Andor.cz - Dračí doupě online

Překvapí mě, že nevidím reakci na můj dotek na jeho tváři. Hádám ale, že jeho starost a emoční otevřenost přesáhla to, čeho je Lucian schopen ukázat. Možná ztuhl stejně jako zvířátko, co někdo vezme poprvé do druhou a zahřeje ho dotekem. Nicméně to nechám být. Ostatně ani nechci, aby tohle mělo nějaké další pokračování.

Mlčky se zvedne, ale jde poměrně snadno v něm číst vysoká úroveň skepse. Nedivím se mu. Kdyby nebyl překvapen, nebo jinak zaražen tím, že zvládnu popsat ty knihy i kde jsou, byl by to hloupý blázen. A ač jsem Luciana považovala za hodně věcí, nikdy jsem ho neměla za hloupého blázna.

Sleduji, jak se vzdaluje jediný zdroj světla v místnosti a s ní i Lucian. Vyprovázím je pohledem a uvědomuji si, jak mne začne obklopovat tma. Temnota se kolem mne omotá a chlad z této podzemní místnosti si najednou uvědomím ještě zřetelněji. Lucian zajde za vzdálenější regál a najednou nevidím nic. Je to zvláštní, ale stále se nebojím. Soustředím se na mělké dýchání, přejíždím prsty po látce mých šatů a naslouchám jeho krokům a tiššímu šustění knih a papíru, když to místo prohledává. Netrvá to dlouho a opět začnu slabě vidět, jak se Lucian vynoří zpoza regálů s knihami. Všímám si, že v ruce třímá několik knih a jeden pergamen.

Našel je. Skutečně tam byly, napadne mne.

Mlčky si je převezmu a začnu si je prohlížet. Ta jména jsou naprosto správně, ty barvy, tvary, velikosti, všechno sedí. Prsty přejedu po obale jedné z nich, abych se ujistila, že je skutečná. Vím, že mi položil otázku, ale chvíli váhám s odpovědí.

"Nevím. Absolutně netuším," přiznám nakonec popravně a vzhlédnu k němu od knih. "Prostě jsem to najednou věděla. Vím, že to nedává smysl. Taky to nechápu. Ale... něco podobného jsem cítila když jsem vybírala ty dveře, nebo když jsem šla a vzala tu dýku-" pokračuji a volnou rukou ukáži k tomu místu, kde měla být dýka vystavená. Zamračím se, jak si vzpomenu, jak prostě ta dýka zmizela. "Nemyslím si, že bych tady skutečně někdy byla. Zbytek místa mi není povědomý."

Nenechám se dvakrát pobízet, abych mohla odsud odejít. Přikývnu. Nezdráhám se ani tentokrát využít jeho pomoc. S jistotou mohu už říct, že mi jeho blízkost nedělá špatně od žaludku. Dneska jsem se o něj opírala a cítila hned vedle sebe už mnohokrát. Během vstávání několikrát syknu, než se mi povede zvednout. Podám mu ony knihy. Udělám zkusmo krok a potom další.

"Vypadá to, že ano, jen asi půjdu pomaleji," zhodnotím svůj stav. Chladný vzduch na mé hlavě mi připomene, že na sobě nemám paruku, co jsem si brala ráno. "Mohla bych tě poprosit? Podal bys mi tu paruku? Nechci tady po sobě nic zanechávat."

Mlčky se opatrně postavím na nohy. Vezmu si louči, která představuje jediný zdroj světla a vydám se směrem, který mi řekla. Jsem víc než zvědavý. A je to právě ona zvědavost, které mně žene kupředu, přitom co se ve mně mísí pocity, od skepticismu po obavy o její zdraví.

Když však skutečně naleznu onu knihu v regále a vypadá úplně přesně podle jejího popisu, následně i svitek, obavy o ní se prohloubí. Avšak i přesto se objeví tichý hlásek pochybností, který naznačuje, že tu už mohla předtím být. Mohla si ty knihy zapamatovat, stejně jako divadelní text. Nemluvě o tom, že je dost dobrá herečka. Možná to celé byl jenom dokonalý herecký výstup, kterým ve mně chtěla probudit nějaké pocity. Kdo by nechtěl mít ďábla na své straně?

