Andor.cz - Dračí doupě online

Otevřu obě dveře skříně a nahlédnu dovnitř. Množství šatů i výběr barev mne příjemně překvapí. Prsty přejedu po několika šatech, jak si automaticky vybírám, které šaty mě zaujmou nejvíce. Povytáhnu jedny střídmé hnědé šaty. Ale pak uvidím příjemnou sytou tmavě zelenou látku dalších šatů a místo toho se natáhnu po těch. Opatrně je vyndám ze skříně, abych očima přeměřila, zda se do nich vejdu. Zvedání rukou je nyní trochu bolestivé, ale přesto to udělám. Šaty si přiložím sobě na tělo a druhou rukou je poupravím, abych zjistila, že ty šaty mi naprosto přesně padnou.

Skoro jako kdyby mi byly šité na míru, napadne mne nevinná myšlenka, kdy mám vlastně podvědomě radost, že mám, co si na sebe obléknout. Ale pak se zarazím. Co když jsou šité mě na míru? Ta myšlenka je rázná až mě probudí z mého lehce letargického prohlížení věcí. Povytáhnu další šaty. Pak pohledem zhodnotím všechny uvnitř skříně. Všechny mají barvy a látky takové, které bych nosila já. Ne, ony mají takové barvy a látky, které nosím já. Poodstoupím od skříně a chvíli na to jen hledím. Nechal tyhle šaty vyrobit pro mne? Jak dlouho plánoval, že tady se mnou stráví nějaký čas? Je tohle to místo, kam nás chtěl dostat po té, co by zničil celé město? Chystal se tu bydlet a žít? Chystal se tu bydlet a žít se mnou? A nebo jsou to šaty nějaké jeho přítelkyně či společnice? Žaludek se mi stáhne nevolí při představě, že by nějakou dívku oblékal do mých šatů a vydával ji za mne, aby... Potřesu hlavou a pevně semknu oči. Zakážu si tyto myšlenky dokončovat. Žaludek se mi nad tím svírá a hrozí, že mi ukáže, kolik jídla ve mne stále zbývá nějakou nepěknou malbou na zeď nebo podlahu.

Násilím otevřu oči a rozhlédnu se po nějaké vodě na osvěžení, probrání z těch najednou nepříjemně rozvířených myšlenek. Je mi jasné, že tohle téma bych měla nakousnout až se vrátí. Oči mi padnou na další dveře. Koupelna. Vykročím k ní zatímco zelené šaty si stále tisknu k hrudi, aniž bych si to uvědomovala. Zarazí mě ale zvuk z vedlejší místnosti. Zastavím a zpozorním. Tříštění mrštěných věcí si nejde s ničím splést. Někdo vedle si vybíjí vztek. Ne někdo, Lucian.

Jakkoliv by mne zajímalo, jestli to je skutečně on a zda je to důsledkem našeho rozhovoru, nebo něčeho jiného, nechce se mi tam jít. Při pokusu o vzpomínku na hádku s matkou se mi opět udělá slabo. No, možná měli nakonec Drag a Lucian pravdu. Možná bych tyto otázky měla nechat až na dobu, kdy budu silnější. Až teď mi také dojde, že v ruce třímám ty zelené šaty. Jejich smaragdová zeleň byla sytá a intenzivní a rozhodně by šla k mým vlasům, přitáhla by pozornost. Což je něco, o co bych se teď raději pokoušet neměla. Hádám.

Dojdu ke skříni, vyměním zelené šaty za hnědé a pečlivě skříň za sebou zavřu. I když mě zvědavost svádí, rozejdu se do koupelny, kdy se pak zavřu. Odložím šaty a ze všeho nejdřív si pořádně opláchnu obličej. Nedopřávám si teplou vodu, ale studenou, abych se co nejvíce probrala a začala soustředit. Drag má možná Luciana rád a Lucian mi propadl, ale otázka je, jak moc a jak se k tomu postaví. A k mému případnému ne.

Opláchnu se. Podívám se do zrcadla a opětuji pohled té bledé, slabé holce, co na mě kouká. Rozhodně to není démonsky svůdná žena, co má esa v rukávu. Ale přeci jen i já sama - malá vyděšená slabá žena - jsem se byla schopná postavit matce. Donutila jsem ji dát mi odpovědi. A tak... třeba i když nemám kompletní plán se mi nějak podaří získat odpovědi i z Luciana. Stejně mi nic jiného nezbývalo. A tak jsem se převlékla, učesala se a vlasy jsem si stáhla jen jednoduchou pentlí, aby mi nepadaly do očí a vydala se čekat do pokoje na návrat Luciana. Přitom jsem si procházela pomalu pokoj a vyhlížela pak z oken ven, abych získala lepší představu o tom, kde jsme.

