Andor.cz - Dračí doupě online

”To ano, řekl bych, že to byl ten nejlepší guláš, který jsem kdy jedl.” S tím se po mé tváři rozlije konečně ten upřímný a velmi spokojený úsměv.
Však si musela také všimnou, jak do mně ten guláš neskutečnou rychlostí padal, jak jsem hladově hltal každé sousto a i přesto jsem si to zároveň stíhal nějakým způsobem vychutnat.
Cítil jsem se najednou mnohem líp a předchozí napětí už nebylo tak příšerné jako předtím.
”Dobře, dám ti chvíli. Říkám si, že pořádný spánek je možná to, co potřebuji k většímu štěstí.” Pravdou je, že poslední týden jsem toho moc nenaspal.
Každou chvíli jsem se budil s pocitem, že se nám někdo vloupal do chatky. Stále jsem měl před očima to, jak nad námi stáli. Jak nás vlekli ven. Jenže tentokrát jsem nebyl schopen se hnout jako předtím. Tělo mi vypovědělo službu a já se mohl jenom dívat. Díval jsem se na to, jak nebyla schopná se bránit a jak si mezitím, co jí první dva pevně drželi končetiny, další užíval. Volala moje jméno, prosila mně, abych jí pomohl. Jenže já jsem se na nic nezmohl a jen jsem tomu přihlížel.
Takže když jsme dorazili do civilizace, místo abych si vychutnával onen okamžik, že jsme to dokázali. Všude jsem viděl potencionální hrozby.

Mezitím, co se vydala do našeho pokoje, rozhodl jsem se vydat zpátky na trh. Chtěl jsem jí pořídit něco jak na památku, kdy by si na mně pokaždé vzpomenout a zároveň něco, co by bylo pěkné. Vzhledem k tomu, že sama se šla opláchnout, aby nepůsobila takový rozruch, tak jsem právě z praktického hlediska rozhodl proto ji šaty.
Musel jsem přiznat, že to byla sice hezká myšlenka, ale by opravdu náročné něco vybrat. Dával jsem si záležet na to, aby to byli šaty které budou sice hezké, ale zároveň aby se v nich dalo pohybovat. Aby byli zároveň teplé, ale také nevypadali ošklivě. Snažil jsem se přiblížit těm šatům, které jsem předtím na ní viděl.

Když jsem se vracel do pokoje, trvalo mi to mnohem déle, než si žádala. Zdráhavě jsem chvíli stál před dveřmi, než jsem do nich opatrně vlezl. A zamknul je, aby nás nikdo nerušil. Doufal přitom, že právě tohle zabrání nočním můrám, aby mi bránili v spánku. Zabalené šaty jsem položil na židli, která byla bokem a přešel k lavoru s čistou vodou, na tváři mi to vykouzlí úsměv. Sundám si aspoň košili, kterou úhledně srovnám a položím na zem. Začnu se umývat hrudník, ruce. Nejdříve vodou a poté mýdlem, následně zase vodou. Voda je neskutečně příjemně vlažná a já se potom to neskutečně normálním civilizovaném rituálu, cítím zase jako člověk. Přejdu k zrcadlu, abych následně provedl další věc a to se oholil. Celou tuto činnost se snažím udělat, co nejtišeji to jen jde.

”Vím, měl jsem to udělat už na těch schodech.” Pronesu spíše sám k sobě, když s ní v náruči se snažím jít, co nejopatrněji to jde. Faktem proč jsem to předtím neudělal, nejspíš byla má vlastní zvyklost na to, že si nemohu dovolit před ostatními působit slabě. Zároveň jsem si možná chtěl potvrdit už svou dřívější myšlenku ohledně jejího snášení bolesti. Co si budeme i přestože jsem dělal horší věci, se mi stále nechtělo věřit tomu čeho byla její rodina schopna.
Nicméně teď jsem aspoň trochu ulevil svému svědomí tím, že jsem ji odnesl do bezpečí.

