Andor.cz - Dračí doupě online

Michell a její rýpání bych ocenila mnohem více, kdybych už měla po zákroku. Takto jen vnímám, co všechno vyčetla za možnosti ublížení na zdraví, ale neumím to řádně ocenit. Ani při slovech o mé vlastní smrti a její délce jsem se nedokázala cítit dostatečně vyděšeně.

"Ale nějak jsem se vrátila zpátky. A dost pochybuju o tom, že by se o to zapříčinil Bůh," odvětím k Lucianovi, aniž bych se jeho směrem podívala. Hleděla jsem pouze do stropu. "Pokusil ses mě zachránit. To je podstatné. A nenechal jsi mě tam shnít. A za to jsem ti vděčná."

A pak přijde samotné léčení a já na povídání nemám prostor ani dech. Michell si tak uzme veškerou mojí pozornost. Její poznámka je samozřejmě pravdivá. Lékařské ošetření bylo často mnohem bolestivější než její způsob a následné léčení trvalo neúměrně dlouho. Nechám se zkontrolovat, než se zvednu do sedu a začnu se oblékat.

"Odmítám vypovídat," usměji se na svou přítelkyni a ženu, kterou bych teď nejraději zulíbala, že se díky ní mohu už opět normálně nadechnout. Prsty si otřu slzy z koutů očí a pokračuji v úpravě šatů, když se ke mně nakloní s drby o Lucianovi. Na tváři mi to vytvoří pobavený úsměv, ale v duchu si to zařadím do kategorie bizardní informace jež vím o Ďáblovi z barelu a schovám pod položkou má rád vlastní bolest.

"Nic jiného bych od něj ani nečekala," svěřím tiše Michell a je mi naprosto jedno, jestli mě Lucian slyší nebo ne. Jeho popuzené bručení proti našemu malému spolčení s Michell jen přikládá do ohně našemu přátelství s ošetřovatelkou. Hodlám to využít ve svůj prospěch a mrknu na ni rozverně, když překazí naše další špitání.

"Mám to trochu zamlžené, ale pokusím se," řeknu s povzdechem a doupravím si šaty. Zvednu se a dojdu k druhému z volných křesel, ve kterém jsem hlídala celou noc jeho uzdravení. Pak si rukou prohrábnu moje zacuchané vlasy. Raději se vyhýbám očima zrcadlům, abych neviděla, jak vypadám. Kdyby mě takto matka viděla, zbila by mě tak, že i Michell by se zapotila při léčení. Začnu si systematicky vlasy rozplétat a pročesávat prsty.

"Rukojeť byla celá zlatá, ostří měla normální... kovové? Špička byla trochu zahnutá, trochu mi to připomínalo šavli, ale ve velikosti dýky a jen jedním hrotem na konci. Co se týče rukojeti, byla posázené kameny, drahokamy, pravými, jestli si mohu tipnout. Výrazný dva velký červený rubíny. A pak asi i nějaké menší, ale vím, že jsem z ní měla dojem, že je hlavně zlatá," začnu přitom popisovat a pokud mi Michell dá papír a tužku, nakreslím, co jsem viděla na papír. Přidám ještě pár detailů, co jsem slovně neuměla popsat. Pak po tom, co skončím otočím papír k Lucianovi.

"Takhle nějak. Říká ti to něco?"

Ležím v posteli a užívám si toho, že nemusím dnes už nikam jít. Nezvládám usnout, protože vím, že tu ještě není Kristopher a že dveře jsou stále odemčené. I když si nechávám dýku pod polštářem, neumím se poddat bezvědomí, dokud tyto dva problémy nejsou vyřešené. Jen se pohledem ujistím, že je to Kristopher, kdo vešel do pokoje, ale jinak se víc nepohnu. Zvuk zámku uklidní moje vědomí, že oba dva problémy s bezpečím byly již vyřešeny. A když se vydá k umyvadlo, zachumlám se víc do deky, aby měl své soukromí a nemyslel si, že jej pozoruji. Soukromí při těchto věcech bylo důležité pro nás pro oba.

Chvíli jen naslouchám šustění oblečení a přelévání vody. Dala jsem si sice za úkol vydržet, dokud neskončí očistu, aby měl chvíli klidu, ale nakonec moje zvědavost překonala moje lepší mínění.