Postavím se těžce na nohy a přejdu do vedlejšího pokoje pro hosty naplněný emocemi, které se derou na povrch a kterým ani trochu nerozumím. Než jsem jí poznal, tak jsem nic z toho necítil. Necítil jsem vůbec nic. Nepřemýšlel jsem nad tím, zda jsem dobrý člověk. Bylo mi to naprosto jedno. Jenže se objevila ona. A já začal najednou o sobě pochybovat. Začal jsem přemýšlet nad svými činy. Začal jsem litovat toho, co všechno zlé jsem napáchal. Snažil jsem se jí od sebe odehnat a doufal jsem, že jsem se mi to všechno vrátí zpátky. Jenže touha po její blízkosti byla silnější. A teď jsem zatraceně tady…

Jednou mi to bude schopna odpustit… jednou… a co bude pak?

Vezmu do ruky vázu, která se tu nachází a hodím jí proti zdi. Roztříští se na spoustu kousků podobně jak je na tom momentálně i moje duše. Vezmu do ruky další věc a tu čeká naprosto podobný osud, jaký čekal vázu. Jsou to jen věci, které se dají znovu pořídit. Ani nevím, proč jsem je sem pořizoval. Myslel jsem si snad, že bych v tomto domě mohl zestárnout? Že bych tady mohl mít nové sídlo svých rodičů?

Krucinál.

Jak já teď potřebuji ze sebe dostat to, co se tlačí na povrch. Mísí se ve mně tolik pocitů a já mám pocit, že se topím. Jako kdybych zapomněl na to, jak se má plavat. Jako kdyby ona byla záchranný kruh, který se mi teď vzdaluje a já nejsem na něj schopen dosáhnout.
Vytáhnu nůž, který mám schovaný v botě a probodnu s ním několikrát polštář a potom další. Vrčím přitom jako smyslů zbavené zvíře. A je mi naprosto ukradené, že by mně mohl někdo slyšet. Moji muži moc dobře ví, že v těchto situacích se mi mají klidit z cesty. Už párkrát něco podobného zažili. Nejsem na to zrovna dvakrát hrdý.
Před očima spatřím tváře svých obětí, které na mně hleděli plni překvapení. Tehdy to se mnou ani nehlo. Jenže teď…
Kdybych řekl, že jsem nechtěl, lhal bych. Tehdy jsem to chtěl. A teď najednou, jako kdybych získal zpátky svou duši. Po tváři mi začnou stékat slzy.
Vezmu dřevěnou židli a prudce s ní praštím o stůl. Zbloudilá tříska se mi zabodne do ruky, fyzická bolest je mou přítelkyní. Jí rozumím. Časem se zahojí a když se poštěstí tak po ní nezůstanou ani památky. A pokud ne, tak jizvám na těle se lépe rozumí.
Přestanu s řáděním jakmile mi dojdou síly a svezu se k zemi. Chvíli jen tak sedím a hledím na tu spoušť na zemi. Pozoruji ty střepy z vázy.
Jak může tvrdit, že nejsem jako oni?

***
Jakmile otevřeš skříň tak v ní spatříš spoustu hezkých šatů, které jsou na různé příležitosti. Co se týče barev, tak jsou to převážně ty, které máš v oblibě. Když jedny vezmeš do ruky a prohlédneš si je, tak na první pohled vypadají, že ti budou.
Poté co se rozhlédneš po pokoji, tvůj pohled padne na dveře od další místnost a když se půjdeš podívat co tam je, tak se tam nalezneš malou koupelnu. Dominuje jí vana, malé umyvadlo a toaleta. A dobré zprávy, dokonce teče teplá voda.
Zrovna v té chvíli se k tvým uším donesou zvuky, jak se něco tříští a celkového ničení vycházející z vedlejšího pokoje.