”Mohla bys zaklepat?” Pronesu když dorazíme před dveře pokoje. Samozřejmě bych si mohl uvolnit ruku, ale nechtělo se mi s ní víc hýbat než je potřeba.
Nikdo se nás po cestě nesnažil zastavit. Neměli ani na vybranou. Stačil jeden jediný můj upřený pohled, vyzývající aby se o to jen pokusili a dali tak důvod si mně znepřátelit, všechny rázem přešla chuť.
O tom, že je někdo v místnosti jsme věděli, byli slyšet hlasy. Jeden patřil Michell a další nějakému muži. Samozřejmě, že tam musela teď mít zákazníka.
”Teď nemůžu. Mám plno, přijďte zítra.” Houkla ke dveřím, aniž by se obtěžovala jít se podívat na to kdo za nimi stojí.
Je pravdou sice, že zranění Ophélii nebylo životu ohrožující, nicméně jsem byl přesto rozpálen do běla a tak jsem se k ní naklonil blíž, svěřil jí tajné heslo, které by tak upozornilo na mou přítomnost. Snažil jsem se přitom, aby byla moje blízkost u jejího ucha poměrně intenzivní. Dokonce jsem se nosem lehce otřel o její ucho, když jsem se od ní oddaloval. Zhluboka se nadechl její vůně a měl v plánu si ji zapamatovat.

Hned po následném speciálním zaklepání jsme nejdřív slyšeli šramocení, kdy se po chvíli otevřeli dveře a její předchozí zákazník byl na odchodu.
Vypadal, že má v úmyslu domluvit narušiteli, ale k ničemu se nedostal. Veškerá bojovnost z něho vyprchala, když se jeho oči střetli s mými a v těch jeho zračilo poznání. Následně tedy jen sklopil pohled a odešel pryč. Nedivil jsem se mu. Měl jsem svou pověst a házel jsem dobré nenávistné pohledy. Léta praxe zkoušení před zrcadlem.
Michell také vypadala, že by mi nejraději vyčinila, jenže když jí pohled padl na Ophélii tak se zhrozila a vpustila nás beze slov dovnitř. Došel jsem k její posteli a opatrně do ní pacientku položil. Beze slov jsem přešel k jejímu minibaru, vzal si sklenku a nalil si do ní hnědou tekutinu. Whisky… zajímavé. Nebylo to zrovna něco, co Michell preferovala, takže ji zřejmě dostala od nějakého ze svých zákazníků.

”Jenom žebra? Nepříjemné, ale mohlo to být horší. Co se stalo?” Zhodnotí poté, co jí nejdříve s její pomocí svlékne tak, aby se dostala k jejímu zranění. Nedívám se jejich směrem, sednu si do křesla a zavřu oči. Bolest hlavy se o mně zase pokouší. V mnohem intenzivnější úrovni. A tady v bezpečí na mně dolehne fakt, že jsem zase další noc po sobě nespal.
Dávám si tak čas, abych si srovnal myšlenky a celkově se zamyslel nad tím, co se vlastně za tu krátkou dobu událo. Nemám se k odpovědi a pokud se Ophélii k ničemu nezmůže, tak Michell jen něco o tom jaký jsem paličák naštvaně zahuhlá a dál se věnuje své pacientce. Dělám to pořád, na co už by si měla konečně zvyknout. Jenže ona musí stále zkoušet. Ta její zvědavost a touha vědět víc. Tím, že jí nic neříkám jí vlastně chráním, čehož si je moc dobře vědoma.
Tentokrát se Michell pustí do samotného léčení. Až pozdě mi dojde, že jsem mohl Ophélii upozornit na to, jaké to vlastně bude. Mohl jsem ji připravit nejdříve na bolest, kterou bude provázet srůstávání zlomených žeber. Která přijde tak náhle a bude tak intenzivní, aby následně z ničeho nic přešla a vystřídalo jí příjemné teplo.
Nevím, jestli to byla další zkouška zkoumání jejich hranic nebo že jsem na to z důvodu vlastní bolesti zapomněl.

