Andor.cz - Dračí doupě online

Rozechvěle vydechnu a pootevřu rty, abych se pokusila zjistit, zda dýchání ústy bude méně bolestivé. Nemám síly mu odpovědět na jeho poznámku o jeho teplotě. V těch prvních chvílích totiž zkouším, co si vůbec mohu dovolit a za co že jsem to prodala svou duši. Štěstí se na mne zlehka usměje, protože zvládnu hýbat prsty u nohou, byť mají omezenou pohyblivost díky botám, a prsty na ruce mě také poslouchají. Posunu si dokonce jednu ruku až na břicho.

Až když se ujistím, že moje tělo funguje, jen je neskutečně oslabené a bolestivé, zaostřím na Lucianovu tvář, která je nezvyklo blízko té mé. On sám je nezvykle blízko. Vidím jej příliš ostře, kvůli čemuž si všímám jednotlivých drobných jizev na jeho obličeji a zasychajících stop po slzách, které se ve světle louče lesknout. Slzy které prolil kvůli mne. Téměř mě drtí v tom intenzivním objetí, ale uvědomuji si, že kdyby to nedělal, spadla bych zpět na zem.

"Promiň, že ti kazím plány, ale jsem živá. Stačilo se jen upsat ďáblu," vydechnu tiše a polknu. "A s tím už mám ostatně zkušenosti." Chtěla jsem se pousmát, ale nepovedlo se mi to. Obličej mi opět zkřiví bolest.

Jeho rozklepaná ruka se dotkne mé tváře a pak přejede k mým rtům. Otevřu opět oči a k všem těm zraněním hrudníku, co cítím při nádechu a výdechu se přidá i ostrá bolest v místě, kde má být srdce. Ten jeho neuvěřitelně zmatený, úlevný a - bože můj - zamilovaný pohled je tak intenzivní, že jsem jej nikdy neviděla nikoho zahrát na jevišti ani z poloviny tak skutečně. Ačkoliv jsem se posledních několik dní snažila vetřít Lucianovi pod kůži, vidět tu emoci v jeho očích tak hluboce zarytou a tak intenzivní ve mně probouzí pochybnosti a výčitky.

"Já," hlas se mi i přes šepot zlomí. Nadechnu se příliš prudce a pocítím další explozi bolesti. Zakryji svůj obličej do jeho hrudníku, abych unikla jak bolesti, tak tomu pohledu. Tiše syknu bolestí. Rukou sevřu látku jeho šatů a křečovitě je chvíli držím, než se mi podaří uklidnit dech a zmírnit tak bolest. "Asi mám zlomená žebra."

Vzápětí se mi dostane i důvodu, proč cítím tak ostrou bolest v hrudníku vždy když se pokusím dýchat více než mělce. Pomalu pustím látku ze svých prstů a přestanu skrývat tvář v jeho hrudi. Pomalu a soustředěně otočím hlavou tak, abych viděla kolem sebe. A ano, skutečně vidím tu dýku, ležet kousek ode mne na zemi.

"Volalo mne to, nemohla jsem s tím nic dělat, sebralo mi to vůli," šeptám Lucianovi vysvětlení a sama se tak nutím na všechno vzpomenout. "Vzala jsem to do ruky a pak jsem byla-" pokračuji a pak umlknu.

"A pak jsem vzpomněla si jak vypadá peklo," řeknu mlhavě se zastřeným hlasem. Rty se mi rozechvějí, ale já je rychle semknu, abych tu svou slabost potlačila. Nechci se nechat přemoct emocemi. Ne tady, ne před ním, ne teď.

"Myslím... myslím, že mohu sedět, pomůžeš mi, prosím?" požádám Luciana.

Stále jsem objímal její tělo. Tisknul se k němu, chránil jej před vychladnutím, jako kdybych snad věřil tomu, že bych jí tím byl schopen přivést zpátky. Slzy se už přestaly řinout z mých očí. Nikdy jsem nevěřil tomu, že budu schopen pláče. A i přesto jsem pořád na tváři cítil jejich přítomnost, cestičky které za sebou zanechali. Připadal jsem si tak neskutečně prázdný. Jako kdyby veškeré mé touhy, motivace, najednou zmizeli s ní.
Bolí mně u srdce, což jsem myslel, že je nemožné. A přesto se to děje.

Takže mně vlastně ani nepřekvapilo, že jsem zaslechl její hlas. Nebylo to poprvé, co se mi něco takového stalo, když někdo důležitý v mém životě zemřel.
Nepouštěl jsem jí, oči jsem měl však stále zavřené. Bál jsem toho, že bych spatřil ty její bez života. Tak jak jsem to vídával u ostatních.
”Zvláštní. Čekal bych, že budeš předpokládat, že budu žhavý. Přeci jenom jsem ďábel.” Neodolám nutkání na něco tak absurdního reagovat.
Ten rozhovor je zvláštní. Nejen tím, že dokáže vnímat teplo. Ale také tím, že mně neobviňuje jako ostatní z vlastní smrti. Což mně donutí otevřít oči.