Pod mým dotekem ztuhl jako kdyby se jeho tělo proměnilo v kámen. Slabý, tichý dech mi slouží jako jediný zřetelný důkaz toho, že Lucian stále ještě žije. A možná ještě to, že jeho kůže není ledová na dotek. Určitě se mu honí tisíc myšlenek hlavou, ale teď, když ke mne stojí zády neumím z něj přečíst vůbec nic. Je tomu stejně jako když jsem začala pro něj pracovat. Neuměla jsem ani odhadnout, co udělá v příštím momentu. Jenže teď... teď se toho dalšího momentu nebojím. A tak je ticho mezi námi neplní funkci umocňovače děsu. Je to jen pomlka mezi slokami. A pak ticho přeruší jeho slova. Najednou mu nepotřebuji vidět do tváře, abych věděla, na co myslí a co je ta správná odpověď. Pro jednou je to naprosto jednoduché.

"Budu," hlesnu. "Jednou určitě."

Je to jednoduchý příslib. Naděje pro někoho, kdo ani netušil, že by nějakou naději mohl kdy v životě mít. Možná to není fér ode mne, přes ten slib, co jsem vyslovila přes chvílí pronést něco, do čeho Lucian může vložit víc naděje, než skutečně nabízím. Ale vím, že tohle je jediná správná odpověď. Pro něj, pro mě. Možná jsem přesně tak sobecká, jak matka pořád říkávala, ale nemohu přestat myslet na to, že ruka, které se držím, je ruka jediného člověka na světě, kterému na mne záleží a kdo mne bude ochraňovat. Palcem mu přejedu po zápěstí. Nevím jestli tím uklidňuji jeho nebo sebe.

Co se týkalo nočních můr, živě jsem si v tu chvíli některé z nich vybavila. Můj mozek si vlastně nemusel příliš vymýšlet. Stačilo, aby si představil to, co Lucian řekl, naznačil, nebo ve skutečnosti někomu přede mnou udělal, abych se probudila v noci zbrocená ledovým potem. A pak si představím ty dlouhé noci, kdy jsem prostě nemohla usnout, protože jsem se obávala dalšího dne. Cítím, jak se ruka, kterou stále držím, semkne v pěst.

"Pár jich bylo. Věděla jsem, že jsi schopný všeho," připustím tiše. "Ale žádná z nich se nenaplnila."

Poznám, když někdo chce utéct z místnosti. Z různých setkání s rodinnými přáteli a nebo na jiných akcích jsem to viděla nesčetněkrát. Někdy to bylo málo nápadné, někdy očividné. Lucian patřil nyní k těm druhým. Sedím už na posteli, nijak ho nedržím, a tak stihne udělat pár kroků, než vůbec stihnu zareagovat. Nakonec promluvím k jeho zádům: "A Luciane? nemyslím si, že jsi jako oni."

A pak už ho nechám vyjít ven z toho pokoje. Dlouze vydechnu a opět trochu svěsím ramena. Jak jsem se to sem dostala? Pozoruji ruce složené na klíně. Chvíli bojuji s pocitem zoufalství, co se mi to se životem stalo. Pozoruji zahojenou ruku, jak se nechává svírat od té kompletně zdravé. Nepoznala bych mezi nimi rozdíl.

Michelle mne dala opravdu skvěle do kupy. A Michelle brzy přijede. Pomůže mi zjistit, co se stalo.

Je to možná malicherná myšlenka, ale když mi dojde, že se tu brzy mohou objevit další lidé, dojde mi, že se musím lépe ustrojit. Ostatně i na mluvení s Lucianem to bylo více než nedostatečné. Matku by ranila mrtvice a otec by se mnou nepromluvil dobrý měsíc, kdyby věděl, jak teď vypadám. Rozhodnu se tedy zkrátit si čas opatrným prohledáváním pokoje. Dojdu ke skříni a zkusím v ní najít šaty, jakkoliv obyčejné či staré, dokonce i obyčejný župan, prostě cokoliv, co by mi dalo další vrstvu oblečení, abych si nepřipadala tolik nepatřičně. Chodím i hýbu se pomalu, metodicky, úsporně. Nemám kam spěchat. Soustředím se na tyto prosté úkony, abych si nepřidělala bolest a abych nějak zkrátila čas čekání.

Když se dotkne mé ruky, srdce mi vynechá pár úderů. Vůbec jsem to nečekal. Stojím na místě jako přikovaný. Vnímám její blízkost celou svou existencí. Všechno ve mně touží potom se jí dotknout. Obejmout jí a držet jí ve své blízkosti. Rád bych jí pohladil po tváři. Přitiskl své rty na ty její a proměnil to v polibek. Stojí mně to veškerou mou vůli tomu odolat.
Mlčím a pozorně naslouchám jejim slovům.
Nejsem si vůbec jistý, co bych jí k tomu měl říct a tak raději mlčím.

