Andor.cz - Dračí doupě online

Zatímco čekám na Luciana venku, stojím tak, aby mne snadno poznal, ale zároveň, aby nebylo divné, že tu postávám a v neposlední řadě také si vyberu tuto místo tak, aby mne hřály slabé paprsky slunce. Chlad, jenž jsem zažila uvnitř kostela a rozjel se až na zimnici po probuzení na židli, se mne stále zcela nepustil. A dokud si nemohu dopřát teplou vanu, v níž bych se bezmála rozpustila, musím si pomoci aspoň takto. Třas rukou se snažím přemoci pravidelnými pohyby prstů. Sleduji přitom okolí a říkám si, kolik lidí se jen tak prochází po městě a užívá si všedního života? Kolik lidí přemýšlí, kudy jdou, kolik z nich si vybírá cestu tak, aby byla co nejklidnější, nejpestřejší, nejhezčí, nejsušší, nebo nejslunnější? Dámy s paraplíčky se snaží slunci vyhýbat, aby jejich pleť zůstala bledá, jak se slušelo na vyšší třídu v minulosti. Ale ty to řeší paraplíčkem a ne kalkulací cesty obsahující maximum možného stínu. A že budov tu bylo kolem spoustu.

Povzdechnu si. Odvrátím od klevetících slečen pohled a pro sebe se krátce pousměji, když se podívám na své ruce, co opět zatínám do pěsti a zase je pouštím, abych je co nejrychleji dostala pod plnou kontrolu.

Ne všichni přemýšlí o téměř každém svém nádechu, místu, kde a jak stojí... Ne všichni potřebují tyhle věci řešit. A co je šílenější, někteří to dělají přirozeně, nemusí se tolik... snažit...

Když zvednu pohled od svých rukou, už vidím, jak vychází z kostela i Lucian. Jeho tvář je opět netečná, jeho krok mírně spěšný, tak jako vždy., obezřetný, nedostupný. Po několika pomyslných popáleních při jednání s ním v minulosti vím, že jakkoliv se tvářil a cítil tam uvnitř v soukromí, nebude nijak ukazovat ani tolerovat teď na veřejnosti. Zvědavost mi přeci jen ale nedá a zeptám se na další plán, i když mi instinkt radí mlčet. Byl to instinkt, co jsem měla vycepovaný tak, abych nikomu nezavdala ani možnost pro výtku. Úmyslně jsem jej ignorovala.

Zpomalím trochu krok, když se rozejde, tak aby šel o krok či dva přede mnou. Ne, že bych s ním nemohla být vidět - pořád mám svou paruku a kápi - ale nechávám ho vést, ať má pocit, že má zase navrch, ať si je sám v tom svém trůně. Ostatně, ani já mu neměla co říct. Nebylo nic, co bych mohla, chtěla a měla říct. Procvičuji si prsty cestou a srovnávám si myšlenky.

Trochu mne překvapí, že vstoupit do kaple u vězení, je tak jednoduché. Já bych osobně čekala, že to bude víc kontrolované, ale hádám, že dokud tam nesedí žádný z vězňů, tak ostraha se nemá moc o co bát. Kaple ve mne nevyvolá tak chladný dojem jako ten kostel, ve kterém jsme byly předtím. Ovšem, nedá se říct, že bych se zde cítila tak jako když jsem byla menší. Téměř jako doma. V klidu a bezpečí. Rozhlížím se kolem zatímco Lucian už se vrhnul na ohledávání místa pro onu tajnou chodbu. Jakmile uslyším cvaknutí klíče v zámku, tak se obrátím ke svému společníkovi a rychle k němu přejdu. Musím přiznat, že ačkoliv jsem Lucianovi nezalhala, tiše si oddechnu, že přeci jen tajná cesta byla skutečná.

Přelije se přese mne vlna vzrušení, když spatřím točité schodiště vedoucí dolů a pak u vchodu naprosto tématickou louči. Za pár chvil už kráčím za Lucianem, který si loučí svítí na cestu, a užívám si té zvláštní atmosféry připomínající dobrodružná vyprávění cestovatelů z dálných vykopávek hrobů prastarých civilizací.

