Andor.cz - Dračí doupě online

Pozvednu obočí, když zmíní, že to je pár věcí, ale pak se odmlčí. Už se skoro chystám k tomu, že jej vybídnu k pokračování, když se rozmluví nakonec sám. A navíc si k tomu udělá pohodlí.

Parchant, toho nic nebolí, probleskne mnou závistivá myšlenka.

Jenže to byl parchant, co mě dostával k pomoci. Parchant, co mě nenechal v tom sklepení a přes svou netrpělivou povahu vydržel jít mi po boku a pomoct mi. Vědomě se tak snažím mírnit své niterní žárlivé myšlenky.

Neměla jsem na výběr. Nechtěla jsem tam umřít, chci odpovědět, protože to je ta nejhlubší pravda. Dojde mi, že jsem ale měla vlastně předtím na výběr. Mohla jsem říct, že nemohu, mohla jsem se vzdát vědomí a Lucian by mě přes svou oddanost nejspíše odnesl nahoru, nebo by si sehnal pomoc, která by to udělala za něj. Jenže já i přesto měla pocit, že nic takového není pro mě možnost. Nebyla jsem zvyklá na to, že by mi někdo pomáhal, když jsem se svíjela v bolestech. Byla jsem naučená, že bolesti se mohu poddat, až když jsem sama v pokoji.

Mlčím a oplácím mu pohled. Neočekávám, že by ze mě mohl teď vyčíst cokoliv, co by mi ublížilo. Jsem unavená a v bolestech, docela určitě mám pořád nezdravou barvu a čekám, jak bude pokračovat.

Polknu, když zmíní bolest od útlého věku. Nejprve mi vrtá hlavou, jak se něco takového mohl dozvědět, ale pak si vzpomenu na poučku o tom, jak se nejlépe shánějí informace - od dětí a služebných - ty přehlíží všichni a pořád. Některá z minulých služek v naší domácnosti musela promluvit. Otázkou bylo, kolik mu toho řekla.

"Zjišťoval sis o mně informace velmi důkladně, že?" poznamenám a zním tak trochu kousavě. Tohle téma mi zřejmě není moc příjemné. Znovu polknu a zavrtím hlavou. Chce se mi tou absurditou skoro až plakat. Jak si může někdo bolest užívat? Ano, zaslechla jsem zkazky o tom, že někteří muži vyhledávají ženy, kterým mohou působit bolest, ale že by si někdo užíval vlastní bolest?

"Neužívám si ji. Jen ji důvěrně znám," odpovím mu po chvilce. Ostatně trochu pravdy si za to všechno dneska zaslouží. Chvilku zvažuji, zda se ho nezeptám na to jak to má z bolestí on, ale pak od toho ustoupím. V kočáře o tom nebude chtít mluvit a dle jeho pronikavých pohledů a tónu hlasu, se dá odvodit, že je zase ve svém obvyklém módu. Ale abych mu nedovolila příliš se v tomto tématu šťourat, znovu dodám: "Dělá to ze mě lepší nebo horší investici?" Na tváři se mi přitom objeví na prchlivý okamžik chabý náznak úsměvu.

"A co dál?" vybídnu jej vzápětí. "Prosím, pobav mne."

"Přesně tak to ber." Nejsem ten typ, který by rozdával lichotky na každém rohu. Moc dobře si uvědomuji fakt, že tohle byla poněkud neobvyklá lichotka a dá se brát mnoha způsoby.
Na tváři se mi objeví úsměv, v očích se objeví hravé jiskření s jistým nástinem pobavení. Zdá se, že sdílíme podobný názor.