Nejsem ti k ničemu, kromě toho citu, co ke mně cítíš. Zopakuji si v duchu její slova.

"Jsem si vědom, že jsem udělal dost špatných věcí. Budeš mi schopna někdy odpustit? Choval jsem se k tobě strašně, protože jsem tě od sebe chtěl odehnat. Ublížil jsem ti a nebyl jsem o tolik jiný, jako tvý rodiče…" Na chvíli se odmlčím. Jsem tak neskutečně rád, že jsem k ní otočený zády.
"Nejspíš jsem v tvých nočních můrách často musel sehrát hlavní roli." Smutně se uchechtnu. Ruce mám sevřené v pěst. Chtěl bych co nejdál utéct, před těmi všemi pocity, které se ve mně najednou hromadí a já jim nerozumím. Jsou tak chaotické a protichůdné. Nenávist sám k sobě. Láska k ní. Mám pocit, že se z toho brzy zblázním.

"Donesu ti ten čaj." S tím se vydám z pokoje ven. Poté co zavřu dveře, popojdu pár kroků a svezu se po zdi. Chvíli sedím na zemi a rozdýchám to, co se vlastně stalo.

Konejšivý hlas od Luciana je ještě méně očekávaný než blesk z jasného nebe. Přesto, když je ke mne takto shovívavý a hodný - nebo spíš právě proto - srdce mi sevře ledová pěst neblahého tušení. A tak dojdu k jasnému názoru. Lucian si myslí, že jsem v tom měla prsty. Pomalu se nadechnu tak moc, až mě zabolí žebra. Bolestí se ušklíbnu a odvrátím pohled v tom automatickém pokusu bolest skrýt. Na chvíli zavřu oči, vypořádávám se s tou bolestí, ale i tou myšlenkou, že Drag - a tím pádem i já - jsem skutečně zničila dům naší rodiny.

"Dobře," pronesu unaveně. Říkám to hlavně proto, že na uklidňující přítomnost Michelle se opravdu těším. A tím nemyslím její schopnosti, ale její přátelství. "Ale když to zjistíš ty, řekneš mi to? Jestli čelím nějakému obvinění, měla bych to vědět. Jak jinak se mám za to omluvit a kát ... chci říct, jak se jinak mám k tomu postavit?" přeřeknu se z nedostatku mentální energie, na kterou poukazuje jak Lucian, tak Drag.

"Tak dobře, počkám. Ale až naberu síly, chci to vědět, Dragu. Všechno," ustoupím nakonec i hlasu v mé hlavě. Vážně nemám sílu na další hádky a rozbroje. A tak oba dva dostanou šanci mě chránit, dám jim svou důvěru. Prozatím.

Uslyším, jak se rytmus jeho pochodování změní. Zpomalí, začne nakračovat opatrněji, hnán zvídavostí, ne strastmi a úzkostmi jako předtím. Zvednu pohled k němu pomalu, až když položí tu otázku. Vnímám, jak se nade mnou tyčí do ohromné výšky. Kdybych to nevěděla lépe, řekla bych, že má klidně ke dvěma metrům. Vypadal jako bůh Pomsty, co na chvíli se přestal mračit a začal se zájmem zkoumat jednoho z těch ubohých bytostí na zemi. Očima vyhledám ty jeho, pár vteřin mlčím s tím úzkostným pohledem. Copak vždycky za všechny strasti v lásce nemohly ženy? Komu se spílalo nejčastěji? Ženám, které snovaly pavučiny lásky, do kterých chytaly muže.

"Asi... ano. Nevím, jak na to reagovat kromě planých slibů, které jsou pro mě teď jen slova, co umím odříkat," promluvím tiše a lehce pokrčím ramenem. "A já ti slíbila, že budu dávat na tvoje city v té době, kdy ses mi začal otvírat a začal ses mi otvírat a přestal s tím.. vyhrožováním a vším..." vysvětluji pomalu, unaveně, myšlenky mám stále mlhavé. Proč mám najednou pocit, že už je to děsně dávno, kdy jsem se bála jen jeho zamračení? Jako kdyby to byly jen herci, ti, co vystupovali v mých vzpomínkách. Pak se lehce pousměji a vydechnu, pobavená vlastní hloupostí. Rukou si dám pramen vlasů za ucho. "Vlastně nevím, jestli jsem ti to řekla nahlas, nebo jsem ti ten slib dala v duchu. Ale... míním to dodržet."