Naše pohledy se střetnou a v těch mých spatří zmatení, úlevu a ždibíček naděje. Nemluvě o tom, že si může všimnout i rudých očí z pláče.
Vůbec tomu nerozumím. Zemřela. Nepodařilo se mi ji přivést zpátky a i přesto na mně hledí a promlouvám ke mně. Nemluvě o tom, že se jí tvář zkřivila bolestí z pravděpodobně zlomených žeber. Mrtví by neměli cítit bolest.
”Bylas… máš být mrtvá… Nedýchala jsi.” Rozklepanou ruku jí položím na tvář, která je stále hřejivá a tak neskutečně hebká. Pohybem se dotknu jejich rtů, tak abych cítil vzduch, jež bude vycházet z jejího nosu.
”Já… omlouvám se… snažil jsem se tě přivést zpátky.” Omluvím se jí, když spatřím jak se tvář opět křivý bolestí.

Klečela jsem u stoličky a v drobných natažených rukách do prostoru jsem držela na otevřených dlaních knihu s červenými deskami a zlatým písmem vyvedený nápis Etika pro mladé dámy a jiné životní nezbytnosti, kterou napsal Erik Sonnersby. Ta kniha měla 384 stránek, přesně 36 ilustrací, byla vydaná před 40 lety. Byla to první kniha, kterou jsem se kdy naučila nazpaměť. Na natažených rukách, přes které jsem dostávala 10 ran bičem, jsem musela knihu udržet. Nesměla spadnout, nesmělo se jí nic stát. To by totiž znamenalo, že si ji nevážím, že nechápu důležitost slušného vychování. Pak by byl výprask ještě horší. A tak jsem s očima zaplněnýma slzami sledovala knihu a upírala všechny svoje síly k tomu, aby nespadla. Zuby jsem měla pevně stisknuté, abych se připravila na další z ran, ruce už mě pálily a byly zarudlé podrážděním od jednotlivých šlehnutí.

Ale rána nepřišla?

Bylo to špatně. Věděla jsem to, že tak to být nemělo. Měla jsem těch ran pocítit ještě pět. Pak měl přijít otec, zeptat se, co jsem zase provedla, načež by matka odpověděla, jak jsem zlomyslně rozbila její oblíbenou vázu a snažila se to hodit na sestru. Otec by vynesl svůj vlastní rozsudek že jsem horší než kdejaké zavšivené divoké dítě z ulice. Pak jsem měla se za svou lež odčinit tím, že bych si vytřela ústa hadrem na podlahu - tu chuť si vybavuji naprosto jasně zakusila jsem ji více než jednou - a až pak bych se mohla rodičům pokorně omluvit a poděkovat jim za jejich disciplinování mě.

Ale protože vím, že je lepší mlčet a snášet trest, než se mu postavit, trvalo mi, než jsem se odvážila zvednout své uslzené oči od knihy. Matka tam stála v rozpřahu, ale bič zůstával stejně jako ona na místě. Její zápěstí svíral vysoký, hubený a bledý muž s jasně rudýma očima. Dětské oči devítileté slečny, kterou jsem tehdy byla, ho neznaly, ale přesto mi přišel povědomí.

Ďábel? napadne mnou mysl a najednou mi nebylo devět a neměla jsem svoje fialkové šaty s pentlí a vlasy spletené do copu. Ne, jsem již dospělá a mám na sobě šaty s postarším pláštěm, který jsem si dnes ráno vzala, abych zapadla kamkoliv po městě a nepřitahovala příliš pozornost. Moje zlatavé vlasy jsou zakryté parukou. Vím, čí tvář na mě hledí, byť ty oči jsou naprosto jiné, děsivější. Lucian.

Zachvěji se při uvědomění, že mi sice pomohl, ale budu mu dlužit svou duši. Uhnu pohledem. Matka zmizí, i její bič, stejně jako kniha na mých rukách se vypaří jako kdyby nikdy nebyla. Stále klečím na zemi a nejistě stáhnu ruce k sobě, když už je nemusím mít natažené pro další trest. Místnost zmizela a já vidím pod sebou temné sklo.

Jeho slib pronesený do ticha potemnělé místnosti ji bezpečně naplní. Zaplaví mě naprosto skálopevná jistota, že to myslí vážně a že tomu tak skutečně bude. Zvednu k němu pohled očí. Jeho rudé oči s pekelným ohněm jen dokazují to, že mluví pravdu. Opravdu tomu bude jinak. A bude mne to stát jen mou duši. Neváhám, ale pomalu a plynule ho vezmu za ruku. Nejdřív se postavím na svoje nohy. Dívám se mu celou dobu do tváře. Nasávám tu jistotu do sebe. Pak mu potřesu rukou na stvrzení dohody.