"Tak už mi řekneš, co tě trápí, že se celý večer tváříš jako největší morous?" zeptám se ho do ticha protínající jen šplouchání vody. Stále jsem zamuchlaná v peřině a obrácená k němu zády, abych nenarušila jeho soukromí.

"Bojíš se toho, že narazíme na někoho příbuzného těch lidí, co jsem zabila? Že to zjistí? A že si budeš muset vybrat jestli se postavíš na stranu vražedkyně nebo lidu, se kterým jsi vyrůstal?

Kousnu se do jazyka. Jakkoliv mluvím tiše a klidně, mám pocit, že jsem to řekla jinak než jsem chtěla. Znělo to mnohem útočněji než mělo. V duchu si povzdechnu. Teplo postele mi rozhodně nepomáhá na to, přemýšlet jasně.

”Přesně tak, takhle jsi mohla skončit… Pobodána. Postřelená. Popálená…” Na chvíli se odmlčí a pohlédne směrem ke mně. Cítím její pohled a je mi jasné, že tak naráží na moje stálé návštěvy, když jsem se k ní zraněný dobelhal.
”Vynechala jsem něco?” Dodá ještě a čeká, že k tomu budu mít ještě něco dalšího. Já jen mlčky pokrčím rameny a rukou si stále mnu spánek. Bolest hlavy se mnohonásobně zvětšuje.
V jedné ruce stále držím sklenici s whisky, oči mám sice stále zavřené, avšak jsem zároveň ve střehu a v případě nebezpečí včas schopný reagovat.
”Umřela? Jak?” Zopakuje naprosto překvapeně, ale dá si snadno dvě a dvě dohromady, že za těmi zlomenými žebry stojím vlastně já.
”Nebylo to málem. Ty jsi opravdu umřela. Vzhledem k tomu, že jsem viděl spoustu mrtvých… to prostě poznám. Bohužel na tom, že jsi zpátky nenesu žádné přičinění.” Rozhodnu se promluvit a lépe to vysvětlit. Vím, že jí to přijde jako chvíle. Jako kdyby se jedna věc stala a okamžitě se stala další. Jenže než se znova nadechla byla delší odmlka.

”Jenže samotná léčba od doktora trvá mnohem delší dobu, viď?” Nenechá se nějak vyvést z míry z jejího hlasu je znát jisté pobavení a zároveň jí tvář zdobí úsměv. Opatrně položí ruce ještě jednou na její hrudník a zkoumá, jestli je všechno zhojené. Poté ruku odtáhne a nechá Ophélii se v klidu obléct.
”Mimoto i kdybych tě varovala, nic tě na tuhle bolest nepřipraví. Každý to vnímá jinak.” S tím se k ní blíž nakloní, aby jí práskla jaké bylo moje první léčení.
”Když jsem jej poprvé léčila, nevydal ani hlásku a v jeho obličeji byl takový zvláštní výraz, jako kdyby si tu bolest snad dokonce užíval.” Zašeptá jí do ucha.

”Slyším vás… Věděl jsem, že pokud to má být cena za to, že pak budu schopen dále fungovat, nevadilo mně jí dát.” Pronesl jsem jako kdyby se nechumelilo a já se bavil pouze o počasí. Pozvedl jsem skleničku ke rtům a trochu jsem se napil.
”Nechci rušit dámský pokec, ale nenašla bys tady nějaký kus papíru a tužku?” Rozhodnu se nejdřív zaúkolovat majitelku tohoto pokoje a poté svou pozornost přesunu na vyléčenou pacientku.
”A ty se snaž se co nejvíc rozpomenout na to, jak vypadala ta dýka.” Potřebuji se soustředit na něco jiného než je bolest hlavy. Protože jakmile jí nechám nad sebou zvítězit, tak budu neschopen cokoliv dělat. Samozřejmě, že bych mohl Michell požádat, aby se mi na to podívala a ona by byla velmi ochotná, jenže to nechci.

Ačkoliv jsem ho nechtěla obviňovat z toho, že s tímhle gentlemanským nápadem mohl přijít už dřív, mlčím. Přijde mi to nepodstatné. Všechny moje myšlenky se ubírají buď k Michelle a jejímu léčivému doteku, nebo k otci a tomu, co s ním Lucian plánuje. Vše ostatní bylo irelevantní. Po jeho pokynu natáhnu ruku a zaklepu na dveře do Michellina pokoje.