A rozkládajících se.. těl? doplní můj mozek a nakrčím lehce nos, když mě poprvé udeří do nosu intenzivní pach plísně a čehosi tíživého, hutného... jako špatně vyvětraná stará místnost. Se zaujetím se začnu rozhlížet kolem dokola, když se Lucian zastaví před dveřmi. Hledám stopy, indicie jaké dveře vybrat, kde to jsme, nebo cokoliv dalšího. Při zaznění otázky se na mluvčího krátce podívám, jestli to myslí vážně, než se opět obrátím ke dveřím. Těkám očima od jedněch k druhým. Popojdu trochu blíže. Cítím, jak mne to táhne k těm levým. Zdá se mi to, nebo zní za nimi jakýsi šepot? Zamyšleně nakloním hlavu ke straně, ale nejsem ani tak schopná rozluštit o co se jedná a jestli skutečně něco slyším, nebo mě šálí smysly. Nicméně mám rozhodnuto. Obrátím se na Luciana a na tváři mi hraje veselý úsměv. Tentokrát se nemusíme prodírat shnilostí jiných lidí, ani odhalovat nepříjemné pravdy o našem světě. Ne, tohle je dobrodružství. A já jsem z toho nadšená.

"Knihovníci si vždy vážili kreativnosti a upřednostňovali umění před silou a bojem. A proto si o to víc vážili levorukých, ti bývali největší umělci," vysvětlím sebejistě. "Měli bychom jít doleva."

Musím si několikrát opláchnout obličej studenou vodou. Mám pocit, že stále cítím její doteky na své tváři. Bylo to k nevydržení. Ta její blízkost. Ty její oči.
Nikdy jsem netušil, že by mohlo takhle vypadat moje osobní peklo a že právě ona bude tím, kdo mně mučí. A i přesto něco ve mně by chtělo se vrátit zpátky do té místnosti a zůstat tam o něco déle. Pomátl jsem se.
”Zatraceně.” Pronesu a rukou praštím do zrcadla. Takhle to nejde. Objeví se praskliny na zrcadle, kousky skla ulpí na umyvadle a na kloubech cítím drobné ranky.
Krev stéká po ruce. Upřu na ni svůj pohled. Fascinovaně si jí chvíli prohlížím. Někoho normálního by to možná bolelo, jenže potom všem co jsem zažil to nic neznamenalo. Mně trápila v této chvíli jiná bolest.

Zavázal jsem si ruku kapesníkem, který jsem našel v kapse. Pořádně jsem si napil tekoucí vody a zahnal tak žízeň. Následně si lokl z placatky a užil si to teplo, které se mi rozlilo z hrdla do těla. Snažil jsem se uklidnit. Soustředil se na svůj dech. Nakonec na sebe upozornila váha klíče, který jsem měl na krku. Stále máme co na práci. Drobně jsem se nad touto skutečností pousmál a vylezl ven, kde už na mně čekala ona.
Musel jsem tam strávit víc času, než jsem plánoval.

”Samozřejmě. Máš snad jiný plán?” Poslední slova sice zazněla jako otázka, ale odpověď na to mně nezajímá. Potřebuji pokračovat dál a tak se vydám tím směrem. Nikoho cestou nepotkáme, což je dobré znamení. Zastavím se před oním místem, které kdybych o něm nevěděl, tak bych jej nepostřehl. Bez jakéhokoliv váhání vložím klíč do dírky a odemknu dveře.
Naskytne se nám pohled na točité schodiště, které je pochopitelně utopené ve tmě. Jelikož toto místo zřejmě někdo navštěvoval, tak na nás čeká louč. Škrtnu zapalovačem a louč okamžitě chytne. Můžeme tak bezpečně sejít schody. Jdu jako první a pomalu. Dávám přitom pozor, kdyby se tu náhodou objevili pasti. Kdybych byl na jejich místě a střežil takové místo, tak bych jich tam nasázel spoustu.
Ovšem tihle amatéři si na tom nedali ani trochu záležet. Jediné, co nás tady trápí je tak akorát smrad podzemí. Zatuchlost a plíseň.

Schodiště nás vyhodí v dlouhé místnosti, kde se nachází dvě dveře. Jedny napravo a druhé nalevo. Nic kromě nich tu nevidím.
Moje pozornost se tedy přesune na mou společnici.
”Které dveře zvolíme?” Tentokrát svou otázku myslím opravdu vážně a rozhodnutí nechám na ní. Jako kdybych snad tušil o tom, že jí to do nějakých dveří táhne. I když na něco takového jsem ani v nejmenší chvíli nepomyslel. Prostě jsem měl pocit, že jí dlužím otázku na kterou bych vyčkal s odpovědí.

