Andor.cz - Dračí doupě online

"Nejsme věc." Zavrčí naštvaně hlas. Zní, jako kdyby se ho to oslovení dotklo.
"Pokud chceš označení, tak vy lidé nás nazýváte bytosti. Rádi bychom se ti představili." Jméno, které ti sdělí rezonuje v hlavě. Máš pocit, jako kdyby tě jméno pohltilo, sežvýkalo a následně vyplivlo. Nepamatuješ si však jak znělo.
"Omlouvám se. Zapomněli jsem, že pro vás smrtelníky to není zrovna příjemné slyšet jméno v plném rozsahu. Říkej nám třeba Drag. Jsme ti neskutečně vděční, že jsi nás pustila na svobodu. Byli jsme dlouho zavřeni v té zatracené dýce. Několik set let, možná i tisíc. Nevím, čas plynul jinak." Na chvíli se odmlčí. Dává ti chvíli vydechnout, protože je to poměrně vyčerpávající a ty stále nejsi dost silná.
"Nicméně díky tobě jsme zpět. A je našim posláním tě chránit."

Vzpomínky na události potom jsou trhané, ale mám dojem, že mám celý obrázek k tomu, abych pochopila, co se rámcově dělo. Lucian mě nechal odnést někam, kde mne ošetřila Michelle. Mám dojem, že pak ošetřovala i jeho. Maskoval nás za jiné lidi a nechal odvést někam pryč. Ten hlas mě ujišťoval, že všechno je v pořádku, že se o nás Lucian stará. Neujde mi, jak spokojeně přitom zní, když mluví o něm. Líbil se mu. Šeptal mi o Lucianově zranění, o tom, jak i přes silně zraněnou nohu mne dostal ven. Podbízivě mi připomínal, že nade mnou bděl, když on sám nemohl. Hlas totiž mě může ochraňovat, jen když jsem při vědomí.

Netušila jsem, kdo co ten hlas je. Ale věděla jsem, že je uvnitř mé hlavy. Podobně jako člověk pozná, když není sám v místnosti, já věděla, že něco dalšího je se mnou uvnitř mé hlavy. Určovalo to můj výhled, skrývalo to přede mnou vzpomínky a nabádalo mě to na co se soustředit. Díky jeho navigování pomalu otevřu oči. Mrkám a zvykám si na světlo v místnosti, kterou vůbec nepoznávám. Pomalu se více nadechnu, jen aby se mi připomněla pohmožděná žebra. Ihned vzduch z plic vypustím a nadechnu se mělčeji. Reflex, co jsem se naučila už dávno. Bolí to pořád, ale méně. Soustředěně se podívám na svou pravou ruku, pomalu jí posunu po dece, abych na ni lépe viděla. Vím, že mě ukrutně bolela, teď už jen pobolívala. Hlava mne také netřeštila v místě zásahu vázou, ale jen v ní tupě tepe.

Michelle odvedla dobrou práci. Ale ne dokonalou, protože jsme spěchali a chtěla si nechat síly na Luciana.

Nezazlívám jí to. Vím, u koho leží její srdce. I tak mne ušetřila neskutečné spousty bolesti. To vím i bez toho, aniž by mi to musel našeptávat ten hlas. V té měkké velké posteli se pomalu začnu rozhlížet po tom krásném pokoji. Nic mi tu není povědomé, až na postavu spící v křesle. Postupně zvládnu zaostřit na jeho rysy v obličeji. To, jak příšerně byl strhaný, jde na něm naprosto jasně vidět. Dojme mne to. Tak moc mne miloval, že běžel do hořícího domu a vytáhl mě přes vlastní zranění ven. Opět mě zachránil. A já? Já do té doby opatrně zosnovala, jak jeho náklonnosti využít pro vlastní prospěch.

Možná jsem stejně zkažená jako on. Možná ještě víc... napadne mne a odvrátím od něj pohled. Zadívám se na strop toho cizího honosného pokoje. Absolutně netuším, jak se k těmto informacím mám postavit. Co si s tím počít. Pro začátek se rozhodnu ale příliš nehýbat. Žebra mne bolí a pohyb by to jen zhoršoval. A když se pohnu, probudím tím určitě i Luciana. A ten vypadal, že pořádný spánek bude potřebovat. To je to nejmenší, co pro něj mohu udělat.

