Andor.cz - Dračí doupě online

Zamrkám, když spatřím iluzi oka na stropě. Nic tam ale není. V duchu začnu doufat, že to skutečně není další krok projevů ztráty mé příčetnosti. Nevím zda jsou Dragovi cíle opravdu čestné a snaží se mne od věcí uchránit, ale nedá mi to a pokusím se rozpomenout na ten oheň. A ano... vidím otce, jak klečí na zemi a cosi oplakává. Začne se mi formovat hrozná myšlenka, ale než ji stačím vytvořit, Drag ovládne mé vědomí a donutí mě usnout.

***

Vím, že se Lucian probudí, že se pohybuje po pokoji k mé posteli a že na mne mluví. Spím, ale přesto nejsem kompletně odpoutaná od bdícího světa. Jako kdyby mne něco - nebo tedy spíš asi někdo - nutil pořád si všímat svého okolí a být ve střehu. Přesto oči otevřu až po té, co mne neskutečně něžně pohladí Lucian po tváři. Mám pocit, že kdybych byla sama sebou, možná bych se ještě chvíli tvářila že spím, ale Drag asi usoudil, že bych neměla Luciana dál ignorovat. Chvíli mi trvá než na Luciana zaostřím, byť přesně vím, kde jeho tvář čekat. Jeho tvář se rozjasní ulehčením, že jsem při vědomí a mám dojem, že v jeho tváři zahlédnu snad i lehké rozpaky. Opět mě dojme jak moc mu na mě záleží.

"Já vím," promluvím tiše v obavách o to v jakém stavu vlastně je můj krk a hlasivky. "Dáváš na mě pozor. Zachraňuješ mě. Děkuju." Nemám toho kromě slov moc co nabídnout, a tak ho aspoň krátce vezmu za ruku a stisknu mu ji, než svou ruku zase stáhnu.

"A promiň. Ale musela jsem zjistit pravdu," promluvím po chvilce a uhnu pohledem. Krátce zavřu oči, abych sebrala odvahu přiznat tu skutečnost nahlas. "A měl jsi pravdu. Nechali ji tam zavřít." Jakkoliv pronáším slova tiše, mám pocit, že prořezávají násilně ticho pokoje. Pohled přitom upřu na nohy postele. Ne kvůli nějakému specifickému důvodu, ale prostě proto, že se snažím, aby mě nepřemohly emoce.

”Mluv k nám, tak jak ti to bude příjemné. Moc si na tom nepotrpíme. Váš jazyk je takový netvárný, v našem jazyce by to bylo snažší. Jenže ten by pro tvou mysl byl příliš náročný. Stačilo naše jméno. ” Na malou chvíli ti přijde, že na stropě se objeví oči, které na tebe mrknou. Když se tam znovu podíváš, tak nic nespatříš.
”Nemyslíme si, že jsi momentálně ve stavu, kdyby bylo dobré ti vyjevit co se stalo. Věř nám, že až přijde vhodná chvíle, tak ti to sdělíme. Udělali jsme však všechno, aby už ti nebylo ublíženo.” V hlavě se ti i přes jeho varování objeví vzpomínka na otce, který u něčeho zakrytého pod kabátem pláče.
”Nechej toho. Myslím si, že by sis měla odpočinout.” Víčka se ti pomalu zavírají a ty opět usínáš.