"Pár věcí…" Neměl jsem zprvu v úmyslu pokračovat. Chtěl jsem si to nechat pro sebe. Nicméně jsem snadno pochopil, že by jí to mohlo přívěs na jiné myšlenky. Zavrtím se, abych se lépe posadil a dlouze si povzdechnu.
"Dobrá tedy. V prvé řadě bych řekl, že jsem sám měl tu smůlu a několikrát okusil jak bolí zlomená žebra. Není to nic příjemného a řekl bych, že ostatní dámičky by na tvém místě nevydrželi tak dlouho. Nemluvě o tom, jak si zvládla ty schody, aniž bys omdlela." Na chvíli se odmlčím, věnuji ji zkoumavý pronikavý pohled.
"Což mně nabádá k další myšlence. Bolest znáš až moc dobře. Z toho, co jsem slyšel, jsi jí pravděpodobně okusila už od útlého věku. Takže sis na ní nejspíš zvykla. Nebo…" Opět další odmkla. Pohledem jí propaluji a zkoumám, snažím se najít aspoň nějaký náznak emoce. Sebemenší cuknutí.
"Bolest vyhledáváš. Líbí se ti a jsi na ní závislá." Chvíli si ji prohlížím než nesouhlasně zakroutím hlavou.
"Ale to si spíš nemyslím. Nepřijdeš mi taková. " Vím, že jsem říkal, že těch důvodů je víc. Ale nejsem moc výřečný, takže pokud sama nebude chtít, abych pokračoval, ztichnu.

Stojím venku na chodníku, jednou rukou se přidržuji zdi a pohledem se vyhýbám komukoliv, kdo jde kolem. Nemám zájem o nějakého dobrodince, co by se mne ptal, zda je všechno v pořádku. Nechtěla jsem plýtvat dechem na lhaní.

Takže ven jsem se dostala. Teď se už jen povezu v kočáře a pak mě Michell vyléčí. A pak budu moct řešit jestli neumřu na následky nějaké mizející dýky. Skvělý. Jasně. Zřejmě teď řešíme jednu možnost jak umřít za druhou. Ach jo, Ophélie, do čeho ses to namočila? napadá mě zoufale při představě, že nyní nečelím jedné bezprostřední možné smrti, ale několika.

Ale nejsem na to sama. Lucian mě nenechá umřít. Ne, na to už si to sám musel přiznat nakolik jsem se mu dostala pod kůži. Už není třeba tlačit na pilu, už to stačí jen nepokazit. Nezavdat mu důvod proč mě podezírat z čehokoliv.

Vzpomínky mi zaletí k tomu doku, kde poprvé narušil tu auru děsivého vůdce gangu, v jehož hře jsou pouhý postradatelný pěšák. Oproti tomu vyděšenému výrazu se slzami zmáčené tváři se za posledních několik týdnů událo spoustu změn. Ani já jsem už nepochybovala o tom, že mi propadl a byla jsem si tak naprosto jistá, že se pro mě vrátí s kočárem, byť mi přišlo, že tu stojím už samotnou věčnost. A celou tu dobu bojuji s touhou se pořádně nadechnout a tou pekelnou bolestí, kdykoliv udělám hlubší nádech. Začínám uvažovat o tom, zda toto není nějaká ochutnávka pekla, když kousek ode mne zastaví kočár.

Do tváří se mi nevrátila barva ani trochu. Nechám se odvést a sotva jsem schopná vůbec registrovat to, jak pomalu a opatrně se mnou manipuluje Lucian. I tak mi výstup do kočáru způsobí nemalé bolesti. Kousnu se do rtu a i přesto mi unikne přes rty bolestný sten. Když si konečně sednu, bojuji s černými skvrnkami tančícími na okraji mého zorného pole. Zhroucená na sedadle se dívám z okna a mrkám, abych ty předzvěsti odehnala.

Ještě chvilku musím vydržet. Ještě chvíli!

Ruce mám semknuté v pěst a opět se snažím chytnout rytmus mělkého dýchání. Otřásání kočáru mi příliš nepřilepší, ale měkké polstrování naštěstí dost tlumí nerovnosti cesty. Zapadlá v rohu kočáru se skelným pohledem upřeným ven se soustředím jen na sebe, když v tom Lucian promluví.

Než mě napadne cokoliv jiného, nevěřícně se uchechtnu.

"To budu brát jako lichotku," poznamenám vzápětí a obrátím na něj hlavu, abych si jej zkoumavě prohlédla, jak to sakra myslel. "Většinou jsou to bezduché doplňky do domu." Bolest mi nejspíše zatemnila úsudek, že takto snadno přiznávám svůj upřímný názor na toto téma.

