Andor.cz - Dračí doupě online

Není o mých slovech přesvědčený, ale vydá se se mnou na cestu dolů do té vesnice. Neprojevuje ani zlomek radosti z toho, co bych očekávala, že pocítí, když zjistí, že se skutečně dostal zpět mezi lidi, že přežil. Netuším, co s tím mám udělat. A tak jdu za ním mlčky.

Musím se ale přiznat, že sama cítím lehkou nervozitu z toho, že se dostáváme k lidem. Tak dlouho jsem se k téhle chvíli upírala, až to prostě nepůsobí reálně, nechci to pokazit. Hrající si děti ale konejší moje nervy. Jejich naprosto čistá dětská radost je jako balzám na moje pocuchané nervy. Pak začneme potkávat více lidí hlavně u stánků. Začínám vnímat víc a víc emocí, nejasných, ale přítomných.

Nová věc, se kterou se budu muset naučit fungovat... uvědomím si. Doteď jsem cestovala jen s Kristopherem, takže jsem si myslela, že jsem se na něj... nějak... naladila. Ale vypadá to, že moje schopnosti se prostě jen změnily, rozšířily. Protože jsem je více používala.

Nechávám Kristophera mluvit. Ne, že bych se bála, že se prořeknu, ale nemám potřebu se cpát dopředu a řešit věci. Místo toho se snažím trochu utlumit svoje vnímání ostatních. Než na to přijdu, dojdeme do hostince.

"Cokoliv teplého, co není sušené maso," požádám Kristophera s mírným úsměvem a zůstanu sedět u stolu. Sundám si vrchní vrstvu kožešin a zůstanu sedět jen v tom příliš velkém mužském oblečení. Množství lidí vyprodukovává tolik emocí, až mám pocit, že hudba hraje příliš nahlas a je tu jaksi dusno. Prohrábnu si krátké nepříliš upravené vlasy rukou a opět pocítím tu zvláštní prázdnotu, když vlasy skončí mnohem dříve, než by měly. Těkám očima po lidech a poslouchám útržky jejich rozhovorů. Je to tak zvláštní být opět mezi lidmi!

"Sleďová sezóna..." zopakuji po něm a vezmu si od něj korbel. "Nějak mi nedošlo kolik času jsme strávili tam..." Potřesu hlavou. O nic méně než celou věčnost v ledovém pekle.

"Na to, že jsme to zvládli," pousměji se lehce. Když pozvedám korbel k přípitku, cítím zvláštní pocit, něco jako motýlky v břiše. Skutečně jsme to dokázali. Vrátili jsme se mezi živé. Upiji trochu z mého korbelu. Sice jsem si myslela, že jsem měla žízeň, ale když vidím, jak to padá do Kristophera, pochopím, že pravou žízeň asi nemám.

"Tady měl někdo opravdovou žízeň," poznamenám pobaveně. V teple, mezi lidmi, trochu pookřávám a cítím se lépe. "Ráda bych tě upozornila, že jestli odpadneš tady u stolu, tak tě do toho pokoje netáhnu a nechám tě spát tady," poznamenám pobaveně a posunu k němu svůj korbel.

"Dej si to, zasloužíš si to."

Nechápal to. Samozřejmě, že tomu nerozuměl. Věděla jsem, že se ke mně chovali hůř než k mým sourozencům. Vím - a nebo spíše zoufale doufám - že výchova, kterou jsem si prožila já není standardní a neděje se každému dítěti. Ale stejně tak jako tisíckrát opakovaná lež se stane pravdou, tak milionkrát opakovaná hesla si dítě přisvojí jako svou vlastní pravdu. Proč by mi to totiž jinak dělali, kdybych nebyla tak problémové a do morků kostí zlé dítě?

