Andor.cz - Dračí doupě online

Podepřu si hlavu rukou a sleduji, jak se ostýchavěji se pustí i do mého piva. Pozoruji ho po očku i nadále, jak si odloží korbel následně si sundá vrchní vrstvu kožešin. Jakkoliv já jsem pookřála v teple místního hostince obklopená lidmi, byť kompletními cizinci pro mne, Kristopher působí napnutě. Přemýšlím, jestli bych mu mohla nahlédnout do mysli a číst v ní lépe. Rozhodnu se dát mu ale trochu času. A tak jen bloumám pohledem po hostinci a zase poslouchám na půl úst lidskou konverzaci. Jakkoliv je to místy až moc hlasité a emoce ostatních se tu koncentrují víc než kdy jinde a docela určitě mě z toho brzy rozbolí hlava, pro teď si to užívám.



Obrátím svou pozornost zpět ke svému společníkovi, kterého málem přeslechnu v tom hlaholu z okolí.

"Tak to zní jako něco s čím bys neměl mít problémy, ne?" pronesu povzbudivě a pousměji se na něj.

Všimnu si toho, jak si mě zamyšleně prohlíží. Nad něčím přitom usilovně přemýšlí. Skoro už se natáhnu myslí po jeho myšlenkách, když se rozhodnu vzít to za jiný konec. A udělat něco nečekaného. Na rovinu se zeptat.

"Dám ti korunu, když mi řekneš, co se ti teď honí hlavou. Je něco špatně?"

Pozvednu jedno obočí, když mi zprudka oponuje. Rychlost a vehementnost jeho odmítnutí další takové práce mne překvapí jen zprvu. Téměř ihned vzápětí mi dojde, co za tím je. Což je vlastně docela milé a přesně to co chci.

Bojí se o mne, takže první fáze hotová... pomyslím si spokojeně.

Na tváři nenechám tuto emoci prosáknou. Mlčky se na něj dívám s tím pozvednutým obočí v otázce. Šetřím slovy a nechávám ho zamyšleně mě pozorovat. Dřív bych z toho byla nervózní. Teď jen klidně čekám a mlčím.

"Pokud je to něco, co by ti pomohlo," řeknu pak s mírným přikývnutím. "A pakliže bys na mě dával pozor ty," dodám měkčeji a položím mu - i přes bolest - ruku na rameno při jeho jmenování jako důležitého prvku. "Klidně budu znovu dělat volavku. A pokud k tomu nějaké takové monstrum přijde k úhoně... Budu to brát jako bonus." Ztiším postupně hlas a stáhnu opět pomalu ruku k sobě. Unaveně vydechnu a nechám ho o tom přemýšlet.

”Nemá být žádné příště. Bylo to hloupé riskování.” Pronesu o něco víc prudčeji, než bych rád a zavrtím přitom hlavou. Odhodlám se jí podívat upřeně do očí.
Opět jí věnuji zkoumavý pohled. Protože i přestože bych tu myšlenku nejraději okamžitě zavrhl, musím uznat, že by mi to mohlo opravdu pomoct.
”Ty bys vážně uvažovala nad tím, že bys dělala volavku?” S vyčerpaným povzdecnutím si promnu kořen nosu a na chvíli zavřu oči. Cítím jak se o mně pokouší migréna.

Rozhodnu se nad tím aspoň trochu zamyslet. Samozřejmě je to hlavně na ní. Nemám v úmyslu ji zrovna do něčeho takového nutit. Je to až moc riskantní.
Na druhou stranu dá se tomu předejít tak, že bych jí dal všechny potřebné informace a vyvarovali bychom se tomu, že by dělala takové hlouposti jako pila ze skleničky. Nemusel bych na to tak být sám. Nemusel bych riskovat jako tehdy, když mně dostávala k Michelle, protože jsem byl až moc slabý na to, abych to zvládl. A zároveň, kdybych to udělal správně, tak by nepadlo podezření, že takto jejich poskoky účelně zabíjím a snažím se omezit jejich vliv.

Dokázali jsme to. Přežili jsme. Tak proč nejsem šťastný? Ptal jsem se sám sebe.
Místo abych se uvolnil a užíval si, že jsme konečně v našem vytouženém cíli. Byl jsem ostražitý a všude cítil nebezpečí. Jako kdyby se lidé kolem proměnili v hromadu vlků a obklíčili nás.
Cítil jsem na sobě jejich hladový pohled a musel jsem zavrtět hlavou. Jsou to jenom lidé. Což možná byl právě ten důvod, že jsem do sebe obrátil celý obsah korbelu s pivem.
Bylo mi jasné, že pokud budu dál vyšilovat, tak právě tím způsobem na sebe upoutám pozornost. A nejen na sebe.