Zmizí a já se ocitnu v temnotě sama. Rozhlédnu se kolem. Nikde nic není. Ale poprvé snad v životě mě ta temnota neděsí. Ochrání mne, temnota bude na mé straně. Vykročím kupředu klidným pevným krokem a dívám se pouze před sebe do temnoty. Neznám sice cestu, ale vím, že se odsud dostanu, stačí jen jít, a tak jdu.

Netrvá to moc dlouho a já si musím začít trochu clonit oči, aby mě zář ze dveří neoslepovala. Neváhám. Pouze zvolním krok, abych si zvykla trochu víc na světlo, a pak vstoupím do světla. Zpět do života a bolesti. Vnímám svoje tělo na zemi, dýchám jenom mělce, aby to tolik nebolelo, a vnímám, jak mě kdosi k sobě vroucně tiskne. Není těžké odhadnout, kdo to je. Není na světě moc lidí, kteří by takto zoufale k sobě tiskly mé tělo, kdybych byla v bezvědomí, či snad mrtvá. Vlastně se obávám, že Lucian je asi jediný. Rozhodně jediný živý člověk.

"Vždycky jsem si myslela, že na dotek budeš chladný," zašeptám než přinutím i oči se otevřít a rozhlížet se s mrkáním po tom bolestivém světě.

"A zatím tvoje objetí je to nejteplejší, co jsem zažila za roky," vydechnu a zkřiví se mi pohled bolestí, když se nadechnu víc než jen trochu. Cítím, že nemám na hlavě už ani paruku. Hlava není tak těžká, naopak mám pořád pocit, že je dost odlehčená. Proto se nepokusím hned posadit.

Nedýchala. Necítil jsem její tep. Cloumala mnou panika. Stále jsem tomu nemohl uvěřit, že je mrtvá. A že jsem to byl já, kdo má její smrt na svědomí. Kdybych ji tam jen neposílal samotnou, nemusela by se toho jedu napít.

Po několika marných pokusech ji přivést zpátky do světa živých. Bezvýsledně a kdy mám takový nepříjemný pocit, že jsem napáchal víc škody.
Avšak si stále nejsem jistý, jestli to křupnutí bylo skutečné nebo se odehrávalo pouze v mé hlavě. Tak či onak mé snažení bylo k ničemu.
Je mrtvá… mrtvá… mrtvá.

Seděl jsem na zemi a držel její nehybné tělo v náručí, objímal ho. Byl jsem jí tak blízko, jak ještě nikdy za jejího života. Po očích mi stékaly slzy. Položil jsem jí rty na čelo a vtiskl jí polibek. Byla tak hebká. To mně tak neskutečně překvapilo. Její tělo bylo ještě teplé, ale byla jen otázka času než z ní teplo a poslední památka na to, že byla kdy naživu, vyprchá.
Byl to zvláštní pocit, jí tak to vidět. Vypadala jako kdyby spala. Žádná známka smrtelného zranění nebyla patrná na první pohled. Musel jsem uznat, že to byla jedna z těch lepších smrtí.
Další mrtvý v mém okolí. Nakonec všichni v mém okolí zemřou. Nositel smrti. Mě je souzeno takhle trpět.
Možná jsem s tím měl počítat. I přestože jsem se tomu sebevíc bránil, dostala se mi pod kůži a začala pro mě být důležitou. Byla jen otázkou času, že se jí něco mělo stát. Mohl jsem tomu zabránit. Mohl jsem se s ní přestat vídat. Tak bych ji možná ochránil před svým prokletím. Jenže na to už bylo pozdě.

***

Noční můra pokračovala ještě chvíli, než se očekávaný další dopad biče nekonal. Ruka matky byla zachycena něčí rukou. Někdo další se tu objevil a rozhodl se ti pomoct. Něco ti říkalo, že takhle to skutečně nebylo. Že to má být jinak.
Pohlédla jsi koutkem oka na svého zachránce a spatřila tolik povědomou tvář. Trvalo ti delší chvíli, než ti došlo o koho se jedná. Že to je samotný ďábel, který se ti rozhodl pomoct a ty mu teď budeš dlužit svou duší.

Najednou ses s ním ocitla v naprosto temné místnosti. Kdy ti přišlo, že podlaha je ze skla, ale i v něm se održela temnota.
”Dávám ti slovo, že odteď bude tvůj život jiný.” Nemáš vůbec žádné pochybnosti o jeho slovech. I přestože je příšerný člověk, který dělal ty nejhorší věci na které se jen bojíš pomyslet, tak ti ještě nikdy nelhal. Pravda se zračí v jeho očí. Natáhne k tobě ruku, aby svá slova stvrdil tímto jednoduchým gestem.
A jakmile tak učiníš, tak zmizí. Chvíli bloudíš v černotě sama. Avšak nepanikaříš, protože víš že se odsud dostaneš. Což také stane, když dorazíš ke dveřím ze světla, kdy ti chvíli trvá si zvyknout na tu zář.

Probudíš se na zemi, bolí tě dýchat a cítíš, jak tě někdo objímá.