A když začne ten svůj monolog, ve kterém se opět začne uzavírat a chystá se k odchodu, zareaguji intuitivně. Natáhnu se po jeho ruce, ale abych na ni dosáhla, musela jsem si rychle stoupnout na nohy. Zavrávorám a druhou rukou se opřu o jeho lopatku. Jeho ruku sevřu. Opět mě překvapí, že nemá tak chladné ruce, jak jsem si kdysi myslela. Nejsou z ledu, protože ani on není z ledu. Jeho kůže je stejně teplá a hladká jako kohokoliv jiného. Při těchto myšlenkách lehce palcem přejedu po jeho kůži. Dívám se na to, jak jej držím za ruku a pak za to, jak mám na něm položenou ruku.

"Lidi, co neznají lásku, nezachraňují jiné. A tys mě zachránil rovnou dvakrát. Odnesl jsi mě v náručí z hořícího domu zatímco jsi musel procházet vlnami agónie s každým krokem, kvůli té zraněné noze. Ohrožuješ sám sebe, jen abys mi dal možnost se vyléčit," prozradím tiše to, co se on snaží v sobě pohřbít. "Nejsem ti k ničemu, kromě toho citu, co ke mně cítíš." Lehce mu stisknu ruku. Je nakonec lepší, že se na mne nemůže obrátit a dívat se mi do tváře. Na chvilku se odmlčím. Vlastně netuším, jestli se mi podařilo říct to, co jsem chtěla.

"Já vím, že ty to znáš jen jako slabost... Ale nemusí to tak být. Ti, co milují, žijí, protože mají pro co."

S tím se odpoutám rukou od jeho zad a pustím i jeho ruku. Pozpátku udělám krok k posteli, na kterou si opět sednu. Byla jsem víc slabá, než jsem čekala.

"Jestli.... jestli tu mají nějaký silný čaj, dala bych si prosím," požádám jej.

Vaří se mi krev v žilách, když jí poslouchám to vyprávět. Pozorně jí sleduji a tak mi neunikne pohled, jak se rukou dotkne hlavy. Odhadoval jsem, že jí tam něco zasáhlo a s tím jak pokračuje ve vyprávění, se mi to i potvrdí. Nejspíš po ní hodila tu vázu, jejichiž střepy poté ležely na zemi. Využila kruté pravdy, která samozřejmě někoho s tak čistou duší zasáhla. Semknu pevně rty. Klouby na rukou mi zbělají, jak svírám ruce v pěst. Mlčky jí poslouchám. Dávám jí tolik času kolik potřebuje. Lituji jen toho, že ten dům shořel. Nejraději bych se tam vydal a všechno srovnal se zemí.

”Hmm… zatím nevím přesně, snažil jsem se tě prioritně dostat do bezpečí, co nejrychleji to šlo a tak tě teď nechci zbytečně plašit. Důležité je hlavně to, aby ses uzdravila a tomu bys měla věnovat veškerou zbylou energii.” Můj hlas, kterým k ní promlouvám jí může poněkud překvapit. Pokouším se o konejšivý tón.

Je totiž možné, že ony události v ní vyvolaly šok a obranná reakce byla na to co se stalo zapomenout. Pokud opravdu způsobila požár a zároveň tak má na svědomí smrt své matky, je to naprosto pochopitelné obzvláště pro někoho tak s křehkou duší a zranitelného.
”Věř mi, když říkám, že teď bude nejlepší počkat si na Michelle. Pokud je to někdo, kdo by ti měl pomoct zjistit, co se stalo, tak je to ona.” Myslím to naprosto vážně. Zároveň přitom doufám, že si nevzpomene dřív. Nejsem si jistý, jak bych jí zvládl s něčím takovým pomoct.

”Poslouchej ho, má pravdu. Navíc jsi tak strašně slabá. Chráníme tě. Teď opravdu není vhodná doba.” Poslední slova Drag spíše varovně zavrčí a je ti jasné, že z něj už nic nedostaneš.

A pak přejdeme na téma se kterým si vůbec nevím rady. Proč jsem ho jen vytahoval na světlo? Samozřejmě, potom co jsem o ní málem přišel, jsem už sobě nemohl lhát a dusit to v sobě. Jenže vůbec nevím, co s tím. A ona zřejmě taky ne… takže jsem tu ze sebe udělal hlupáka.