Napětí z Luciana zcela jasně sálá, když se před ním zastavím. Jen na malý okamžik zapochybuji, co je zdrojem toho napětí, co v něm cítím. Nebojuje sám se sebou, abych se nestala jeho další obětí vykoupanou ve vlastí krvi. Najednou mi přijde až neskutečně snadné v něm číst. Ať už to bylo tím krveprolitím, samotnou pomstou, nebo jen tím, že jeho vlastní zvědavost na moje reakce donutila nebýt tak pozorný na sebe, byl teď pro mě čitelnější.

Trpělivě čekám, když pozvedne obočí, a prohlížím si jej. Stejně jako on nechci znovu prolomit ticho této prazvláštní chvíle, kdy ani jeden z nás nejsme zcela ve své kůži. Připomíná mi to popis o oku tornáda od jednoho cestovatele: ačkoliv svět kolem je sužován zmatkem, chaosem a hlukem, když stojíte uvnitř, je to jako kdybyste byli mimo svět. Je ticho a klid a vy jen dál od vás vidíte pokračování zkázy... Další zvláštní asociace ke mně přijde ve chvíli, kdy se ke mně skloní. Lucian mi připomíná divoké zvíře, které se nechá nečekaně na chvíli pohladit. A tak jednám stejně tak opatrně. Kapesníkem stírám drobné kapičky tmavě červené krve, které se okamžitě na bílé látce kapesníku mění na světle červenou. Cítím pod bříšky prstů a látkou kapesníčku, že skutečně je to člověk a ne žádný tvor z pekla. Lehce nakloním hlavu ke straně, když se to snaží můj šokem ochromený mozek zpracovat.

Zatímco cítím, že se mi dívá Lucian do očí, já mu ten pohled opětuji jen párkrát a krátce. Nebojím se toho, co bych viděla v jeho očích, jeho mělký dech a strnulost mi dost jasně napovídá, že se jeho drahá přítelkyně nemýlila. Obávám se spíš toho, co by viděl v těch mých. A tak se soustředím na kapky krve a letmé doteky na jeho tvářích, čelisti a na spánku. Zvednu pak druhou ruku, abych pomalu odhrnula pramínek vlasů, co mu spadl do čela, aby se nenamočil do krve. A je to právě ta chvíle, kdy klesnu pohledem z jeho čela, do jeho očí a ruce se mi zachvějí na kratičký, ale jasně zřetelný okamžik, když mu oplácím pohled.

Uvědomuji si v tu chvíli, jak je ke mně blízko.

Vnímám, jak intimní to gesto je.

Cítím, jak je napnutý a lačný přesně po tomto a mnohem víc.

A také vím, že jsou věci, které si bez zaváhání může uzmout dle své libosti, a pak jsou věci, na které nemůže bez svolení. A tohle je přesně jedna z těch věcí.

Na mé tváři se neobjeví spokojený úsměv, ani potměšilý úšklebek. Nesáhnu pro žádné laciné divadelní triky. Tady jich nebylo třeba. Hledím na něj se směsicí zamyšlení, zmatení a vděčnosti. Vytrvám tak jen po dobu jednoho výdechu, než odvrátím zrak opět k jeho krví zašpiněné kůži. Pohyb ruky dokončím a konečně prstů lehce přejedu po jeho kůži na čele než ruku stáhnu a dokončím očištění. Pak už se mu do očí nepodívám dokud není hotovo.

Je docela fascinující, že ani jeden z nás nepronesl ani jedno slovo. Kapesník schovám zase do kapsy a když se sám začne upravovat, sundám si jeho kabát a podám mu jej. Nebylo by vhodné, abych v jeho věcech chodila na veřejnosti. Jakmile jsme oba dva ustrojení, rozejde se ke dveřím. Já se ještě sehnu pro onu píšťalku a schovám si ji opět do kapsy. Ačkoliv Lucian odejde z místnosti bez dalšího pohledu, já se s rukou na dveřích ještě obrátím a pohlédnu na ta jatka.