Lucian vybere dveře, co jsem označila jako správné já. Obávám se, že netuší, jak moc tipuji, není to žádné vytesané heslo knihovníků, nebo tak něco. Navíc vysvětleních pro správné dveře mohlo být milion a pět k tomu. Ale přesto jsem přesvědčená, že ty dveře jsou ty správné. Ty hlasy, ten... neodbytný pocit nemohly být jen tak! Poprvé od chvíle, co jsem se probudila, se netřesu. Ruce mám klidné, zato srdce tluče jako zběsilé. Skřípání dveří tomu dodává tu správnou atmosféru. A já mám co dělat, abych se netlačila na Luciana, abych co nejdříve viděla dovnitř do místnosti. Přesto se přemůžu a vydržím dokud Lucian nevstoupí. Ale jsem mu v patách. A kdyby prudce zastavil, nejspíš bych do něj narazila.

S výrazem plným očekávání se rozhlížím. Množství knih v regálech mě ohromí a celkově všechno křičí - ano jste tady správně! Jakmile se na mě Lucian obrátí a pochválí mě, usměji se na něj.

"Vybíráš si přeci vždy jen to nejlepší," odpovím opilá sladkou chutí vítězství a odhaleného tajemství. Normálně bych nic tak veselého a pohotového ze sebe asi nedostala, ale taková odpověď připomínající Lucianovi jeho nároky na spolupracovníky a ještě k tomu menší sebechvála se prostě hodila pro dobrodružku, co se jala odhalovat tajemné společenství knihovny s omezeným přístupem. Odvrátím zrak a vejdu více do místnosti. A po pár krocích ztratím veškerou svůj vůli. Z hlavy se mi vytěsní všechno a všichni, dokonce tam není prostor ani pro moje vlastní myšlenky. Jdu, protože musím k té věci. Síla, které se nedá odolat, mne tam táhne. A než se mi v hlavě stačí byť jen vytvořit zárodek myšlenky, že bych na takové věci neměla sahat jen tak, už držím dýku posázenou krvavě rudými kameny v ruce. A pak už je konec scény. Zatmí se mi před očima a já necítím ani to, jak dopadnu na zem.

***

odkaz

Zvuk tříštící se vázy byl tím nejhlasitějším zvukem na světě. Křehký porcelán dovezený až z dalekých zemí, co byl matčinou pýchou, ležel před mýma nohama a rozletěl se na tisíce jiných směrů. Celé tělo mě zkamenělo strachem, když se do ticha domu rozezněly rázné kroky mým směrem.

"Ne, ne, ne, to se nemohlo stát, ne, bože ne," šeptám zoufale a ačkoliv to nebude k ničemu, dopadnu na kolena na zem a rychle začnu sbírat jednotlivé střepy vázy. Nehledím na to, že se pořežu na drobných dívčích rukách. Ani mě netrápí, že si zašpiním přitom svoje nové fialkové šaty, co jsem si přála tak dlouho. "Dělej, Eleno, začni sbírat, než matka zjistí, že jsi to rozbila," špitnu k sestře. Starší sestra se probudí z překvapení a klekne si ke mně, aby začala také sbírat. Učitelské ukazovátko, se kterým jsme si hrály, a kterým Elena shodila neúmyslně onu vázu, se válí mezi střepy.

"Co se to tady děje?!" rázný tón naší matky se rychle proměnil v brunátní, když spatřila tu spoušť.

"Omlouváme se. Byla to nehoda, hrály jsme si-" začala tehdy dvanáctiletá Elena vysvětlovat matce. Já věděla, že je bezpečnější mlčet. Tak jsem se bála, že jsem se nezvládla ani na matku podívat.

"Ty pekelný spratku. Tos byla ty Ophélie, že je to tak? Zase jsi musela zničit klidný den?" zavřískla matka. Přikrčila jsem se, když se její kroky rozešly ke mně. Pod jejími podrážkami zaskřípaly střepy. A pak mě čapla za vlasy a hrubě mi trhla hlavou dozadu. Balancovala jsem na kolenou, abych nevisela na vlasech.

"Maminko, já to nebyla. Neudělala jsem nic špatně. Byla to ne-" vypísknu přes svoje nejlepší přesvědčení, že mlčet je nejlepší strategie. Matka si našla viníka. A viník bude potrestán. Nemá právo na obhajobu, rozsudek byl vynesen.

"Jsi tak krutá! Rozbijíš vše, co ti stojí v cestě a ještě do toho taháš svou nebohou sestru?! A dokonce mi ještě k tomu prolhaná! Však já to z tebe vytluču! I kdybych tě ve svěcené vodě měla vyvařit, rozumíme si?!"

Vyjeknu bolestí, když se matka rozejde směrem ke komodě, kde má svoje výchovné prostředky. Do holení se mi zabodávají střepy z rozbité vázy, jak mě tahá za sebou. Slzy mi naplňují oči a tělo se mi začne třást strachem.