***

Usnul jsem. Zatraceně. Já jsem usnul. Dojde mi a otevřu prudce oči. Rozhlédnu se kolem sebe, jestli nevidím případného narušitele, kterému se podařilo dostat přes zamčený pokoje. Naštěstí ne. Úlevně si vydechnu.
Cítím se příšerně. Nestihl jsem se pořádně umýt a jsem cítit kouřem. Avšak nemám v úmyslu opouštět pokoj, když je stále v bezvědomí. Jsem jejím strážcem, který zabrání komukoliv, kdo by měl v úmyslu jí ublížit. Nehodlám znovu selhat. Neměl jsem jí vůbec opouštět.
Opatrně se postavím na nohy. Zraněná noha trochu zaprotestuje, ale není to nic, co bych nezvládl překousnout. Popojdu pár kroků k jejímu lůžku a opatrně zkontroluji, zda dýchá.
Žije. Neskutečně se mi uleví. Samozřejmě byl bych raději, kdyby se to obešlo bez jejího zranění.
”Proč jsi jen na mně nepočkala?” Zeptám se spícího anděla kvůli kterému bych si přál být lepším člověkem. Kéž bych mohl smýt krev, kterou mám na rukou. Kéž bych mohl napravit své hříchy. Odškodnit ty, kterým jsem ublížil. Možná by potom ve mně viděla něco víc, než monstrum. Jenže takové štěstí nemám. Budu v tom případě tvým monstrem. Ublížím těm, který by ti chtěli ublížit. Rukou jí jemně pohladím po tváři. Samotného mně překvapí, že něčeho takového jsem schopen.
”I potom všem, co se ti stalo vidíš v ostatních to nejlepší. Kéž by jsi to viděla i ve mně… kéž by tam něco bylo…” V ten moment se její oči otevřou. Na malou chvíli se mi zdá, že její barva očí je jiná a ty oči vypadají celkově jinak. Muselo se mi to zdát, protože když se na ně lépe zadívám, tak vypadají tak jak je znám. V mých očích ona pro změnu spatří úlevu a drobné rozpaky, na tváři se mi objeví můj charakteristický úsměv. Vůbec si nejsem jistý, co bych jí měl říct. Chtěl bych jí přitom říct, co pro mně znamená a jak jsem rád, že je naživu.
”Jsi v bezpečí. Jsme v domě na venkově. Říkal jsem si, že bude dobré na nějaký čas vypadnout z města. Vzal jsem s sebou své nejvěrnější muže.” Mé rty však vysloví toto.

Příliš si z toho vrčení nedělám, i když bych asi měla. Ale zapamatuji si, že nemám o něm/o nich mluvit jako o věci. Okamžitě stáhnu obličej do bolestivé grimasy jakmile začne představovat své pravé jméno. Chvíli to celé zpracovávám, mluvení přímo s Dragem je pro mne asi náročnější než normální mluvení. A nebo jsem tak slabá, že i normální mluvení by pro mne bylo takto náročné. Neujde mi však, že mi neodpověděl na otázku ohledně potenciálního šílenství. Hádám, že to prostě zjistím až v průběhu.

"Dobře, Dragu, a mám... k tobě mluvit jako k jedné bytosti něco více?" zeptám se na další věc, co by mohla tu entitu dráždit.

"Pustila jsem vás... co to vlastně pro mě znamená? Říkáš, že je tvým úkolem je mne chránit. Jak to myslíš? To ty jsi nějak zapálil ten dům, že ano? Co se tam přesně stalo? Nevím nic od té chvíle, co jsem ti dala volnost..."

"Nejsme věc." Zavrčí naštvaně hlas. Zní, jako kdyby se ho to oslovení dotklo.
"Pokud chceš označení, tak vy lidé nás nazýváte bytosti. Rádi bychom se ti představili." Jméno, které ti sdělí rezonuje v hlavě. Máš pocit, jako kdyby tě jméno pohltilo, sežvýkalo a následně vyplivlo. Nepamatuješ si však jak znělo.
"Omlouvám se. Zapomněli jsem, že pro vás smrtelníky to není zrovna příjemné slyšet jméno v plném rozsahu. Říkej nám třeba Drag. Jsme ti neskutečně vděční, že jsi nás pustila na svobodu. Byli jsme dlouho zavřeni v té zatracené dýce. Několik set let, možná i tisíc. Nevím, čas plynul jinak." Na chvíli se odmlčí. Dává ti chvíli vydechnout, protože je to poměrně vyčerpávající a ty stále nejsi dost silná.
"Nicméně díky tobě jsme zpět. A je našim posláním tě chránit."

Vzpomínky na události potom jsou trhané, ale mám dojem, že mám celý obrázek k tomu, abych pochopila, co se rámcově dělo. Lucian mě nechal odnést někam, kde mne ošetřila Michelle. Mám dojem, že pak ošetřovala i jeho. Maskoval nás za jiné lidi a nechal odvést někam pryč. Ten hlas mě ujišťoval, že všechno je v pořádku, že se o nás Lucian stará. Neujde mi, jak spokojeně přitom zní, když mluví o něm. Líbil se mu. Šeptal mi o Lucianově zranění, o tom, jak i přes silně zraněnou nohu mne dostal ven. Podbízivě mi připomínal, že nade mnou bděl, když on sám nemohl. Hlas totiž mě může ochraňovat, jen když jsem při vědomí.