Jenže zvládla by něco takového sehrát? Vždyť skutečně nedýchala. Srdce jí netlouklo. I když mohla si podobně jako v divadelním představení postava, kterou hrála, vzít onen lektvar. Lektvar kvůli kterému bude vypadat jako mrtvá. A já jsem jako ten největší hlupák na to celé skočil. Na co jsem proboha přitom myslel? Na to, že by na tomto prokletém místě mohl někdo beze strachu milovat monstrum, kterým jsem byl? Zas jsem si dovolil být tak hloupě naivní. Úplně jsem přitom zapomněl, že právě kvůli jejímu talentu a vzhledu oběti, která potřebuje zachránit, jsem si právě ji vybral.

Rozhodnu se však pokračovat v její hře, abych zjistil kam je až ochotna zajít. Jestli byla hra na smrt prvním krokem, co bude dál následovat?
A tak jsem se získanými věcmi vrátil zpátky k ní. Věnoval jí přitom rozpačitý pohled.
”Jak víš, že to je právě to co potřebujeme? A hlavně, jak jsi věděla, kde to mám hledat?” Podám jí obě knihy, které pochopitelně nejsem schopen přečíst, protože ten jazyk mi nic neříká. Jak příhodné. Zařídit to, abych jí ve všem potřeboval.
Jestli mi předtím srdce bušilo a dávalo najevo, že jej stále mám, teď se pomalu měnilo zpátky v kámen.
”Nicméně teď bychom tě měli vzít k léčitelce.” S tím se opatrně k ní skloním, abych byl připraven jí pomoct vstát.
”Budeš schopná jít?” Zvláštní, tuhle otázku jí za tento den pokládám už podruhé.

Snažím se to celé zpracovat. Co bylo skutečné, co přelud a co to celé sakra znamená? Hlavu mám stále zvláštně lehkou, jako kdybych měla každou chvíli omdlít, ale bolest v hrudníku mě bezpečně drží vzhůru. Musím se nutit k soustředění. Odvrátím pohled od dýky, abych pohlédla na Luciana, když se tak zkroušeně přiznává opět k tomu, že mi ta žebra zlomil on.

Tak tebe do klece už chytat nemusím, ty už jsi za sebou zamkl dvířka a zahodil klíč... Snad jsem se sama ale do nějaké klece nezavřela i já.

"Já vím, Luciane," pronesu konejšivě, protože vím, že přesně něco takového teď potřebuje a chce. A protože jsem divadelník, podpořím to ještě gestem ruky, kterou zvednu a položím mu ji na tvář. Palcem něžně setřu již téměř zaschlou cestičku po slzách. Nakonec zašeptám znovu s odpuštěním: "Já vím."

Ruku pak stáhnu a pokusím se s jeho pomocí posadit. Bolí to jako čert, a tak se neostýchám a plně jej využívám jako oporu. Když už sedím rovně a dýchám jen povrchově a spíše do břicha, je to snesitelné. Očima opět zavadím o místo, kde ležela dýka. Ale po té jakoby se slehla zem. Pokud vůbec někdy existovala. Než začnu přemýšlet o tom, že skutečně blázním, uvědomím si, slyším přitom jak se snaží konejšit mně, ale tak trochu mám podezření, že tím konejší i sebe. Nejspíš podvědomě přemýšlí nad tím jak se tou cestou k Michelle zpozdí a jak moc dlouho bude trvat než se sem zvládnu vrátit, abych mu pomohla s hledáním informací. Nejspíš bude opět potřebovat pomoc s překladem.

"Ano, to bych byla opravdu ráda," souhlasím s plánem nechat mě uzdravit rychleji než konvenčním léčením pomocí tinktur a doktorů. Pouštění krví jsem nesnášela. A Michellin pokoj a její vřelá starost a náruč by byla něco, co bych teď také uvítala. Přesto se rozhodnu ještě chvíli setrvat.

"Nejdřív bychom ale měli vzít něco s sebou. Netuším sice jak dlouho jí to zabere, ale ať ta cesta sem není nadarmo," pronesu sice tiše, ale rozhodně. Zamyšleně bloudím pohledem po regálech a následuji onen zvláštní instinkt, který mi radí, kde hledat to, co potřebujeme. Po chvíli ticha poukáži na louči pohozenou na kamenné zemi, jež ještě hoří.