"Ty... ty jsi ta věc z té dýky, že ano? Jak... jak poznám, že jsi skutečný a že prostě jenom nepřicházím o rozum?" pokusím se oslovit v myšlenkách ten hlas. Je to možná absurdní otázka, ale nějak konverzaci začít musím. A upřímně nemám co jiného teď dělat.

"Dostaň jí z toho nejhoršího." Zavelel jsem k Michelle místo pozdravu. Tlačil nás čas, ale bál jsem se, že by jí mohla být její zranění osudná a zároveň jsem nechtěl, aby tolik trpěla bolestí. Sám jsem na chvíli těžce posadil na židli a nechal svou zraněnou nohu odpočinout.
Když jsem vtrhl do hořícího baráku, tak na mně spadl tram, ale ani ten mně nezastavil předtím, abych jí vytáhl ven.

Musel jsem na malou chvíli usnout, protože mně vzbudí to, jak se Michelle věnuje mé noze.
"Jen to nejhorší. Abych mohl lépe chodit." Když mi zničí moje kalhoty, aby se dostala k zranění. Tak na její tváři spatřím nepatrný údiv. Určitě si myslí, jak jsem s něčím takovým zvládl jí a ještě k tomu jí nosit. Nevím a jsem za to neskutečně rád.
Potřebuji ještě fungovat. Musím jí dostat z města.
Využil jsem okamžitě zmatku, který vznikl z hořícího domu a oné tragédie. Odnesl jsem jí okamžitě k Michelle, ale abych jí neohrozil, poslal jsem za ní chlapce z ulice, co pro mě dělá. Sešli jsme v domluveném místě kousek od bordelu, kde jsem měl jeden z pokojů právě pro tyto případy. Jakmile byla s námi hotová, převlékl jsem se. Nechal jí, ať zraněné převleče do čistých mužských šatů. Až pak jsem odnesl Ophelii do kočáru a jeli jsme dál.
"Nechám pro tebe poslat, až to bude bezpečné." Zazněla má poslední slova.
Chlapce jsem poslal do mého podniku, aby našel ty, kterým jsem důvěřoval nejvíc a poslal je za námi.

***

Jakmile jsme dorazili, okamžitě jsem jí položil do měkké velké postele pro dva lidi. Vyslekl z kalhot a vestičky. Nechal jsem jí košili a spodničku. Usadil jsem se ztěžka do křesla, které bylo naproti posteli. Potěžkal jsem pistoli, zkontroloval zásobník a poté čekal. Budu jí střežit tak stejně, jako drak co hlídá svůj jedinečný poklad.
V noze mi tepalo bolestí, ale nebylo to nic hrozného. Zažil jsem horší a Michelle se v té rychlosti opravdu podařilo udělat vše, co jí bylo v silách.

***

Všechno, co se událo jsi polovičně vnímala. Mohlo za to právě to, co jsi přivedla k životu. Hlídalo tě. Stejně jak to dělal Lucian, akorát na rozdíl od něj potřebovalo, aby jsi byla vzhůru kdyby tě mělo bránit. Ďábel z Barelu se mu neskutečně zamlouval. Vrah, násilník, který je všeho schopný, aby tě ochránil. Neuniklo mu jeho zranění.

Když jsi procitla, pomáhal ti. Ty nejhorší vzpomínky, co by se ti mohli vytáhnout na mysl, odsunul do pozadí.
Cítila si bolest, která tě přivítala jako první. Bolela tě pohmožděná žebra, která byla už jen naražená a ne zlomená. V hlavě ti lehce tepalo. A spálená ruka tě jen lehce pobolívá. Po kouři, který hrozil že tě udusí, nebylo ani stopy.
Pálili tě oči, když si je otevřela a chvíli trvalo než si přivykla na světlo. Nacházela ses v krásném pokoji a on podřimoval na židli. Vypadal strhaně. Tak neskutečně lidsky. Měla jsi pocit, že ho takto vidíš poprvé.