Netušila jsem, kdo co ten hlas je. Ale věděla jsem, že je uvnitř mé hlavy. Podobně jako člověk pozná, když není sám v místnosti, já věděla, že něco dalšího je se mnou uvnitř mé hlavy. Určovalo to můj výhled, skrývalo to přede mnou vzpomínky a nabádalo mě to na co se soustředit. Díky jeho navigování pomalu otevřu oči. Mrkám a zvykám si na světlo v místnosti, kterou vůbec nepoznávám. Pomalu se více nadechnu, jen aby se mi připomněla pohmožděná žebra. Ihned vzduch z plic vypustím a nadechnu se mělčeji. Reflex, co jsem se naučila už dávno. Bolí to pořád, ale méně. Soustředěně se podívám na svou pravou ruku, pomalu jí posunu po dece, abych na ni lépe viděla. Vím, že mě ukrutně bolela, teď už jen pobolívala. Hlava mne také netřeštila v místě zásahu vázou, ale jen v ní tupě tepe.

Michelle odvedla dobrou práci. Ale ne dokonalou, protože jsme spěchali a chtěla si nechat síly na Luciana.

Nezazlívám jí to. Vím, u koho leží její srdce. I tak mne ušetřila neskutečné spousty bolesti. To vím i bez toho, aniž by mi to musel našeptávat ten hlas. V té měkké velké posteli se pomalu začnu rozhlížet po tom krásném pokoji. Nic mi tu není povědomé, až na postavu spící v křesle. Postupně zvládnu zaostřit na jeho rysy v obličeji. To, jak příšerně byl strhaný, jde na něm naprosto jasně vidět. Dojme mne to. Tak moc mne miloval, že běžel do hořícího domu a vytáhl mě přes vlastní zranění ven. Opět mě zachránil. A já? Já do té doby opatrně zosnovala, jak jeho náklonnosti využít pro vlastní prospěch.

Možná jsem stejně zkažená jako on. Možná ještě víc... napadne mne a odvrátím od něj pohled. Zadívám se na strop toho cizího honosného pokoje. Absolutně netuším, jak se k těmto informacím mám postavit. Co si s tím počít. Pro začátek se rozhodnu ale příliš nehýbat. Žebra mne bolí a pohyb by to jen zhoršoval. A když se pohnu, probudím tím určitě i Luciana. A ten vypadal, že pořádný spánek bude potřebovat. To je to nejmenší, co pro něj mohu udělat.

"Ty... ty jsi ta věc z té dýky, že ano? Jak... jak poznám, že jsi skutečný a že prostě jenom nepřicházím o rozum?" pokusím se oslovit v myšlenkách ten hlas. Je to možná absurdní otázka, ale nějak konverzaci začít musím. A upřímně nemám co jiného teď dělat.

"Dostaň jí z toho nejhoršího." Zavelel jsem k Michelle místo pozdravu. Tlačil nás čas, ale bál jsem se, že by jí mohla být její zranění osudná a zároveň jsem nechtěl, aby tolik trpěla bolestí. Sám jsem na chvíli těžce posadil na židli a nechal svou zraněnou nohu odpočinout.
Když jsem vtrhl do hořícího baráku, tak na mně spadl tram, ale ani ten mně nezastavil předtím, abych jí vytáhl ven.

Musel jsem na malou chvíli usnout, protože mně vzbudí to, jak se Michelle věnuje mé noze.
"Jen to nejhorší. Abych mohl lépe chodit." Když mi zničí moje kalhoty, aby se dostala k zranění. Tak na její tváři spatřím nepatrný údiv. Určitě si myslí, jak jsem s něčím takovým zvládl jí a ještě k tomu jí nosit. Nevím a jsem za to neskutečně rád.
Potřebuji ještě fungovat. Musím jí dostat z města.
Využil jsem okamžitě zmatku, který vznikl z hořícího domu a oné tragédie. Odnesl jsem jí okamžitě k Michelle, ale abych jí neohrozil, poslal jsem za ní chlapce z ulice, co pro mě dělá. Sešli jsme v domluveném místě kousek od bordelu, kde jsem měl jeden z pokojů právě pro tyto případy. Jakmile byla s námi hotová, převlékl jsem se. Nechal jí, ať zraněné převleče do čistých mužských šatů. Až pak jsem odnesl Ophelii do kočáru a jeli jsme dál.
"Nechám pro tebe poslat, až to bude bezpečné." Zazněla má poslední slova.
Chlapce jsem poslal do mého podniku, aby našel ty, kterým jsem důvěřoval nejvíc a poslal je za námi.