Když na mně Shae promluví a oznámí mi, že pokud se opiju tak mně do pokoje nepotáhne, nepatrně s sebou cuknu. Rozpačitě se podívám na prázdný korbel a následně na ten od ní nabízený.
”Děkuji.” Zatvářím se omluvně, ale i přesto se z něj napiji. Tentokrát ho nevypiju celý. Nevím, zda je to tím alkoholem, ale začne mi být docela teplo a tak sundám svou vrstvu kožešin. Položím ji na ostatní naše věci.
Ještě před ztroskotáním jsem nebyl moc společenský člověk a hospodám jsem se spíš vyhýbal nebo se celkově v nich snažil strávit, co nejméně času pokud to šlo.
Teď jsem navíc dlouhou dobu nebyl v civilizaci, takže o to víc to pro mně bylo náročné se snažit působit přirozeně.

”Dostal jsem nějaké tipy ohledně práce. Hledají někoho silného, kdo by pomohl s nošením beden. Zítra tam půjdu zkusit štěstí.” Pronesu po chvíli tiše, tak aby mně jenom ona slyšela.
Na jednu stranu vlastně bylo dobře, že se konala ona Sleďová sezóna. Obyvatelé vesnice byli momentálně zvyklí na příchody cizinců, takže jsme tolik nepůsobili podezřele.
I když náš poměrně neupravený zevnějšek nám moc na důvěryhodnosti nepřidával. Takže než půjdu žádat o práci, budu si muset dát koupel a oholit se.
Možná by to chtělo si pořídit i lepší oblečení. Jenže to potřebuje i Shea a řekl bych, že mnohem víc než já. To mužské oblečení jí vůbec nesluší.
Když jsme byli v divočině bylo to jedno, protože neměla na výběr. Jenže teď jsme v civilizaci. Rád bych ji pořídil něco, co jí bude slušet.

Není o mých slovech přesvědčený, ale vydá se se mnou na cestu dolů do té vesnice. Neprojevuje ani zlomek radosti z toho, co bych očekávala, že pocítí, když zjistí, že se skutečně dostal zpět mezi lidi, že přežil. Netuším, co s tím mám udělat. A tak jdu za ním mlčky.

Musím se ale přiznat, že sama cítím lehkou nervozitu z toho, že se dostáváme k lidem. Tak dlouho jsem se k téhle chvíli upírala, až to prostě nepůsobí reálně, nechci to pokazit. Hrající si děti ale konejší moje nervy. Jejich naprosto čistá dětská radost je jako balzám na moje pocuchané nervy. Pak začneme potkávat více lidí hlavně u stánků. Začínám vnímat víc a víc emocí, nejasných, ale přítomných.

Nová věc, se kterou se budu muset naučit fungovat... uvědomím si. Doteď jsem cestovala jen s Kristopherem, takže jsem si myslela, že jsem se na něj... nějak... naladila. Ale vypadá to, že moje schopnosti se prostě jen změnily, rozšířily. Protože jsem je více používala.

Nechávám Kristophera mluvit. Ne, že bych se bála, že se prořeknu, ale nemám potřebu se cpát dopředu a řešit věci. Místo toho se snažím trochu utlumit svoje vnímání ostatních. Než na to přijdu, dojdeme do hostince.

"Cokoliv teplého, co není sušené maso," požádám Kristophera s mírným úsměvem a zůstanu sedět u stolu. Sundám si vrchní vrstvu kožešin a zůstanu sedět jen v tom příliš velkém mužském oblečení. Množství lidí vyprodukovává tolik emocí, až mám pocit, že hudba hraje příliš nahlas a je tu jaksi dusno. Prohrábnu si krátké nepříliš upravené vlasy rukou a opět pocítím tu zvláštní prázdnotu, když vlasy skončí mnohem dříve, než by měly. Těkám očima po lidech a poslouchám útržky jejich rozhovorů. Je to tak zvláštní být opět mezi lidmi!

"Sleďová sezóna..." zopakuji po něm a vezmu si od něj korbel. "Nějak mi nedošlo kolik času jsme strávili tam..." Potřesu hlavou. O nic méně než celou věčnost v ledovém pekle.