Povzdechnu si hlasitě, když mě Michelle odmítne. Začínám se smiřovat s tím, že s žebry budu muset vydržet až do večera. Ačkoliv vím, že jsem tu s Lucianem, naděje na zbavení se bolesti okamžitě byla přeci jen trochu moc lákavá na moje poměry.

"Mám slé-" chci se zeptat svého společníka, ale to se už naklání k mému uchu. Jakmile zaregistruji, jak je blízko tvář té mé, zatajím dech. Šeptaná slova tak blízko mému uchu jsou tak nečekaná, že moje se zachvěje naprosto instinktivně. A když se jeho nos otřel o moje ucho, polknu. Zavřu pevně oči a usilovně skláním hlavu, abych mu neviděla do tváře. Nemohu riskovat, že se na něj podívám a spatřím další náznak zalíbení ve mně, nebo - nedej bože - abych snad v něm neviděla pouze starostlivého muže, do kterého se lze zamilovat. Ne, ne, po tomto intimním gestu jsem nesměla připustit ničemu takovému. A tak raději natáhnu znovu ruku a zaklepu v udaném rytmu. Mnohem rázněji než poprvé.

Oči, do kterých jsem se podívala s klidem, patřili muži, co rychle opouštěl Michelliny komnaty. Bylo fascinující vidět, jak se jeho naštvaný výraz změnit ve vyděšený, když pohlédl na Luciana. Byl to vlastně dost... uspokojující pocit. Tak tak se ubráním samolibému úsměvu. Nikdo nikdy ještě přede mnou takto nesklapl podpatky a rychle se nezdekoval. Spíš jsem to byla já, kdo se musel v zádech ohýbat, aby nikoho neurazil.

Zatnu pevně čelisti, když mě Lucian položí na postel. Ale tentokrát ani neceknu bolestí. Koušu do pak do rtů, když mě začne Michell svlékat. Jakkoliv se snaží pracovat jemně, jakýkoliv pohyb, co se ode mě vyžaduje, je jasnou vstupenkou do říše agónie.

Nevěřícně se uchechtnu, když zhodnotí, že to jsou "jenom" žebra.

"Se vší láskou, jdi se bodnout, Michelle," ujede mi a vydechnu. Pohled na můj nyní trochu divně tvarovaný hrudník mi vykreslí tančící černé tečky na periferii mého vidění. Raději se zadívám na strop a snažím se oprostit od bolesti, co mě zaplavuje, když zraněné místo osahává. "Málem jsem umřela, Lucian mě vrátil zpět mezi živé." Poskytnu jí dost okleštěnou verzi toho, co se stalo. Víc k tomu nedodám.

Vykřiknu překvapeně v první chvíli, kdy se nečekaně do mě zakousne bolest. Ruce se mi zaboří do prostěradla a do očí se mi nahrnou slzy. V dalším okamžiku se už i koušu do rtu, abych dál nekřičela. Celé tělo napínám ve snaze dále nevydat hlasitý zvuk a přežít tu bolest. A stejně nečekaně jako bolest přišla, tak také odejde. Zhluboka se několikrát nadechnu, než uvolním křečovité sevření rukou v pěst. Opatrně začnu zkoumat své možnosti. Dýchám bez bolesti! Pomalu se posadím na posteli. Opět žádná bolest! Upravím si do decentní polohy aspoň košili, abych nepohoršovala.

"Doktoři většinou počítají do tří, než začnou kosti vracet nazpátek," pronesu k Michell ublíženě, ale pak se na ni vděčně usměji a stisknu jí ruku. "Děkuju ti."