***

Jakmile jsme dorazili, okamžitě jsem jí položil do měkké velké postele pro dva lidi. Vyslekl z kalhot a vestičky. Nechal jsem jí košili a spodničku. Usadil jsem se ztěžka do křesla, které bylo naproti posteli. Potěžkal jsem pistoli, zkontroloval zásobník a poté čekal. Budu jí střežit tak stejně, jako drak co hlídá svůj jedinečný poklad.
V noze mi tepalo bolestí, ale nebylo to nic hrozného. Zažil jsem horší a Michelle se v té rychlosti opravdu podařilo udělat vše, co jí bylo v silách.

***

Všechno, co se událo jsi polovičně vnímala. Mohlo za to právě to, co jsi přivedla k životu. Hlídalo tě. Stejně jak to dělal Lucian, akorát na rozdíl od něj potřebovalo, aby jsi byla vzhůru kdyby tě mělo bránit. Ďábel z Barelu se mu neskutečně zamlouval. Vrah, násilník, který je všeho schopný, aby tě ochránil. Neuniklo mu jeho zranění.

Když jsi procitla, pomáhal ti. Ty nejhorší vzpomínky, co by se ti mohli vytáhnout na mysl, odsunul do pozadí.
Cítila si bolest, která tě přivítala jako první. Bolela tě pohmožděná žebra, která byla už jen naražená a ne zlomená. V hlavě ti lehce tepalo. A spálená ruka tě jen lehce pobolívá. Po kouři, který hrozil že tě udusí, nebylo ani stopy.
Pálili tě oči, když si je otevřela a chvíli trvalo než si přivykla na světlo. Nacházela ses v krásném pokoji a on podřimoval na židli. Vypadal strhaně. Tak neskutečně lidsky. Měla jsi pocit, že ho takto vidíš poprvé.

Prázdnem pronikne zoufalý hlas někoho, kdo mě volá k sobě. Nemusím ani hádat, čí je to hlas, je mi to jasné. Je to jediný člověk, který se kdy do mě tak hloupě zamiloval, až přehlížel všechny mé nedostatky. A kromě Amélie to byl jediný člověk, který se pokusil odvrátit mou smrt. A Lucian má v tomhle už druhý zářez. Automaticky se na ten jeho hlas upnu, pokusím se dostat z temnoty.

A podobně jako když jsem se topila jako dítě, první nádech neskutečně bolí. Začnu kašlat, ale tentokrát ze mě neteče voda, ale cítím kouř. Chlad mě už obklopuje jen ze země, na které ležím. Pomalu začnu vnímat i konkrétní bolesti - pálí mě plíce, třeští hlava a neskutečně moc mě pálí i pravá ruka. Přitáhnu si zraněnou končetinu blíž k hrudníku a syknu bolestí mezi sípavými a neskutečně bolestivými nádechy. Snažím se rozpomenout, jak se mi sakra cokoliv z toho mohlo stát. Tápu v temnotě, vzpomínám si na vlastní hněv a pak už nic. Zakašlu a uposlechnu hlas. To počká. Nejdřív je třeba se kompletně probrat.

Donutím se otevřít oči. Jde to ztuha jako když se snažím probrat z nejhlubšího snu. Jenže tentokrát místo známého stropu mého pokoje se dívám do známé - ale neskutečně ušpiněné - tváře toho, kdo mne volal k sobě zpátky. Jeho úleva je nepřehlédnutelná a já pod tíhou vší té bolesti a pak taky toho, že někdo mě skutečně rád vidí živou, se znovu rozpláču. Vrah a násilník mne chce chránit a je rád, že jsem naživu, ale vlastní matka se mě pokusila utopit jako nechtěné kotě. Přes slzy skoro nevidím, ale přesto uhnu pohledem a zahledím se na prostor kolem. Chvíli mi trvá než dojde, že plameny stravují zdi domu, co jsem považovala za domov.

To jsem udělala já. Vytvořila jsem peklo z místa, co bylo mít osobním peklem celý život... dojde mi téměř hrdě. Však nic z toho mi nebylo drahé, nic z toho jsem nemilovala. Nelituji toho domu, je to jen budova a věci. Přesto vím, že bych měla být smutná, patřilo to rodině. Rodičům to přivodí nemalé starosti. Obzvlášť teď, když nemáme peníze... Myšlenky se mi táhnou jako med a já si uvědomím, že hledím na otce, jak klečí u něčeho pod kabátem a pláče.