"Co že jsi došel k tomuhle závěru?" vybídnu ho ať mluví. Třeba když se budu soustředit na něj, nebude ta bolest tak intenzivní. Nebo minimálně nebudu počítat vteřiny cesty.

”Upřímně, nevím, možná. Proto si myslím, že by bylo dobré se na všechno připravit. Štěstí přece přeje připraveným.” Stále si nejsem jistý, zda-li jí v této věci věřím. Možná nalezení dýky a potvrzení její skutečnosti by mi s tím mohlo pomoct. A pokud je dýka opravdu skutečná, bylo by rozumné se připravit a zjistit si o ní co nejvíc. Aspoň takto bych se zachoval já. Nemám v úmyslu ji bránit, pokud by se rozhodla pro jiný postup. Ovšem nebudu lhát, že by to mohlo ve mně vyvolat jisté pochybnosti.
”Pomůžu ti s tím. Nebudeš v tom sama.” Svá slova jsem myslel upřímně. Možná za to mohla zvědavost. Možná i samotné uvědomění si vlastních citů k ní. Bohužel mi nebyla lhostejná. Pořádně jsem tomu nerozuměl, ale věděl jsem jediné, že chci být u toho.

Když jsme společně zdolávali schody, svým způsobem jsem obdivoval odhodlání s jakým je dokázala sama vyjít. Bez toho, aby omdlela nebo ji následně nesl.
Zřejmě podobně jako já byla na bolest zvyklá. Bolest, která nám dokazovala, že jsme stále naživu.
Mlčel jsem. I když zpětně si uvědomuji, že jsem mohl něco říct. Přenést její myšlenky jinam. Jenže tohle je něco, co pořádně neznám. Nejsem moc hovorný typ. Nevím, co by se hodilo říct. A stejně už je to jedno. Zvládla to a to je hlavní.

Jsme venku a mezitím, co ona snad v bezpečí odpočívá a rozdýchává bolest, já hledám kočár.
Jsem nervózní, potom co se mé společnici stalo, jí nechci nechávat delší dobu bez dozoru. Ač za předpokladu, že by to celé jen hrála. Tak i za předpokladu, že se to skutečně stalo.

Naštěstí po necelých deseti minutách se mi podaří najít volný kočár a kočímu stačí pouze pohled na mně, nevyptává se a rovnou se rozjedeme směrem, kde by se měla nacházet Ophélie.

Mohu si ulevit, že tam na tom místě, na mně stále čeká a je při vědomí. Pomohu ji co nejopatrněji to půjde nasednout do kočáru. Jakmile jsme usazeni, dám kočímu adresu kde se nachází Michelle. Musí se mu nechat, že je rozumný a mlčí, otěžemi popožene koně k jízdě.
”Jsi jiná, než ostatní urozené paničky.” Nemyslím to jako výsměch, spíš v tom je patrný obdiv a jisté zaujetí.

Pokusím se vybavit si tu dýku. Jak už to se vzpomínkami bývá, některé detaily utkví v paměti mnohem lépe než jiné. Ale jsem si poměrně jistá, že tu dýku poznám, když ji znovu uvidím. Pokud tedy nebudu vybírat mezi dvaceti dýkami zdobenými rudými kameny, které se liší jen velikostí jednoho z kamenů. To už by byl problém.

"Viděla jsem ji jen krátce, ale myslím, že ano," odpovím jak už je u mne zvykem trochu nejistě. Ostatně ani nechápu, proč ji potřebujeme najít. Když se zarazím a pohlédnu na něj.

"Myslíš... že to bude mít další následky?" zeptám se když si schovává knihy do kabátu.

Ocením, že se netváří ani popuzeně, že jsem omezená pohybem. Nejspíš je mu jasné, že může být rád, že chodím. Nehraji si na hrdinku, ani na chudinku. Teď se prostě soustředím na to, abych vůbec ty pekelné schody vyšla. Přidržuji se ho a přitom se s každým krokem překonávám, když polykám bolest, co mi rezonuje tělem. Přesto se několikrát musím cestou zastavit. Zátylek mám zpocený, cítím jak se chlad otírá o můj krk s větší intenzitou, skoro jako kdyby na mne sahala sama smrt. Vzhledem k tomu, jak se cítím mizerně, předpokládám, že musím být opět bledá jako z konkurzu na kvalitní vápno. Během cesty mám dvakrát pocit, že už to nevydržím, že se tady prostě složím a umřu. Nedostane se mi žádné slovní podpory od Luciana, ale to, že mi s klidem dává čas a přidržuje mne je nakonec to, co mi jako podpora stačí. Z hlubin vnitřní síly, o které nemám ani potuchy, kde se vzala, se nakonec donutím jít vstříc bolesti a vystoupat zbytek schodů. V hlavě mám prázdno, všechno moje soustředění padá na to udržet se na nohou a nesesypat se pod tíhou té konstatní bolesti, co na mě útočí s každým nádechem a výdechem. 