Můj úsměv začíná zamrzat jako kbelík s vodou, co byl ponechám venku přes noc. Jeho odpovědi mě mátly. Nedávaly smysl v kontextu toho, že jsme se dostali zpět do civilizace. A když jsem se zeptala napřímo, div se nezadusil pivem. Na zbytek věcí odpovídal polovičatě a když přišla obsluha s jídlem, téměř jsem slyšela, jak si oddechl.

Co to sakra znamená? To začal mít pochybnosti, jestli bylo správné mě sem dovést? Neměl snad v plánu se mě zbavit, když už věděl, že mě nepotřebuje, že ne? Nebo je to kvůli tomu, že ho hodlám opustit? Nebo je v tom něco jiného? Čert aby to vzal!

S mnohem menším entusiasmem než ukazuje Kristopher se pustím do jídla. Musím uznat, že to voní a chutná naprosto božsky. Po dnech a týdnech jídla složeného převážně ze sušeného masa by cokoliv byla delikatesa. Nicméně i když si odmyslím tyto podmínky, tak mám pocit, že ten guláš je přímo výborný. Vychutnávám si jídlo a zvažuji svoje možnosti, jak z Kristophera vytáhnout pravdu. A tak nenuceně objednám další pivo pro oba, která dorazí dřív, než stihneme dojíst naše porce. Stejně jako s jídlem i s pitím nijak nespěchám.

"No, nevím jak ty, ale to jídlo mi opravdu sedlo," pochválím večeři a spokojeně se opřu. Podívám se po svém společníkovi a ruku mám položenou na uchu mého korbelu. Nejsem nijak obratný vyzvědač či manipulátor, tak nevím, jak to celé nakousnout. A tak nějakou dobu sedím mlčky a nechám i sama sebe vydechnout. Přes svoje lepší přesvědčení dopiji korbel poměrně rychle. I toto je příjemná změna po tom všem.

"No... tak... já asi půjdu," pronesu nerozhodně. Dnešní oslava docela kysla v ústech. "Dej mi tak deset minut. Opláchnu se v lavoru, ať tu zítra nebudím takový rozruch." Vysvětlím a nechávám mu prostor, jestli se jeho chuť mluvit nezměnila. Pokud ne, zanechám ho u stolu, vezmu si své věci a zamířím do pokoje, co nám Kristopher zajistil.

Samozřejmě, že hned o něčem ví... U všech pekelníků... povzdechnu si v duchu, když jeho odpor k takové možnosti je příliš rychle nahrazen dalším cílem. Jako kdyby měl někde seznam všech lidí, co se prohřešili... Nebo jen těch nejhorších hříšníků.

Vzpomenu si na to, jak jsme spolu dopoledne procházeli městem a on mi začal říkat všechna tajemství o lidech, na které jsme cestou narazili. Představa toho, že sedí nad seznamem a dopisuje tam další a další jména i s prohřešky se najednou nezdá zase tak nereálná.

"Dobrá, to bylo rychlé," poznamenám a trpělivě snáším jeho pohled. Odvrátím však od něj tvář a zadívám se z okna. S potěšení si uvědomím, že už to nebude trvat příliš dlouho a ocitneme se u léčitelky. I když by mě mohla rychle zabít, kdyby zjistila, jak smýšlím o jejím Adonisovi, těším se na ni. Hlavně kvůli bolesti, kterou vím, že umí odebrat, ale taky na přátelskou tvář, kterou potřebuji stejně tak nutně. "Jen mě nech prosím popadnout dech u Michelle," dodám ještě tiše.

Jakmile promluví o dalším úkolu, pohlédnu na něj. Jenže to už kočár zastavuje. Předpokládám, že naše malá audience končí. Vydechnu, abych se připravila na to, že budu zase pokoušet rozsah bolesti při pohybu. Zůstávám opřená, když se Lucian nakloní mým směrem, aby si otevřel dvířka a vyšel ven. Jeho zašeptaná slova mě zasáhnou naprosto nepřipravenou. Vytřeštím oči ve směsici obav a překvapení. Vynechám jeden nádech a výdech. Zaraženě sleduji, jak Lucian vystoupil a obrátil se ke mně, aby mi pomohl dolů z kočáru. Ještě když mi podává ruku, cítím se naprosto zmatená.