On pláče? Nikdy jsem ho neviděla plakat... Co může v tomhle domě oplakávat? napadne mne.

Chci se zastavit a zeptat se ho na to. Ale teprve teď mi dojde, že nejdu já, ale že jsem nesena. Hlas mne nabádá, ať příliš nepřemýšlím o věcech, a tak to přestanu dělat. Zakašlu a opřu se hlavou o Luciana. Je tak těžké ji byť jen zvednout. Ale vím, že on mi neublíží. Poddám se tomu. Unaveně sleduji, jak jde tím peklem dál, jak mne nese ven. Nezúčastněně sleduji, jak nám kdosi stojí v cestě, ale pak příšerně pobledne ve tváři a rychle ustoupí. Nedělám si iluze, že bych tou děsivou byla já. Však já sotva ještě pořád jsem. Zaskuhrám, když mě položí do kočáru, i když vím, že se snaží, aby to bylo, co nejjemnější. Donutím se ještě otevřít oči, abych viděla, jak pak vklouzl do kočáru sám.

Zatraceně. On mě zase zachránil. A řekl mi lásko...

Mám spousty otázek, snad ještě více než bolesti. Mohu jen tipovat, že mě veze za Michelle, aby mě uzdravila, nebo do domu rodičů, aby mě skryl před nebezpečím. A možná nějak jinam. Ale jsem si jistá, že to bude bezpečné. Netahal by mne dvakrát ze spárů smrti, kdyby mi pak nehodlal zajistit bezpečí. Ne, když se o mne tak bál. Jsem příliš vysílená na to, abych mluvila. Pravou ruku si nechávám poblíž těla, v té podvědomé touze, ochránit zraněnou část od další bolesti. Ale levou ruku přisunu k němu. Vyhledám jeho ruku, abych ji mohla stisknout. Abych věděla, že je vedle mne. Protože dokud je vedle mne, vím že mám u sebe někoho, kdo mě ochrání. A já tak mohu polevit v ostražitosti a veplout zpět do mlhy nevědomí.

”Ophélie… Ophélie, má lásko… tohle mi zase nedělej.”
Z temnoty tě volá zoufalý jeho hlas. Ďábla z Barelu. Dosud jediného člověka, kterému na tobě kdy záleželo. Chytneš se ho a ten tě vymotá z temného labyrintu zpátky na světlo.
Zhluboka se nadechneš. Bolest na plicích. Ochromí tě kašel. Kašleš kouř. Cítíš kouř…
Ležíš na betonové zemi. Hlava ti neskutečně třeští. Bolí tě dýchat. Pálí tě ruka pravá ruka. Nemáš sebemenší tušení, co se vlastně stalo. Všechno je schované v temnotě.
”Teď né… nech to být. Není na to vhodná chvíle..” Ozve se hlas a ty ho poslechneš.

Když otevřeš ztěžka oči, tak jako první spatříš Lucianovu tvář, která je celé ušmudlaná. Vidíš v něm úlevu a odhodlání udělat přítrž tomu, aby se něco takového ještě někdy opakovalo. Zvláštním způsobem tě to zahřeje u srdce.
Poté tvůj pohled zabloudí k místu, co bývalo tvým domovem. Chvíli ti trvá zpracovat to co vidíš a utřídit si myšlenky, že je celý divně osvětlený... O něco lépe zaostříš… To nejsou světla. To jsou plameny. Tvůj domov je v plamenech. A někde vzdáleně cítíš, že to je tvoje vina. Stydíš se za to, že nevnímáš smutek, nýbrž pocit zadostiučinění.

Jsi neskutečně zpomalená. Máš pocit, že každý tvůj pohyb trvá celou věčnost a tak ti také chvíli trvá, než si uvědomíš, že tě Lucian vzal do náruče a odnáší tvé slabé tělo pryč z toho pekla… Pekla, které konečně vypadá, tak jak mělo vždycky vypadat.
Tvůj pohled padne na něco ležícího kousek opodál. Na něco u čeho tvůj otec klečí a pláče. Na něco, co je zakryté pod jeho kabátem. Na něco z čeho vyklouzla ruka… Ale nejsi to schopna lépe identifikovat. Jako kdyby na to nebyl ten správný čas.
”Není tam nic důležitého. Netrap se tím. Teď je hlavní, aby ses dostala do bezpečí.”