Prázdnem pronikne zoufalý hlas někoho, kdo mě volá k sobě. Nemusím ani hádat, čí je to hlas, je mi to jasné. Je to jediný člověk, který se kdy do mě tak hloupě zamiloval, až přehlížel všechny mé nedostatky. A kromě Amélie to byl jediný člověk, který se pokusil odvrátit mou smrt. A Lucian má v tomhle už druhý zářez. Automaticky se na ten jeho hlas upnu, pokusím se dostat z temnoty.

A podobně jako když jsem se topila jako dítě, první nádech neskutečně bolí. Začnu kašlat, ale tentokrát ze mě neteče voda, ale cítím kouř. Chlad mě už obklopuje jen ze země, na které ležím. Pomalu začnu vnímat i konkrétní bolesti - pálí mě plíce, třeští hlava a neskutečně moc mě pálí i pravá ruka. Přitáhnu si zraněnou končetinu blíž k hrudníku a syknu bolestí mezi sípavými a neskutečně bolestivými nádechy. Snažím se rozpomenout, jak se mi sakra cokoliv z toho mohlo stát. Tápu v temnotě, vzpomínám si na vlastní hněv a pak už nic. Zakašlu a uposlechnu hlas. To počká. Nejdřív je třeba se kompletně probrat.

Donutím se otevřít oči. Jde to ztuha jako když se snažím probrat z nejhlubšího snu. Jenže tentokrát místo známého stropu mého pokoje se dívám do známé - ale neskutečně ušpiněné - tváře toho, kdo mne volal k sobě zpátky. Jeho úleva je nepřehlédnutelná a já pod tíhou vší té bolesti a pak taky toho, že někdo mě skutečně rád vidí živou, se znovu rozpláču. Vrah a násilník mne chce chránit a je rád, že jsem naživu, ale vlastní matka se mě pokusila utopit jako nechtěné kotě. Přes slzy skoro nevidím, ale přesto uhnu pohledem a zahledím se na prostor kolem. Chvíli mi trvá než dojde, že plameny stravují zdi domu, co jsem považovala za domov.

To jsem udělala já. Vytvořila jsem peklo z místa, co bylo mít osobním peklem celý život... dojde mi téměř hrdě. Však nic z toho mi nebylo drahé, nic z toho jsem nemilovala. Nelituji toho domu, je to jen budova a věci. Přesto vím, že bych měla být smutná, patřilo to rodině. Rodičům to přivodí nemalé starosti. Obzvlášť teď, když nemáme peníze... Myšlenky se mi táhnou jako med a já si uvědomím, že hledím na otce, jak klečí u něčeho pod kabátem a pláče.

On pláče? Nikdy jsem ho neviděla plakat... Co může v tomhle domě oplakávat? napadne mne.

Chci se zastavit a zeptat se ho na to. Ale teprve teď mi dojde, že nejdu já, ale že jsem nesena. Hlas mne nabádá, ať příliš nepřemýšlím o věcech, a tak to přestanu dělat. Zakašlu a opřu se hlavou o Luciana. Je tak těžké ji byť jen zvednout. Ale vím, že on mi neublíží. Poddám se tomu. Unaveně sleduji, jak jde tím peklem dál, jak mne nese ven. Nezúčastněně sleduji, jak nám kdosi stojí v cestě, ale pak příšerně pobledne ve tváři a rychle ustoupí. Nedělám si iluze, že bych tou děsivou byla já. Však já sotva ještě pořád jsem. Zaskuhrám, když mě položí do kočáru, i když vím, že se snaží, aby to bylo, co nejjemnější. Donutím se ještě otevřít oči, abych viděla, jak pak vklouzl do kočáru sám.

Zatraceně. On mě zase zachránil. A řekl mi lásko...

Mám spousty otázek, snad ještě více než bolesti. Mohu jen tipovat, že mě veze za Michelle, aby mě uzdravila, nebo do domu rodičů, aby mě skryl před nebezpečím. A možná nějak jinam. Ale jsem si jistá, že to bude bezpečné. Netahal by mne dvakrát ze spárů smrti, kdyby mi pak nehodlal zajistit bezpečí. Ne, když se o mne tak bál. Jsem příliš vysílená na to, abych mluvila. Pravou ruku si nechávám poblíž těla, v té podvědomé touze, ochránit zraněnou část od další bolesti. Ale levou ruku přisunu k němu. Vyhledám jeho ruku, abych ji mohla stisknout. Abych věděla, že je vedle mne. Protože dokud je vedle mne, vím že mám u sebe někoho, kdo mě ochrání. A já tak mohu polevit v ostražitosti a veplout zpět do mlhy nevědomí.

