Andor.cz - Dračí doupě online

Pozorně ji poslouchám. Něco mi říká, že mi to říká z toho důvodu, že se brzy naše cesty rozdělí. Nebude tu, aby mně doprovázela tímto proklatým světem. Budu na to sám, ale aspoň mi chce dát potřebné rady. Jsem jí za to neskutečně vděčný, že něco takového i přesto všechno pro mně dělá. Snažím se je zapamatovat. Hodlám se jimi vést, jako kdyby to byl můj nový zákon. Udělala ze mně nového člověka.
Kdysi dávno mi někdo řekl, že občas v životě potkáme někoho, kdo nám náš život převrátí vzhůru nohama. Chvíli nás doprovází na té nové cestě, aby se ujistil, že jsme schopni v ní kráčet sami a až nabyde toho správného dojmu, tak zmizí. Takže to bude stejně jako v našem případě.

Občas jí házím nějaké otázky, kdy potřebuji něco dovysvětlit. Nebo upřesnit, jak to myslela. Snažím se být vzorný žák.

Cesta nám tak neskutečně rychle ubíhá a než se stačíme nadát, tak dojdeme k místu ze kterého je vidět na ono rybářské město. Je to až k neuvěření, že jsem to konečně dokázali.



”Ano. Díky tobě už rozumím. Mrzí mně, že jsem nerozuměl dříve. Ale bohužel už se stalo a s tím musím žít.” Povzdechnu si a chvíli stojím na místě a jen hledím na náš cíl. Něco ve mně by chtělo zastavit čas. Ještě nás vrátit zpátky do ledové pustiny. Najednou cítím nepříjemný strach. Co když budou vědět, kdo jsme. Co když po ní půjdou a já u toho nebudu, abych jí zachránil. Nebo co když nebudu schopen ji zachránit.

”Můj slib, že vydělám na loď, abys mohla odsud odejít platí.” Chtěl bych jí sice říct něco jiného, ale zmůžu se pouze na toto.

Chtěl bych se jí tolik zeptat na to, jaké vlastně měla očekávání. Neudělám to však. Nejspíš si o mně myslela to, co všichni. Na své reputaci jsem dost dlouhou dobu pracoval. Ďábel z Barelu. Ten kterého se všichni bojí. Muž bez duše. Neschopen něco cítit. A i přesto, když jsem ji viděl umírat, něco jsem cítil.

Samozřejmě nevím všechno o tom, co se v její rodině událo. Ale vím toho dost. Dost, abych si mohl představit jaká muka musela prožít. Chudák tak mladá a nevinná. Je neskutečně obdivuhodné, že tu stále je. Stále má svoje idee a věří v lepší život. Nezapomenu na to, jak mně s odhodláním odmítla, když jsem celé město měl v úmyslu vyhladit. A rozhodla se mi ukázat krásy. Možná bych byl schopen kvůli ní schopen se pokusit o něco nemožné.
Možná jsem monstrum, ale něco takového bych svému dítěti nebyl schopen udělat.

Vím, že jsem možná nezvolil nejlepší slova. Samotného mně svým způsobem zabolela. A tak sebou lehce cuknu při oné otázce.
”Možná mluvím o nás.” Pronesu s povzdechem a na malou chvíli svůj pohled stočím k oknu a chvíli si prohlížím cestu. Nevyznám se ve svých pocitech. Toužím po její blízkosti, ale přitom pochybuji o tom, že by se mnou chtěla být z vlastní vůle a ne kvůli tomu zatraceného dluhu. Zároveň si přitom uvědomuji, že to celé je naprosto blbost. Riziko, které by nás oba mohlo stát život. Nebo je to možná hra, kterou jsem zapomněl hrát.

”Záleží ti víc na ostatních, než na sobě. A v ostatních vidíš to nejlepší. Nemluvě o tom, že i potom všem, co ti tvá rodina udělala si ochotná pro ně riskovat.” S tím se na ní podívám a s jasnou otázkou v očích.
”Proč to děláš? Vždyť to jsou monstra.” Odmlčím se, lehce se přitom uchechtnu. ”Já vím, já vím… že to zrovna říkám já.”