Její omluva mně zarazí, přestanu pochodovat a dojdu pár kroků, abych byl u ní co nejblíže.
”Ty se mi za to opravdu omlouváš?” Na chvíli si jí zaujatě prohlížím. Nadzvednu tázavě obočí. Vůbec tomu nerozumím. Musím to být tím, jak se praštila do hlavy.
”Samozřejmě… protože pokud bys něco takového udělala, musela bys být naprostý sebevrah. Se mnou totiž nikoho hezký život nečeká... Jenom bolest, která je mým dobrým přítelem. Neznám lásku. Neznám krásu… já jsem totiž ten, kdo to ničí. To je mým hlavním osudem...” S tím se otočím. Najednou mám problém být s ní v jedné místnosti. Přejdu rozhodným krokem ke dveřím.
”Vzhledem k tomu, že jsi vzhůru a vypadá to, že ještě nějakou dobu budeš… přinesu ti něco k jídlu. Jistě musíš mít hlad.”

Zarazím se. Jeho slova mne matou. Mlha se ne a ne zvednout z mých myšlenek. Ovšem začíná se mě zmocňovat zlá předtucha. Houstne a obtáčí se kolem mne společně s tím, jak se opatrně Lucian ptá na mé vzpomínky. Zamračím se. Rukama stisknu přikrývku vedle sebe. Vybavím si tu poslední chvíle před tím, než všechno pohltila tma.

"Konfrontovala jsem matku ohledně Amélie. Sebrala jsem jí šití z rukou. Byla jsem vzteky bez sebe. Domáhala jsem se odpovědí. Řekla mi o tom ... incidentu, když jsem byla dítě, kdy mě Amélie zachránila. A pak..." začnu mu odpovídat pomalu. Ruka při posledních slovech vyjede k hlavě, k místu, kam mě zasáhla váza. Dívám se před sebe. "Naštvala se, jak to s ní jednám a..." pokračuji a semknu rty na okamžik. Vím, že Lucian se mnohé dozvěděl, ale stále se mi o tom příliš nechtělo mluvit. Přesto se po chvíli donutím pokračovat. "Chtěla mi připomenout, že takhle s matkou mluvit nesmím beztrestně. A tak to poslední co si pamatuji je, že ležím na zemi, kolem se válí rozbité střepy z vázy a matka si odchází pro něco, čím mi domluví..." vysvětlím Lucianovi. Ruka mi samovolně přejede k žebrům, která stále pobolívají. I tak jsem mu řekla víc než komukoliv jinému.

"A pak už nic, pak už si pamatuji až tvůj hlas, jak mě k sobě voláš, jak mě zvedáš ze země a neseš ven," dokončím svou odpověď a podívám se na něj. S obavami si jej prohlížím a očekávám, co jeho další slova přinesou.

"Luciane... co se tam stalo? Proč po mě jde otec? Nemůže si snad myslet, že jsem ten požár založila já, ne?" zeptám se ho a vybaví se mi, jak otec u něčeho klečí a pláče. Srdce se mi bolestivě začne svírat. Vyděšeně polknu.

Dragu! Co se tam stalo? Co jsi udělal? Chci to vědět. Potřebuju to vědět! domáhám se odpovědí i u hlasu v mé hlavě, ten jediný ví přesně, co se tam dělo.
Roztřesenou rukou si začnu mnout spánek. Hrozí, že mi propukne migréna, nebo další vlna hysterie jako ta cestou do domu a pak v domě.

"Je to ambiciózní," oponuji mu slabě. "Určitě jsi zvládl víc věcí, co se zdáli jiným nemožné." Tlukot v hlavě jsem nepřipisovala Dragovy, ale tomu, že se na mne hrnulo příliš mnoho věcí najednou. Nepomáhá ani otevřené přiznání citů, co na mne tak nevybíravě vypouští Lucian. Všechno to zní spíše jako obvinění než přiznání. A pak začne po místnosti chodit Lucian jako divoké zvíře v kleci. Přijde mi rozrušený a tím pádem i extrémně nebezpečný. Celá tahle hra se mohla teď obrátit proti mě velmi rychle. Cítila jsem to.

"Já… Promiň," hlesnu a zaváhám. Neměla jsem dost čistou hlavu na to, abych vymyslela správnou a dostatečně pohotovou odpověď. Jak daleko zajít, aby si udržel naději, ale zároveň neslíbit moc? Kolik toho mám přiznat, že vím? Srdce odtikává čas pro vhodnou odpověď a já se neblížím tomu ji vymyslet.