Pořád je to hrůzný pohled a mne se opět stáhne žaludek nad tím, co se tady odehrálo. Násilí, které překročilo veškerou civilizovanou mez. Ale přesto. Není to tak děsivé. Protože poprvé ve svém životě, když jsem svědkem takového násilí, nejsem recipientem bolesti. Někdo se mě zastal. A to je zvláštní, ale sympatická změna. Když se nikdo nedívá, krátce se usměji. To bylo nyní tajemství jen mnou a touto místností. Pomalu zavřu dveře a s již nicneříkajícím výrazem spěchám zase za Lucianem.

V umývárně si propláchnu ústa vodou, než se několikrát hltavě napiji. Studenou rukou stále mírně rozechvělou si otřu zátylek pro ochlazení, než si pak upravím dle možností paruku. Zhluboka se nadechnu a vydechnu s pohledem upřeným na sebe do zrcadla. Drobná závrať z uvědomění si, jak se věci komplikují a stávají nebezpečnějšími, se opět projeví.

Jedna bitva za druhou, Ophélie. Zatím si vedeš dobře, pochválím se v duchu, než si pro sebe kývnu a vyjdu se skloněnou hlavou ven, kde nejspíš už někde čeká Lucian. Pokud ne, zastavím se někde na rohu, aby mne snadno nalezl.

"Takže chceš tam prostě napochodovat a zkusit ten klíč?" zeptám se ho, když se opět shledáme.

”Jsi plná překvapení…” Pronesu upřímně, na rtech se mi objeví tolik známý křivý úsměv.
Je obdivuhodné, že potom co viděla, se stále drží při vědomí. Nemluvě o tom, že se nemá k útěku potom, co viděla čeho jsem schopen. Ukázal jsem ji jaké jsem monstrum. Jak moc jsem nebezpečný. Oběma nám bylo v této chvíli naprosto jasné, že by pro mně nebyl sebemenší problém zbavit jí života. Avšak stejně tak jsme si byli oba vědomi toho, že to není to po čem toužím.
Monstrum a anděl. Dva naprosté protiklady.
Jsme od sebe tak neskutečně blízko. Stačilo by, abych se naklonil a mohl bych ochutnat její rty, která by byla naprosto dokonalá. Ovinul bych jí ruce kolem jejího útlého boku. Přitiskl ji k sobě. Cítil bych blíž její vůni, která tolik dráždí moji mysl. Stojí mně to spoustu sil. Jenže takhle to nechci. Potřebuji, aby to udělala ona. Aby po mně dychtila, stejně jako já po ní. Jenže je to vůbec možné potom, co před chvíli viděla?
Takže když ke mně natáhne ruku s kapesníkem, pozvednu nechápavě obočí. Netrvá mi to však dlouho, než mi dojde co vlastně má v plánu udělat. Místo odpovědi se k ní nakloním, aby si nemusela stoupat na špičky a nechám ji, aby zahladila stopy po tom co se zde událo.
Její blízkost je pro mně neskutečně mučivá. Ani se nehnu, skoro by se zdálo, že ani nedýchám. Upřeně se dívám do jejích očí. Vpíjím se do nich. Jako kdyby se snažil nahlédnout za oponu a spatřit to, co se v ní skutečně odehrává. Bez žádných masek. Emoce a myšlenky odhalené na dřeň.

Jakmile s tím skončí, odstoupím od ní a upravím si oblečení. Přejdu ke dveří, odemknu je. Nevěnuji muži pohled. Nestojí mi za to. Je mi naprosto ukradené, co se s ním stane. Někdo s tím měl skončit už dávno. Není to poprvé, co si hraji na kata, který loví podobné monstra. Osud má zajímavý smysl pro humor, že monstrum loví monstra.

S tím vyjdu ven. Štěstí nám přeje v tom, že v kostele nikoho nepotkáme. Stejně tak že netrvá dlouho a dojdeme k umývárně, kde se ještě lépe zbavím krve. Svlažím zde bezpečně vyprahlé hrdlo.

Bylo to strašné. Chtělo se mi opět zvracet a horečka se střídala se zimnicí, jako kdyby to byla nějaká přetahovaná. Nikdy jsem plně nechápala to, že je možné cítit cizí utrpení a bolest. Ale právě v těch chvílích, kdy se knězovo tělo zmítalo v agónii jsem měla pocit, že jeho bolest se přenesla na mne. Ačkoliv byly jeho výkřiky tlumené roubíkem, kosti mi rezonovaly v těle vibracemi bolesti. Několikrát se odvrátím pohledem a sbírám síly se tam znovu podívat. Ale vždy přišel nový tlumený výkřik, nebo zlověstné ticho, co mne přiměje se podívat zpět. A tam spatřím Ďábla z Barellu jak pracuje. Nad rozechvělým tělem v pekelných mukách stál jako kdyby byl vytesaný z kamene. Soustředěný výraz je ukotven se šklebem tak děsivým, že si jeden mohl snadno myslet, že toho muže posedl démon. Jeho ruce se pohybují klidně a přesně jako kdyby vykonávaly rutinní práci.