Nechám jeho poznámku bez odpovědi. Není na to co říct. Má nejspíš pravdu, ale já nemohu být důvodem toho, proč budou moji rodiče sprovozeni ze světa. A to i když vím, kolik bolesti bych jim ráda způsobila. Je to jako... kdybych byla za nějakým bezpečnostním sklem. Představovat si ty věci zvládnu, ale nedokáži vědomě dát ani nikomu pokyn, aby je uskutečnil. Možná jsem očarovaná, kdo ví.

Možná si nezasloužíš existovat, ale já potřebuju, abys ještě chvíli existoval, ty můj rozbitý cínový vojáčku...

Kdybych se mohla volně hýbat, měla bych mnohem širší pole působnosti. Gesta, která vždy doprovázela moje slova, jsem teď musela omezit. Takže když mi odpoví na to, nad čím jsem přemýšlela už od chvíle, kdy jsem stála před tím kostelem a čekala na něj, nemohu dost dobře udělat, to co chci. Vydechnu a využiju opět chvíle, že v něm mohu nerušeně číst, protože se odmítá podívat mi do tváře.

"Hm, dobře," hlesnu a uhladím si sukni u šatů. "Dostal co si zasloužil. Příště mi to řekni předem, ať vím, do čeho jdu. Budu pak užitečnější," pronesu se stoickým klidem. Pak pohlédnu na něj, aby věděl, že to myslím vážně. Nebyla jsem naštvaná, nebyla jsem poničená tím zážitkem.

Když mi stiskne rameno, tak na ní pohlédnu. Dojde mi, že jsem jí nejspíš zkazil onu radost, kterou musela mít.
Má pravdu, když říká, že jsme se dostali až sem. Dokázali jsme to. Měl bych s ní sdílet radostného ducha a oslavovat tento den. Přiměji se vykouzlit na své tváři úsměv. Pokusím se to vidět tak jak mi to popisuje. Jako šanci nového života. Avšak i přesto vnímám jakýsi skrytý hlásek, který mi říká, že si nic z toho nezasloužím. Rozhodnu se ho pro tuto chvíli ignorovat.
Protože uděláme společný krok a pak další kroky, které nás dostanou do víru života.

Míjíme děti, co si hrají na ulici na honěnou. Procházíme kolem lidí, kteří směřují od jednoho domu ke druhému. Potěžkám medvědí kůži, která se už poměrně dost pronesla s těmi dalšími věcmi, co nesu na svých bedrech. Vydám se ke stánkům se zbožím, kde najdu přesně ten, který potřebuji. Uděláme obchod, který nám vynese dost peněz na to, abychom si zaplatili ubytování na dvě noci a s tím co máme budeme schopni se pořádně najíst.
Když přemýšlím nad tím jídlem, tak se přihlásí o slovo můj prázdný žaludek. Na tváři se mi objeví rozpaky a nervózně si prohrábnu rukou vlasy. Zeptám se ještě prodejce na to, kde se nachází hostinec a vydáme se tím směrem.

Jakmile dorazíme do hostince je úplně natřískanej a mně pomalu dochází, že to je kvůli sleďové sezóně. Naštěstí se nám podaří najít volný stůl, kde se k němu usadíme. Poté co mi Shae sdělí co si dá, se vydám za hostinskou objednat a zároveň nám jdu zajistit ubytování. Štěstí nám přeje aspoň trochu, protože se ukázalo, že mají volný aspoň jeden pokoj s velkou postelí. Jsem však rozhodnutý, že budu spát na zemi a postel přenechám Shae. Zaplatím nám za dvě noci, zeptám se, kde by se dala najít nějaká práce a s dvěma korbely piva dojdu za Shae.
”Máme štěstí, že máme aspoň jeden pokoj. Protože se koná sleďová sezóna, tak je to tu narvané.” Pronesu poté, co se posadím a pozvednu svůj korbel.
”Na to, že jsme to zvládli.” S tím si přiťuknu a obsah korbelu vypiju na jeden zátah z toho, jakou jsem měl žízeň.