Chce si taky ověřit jeho napojení na tu skupinu? Nebo je v tom něco jiného? Chce mu ublížit? Nebo chce ublížit mě? Testuje moji loajalitu k němu i tváří tvář mojí rodině?

Po dlouhé době může u mě v obličeji vidět obavy. Zaváhám, ale pak přijmu jeho ruku. Bolest mi pomůže vrátit se do přítomnosti. Postavím se s jeho pomocí na nohy hned před kočárem. Než zvednu hlavu, abych se rozhlédla kolem, než se vydám dál, když vidím, jak se Lucian částečně shýbá. A pak najednou země pod mýma nohama zmizí a já jsem přitisknutá na jeho tělo. Lucian mě nesl v náručí. Při tom pohybu vydám zvuk sestavený z části překvapení a části z bolesti, jak jsem v první chvíli zatnula svaly, než jsem pochopila, co se děje s mým tělem.

"Já-" hlesnu tiše při prvním kroku, co udělá směrem k Michelle. Bych to došla sama. Dej mi chvilku! Místo zbytku větu, ale jen znovu vydechnu, přivřu oči, poddám se tomu nesení a opřu si o jeho rameno hlavu. "Děkuju."

Ačkoliv by pro mě bylo přirozenější pokusit se dojít sama až k Michelle, nechám se nést. Nevím, jestli to tak skutečně je, ale nejspíš si někdy v hloubi duše chtěl zahrát na mého zachránce, co mě nese do bezpečí. Ale ať to bylo tak, nebo jen prostě nemohl být viděn, jak se s někým plouží směrem k Michelle, bylo mi to upřímně jedno. Za konec té bolesti bych snad i zaprodala duši.

Lehce s sebou ošiju, když mi položí otázku. Rozpačitě se rozhlédnu kolem, zkoumám přitom zda nás někdo náhodou neodposlouchává. Je to uznávám poměrně absurdní.
Naše okolí vypadá, že se baví a užívá si to, že je v teple hostince. Vychutnávají si lahodný mok nebo si dopřávají dobrého jídla či hrají karty.
Sem tam sice někdo o nás zavadí pohledem, či pouze nakrčí nos z toho jak vypadáme nebo mu co si budeme lhát mu příliš nevoníme. Ale víc nás neřeší, protože pokud tu stále jsme a byli jsme obslouženi, tak zřejmě máme u sebe nějaké peníze.
”Myslím, že neměl.” Povzdechnu si přitom. Bude to v pohodě dokud se nezačnou příliš vyptávat na můj život a já tak nebudu nucen si vymýšlet nějakou uvěřitelnou lež. Měl jsem štěstí, že trhovce zajímala jenom ta kůže a nebyl zrovna hovorný. Něco mi říká, že to nemuselo dopadnout tak dobře.

Její následná slova mi vlijí do tváří červeň a způsobí, že se málem utopím ve svém pivě.
”Tak různě.” Sdělím jí, když se přestanu dusit a pokusím se přitom jakoby jen tak pokrčit rameny.
”Nevím. Nejspíš nic.” Povzdechnu si. Nechce se mi tady mluvit o mých zvláštních pocitech z tohoto místa a kazit jí přitom radost. Proto příchod hostinské s pořádnou porcí dvou misek s gulášem poměrně uvítám. Z vůně z jídla mi začnou sbíhat sliny a jen co popřeji dobrou chuť se do něj s vervou pustím. Možná to je právě to, co jsem potřeboval, abych měl lepší náladu. Protože ten guláš je neskutečně dobrý.