Co všechno musel už vykonat, že tohle mu přijde jako něco obyčejného nad čím není třeba se pozastavovat? Čeho je tedy schopný?

Rozsah Lucianových schopností a možností se mi zdá diametrálně větší než jsem čekala. Moje hlava se zatočí už jen při pohledu na zvětšující se kaluž krve pod knězem. Tolik krve nikdy nikdo neměl vidět na jednom místě. Bylo to nepřirozené, špatné! A tělo proti tomu protestuje tak intenzivně, že jsem málem omdlela. Jenže než se tak skutečně stane, výkřiky přestanou, tělo se přestane chvěj, kus tkáně dopadne na zem do louže krve a Lucian se otočí na mne. Bledší než smrt sama mu opětuji pohled plný šokování nad tím, jak teď vypadá. Pootevřené rty se nepohnou, vlastně ani já celá se nepohnu. Možná i na chvíli zapomenu, jak se dýchá.

Démon skončil s jedním hříšníkem a teď si jde pro mne?

Až když se otočí zpět a začne si otírat ruce a obličej do taláru vykastrovaného, donutím se opět dýchat a hýbat. Hlavu mám lehkou jako těsně před omdlením a hrudník překvapivě těžký, srdce zpanikařené a rychle bubnující na útěk. Ale přesto nic takového neudělám. Soustředím se na sebe dokud neuslyším kroky ke mne. Zvednu k němu pohled. A pak přijde ta otázka. Nakrčím obočí. Nabízí mi skončit? Pauzu? Nebo celkový konec?

"Ano," hlesnu tak tiše, že nevím, jestli mě vůbec slyšel. Zvednu se na nohy a přejdu k němu. Dokud nestojím na nohou nejsem si vlastně vůbec jistá, jestli mne unesou. S jeho kabátem stále kolem mých ramen, pletí tak bledou že i duchové vypadají proti mě zašedlí si před něj stoupnu a ruku s kapesníčkem v ruce pozvednu na výši hrudníků. Ukazuji čistou část kapesníku.

"Můžu?" zeptám se ho stejně tiše.

Nevím zda mne víc žene touha ověřit si, že jeho obličej je skutečný, či zda je za ním schovaný ten démon, nebo je v tom nějaký prazvláštní automatický systém, který se zapnul když jsem byla příliš šokovaná na to, abych se s tím vypořádala, nebo něco jiného. Ale stojím tu a nabízím mu pomoc s otřením nezaschlých neumytých kapek krve z jeho obličeje.

Měla možnost odejít. Rozhodla se, jak se rozhodla. Nenesu tedy žádnou zodpovědnost za to, že by jí mohli trápit noční děsy poté co tuhle řezničinu (jinak se to nedá ani nazvat) viděla.

Snažil jsem se, aby to bylo co nejvíc precizní a náležitě pomalé. Aby si to má oběť všechno pořádně vychutnala dosyta (a to myslím opravdu doslovně) a užívala si tu bolest a agonií, kterou bylo tělo zmítané.
Kdybych se s ním nacházel na bezpečném místě, spokojeně bych poslouchal jeho řev. Byla by to rajská hudba pro moje uši. Teď jsem se musel smířit pouze s tlumenými výkřiky, jak měl pusu zacpanou provizorním roubíkem.
Dveře jsem prozíravě zamkl. Nepotřebovali jsme, aby se ho pokoušel někdo zachránit.
Musel jsem ho dokonce dvakrát probouzet, protože se jeho mysl snažila před tím vším schovat. Neměl jsem mu v úmyslu dopřávat takový luxus. Takže jsem mu vždycky k nosu přiložil lahvičku a přivedl ho zpátky do jeho osobního pekla, která si pro něj připravil ďábel.