Chvíli se na něj dívám a snažím se z něj vyčíst, kolik toho skutečně ví. Nemůže vědět všechno. Nikdo nevěděl všechno kromě mě a rodičů. Služebné mívají neděle volné, noci jsou rády, že mohou prospat, a kolik se jich v našem domě prostřídalo. Já sama bych nebyla schopná jmenovat všechny od mého dětství.

"V posledních dnech zjišťuji, že se moje očekávání o tobě dost pletly," odpovím tiše a dívám se přitom stále na něj.

Ne, opravdu jsem nečekala, že by měl někdy rodinu, co by patřila do stejné vrstvy jako moje rodina. Možná, že kdyby se jeho rodině nedostalo vyhlazení, možná bychom se potkali na některém nudném večírku, chvíli si povídali o plytkých věcech jako je počasí, nebo snad další plánované večírky a jen možná bychom se dostali k divadlu. Kdo ví, jestli bychom o sebe zavadili pak znovu pohledem. Ale život se vyvinul jinak. Já mu splácím dluh rodiny a navzájem jsme se v poslední době zachraňovali před smrtí. Tohle je rozhodně intenzivnější známost než co by nás jinak čekala.

Vzpomenu si taky na trpělivost, se kterou vedle mě kráčel do schodů, starostlivost v jeho očích, když mě svíral v náručí, tu radost z obyčejného chlebu a koláče předtím u fontánky, nebo tu chladnou odměřenost při kastraci toho kněze.

Ano, to je ta hlavní otázka, Luciane. Proč sis vybral mě? Bylo to pro moji tvář, mou tragickou personou, která ti tak připomínala sama sebe, nebo skutečně pro moje schopnosti?

Hledím na něj zatímco to říká a označuje to sounáležitostí. Výraz v obličeji mám nejspíš jen unavený a strhaný, ale oči mám bdělé a dál se na něj dívám. Teď už se ho skutečně nebojím ani za mák. Ani teď, když se tváří, že mě má skutečně celou přečtenou, že mě má v hrsti. Možná mi skutečně drží nůž u krku, ale já vím, že mne stačí pořádně stisknout a jeho srdce se rozletí na tisíc malých kousků.

Vnitřnosti se mi pomalu začínají měnit v kámen, když začíná šťourat v tom, proč jsem se dala na herectví. Vím, že na tom je něco pravdy. Vždycky jsem zbožňovala příběhy, žila jsem jimi. Bylo krásné řešit cizí problémy a vidět, jak se nakonec rozplynou, jak život hlavních postav někam směřuje, jak i ty největší překážky mohou být překonány. Bylo lákavé věřit na lásku tak silnou, že přemůže všechny nástrahy světa, na oddání tak velké, že se na sebe dva mohly spolehnout kompletně. V příbězích, kde rodiče milovali své děti, jsem si ráda představovala sebe, jako dítě, které nezklamalo, dítě, které si rodiče přáli a hýčkali. V příbězích, kde macechy a hrubiáni otcové své děti nechali trpět jsem naopak brala sílu z postav dětí, jež se i přes to příkoří probíjeli světem. A hlavně v příbězích, co jsem hrála na jevišti, jsem se mohla oddat lásce a dobrodružství, protože jsem naprosto přesně věděla, jak to dopadne.

Jenže skutečný život byl mnohem komplikovanější, nejasnější, mnohdy končil bez důvodu a odkazu lidí. Válka samotná tomu byla důkazem. Chudinské čtvrti vydaly měsíčně dvanáct do tuctu mrtvol bez jakéhokoliv většího důvodu než byl hlad či chudoba. A muž sedící naproti mne, se kterým mám teď provázaný život dost pevně, dost takových mrtvol vytvořil sám, nebo nechal vytvořit. A teď ten někdo šťouchal do mých otevřených ran. Stejně jako kořist zahnaná do kouta, popichovaná neustálou bolestí se stále můžu na vzdor.

"A to se bavíme teď o mně nebo o tobě?" zeptám se s pozvednutým obočím a nonšalantně si dám pramen neupravených zrzavých vlasů z obličeje. Dávám si přitom pozor, abych hýbala rukou jen v lokti a nezvedala ruku v rameni.