”To ano, řekl bych, že to byl ten nejlepší guláš, který jsem kdy jedl.” S tím se po mé tváři rozlije konečně ten upřímný a velmi spokojený úsměv.
Však si musela také všimnou, jak do mně ten guláš neskutečnou rychlostí padal, jak jsem hladově hltal každé sousto a i přesto jsem si to zároveň stíhal nějakým způsobem vychutnat.
Cítil jsem se najednou mnohem líp a předchozí napětí už nebylo tak příšerné jako předtím.
”Dobře, dám ti chvíli. Říkám si, že pořádný spánek je možná to, co potřebuji k většímu štěstí.” Pravdou je, že poslední týden jsem toho moc nenaspal.
Každou chvíli jsem se budil s pocitem, že se nám někdo vloupal do chatky. Stále jsem měl před očima to, jak nad námi stáli. Jak nás vlekli ven. Jenže tentokrát jsem nebyl schopen se hnout jako předtím. Tělo mi vypovědělo službu a já se mohl jenom dívat. Díval jsem se na to, jak nebyla schopná se bránit a jak si mezitím, co jí první dva pevně drželi končetiny, další užíval. Volala moje jméno, prosila mně, abych jí pomohl. Jenže já jsem se na nic nezmohl a jen jsem tomu přihlížel.
Takže když jsme dorazili do civilizace, místo abych si vychutnával onen okamžik, že jsme to dokázali. Všude jsem viděl potencionální hrozby.

Mezitím, co se vydala do našeho pokoje, rozhodl jsem se vydat zpátky na trh. Chtěl jsem jí pořídit něco jak na památku, kdy by si na mně pokaždé vzpomenout a zároveň něco, co by bylo pěkné. Vzhledem k tomu, že sama se šla opláchnout, aby nepůsobila takový rozruch, tak jsem právě z praktického hlediska rozhodl proto ji šaty.
Musel jsem přiznat, že to byla sice hezká myšlenka, ale by opravdu náročné něco vybrat. Dával jsem si záležet na to, aby to byli šaty které budou sice hezké, ale zároveň aby se v nich dalo pohybovat. Aby byli zároveň teplé, ale také nevypadali ošklivě. Snažil jsem se přiblížit těm šatům, které jsem předtím na ní viděl.

Když jsem se vracel do pokoje, trvalo mi to mnohem déle, než si žádala. Zdráhavě jsem chvíli stál před dveřmi, než jsem do nich opatrně vlezl. A zamknul je, aby nás nikdo nerušil. Doufal přitom, že právě tohle zabrání nočním můrám, aby mi bránili v spánku. Zabalené šaty jsem položil na židli, která byla bokem a přešel k lavoru s čistou vodou, na tváři mi to vykouzlí úsměv. Sundám si aspoň košili, kterou úhledně srovnám a položím na zem. Začnu se umývat hrudník, ruce. Nejdříve vodou a poté mýdlem, následně zase vodou. Voda je neskutečně příjemně vlažná a já se potom to neskutečně normálním civilizovaném rituálu, cítím zase jako člověk. Přejdu k zrcadlu, abych následně provedl další věc a to se oholil. Celou tuto činnost se snažím udělat, co nejtišeji to jen jde.

”Vím, měl jsem to udělat už na těch schodech.” Pronesu spíše sám k sobě, když s ní v náruči se snažím jít, co nejopatrněji to jde. Faktem proč jsem to předtím neudělal, nejspíš byla má vlastní zvyklost na to, že si nemohu dovolit před ostatními působit slabě. Zároveň jsem si možná chtěl potvrdit už svou dřívější myšlenku ohledně jejího snášení bolesti. Co si budeme i přestože jsem dělal horší věci, se mi stále nechtělo věřit tomu čeho byla její rodina schopna.
Nicméně teď jsem aspoň trochu ulevil svému svědomí tím, že jsem ji odnesl do bezpečí.

”Mohla bys zaklepat?” Pronesu když dorazíme před dveře pokoje. Samozřejmě bych si mohl uvolnit ruku, ale nechtělo se mi s ní víc hýbat než je potřeba.
Nikdo se nás po cestě nesnažil zastavit. Neměli ani na vybranou. Stačil jeden jediný můj upřený pohled, vyzývající aby se o to jen pokusili a dali tak důvod si mně znepřátelit, všechny rázem přešla chuť.
O tom, že je někdo v místnosti jsme věděli, byli slyšet hlasy. Jeden patřil Michell a další nějakému muži. Samozřejmě, že tam musela teď mít zákazníka.
”Teď nemůžu. Mám plno, přijďte zítra.” Houkla ke dveřím, aniž by se obtěžovala jít se podívat na to kdo za nimi stojí.
Je pravdou sice, že zranění Ophélii nebylo životu ohrožující, nicméně jsem byl přesto rozpálen do běla a tak jsem se k ní naklonil blíž, svěřil jí tajné heslo, které by tak upozornilo na mou přítomnost. Snažil jsem se přitom, aby byla moje blízkost u jejího ucha poměrně intenzivní. Dokonce jsem se nosem lehce otřel o její ucho, když jsem se od ní oddaloval. Zhluboka se nadechl její vůně a měl v plánu si ji zapamatovat.