Nepatrným koutkem oka sleduji svoji společnici. Všímám si, že je stejně jako já zvědavá z toho, co se nám podaří najít. Možná také jako já prahne po vědění, které má být skryté. Připadám si jako nějaký dobrodruh, jak se snažím opatrně prozkoumat cestu. Hledám případné pasti. Jenže když žádné nenacházím, začne mi to být divné.
To už však dorazíme ke dvěma dveřím a já si nejsem jistý, které vybrat.
Vůbec netuším, co mě vedlo k rozhodnutí to nechat na ní.

V té chvilce, co ona vybírá si obě dveře prohlížím zda tam nenajdu něco, co by mi prozradilo, které si vybrat.
Jenže obě mi přijdou naprosto stejné a neskutečně obyčejné. Samozřejmě bych je mohl zkusit odemknout pomocí klíče, ale šestý smysl mi říká, abych počkal až se jedny vyberou a pak to udělal. Nechci riskovat, že bych přeci jen nějakou past spustil. I přestože kolem nevidím povalující se ostatky, nemůžu se zbavit pocitu, že tu opravdu hrozí případné nebezpečí a o to víc je to vzrušující. Miluji tyto chvíle, kdy se cítím naživu. A o to víc jsem rád, že tu nejsem sám a mohu to s někým sdílet.

"Jo to zní docela možně." Pronesu uznale a rozhodnu se tedy poslechnout její instinkt. Nemluvě o tom, že sám jsem levoruký. I když jsem se naučil pracovat i pravou, takže si všichni okamžitě myslí, že jsem pravák a já toho samozřejmě náležitě využívám. Už tolikrát mi tato taktika zachránila život.
Vložím klíč do díry a otočím jej. Dveře se s poměrně nepříjemným skřípěním otevřou a my tak vkročíme do neskutečně dlouhé místnosti připomínající něco mezi knihovnou a muzeem. Na jedné straně jsou regály obsahující knihy. Neskutečné množství knih a ta druhá jsou převážně vitríny s různými pozůstatky doby minulé. Jsem radostí bez sebe. Dokázali jsme to. Jsme tady.
"Vybrala jsi dobře. Jsi skvělá.' Nemohu však úplně potlačit nutkání zvědavosti, která touží potom zjistit, co skrývají pravé dveře. Nejsem však tak hloupý, abych to riskoval.

Mezitím, co přemýšlím nad tím, kde začít. Tak Ophélii to táhne k jedné z vitrín. Natahuje k ní ruku a když onen předmět uchopí… si mou pozornost získá fakt, že se skácí k zemi.
Neváhám ani vteřinu a okamžitě kontroluji životní funkce.
Je možné, že až teď se plně projevil ten dryák, co vypila. Vždyť velkou část z toho vyzvracela. Honí se mi podobné myšlenky, mezitím co se jí snažím přivést do světa živých. Já jsem ji nechtěl zabít. Byla to hloupost, že jsem ji plně nevaroval.
Ani v nejmenším mě nenapadne, že za tento její stav může předmět, který drží a který její mysl přivedl do té nejhorší noční můry.

Zatímco čekám na Luciana venku, stojím tak, aby mne snadno poznal, ale zároveň, aby nebylo divné, že tu postávám a v neposlední řadě také si vyberu tuto místo tak, aby mne hřály slabé paprsky slunce. Chlad, jenž jsem zažila uvnitř kostela a rozjel se až na zimnici po probuzení na židli, se mne stále zcela nepustil. A dokud si nemohu dopřát teplou vanu, v níž bych se bezmála rozpustila, musím si pomoci aspoň takto. Třas rukou se snažím přemoci pravidelnými pohyby prstů. Sleduji přitom okolí a říkám si, kolik lidí se jen tak prochází po městě a užívá si všedního života? Kolik lidí přemýšlí, kudy jdou, kolik z nich si vybírá cestu tak, aby byla co nejklidnější, nejpestřejší, nejhezčí, nejsušší, nebo nejslunnější? Dámy s paraplíčky se snaží slunci vyhýbat, aby jejich pleť zůstala bledá, jak se slušelo na vyšší třídu v minulosti. Ale ty to řeší paraplíčkem a ne kalkulací cesty obsahující maximum možného stínu. A že budov tu bylo kolem spoustu.

Povzdechnu si. Odvrátím od klevetících slečen pohled a pro sebe se krátce pousměji, když se podívám na své ruce, co opět zatínám do pěsti a zase je pouštím, abych je co nejrychleji dostala pod plnou kontrolu.

Ne všichni přemýšlí o téměř každém svém nádechu, místu, kde a jak stojí... Ne všichni potřebují tyhle věci řešit. A co je šílenější, někteří to dělají přirozeně, nemusí se tolik... snažit...