"Na to, že jsme to zvládli," pousměji se lehce. Když pozvedám korbel k přípitku, cítím zvláštní pocit, něco jako motýlky v břiše. Skutečně jsme to dokázali. Vrátili jsme se mezi živé. Upiji trochu z mého korbelu. Sice jsem si myslela, že jsem měla žízeň, ale když vidím, jak to padá do Kristophera, pochopím, že pravou žízeň asi nemám.

"Tady měl někdo opravdovou žízeň," poznamenám pobaveně. V teple, mezi lidmi, trochu pookřávám a cítím se lépe. "Ráda bych tě upozornila, že jestli odpadneš tady u stolu, tak tě do toho pokoje netáhnu a nechám tě spát tady," poznamenám pobaveně a posunu k němu svůj korbel.

"Dej si to, zasloužíš si to."

Nechápal to. Samozřejmě, že tomu nerozuměl. Věděla jsem, že se ke mně chovali hůř než k mým sourozencům. Vím - a nebo spíše zoufale doufám - že výchova, kterou jsem si prožila já není standardní a neděje se každému dítěti. Ale stejně tak jako tisíckrát opakovaná lež se stane pravdou, tak milionkrát opakovaná hesla si dítě přisvojí jako svou vlastní pravdu. Proč by mi to totiž jinak dělali, kdybych nebyla tak problémové a do morků kostí zlé dítě?

Nechám jeho poznámku bez odpovědi. Není na to co říct. Má nejspíš pravdu, ale já nemohu být důvodem toho, proč budou moji rodiče sprovozeni ze světa. A to i když vím, kolik bolesti bych jim ráda způsobila. Je to jako... kdybych byla za nějakým bezpečnostním sklem. Představovat si ty věci zvládnu, ale nedokáži vědomě dát ani nikomu pokyn, aby je uskutečnil. Možná jsem očarovaná, kdo ví.

Možná si nezasloužíš existovat, ale já potřebuju, abys ještě chvíli existoval, ty můj rozbitý cínový vojáčku...

Kdybych se mohla volně hýbat, měla bych mnohem širší pole působnosti. Gesta, která vždy doprovázela moje slova, jsem teď musela omezit. Takže když mi odpoví na to, nad čím jsem přemýšlela už od chvíle, kdy jsem stála před tím kostelem a čekala na něj, nemohu dost dobře udělat, to co chci. Vydechnu a využiju opět chvíle, že v něm mohu nerušeně číst, protože se odmítá podívat mi do tváře.

"Hm, dobře," hlesnu a uhladím si sukni u šatů. "Dostal co si zasloužil. Příště mi to řekni předem, ať vím, do čeho jdu. Budu pak užitečnější," pronesu se stoickým klidem. Pak pohlédnu na něj, aby věděl, že to myslím vážně. Nebyla jsem naštvaná, nebyla jsem poničená tím zážitkem.

Když mi stiskne rameno, tak na ní pohlédnu. Dojde mi, že jsem jí nejspíš zkazil onu radost, kterou musela mít.
Má pravdu, když říká, že jsme se dostali až sem. Dokázali jsme to. Měl bych s ní sdílet radostného ducha a oslavovat tento den. Přiměji se vykouzlit na své tváři úsměv. Pokusím se to vidět tak jak mi to popisuje. Jako šanci nového života. Avšak i přesto vnímám jakýsi skrytý hlásek, který mi říká, že si nic z toho nezasloužím. Rozhodnu se ho pro tuto chvíli ignorovat.
Protože uděláme společný krok a pak další kroky, které nás dostanou do víru života.

Míjíme děti, co si hrají na ulici na honěnou. Procházíme kolem lidí, kteří směřují od jednoho domu ke druhému. Potěžkám medvědí kůži, která se už poměrně dost pronesla s těmi dalšími věcmi, co nesu na svých bedrech. Vydám se ke stánkům se zbožím, kde najdu přesně ten, který potřebuji. Uděláme obchod, který nám vynese dost peněz na to, abychom si zaplatili ubytování na dvě noci a s tím co máme budeme schopni se pořádně najíst.
Když přemýšlím nad tím jídlem, tak se přihlásí o slovo můj prázdný žaludek. Na tváři se mi objeví rozpaky a nervózně si prohrábnu rukou vlasy. Zeptám se ještě prodejce na to, kde se nachází hostinec a vydáme se tím směrem.