Přítomnosti Ophélie jsem si nevšímal. Ani trochu jsem se nezastavoval nad tím, že by ji mohl pohled na mně v trochu jiném světle znepokojovat. Samozřejmě, o mně leccos musela slyšet, ale něco jiného je opravdu vidět na vlastní oči.

Jakmile jsem byl s prací hotov, otočil jsem svou pozornost zpátky na ní. Na tváři mi ulpěla jeho krev, ani netuším, kdy se tak stalo. Bylo jasné, než odsud vyjdeme, budu se muset provizorně dát do pucu. Musím se přiznat, že je trochu umění, nemít potom celém oblečení od krve. Chce to však jen cvik. Spoustu cviku.
Odtrhnu kousek látky z pacientových hadrů, utřu si do nich ruce a obličej. To nejhorší je pryč, ale stejně se budu muset přesunout někam do koupelny.
Zeptal bych se ho na cestu, ale on už upadl do bezvědomí. Nechám jej tedy být. Teď je, jak se to říká, v Božích rukou. Mám v úmyslu ho tady nechat vykrvácet.

”Cítíš se na to pokračovat dál?” Zeptám se jí. Už na mně je i normální pohled. Doteď jsem měl nasazenou masku démona. Něco, co u mně ještě neviděla a bylo mnohonásobně horší.
Dával jsem jí však možnost se rozhodnout.

odkaz

Odpovědi se mi dostane mnohem rychleji z pohledu do očí než z jeho slov. Rozhodně tohle nebylo poprvé, co si ten muž přivedl dívku či ženu, co se mu líbila sem do pracovny a využil její důvěřivosti, aby ji pak zneužil a dost možná se jí pak i rychle zbavil. Pořád jsem ještě nechápala, jak o tom jiní lidé mohli vědět, a přitom s tím vůbec nic nedělat.

Trochu překvapeně se dívám na Luciana. Mám čelo nakrčené, ale můj výraz byl kromě těchto dvou emocí nečitelný. Chvíli jsem to zpracovávala. Kolik toho věděl o knihovně už předtím? Proč zrovna tenhle hajzl měl ty informace? A kolik z toho se skutečně muselo stát a kolik byla jen Lucianova další hra. Nevyjádřím se k tomu. Všechny myšlenky si nechám pro sebe a pouze přikývnu, aby věděl, že jsem ho slyšela. Netečný výraz se mi podaří udržet i když se na mě ten kněz podívá. Zimnici vystřídala horečka, která byla živená zlostí při pohled na toho... té věci, co zneužívala těch, co si přišli pro pomoc. Trhnu s sebou při první ráně, co obdrží od Luciana, ale ani mě nenapadne ho zastavit. Polknu a donutím se to celé sledovat. Lucianovi příliš dlouho netrvá ukázat tomu svázaného hajzlovi, kde je jeho místo. Začne zpívat jako kanárek.

"Zůstanu," odpovím tiše, ale pevně. Vím, že bych měla čistější svědomí, kdybych odešla a nechala to na Lucianovi. Mohla bych být křehká dáma v nesnázích. Pohlédnu mu do očí, aby věděl, že jsem obě možnosti zvážila a zvolila si.

”V pořádku. Je to i moje chyba. Měl jsem to tušit…” Povzdechnu si. Jsem za to na sebe dost naštvaný. I když jsem doufal, že vzhledem k tomu, co pro mně dělala, tak bude opatrnější. Možná jsem na ní předtím až moc tlačil, že měla tu potřebu to udělat. Ač tak či onak, chyba byla napáchana a můžu jen doufat, že se to nebude příště opakovat. Důležité je, že je v relativním pořádku a hlavně naživu.
Aspoň měla dost rozumu, že nevypila celou skleničku.

Chci jí říct, že jsem zpochybnil, protože je v momentálně v takovém stavu. Místo toho to raději přejdu mlčením, protože zaznamenám, že se muž zavrtí. Zdá se, že pomalu přichází k sobě.
Jsem rád, že s tím souhlasí. Tohle prase si nezaslouží její slitování.

Chvíli s odpovědí váhám, i když by to byla schopna přečíst v mých očích.
”Bohužel ano. Je velice pravděpodobné, že díky jeho postavení a faktu, že podplácel všechny možné, aby se nedívali jeho směrem, mu to procházelo…” Taky jsem s tím nic nedělal, protože jsem doposud měl svázané ruce. S tím už je však konec. Neměl si pohrávat s mou chráněnkyní. Je naprosto jedno, že jsem mu jí dal do cesty.