"Měla jsem skvělou rétoriku. A když má člověk něco, v čem je dobrý, měl by se v tom zlepšovat. Má pak uplatnění," dodám ještě další polopravdu.

"Přesto, si nemyslím, že tohle je ten hlavní důvod. Každá druhá žena umí flirtovat s muži. S tím nemusí být znalé hereckému umění," upozorním jej na drobnou díru v tomto argumentu. Zvědavá, zda se mi ho tak podaří pošťouchnout k dalšímu důvodu.

"Samozřejmě, čekala si ode mě snad něco jiného?" Pozvednu přitom tázavě obočí.
Její tón hlasu se mnou nějak nehne. Jak už jsem předtím řekl, štěstí přeje připraveným. Takže jsem se připravil. Vždyť jsem jí párkrát naznačoval, že o těch rodinných tajemství vím.
Co si budeme lhát opravdu mně zajímalo, jaký rodič by byl ochotný své dítě bez mrknutí oka svěřit Tantee Helen nebo mně, aby mohl splatit svoje dluhy.
A potom, co všechno jsem se dozvěděl o nich, je pro mne opravdu těžké, jejím rodičům nezpůsobit aspoň něco z toho, co si sama musela prožít.

Jak jsem si myslel, nezbývalo jí nic jiného než si na to zvyknout. Co jiného taky dělat? Když nebyl nikdo, kdo by ji předtím zvěrstvem ochránil.
Když nad tím přemýšlím, tak fyzická bolest je mi mnohem příjemnější než psychická. Svým způsobem bych i byl schopen říct, že si ji do jisté míry užívám, protože díky tomu zjišťuji, že jsem stále naživu.
Nahlas jí to však neřeknu. Nejsme tu sami. Právě kvůli tomu jsem také víc nerozebíral to, co jsem se od služebných dozvěděl.
"Kdybych tohle viděl jako problém, nevybral bych si tě." Šeptnu. Nemyslím tím jenom to, že jsem si zvolil investovat do dluhů její rodiny. Je v tom i skrytý fakt, že se možná právě kvůli tomu jak je jiná, se mi zalíbila.
”Spíš bych to považoval za jistou sounáležitost.” Svým způsobem fungujeme velmi podobně. Nevěříme nikomu, že by byl ochoten nám bezostyšně pomoci. Jenže když jsem byl tehdy zraněný, byla to ona kdo se o mně postaral. A teď řada přišla na mně. Rád splácím své dluhy.

Tušil jsem, že bude chtít, abych pokračoval. Takže ji nenechám dlouho čekat.
”Nuže, tak třeba skutečnost, že máš poměrně specifický koníček. Řekl bych, že neznám žádnou dívku s tvým původem, která by se něčemu takovému věnovala." Což byl taky jeden z důvodu, proč jsem se rozhodl její rodině pomoct.
”Což mně nabádá k myšlence, proč ses zrovna pro něco takového rozhodla?” Na oko se zatvářím zamyšleně. Avšak už předtím jsem o tom nějakou dobu přemýšlel a dospěl jsem k jisté myšlence.
”Je to tvůj únik před bolestí. Když jsi na pódiu, jsi někdo jiný. Už nejsi tou osobou, která musí snášet to zranění. Jsi někým jiným a to, že to ostatní vidí, tě v tom jen utvrzuje. Jenže když představení skončí, skončí i ta chvíle klidu a ty se vracíš zpátky do bolestivé reality.”

Pozvednu obočí, když zmíní, že to je pár věcí, ale pak se odmlčí. Už se skoro chystám k tomu, že jej vybídnu k pokračování, když se rozmluví nakonec sám. A navíc si k tomu udělá pohodlí.

Parchant, toho nic nebolí, probleskne mnou závistivá myšlenka.

Jenže to byl parchant, co mě dostával k pomoci. Parchant, co mě nenechal v tom sklepení a přes svou netrpělivou povahu vydržel jít mi po boku a pomoct mi. Vědomě se tak snažím mírnit své niterní žárlivé myšlenky.