”Ophélie… Ophélie, má lásko… tohle mi zase nedělej.”
Z temnoty tě volá zoufalý jeho hlas. Ďábla z Barelu. Dosud jediného člověka, kterému na tobě kdy záleželo. Chytneš se ho a ten tě vymotá z temného labyrintu zpátky na světlo.
Zhluboka se nadechneš. Bolest na plicích. Ochromí tě kašel. Kašleš kouř. Cítíš kouř…
Ležíš na betonové zemi. Hlava ti neskutečně třeští. Bolí tě dýchat. Pálí tě ruka pravá ruka. Nemáš sebemenší tušení, co se vlastně stalo. Všechno je schované v temnotě.
”Teď né… nech to být. Není na to vhodná chvíle..” Ozve se hlas a ty ho poslechneš.

Když otevřeš ztěžka oči, tak jako první spatříš Lucianovu tvář, která je celé ušmudlaná. Vidíš v něm úlevu a odhodlání udělat přítrž tomu, aby se něco takového ještě někdy opakovalo. Zvláštním způsobem tě to zahřeje u srdce.
Poté tvůj pohled zabloudí k místu, co bývalo tvým domovem. Chvíli ti trvá zpracovat to co vidíš a utřídit si myšlenky, že je celý divně osvětlený... O něco lépe zaostříš… To nejsou světla. To jsou plameny. Tvůj domov je v plamenech. A někde vzdáleně cítíš, že to je tvoje vina. Stydíš se za to, že nevnímáš smutek, nýbrž pocit zadostiučinění.

Jsi neskutečně zpomalená. Máš pocit, že každý tvůj pohyb trvá celou věčnost a tak ti také chvíli trvá, než si uvědomíš, že tě Lucian vzal do náruče a odnáší tvé slabé tělo pryč z toho pekla… Pekla, které konečně vypadá, tak jak mělo vždycky vypadat.
Tvůj pohled padne na něco ležícího kousek opodál. Na něco u čeho tvůj otec klečí a pláče. Na něco, co je zakryté pod jeho kabátem. Na něco z čeho vyklouzla ruka… Ale nejsi to schopna lépe identifikovat. Jako kdyby na to nebyl ten správný čas.
”Není tam nic důležitého. Netrap se tím. Teď je hlavní, aby ses dostala do bezpečí.”

Někdo vás chce zastavit. Ale stačí jeden pohled na ďábla, dotyčný zbledne, ustoupí a nechá vás pokračovat ve vaší cestě. Opatrně a co nejvíc šetrně to jde, tě uloží do kočáru a sám do něj také naskočí. Vy se rozjedete, jen Lucian ví kam. Přistihneš se přitom, že mu bezmezně věříš. Možná za to mohl ten jeho pohled plný úlevy, kterým na tebe hleděl, když ses nadechla. Nebo ten jeho naléhavý hlas, který tě možná přivedl zpátky. Pravdou je, že to je už snad podruhé za krátkou dobu, co ti tento parchant zachránil život. Takže ti bylo naprosto jasné, že to kam jedete bude pro tebe představovat bezpečí a on zabije každého, kdo by ti chtěl ublížit. Oči se ti začnou zavírat. Jsi příliš unavená.

Tu bolest z jehly téměř ani nezaregistruji. Není to nic v porovnání s tím, jak mě bolí moje srdce a snad, to co by měla být duše. Cítím se rozbitá na kusy jejími jedovatými slovy a pohledy na můj účet. Neumím si ani představit, jak moc se jí musím hnusit, když takto o mne smýšlí. V jejích očích vidím chladnou kalkulaci pomsty. Jsem si jistá, že bolest mne nemine. Ale to teď není pro mě podstatné. Odsouvám obavy, co mi stahují žaludek, stranou. Tedy do chvíle, než začne mluvit. Panenky se mi rozšíří poznáním. Zaplaví mne směs několika vzpomínek.