"Mohl by sis vzít tu louči a dojít se podívat tam do toho regálu? Bude tam modrá kniha se stříbrným nápisem Eylana Ignis, pokud tam bude, vezmi ji. Když se pak otočíš bude v nejnižší polici smotaný starý svitek s červeným provázkem stažený a pak..." začnu Lucianovi popisovat cestu k několika knihám a pergamenům, co vím, že potřebujeme. Lehce se přitom mračím soustředěním, jak si na ty názvy vzpomínám, jak si vybavuji jejich vzhled a uložení jako kdybych tu někdy byla. Nepřijde mi to pravděpodobné, ale rozhodnu se poslechnout ten instinkt.

"Počkám tu a trochu se zatím vzpamatuji," zakončím pak a sama jsem překvapená, jak jsem ochotná a klidná, když navrhuji, že potkám v černo-černé tmě než se vrátí se světlem.

Upsala ďáblu? Nemám sebemenších potuchy o čem to mluví. Nicméně to přikláním k tomu, že je to asi určitý druh šoku a když mně vidí, tak si to nějakým způsobem spojila. Nejspíš je jen zmatená. Hlavní však je, že je naživu.
Stále tomu nemohu uvěřit a tak jsem si byl nucen ověřit onu skutečnost. Nevím, co to má na svědomí jestli nějaká vyšší moc nebo skutečně jak sama tvrdí, že za to může ďábel. Teď to není však důležité. A pokud by to byl přece jen skutečný ďábel, společně se s tím nějakým způsobem vypořádáme.
Teď zpátky k tomu důležitému. Dýchá. To dýchání jí kvůli mně bolí. Jenže byl jsem opravdu zoufalí a neodhadl jsem svoji sílu. Nechtěl jsem ji ublížit. Snažil jsem se o opak. Nicméně vidět v její dokonalé tváři bolestivý úšklebek mně ničí.
”To budeš mít. Já… slyšel jsem křupnutí. Myslel jsem, že se mi to zdá. Zatraceně… já ti opravdu nechtěl ublížit.” Pronesu s neskrývaným zoufalostím v hlase.
Dal jsem jí své slovo, že se nic nestane a za dnešní den jsem už dvakrát zklamal.

Její další slova opět nedávají smysl. Obzvláště, když se podívá přitom jistým směrem. Vůbec nic tam nevidím. Začínám mít o ní opravdový strach. Měl bych jí okamžitě odvézt za Michelle, ta se na ni podívá a dá jí dohromady. Jenže jsem se dostali tak blízko a určitě tu jsou informace, které by se nám mohly hodit. Jenže ona je zraněná a já jí nechci trápit tím, že se tu zdržíme.
”Jsi zpátky a to je hlavní.” Pokouším se jí konejšit, ale přijde mi, že tak konejším i sám sebe. Opět se podívám na to místo, kde by se dle jejího vyprávění mělo nacházet něco, co jí to zapříčinilo, ale nic tam nevidím. Pokud se tam znovu také podívá, tak sem tam už dýka nenachází.
”Jistě.” S tím ji velmi opatrně, co jsem jen schopen, pomohu se posadit.

”Měl bych tě vzít za Michelle.” Pronesu rozhodně. Už jsem o ní málem přišel. Udělám vše proto, aby se to neopakovalo a tohle za to nestojí. Nechci to znovu zažít. Nezáleží mi na tom, že bychom tady něco našli. Ne, když je v takovém stavu.

Rozechvěle vydechnu a pootevřu rty, abych se pokusila zjistit, zda dýchání ústy bude méně bolestivé. Nemám síly mu odpovědět na jeho poznámku o jeho teplotě. V těch prvních chvílích totiž zkouším, co si vůbec mohu dovolit a za co že jsem to prodala svou duši. Štěstí se na mne zlehka usměje, protože zvládnu hýbat prsty u nohou, byť mají omezenou pohyblivost díky botám, a prsty na ruce mě také poslouchají. Posunu si dokonce jednu ruku až na břicho.

Až když se ujistím, že moje tělo funguje, jen je neskutečně oslabené a bolestivé, zaostřím na Lucianovu tvář, která je nezvyklo blízko té mé. On sám je nezvykle blízko. Vidím jej příliš ostře, kvůli čemuž si všímám jednotlivých drobných jizev na jeho obličeji a zasychajících stop po slzách, které se ve světle louče lesknout. Slzy které prolil kvůli mne. Téměř mě drtí v tom intenzivním objetí, ale uvědomuji si, že kdyby to nedělal, spadla bych zpět na zem.