”Fajn. V tom případě bych možná o něčem věděl...” Nevím, zda mně má její důvěra těšit nebo naopak děsit. Nicméně se rozhodnu i přestože nemá v úmyslu se postavit vůči své rodině, jí možná jeden důvod dát. Samozřejmě, pokud to bude pravda.
Když jsem se bavil se služebnými, které dělali v sídle, jsme od jedné dozvěděl jednu poměrně závažnou informaci. Nebudu lhát je to poměrně riskantní, protože by se samozřejmě mohlo jednat o sprostý klep, který by byl mstou za jejich ne zrovna vybrané chování. Jenže mi byl dán detailní popis toho, kde se důkazní materiál nachází.Byla tedy potřeba ověřit pravdivost jejich slov a zároveň to byla možnost potvrdit teorii, kterou jsem ohledně její rodiny měl.
Prostě a jednoduše se mi nechtělo věřit tomu, že by vlastní rodiče byli něčeho takového schopni dělat vlastnímu dítěti.

Notnou chvíli jsem mlčel a dlouze si ji prohlížel. Přemýšlel jsem o tom, jak to vlastně správně formulovat a zároveň, když jsem na malou chvíli svůj zrak stočil k oknu, jsem si uvědomoval, že se blížíme k našemu cíli.
”Potřeboval bych se vloupat do kanceláře…” Kočár zastavil. S tím jsem se k ní naklonil, abych byl schopen otevřít dveře a byl připraven jí pomoct z kočáru ven. Avšak zároveň, abych jí pošeptal zbytek.
”... tvého otce. Potřebuji si něco ověřit.” Jako kdybych vůbec nic závažného neřekl, jsem vylezl z kočáru a opatrně z něj dostal i jí.
Tentokrát jsem se neptal, jestli to zvládne a jednoduše co nejopatrněji to šlo, jsem ji vzal do náruče. Kočímu jsem zaplatil předem, takže jsem se naštěstí touto formalitou nemusel zdržovat.

Podepřu si hlavu rukou a sleduji, jak se ostýchavěji se pustí i do mého piva. Pozoruji ho po očku i nadále, jak si odloží korbel následně si sundá vrchní vrstvu kožešin. Jakkoliv já jsem pookřála v teple místního hostince obklopená lidmi, byť kompletními cizinci pro mne, Kristopher působí napnutě. Přemýšlím, jestli bych mu mohla nahlédnout do mysli a číst v ní lépe. Rozhodnu se dát mu ale trochu času. A tak jen bloumám pohledem po hostinci a zase poslouchám na půl úst lidskou konverzaci. Jakkoliv je to místy až moc hlasité a emoce ostatních se tu koncentrují víc než kdy jinde a docela určitě mě z toho brzy rozbolí hlava, pro teď si to užívám.



Obrátím svou pozornost zpět ke svému společníkovi, kterého málem přeslechnu v tom hlaholu z okolí.

"Tak to zní jako něco s čím bys neměl mít problémy, ne?" pronesu povzbudivě a pousměji se na něj.

Všimnu si toho, jak si mě zamyšleně prohlíží. Nad něčím přitom usilovně přemýšlí. Skoro už se natáhnu myslí po jeho myšlenkách, když se rozhodnu vzít to za jiný konec. A udělat něco nečekaného. Na rovinu se zeptat.

"Dám ti korunu, když mi řekneš, co se ti teď honí hlavou. Je něco špatně?"

Pozvednu jedno obočí, když mi zprudka oponuje. Rychlost a vehementnost jeho odmítnutí další takové práce mne překvapí jen zprvu. Téměř ihned vzápětí mi dojde, co za tím je. Což je vlastně docela milé a přesně to co chci.

Bojí se o mne, takže první fáze hotová... pomyslím si spokojeně.

Na tváři nenechám tuto emoci prosáknou. Mlčky se na něj dívám s tím pozvednutým obočí v otázce. Šetřím slovy a nechávám ho zamyšleně mě pozorovat. Dřív bych z toho byla nervózní. Teď jen klidně čekám a mlčím.

"Pokud je to něco, co by ti pomohlo," řeknu pak s mírným přikývnutím. "A pakliže bys na mě dával pozor ty," dodám měkčeji a položím mu - i přes bolest - ruku na rameno při jeho jmenování jako důležitého prvku. "Klidně budu znovu dělat volavku. A pokud k tomu nějaké takové monstrum přijde k úhoně... Budu to brát jako bonus." Ztiším postupně hlas a stáhnu opět pomalu ruku k sobě. Unaveně vydechnu a nechám ho o tom přemýšlet.