Hned po následném speciálním zaklepání jsme nejdřív slyšeli šramocení, kdy se po chvíli otevřeli dveře a její předchozí zákazník byl na odchodu.
Vypadal, že má v úmyslu domluvit narušiteli, ale k ničemu se nedostal. Veškerá bojovnost z něho vyprchala, když se jeho oči střetli s mými a v těch jeho zračilo poznání. Následně tedy jen sklopil pohled a odešel pryč. Nedivil jsem se mu. Měl jsem svou pověst a házel jsem dobré nenávistné pohledy. Léta praxe zkoušení před zrcadlem.
Michell také vypadala, že by mi nejraději vyčinila, jenže když jí pohled padl na Ophélii tak se zhrozila a vpustila nás beze slov dovnitř. Došel jsem k její posteli a opatrně do ní pacientku položil. Beze slov jsem přešel k jejímu minibaru, vzal si sklenku a nalil si do ní hnědou tekutinu. Whisky… zajímavé. Nebylo to zrovna něco, co Michell preferovala, takže ji zřejmě dostala od nějakého ze svých zákazníků.

”Jenom žebra? Nepříjemné, ale mohlo to být horší. Co se stalo?” Zhodnotí poté, co jí nejdříve s její pomocí svlékne tak, aby se dostala k jejímu zranění. Nedívám se jejich směrem, sednu si do křesla a zavřu oči. Bolest hlavy se o mně zase pokouší. V mnohem intenzivnější úrovni. A tady v bezpečí na mně dolehne fakt, že jsem zase další noc po sobě nespal.
Dávám si tak čas, abych si srovnal myšlenky a celkově se zamyslel nad tím, co se vlastně za tu krátkou dobu událo. Nemám se k odpovědi a pokud se Ophélii k ničemu nezmůže, tak Michell jen něco o tom jaký jsem paličák naštvaně zahuhlá a dál se věnuje své pacientce. Dělám to pořád, na co už by si měla konečně zvyknout. Jenže ona musí stále zkoušet. Ta její zvědavost a touha vědět víc. Tím, že jí nic neříkám jí vlastně chráním, čehož si je moc dobře vědoma.
Tentokrát se Michell pustí do samotného léčení. Až pozdě mi dojde, že jsem mohl Ophélii upozornit na to, jaké to vlastně bude. Mohl jsem ji připravit nejdříve na bolest, kterou bude provázet srůstávání zlomených žeber. Která přijde tak náhle a bude tak intenzivní, aby následně z ničeho nic přešla a vystřídalo jí příjemné teplo.
Nevím, jestli to byla další zkouška zkoumání jejich hranic nebo že jsem na to z důvodu vlastní bolesti zapomněl.

Můj úsměv začíná zamrzat jako kbelík s vodou, co byl ponechám venku přes noc. Jeho odpovědi mě mátly. Nedávaly smysl v kontextu toho, že jsme se dostali zpět do civilizace. A když jsem se zeptala napřímo, div se nezadusil pivem. Na zbytek věcí odpovídal polovičatě a když přišla obsluha s jídlem, téměř jsem slyšela, jak si oddechl.

Co to sakra znamená? To začal mít pochybnosti, jestli bylo správné mě sem dovést? Neměl snad v plánu se mě zbavit, když už věděl, že mě nepotřebuje, že ne? Nebo je to kvůli tomu, že ho hodlám opustit? Nebo je v tom něco jiného? Čert aby to vzal!

S mnohem menším entusiasmem než ukazuje Kristopher se pustím do jídla. Musím uznat, že to voní a chutná naprosto božsky. Po dnech a týdnech jídla složeného převážně ze sušeného masa by cokoliv byla delikatesa. Nicméně i když si odmyslím tyto podmínky, tak mám pocit, že ten guláš je přímo výborný. Vychutnávám si jídlo a zvažuji svoje možnosti, jak z Kristophera vytáhnout pravdu. A tak nenuceně objednám další pivo pro oba, která dorazí dřív, než stihneme dojíst naše porce. Stejně jako s jídlem i s pitím nijak nespěchám.