Když zvednu pohled od svých rukou, už vidím, jak vychází z kostela i Lucian. Jeho tvář je opět netečná, jeho krok mírně spěšný, tak jako vždy., obezřetný, nedostupný. Po několika pomyslných popáleních při jednání s ním v minulosti vím, že jakkoliv se tvářil a cítil tam uvnitř v soukromí, nebude nijak ukazovat ani tolerovat teď na veřejnosti. Zvědavost mi přeci jen ale nedá a zeptám se na další plán, i když mi instinkt radí mlčet. Byl to instinkt, co jsem měla vycepovaný tak, abych nikomu nezavdala ani možnost pro výtku. Úmyslně jsem jej ignorovala.

Zpomalím trochu krok, když se rozejde, tak aby šel o krok či dva přede mnou. Ne, že bych s ním nemohla být vidět - pořád mám svou paruku a kápi - ale nechávám ho vést, ať má pocit, že má zase navrch, ať si je sám v tom svém trůně. Ostatně, ani já mu neměla co říct. Nebylo nic, co bych mohla, chtěla a měla říct. Procvičuji si prsty cestou a srovnávám si myšlenky.

Trochu mne překvapí, že vstoupit do kaple u vězení, je tak jednoduché. Já bych osobně čekala, že to bude víc kontrolované, ale hádám, že dokud tam nesedí žádný z vězňů, tak ostraha se nemá moc o co bát. Kaple ve mne nevyvolá tak chladný dojem jako ten kostel, ve kterém jsme byly předtím. Ovšem, nedá se říct, že bych se zde cítila tak jako když jsem byla menší. Téměř jako doma. V klidu a bezpečí. Rozhlížím se kolem zatímco Lucian už se vrhnul na ohledávání místa pro onu tajnou chodbu. Jakmile uslyším cvaknutí klíče v zámku, tak se obrátím ke svému společníkovi a rychle k němu přejdu. Musím přiznat, že ačkoliv jsem Lucianovi nezalhala, tiše si oddechnu, že přeci jen tajná cesta byla skutečná.

Přelije se přese mne vlna vzrušení, když spatřím točité schodiště vedoucí dolů a pak u vchodu naprosto tématickou louči. Za pár chvil už kráčím za Lucianem, který si loučí svítí na cestu, a užívám si té zvláštní atmosféry připomínající dobrodružná vyprávění cestovatelů z dálných vykopávek hrobů prastarých civilizací.

A rozkládajících se.. těl? doplní můj mozek a nakrčím lehce nos, když mě poprvé udeří do nosu intenzivní pach plísně a čehosi tíživého, hutného... jako špatně vyvětraná stará místnost. Se zaujetím se začnu rozhlížet kolem dokola, když se Lucian zastaví před dveřmi. Hledám stopy, indicie jaké dveře vybrat, kde to jsme, nebo cokoliv dalšího. Při zaznění otázky se na mluvčího krátce podívám, jestli to myslí vážně, než se opět obrátím ke dveřím. Těkám očima od jedněch k druhým. Popojdu trochu blíže. Cítím, jak mne to táhne k těm levým. Zdá se mi to, nebo zní za nimi jakýsi šepot? Zamyšleně nakloním hlavu ke straně, ale nejsem ani tak schopná rozluštit o co se jedná a jestli skutečně něco slyším, nebo mě šálí smysly. Nicméně mám rozhodnuto. Obrátím se na Luciana a na tváři mi hraje veselý úsměv. Tentokrát se nemusíme prodírat shnilostí jiných lidí, ani odhalovat nepříjemné pravdy o našem světě. Ne, tohle je dobrodružství. A já jsem z toho nadšená.

"Knihovníci si vždy vážili kreativnosti a upřednostňovali umění před silou a bojem. A proto si o to víc vážili levorukých, ti bývali největší umělci," vysvětlím sebejistě. "Měli bychom jít doleva."

Musím si několikrát opláchnout obličej studenou vodou. Mám pocit, že stále cítím její doteky na své tváři. Bylo to k nevydržení. Ta její blízkost. Ty její oči.
Nikdy jsem netušil, že by mohlo takhle vypadat moje osobní peklo a že právě ona bude tím, kdo mně mučí. A i přesto něco ve mně by chtělo se vrátit zpátky do té místnosti a zůstat tam o něco déle. Pomátl jsem se.
”Zatraceně.” Pronesu a rukou praštím do zrcadla. Takhle to nejde. Objeví se praskliny na zrcadle, kousky skla ulpí na umyvadle a na kloubech cítím drobné ranky.
Krev stéká po ruce. Upřu na ni svůj pohled. Fascinovaně si jí chvíli prohlížím. Někoho normálního by to možná bolelo, jenže potom všem co jsem zažil to nic neznamenalo. Mně trápila v této chvíli jiná bolest.

Zavázal jsem si ruku kapesníkem, který jsem našel v kapse. Pořádně jsem si napil tekoucí vody a zahnal tak žízeň. Následně si lokl z placatky a užil si to teplo, které se mi rozlilo z hrdla do těla. Snažil jsem se uklidnit. Soustředil se na svůj dech. Nakonec na sebe upozornila váha klíče, který jsem měl na krku. Stále máme co na práci. Drobně jsem se nad touto skutečností pousmál a vylezl ven, kde už na mně čekala ona.
Musel jsem tam strávit víc času, než jsem plánoval.