Neměla jsem na výběr. Nechtěla jsem tam umřít, chci odpovědět, protože to je ta nejhlubší pravda. Dojde mi, že jsem ale měla vlastně předtím na výběr. Mohla jsem říct, že nemohu, mohla jsem se vzdát vědomí a Lucian by mě přes svou oddanost nejspíše odnesl nahoru, nebo by si sehnal pomoc, která by to udělala za něj. Jenže já i přesto měla pocit, že nic takového není pro mě možnost. Nebyla jsem zvyklá na to, že by mi někdo pomáhal, když jsem se svíjela v bolestech. Byla jsem naučená, že bolesti se mohu poddat, až když jsem sama v pokoji.

Mlčím a oplácím mu pohled. Neočekávám, že by ze mě mohl teď vyčíst cokoliv, co by mi ublížilo. Jsem unavená a v bolestech, docela určitě mám pořád nezdravou barvu a čekám, jak bude pokračovat.

Polknu, když zmíní bolest od útlého věku. Nejprve mi vrtá hlavou, jak se něco takového mohl dozvědět, ale pak si vzpomenu na poučku o tom, jak se nejlépe shánějí informace - od dětí a služebných - ty přehlíží všichni a pořád. Některá z minulých služek v naší domácnosti musela promluvit. Otázkou bylo, kolik mu toho řekla.

"Zjišťoval sis o mně informace velmi důkladně, že?" poznamenám a zním tak trochu kousavě. Tohle téma mi zřejmě není moc příjemné. Znovu polknu a zavrtím hlavou. Chce se mi tou absurditou skoro až plakat. Jak si může někdo bolest užívat? Ano, zaslechla jsem zkazky o tom, že někteří muži vyhledávají ženy, kterým mohou působit bolest, ale že by si někdo užíval vlastní bolest?

"Neužívám si ji. Jen ji důvěrně znám," odpovím mu po chvilce. Ostatně trochu pravdy si za to všechno dneska zaslouží. Chvilku zvažuji, zda se ho nezeptám na to jak to má z bolestí on, ale pak od toho ustoupím. V kočáře o tom nebude chtít mluvit a dle jeho pronikavých pohledů a tónu hlasu, se dá odvodit, že je zase ve svém obvyklém módu. Ale abych mu nedovolila příliš se v tomto tématu šťourat, znovu dodám: "Dělá to ze mě lepší nebo horší investici?" Na tváři se mi přitom objeví na prchlivý okamžik chabý náznak úsměvu.

"A co dál?" vybídnu jej vzápětí. "Prosím, pobav mne."

"Přesně tak to ber." Nejsem ten typ, který by rozdával lichotky na každém rohu. Moc dobře si uvědomuji fakt, že tohle byla poněkud neobvyklá lichotka a dá se brát mnoha způsoby.
Na tváři se mi objeví úsměv, v očích se objeví hravé jiskření s jistým nástinem pobavení. Zdá se, že sdílíme podobný názor.

"Pár věcí…" Neměl jsem zprvu v úmyslu pokračovat. Chtěl jsem si to nechat pro sebe. Nicméně jsem snadno pochopil, že by jí to mohlo přívěs na jiné myšlenky. Zavrtím se, abych se lépe posadil a dlouze si povzdechnu.
"Dobrá tedy. V prvé řadě bych řekl, že jsem sám měl tu smůlu a několikrát okusil jak bolí zlomená žebra. Není to nic příjemného a řekl bych, že ostatní dámičky by na tvém místě nevydrželi tak dlouho. Nemluvě o tom, jak si zvládla ty schody, aniž bys omdlela." Na chvíli se odmlčím, věnuji ji zkoumavý pronikavý pohled.
"Což mně nabádá k další myšlence. Bolest znáš až moc dobře. Z toho, co jsem slyšel, jsi jí pravděpodobně okusila už od útlého věku. Takže sis na ní nejspíš zvykla. Nebo…" Opět další odmkla. Pohledem jí propaluji a zkoumám, snažím se najít aspoň nějaký náznak emoce. Sebemenší cuknutí.
"Bolest vyhledáváš. Líbí se ti a jsi na ní závislá." Chvíli si ji prohlížím než nesouhlasně zakroutím hlavou.
"Ale to si spíš nemyslím. Nepřijdeš mi taková. " Vím, že jsem říkal, že těch důvodů je víc. Ale nejsem moc výřečný, takže pokud sama nebude chtít, abych pokračoval, ztichnu.