Sedím na loďce v hezkých bílých šatičkách s pentličkou na vlasech. To, jak si dávám pozor, aby se botičky nenamočily, protože mě maminka varovala, že dneska musím vypadat jako andílek. Proto mi dala i tu krásnou pentli do vlasů.

"A neušpiní mi to botičky?" ptám se našeho sluhy, když mi svazuje provazem nohy k sobě.

"Neboj, neušpiní," zabručí, ani nezvedne hlavu od práce. Nemám ho moc ráda. Nikdy na mě ani nepromluvil, rozhodně si se mnou nikdy nehrál. Ale těším se na nohou hru.

"Protože já si nemůžu ušpinit botičky," vysvětlím mu a trpělivě držím nohy u sebe, aby se mu to vázalo dobře. Ruce už mám na klíně složené, pevně stažené, až mě to tlačilo. Ale nestěžovala jsem si. Věděla jsem, že holčičky musí vydržet trochu nepohodlí. Protože nikdo nemá rád ukňouránky a o dámách ve společnosti se nemá ani vědět do chvíle než jsou osloveny.

***

Chci křičet, ale nemůžu. Pokaždé, když se chci nadechnout, tak mi nová voda vteče do úst. Rukama a nohama se snažím udržet na hladině, ale nejde mi se udržet na hladině. V plicích mě pálí. Cítím rozpínající se paniku, i když to neumím rozpoznat. Prostě vnímám ten strach, bezmoc, chlad, pálení od těch provazů na rukou a nohou a nepříjemnou chuť všepřítomné vody. Zalykám se vodou. Hladina se nade mnou zavírá a já klesám níže zatímco světlo slábne. Pár posledních bublinek nade mnou utíká směrem nahoru a já klesám dolů. Je mi tak zima. Taková neskutečně velká zima.

***

"Tak je šikovná! Dýchej, holčičko, dýchej!" slyším Améliin hlas. Ležím v blátě na břehu řeky a vidím, že moje krásné bílé šatičky jsou ušpiněné. Maminka se bude zlobit.

Ihned začnu plakat. V hrudníku mně bolí jako kdyby na něm někdo tancoval, nebo do něj bušil. V krku mě škrábe a pořád cítím tu hnusnou vodu z rybníka. Teta mě hladí po zádech. Kolem někdo běhá a křičí. Nějací muži. Ale moc to neposlouchám. Zahlédnu jen četníky.

"Já jsem nechtěla. Já jsem se vážně nechtěla ušpinit. Omlouvám se, maminko. Já opravdu nechtěla," vzlykám.

A pak mi to dojde. S jejími slovy. Ona nechtěla, abych ten den vypadala krásně, protože by mě třeba chtěla nechat vyfotit, nebo že by mi chtěla dopřát hezké oblečení. Ona chtěla, abych byla krásná jako andílek, abych byla krásná mrtvolka. Snáze se oplakávají krásné děti. Ta myšlenka mě naprosto paralyzovala. Dala jí dost času pro to, aby po mně hodila vázu a já to ani nezaznamenala.

Nevím ani jak, ale ocitnu se na zemi. Zamrkám a dívám se na pohozené čerstvé květiny na zemi. Vidím jak jejich krásné opečovávané květy se rozpadly na okvětní lístky. Pulzující bolest na hlavě mě nutí přimhouřit oči. Rukama pomalu putuju po podlaze, abych se zvedla.

Měla bych to uklidit, než z toho bude průšvih...

Automatická myšlenka proběhne mou myslí. Vím, že bude moje vina, že musela tu vázu rozbít. Není to poprvé. Vnímám krev, tekoucí mi přes čelo. Ruce ovládám jen stěží. Bolí mě všechno. A pak vybouchne nová nálož bolesti, když mě nakopne do břicha. Zakňučím bolestí a stočím se do ochranné pozice plodu. Hlavu si zakryju rukama. Prsty se namočí do mé krve. Přijde další rána a další. A pak je malá pauza. Dozajista, aby si stihla dojít pro pohrabáč, nebo jinou pomůcku. Pláču. Třesu se. Za sebe, za svou bolest, za tu malou holčičku, která se bála, že si ušpiní šaty, za ty noci, kdy jsem se probudila promočená studeným potem a pocitem, že se topím. To nebyly děsy. To nebyly výplody fantasie. To byly potlačené vzpomínky.