Skoro nemohu uvěřit tomu, že se ocitnu na denním světle. Bolest není o nic menší, ale s paprsky slunce jemně hladící mnou bledou kůži, mám aspoň pocit, že nejsem na cestě do říše mrtvých, že jsem stále ještě naživu.

Pohlédnu na Luciana a nepatrně přikývnu na jeho otázku a opatrně se dotknu stěny rukou, abych měla další opěrný bod. 

"Jo, zvládnu, jdi," hlesnu heslovitě, jak se snažím šetřit s dechem.

Rozhodl jsem se ignorovat pocity, které mnou clomaly. Odsunul jsem je opět do pozadí a zabouchl za nimi ocelové dveře. Teď nebyly potřeba. Dělaly víc škody než užitku.
Neměl jsem nejmenší tušení, jestli jí mám věřit. Přišlo mi celé trochu přitažené za vlasy. Nicméně konečně se zmínila o tom, co byla ta věc a když se podívám na ono místo, kde by měla být ona dýka, je skutečně prázdné. Jenže samozřejmě, pokud tady už předtím byla, tak to mohla vzít a celé to prostě sehrála. I přestože mi tvrdí opak. Najednou je pro mně opravdu těžké o ní pochybovat.
Bylo by možné, že ta dýka byla nějakým způsobem magická a ty informace získala díky ní? Otázka na kterou zatím neznám odpověď. Třeba by nám byla s tím schopná pomoct Michelle, tedy za předpokladu, že mně nevodí za nos.
Notnou chvíli tedy mlčím a je na mně vidět, jak nad tím celým přemýšlím. Přepočítávám možnosti. Nakonec nade mnou vyhraje zvědavost z toho, jak to celé vlastně jen dopadne. Jak moc celý ten příběh vymyslela?

”Byla bys schopna mi tu dýku detailně popsat, abych jí mohl překreslit? Myslím, že by nám to mohlo pomoci. Například bychom se mohli zkusit poptat v tom muzeu.” Navrhnu jí a je jasné, že ten návrh bude zahrnovat, aby se toho ujala ona. Kdybych se ptal já, tak by nejspíš mohli pojmout nějaké podezření. Jenže narozdíl ode mně by mohla využít svoji krásnou tvářičku a když k tomu přidá nějaké kouzelná slůvka, kdo by jí jen odolal.
Bohužel ani já nejsem vůči ní imunní.

Převezmu od ní knihy a schovám je do kapsy kabátu. Cítím jejich tíhu. Aspoň něco z tohoto představení jsem získal… snad.

”V pořádku. Myslím, že si můžeme dovolit jít pomalu.” Není mi lhostejná a fakt, že jsem jí to zranění způsobil mně stále trápí. Takže jakmile mně požádá, abych jí vzal paruku, bez váhání tak učiním.
Když jdeme zpátky, snažím se jí podpírat a celkově jsem v její blízkosti. Dávám pozor kdyby náhodou padala, z důvodu že by se nějakým způsobem převážila či se jí celkově udělalo špatně.

Cesta nahoru nám mnohem víc času než předtím. Zhruba dvojnásobek. Mezitím si Ophélie dávala několik přestávek, aby rozdýchala bolest z toho, že udělala nepatřičný pohyb nebo se blbě nadechla. Celou dobu jsem trpělivě čekal a byl u ní nablízku. Mlčel jsem, protože jsem netušil, co bych řekl. Snažil jsem se přitom opět získat pevnou půdu pod nohama a zároveň se znovu dostat do své klasické role. Její předstíraná nebo opravdu skutečná smrt, mně úplně odzbrojila. Byl jsem před ní na můj vkus až nepříjemně dlouho nahý a zranitelný.
Nevyužila toho. Mohla zasadit smrtelnou ránu. Ozve se tichý hlásek, který se rozhodnu raději ignorovat. Stejně to k ničemu nevede. Jen má společnice ví, co se mnou zamýšlí.