"O nic takového jsem se nesnažila," zašeptám tiše lež jako věž, ale upřímně doufám, že Lucian o tom nemá ani ponětí. Netuším, co by mi provedl, kdyby zjistil, že posledních pár dní se pokouším nenápadně tento cit v něm rozdmýchat, aby mě ochraňoval přesně, jak to dělá teď. Skloním hlavu, vnímám, jak mi prameny volných vlasů začínají skrývat obličej. K tomu i svěsím ramena a ruce si složím zoufale na klíně. Celkově se snažím působit co nejneškodněji, zkroušeně a křehce, přesně jak si mě vysnil. A pravda je, že toto jsem zrovna teď nemusela příliš hrát.

”Ne, já ne…” Zarazím se na malou chvíli. Párkrát překvapeně zamrkám.
”Tady nejde o únos. Dostal jsem tě z města, protože po tobě tvůj otec chce jít…” Zkusím jí vysvětlit. Nesnažím se jí říct hned všechno, protože sám nevím čemu mám vlastně věřit.
”Co jsi viděla naposled? Co se vlastně stalo, že váš dům byl najednou v plamenech?” Prohrábnu si rukou své rozcuchané vlasy. Potřeboval bych se pořádně umýt. Jenže na to bude čas později. Zatraceně… musím se soustředit. Okřiknu se v duchu.

”Ještě nejsi připravena na to, zjistit co se stalo. Poslechni mně.” Ozve se její vnitřní hlas o kterém nemám sebemenší tušení, že něco takového má.

Z toho, co jsem slyšel od služebnictva, tak slyšeli řev a pak z ničeho nic ten dům stravovali plameny. Prý se hádali, byli slyšet nějaké zvuky boje. Báli se do toho zasahovat, protože by mohli kvůli tomu přijít o práci. Stihli z hořícího domu odejít včas.
Kdyby tady přede mnou nebyl někdo na kom mi záleží, tak bych neměl sebemenší problém mu říct o tom co udělal. Neměl bych sebemenší obavy, co bude s jeho osudem až se dozví, že na jeho rukou je také něčí krev a to ne tak ledajaká, ale dokonce rodinného člena. Pokud by se jednalo o špatného rodiče, tak bych mu blahopřál. Jenže toto je tolik jiné a já si vůbec nejsem jistý, jestli je správná doba jí říct, co se stalo.

A tak se raději pokusím změnit téma, svedu její pozornost na sebe a na své přiznání o tom, jak pohnula z mým mrzkým životem.
”Odvážné možná. Hlavně však hloupé. Nakonec mně dostanou a všechny moje snahy přijdou vniveč. Najdou si jiné, které zaujmou místo těch, jež se mi podařilo svrhnout. Je to jako bojovat větrnými mlýny.”

Zavrtím nesouhlasně hlavou.
”Nedělám to kvůli penězům, ale kvůli tobě. Protože mi na tobě zatraceně záleží. Byl bych mnohem raději, kdyby nebylo. Doposud jsem neměl o nikoho takový strach, jako jsem měl právě o tobě. Já vím, že jsem šejdíř, vrah a ta naprosto špatná osoba…” Zvednu se na nohy a začnu pochodovat po pokoji, jako lev v kleci. Ignoruju vystřelující bolest v noze.
”Nechtěl jsem to, ale stalo se to. A já si moc dobře uvědomuji, že tohle není žádná pohádka, abych mohl mít u tak čisté duši jakoukoliv šanci. Takže tohle je můj trest za všechny moje spáchané hříchy.”

Zamračím se zmateně. Připadá mi, že mi něco uniká.

"Ale nic jsi mu neudělal, že ne, Luciane?" zeptám se s obavou v hlase. Vybavím si ten pohled na to, jak otec u něčeho klečí a pláče. Co mu Lucian provedl, že to převrátilo váhy osudu na stranu mého otce? "Jestli jde o to, že jsi mě dostal z města, tak ti klidně dosvědčím, že jsi mě neunesl, ale že jsem potřebovala po tom požáru ošetřit. To ti nemohou snad tolik zazlívat, ne?"

Zmatená se stále dívám na Luciana a zkoumám výraz v jeho tváři. Zoufale se chytám všech stébel, co mám kolem. Možná je klíč k jejich rozhořčení historie jeho rodičů s těmi, kteří ho ovládají? Moje myšlenky mi nepřijdou vůbec ostré a rychlé jako obvykle. Připadám si jako kdyby na mou mysl padla jakási mlha a já zoufale tápám s rukama nataženýma dopředu.