Jak jsem si to mohla zasloužit? Jak bych si to jako malá holčička mohla zasloužit takovou krutost?

Nemusím slyšet ty hlasy, aby mi došla ta odpověď.

Já si to nikdy nezasloužila. Nic z toho. Byla jsem nevinná. A oni byli mí mučitelé. Ti zlí. Oni mi způsobovaly bolest. A já už další nechci. Nezasloužím si ji. Nepřijmu ji. Protáhle zasténám.

Vraťte jí to. Dávám vám otěže. Ať už mi neubližuje.

Píchneš se o jehlu, když jí vytrhneš šití z ruky. Je to malé bodnutí, které tebou ani trochu nehne. Bolest, která tebou rezonuje je neutišitelná. Jako kdyby srdce představovalo jenom nějakou ozdobnou křehkou vázu a ta se roztříštila na milion kousků. A je to přesně ta bolest, která živý tvůj vztek. Ten je mnohem příjemnější, ten někam směřuje. Je schopen něco udělat. Ne, jako bolest, která tě jen dokáže ochromit.

Z jejího pohledu je patrné, že tohle celé pro ni divadlo se bez trestu neobejde. Jako kdyby přemýšlela nad tím, jaká bude jeho výše a co s tebou jen udělá. Při tvé poslední otázce se jen nehezky zasměje.
”Za svůj život jsi vděčná jí. Vyhrožovala nám, že pokud se ti ještě jednou něco stane, tak udělá všechno pro to, aby nás zbavila peněz.” Když řekne to jednou, otře se o tebe dávno vytěsněná vzpomínka. Byly ti zhruba tři roky. Jsi na loďce. Muž, který pracuje u tvého otce ti říká něco o hře, kterou si zahrajete. Váže ti nohy a ruce. Poté se ocitáš ve vodě. Snažíš se držet nad hladinou, ale moc ti to nejde. Topíš se…
Matně si vzpomínáš na to, že tě z řeky vytáhla tvoje teta. Toho chlapa zatkla policie a odsoudila. A ta osoba před tebou, která má k milující matce na míle daleko, se ti teď přiznává, že to byla její vina.

Nestihneš včas zareagovat, protože po tobě hodí vázu, která byla na stole a v ní stáli čerstvé květiny. Váza se střetne s tvou hlavou. Svět ti pomalu začne černat před očima. Skácíš se k zemi. Cítíš, jak ti z rány na hlavě stéká krev. Nejsi si momentálně jistá, co tě bolí víc. Ani nevíš, kdy to stihla, ale tvá matka je na nohou a kopne tě do břicha. Jindy by zvolila lepší způsob trestu.

Cosi se ve mne pohne, když si všimnu toho cuknutí. Je to poprvé, co ji moje slova zaskočila. Viděla jsem ji takto reagovat někdy po rozhovoru s otcem, párkrát při něčí návštěvě. Ale to bylo jiné. U nich nemohla nic říct, protože je nemohla následně sešvihat rákoskou, hladovět, polévat ledovou vodou, zavřít do bedny, topit, pálit nebo jinak trýznit. Tentokrát ale nepřišel trest. Na chvíli mě zaplavil utlumený vítězný pocit, že se něco změnilo. V tom pocitu se nemohu ale slunit dlouho. Matka se velmi rychle ovládne. Ostatně nasazovat masky umí taky skvěle.

Abych odolala stále stoupajícímu pokušení ji tou rákoskou popohnat, odložím ji na její místo vedle krbové římsy. Na chvíli se tam zastavím a sleduji své rozechvělé ruce. Jsou stejně zběsile se třepotající jako zbytek mého těla. Nevím jestli je to tím narůstajícím vztekem, nebo tím, že už takhle jsem porušila věci, co mi byly vtloukány do hlavy už od útlého dětství. Postavila jsem se matce.

Odvrátím obličej od svých rukou, přitáhnu si je k tělu, abych jejich třes zakryla, a obrátím se čelem k matce, když začne mluvit. Čekala jsem různě odpovědi na její otázku, ale ne tohle. Zajelo to do mne jako ledová dýka, která bolestivým jedovatým ledem ochromila všechny moje orgány. Němě na ni hledím. Na tu nechuť v její tváři a hlase, když mluví o mne. Opět nechápu, jak mnou může tak moc pohrdat.