Jsem ráda, že pokládá otázky. Snažím se vždy nad správnou odpovědí zamyslet, než něco řeknu. A no dobře, částečně tak chytám i dech. Ale skutečně si dávám záležet na tom, co říkám a jak to říkám. Jestli si nenajde jinou grišu, co by ho tím provedla, tak se bude muset spolehnout jen na tento rozhovor. Což je... trochu děsivé. Ruce se mi z toho potí, když si to uvědomím.

Jsi zbabělá, když od něj takhle chceš odejít. Víš to, že? nahlodává mě hlásek při další z jeho otázek.

Ale já se tvářím, že ten hlas neslyším a jdu dál a dál ... až se najednou zastavíme. Pohlédnu stejným směrem jako Kristopher a dlouze vydechnu. Pak zamrkám a na tváři se mi objeví ulehčený úsměv. Skutečně jsem viděla pod námi vesničku se světlem za okny a kouřem čadící z komínů! Po všech těch dlouhých dnech, neskutečném trmácení a mrznutí jsme konečně tady. S nadšením se podívám na svého průvodce. Úsměv mi na rtech zamrzne, když si všimnu, že mou radost vůbec neopětuje. Naopak se zdá zdráhavý až snad dokonce sklíčený. A pak řekne to, co řekne. Srdce mi poklesne.

Vidíš, zbabělče! Dostal tě až sem a teď ti chce vydělat na loď! Topí se sám a zachraňuje nejdřív sebe. A ty se ani neobtěžuješ se víc jen snažit a pomoct mu! křičí ten vyčítavý hlásek v mé hlavě. A k tomu ty Kristopherovi zatraceně smutné psí oči. Doháje, doháje, doháje!

Chvilku tam stojím s pohledem opět odvráceným k těm domkům značící civilizaci, komfort, teplo a jídlo. Sama netuším, k čemu tam budu, ale vím že ani tady se neplánuji zdržet déle než musím. Nemůžeme zůstat tady na místě a dívat se na ostatní jak žijí. Je třeba se k živým opět připojit. A to mu také řeknu. Přejdu k němu a položím mu ruku na rameno. Stisknu jej.

"Krisi," oslovím jej a donutím se usmát. "Dostal jsi nás až sem. Zvládli jsme to. Prošli jsme ledovým peklem a můžeme se vrátit zpět k životu. Novým, jiným, a jen a jen našim životům. Pojď, jdeme tam. Novej začátek, tos přece chtěl. Je to už jen kousek. A pak můžeš změnit vše, co jsi chtěl na svém životě změnit. Tak pojď, uděláme společně ten první krok, hm?"

”Jenže oni si to nezaslouží. Nezaslouží si existovat potom všem, co ti udělali.” Na malou chvíli se zamyslím nad tím, že si možná vybrali špatnou rodinu. Možná měli vyvraždit tu její. Jenže mám jisté pochybnosti, že kdyby se tak stalo, tak by Ophélie přežila. Je silná o tom nepochybuji. Jenže pokud by jí přeci jen nechali naživu, stejně jako mně a chtěli po ní ty stejné věci, změnilo by jí to. Možná by ji nenazývali Ďáblem jako mně, ale jinak.
Snažím se pochopit to, proč je stále chrání, ale nejde mi to. Když si vzpomenu na to, co mi ty služky říkali.

U jejich dalších slov se na ní rozpačitě podívám. Následně svůj pohled přesunu na píšťalku, kterou drží v ruce.
”Já si nezasloužím existovat.” Zašeptám a zavrtím přitom hlavou. Slova která mi řekla jsou sice balzámem pro mou duši a krásně se poslouchají. Jenže neměl bych něco takového slyšet z jejich úst. Odvrátím od ní svůj pohled. Hledím přitom do země. Bojím se na ni podívat. Pokud já jsem ďábel, tak ona je anděl.

Jakmile zaslechnu své jméno, tak nějak čekám onu otázku. Bál jsem se, že mi jí položí.
”Jak jsem řekl, byl pod ochranou. Do doby, než se rozhodl ti ublížit.” Odpovím šeptem a nemám odvahu se jí podívat do očí. Ruce mám položené na nohou a sevřené v pěst. Najednou bych byl nejraději někde jinde, než tady. Jsem si moc dobře vědom, že jsem svým jednáním jí ohrozil.