Jakmile jsme venku dostanu Ophélii do bezpečí, tak aby nebyla tolik na očích. Zamknu přitom vchod do knihovny.
”Skočím pro kočár, zvládneš to tady sama chvíli?”

Překvapí mě, že nevidím reakci na můj dotek na jeho tváři. Hádám ale, že jeho starost a emoční otevřenost přesáhla to, čeho je Lucian schopen ukázat. Možná ztuhl stejně jako zvířátko, co někdo vezme poprvé do druhou a zahřeje ho dotekem. Nicméně to nechám být. Ostatně ani nechci, aby tohle mělo nějaké další pokračování.

Mlčky se zvedne, ale jde poměrně snadno v něm číst vysoká úroveň skepse. Nedivím se mu. Kdyby nebyl překvapen, nebo jinak zaražen tím, že zvládnu popsat ty knihy i kde jsou, byl by to hloupý blázen. A ač jsem Luciana považovala za hodně věcí, nikdy jsem ho neměla za hloupého blázna.

Sleduji, jak se vzdaluje jediný zdroj světla v místnosti a s ní i Lucian. Vyprovázím je pohledem a uvědomuji si, jak mne začne obklopovat tma. Temnota se kolem mne omotá a chlad z této podzemní místnosti si najednou uvědomím ještě zřetelněji. Lucian zajde za vzdálenější regál a najednou nevidím nic. Je to zvláštní, ale stále se nebojím. Soustředím se na mělké dýchání, přejíždím prsty po látce mých šatů a naslouchám jeho krokům a tiššímu šustění knih a papíru, když to místo prohledává. Netrvá to dlouho a opět začnu slabě vidět, jak se Lucian vynoří zpoza regálů s knihami. Všímám si, že v ruce třímá několik knih a jeden pergamen.

Našel je. Skutečně tam byly, napadne mne.

Mlčky si je převezmu a začnu si je prohlížet. Ta jména jsou naprosto správně, ty barvy, tvary, velikosti, všechno sedí. Prsty přejedu po obale jedné z nich, abych se ujistila, že je skutečná. Vím, že mi položil otázku, ale chvíli váhám s odpovědí.

"Nevím. Absolutně netuším," přiznám nakonec popravně a vzhlédnu k němu od knih. "Prostě jsem to najednou věděla. Vím, že to nedává smysl. Taky to nechápu. Ale... něco podobného jsem cítila když jsem vybírala ty dveře, nebo když jsem šla a vzala tu dýku-" pokračuji a volnou rukou ukáži k tomu místu, kde měla být dýka vystavená. Zamračím se, jak si vzpomenu, jak prostě ta dýka zmizela. "Nemyslím si, že bych tady skutečně někdy byla. Zbytek místa mi není povědomý."

Nenechám se dvakrát pobízet, abych mohla odsud odejít. Přikývnu. Nezdráhám se ani tentokrát využít jeho pomoc. S jistotou mohu už říct, že mi jeho blízkost nedělá špatně od žaludku. Dneska jsem se o něj opírala a cítila hned vedle sebe už mnohokrát. Během vstávání několikrát syknu, než se mi povede zvednout. Podám mu ony knihy. Udělám zkusmo krok a potom další.

"Vypadá to, že ano, jen asi půjdu pomaleji," zhodnotím svůj stav. Chladný vzduch na mé hlavě mi připomene, že na sobě nemám paruku, co jsem si brala ráno. "Mohla bych tě poprosit? Podal bys mi tu paruku? Nechci tady po sobě nic zanechávat."

Mlčky se opatrně postavím na nohy. Vezmu si louči, která představuje jediný zdroj světla a vydám se směrem, který mi řekla. Jsem víc než zvědavý. A je to právě ona zvědavost, které mně žene kupředu, přitom co se ve mně mísí pocity, od skepticismu po obavy o její zdraví.