”Dobře, ještě chvíli odpočiň. Stejně tu mám nedořešenou práci.” Už se chystám, že přejdu k němu a pomohu mu s tím probíráním. Když se mně však zeptá, zarazím se a rozpačitě se na ní podívám. Zaslouží si vědět k čemu tohle všechno bylo.
”Pokud se mé zdroje nemýlí, tak tenhle ubožák by měl střežit právě vchod do knihovny. Z toho, co jsem slyšel, tak se chvástal tím, že jeho kostel streží něco velmi důležitého. Takže se ho teď hezky zeptám, kde se ten vchod nachází a počítal bych také s tím, že bude od toho mít klíč. Protože něco takového bych měl určitě pečlivě zamčené.” Pokud se mně na nic dalšího nezeptá, tak k němu přejdu, dám mu k nosu onu lahvičku. Začne se probouzet. Rozpačitě se nejdřív podívá na mně poté na Ophélii. Neodpustím si mu dát přesně mířenou ránu do břicha, nemá právo na ní hledět. Začne bolestivě kvičet. V pusu měl dosud roubík, takže mu není vůbec rozumět, jak se snaží něco hloupého říct.
”Dobře mně poslouchej, ty prase. Na něco se tě zeptám a ty mi hezky odpovíš, protože pokud ne, tak tě to bude opravdu neskutečně bolet. Kde je vchod do knihovny s omezeným přístupem?” Zavrčím a ještě, abych potvrdil pravdivost svých slov, tak vytasím pistoli. Zbavím jej roubíku.
”Já…” Začne nejdřív a je mi jasné, že by zkoušel dělat hloupého, tak mu pistoli přiložím k hlavě. Vidím na něm, že přemýšlel nad tím, že by křičel o pomoc, avšak to neudělá, protože zná mou reputaci. Ví až moc dobře, že kdyby to udělal, tak bych ho zastřelil. Vypočítal si, že pokud po něm něco chci, tak ho budu muset udržet při životě.
”Měl bych tě teď na místě zastřelit, potom všem co máš na svědomí. Tak mně neprovokuj.” Pokouší se vyprostit z pout, ale vůbec mu to nejde. Opravdu jsem se snažil.

Nemusím jej přemlouvat dvakrát a rád mi to všechno vyklopí, kde přesně se nachází a dokonce je tak hodný, že mi prozradí, že klíč má celou dobu na sobě. Vezmu si od něj klíč a potom přejdu ke své společnici.
”Zvládla bys teď vyjít ven a posadila by ses na lavici, počkala tam na mně? Protože to co mám v plánu teď udělat, nebude ani trochu hezké.” Zeptám se jí a nechám plně na ní, jestli se rozhodne zůstat. Vím totiž moc dobře, co udělám.
Očistím jej od hříchu. Vezmu mu to, co ho vedlo na scestí. Uříznu mu jeho přirození.

Jsem překvapena tím, že mne zabalí do svého kabátu, ale rozhodně neprotestuji. Klopy sevřu ve své ruce, abych měla další vrstvu kolem sebe pevně zavřenou. Druhou žmoulám opět svůj kapesníček, kdyby ho ještě byla potřeba. Jsem si jistá, že jsem bledá, protože se cítím mizerně. A kdykoliv v minulosti jsem se cítila takhle mizerně, zrcadlo mi prozradilo, že jsem bílá jako duch. Určitě teď připomínám ztracenou duši, co touží po spasení víc než předtím. Tohle zahrát prostě nejde.

"Promiň, příště si dám větší pozor," hlesnu omluvně, ačkoliv jeho tón není vyčítavý ani tak kritický na jaký jsem u něj zvyklá. Opět jsem si na tuto skutečnost nehodlala stěžovat. Nicméně jsem se stejně v té chvíli nepřemohla, abych se mu podívala do očí. Místo toho si přitáhnu jeho kabát ještě blíže k tělu a schoulím se víc do sebe. Kéž bych se mohla celá ztratit v těch vrstvách oblečení a objevit se čistá ve své vlastní posteli a sama. Nebo v horké vaně, ve které bych se prohřála tak, že v nejhlubší hlubině mé duše by nebyla stopa po tomto chladu. Povzdechla jsem si a na moment jsem zavřela oči, když jsem cítila, že hrozí, že se Lucian na mě oboří.