"Promiň, že ti kazím plány, ale jsem živá. Stačilo se jen upsat ďáblu," vydechnu tiše a polknu. "A s tím už mám ostatně zkušenosti." Chtěla jsem se pousmát, ale nepovedlo se mi to. Obličej mi opět zkřiví bolest.

Jeho rozklepaná ruka se dotkne mé tváře a pak přejede k mým rtům. Otevřu opět oči a k všem těm zraněním hrudníku, co cítím při nádechu a výdechu se přidá i ostrá bolest v místě, kde má být srdce. Ten jeho neuvěřitelně zmatený, úlevný a - bože můj - zamilovaný pohled je tak intenzivní, že jsem jej nikdy neviděla nikoho zahrát na jevišti ani z poloviny tak skutečně. Ačkoliv jsem se posledních několik dní snažila vetřít Lucianovi pod kůži, vidět tu emoci v jeho očích tak hluboce zarytou a tak intenzivní ve mně probouzí pochybnosti a výčitky.

"Já," hlas se mi i přes šepot zlomí. Nadechnu se příliš prudce a pocítím další explozi bolesti. Zakryji svůj obličej do jeho hrudníku, abych unikla jak bolesti, tak tomu pohledu. Tiše syknu bolestí. Rukou sevřu látku jeho šatů a křečovitě je chvíli držím, než se mi podaří uklidnit dech a zmírnit tak bolest. "Asi mám zlomená žebra."

Vzápětí se mi dostane i důvodu, proč cítím tak ostrou bolest v hrudníku vždy když se pokusím dýchat více než mělce. Pomalu pustím látku ze svých prstů a přestanu skrývat tvář v jeho hrudi. Pomalu a soustředěně otočím hlavou tak, abych viděla kolem sebe. A ano, skutečně vidím tu dýku, ležet kousek ode mne na zemi.

"Volalo mne to, nemohla jsem s tím nic dělat, sebralo mi to vůli," šeptám Lucianovi vysvětlení a sama se tak nutím na všechno vzpomenout. "Vzala jsem to do ruky a pak jsem byla-" pokračuji a pak umlknu.

"A pak jsem vzpomněla si jak vypadá peklo," řeknu mlhavě se zastřeným hlasem. Rty se mi rozechvějí, ale já je rychle semknu, abych tu svou slabost potlačila. Nechci se nechat přemoct emocemi. Ne tady, ne před ním, ne teď.

"Myslím... myslím, že mohu sedět, pomůžeš mi, prosím?" požádám Luciana.

Stále jsem objímal její tělo. Tisknul se k němu, chránil jej před vychladnutím, jako kdybych snad věřil tomu, že bych jí tím byl schopen přivést zpátky. Slzy se už přestaly řinout z mých očí. Nikdy jsem nevěřil tomu, že budu schopen pláče. A i přesto jsem pořád na tváři cítil jejich přítomnost, cestičky které za sebou zanechali. Připadal jsem si tak neskutečně prázdný. Jako kdyby veškeré mé touhy, motivace, najednou zmizeli s ní.
Bolí mně u srdce, což jsem myslel, že je nemožné. A přesto se to děje.

Takže mně vlastně ani nepřekvapilo, že jsem zaslechl její hlas. Nebylo to poprvé, co se mi něco takového stalo, když někdo důležitý v mém životě zemřel.
Nepouštěl jsem jí, oči jsem měl však stále zavřené. Bál jsem toho, že bych spatřil ty její bez života. Tak jak jsem to vídával u ostatních.
”Zvláštní. Čekal bych, že budeš předpokládat, že budu žhavý. Přeci jenom jsem ďábel.” Neodolám nutkání na něco tak absurdního reagovat.
Ten rozhovor je zvláštní. Nejen tím, že dokáže vnímat teplo. Ale také tím, že mně neobviňuje jako ostatní z vlastní smrti. Což mně donutí otevřít oči.