Když však skutečně naleznu onu knihu v regále a vypadá úplně přesně podle jejího popisu, následně i svitek, obavy o ní se prohloubí. Avšak i přesto se objeví tichý hlásek pochybností, který naznačuje, že tu už mohla předtím být. Mohla si ty knihy zapamatovat, stejně jako divadelní text. Nemluvě o tom, že je dost dobrá herečka. Možná to celé byl jenom dokonalý herecký výstup, kterým ve mně chtěla probudit nějaké pocity. Kdo by nechtěl mít ďábla na své straně?

Jenže zvládla by něco takového sehrát? Vždyť skutečně nedýchala. Srdce jí netlouklo. I když mohla si podobně jako v divadelním představení postava, kterou hrála, vzít onen lektvar. Lektvar kvůli kterému bude vypadat jako mrtvá. A já jsem jako ten největší hlupák na to celé skočil. Na co jsem proboha přitom myslel? Na to, že by na tomto prokletém místě mohl někdo beze strachu milovat monstrum, kterým jsem byl? Zas jsem si dovolil být tak hloupě naivní. Úplně jsem přitom zapomněl, že právě kvůli jejímu talentu a vzhledu oběti, která potřebuje zachránit, jsem si právě ji vybral.

Rozhodnu se však pokračovat v její hře, abych zjistil kam je až ochotna zajít. Jestli byla hra na smrt prvním krokem, co bude dál následovat?
A tak jsem se získanými věcmi vrátil zpátky k ní. Věnoval jí přitom rozpačitý pohled.
”Jak víš, že to je právě to co potřebujeme? A hlavně, jak jsi věděla, kde to mám hledat?” Podám jí obě knihy, které pochopitelně nejsem schopen přečíst, protože ten jazyk mi nic neříká. Jak příhodné. Zařídit to, abych jí ve všem potřeboval.
Jestli mi předtím srdce bušilo a dávalo najevo, že jej stále mám, teď se pomalu měnilo zpátky v kámen.
”Nicméně teď bychom tě měli vzít k léčitelce.” S tím se opatrně k ní skloním, abych byl připraven jí pomoct vstát.
”Budeš schopná jít?” Zvláštní, tuhle otázku jí za tento den pokládám už podruhé.

Snažím se to celé zpracovat. Co bylo skutečné, co přelud a co to celé sakra znamená? Hlavu mám stále zvláštně lehkou, jako kdybych měla každou chvíli omdlít, ale bolest v hrudníku mě bezpečně drží vzhůru. Musím se nutit k soustředění. Odvrátím pohled od dýky, abych pohlédla na Luciana, když se tak zkroušeně přiznává opět k tomu, že mi ta žebra zlomil on.

Tak tebe do klece už chytat nemusím, ty už jsi za sebou zamkl dvířka a zahodil klíč... Snad jsem se sama ale do nějaké klece nezavřela i já.

"Já vím, Luciane," pronesu konejšivě, protože vím, že přesně něco takového teď potřebuje a chce. A protože jsem divadelník, podpořím to ještě gestem ruky, kterou zvednu a položím mu ji na tvář. Palcem něžně setřu již téměř zaschlou cestičku po slzách. Nakonec zašeptám znovu s odpuštěním: "Já vím."

Ruku pak stáhnu a pokusím se s jeho pomocí posadit. Bolí to jako čert, a tak se neostýchám a plně jej využívám jako oporu. Když už sedím rovně a dýchám jen povrchově a spíše do břicha, je to snesitelné. Očima opět zavadím o místo, kde ležela dýka. Ale po té jakoby se slehla zem. Pokud vůbec někdy existovala. Než začnu přemýšlet o tom, že skutečně blázním, uvědomím si, slyším přitom jak se snaží konejšit mně, ale tak trochu mám podezření, že tím konejší i sebe. Nejspíš podvědomě přemýšlí nad tím jak se tou cestou k Michelle zpozdí a jak moc dlouho bude trvat než se sem zvládnu vrátit, abych mu pomohla s hledáním informací. Nejspíš bude opět potřebovat pomoc s překladem.