Někdo vás chce zastavit. Ale stačí jeden pohled na ďábla, dotyčný zbledne, ustoupí a nechá vás pokračovat ve vaší cestě. Opatrně a co nejvíc šetrně to jde, tě uloží do kočáru a sám do něj také naskočí. Vy se rozjedete, jen Lucian ví kam. Přistihneš se přitom, že mu bezmezně věříš. Možná za to mohl ten jeho pohled plný úlevy, kterým na tebe hleděl, když ses nadechla. Nebo ten jeho naléhavý hlas, který tě možná přivedl zpátky. Pravdou je, že to je už snad podruhé za krátkou dobu, co ti tento parchant zachránil život. Takže ti bylo naprosto jasné, že to kam jedete bude pro tebe představovat bezpečí a on zabije každého, kdo by ti chtěl ublížit. Oči se ti začnou zavírat. Jsi příliš unavená.

Tu bolest z jehly téměř ani nezaregistruji. Není to nic v porovnání s tím, jak mě bolí moje srdce a snad, to co by měla být duše. Cítím se rozbitá na kusy jejími jedovatými slovy a pohledy na můj účet. Neumím si ani představit, jak moc se jí musím hnusit, když takto o mne smýšlí. V jejích očích vidím chladnou kalkulaci pomsty. Jsem si jistá, že bolest mne nemine. Ale to teď není pro mě podstatné. Odsouvám obavy, co mi stahují žaludek, stranou. Tedy do chvíle, než začne mluvit. Panenky se mi rozšíří poznáním. Zaplaví mne směs několika vzpomínek.

Sedím na loďce v hezkých bílých šatičkách s pentličkou na vlasech. To, jak si dávám pozor, aby se botičky nenamočily, protože mě maminka varovala, že dneska musím vypadat jako andílek. Proto mi dala i tu krásnou pentli do vlasů.

"A neušpiní mi to botičky?" ptám se našeho sluhy, když mi svazuje provazem nohy k sobě.

"Neboj, neušpiní," zabručí, ani nezvedne hlavu od práce. Nemám ho moc ráda. Nikdy na mě ani nepromluvil, rozhodně si se mnou nikdy nehrál. Ale těším se na nohou hru.

"Protože já si nemůžu ušpinit botičky," vysvětlím mu a trpělivě držím nohy u sebe, aby se mu to vázalo dobře. Ruce už mám na klíně složené, pevně stažené, až mě to tlačilo. Ale nestěžovala jsem si. Věděla jsem, že holčičky musí vydržet trochu nepohodlí. Protože nikdo nemá rád ukňouránky a o dámách ve společnosti se nemá ani vědět do chvíle než jsou osloveny.

***

Chci křičet, ale nemůžu. Pokaždé, když se chci nadechnout, tak mi nová voda vteče do úst. Rukama a nohama se snažím udržet na hladině, ale nejde mi se udržet na hladině. V plicích mě pálí. Cítím rozpínající se paniku, i když to neumím rozpoznat. Prostě vnímám ten strach, bezmoc, chlad, pálení od těch provazů na rukou a nohou a nepříjemnou chuť všepřítomné vody. Zalykám se vodou. Hladina se nade mnou zavírá a já klesám níže zatímco světlo slábne. Pár posledních bublinek nade mnou utíká směrem nahoru a já klesám dolů. Je mi tak zima. Taková neskutečně velká zima.

***

"Tak je šikovná! Dýchej, holčičko, dýchej!" slyším Améliin hlas. Ležím v blátě na břehu řeky a vidím, že moje krásné bílé šatičky jsou ušpiněné. Maminka se bude zlobit.

Ihned začnu plakat. V hrudníku mně bolí jako kdyby na něm někdo tancoval, nebo do něj bušil. V krku mě škrábe a pořád cítím tu hnusnou vodu z rybníka. Teta mě hladí po zádech. Kolem někdo běhá a křičí. Nějací muži. Ale moc to neposlouchám. Zahlédnu jen četníky.

"Já jsem nechtěla. Já jsem se vážně nechtěla ušpinit. Omlouvám se, maminko. Já opravdu nechtěla," vzlykám.