Stojím venku na chodníku, jednou rukou se přidržuji zdi a pohledem se vyhýbám komukoliv, kdo jde kolem. Nemám zájem o nějakého dobrodince, co by se mne ptal, zda je všechno v pořádku. Nechtěla jsem plýtvat dechem na lhaní.

Takže ven jsem se dostala. Teď se už jen povezu v kočáře a pak mě Michell vyléčí. A pak budu moct řešit jestli neumřu na následky nějaké mizející dýky. Skvělý. Jasně. Zřejmě teď řešíme jednu možnost jak umřít za druhou. Ach jo, Ophélie, do čeho ses to namočila? napadá mě zoufale při představě, že nyní nečelím jedné bezprostřední možné smrti, ale několika.

Ale nejsem na to sama. Lucian mě nenechá umřít. Ne, na to už si to sám musel přiznat nakolik jsem se mu dostala pod kůži. Už není třeba tlačit na pilu, už to stačí jen nepokazit. Nezavdat mu důvod proč mě podezírat z čehokoliv.

Vzpomínky mi zaletí k tomu doku, kde poprvé narušil tu auru děsivého vůdce gangu, v jehož hře jsou pouhý postradatelný pěšák. Oproti tomu vyděšenému výrazu se slzami zmáčené tváři se za posledních několik týdnů událo spoustu změn. Ani já jsem už nepochybovala o tom, že mi propadl a byla jsem si tak naprosto jistá, že se pro mě vrátí s kočárem, byť mi přišlo, že tu stojím už samotnou věčnost. A celou tu dobu bojuji s touhou se pořádně nadechnout a tou pekelnou bolestí, kdykoliv udělám hlubší nádech. Začínám uvažovat o tom, zda toto není nějaká ochutnávka pekla, když kousek ode mne zastaví kočár.

Do tváří se mi nevrátila barva ani trochu. Nechám se odvést a sotva jsem schopná vůbec registrovat to, jak pomalu a opatrně se mnou manipuluje Lucian. I tak mi výstup do kočáru způsobí nemalé bolesti. Kousnu se do rtu a i přesto mi unikne přes rty bolestný sten. Když si konečně sednu, bojuji s černými skvrnkami tančícími na okraji mého zorného pole. Zhroucená na sedadle se dívám z okna a mrkám, abych ty předzvěsti odehnala.

Ještě chvilku musím vydržet. Ještě chvíli!

Ruce mám semknuté v pěst a opět se snažím chytnout rytmus mělkého dýchání. Otřásání kočáru mi příliš nepřilepší, ale měkké polstrování naštěstí dost tlumí nerovnosti cesty. Zapadlá v rohu kočáru se skelným pohledem upřeným ven se soustředím jen na sebe, když v tom Lucian promluví.

Než mě napadne cokoliv jiného, nevěřícně se uchechtnu.

"To budu brát jako lichotku," poznamenám vzápětí a obrátím na něj hlavu, abych si jej zkoumavě prohlédla, jak to sakra myslel. "Většinou jsou to bezduché doplňky do domu." Bolest mi nejspíše zatemnila úsudek, že takto snadno přiznávám svůj upřímný názor na toto téma.

"Co že jsi došel k tomuhle závěru?" vybídnu ho ať mluví. Třeba když se budu soustředit na něj, nebude ta bolest tak intenzivní. Nebo minimálně nebudu počítat vteřiny cesty.

”Upřímně, nevím, možná. Proto si myslím, že by bylo dobré se na všechno připravit. Štěstí přece přeje připraveným.” Stále si nejsem jistý, zda-li jí v této věci věřím. Možná nalezení dýky a potvrzení její skutečnosti by mi s tím mohlo pomoct. A pokud je dýka opravdu skutečná, bylo by rozumné se připravit a zjistit si o ní co nejvíc. Aspoň takto bych se zachoval já. Nemám v úmyslu ji bránit, pokud by se rozhodla pro jiný postup. Ovšem nebudu lhát, že by to mohlo ve mně vyvolat jisté pochybnosti.
”Pomůžu ti s tím. Nebudeš v tom sama.” Svá slova jsem myslel upřímně. Možná za to mohla zvědavost. Možná i samotné uvědomění si vlastních citů k ní. Bohužel mi nebyla lhostejná. Pořádně jsem tomu nerozuměl, ale věděl jsem jediné, že chci být u toho.