"Ano, to bych byla opravdu ráda," souhlasím s plánem nechat mě uzdravit rychleji než konvenčním léčením pomocí tinktur a doktorů. Pouštění krví jsem nesnášela. A Michellin pokoj a její vřelá starost a náruč by byla něco, co bych teď také uvítala. Přesto se rozhodnu ještě chvíli setrvat.

"Nejdřív bychom ale měli vzít něco s sebou. Netuším sice jak dlouho jí to zabere, ale ať ta cesta sem není nadarmo," pronesu sice tiše, ale rozhodně. Zamyšleně bloudím pohledem po regálech a následuji onen zvláštní instinkt, který mi radí, kde hledat to, co potřebujeme. Po chvíli ticha poukáži na louči pohozenou na kamenné zemi, jež ještě hoří.

"Mohl by sis vzít tu louči a dojít se podívat tam do toho regálu? Bude tam modrá kniha se stříbrným nápisem Eylana Ignis, pokud tam bude, vezmi ji. Když se pak otočíš bude v nejnižší polici smotaný starý svitek s červeným provázkem stažený a pak..." začnu Lucianovi popisovat cestu k několika knihám a pergamenům, co vím, že potřebujeme. Lehce se přitom mračím soustředěním, jak si na ty názvy vzpomínám, jak si vybavuji jejich vzhled a uložení jako kdybych tu někdy byla. Nepřijde mi to pravděpodobné, ale rozhodnu se poslechnout ten instinkt.

"Počkám tu a trochu se zatím vzpamatuji," zakončím pak a sama jsem překvapená, jak jsem ochotná a klidná, když navrhuji, že potkám v černo-černé tmě než se vrátí se světlem.

Upsala ďáblu? Nemám sebemenších potuchy o čem to mluví. Nicméně to přikláním k tomu, že je to asi určitý druh šoku a když mně vidí, tak si to nějakým způsobem spojila. Nejspíš je jen zmatená. Hlavní však je, že je naživu.
Stále tomu nemohu uvěřit a tak jsem si byl nucen ověřit onu skutečnost. Nevím, co to má na svědomí jestli nějaká vyšší moc nebo skutečně jak sama tvrdí, že za to může ďábel. Teď to není však důležité. A pokud by to byl přece jen skutečný ďábel, společně se s tím nějakým způsobem vypořádáme.
Teď zpátky k tomu důležitému. Dýchá. To dýchání jí kvůli mně bolí. Jenže byl jsem opravdu zoufalí a neodhadl jsem svoji sílu. Nechtěl jsem ji ublížit. Snažil jsem se o opak. Nicméně vidět v její dokonalé tváři bolestivý úšklebek mně ničí.
”To budeš mít. Já… slyšel jsem křupnutí. Myslel jsem, že se mi to zdá. Zatraceně… já ti opravdu nechtěl ublížit.” Pronesu s neskrývaným zoufalostím v hlase.
Dal jsem jí své slovo, že se nic nestane a za dnešní den jsem už dvakrát zklamal.

Její další slova opět nedávají smysl. Obzvláště, když se podívá přitom jistým směrem. Vůbec nic tam nevidím. Začínám mít o ní opravdový strach. Měl bych jí okamžitě odvézt za Michelle, ta se na ni podívá a dá jí dohromady. Jenže jsem se dostali tak blízko a určitě tu jsou informace, které by se nám mohly hodit. Jenže ona je zraněná a já jí nechci trápit tím, že se tu zdržíme.
”Jsi zpátky a to je hlavní.” Pokouším se jí konejšit, ale přijde mi, že tak konejším i sám sebe. Opět se podívám na to místo, kde by se dle jejího vyprávění mělo nacházet něco, co jí to zapříčinilo, ale nic tam nevidím. Pokud se tam znovu také podívá, tak sem tam už dýka nenachází.
”Jistě.” S tím ji velmi opatrně, co jsem jen schopen, pomohu se posadit.

”Měl bych tě vzít za Michelle.” Pronesu rozhodně. Už jsem o ní málem přišel. Udělám vše proto, aby se to neopakovalo a tohle za to nestojí. Nechci to znovu zažít. Nezáleží mi na tom, že bychom tady něco našli. Ne, když je v takovém stavu.