Vidím, jak moje slova zasáhnou citlivé místo. To je ta sounáležitost, když vím, kde to bolí mě, zdá se, že tam to bolí i jeho. Necítím se vůbec provinile, když rýpnu očividně do živého. Ostatně on mi to dělá pořád. Využiji chvíle, kdy odvrátí ode mne pohled, abych si ho znovu prohlédla, aniž bych musela čelit jeho zkoumavému zraku. Ačkoliv máme jakési soukromí, stejně bych ho nepovažovala za absolutní. A proto mne překvapí, že i teď, jak se zdá, odhaluje svou méně zastrašující tvář. Jistě, mluvíme tiše a ten někdo, kdo by poslouchal by musel si věci poskládat více dohromady, ale stejně... Neučil mě, že nemám věřit nikomu a nikdy? Ať už to vidí on jakkoliv, já se rozhodnu neriskovat a nezkoušet se zjistit víc. Unaveně si opřu hlavu o opěrku aniž bych se musela bát o svůj účes, protože moc dobře vím, že moje vlasy jsou cokoliv jen ne učesané do vhodného účesu. Zavřu na moment oči.

Už ani nevěřím, že přijde další důvod. Začínám si říkat, že jsem prostě jen hezká tvářička, co mu padla do oka a další okolnosti mu poskytli alibi před ním samotným, než si připustil, že rozhodovaly jeho kalhoty a ne jeho hlava při mém povolání do jeho služeb. Ale Lucian mne znovu překvapí, když pak promluví. Donutím se rozlepit rozechvělá víčka a strhaný pohled ubíjený neutichající bitvou s bolestí upřu na něj. Cítím jako kdybych pod očima měla upevněné vaky naplněné s pískem, což nejspíše značí, že se mi začínají rýsovat kruhy pod očima.

Možná proto, že stojím za zlámanou grešli. Možná proto, že vím, že by na světě všem bylo lépe, kdybych tu nebyla. Kdybych to uměla vzdát, napadne mne mnohem ostřeji a jasněji než bych čekala. Ale nic z toho Lucianovi nesvěřím. Ačkoliv položil jinou otázku, já vím, že se ptá na něco jiného. Hledá u mě naději pro sebe samotného. Proto mi ukazoval předtím svou horší část.

"Nemohu dopustit, aby se jim něco stalo. Prostě... nemůžu," odpovím tiše a zoufale zavrtím hlavou. Jak bych mu mohla vysvětlit, že jsem přijala za své všechny ty jejich poučky o tom, že jim dlužím svůj život? Že se pro mě obětovali? I když vím, že je to z části snůška nesmyslů, neumím se přesvědčit o opaku. Nedokáži se přimět nechat jim ublížit, protože jsou to přeci rodiče. A děti by měli mít své rodiče v úctě, protože je přivedli na svět, šatili, krmili, vychovávali... Potřesu znovu hlavou.

"A ne všechna monstra jsou skutečně monstra," hlesnu potom. Zasunu ruku do své kapsy a vytáhnu píšťalku, kterou mi předtím dal. Ukáži mu ji. Obracím si ji v prstech. Mám sloužit jako maják naděje? Je to moje vstupenka do bezpečnějších vod? Jestli ano, má ji mít. "Někteří jsou takoví, protože musí. Někteří to jinak neumí. Některým ještě nerozumím, ale vím, že to není vždy jednoduché, ale věřím, že tam to srdce ještě bije," pokračuji. Šetřím dechem a tak interpunkci dělám mnohem častěji, než bych rétoricky chtěla.

"Luciane," oslovím jej pak ještě tišeji. Už mě ani nenapadne mu říct jeho přezdívkou. Tak bezelstně jak to jen jde se ho pak zeptám na to, co mi přijde jako velmi důležitá otázka. "Byla jsem dneska jenom záminka pro pomstu faráři, nebo jediný důvod?"