”Nemá být žádné příště. Bylo to hloupé riskování.” Pronesu o něco víc prudčeji, než bych rád a zavrtím přitom hlavou. Odhodlám se jí podívat upřeně do očí.
Opět jí věnuji zkoumavý pohled. Protože i přestože bych tu myšlenku nejraději okamžitě zavrhl, musím uznat, že by mi to mohlo opravdu pomoct.
”Ty bys vážně uvažovala nad tím, že bys dělala volavku?” S vyčerpaným povzdecnutím si promnu kořen nosu a na chvíli zavřu oči. Cítím jak se o mně pokouší migréna.

Rozhodnu se nad tím aspoň trochu zamyslet. Samozřejmě je to hlavně na ní. Nemám v úmyslu ji zrovna do něčeho takového nutit. Je to až moc riskantní.
Na druhou stranu dá se tomu předejít tak, že bych jí dal všechny potřebné informace a vyvarovali bychom se tomu, že by dělala takové hlouposti jako pila ze skleničky. Nemusel bych na to tak být sám. Nemusel bych riskovat jako tehdy, když mně dostávala k Michelle, protože jsem byl až moc slabý na to, abych to zvládl. A zároveň, kdybych to udělal správně, tak by nepadlo podezření, že takto jejich poskoky účelně zabíjím a snažím se omezit jejich vliv.

Dokázali jsme to. Přežili jsme. Tak proč nejsem šťastný? Ptal jsem se sám sebe.
Místo abych se uvolnil a užíval si, že jsme konečně v našem vytouženém cíli. Byl jsem ostražitý a všude cítil nebezpečí. Jako kdyby se lidé kolem proměnili v hromadu vlků a obklíčili nás.
Cítil jsem na sobě jejich hladový pohled a musel jsem zavrtět hlavou. Jsou to jenom lidé. Což možná byl právě ten důvod, že jsem do sebe obrátil celý obsah korbelu s pivem.
Bylo mi jasné, že pokud budu dál vyšilovat, tak právě tím způsobem na sebe upoutám pozornost. A nejen na sebe.

Když na mně Shae promluví a oznámí mi, že pokud se opiju tak mně do pokoje nepotáhne, nepatrně s sebou cuknu. Rozpačitě se podívám na prázdný korbel a následně na ten od ní nabízený.
”Děkuji.” Zatvářím se omluvně, ale i přesto se z něj napiji. Tentokrát ho nevypiju celý. Nevím, zda je to tím alkoholem, ale začne mi být docela teplo a tak sundám svou vrstvu kožešin. Položím ji na ostatní naše věci.
Ještě před ztroskotáním jsem nebyl moc společenský člověk a hospodám jsem se spíš vyhýbal nebo se celkově v nich snažil strávit, co nejméně času pokud to šlo.
Teď jsem navíc dlouhou dobu nebyl v civilizaci, takže o to víc to pro mně bylo náročné se snažit působit přirozeně.

”Dostal jsem nějaké tipy ohledně práce. Hledají někoho silného, kdo by pomohl s nošením beden. Zítra tam půjdu zkusit štěstí.” Pronesu po chvíli tiše, tak aby mně jenom ona slyšela.
Na jednu stranu vlastně bylo dobře, že se konala ona Sleďová sezóna. Obyvatelé vesnice byli momentálně zvyklí na příchody cizinců, takže jsme tolik nepůsobili podezřele.
I když náš poměrně neupravený zevnějšek nám moc na důvěryhodnosti nepřidával. Takže než půjdu žádat o práci, budu si muset dát koupel a oholit se.
Možná by to chtělo si pořídit i lepší oblečení. Jenže to potřebuje i Shea a řekl bych, že mnohem víc než já. To mužské oblečení jí vůbec nesluší.
Když jsme byli v divočině bylo to jedno, protože neměla na výběr. Jenže teď jsme v civilizaci. Rád bych ji pořídil něco, co jí bude slušet.