Když jsme společně zdolávali schody, svým způsobem jsem obdivoval odhodlání s jakým je dokázala sama vyjít. Bez toho, aby omdlela nebo ji následně nesl.
Zřejmě podobně jako já byla na bolest zvyklá. Bolest, která nám dokazovala, že jsme stále naživu.
Mlčel jsem. I když zpětně si uvědomuji, že jsem mohl něco říct. Přenést její myšlenky jinam. Jenže tohle je něco, co pořádně neznám. Nejsem moc hovorný typ. Nevím, co by se hodilo říct. A stejně už je to jedno. Zvládla to a to je hlavní.

Jsme venku a mezitím, co ona snad v bezpečí odpočívá a rozdýchává bolest, já hledám kočár.
Jsem nervózní, potom co se mé společnici stalo, jí nechci nechávat delší dobu bez dozoru. Ač za předpokladu, že by to celé jen hrála. Tak i za předpokladu, že se to skutečně stalo.

Naštěstí po necelých deseti minutách se mi podaří najít volný kočár a kočímu stačí pouze pohled na mně, nevyptává se a rovnou se rozjedeme směrem, kde by se měla nacházet Ophélie.

Mohu si ulevit, že tam na tom místě, na mně stále čeká a je při vědomí. Pomohu ji co nejopatrněji to půjde nasednout do kočáru. Jakmile jsme usazeni, dám kočímu adresu kde se nachází Michelle. Musí se mu nechat, že je rozumný a mlčí, otěžemi popožene koně k jízdě.
”Jsi jiná, než ostatní urozené paničky.” Nemyslím to jako výsměch, spíš v tom je patrný obdiv a jisté zaujetí.

Pokusím se vybavit si tu dýku. Jak už to se vzpomínkami bývá, některé detaily utkví v paměti mnohem lépe než jiné. Ale jsem si poměrně jistá, že tu dýku poznám, když ji znovu uvidím. Pokud tedy nebudu vybírat mezi dvaceti dýkami zdobenými rudými kameny, které se liší jen velikostí jednoho z kamenů. To už by byl problém.

"Viděla jsem ji jen krátce, ale myslím, že ano," odpovím jak už je u mne zvykem trochu nejistě. Ostatně ani nechápu, proč ji potřebujeme najít. Když se zarazím a pohlédnu na něj.

"Myslíš... že to bude mít další následky?" zeptám se když si schovává knihy do kabátu.

Ocením, že se netváří ani popuzeně, že jsem omezená pohybem. Nejspíš je mu jasné, že může být rád, že chodím. Nehraji si na hrdinku, ani na chudinku. Teď se prostě soustředím na to, abych vůbec ty pekelné schody vyšla. Přidržuji se ho a přitom se s každým krokem překonávám, když polykám bolest, co mi rezonuje tělem. Přesto se několikrát musím cestou zastavit. Zátylek mám zpocený, cítím jak se chlad otírá o můj krk s větší intenzitou, skoro jako kdyby na mne sahala sama smrt. Vzhledem k tomu, jak se cítím mizerně, předpokládám, že musím být opět bledá jako z konkurzu na kvalitní vápno. Během cesty mám dvakrát pocit, že už to nevydržím, že se tady prostě složím a umřu. Nedostane se mi žádné slovní podpory od Luciana, ale to, že mi s klidem dává čas a přidržuje mne je nakonec to, co mi jako podpora stačí. Z hlubin vnitřní síly, o které nemám ani potuchy, kde se vzala, se nakonec donutím jít vstříc bolesti a vystoupat zbytek schodů. V hlavě mám prázdno, všechno moje soustředění padá na to udržet se na nohou a nesesypat se pod tíhou té konstatní bolesti, co na mě útočí s každým nádechem a výdechem. 