Naše pohledy se střetnou a v těch mých spatří zmatení, úlevu a ždibíček naděje. Nemluvě o tom, že si může všimnout i rudých očí z pláče.
Vůbec tomu nerozumím. Zemřela. Nepodařilo se mi ji přivést zpátky a i přesto na mně hledí a promlouvám ke mně. Nemluvě o tom, že se jí tvář zkřivila bolestí z pravděpodobně zlomených žeber. Mrtví by neměli cítit bolest.
”Bylas… máš být mrtvá… Nedýchala jsi.” Rozklepanou ruku jí položím na tvář, která je stále hřejivá a tak neskutečně hebká. Pohybem se dotknu jejich rtů, tak abych cítil vzduch, jež bude vycházet z jejího nosu.
”Já… omlouvám se… snažil jsem se tě přivést zpátky.” Omluvím se jí, když spatřím jak se tvář opět křivý bolestí.

Klečela jsem u stoličky a v drobných natažených rukách do prostoru jsem držela na otevřených dlaních knihu s červenými deskami a zlatým písmem vyvedený nápis Etika pro mladé dámy a jiné životní nezbytnosti, kterou napsal Erik Sonnersby. Ta kniha měla 384 stránek, přesně 36 ilustrací, byla vydaná před 40 lety. Byla to první kniha, kterou jsem se kdy naučila nazpaměť. Na natažených rukách, přes které jsem dostávala 10 ran bičem, jsem musela knihu udržet. Nesměla spadnout, nesmělo se jí nic stát. To by totiž znamenalo, že si ji nevážím, že nechápu důležitost slušného vychování. Pak by byl výprask ještě horší. A tak jsem s očima zaplněnýma slzami sledovala knihu a upírala všechny svoje síly k tomu, aby nespadla. Zuby jsem měla pevně stisknuté, abych se připravila na další z ran, ruce už mě pálily a byly zarudlé podrážděním od jednotlivých šlehnutí.

Ale rána nepřišla?

Bylo to špatně. Věděla jsem to, že tak to být nemělo. Měla jsem těch ran pocítit ještě pět. Pak měl přijít otec, zeptat se, co jsem zase provedla, načež by matka odpověděla, jak jsem zlomyslně rozbila její oblíbenou vázu a snažila se to hodit na sestru. Otec by vynesl svůj vlastní rozsudek že jsem horší než kdejaké zavšivené divoké dítě z ulice. Pak jsem měla se za svou lež odčinit tím, že bych si vytřela ústa hadrem na podlahu - tu chuť si vybavuji naprosto jasně zakusila jsem ji více než jednou - a až pak bych se mohla rodičům pokorně omluvit a poděkovat jim za jejich disciplinování mě.

Ale protože vím, že je lepší mlčet a snášet trest, než se mu postavit, trvalo mi, než jsem se odvážila zvednout své uslzené oči od knihy. Matka tam stála v rozpřahu, ale bič zůstával stejně jako ona na místě. Její zápěstí svíral vysoký, hubený a bledý muž s jasně rudýma očima. Dětské oči devítileté slečny, kterou jsem tehdy byla, ho neznaly, ale přesto mi přišel povědomí.

Ďábel? napadne mnou mysl a najednou mi nebylo devět a neměla jsem svoje fialkové šaty s pentlí a vlasy spletené do copu. Ne, jsem již dospělá a mám na sobě šaty s postarším pláštěm, který jsem si dnes ráno vzala, abych zapadla kamkoliv po městě a nepřitahovala příliš pozornost. Moje zlatavé vlasy jsou zakryté parukou. Vím, čí tvář na mě hledí, byť ty oči jsou naprosto jiné, děsivější. Lucian.

Zachvěji se při uvědomění, že mi sice pomohl, ale budu mu dlužit svou duši. Uhnu pohledem. Matka zmizí, i její bič, stejně jako kniha na mých rukách se vypaří jako kdyby nikdy nebyla. Stále klečím na zemi a nejistě stáhnu ruce k sobě, když už je nemusím mít natažené pro další trest. Místnost zmizela a já vidím pod sebou temné sklo.

Jeho slib pronesený do ticha potemnělé místnosti ji bezpečně naplní. Zaplaví mě naprosto skálopevná jistota, že to myslí vážně a že tomu tak skutečně bude. Zvednu k němu pohled očí. Jeho rudé oči s pekelným ohněm jen dokazují to, že mluví pravdu. Opravdu tomu bude jinak. A bude mne to stát jen mou duši. Neváhám, ale pomalu a plynule ho vezmu za ruku. Nejdřív se postavím na svoje nohy. Dívám se mu celou dobu do tváře. Nasávám tu jistotu do sebe. Pak mu potřesu rukou na stvrzení dohody.