Jakmile dorazíme do hostince je úplně natřískanej a mně pomalu dochází, že to je kvůli sleďové sezóně. Naštěstí se nám podaří najít volný stůl, kde se k němu usadíme. Poté co mi Shae sdělí co si dá, se vydám za hostinskou objednat a zároveň nám jdu zajistit ubytování. Štěstí nám přeje aspoň trochu, protože se ukázalo, že mají volný aspoň jeden pokoj s velkou postelí. Jsem však rozhodnutý, že budu spát na zemi a postel přenechám Shae. Zaplatím nám za dvě noci, zeptám se, kde by se dala najít nějaká práce a s dvěma korbely piva dojdu za Shae.
”Máme štěstí, že máme aspoň jeden pokoj. Protože se koná sleďová sezóna, tak je to tu narvané.” Pronesu poté, co se posadím a pozvednu svůj korbel.
”Na to, že jsme to zvládli.” S tím si přiťuknu a obsah korbelu vypiju na jeden zátah z toho, jakou jsem měl žízeň.

Jsem ráda, že pokládá otázky. Snažím se vždy nad správnou odpovědí zamyslet, než něco řeknu. A no dobře, částečně tak chytám i dech. Ale skutečně si dávám záležet na tom, co říkám a jak to říkám. Jestli si nenajde jinou grišu, co by ho tím provedla, tak se bude muset spolehnout jen na tento rozhovor. Což je... trochu děsivé. Ruce se mi z toho potí, když si to uvědomím.

Jsi zbabělá, když od něj takhle chceš odejít. Víš to, že? nahlodává mě hlásek při další z jeho otázek.

Ale já se tvářím, že ten hlas neslyším a jdu dál a dál ... až se najednou zastavíme. Pohlédnu stejným směrem jako Kristopher a dlouze vydechnu. Pak zamrkám a na tváři se mi objeví ulehčený úsměv. Skutečně jsem viděla pod námi vesničku se světlem za okny a kouřem čadící z komínů! Po všech těch dlouhých dnech, neskutečném trmácení a mrznutí jsme konečně tady. S nadšením se podívám na svého průvodce. Úsměv mi na rtech zamrzne, když si všimnu, že mou radost vůbec neopětuje. Naopak se zdá zdráhavý až snad dokonce sklíčený. A pak řekne to, co řekne. Srdce mi poklesne.

Vidíš, zbabělče! Dostal tě až sem a teď ti chce vydělat na loď! Topí se sám a zachraňuje nejdřív sebe. A ty se ani neobtěžuješ se víc jen snažit a pomoct mu! křičí ten vyčítavý hlásek v mé hlavě. A k tomu ty Kristopherovi zatraceně smutné psí oči. Doháje, doháje, doháje!

Chvilku tam stojím s pohledem opět odvráceným k těm domkům značící civilizaci, komfort, teplo a jídlo. Sama netuším, k čemu tam budu, ale vím že ani tady se neplánuji zdržet déle než musím. Nemůžeme zůstat tady na místě a dívat se na ostatní jak žijí. Je třeba se k živým opět připojit. A to mu také řeknu. Přejdu k němu a položím mu ruku na rameno. Stisknu jej.

"Krisi," oslovím jej a donutím se usmát. "Dostal jsi nás až sem. Zvládli jsme to. Prošli jsme ledovým peklem a můžeme se vrátit zpět k životu. Novým, jiným, a jen a jen našim životům. Pojď, jdeme tam. Novej začátek, tos přece chtěl. Je to už jen kousek. A pak můžeš změnit vše, co jsi chtěl na svém životě změnit. Tak pojď, uděláme společně ten první krok, hm?"

”Jenže oni si to nezaslouží. Nezaslouží si existovat potom všem, co ti udělali.” Na malou chvíli se zamyslím nad tím, že si možná vybrali špatnou rodinu. Možná měli vyvraždit tu její. Jenže mám jisté pochybnosti, že kdyby se tak stalo, tak by Ophélie přežila. Je silná o tom nepochybuji. Jenže pokud by jí přeci jen nechali naživu, stejně jako mně a chtěli po ní ty stejné věci, změnilo by jí to. Možná by ji nenazývali Ďáblem jako mně, ale jinak.
Snažím se pochopit to, proč je stále chrání, ale nejde mi to. Když si vzpomenu na to, co mi ty služky říkali.

U jejich dalších slov se na ní rozpačitě podívám. Následně svůj pohled přesunu na píšťalku, kterou drží v ruce.
”Já si nezasloužím existovat.” Zašeptám a zavrtím přitom hlavou. Slova která mi řekla jsou sice balzámem pro mou duši a krásně se poslouchají. Jenže neměl bych něco takového slyšet z jejich úst. Odvrátím od ní svůj pohled. Hledím přitom do země. Bojím se na ni podívat. Pokud já jsem ďábel, tak ona je anděl.