”Samozřejmě. Máš snad jiný plán?” Poslední slova sice zazněla jako otázka, ale odpověď na to mně nezajímá. Potřebuji pokračovat dál a tak se vydám tím směrem. Nikoho cestou nepotkáme, což je dobré znamení. Zastavím se před oním místem, které kdybych o něm nevěděl, tak bych jej nepostřehl. Bez jakéhokoliv váhání vložím klíč do dírky a odemknu dveře.
Naskytne se nám pohled na točité schodiště, které je pochopitelně utopené ve tmě. Jelikož toto místo zřejmě někdo navštěvoval, tak na nás čeká louč. Škrtnu zapalovačem a louč okamžitě chytne. Můžeme tak bezpečně sejít schody. Jdu jako první a pomalu. Dávám přitom pozor, kdyby se tu náhodou objevili pasti. Kdybych byl na jejich místě a střežil takové místo, tak bych jich tam nasázel spoustu.
Ovšem tihle amatéři si na tom nedali ani trochu záležet. Jediné, co nás tady trápí je tak akorát smrad podzemí. Zatuchlost a plíseň.

Schodiště nás vyhodí v dlouhé místnosti, kde se nachází dvě dveře. Jedny napravo a druhé nalevo. Nic kromě nich tu nevidím.
Moje pozornost se tedy přesune na mou společnici.
”Které dveře zvolíme?” Tentokrát svou otázku myslím opravdu vážně a rozhodnutí nechám na ní. Jako kdybych snad tušil o tom, že jí to do nějakých dveří táhne. I když na něco takového jsem ani v nejmenší chvíli nepomyslel. Prostě jsem měl pocit, že jí dlužím otázku na kterou bych vyčkal s odpovědí.

Napětí z Luciana zcela jasně sálá, když se před ním zastavím. Jen na malý okamžik zapochybuji, co je zdrojem toho napětí, co v něm cítím. Nebojuje sám se sebou, abych se nestala jeho další obětí vykoupanou ve vlastí krvi. Najednou mi přijde až neskutečně snadné v něm číst. Ať už to bylo tím krveprolitím, samotnou pomstou, nebo jen tím, že jeho vlastní zvědavost na moje reakce donutila nebýt tak pozorný na sebe, byl teď pro mě čitelnější.

Trpělivě čekám, když pozvedne obočí, a prohlížím si jej. Stejně jako on nechci znovu prolomit ticho této prazvláštní chvíle, kdy ani jeden z nás nejsme zcela ve své kůži. Připomíná mi to popis o oku tornáda od jednoho cestovatele: ačkoliv svět kolem je sužován zmatkem, chaosem a hlukem, když stojíte uvnitř, je to jako kdybyste byli mimo svět. Je ticho a klid a vy jen dál od vás vidíte pokračování zkázy... Další zvláštní asociace ke mně přijde ve chvíli, kdy se ke mně skloní. Lucian mi připomíná divoké zvíře, které se nechá nečekaně na chvíli pohladit. A tak jednám stejně tak opatrně. Kapesníkem stírám drobné kapičky tmavě červené krve, které se okamžitě na bílé látce kapesníku mění na světle červenou. Cítím pod bříšky prstů a látkou kapesníčku, že skutečně je to člověk a ne žádný tvor z pekla. Lehce nakloním hlavu ke straně, když se to snaží můj šokem ochromený mozek zpracovat.

Zatímco cítím, že se mi dívá Lucian do očí, já mu ten pohled opětuji jen párkrát a krátce. Nebojím se toho, co bych viděla v jeho očích, jeho mělký dech a strnulost mi dost jasně napovídá, že se jeho drahá přítelkyně nemýlila. Obávám se spíš toho, co by viděl v těch mých. A tak se soustředím na kapky krve a letmé doteky na jeho tvářích, čelisti a na spánku. Zvednu pak druhou ruku, abych pomalu odhrnula pramínek vlasů, co mu spadl do čela, aby se nenamočil do krve. A je to právě ta chvíle, kdy klesnu pohledem z jeho čela, do jeho očí a ruce se mi zachvějí na kratičký, ale jasně zřetelný okamžik, když mu oplácím pohled.

Uvědomuji si v tu chvíli, jak je ke mně blízko.

Vnímám, jak intimní to gesto je.

Cítím, jak je napnutý a lačný přesně po tomto a mnohem víc.

A také vím, že jsou věci, které si bez zaváhání může uzmout dle své libosti, a pak jsou věci, na které nemůže bez svolení. A tohle je přesně jedna z těch věcí.