Pozorně ji poslouchám. Něco mi říká, že mi to říká z toho důvodu, že se brzy naše cesty rozdělí. Nebude tu, aby mně doprovázela tímto proklatým světem. Budu na to sám, ale aspoň mi chce dát potřebné rady. Jsem jí za to neskutečně vděčný, že něco takového i přesto všechno pro mně dělá. Snažím se je zapamatovat. Hodlám se jimi vést, jako kdyby to byl můj nový zákon. Udělala ze mně nového člověka.
Kdysi dávno mi někdo řekl, že občas v životě potkáme někoho, kdo nám náš život převrátí vzhůru nohama. Chvíli nás doprovází na té nové cestě, aby se ujistil, že jsme schopni v ní kráčet sami a až nabyde toho správného dojmu, tak zmizí. Takže to bude stejně jako v našem případě.

Občas jí házím nějaké otázky, kdy potřebuji něco dovysvětlit. Nebo upřesnit, jak to myslela. Snažím se být vzorný žák.

Cesta nám tak neskutečně rychle ubíhá a než se stačíme nadát, tak dojdeme k místu ze kterého je vidět na ono rybářské město. Je to až k neuvěření, že jsem to konečně dokázali.



”Ano. Díky tobě už rozumím. Mrzí mně, že jsem nerozuměl dříve. Ale bohužel už se stalo a s tím musím žít.” Povzdechnu si a chvíli stojím na místě a jen hledím na náš cíl. Něco ve mně by chtělo zastavit čas. Ještě nás vrátit zpátky do ledové pustiny. Najednou cítím nepříjemný strach. Co když budou vědět, kdo jsme. Co když po ní půjdou a já u toho nebudu, abych jí zachránil. Nebo co když nebudu schopen ji zachránit.

”Můj slib, že vydělám na loď, abys mohla odsud odejít platí.” Chtěl bych jí sice říct něco jiného, ale zmůžu se pouze na toto.

Chtěl bych se jí tolik zeptat na to, jaké vlastně měla očekávání. Neudělám to však. Nejspíš si o mně myslela to, co všichni. Na své reputaci jsem dost dlouhou dobu pracoval. Ďábel z Barelu. Ten kterého se všichni bojí. Muž bez duše. Neschopen něco cítit. A i přesto, když jsem ji viděl umírat, něco jsem cítil.

Samozřejmě nevím všechno o tom, co se v její rodině událo. Ale vím toho dost. Dost, abych si mohl představit jaká muka musela prožít. Chudák tak mladá a nevinná. Je neskutečně obdivuhodné, že tu stále je. Stále má svoje idee a věří v lepší život. Nezapomenu na to, jak mně s odhodláním odmítla, když jsem celé město měl v úmyslu vyhladit. A rozhodla se mi ukázat krásy. Možná bych byl schopen kvůli ní schopen se pokusit o něco nemožné.
Možná jsem monstrum, ale něco takového bych svému dítěti nebyl schopen udělat.

Vím, že jsem možná nezvolil nejlepší slova. Samotného mně svým způsobem zabolela. A tak sebou lehce cuknu při oné otázce.
”Možná mluvím o nás.” Pronesu s povzdechem a na malou chvíli svůj pohled stočím k oknu a chvíli si prohlížím cestu. Nevyznám se ve svých pocitech. Toužím po její blízkosti, ale přitom pochybuji o tom, že by se mnou chtěla být z vlastní vůle a ne kvůli tomu zatraceného dluhu. Zároveň si přitom uvědomuji, že to celé je naprosto blbost. Riziko, které by nás oba mohlo stát život. Nebo je to možná hra, kterou jsem zapomněl hrát.

