protože jsem si nebyl jistý, co tím vlastně míní. Když se mi však najednou vrhla kolem krku, nejprve jsem měl tendenci jí chytit pod krkem a prásknout s ní o stůl, jak mi velel ochranný instinkt, ale pak jsem nechal ruku, která se začala zvedat znovu klesnout, protože jsem vytušil, že Raz se mě nepokouší napadnout, alespoň tak hloupá nebyla....i když k tomu neměla daleko.
Cítil jsem, jak mi po zádech přejelo divné mrazení, když jsem cítil všude kolem sebe chlupy a Razinu blízkost. Cítil jsem, jak mi buší srdce a čekal kdy přijde ona povědomá chuť, před kterou nebylo úniku, ale ona zůstala podřimující. Znovu jsem se zachvěl a hleděl přes Raziny chlupy kamsi do prázdna.
"Divný.....nebezpečný.....neobvyklý....."
Zkonstatoval jsem trochu nepřítomně. Takto ochromený jsem se snad ještě necítil.
"Co je ta holka sakra zač...."
Slétl jsem koutkem oka do strany, jen abych viděl její chundelaté ucho.
"To se mě fakt nebojí?"
Myšlenky vířily a já se snažil přemluvit k pohybu, který by přerušil tuto nevítanou a pro Ouško nebezpečnou blízkost, ale bylo to, jakoby mně někdo zasáhl paralyzérem.

Uhm..?

Můj prvotní zájem neopadá. Pořád mi v očích září jiskřičky, které chtějí vědět víc, všechno, akorát, že jak informací přibývá, roste i strach. Tohle fakt není normální. Mat není typ, co by kecal, aby se mě zbavil, a tak mi dochází, že tady sedím na požírači a dobrovolně riskuju svůj krk, protože nemám dost rozumu. Dost hloupá situace.
Zhorší se to, když začne prohlašovat, jak jsou mu jsou soudy jedno a já neumím zjistit, jestli jsou to jen obranné řeči, skořápka, do které se uzavírá, nebo takhle opravdu funguje.

“Dobřrře,“ risk je zisk, nebo umřeš. Pravděpodobně se ale nestane nic. Vsadila bych na to půlku svých chlupů.
“Tak už vím, co seš zač, a tobě teda může být jedno, co dělám,“ shrnu lhostejně a pak ho zcela nelhostejně obejmu kolem krku. Jestli trochu vzájemný blízkosti nepotřebuje on, pak já rozhodně jo. I s rizikem sežrání.
"Jaký to je, když je někdo divnější, než ty?" zamumlám mu do ramene.

Ouško

"Fajn, alespoň jeden pocit máme společný."
Odtušil jsem, protože jsem si o podivnosti v jejím případě myslel své. Hlavně, když vy mě dosud nevyvolávala pocity, které by obvykle tvorové měli. Zvláště, ti....unikátní.
"A já jsem zvyklý fungovat sám a když narazím na zajímavý exemplář DNA, tak podlehnout své touze, zlikvidovat jej a vzít si vše, co jeho DNA může nabídnout. Čím menší vzdálenost, tím intenzivnější bývají tyto pocity. Proto jsi divná. Zvláštní."
Zabručel jsem a bedlivě jí pozoroval. Náhlá blízkost jejího nosu mne donutila ten můj trošku nakrčit a opětovat její pohled svým pevným a hlubokým. Mírně jsem se zamračil.
"Přesně tenhle. Hlavně si nejsem jist, že se mi časem tvé DNA nezachce, tvá blízkost to jen pokouší. Pro tvé vlastní dobro by bylo tedy lepší, kdybys tohle nedělala."
Upozornil jsem ji, leč jsem měl takový divný pocit, že si mé varování brát k srdci nebude. Ostatně není to první varování, které jsem jí dal.
"A pro tvou informaci je mi úplně putna jestli mě někdo soudí. Dřív nebo později jsem soudcem já, když na něj přijde zakázka. Je mi ukradený jestli se mě někdo pokusí využít, protože když to udělá, nepotřebuju zakázku, abych mu mozkem vymaloval bejvák."
Odtušil jsem naprosto chladně a rozhodně.

Chvilka rozumování

Nebudeme si lhát, zvíře v kleci je přesně ta role, která mi padne a kterou už nějaký ten pátek, čítající většinu mého života, žiju. Slyšet, že si někdo myslí opak a nebojí se podle toho ani jednat, je velká čest, které si vážím. Zároveň ale neumím dost dobře dát najevo vděk tím správným způsobem.
Na úrovni podvědomí pořád čekám, že mě ze sebe surově shodí, nebo alespoň ostře vykáže ze své společnosti.

“Mhhhmpff. Nejde o štěstí. Seš divný a řekla jsem ti to. Snažím se tomu přijít na kloub, protože si tě potřebuju zažít. Jsem zvyklá takhle fungovat. Vlastně je to ryze technická záležitost,“ zvesela blýsknu zubatým úsměvem, “Nejde o to tě využít nebo soudit, nebo co já vím, co provádějí ostatní. Třeba jen potřebuješ někoho, kdo tě nenechá padnout,“ je to ještě polemika, nebo nepřímo řečený slib?
Průser je, že najednou nevím jakou hovadinu říct, abychom vybředli ze serióznosti, ke které rozhovor sklouzl. Trapná chvilka ticha se táhne, až musím sáhnout po nepopulární technice chytání se něčích slov.
“Jaký je problém s prostorem?“ klesající lokty dovolí abych se přiblížila natolik, že strčím svým nosem do špičky toho jeho. Pro případného přihlížejícího se mění jen scéna nahoře, nicméně drobné zhoupnutí v kolenou naznačuje, že jsem připravená dát se na rychlý úprk. Přitom metám ocasem sem a tam v pomalém nepravidelném rytmu.