"No, nevím jak ty, ale to jídlo mi opravdu sedlo," pochválím večeři a spokojeně se opřu. Podívám se po svém společníkovi a ruku mám položenou na uchu mého korbelu. Nejsem nijak obratný vyzvědač či manipulátor, tak nevím, jak to celé nakousnout. A tak nějakou dobu sedím mlčky a nechám i sama sebe vydechnout. Přes svoje lepší přesvědčení dopiji korbel poměrně rychle. I toto je příjemná změna po tom všem.

"No... tak... já asi půjdu," pronesu nerozhodně. Dnešní oslava docela kysla v ústech. "Dej mi tak deset minut. Opláchnu se v lavoru, ať tu zítra nebudím takový rozruch." Vysvětlím a nechávám mu prostor, jestli se jeho chuť mluvit nezměnila. Pokud ne, zanechám ho u stolu, vezmu si své věci a zamířím do pokoje, co nám Kristopher zajistil.

Samozřejmě, že hned o něčem ví... U všech pekelníků... povzdechnu si v duchu, když jeho odpor k takové možnosti je příliš rychle nahrazen dalším cílem. Jako kdyby měl někde seznam všech lidí, co se prohřešili... Nebo jen těch nejhorších hříšníků.

Vzpomenu si na to, jak jsme spolu dopoledne procházeli městem a on mi začal říkat všechna tajemství o lidech, na které jsme cestou narazili. Představa toho, že sedí nad seznamem a dopisuje tam další a další jména i s prohřešky se najednou nezdá zase tak nereálná.

"Dobrá, to bylo rychlé," poznamenám a trpělivě snáším jeho pohled. Odvrátím však od něj tvář a zadívám se z okna. S potěšení si uvědomím, že už to nebude trvat příliš dlouho a ocitneme se u léčitelky. I když by mě mohla rychle zabít, kdyby zjistila, jak smýšlím o jejím Adonisovi, těším se na ni. Hlavně kvůli bolesti, kterou vím, že umí odebrat, ale taky na přátelskou tvář, kterou potřebuji stejně tak nutně. "Jen mě nech prosím popadnout dech u Michelle," dodám ještě tiše.

Jakmile promluví o dalším úkolu, pohlédnu na něj. Jenže to už kočár zastavuje. Předpokládám, že naše malá audience končí. Vydechnu, abych se připravila na to, že budu zase pokoušet rozsah bolesti při pohybu. Zůstávám opřená, když se Lucian nakloní mým směrem, aby si otevřel dvířka a vyšel ven. Jeho zašeptaná slova mě zasáhnou naprosto nepřipravenou. Vytřeštím oči ve směsici obav a překvapení. Vynechám jeden nádech a výdech. Zaraženě sleduji, jak Lucian vystoupil a obrátil se ke mně, aby mi pomohl dolů z kočáru. Ještě když mi podává ruku, cítím se naprosto zmatená.

Chce si taky ověřit jeho napojení na tu skupinu? Nebo je v tom něco jiného? Chce mu ublížit? Nebo chce ublížit mě? Testuje moji loajalitu k němu i tváří tvář mojí rodině?

Po dlouhé době může u mě v obličeji vidět obavy. Zaváhám, ale pak přijmu jeho ruku. Bolest mi pomůže vrátit se do přítomnosti. Postavím se s jeho pomocí na nohy hned před kočárem. Než zvednu hlavu, abych se rozhlédla kolem, než se vydám dál, když vidím, jak se Lucian částečně shýbá. A pak najednou země pod mýma nohama zmizí a já jsem přitisknutá na jeho tělo. Lucian mě nesl v náručí. Při tom pohybu vydám zvuk sestavený z části překvapení a části z bolesti, jak jsem v první chvíli zatnula svaly, než jsem pochopila, co se děje s mým tělem.

"Já-" hlesnu tiše při prvním kroku, co udělá směrem k Michelle. Bych to došla sama. Dej mi chvilku! Místo zbytku větu, ale jen znovu vydechnu, přivřu oči, poddám se tomu nesení a opřu si o jeho rameno hlavu. "Děkuju."