”Záleží ti víc na ostatních, než na sobě. A v ostatních vidíš to nejlepší. Nemluvě o tom, že i potom všem, co ti tvá rodina udělala si ochotná pro ně riskovat.” S tím se na ní podívám a s jasnou otázkou v očích.
”Proč to děláš? Vždyť to jsou monstra.” Odmlčím se, lehce se přitom uchechtnu. ”Já vím, já vím… že to zrovna říkám já.”

Chvíli se na něj dívám a snažím se z něj vyčíst, kolik toho skutečně ví. Nemůže vědět všechno. Nikdo nevěděl všechno kromě mě a rodičů. Služebné mívají neděle volné, noci jsou rády, že mohou prospat, a kolik se jich v našem domě prostřídalo. Já sama bych nebyla schopná jmenovat všechny od mého dětství.

"V posledních dnech zjišťuji, že se moje očekávání o tobě dost pletly," odpovím tiše a dívám se přitom stále na něj.

Ne, opravdu jsem nečekala, že by měl někdy rodinu, co by patřila do stejné vrstvy jako moje rodina. Možná, že kdyby se jeho rodině nedostalo vyhlazení, možná bychom se potkali na některém nudném večírku, chvíli si povídali o plytkých věcech jako je počasí, nebo snad další plánované večírky a jen možná bychom se dostali k divadlu. Kdo ví, jestli bychom o sebe zavadili pak znovu pohledem. Ale život se vyvinul jinak. Já mu splácím dluh rodiny a navzájem jsme se v poslední době zachraňovali před smrtí. Tohle je rozhodně intenzivnější známost než co by nás jinak čekala.

Vzpomenu si taky na trpělivost, se kterou vedle mě kráčel do schodů, starostlivost v jeho očích, když mě svíral v náručí, tu radost z obyčejného chlebu a koláče předtím u fontánky, nebo tu chladnou odměřenost při kastraci toho kněze.

Ano, to je ta hlavní otázka, Luciane. Proč sis vybral mě? Bylo to pro moji tvář, mou tragickou personou, která ti tak připomínala sama sebe, nebo skutečně pro moje schopnosti?

Hledím na něj zatímco to říká a označuje to sounáležitostí. Výraz v obličeji mám nejspíš jen unavený a strhaný, ale oči mám bdělé a dál se na něj dívám. Teď už se ho skutečně nebojím ani za mák. Ani teď, když se tváří, že mě má skutečně celou přečtenou, že mě má v hrsti. Možná mi skutečně drží nůž u krku, ale já vím, že mne stačí pořádně stisknout a jeho srdce se rozletí na tisíc malých kousků.

Vnitřnosti se mi pomalu začínají měnit v kámen, když začíná šťourat v tom, proč jsem se dala na herectví. Vím, že na tom je něco pravdy. Vždycky jsem zbožňovala příběhy, žila jsem jimi. Bylo krásné řešit cizí problémy a vidět, jak se nakonec rozplynou, jak život hlavních postav někam směřuje, jak i ty největší překážky mohou být překonány. Bylo lákavé věřit na lásku tak silnou, že přemůže všechny nástrahy světa, na oddání tak velké, že se na sebe dva mohly spolehnout kompletně. V příbězích, kde rodiče milovali své děti, jsem si ráda představovala sebe, jako dítě, které nezklamalo, dítě, které si rodiče přáli a hýčkali. V příbězích, kde macechy a hrubiáni otcové své děti nechali trpět jsem naopak brala sílu z postav dětí, jež se i přes to příkoří probíjeli světem. A hlavně v příbězích, co jsem hrála na jevišti, jsem se mohla oddat lásce a dobrodružství, protože jsem naprosto přesně věděla, jak to dopadne.

Jenže skutečný život byl mnohem komplikovanější, nejasnější, mnohdy končil bez důvodu a odkazu lidí. Válka samotná tomu byla důkazem. Chudinské čtvrti vydaly měsíčně dvanáct do tuctu mrtvol bez jakéhokoliv většího důvodu než byl hlad či chudoba. A muž sedící naproti mne, se kterým mám teď provázaný život dost pevně, dost takových mrtvol vytvořil sám, nebo nechal vytvořit. A teď ten někdo šťouchal do mých otevřených ran. Stejně jako kořist zahnaná do kouta, popichovaná neustálou bolestí se stále můžu na vzdor.