"Nechtěla jsem tě zpochybnit," namítnu tiše do jeho slov.

Neudržím se a otevřu oči a pohlédnu na toho svázaného muže v druhé židli, když Lucian vysvětluje, jak to bylo. Při příslibu bolestivé pomsty se konečně odhodlám podívat na mého prozatímního společníka. Horoucnost v jeho slovech mi slibuje přesně to, co tomu muži doufám dá osud do vínku.

"Dobře, to mu patří," souhlasím s tím rozsudek tiše, ale hlas se mi nechvěje. Sice si nepamatuji nic z toho, co mi prováděl a chtěl provést, ale už i samotná představa toho mě děsí. "On... tohle udělal už více ženám, že?" zeptám se ho, když na mne obrátí pozornost. Neměla bych se nejspíš ptát, měla bych se od toho celého nejspíše co nejvíce distancovat, ale... nejde to. Něco ve mne mě nutí se dožadovat detailů a dalších informací.

Pak se zhluboka nadechnu a pokusím se pohnout nohama. Poslouchají. Jakžtakž.

"Já... asi ano, myslím, že ano," odpovím po chvilce tiše, kdy přemýšlím, jak na tom jsem. Zjišťuji, že tělo mě začíná poslouchat, byť se stále cítím mizerně a je mi neskutečná zima. Navíc nechci být neužitečná. Musím se překonávat. Musím se pokusit to zvládnout. Sedět tu a umírat mi nebude k ničemu.

"Co od něj teď potřebujeme a co budeme dělat?" zeptám se věcně vzápětí. Získávám tak trochu čas, ale hlavně chci vědět proč jsem to celé podnikala.

Začíná mnou cloumat vztek z toho, jak ji vidím. Když začne zvracet, můj pohled se stočí k muži v bezvědomí. Kdybych pohledem byl schopen zabíjet, byl by už dávno mrtvý.
Moc dobře si však uvědomuji, že ho zatím potřebujeme. Nemluvě o tom, že smrt by pro něj byla moc jednoduchá.
Ne. Musí trpět. Musí mně prosit o to, abych ho už konečně zabil.

Když promluví, můj pohled se stočí zpátky k ní. Pořádně si ji prohlédnu. Čelo má orosené potem a vnímám třes jejího těla. Vypadá špatně. Sundám si proto svůj kabát a zakryju ji s ním. Jakmile prohlásí, že se napila jenom trochu, velmi kriticky pohlédnu na sklenici s vodou. Můj zdroj říkal něco o tom, že docházelo k mizení dívek a že si myslí, že by mohli být po smrti. Kdo ví kolik té látky v sobě má ta voda. Pokud se opravdu jen trochu napila a okamžitě ji to dostalo, tak by větší množství mohlo skutečně mít na svědomí smrt.
”Neměla jsi riskovat. Nestálo to za to.” Promluvím konejšivě a stále stojí v její blízkosti. Připravený kdyby se nějak kácela ze židle ji zachytit. Dávám jí však dostatečný prostor na to se vzpamatovat.
Rád bych jí šel pro čistou vodu, aby spláchla pachuť žaludečních šťáv v ústech. Jediné, co u sebe mám je placatka. Avšak si nejsem jistý, jestli by bylo vhodné jí teď dávat alkohol. Kdo ví, co v sobě má. Nemuselo by to dopadnout dobře. Ještě by jí to mohlo uškodit.

”Dal jsem ti snad své slovo, že se ti nic nestane…” Začnu a zarazím se, protože dle jejího stavu to tak nevypadá. Opravdu jsem nepočítal, že bude takto riskovat. Bylo to hloupé a zároveň neskutečně odvážné.
”Když jsem došel pokoušel se tě zbavit oblečení, ale k ničemu dalšímu se nedostal.” V očích se mi zlověstně zableskne, když na toho muže v bezvědomí pohlédnu.
”Až ho nebudeme potřebovat, bude litovat dne, že jen pomyslel ti ublížit.” Je na mně vidět, že se opravdu těžko držím, abych mu jen tak neustřelil palici. Ta touha je opravdu silná, ale o to víc je lákavější představa pomsty, kterou si hodlám plně vychutnat.

”Jak se cítíš? Zvládla bys jít?” Zeptám se opět svou pozornost plně zaměřenou na ní.