Na mé tváři se neobjeví spokojený úsměv, ani potměšilý úšklebek. Nesáhnu pro žádné laciné divadelní triky. Tady jich nebylo třeba. Hledím na něj se směsicí zamyšlení, zmatení a vděčnosti. Vytrvám tak jen po dobu jednoho výdechu, než odvrátím zrak opět k jeho krví zašpiněné kůži. Pohyb ruky dokončím a konečně prstů lehce přejedu po jeho kůži na čele než ruku stáhnu a dokončím očištění. Pak už se mu do očí nepodívám dokud není hotovo.

Je docela fascinující, že ani jeden z nás nepronesl ani jedno slovo. Kapesník schovám zase do kapsy a když se sám začne upravovat, sundám si jeho kabát a podám mu jej. Nebylo by vhodné, abych v jeho věcech chodila na veřejnosti. Jakmile jsme oba dva ustrojení, rozejde se ke dveřím. Já se ještě sehnu pro onu píšťalku a schovám si ji opět do kapsy. Ačkoliv Lucian odejde z místnosti bez dalšího pohledu, já se s rukou na dveřích ještě obrátím a pohlédnu na ta jatka.

Pořád je to hrůzný pohled a mne se opět stáhne žaludek nad tím, co se tady odehrálo. Násilí, které překročilo veškerou civilizovanou mez. Ale přesto. Není to tak děsivé. Protože poprvé ve svém životě, když jsem svědkem takového násilí, nejsem recipientem bolesti. Někdo se mě zastal. A to je zvláštní, ale sympatická změna. Když se nikdo nedívá, krátce se usměji. To bylo nyní tajemství jen mnou a touto místností. Pomalu zavřu dveře a s již nicneříkajícím výrazem spěchám zase za Lucianem.

V umývárně si propláchnu ústa vodou, než se několikrát hltavě napiji. Studenou rukou stále mírně rozechvělou si otřu zátylek pro ochlazení, než si pak upravím dle možností paruku. Zhluboka se nadechnu a vydechnu s pohledem upřeným na sebe do zrcadla. Drobná závrať z uvědomění si, jak se věci komplikují a stávají nebezpečnějšími, se opět projeví.

Jedna bitva za druhou, Ophélie. Zatím si vedeš dobře, pochválím se v duchu, než si pro sebe kývnu a vyjdu se skloněnou hlavou ven, kde nejspíš už někde čeká Lucian. Pokud ne, zastavím se někde na rohu, aby mne snadno nalezl.

"Takže chceš tam prostě napochodovat a zkusit ten klíč?" zeptám se ho, když se opět shledáme.

”Jsi plná překvapení…” Pronesu upřímně, na rtech se mi objeví tolik známý křivý úsměv.
Je obdivuhodné, že potom co viděla, se stále drží při vědomí. Nemluvě o tom, že se nemá k útěku potom, co viděla čeho jsem schopen. Ukázal jsem ji jaké jsem monstrum. Jak moc jsem nebezpečný. Oběma nám bylo v této chvíli naprosto jasné, že by pro mně nebyl sebemenší problém zbavit jí života. Avšak stejně tak jsme si byli oba vědomi toho, že to není to po čem toužím.
Monstrum a anděl. Dva naprosté protiklady.
Jsme od sebe tak neskutečně blízko. Stačilo by, abych se naklonil a mohl bych ochutnat její rty, která by byla naprosto dokonalá. Ovinul bych jí ruce kolem jejího útlého boku. Přitiskl ji k sobě. Cítil bych blíž její vůni, která tolik dráždí moji mysl. Stojí mně to spoustu sil. Jenže takhle to nechci. Potřebuji, aby to udělala ona. Aby po mně dychtila, stejně jako já po ní. Jenže je to vůbec možné potom, co před chvíli viděla?
Takže když ke mně natáhne ruku s kapesníkem, pozvednu nechápavě obočí. Netrvá mi to však dlouho, než mi dojde co vlastně má v plánu udělat. Místo odpovědi se k ní nakloním, aby si nemusela stoupat na špičky a nechám ji, aby zahladila stopy po tom co se zde událo.
Její blízkost je pro mně neskutečně mučivá. Ani se nehnu, skoro by se zdálo, že ani nedýchám. Upřeně se dívám do jejích očí. Vpíjím se do nich. Jako kdyby se snažil nahlédnout za oponu a spatřit to, co se v ní skutečně odehrává. Bez žádných masek. Emoce a myšlenky odhalené na dřeň.

Jakmile s tím skončí, odstoupím od ní a upravím si oblečení. Přejdu ke dveří, odemknu je. Nevěnuji muži pohled. Nestojí mi za to. Je mi naprosto ukradené, co se s ním stane. Někdo s tím měl skončit už dávno. Není to poprvé, co si hraji na kata, který loví podobné monstra. Osud má zajímavý smysl pro humor, že monstrum loví monstra.

S tím vyjdu ven. Štěstí nám přeje v tom, že v kostele nikoho nepotkáme. Stejně tak že netrvá dlouho a dojdeme k umývárně, kde se ještě lépe zbavím krve. Svlažím zde bezpečně vyprahlé hrdlo.