"A to se bavíme teď o mně nebo o tobě?" zeptám se s pozvednutým obočím a nonšalantně si dám pramen neupravených zrzavých vlasů z obličeje. Dávám si přitom pozor, abych hýbala rukou jen v lokti a nezvedala ruku v rameni.

"Měla jsem skvělou rétoriku. A když má člověk něco, v čem je dobrý, měl by se v tom zlepšovat. Má pak uplatnění," dodám ještě další polopravdu.

"Přesto, si nemyslím, že tohle je ten hlavní důvod. Každá druhá žena umí flirtovat s muži. S tím nemusí být znalé hereckému umění," upozorním jej na drobnou díru v tomto argumentu. Zvědavá, zda se mi ho tak podaří pošťouchnout k dalšímu důvodu.

"Samozřejmě, čekala si ode mě snad něco jiného?" Pozvednu přitom tázavě obočí.
Její tón hlasu se mnou nějak nehne. Jak už jsem předtím řekl, štěstí přeje připraveným. Takže jsem se připravil. Vždyť jsem jí párkrát naznačoval, že o těch rodinných tajemství vím.
Co si budeme lhát opravdu mně zajímalo, jaký rodič by byl ochotný své dítě bez mrknutí oka svěřit Tantee Helen nebo mně, aby mohl splatit svoje dluhy.
A potom, co všechno jsem se dozvěděl o nich, je pro mne opravdu těžké, jejím rodičům nezpůsobit aspoň něco z toho, co si sama musela prožít.

Jak jsem si myslel, nezbývalo jí nic jiného než si na to zvyknout. Co jiného taky dělat? Když nebyl nikdo, kdo by ji předtím zvěrstvem ochránil.
Když nad tím přemýšlím, tak fyzická bolest je mi mnohem příjemnější než psychická. Svým způsobem bych i byl schopen říct, že si ji do jisté míry užívám, protože díky tomu zjišťuji, že jsem stále naživu.
Nahlas jí to však neřeknu. Nejsme tu sami. Právě kvůli tomu jsem také víc nerozebíral to, co jsem se od služebných dozvěděl.
"Kdybych tohle viděl jako problém, nevybral bych si tě." Šeptnu. Nemyslím tím jenom to, že jsem si zvolil investovat do dluhů její rodiny. Je v tom i skrytý fakt, že se možná právě kvůli tomu jak je jiná, se mi zalíbila.
”Spíš bych to považoval za jistou sounáležitost.” Svým způsobem fungujeme velmi podobně. Nevěříme nikomu, že by byl ochoten nám bezostyšně pomoci. Jenže když jsem byl tehdy zraněný, byla to ona kdo se o mně postaral. A teď řada přišla na mně. Rád splácím své dluhy.

Tušil jsem, že bude chtít, abych pokračoval. Takže ji nenechám dlouho čekat.
”Nuže, tak třeba skutečnost, že máš poměrně specifický koníček. Řekl bych, že neznám žádnou dívku s tvým původem, která by se něčemu takovému věnovala." Což byl taky jeden z důvodu, proč jsem se rozhodl její rodině pomoct.
”Což mně nabádá k myšlence, proč ses zrovna pro něco takového rozhodla?” Na oko se zatvářím zamyšleně. Avšak už předtím jsem o tom nějakou dobu přemýšlel a dospěl jsem k jisté myšlence.
”Je to tvůj únik před bolestí. Když jsi na pódiu, jsi někdo jiný. Už nejsi tou osobou, která musí snášet to zranění. Jsi někým jiným a to, že to ostatní vidí, tě v tom jen utvrzuje. Jenže když představení skončí, skončí i ta chvíle klidu a ty se vracíš zpátky do bolestivé reality.”