"To je na tom to nejhorší?" zeptám se tiše. "TOHLE je na tom to nejhorší?" zvednu hlas. Celá se třesu. Cítím, jak mě slzy pálí v koutcích očí. "Že odkázala ty peníze zrovna MNĚ?!" To už vysloveně vykřiknu. Dojdu k ní a vytrhnu jí šití z ruky. Ať se na mě dívá. Zahodím to vyšívání na zem. "Vy jste jí nechali otrávit! Zavřeli jste jí do blázince!" Zvolám ta obvinění. Ruce mám zatnuté v pěst. Vztek mnou proudí tak jako nikdy. "Jak se opovažujete si říkat lidé, když jste schopni něco takového udělat komukoliv? A to ještě rodině! Vlastní rodině!" Křičím na ni, jak nad ní stojím a shlížím dolů. Jen ať to služebnictvo slyší. Jen ať to slyší celý svět. "Jak si můžete říkat rodiče, když mě tak moc nenávidíte? Proč jste mě raději jako nemluvně neutopili jako kotě, když i to, že jsem se vám tak protiví?!"

Nepatrně s sebou cukne, když jí sdělíš všechno, co víš. Je to nepatrný pohyb, který ti však neunikne. Dlouze se nadechne, aby se uklidnila. Zavře přitom oči a když je otevře strach je ten tam. Usadí se zpátky do křesla. Notnou chvíli mlčí, přemýšlí nad vhodnými slovy. Dává si na čas. Cítíš, jak tě to vnitřně vytáčí. Jak bys jí nejraději popohnala. Stačilo by jenom jednou preventivně pohnout rukou.
”Víš, co je na tom všem nejhorší? Že právě tobě odkázala nemalou částku peněz. Tobě…” Ta slova vyplivne, jako kdyby snědla opravdu něco nechutného. Nemá v úmyslu ti k tomu nic dalšího říct. Věnuje ti vyzývavý pohled, jako kdyby tě vybízela k tomu, ať to uděláš. Ubliž své matce. Vrať jí to, co ti udělala ona. Byla si tak neskutečně jistá tím, že na to nemáš. To něco v tobě to neskutečně dráždilo.
Pokračovala dál ve vyšívání a naprosto tě ignorovala.

Spořádaně odloží věci stranou. Dá si záležet. Už i v tom poklidném vypočítaném pohybu cítím nebezpečí. Vymýšlela hloubku trestu. Znala jsem to moc dobře. Do rozpálené krve hněvem se najednou začne přimíchávat led strachu. Sleduji ji, jak přichází ke mně blíž. Rozsah mé vlastní bláhovosti mi dojde až ve chvíli, kdy si všimnu rákosky v její ruce. Polknu. Přijde nápřah, pak švih a ještě než dozví zvuk svistu, nastoupí pálivá bolest. Ta slova v mojí hlavě to naruší. Vidím nápřah, slyším krátký svist, ale bolest nepřijde. Stočím pohled k mojí ruce, co drží rákosku. Prsty kolem nástroje matčiny výchovy stáhnu pevněji. Pomalu, zamyšleně přejedu pohledem od rákosky na obličej matky. Její zděšení jen posílí mou touhu rákoskou švihnout proti ní. Jsem v pokušení těm hlasům podlehnout, dovolit jim to. Bůh snad ví, že si to zaslouží. Oko za oko, zub za zub... Napřáhnu ruku. Ale pak ji stáhnu k tělu.

"Vím o těch schůzkách v divadle s ředitelem ústavu. Vím o těch dopisech. Chci to ale slyšet od tebe," přednesu fakta a sleduji ji. Čekám, jestli mi poskytne pravdu, a nebo ji budu muset donutit mluvit. Jakkoliv se tomu bráním. Potřebuji odpovědi. A pak si vzpomenu na její oblíbenou frázi, která předcházela mnoha bitím, co jsem od ní zažila. Cítím se zde a pošpiněně jen to vyslovím, ale přesto tím shazuji určitou váhu ze svým ramen. Cítím, jak se mi jeden koutek úst nadzvedne. "A nezapomeň, matko. Lhát se nemá."