Ouško

Chtěl jsem něco namítnout, ale nakonec jsem si to rozmyslel, chtěl jsem se věnovat dál datapadu, ale najednou jsem měl zase to chlupaté stvoření na klíně a koukalo na mě tím svým zvědavým leč roztomilým pohledem. Spustil jsem ruce podél těla a mírně jsem si povzdechl. Její pohled jsem však opětoval bez zaváhání.
"Nejsi zvíře, abych tě držel v kleci."
Odtušil jsem neutrálně a mírně nespokojeně mlasknul.
"Nepochybuju o tom, že dokážeš být užitečná. Nikdy jsem neřekl, že bych ve tvé dovednosti nevěřil. Ale jsem zvyklý pracovat sám. A tohle rozhodně nebyla zakázka u které bych chtěl mít někoho za zadkem."
Vysvětlil jsem jí možná až příliš trpělivě.
"Nejsem zvyklý mít na lodi kohokoli dalšího, kdo pro mě není, jen dočasný nucený cestující."
Znovu jsem si povzdechl a studoval pevným pohledem její tvář.
"A už vůbec nejsem zvyklý na narušování mého osobního prostoru. Většinou to pro narušitele nedopadá dobře.....sám zatím nerozumím tomu, proč máš ty takové štěstí."
Napůl jsem to zabručel, protože bylo to zvláštní, že zrovna u ní netoužím zlomit ten útlý krček a vzít si to, co její DNA nabízí. Na jednu stranu to bylo uklidňující, na druhou děsivé a nebyl jsem si jist, co si o tom všem myslet. Nevěděl jsem ani jestli se mi tento stav věcí vlastně líbil a zatím jsem nebyl rozhodnut, co s tím budu dělat.

Pracovat se nebude

“Rrrozhodně jsem lepší, než kovoví panáci,“ spíš než zavrčení je to předení v němž se odráží spokojenost sama se sebou, ani stopa pochybností. S poslední větou si nevím rady. Celkově mě ale vyprovokuje, že namísto óchání nad mou oddanou chlupatostí, kdy na něm lpím i bez čichového otisku, bere mou společnost jako nevyhnutelnou komplikaci.
S elegancí kočky se nadzvednu a rychle protáhnu pod rukama, načež ho zase obkročmo zasednu a dlaně mu položím na ramena. Díky tomu si udržuji jakýs takýs odstup.
“Co máš pořád za problém? Tys otevřel klec..,“ hlava mi sklouzne mírně do strany. I teď to cítím – napětí třepotající se v různých částech těla, protože pořád nedokážu odhadnout, co udělá. Zatím se choval slušně, bude to tak i dál?
“Měl‘s mě vzít s sebou, mohla jsem ti ukázat svoje kvality. Umím být užitečná.“

Vlezlé ušaté stvoření

"Doufal jsem v to."
Zabručel jsem mírně rezignovaně a sám úplně nechápal, proč jí vlastně ustupuju. Možná už jsem ve svém jednotvárném životě nějakou změnu potřeboval?
"Pochybuju, že by to byla zrovna tahle."
Odtušil jsem navzdory a slétl očima na to chlupaté stvoření, které se po mě válelo.
"Hmmm jsi lepší, jak droidi......v něčem..."
Těžko říci, jestli se vlastně jednalo o pochvalu či nikoliv. Tónem se o ní spíše nejednalo, než ano. Znovu jsem se začal věnovat datapadu na zápěstí.
"Jsi věru zvláštní ušaté stvoření."
Zabručel jsem.

Takhle se mi to líbí

“A chceš mě to odnaučovat..?“ opáčím pohotově tónem, který naznačuje, že jakýkoliv vzdor je marný a nebrala bych ho vážně. Dlouhá odmlka může budit dojem, že ani nic dodat nechci. V něčem se ale ovládnout neumím.
“Urrčitě sis to už oblíbil, jen si to přiznej,“ vydechnu polohlasně, přesvědčená o své pravdě. Hlavně ale spokojená.

Gaučing

"Možná ale to by bylo příliš podezřelý, teď budou každýho úřady kontrolovat a votravovat, když mají takovou mobilizaci. Každý, kdo bude mít na spěch bude podezřelej, proto chvíli zůstanem."
Odvětil jsem a koutkem oka slétl na Raz, která se už hnala uklízet ke mě. Jen jsem si ztěžka povzdechl.
"Zbytečné se rozčilovat."
Na okamžik jsem si dovolil zavřít oči a relaxovat. To však skončilo ve chvíli, kdy jsem ucítil blížící se přítomnost a než jsem se nadál měl jsem Raz zase s hlavou na klíně. Položil jsem si ruku na opěrku gauče.
"Tohle tě asi neodnaučím co?"
Zabručel jsem mírně. Jak se zdá bude pár věcí, na které si u tohohle nechtěného dárečku zvyknout.
"Pokud se nerozhodnu jí dřív někde vypustit, aby si užívala své svobody."
Dodal jsem si v zápětí, i když jsem sám sobě tak úplně nevěřil. V mezičase té klidné chvíle jsem začal projíždět nabídku práce a hledat něco potencionálně zajímavého. Samo čas od času se ozval někdo sám, s něčím fakt dobrým, ale jinak je třeba se ohánět i sám za sebe a když mám teďka přes nohy závažíčko, je to nejlepší způsob, jak užít chvíli času před odletem.