Jakmile zaslechnu své jméno, tak nějak čekám onu otázku. Bál jsem se, že mi jí položí.
”Jak jsem řekl, byl pod ochranou. Do doby, než se rozhodl ti ublížit.” Odpovím šeptem a nemám odvahu se jí podívat do očí. Ruce mám položené na nohou a sevřené v pěst. Najednou bych byl nejraději někde jinde, než tady. Jsem si moc dobře vědom, že jsem svým jednáním jí ohrozil.

Vidím, jak moje slova zasáhnou citlivé místo. To je ta sounáležitost, když vím, kde to bolí mě, zdá se, že tam to bolí i jeho. Necítím se vůbec provinile, když rýpnu očividně do živého. Ostatně on mi to dělá pořád. Využiji chvíle, kdy odvrátí ode mne pohled, abych si ho znovu prohlédla, aniž bych musela čelit jeho zkoumavému zraku. Ačkoliv máme jakési soukromí, stejně bych ho nepovažovala za absolutní. A proto mne překvapí, že i teď, jak se zdá, odhaluje svou méně zastrašující tvář. Jistě, mluvíme tiše a ten někdo, kdo by poslouchal by musel si věci poskládat více dohromady, ale stejně... Neučil mě, že nemám věřit nikomu a nikdy? Ať už to vidí on jakkoliv, já se rozhodnu neriskovat a nezkoušet se zjistit víc. Unaveně si opřu hlavu o opěrku aniž bych se musela bát o svůj účes, protože moc dobře vím, že moje vlasy jsou cokoliv jen ne učesané do vhodného účesu. Zavřu na moment oči.

Už ani nevěřím, že přijde další důvod. Začínám si říkat, že jsem prostě jen hezká tvářička, co mu padla do oka a další okolnosti mu poskytli alibi před ním samotným, než si připustil, že rozhodovaly jeho kalhoty a ne jeho hlava při mém povolání do jeho služeb. Ale Lucian mne znovu překvapí, když pak promluví. Donutím se rozlepit rozechvělá víčka a strhaný pohled ubíjený neutichající bitvou s bolestí upřu na něj. Cítím jako kdybych pod očima měla upevněné vaky naplněné s pískem, což nejspíše značí, že se mi začínají rýsovat kruhy pod očima.

Možná proto, že stojím za zlámanou grešli. Možná proto, že vím, že by na světě všem bylo lépe, kdybych tu nebyla. Kdybych to uměla vzdát, napadne mne mnohem ostřeji a jasněji než bych čekala. Ale nic z toho Lucianovi nesvěřím. Ačkoliv položil jinou otázku, já vím, že se ptá na něco jiného. Hledá u mě naději pro sebe samotného. Proto mi ukazoval předtím svou horší část.

"Nemohu dopustit, aby se jim něco stalo. Prostě... nemůžu," odpovím tiše a zoufale zavrtím hlavou. Jak bych mu mohla vysvětlit, že jsem přijala za své všechny ty jejich poučky o tom, že jim dlužím svůj život? Že se pro mě obětovali? I když vím, že je to z části snůška nesmyslů, neumím se přesvědčit o opaku. Nedokáži se přimět nechat jim ublížit, protože jsou to přeci rodiče. A děti by měli mít své rodiče v úctě, protože je přivedli na svět, šatili, krmili, vychovávali... Potřesu znovu hlavou.

"A ne všechna monstra jsou skutečně monstra," hlesnu potom. Zasunu ruku do své kapsy a vytáhnu píšťalku, kterou mi předtím dal. Ukáži mu ji. Obracím si ji v prstech. Mám sloužit jako maják naděje? Je to moje vstupenka do bezpečnějších vod? Jestli ano, má ji mít. "Někteří jsou takoví, protože musí. Někteří to jinak neumí. Některým ještě nerozumím, ale vím, že to není vždy jednoduché, ale věřím, že tam to srdce ještě bije," pokračuji. Šetřím dechem a tak interpunkci dělám mnohem častěji, než bych rétoricky chtěla.

"Luciane," oslovím jej pak ještě tišeji. Už mě ani nenapadne mu říct jeho přezdívkou. Tak bezelstně jak to jen jde se ho pak zeptám na to, co mi přijde jako velmi důležitá otázka. "Byla jsem dneska jenom záminka pro pomstu faráři, nebo jediný důvod?"