Skoro nemohu uvěřit tomu, že se ocitnu na denním světle. Bolest není o nic menší, ale s paprsky slunce jemně hladící mnou bledou kůži, mám aspoň pocit, že nejsem na cestě do říše mrtvých, že jsem stále ještě naživu.

Pohlédnu na Luciana a nepatrně přikývnu na jeho otázku a opatrně se dotknu stěny rukou, abych měla další opěrný bod. 

"Jo, zvládnu, jdi," hlesnu heslovitě, jak se snažím šetřit s dechem.

Rozhodl jsem se ignorovat pocity, které mnou clomaly. Odsunul jsem je opět do pozadí a zabouchl za nimi ocelové dveře. Teď nebyly potřeba. Dělaly víc škody než užitku.
Neměl jsem nejmenší tušení, jestli jí mám věřit. Přišlo mi celé trochu přitažené za vlasy. Nicméně konečně se zmínila o tom, co byla ta věc a když se podívám na ono místo, kde by měla být ona dýka, je skutečně prázdné. Jenže samozřejmě, pokud tady už předtím byla, tak to mohla vzít a celé to prostě sehrála. I přestože mi tvrdí opak. Najednou je pro mně opravdu těžké o ní pochybovat.
Bylo by možné, že ta dýka byla nějakým způsobem magická a ty informace získala díky ní? Otázka na kterou zatím neznám odpověď. Třeba by nám byla s tím schopná pomoct Michelle, tedy za předpokladu, že mně nevodí za nos.
Notnou chvíli tedy mlčím a je na mně vidět, jak nad tím celým přemýšlím. Přepočítávám možnosti. Nakonec nade mnou vyhraje zvědavost z toho, jak to celé vlastně jen dopadne. Jak moc celý ten příběh vymyslela?

”Byla bys schopna mi tu dýku detailně popsat, abych jí mohl překreslit? Myslím, že by nám to mohlo pomoci. Například bychom se mohli zkusit poptat v tom muzeu.” Navrhnu jí a je jasné, že ten návrh bude zahrnovat, aby se toho ujala ona. Kdybych se ptal já, tak by nejspíš mohli pojmout nějaké podezření. Jenže narozdíl ode mně by mohla využít svoji krásnou tvářičku a když k tomu přidá nějaké kouzelná slůvka, kdo by jí jen odolal.
Bohužel ani já nejsem vůči ní imunní.

Převezmu od ní knihy a schovám je do kapsy kabátu. Cítím jejich tíhu. Aspoň něco z tohoto představení jsem získal… snad.

”V pořádku. Myslím, že si můžeme dovolit jít pomalu.” Není mi lhostejná a fakt, že jsem jí to zranění způsobil mně stále trápí. Takže jakmile mně požádá, abych jí vzal paruku, bez váhání tak učiním.
Když jdeme zpátky, snažím se jí podpírat a celkově jsem v její blízkosti. Dávám pozor kdyby náhodou padala, z důvodu že by se nějakým způsobem převážila či se jí celkově udělalo špatně.

Cesta nahoru nám mnohem víc času než předtím. Zhruba dvojnásobek. Mezitím si Ophélie dávala několik přestávek, aby rozdýchala bolest z toho, že udělala nepatřičný pohyb nebo se blbě nadechla. Celou dobu jsem trpělivě čekal a byl u ní nablízku. Mlčel jsem, protože jsem netušil, co bych řekl. Snažil jsem se přitom opět získat pevnou půdu pod nohama a zároveň se znovu dostat do své klasické role. Její předstíraná nebo opravdu skutečná smrt, mně úplně odzbrojila. Byl jsem před ní na můj vkus až nepříjemně dlouho nahý a zranitelný.
Nevyužila toho. Mohla zasadit smrtelnou ránu. Ozve se tichý hlásek, který se rozhodnu raději ignorovat. Stejně to k ničemu nevede. Jen má společnice ví, co se mnou zamýšlí.

Jakmile jsme venku dostanu Ophélii do bezpečí, tak aby nebyla tolik na očích. Zamknu přitom vchod do knihovny.
”Skočím pro kočár, zvládneš to tady sama chvíli?”