Zmizí a já se ocitnu v temnotě sama. Rozhlédnu se kolem. Nikde nic není. Ale poprvé snad v životě mě ta temnota neděsí. Ochrání mne, temnota bude na mé straně. Vykročím kupředu klidným pevným krokem a dívám se pouze před sebe do temnoty. Neznám sice cestu, ale vím, že se odsud dostanu, stačí jen jít, a tak jdu.

Netrvá to moc dlouho a já si musím začít trochu clonit oči, aby mě zář ze dveří neoslepovala. Neváhám. Pouze zvolním krok, abych si zvykla trochu víc na světlo, a pak vstoupím do světla. Zpět do života a bolesti. Vnímám svoje tělo na zemi, dýchám jenom mělce, aby to tolik nebolelo, a vnímám, jak mě kdosi k sobě vroucně tiskne. Není těžké odhadnout, kdo to je. Není na světě moc lidí, kteří by takto zoufale k sobě tiskly mé tělo, kdybych byla v bezvědomí, či snad mrtvá. Vlastně se obávám, že Lucian je asi jediný. Rozhodně jediný živý člověk.

"Vždycky jsem si myslela, že na dotek budeš chladný," zašeptám než přinutím i oči se otevřít a rozhlížet se s mrkáním po tom bolestivém světě.

"A zatím tvoje objetí je to nejteplejší, co jsem zažila za roky," vydechnu a zkřiví se mi pohled bolestí, když se nadechnu víc než jen trochu. Cítím, že nemám na hlavě už ani paruku. Hlava není tak těžká, naopak mám pořád pocit, že je dost odlehčená. Proto se nepokusím hned posadit.

Nedýchala. Necítil jsem její tep. Cloumala mnou panika. Stále jsem tomu nemohl uvěřit, že je mrtvá. A že jsem to byl já, kdo má její smrt na svědomí. Kdybych ji tam jen neposílal samotnou, nemusela by se toho jedu napít.

Po několika marných pokusech ji přivést zpátky do světa živých. Bezvýsledně a kdy mám takový nepříjemný pocit, že jsem napáchal víc škody.
Avšak si stále nejsem jistý, jestli to křupnutí bylo skutečné nebo se odehrávalo pouze v mé hlavě. Tak či onak mé snažení bylo k ničemu.
Je mrtvá… mrtvá… mrtvá.

Seděl jsem na zemi a držel její nehybné tělo v náručí, objímal ho. Byl jsem jí tak blízko, jak ještě nikdy za jejího života. Po očích mi stékaly slzy. Položil jsem jí rty na čelo a vtiskl jí polibek. Byla tak hebká. To mně tak neskutečně překvapilo. Její tělo bylo ještě teplé, ale byla jen otázka času než z ní teplo a poslední památka na to, že byla kdy naživu, vyprchá.
Byl to zvláštní pocit, jí tak to vidět. Vypadala jako kdyby spala. Žádná známka smrtelného zranění nebyla patrná na první pohled. Musel jsem uznat, že to byla jedna z těch lepších smrtí.
Další mrtvý v mém okolí. Nakonec všichni v mém okolí zemřou. Nositel smrti. Mě je souzeno takhle trpět.
Možná jsem s tím měl počítat. I přestože jsem se tomu sebevíc bránil, dostala se mi pod kůži a začala pro mě být důležitou. Byla jen otázkou času, že se jí něco mělo stát. Mohl jsem tomu zabránit. Mohl jsem se s ní přestat vídat. Tak bych ji možná ochránil před svým prokletím. Jenže na to už bylo pozdě.

***

Noční můra pokračovala ještě chvíli, než se očekávaný další dopad biče nekonal. Ruka matky byla zachycena něčí rukou. Někdo další se tu objevil a rozhodl se ti pomoct. Něco ti říkalo, že takhle to skutečně nebylo. Že to má být jinak.
Pohlédla jsi koutkem oka na svého zachránce a spatřila tolik povědomou tvář. Trvalo ti delší chvíli, než ti došlo o koho se jedná. Že to je samotný ďábel, který se ti rozhodl pomoct a ty mu teď budeš dlužit svou duší.