A pak mi to dojde. S jejími slovy. Ona nechtěla, abych ten den vypadala krásně, protože by mě třeba chtěla nechat vyfotit, nebo že by mi chtěla dopřát hezké oblečení. Ona chtěla, abych byla krásná jako andílek, abych byla krásná mrtvolka. Snáze se oplakávají krásné děti. Ta myšlenka mě naprosto paralyzovala. Dala jí dost času pro to, aby po mně hodila vázu a já to ani nezaznamenala.

Nevím ani jak, ale ocitnu se na zemi. Zamrkám a dívám se na pohozené čerstvé květiny na zemi. Vidím jak jejich krásné opečovávané květy se rozpadly na okvětní lístky. Pulzující bolest na hlavě mě nutí přimhouřit oči. Rukama pomalu putuju po podlaze, abych se zvedla.

Měla bych to uklidit, než z toho bude průšvih...

Automatická myšlenka proběhne mou myslí. Vím, že bude moje vina, že musela tu vázu rozbít. Není to poprvé. Vnímám krev, tekoucí mi přes čelo. Ruce ovládám jen stěží. Bolí mě všechno. A pak vybouchne nová nálož bolesti, když mě nakopne do břicha. Zakňučím bolestí a stočím se do ochranné pozice plodu. Hlavu si zakryju rukama. Prsty se namočí do mé krve. Přijde další rána a další. A pak je malá pauza. Dozajista, aby si stihla dojít pro pohrabáč, nebo jinou pomůcku. Pláču. Třesu se. Za sebe, za svou bolest, za tu malou holčičku, která se bála, že si ušpiní šaty, za ty noci, kdy jsem se probudila promočená studeným potem a pocitem, že se topím. To nebyly děsy. To nebyly výplody fantasie. To byly potlačené vzpomínky.

Jak jsem si to mohla zasloužit? Jak bych si to jako malá holčička mohla zasloužit takovou krutost?

Nemusím slyšet ty hlasy, aby mi došla ta odpověď.

Já si to nikdy nezasloužila. Nic z toho. Byla jsem nevinná. A oni byli mí mučitelé. Ti zlí. Oni mi způsobovaly bolest. A já už další nechci. Nezasloužím si ji. Nepřijmu ji. Protáhle zasténám.

Vraťte jí to. Dávám vám otěže. Ať už mi neubližuje.

Píchneš se o jehlu, když jí vytrhneš šití z ruky. Je to malé bodnutí, které tebou ani trochu nehne. Bolest, která tebou rezonuje je neutišitelná. Jako kdyby srdce představovalo jenom nějakou ozdobnou křehkou vázu a ta se roztříštila na milion kousků. A je to přesně ta bolest, která živý tvůj vztek. Ten je mnohem příjemnější, ten někam směřuje. Je schopen něco udělat. Ne, jako bolest, která tě jen dokáže ochromit.

Z jejího pohledu je patrné, že tohle celé pro ni divadlo se bez trestu neobejde. Jako kdyby přemýšlela nad tím, jaká bude jeho výše a co s tebou jen udělá. Při tvé poslední otázce se jen nehezky zasměje.
”Za svůj život jsi vděčná jí. Vyhrožovala nám, že pokud se ti ještě jednou něco stane, tak udělá všechno pro to, aby nás zbavila peněz.” Když řekne to jednou, otře se o tebe dávno vytěsněná vzpomínka. Byly ti zhruba tři roky. Jsi na loďce. Muž, který pracuje u tvého otce ti říká něco o hře, kterou si zahrajete. Váže ti nohy a ruce. Poté se ocitáš ve vodě. Snažíš se držet nad hladinou, ale moc ti to nejde. Topíš se…
Matně si vzpomínáš na to, že tě z řeky vytáhla tvoje teta. Toho chlapa zatkla policie a odsoudila. A ta osoba před tebou, která má k milující matce na míle daleko, se ti teď přiznává, že to byla její vina.

Nestihneš včas zareagovat, protože po tobě hodí vázu, která byla na stole a v ní stáli čerstvé květiny. Váza se střetne s tvou hlavou. Svět ti pomalu začne černat před očima. Skácíš se k zemi. Cítíš, jak ti z rány na hlavě stéká krev. Nejsi si momentálně jistá, co tě bolí víc. Ani nevíš, kdy to stihla, ale tvá matka je na nohou a kopne tě do břicha. Jindy by zvolila lepší způsob trestu.