Ačkoliv by pro mě bylo přirozenější pokusit se dojít sama až k Michelle, nechám se nést. Nevím, jestli to tak skutečně je, ale nejspíš si někdy v hloubi duše chtěl zahrát na mého zachránce, co mě nese do bezpečí. Ale ať to bylo tak, nebo jen prostě nemohl být viděn, jak se s někým plouží směrem k Michelle, bylo mi to upřímně jedno. Za konec té bolesti bych snad i zaprodala duši.

Lehce s sebou ošiju, když mi položí otázku. Rozpačitě se rozhlédnu kolem, zkoumám přitom zda nás někdo náhodou neodposlouchává. Je to uznávám poměrně absurdní.
Naše okolí vypadá, že se baví a užívá si to, že je v teple hostince. Vychutnávají si lahodný mok nebo si dopřávají dobrého jídla či hrají karty.
Sem tam sice někdo o nás zavadí pohledem, či pouze nakrčí nos z toho jak vypadáme nebo mu co si budeme lhát mu příliš nevoníme. Ale víc nás neřeší, protože pokud tu stále jsme a byli jsme obslouženi, tak zřejmě máme u sebe nějaké peníze.
”Myslím, že neměl.” Povzdechnu si přitom. Bude to v pohodě dokud se nezačnou příliš vyptávat na můj život a já tak nebudu nucen si vymýšlet nějakou uvěřitelnou lež. Měl jsem štěstí, že trhovce zajímala jenom ta kůže a nebyl zrovna hovorný. Něco mi říká, že to nemuselo dopadnout tak dobře.

Její následná slova mi vlijí do tváří červeň a způsobí, že se málem utopím ve svém pivě.
”Tak různě.” Sdělím jí, když se přestanu dusit a pokusím se přitom jakoby jen tak pokrčit rameny.
”Nevím. Nejspíš nic.” Povzdechnu si. Nechce se mi tady mluvit o mých zvláštních pocitech z tohoto místa a kazit jí přitom radost. Proto příchod hostinské s pořádnou porcí dvou misek s gulášem poměrně uvítám. Z vůně z jídla mi začnou sbíhat sliny a jen co popřeji dobrou chuť se do něj s vervou pustím. Možná to je právě to, co jsem potřeboval, abych měl lepší náladu. Protože ten guláš je neskutečně dobrý.

”Fajn. V tom případě bych možná o něčem věděl...” Nevím, zda mně má její důvěra těšit nebo naopak děsit. Nicméně se rozhodnu i přestože nemá v úmyslu se postavit vůči své rodině, jí možná jeden důvod dát. Samozřejmě, pokud to bude pravda.
Když jsem se bavil se služebnými, které dělali v sídle, jsme od jedné dozvěděl jednu poměrně závažnou informaci. Nebudu lhát je to poměrně riskantní, protože by se samozřejmě mohlo jednat o sprostý klep, který by byl mstou za jejich ne zrovna vybrané chování. Jenže mi byl dán detailní popis toho, kde se důkazní materiál nachází.Byla tedy potřeba ověřit pravdivost jejich slov a zároveň to byla možnost potvrdit teorii, kterou jsem ohledně její rodiny měl.
Prostě a jednoduše se mi nechtělo věřit tomu, že by vlastní rodiče byli něčeho takového schopni dělat vlastnímu dítěti.

Notnou chvíli jsem mlčel a dlouze si ji prohlížel. Přemýšlel jsem o tom, jak to vlastně správně formulovat a zároveň, když jsem na malou chvíli svůj zrak stočil k oknu, jsem si uvědomoval, že se blížíme k našemu cíli.
”Potřeboval bych se vloupat do kanceláře…” Kočár zastavil. S tím jsem se k ní naklonil, abych byl schopen otevřít dveře a byl připraven jí pomoct z kočáru ven. Avšak zároveň, abych jí pošeptal zbytek.
”... tvého otce. Potřebuji si něco ověřit.” Jako kdybych vůbec nic závažného neřekl, jsem vylezl z kočáru a opatrně z něj dostal i jí.
Tentokrát jsem se neptal, jestli to zvládne a jednoduše co nejopatrněji to šlo, jsem ji vzal do náruče. Kočímu jsem zaplatil předem, takže jsem se naštěstí touto formalitou nemusel zdržovat.