Najednou ses s ním ocitla v naprosto temné místnosti. Kdy ti přišlo, že podlaha je ze skla, ale i v něm se održela temnota.
”Dávám ti slovo, že odteď bude tvůj život jiný.” Nemáš vůbec žádné pochybnosti o jeho slovech. I přestože je příšerný člověk, který dělal ty nejhorší věci na které se jen bojíš pomyslet, tak ti ještě nikdy nelhal. Pravda se zračí v jeho očí. Natáhne k tobě ruku, aby svá slova stvrdil tímto jednoduchým gestem.
A jakmile tak učiníš, tak zmizí. Chvíli bloudíš v černotě sama. Avšak nepanikaříš, protože víš že se odsud dostaneš. Což také stane, když dorazíš ke dveřím ze světla, kdy ti chvíli trvá si zvyknout na tu zář.

Probudíš se na zemi, bolí tě dýchat a cítíš, jak tě někdo objímá.

Lucian vybere dveře, co jsem označila jako správné já. Obávám se, že netuší, jak moc tipuji, není to žádné vytesané heslo knihovníků, nebo tak něco. Navíc vysvětleních pro správné dveře mohlo být milion a pět k tomu. Ale přesto jsem přesvědčená, že ty dveře jsou ty správné. Ty hlasy, ten... neodbytný pocit nemohly být jen tak! Poprvé od chvíle, co jsem se probudila, se netřesu. Ruce mám klidné, zato srdce tluče jako zběsilé. Skřípání dveří tomu dodává tu správnou atmosféru. A já mám co dělat, abych se netlačila na Luciana, abych co nejdříve viděla dovnitř do místnosti. Přesto se přemůžu a vydržím dokud Lucian nevstoupí. Ale jsem mu v patách. A kdyby prudce zastavil, nejspíš bych do něj narazila.

S výrazem plným očekávání se rozhlížím. Množství knih v regálech mě ohromí a celkově všechno křičí - ano jste tady správně! Jakmile se na mě Lucian obrátí a pochválí mě, usměji se na něj.

"Vybíráš si přeci vždy jen to nejlepší," odpovím opilá sladkou chutí vítězství a odhaleného tajemství. Normálně bych nic tak veselého a pohotového ze sebe asi nedostala, ale taková odpověď připomínající Lucianovi jeho nároky na spolupracovníky a ještě k tomu menší sebechvála se prostě hodila pro dobrodružku, co se jala odhalovat tajemné společenství knihovny s omezeným přístupem. Odvrátím zrak a vejdu více do místnosti. A po pár krocích ztratím veškerou svůj vůli. Z hlavy se mi vytěsní všechno a všichni, dokonce tam není prostor ani pro moje vlastní myšlenky. Jdu, protože musím k té věci. Síla, které se nedá odolat, mne tam táhne. A než se mi v hlavě stačí byť jen vytvořit zárodek myšlenky, že bych na takové věci neměla sahat jen tak, už držím dýku posázenou krvavě rudými kameny v ruce. A pak už je konec scény. Zatmí se mi před očima a já necítím ani to, jak dopadnu na zem.

***

odkaz

Zvuk tříštící se vázy byl tím nejhlasitějším zvukem na světě. Křehký porcelán dovezený až z dalekých zemí, co byl matčinou pýchou, ležel před mýma nohama a rozletěl se na tisíce jiných směrů. Celé tělo mě zkamenělo strachem, když se do ticha domu rozezněly rázné kroky mým směrem.

"Ne, ne, ne, to se nemohlo stát, ne, bože ne," šeptám zoufale a ačkoliv to nebude k ničemu, dopadnu na kolena na zem a rychle začnu sbírat jednotlivé střepy vázy. Nehledím na to, že se pořežu na drobných dívčích rukách. Ani mě netrápí, že si zašpiním přitom svoje nové fialkové šaty, co jsem si přála tak dlouho. "Dělej, Eleno, začni sbírat, než matka zjistí, že jsi to rozbila," špitnu k sestře. Starší sestra se probudí z překvapení a klekne si ke mně, aby začala také sbírat. Učitelské ukazovátko, se kterým jsme si hrály, a kterým Elena shodila neúmyslně onu vázu, se válí mezi střepy.

"Co se to tady děje?!" rázný tón naší matky se rychle proměnil v brunátní, když spatřila tu spoušť.

"Omlouváme se. Byla to nehoda, hrály jsme si-" začala tehdy dvanáctiletá Elena vysvětlovat matce. Já věděla, že je bezpečnější mlčet. Tak jsem se bála, že jsem se nezvládla ani na matku podívat.