Zarazím se, když začne vyprávět o tom, proč se nemůže vrátit. Dech se mi zadrhne v krku. Takže přece jenom ta moje rozmluva s ním něco udělala! Když jsem se odmítla postavit rodičům, nechat jim ublížit, tak jsem ho přece přemlouvala, aby vzal spravedlnost do vlastních rukou a zbavil se těch, co ho ovládají. Zaplaví mě směs obav a pýchy, jak moje slova a činy skutečně měly dopad, že jsem skutečně Luciana vmanipulovala do tak nebezpečné - ne sebevražedné - situace. Zamrazí mne z toho. Po jeho přiznání se se rozhostí mezi námi pár vteřin ticho. Pokusím se uspořádat si myšlenky. Tah byl zahrán a teď tedy nezbývá než pokračovat v tom, co jsem rozehrála. Jinak jsem neměla šanci. Jinak nikdo neměl šanci. Zašustí deka, jak se posunu ke kraji postele. Neodvážím se ještě si stoupnout, ale shodím aspoň nohy dolu z postele. Trochu se předkloním, abych se dostala do jeho zorného pole.

"To je... odvážné rozhodnutí, Luciane," pronesu a nejistý úsměv na tváři nemusím ani hrát. "Je to statečné kráčet ve stopách rodičů obzvlášť proti někomu tak nebezpečnému..." pokusím se ho povzbudit. Zdá se mi, že něco takového potřebuje.

Polknu pak, když začne povídat o řediteli ústavu, kde drží Amelii. Pomalu přikývnu. Trochu to ulehčí mému svědomí. Sice o tom nemluví konkrétně, ale zní to, že vytáhl vysoké karty na tuhle partii.

"Děkuju, Luciane. Vážně ti děkuju. Moc to pro mě znamená. Nevím jak ti to splatím, ale pokud někdy přijdu k těm penězům, co mi Amélie odkázala, dám ti, co budu moct," pronesu vděčně a s ulehčením. Sice vím, že mu v mém případě nejde o peníze, ale stejně mám pocit, že bych to měla říct.

”To ano, ale stále se narodil do šlechtické rodiny. Já sice také, ale pro ně jsem dávno zapomenutá historie. Moji rodiče zbrojili proti nim a proto museli být smazání z povrchu zemského. Mně nechali naživu, protože se jim zamlouvala myšlenka loutky….” Už před ní nechci nic skrývat. Chci aby o mně věděla pravdu. Aby věděla všechno. Nikdy jsem nikomu nevěřil až do této chvíle.

”Jenže já už se nemůžu vrátit a tvářit se, že je všechno v pořádku. Pro mně už není cesty zpět. Když jsem tě poznal rozhodl jsem se, že si vyberu svou cestu… že už nebudu ničí loutkou a budu kráčet po stopách mých rodičů.” Na chvíli se odmlčím. Dlouze si povzdechnu.
”Snažil jsem se jim škodit, kde se dalo. Kradl jsem informace a ty prodával. Zabíjel jsem jejich poskoky a snažil se, aby jejich řady co nejvíc prořídli.” Na to poslední jsem nebyl příliš hrdý.
”Byl jsem jimi trénován, abych zabíjel. Zbraň, která se obrátila proti nim.” Nedívám se jí do očí, protože se bojím, co bych v nich viděl. Jsem zavrženíhodný.

”Ano, mluvil jsem s ním. Nabídl jsem mu dost peněz za to, že jí pustí. A také mám na ně jisté páky, které by nerad kdyby vyšli najevo. Zničilo by mu to nejen kariéru, ale také jeho život.” Nepokračuji dál, protože si nejsem jistý, jestli by to chtěla vědět. Přistihnu se přitom, že i přesto jak moc toužím být v její blízkosti, tak jsem z ní nesvůj. Momentálně si totiž na nic nehraju. Snažím se před ní nebýt jako ďábel, ale jako Lucian. Je to pro mně neskutečný nezvyk a jde mi to strašně těžce. Nikdy bych neřekl, že může být tak neskutečně náročné být sám sebou. Přijdu si v tom strašně zakrnělý.
Chtěl bych jí toho tolik říct. Chtěl bych se vyslovit city, které k ní chovám. Říct jí, jak je pro mně důležitá. Že jsem měl o ní neskutečný strach, když jsem jí spatřil v tom hořícím domě ležící na podlaze. Že když jsem o ní už málem podruhé přišel, že jsem už sám sobě nemohl dál nalhávat.