"Ty pekelný spratku. Tos byla ty Ophélie, že je to tak? Zase jsi musela zničit klidný den?" zavřískla matka. Přikrčila jsem se, když se její kroky rozešly ke mně. Pod jejími podrážkami zaskřípaly střepy. A pak mě čapla za vlasy a hrubě mi trhla hlavou dozadu. Balancovala jsem na kolenou, abych nevisela na vlasech.

"Maminko, já to nebyla. Neudělala jsem nic špatně. Byla to ne-" vypísknu přes svoje nejlepší přesvědčení, že mlčet je nejlepší strategie. Matka si našla viníka. A viník bude potrestán. Nemá právo na obhajobu, rozsudek byl vynesen.

"Jsi tak krutá! Rozbijíš vše, co ti stojí v cestě a ještě do toho taháš svou nebohou sestru?! A dokonce mi ještě k tomu prolhaná! Však já to z tebe vytluču! I kdybych tě ve svěcené vodě měla vyvařit, rozumíme si?!"

Vyjeknu bolestí, když se matka rozejde směrem ke komodě, kde má svoje výchovné prostředky. Do holení se mi zabodávají střepy z rozbité vázy, jak mě tahá za sebou. Slzy mi naplňují oči a tělo se mi začne třást strachem.

Nepatrným koutkem oka sleduji svoji společnici. Všímám si, že je stejně jako já zvědavá z toho, co se nám podaří najít. Možná také jako já prahne po vědění, které má být skryté. Připadám si jako nějaký dobrodruh, jak se snažím opatrně prozkoumat cestu. Hledám případné pasti. Jenže když žádné nenacházím, začne mi to být divné.
To už však dorazíme ke dvěma dveřím a já si nejsem jistý, které vybrat.
Vůbec netuším, co mě vedlo k rozhodnutí to nechat na ní.

V té chvilce, co ona vybírá si obě dveře prohlížím zda tam nenajdu něco, co by mi prozradilo, které si vybrat.
Jenže obě mi přijdou naprosto stejné a neskutečně obyčejné. Samozřejmě bych je mohl zkusit odemknout pomocí klíče, ale šestý smysl mi říká, abych počkal až se jedny vyberou a pak to udělal. Nechci riskovat, že bych přeci jen nějakou past spustil. I přestože kolem nevidím povalující se ostatky, nemůžu se zbavit pocitu, že tu opravdu hrozí případné nebezpečí a o to víc je to vzrušující. Miluji tyto chvíle, kdy se cítím naživu. A o to víc jsem rád, že tu nejsem sám a mohu to s někým sdílet.

"Jo to zní docela možně." Pronesu uznale a rozhodnu se tedy poslechnout její instinkt. Nemluvě o tom, že sám jsem levoruký. I když jsem se naučil pracovat i pravou, takže si všichni okamžitě myslí, že jsem pravák a já toho samozřejmě náležitě využívám. Už tolikrát mi tato taktika zachránila život.
Vložím klíč do díry a otočím jej. Dveře se s poměrně nepříjemným skřípěním otevřou a my tak vkročíme do neskutečně dlouhé místnosti připomínající něco mezi knihovnou a muzeem. Na jedné straně jsou regály obsahující knihy. Neskutečné množství knih a ta druhá jsou převážně vitríny s různými pozůstatky doby minulé. Jsem radostí bez sebe. Dokázali jsme to. Jsme tady.
"Vybrala jsi dobře. Jsi skvělá.' Nemohu však úplně potlačit nutkání zvědavosti, která touží potom zjistit, co skrývají pravé dveře. Nejsem však tak hloupý, abych to riskoval.

Mezitím, co přemýšlím nad tím, kde začít. Tak Ophélii to táhne k jedné z vitrín. Natahuje k ní ruku a když onen předmět uchopí… si mou pozornost získá fakt, že se skácí k zemi.
Neváhám ani vteřinu a okamžitě kontroluji životní funkce.
Je možné, že až teď se plně projevil ten dryák, co vypila. Vždyť velkou část z toho vyzvracela. Honí se mi podobné myšlenky, mezitím co se jí snažím přivést do světa živých. Já jsem ji nechtěl zabít. Byla to hloupost, že jsem ji plně nevaroval.
Ani v nejmenším mě nenapadne, že za tento její stav může předmět, který drží a který její mysl přivedl do té nejhorší noční můry.